Trip around Australia 3/3

Pokračování první a druhé části.

Poslední tři dny – Převážně na cestě

Pokusím se je shrnout jen v několika odstavcích.

Den po Melbourne padl prakticky celý na návštěvu Phillip Island, který je přibližně 120 km od Melbourne. Jedná se vlastně o jednu velikou rekreační oblast. Spousta nádherných pláží, centrum s tučňáky, lachtani a krásné přírodní scenérie. Jenomže díky času návštěvy, dopoledne, nebyli tučňáci a ani lachtani k dispozici. Navíc bylo ošklivé počasí a nedalo se koupat. Teploměr v autě ukazoval teplotu jen 17°C, ale pocitově byla ještě nižší. I tak nám návštěva ostrova zabrala přes půl dne.IMG_2010 IMG_2019 IMG_2023 IMG_2024 IMG_2025 IMG_2026 IMG_2029Dále naše cesta pokračovala směr Jervis Bay po Princess Highway. Jsem moc rád, že jsme se nakonec pro tuto cestu rozhodli. Byla nádherná. Až do této chvíle jsem si naivně myslel, že Austrálie nemá moc lesů. Už nikdy více. Princess Highway vede několika národními parky, kde nic jiného než hluboké lesy není. Stovky a stovky kilometrů lesů. Okolo 8 hodin jízdy průměrnou rychlostí 100 km/h a až na malé přestávky hluboké lesy. Nádhera…

Na Jervis Bay jsme dojeli až osmý den cesty. Chtěli jsme tam strávit zbylé 4 dny. A proč zrovna tam? Jervis Bay je místo s nejbělejšími plážemi na světě. Úžasná rekreační oblast, kde se dá prakticky zadarmo (pokud člověk nepočítá nákupy jídla) několik dní pobývat. Pepa tam již v minulosti byl a říkal, že je to něco úžasného – slunce, nádherné pláže a klid. Jenže nám nebylo přáno. Bez přerušení pršelo, bylo cca 15°C a foukal studený vítr. Přišel totiž nějaký cyklon nebo co já vím, možná jen fronta nepřestávajících bouří.

Konec dovolené jsme původně chtěli úplně jiný. Kvůli nenadálému cyklónu jsme museli dovolenou ukončit o tři dny dříve, místo plánovaných 12 dní jen 9. V Jervis Bay jsme strávili jeden den a devátý den padlo rozhodnutí se na to vykašlat, k tomu nám dopomohla předpověď počasí. Tož jen cesta do Sydney, při které jsme se ještě stavili ve městě wollongong ve velikém buddhistickém chrámu Nan Tien. Nádherné místo, které nám dodalo energii. Opravdu tam byla zajímavá atmosféra, hodně pozitivní.IMG_2043 IMG_2044 IMG_2047 IMG_2048 IMG_2052 IMG_2053Pak už jen vrácení auta v Sydney, které se obešlo bez jakýchkoliv problémů. Po něm jsme dořešili finance, hezky půl na půl, a každý šel svou cestou…

Poslední fotka
Poslední fotka

Závěrečné zhodnocení

Trip se maximálně povedl, i přes ne moc dobrý konec. Viděl jsem vše co jsem chtěl a i něco navíc. Celkově najeto v Autě lehce přes 7000 km s průměrnou spotřebou 6,8 l na 100 km. Za benzín celkově zaplaceno $814 AUD, auto stálo cca $345 AUD. Na osobu tento 9 denní trip vyšel na $580 za auto a benzín, což je s dnešním kurzem cca 11 600 Kč. Jediného dolaru nelituji, stálo to za to!

Trip around Australia 2/3

Pokračování předešlého vyprávění, které je k dispozici zde: http://kaen.cz/2013/02/07/trip-around-australia-13/.

Den čtvrtý – Východ slunce nad Uluru a směr Adelaide

Spaní v kempu proběhlo přesně podle očekávání. K dispozici BBQ grily, luxusní sociály, sprchy s teplou vodou a to vše zdarma. Posledně jsem se zapomněl zmínit, že bez našich krajanů bychom ten kemp v noci asi těžko našli. Do kempu jsme dorazili za tmy a od hlavní silnice na kemp nevedl žádný ukazatel, ten byl umístěn až po několika odbočkách na jednom kruhovém objezdu. Každopádně ráno vstávání po páté hodině ráno a po rychlé hygieně směr vyhlídková plošina na pozorování východu slunce. Nebyli jsme jediní, kdo tam měl namířeno. Kromě našich nových přátel z Čech se jelo na východ slunce podívat doslova celé osazenstvo kempu.

Ještě zdaleka nebyli přítomní všichni
Ještě zdaleka nebyli přítomní všichni

Po pár minutách jízdy se parkovalo u vyhlídkové plošiny, která již byla slušně zaplněná lidmi. Stačila minuta a připadal jsem si opět jako na dovolené v Chorvatsku. Byl to tam samý Němec. Zpět k plošině. Nevím na co milí páni konstruktéři mysleli, ale neudělali jí vůbec dobře. Plošina pro fotografy s několika výškovými úrovněmi, které ale nebyly dost vysoko nad sebou a třešničkou na dortu je přímo před plošinou ponechaný vysoký strom. Takže, pokud chce člověk trochu lepší snímky, musí stát úplně na nejvyšší plošině namáčklý k jedné straně. Zatímco já sledoval východ slunce a dělal si s ostatními Čechy srandu z některých Němců (opravdu bylo z čeho, např. jedna paní ve středních letech, která si udělala asi tisíc autoportrétů s bleskem a myslela si, že Uluru za ní bude na fotkách vidět a stále nemohla pochopit proč není…), tak můj spolucestující běhal po poušti s úmyslem najít ty nejlepší záběry. A jaký ten východ slunce byl? Nic extra, západ slunce je o 100% lepší. Ráno je zima, fouká vítr, lidé jsou nepříjemní ve snaze urvat co nejlepší umístění a celý zázrak východu slunce trvá asi jen 5 minut. A kvůli těm tam člověk mrzne přes půl hodiny. No nádhera.

Východ slunce (v pozadí Kata Tjuta)
Východ slunce (v pozadí Kata Tjuta)
Důkaz, že jsem tam byl
Důkaz, že jsem tam byl

Po východu slunce proběhlo na parkovišti rozloučení s ostatními, naše cesty se rozcházely, my jeli obejít si Uluru a oni ke Grand Canyon. Obejití toho kamene bylo něco. První polovina nádhera, vítr skoro nefoukal, mouchy naštěstí neotravovaly a pořád bylo co fotit a na co se dívat. Zato druhá polovina byla tak nějak o ničem, udělalo se horko, mouchy začaly otravovat a ani ten kamen nebyl moc fotogenický, oproti první polovině prakticky vůbec. Při pohledu na auto se nám ulevilo, byli jsme dost unavení. Po několika dnech v autě je pro každého necelých 10 km dlouhý pochod v poušti namáhavý, svižnou, hodně svižnou, chůzí nám cesta zabrala bez pár minut dvě hodiny. Byla chuť si i vylézt nahoru, ale splakali jsme nad výdělkem. Z důvodu silného větru byly výstupy pozastavené.

Z parkoviště hned u skály (za cedulí trasa výstupu nahoru)
Z parkoviště hned u skály (za cedulí trasa výstupu nahoru)

Po této příjemné únavě přišel na řadu další bod na programu – Kata Tjuta. Shluk menších (ve srovnání s Uluru) skal cca 50 km vzdálených, stále v místním národním parku. V autě na nás ale nějak dolehla únava a k tomu lehká časová tíseň a tak přišlo rozhodnutí si Kata Tjutu pouze vyfotit z dálky. Ani jsme toho nějak nelitovali, když jsme to viděli. Na projití alespoň kousku těch skal bychom potřebovali několik hodin a ty my obětovat nechtěli. I tak mi to přišlo fascinující. Nádherný pohled, vychutnal jsem si ho.

Fotky s vlajkou nesmí chybět
Fotky s vlajkou nesmí chybět

A opět v autě. Nějak se mi podařilo vytuhnout a po probuzení lehké překvapení. Pepa jel s autem hrozně pomalu. Jakmile si všiml, že nespím, tak mi oznámil, že došel benzín. A opravdu to tak bylo, palubní počítač ukazoval dojezd 0 km. Normálně by se nic nedělo, ale nejbližší benzínka byla 50 km daleko a zrovna byl hodně horký den, teploměr ukazoval přes 37°C ve stínu. Jakoby znenadání ta poušť přestala vypadat přívětivě. Vůbec se nám nelíbila. Komu by se také chtělo stopovat na nejbližší benzínku v 50°C na slunci, že? A to jsem se ještě den předtím smál všem těm radám ohledně co nejčastějšího tankování v poušti. Už je chápu, opravdu. Rychlost nakonec jen padesát a posunování auta za každou terénní vlnu. Došlo to až tak daleko, že pro úsporu paliva byla vypnutá klimatizace a přívod vzduchu z venku. Dost peklo, protože okénka bylo také tabu otevřít. Saunička, prostě paráda! Ale naštěstí tentokrát tam nahoře nebyl nikdo proti nám a po hodině se nám podařilo dojet na benzínku. Jednalo se o nejdelších 30 km za celou cestu. Benzínu se ale moc nebralo, jen abychom dojeli k další benzínce. Ona taky cena $2,15 AUD/litr není moc pěkná. A to jsme si původně naivně mysleli, že nám benzín bude stačit na dojezd k té další benzínce. Jenže původně jsme netušili, že toho tolik kolem Uluru najezdíme. Ani jsme nemrkli a dělalo to přes 200 km. Holt ty vzdálenosti v Austrálii. Po natankování žádný stres a den pokračoval jako při cestě k Uluru – nuda. Nemá cenu to moc popisovat. Snad jen, že pro změnu byl celou dobu protivítr a spotřeba úměrně s větrem stoupla. Noc jsme strávili na jednom odpočívadle uprostřed ničeho, kde lišky dávaly dobrou noc. Vážně, dokonce se nám jednu podařilo vyplašit při parkování.

Den pátý – Poušť a Adelaide

Cestu pouští nemá cenu opět popisovat. Dlouhá, nudná, stihl jsem přečíst celou jednu knihu, párkrát prudké zastavení kvůli zvířatům a opět nuda. Jedinou chvilkovou zajímavou záležitostí byly solná jezera v poušti. Ze silnice jsou vidět jezera z Lake Torrens National Park. Normálně jsou zaplněná vodou, ale momentálně je období sucha a tím pádem se jedná o obrovské vyschlé bílé pláně. Pořádné oživení přišlo až odpoledne, nejdřív výjezd z pouště a jízda mezi městy a po další hodince město Adelaide.

Solné jezero poprvé
Solné jezero poprvé
Solné jezero podruhé
Solné jezero podruhé

Adelaid bylo první město, které mě v Austrálii naprosto uchvátilo. Menší město, klidné, prakticky žádní Asiati (neuvěřitelná změna oproti Sydney, do té doby mi to nepřišlo), ven z města chvilička, okolo města nádherné kopce a prostě se mi tam hned od prvního okamžiku zalíbilo. Až tak, že kdybych se někdy k protinožcům vracel, bylo by to do Adelaide. Tam se mi život u protinožců představit podařilo. Sice těch několik hodin, které na Adelaide byly k dispozici, není moc, ale já víc k nasátí atmosféry města nepotřebuji.

Adelaide
Adelaide
Adelaide podruhé
Adelaide podruhé

A jelikož naše cesta vedla opět v civilizovaných končinách, padlo rozhodnutí na jízdu v noci. A tentokrát jsme nebyli jediní, kdo měl stejný nápad. I po desáté večer stále na silnici auta. Pro naší smůlu civilizovanější části Austrálie vůbec nevadí klokanům. Ten večer jsem řídil já a to bylo každých několik set metrů prudké brždění. Klokan za klokanem. Na jednom úseku mi to nedalo, zpomalil jsem na rychlost srovnatelnou s chůzí a začalo kličkování po silnici, chtěl jsem si na ty mrchy posvítit. Co jsme viděli nás překvapilo. Pár klokanů sice bylo u silnice, ale asi další 30 – 40 jich bylo o několik metrů dál u lesa. Vypadali jako armáda. Po tomto byla jízda v noci rychle přehodnocena a já zastavil na nejbližším odpočívadle.

Den šestý – 12 Apoštolů a Melbourne

Probuzení bylo zajímavé. Jelikož bylo v noci okolo 9°C, tak zůstala okna zavřená. Chyba! Ráno v autě nedýchatelno. Po otevření dveří se do auta vevalila ještě vetší zima než v noci. Rozespalost byla okamžitě zapomenuta. Po hygieně pod ledovým proudem vody z kohoutu vedle potoka se pokračovalo dál směrem na 12 Apoštolů.

První zastávka na focení
První zastávka na focení

Krajinu jsme si v noci moc neužili, ale za světla to bylo hned jiné kafe. Připadal jsem si jako v Evropě, tak podobná mi okolní panoramata přišla. Prostě oblast od Adelaide směrem na jih se mi líbila celá. Oproti poušti úplný ráj.

Jak z prospektu
Jak z prospektu

K slavnému pobřeží, ještě ne k 12 Apoštolům, jsme dorazili někdy kolem desáté. Hned první zastávka na focení po cestě a my ovšem na ní. První pohled na moře a oba jsme byli uchvácení tím panoramatem. Po dostatečném pokochání a nějakých fotkách se pokračovalo. Další jízda byla ovšem dost pomalá, protože co každých 500 – 1000 m je vytvořená zastávka na focení. Samé plošiny, všelijaké stezky, nádherné pobřeží a na časnou hodinu překvapující davy jiných turistů. Naštěstí jsme si navzájem moc nepřekážely. Pobřeží bylo opravdu pěkné, ale po páté zastávce mě už začalo jaksi štvát. Za prvé mě bolela noha, takže vždy těch několik set metrů k pobřeží bylo výživných, a za druhé mi začínalo být nějak špatně od žaludku a to chození tomu zrovna moc nepomáhalo, prostě se mi chtělo na záchod a šíleně moc.

London Bridge
London Bridge

Můj problém byl vyřešen o přibližně hodinku později v informačním centru vedle 12 Apoštolů. Krásně uvolněn jsem si mohl kochání pořádně užít. Budu upřímný. 12 Apoštolů je nádherné místo, ale mě osobně se více líbily ty méně známá místa, u kterých jsme stavěli cestou. Po dostatečném nadívání se a udělání dostatečné zásoby fotek jsme se přesunuli o pár set metrů dál a sestoupili dolů na pláž. Moc pěkné místo, ale voda byla přímo ledová, takže jen procházka v nádherném bílém sypkém písku.IMG_1903Malá zajímavost. Místo se sice jmenuje 12 Apoštolů, ale každou chvilku nějaký díky působení vln spadne. My jich napočítali pouze 8, a to nám lidé říkali, že jich je stále 9. Možná jsme se přehlídli…

A zde jsou, jedno z velmi známých australských panoramat
A zde jsou, jedno z velmi známých australských panoramat

OD 12 Apoštolů to je co by kamenem dohodil do Melbourne. Opravdu jen chvilka cesty. Krajina stále podobná jako ta po Adelaide. A co říci k Melbourne. Už příjezd do města mě lehce znechutil, dobrých 30 km po dálnici mezi domy. Fascinující bylo, jak byla celá dálnice směrem z města totálně ucpaná na asi 15 km. Nedokážu si představit tudy jezdit denně. Centrum města plné mrakodrapů jako v Sydney, nelíbilo se mi. Po nalezení dobrého místa na parkování směr centrum, informační centrum. Tam nabrání nějakých letáků a hned ven si je pořádně prostudovat. A co se nestalo, narazili jsme na druhé Čechy na naší cestě. Přesněji dvě Češky, které zrovna přiletěly z Tasmánie a byly šíleně unavené. Čekali tam na nějakého kamaráda. Lehce jsme s nimi popovídali a hurá směr prohlídka města. Stále se mi nelíbilo. Tož mě to s Pepou přestalo bavit, takže čas kdy u auta a každý svou cestou. On šel někam směrem přístav, to mě zaujala oblast kolem řeky, kde bylo hodně sportovců a o další kus vedle i olympijské stadiony z poloviny minulého století a haly kde se hraje Australia Open. Sportujících lidí je v Melbourne hodně, asi jako v Sydney. Vždyť je to také veliké město a navíc asi ani jinde než kolem této řeky (kanálu) v Melbourne moc sportovat nejde. Tož poseděl jsem tam, pokochal se výhledem, pak si prohlédl (bohužel jen zvenku) nějaké ty stadiony s halami a pak směr auto. Při jeho hledání trocha problémů, ale po malinkém stresu se mi ho podařilo najít. Můj orientační smysl opět nezklamal. Melbourne mě nenadchlo a opět mi na toto poznání stačily jen několik hodin.

Sochy vedle informačního centra v Melbourne
Sochy vedle informačního centra v Melbourne
Centrum města s odpočinkovou zónou u řeky
Centrum města s odpočinkovou zónou u řeky

Při rozmýšlení další cesty proběhla menší rozepře kudy jet. Pepa chtěl po dálnici přes Canberru, zato já po staré Princess Highway, protože jsem slyšel, že je pěkná. Hádejte kudy se jelo? Princess Highway! Po přibližně 10 km byla opět moc velká tma na jízdu a tak směr k nejbližšímu kempu. Jenže ouha, kemp měl závoru. Dovnitř se zadarmo vjet nedalo, tak jsme zaparkovali před kempem, bylo tam něco jako odpočívadlo se sociály, nějakým sezením a BBQ grily. Jenže já jsem trochu drzý, tak jsem se hezky sebral a šel se do kempu alespoň vysprchovat. V kempu ticho, většina lidí už spala, tedy až na rodinku z Německa, která si prala prádlo. Jako vždy, lehké vítězství. Sprcha byla skvělá a spaní potom také. Pro změnu bylo kolem nás naprosté ticho a já si ho náležitě užil…

Jeden z olympijských stadionů
Jeden z olympijských stadionů
Co dodat...
Co dodat…

Pokud jsou opět dotazy, rád je zodpovím v komentářích. Vyprávění pokračuje poslední třetí částí zde: http://kaen.cz/2013/02/08/trip-around-australia-33/.

Trip around Australia 1/3

Domlouvání dovolené začalo několik týdnů dopředu s jedním klukem, kterého jsem potkal v práci. Hlavní důvod proč s ním byl, že uměl řídit vlevo a sehnal ještě další lidi. Dohoda byla jasná, pokusit se celý trip směrovat do co nejmenších nákladů. Jenže kamarád začal pomalu ale jistě měnit a s dalším účastníkem zájezdu si stáli za svým. Jejich plánování se dostalo někam k částce 600 AUD na osobu jenom za pronájem auta a to se mi vůbec nelíbilo. Takže jsem jim dal vale a rychle sháněl někoho jiného. Naštěstí se mi podařilo chytit inzerát na facebooku, kde někdo sháněl někoho na cestování po Austrálii a tak jsme se dohodli. Trasu jsem měl v hlavě už dlouho: Sydney – Uluru – Adelaide – Great Ocean Road – 12 Apoštolů – Melbourne – Princess Highway – Sydney. Lehké úpravy cestou byly jasné předem. Oproti několikatýdennímu domlouvání s první partou mi těch celkově 30 minut, kolik trvalo naplánování a zabookování auta, přišlo úplně neuvěřitelných.

Den první – Pryč z města!

Pepa, můj spolucestující, přiletěl do Sydney večer před plánovaným odjezdem ze Zélandu. Rychle jsme se seznámili, pokecali a šli spát. A druhý den ráno vše začalo. Sbalení věcí, nějakého jídla a snesení všeho na hromadu, pak směr Kings Cross pro auto. V Hertzu, první zamluvené auto, neměli co jsme chtěli a byli moc drazí. Zato v Europcaru šlo vše jako po drátkách, auto připravené, zálohu nepotřebovali a vše krásně vysvětlili. Bohužel měli jenom VV Passat v benzínu a ještě k tomu dvoulitrový motor. Ale co se dalo dělat, podle vyjádření zaměstnanců auta v naftě nemají a prý je benzín všude levnější než nafta. To jsme jim ještě věřili… Každopádně Passat z roku 2012 a měl najeto jen 5000 km, takže úplně nové auto se zajetým motorem. Tak nějak jsem si před cestou doufal ve spotřebu okolo 5,5 l/100 km, přeci jen je Austrálie převážně rovina. Hned druhá naivita!

Ještě před úplným odjezdem jsme museli oběhnout nějaké obchody, Pepa musel vyřídit papírování, pak dojet pro kanystr s chladničkou, ještě dokoupit zásoby a až pak se mohlo vyrazit směr Uluru. Čas letěl jako splašený, při výjezdu z města bylo už půl třetí odpoledne. Což se mi moc nelíbilo, ale holt to rychleji nešlo. Ono projet přes celé Sydney v začínající páteční špičce a ještě před Australia Day byl slušný masakr. Jen cesta z centra k okraji města nám zabrala 2 hodiny času, ono to je taky nějakých 20 km ne-li víc. Prostě dálka, překvapilo mě to.

Pak už to šlo jako po drátkách. Aut začalo ubývat a na dálnici to jelo. Člověk si ovšem nesmí představit dálnice jako v Čechách, které jsou plné šílenců. V Austrálii je maximální rychlost na dálnicích 110 km/h a všichni jí hezky poctivě dodržují. Opravdu, až prvně v Austrálii jsem viděl naprosto zákonadbalé řidiče. Za celou dobu nikdo nejel nad povolenou rychlost. Cesta ubíhala a byla celkem i zajímavá. Pro mě prostě nový svět, takže se mi líbilo a nic mi nesmělo uniknout. Všude krajina v rozpuku, hezky zelená, hodně polí, pastvin a prostě jiná než by si člověk Austrálii představoval. Žádná sežehlá planina sluncem se nekonala. Jaké já to měl divné představy.

Každopádně se najednou začalo stmívat a i když chtěl Pepa jet i v noci, já byl rezolutně proti. Všichni mě varovali, že jet v noci je naprostá sebevražda. Množství zvířat putující přes silnici je neuvěřitelné. Zastavili jsme kdesi mezi farmami na odpočívadle pro kamiony a připravili se ke spánku. Plán byl jasný, spát na položených sedačkách v kufru. Hezky se to plánovalo, ale realita jinde. Tak tvrdý podklad jsem už dlouho nezažil a navíc šílené horko. Horko jen první polovinu noci, k ráno hezky do morku kostí lezoucí zima. No, moc jsme se nevyspali a plán na další dny byl změněn. Spaní na položených předních sedačkách.

První nocování
První nocování

Den druhý – Poušť a zase poušť

Ranní vstávání bylo krušné. Oba dva jsme byli poštípaní od komárů, no hrůza. Mrchy nám v noci lezly otevřenými okýnky do auta a měly žně. Užil jsem si východ slunce, po ranní hygieně se snažil trochu zahřát a po snídani jsme vyrazili. Žádné zdržování, cesta k Uluru je ze Sydney dlouhá 3000 km a my měli za sebou nějakých cca 500 nebo 600 km

Nějakých 5 minut po výjezdu Pepa prudce brzdil. Uprostřed silnice si trůnil klokan a nehodlal se hnout. Konečně jsem viděl klokana! Už jsem si splnil téměř vše! On koukal na nás, my koukali na něj a do toho ticho. Ale jakmile spatřil fotoaparát, rychle mizel. Stihl jsme ho vyfotit jen přes sklo a rozmazaně, ale mám ho. To jsme z něj byli ještě nadšení a plní lásky k jeho kamarádům.

Viděl jsem ho!
Viděl jsem ho!

Konečně došlo na mé první řízení v Austrálii. Někdy kolem jedenácté mi byl svěřen volant a Pepa začal odpočívat. První pocity po půl roce neřízení byly všelijaké, ale převažovalo nadšení. Řízení vlevo mi přišlo divné jen prvních několik minut, pak jsem si na to zvykl. Jo, kdybych musel řadit, byl by to masakr, ale my měli automat, takže jen točení volantem. Ani o udržování rychlosti jsem se nemusel starat, na to byl zapnutý tempomat. Na těch rovinách v Austrálii nepostradatelná věc.

Tahle se mi stejně líbila nejvíc
Tahle se mi stejně líbila nejvíc

Dál cesta ubývala dost monotónně. Krajina byla zajímavá, o tom žádná, ale silnice pouze roviny a vůbec to neubývalo. Někdy po poledni jsme se dostali na okraj pouště, tedy vnitrozemí. Poznalo se to lehce, GPS navigace zahlásila: „Dále se budete držet 1200 km na této silnici.“ Maximálně nás ta hláška dostala, o to víc, že jsme na ní celou dobu čekali. Přes tisíc kilometrů rovné silnice (s minimem zatáček) v nezajímavé krajině. Věřte mi, australské vnitrozemí se rychle okouká a navíc neproběhla moc velká změna oproti krajině mezi městy.

Jak vypadá vnitrozemí v Austrálii? Veliká nedozírná rovina, čas od času s nějakým kopečkem nebo nerovností, která je porostlá travou a křovisky, které čas od času vystřídají nízké lesy. Ovšem, nesmím zapomenout na nepřestávající vítr. Žádný písek a sucho, ale hodně živé místo plné zvířat. Nejčastěji jsou v poušti k vidění orli a havrani (nebo krkavci, vždy si je pletu a nikdy nevím), kteří se starají o likvidaci mršin vedle silnic. Mrtvých zvířat jsou k vidění desítky, protože v noci jezdí v poušti kamiony se speciálně upravenými nárazníky a hodně zvířat sráží. Viděli jsme i dvě sražené krávy, což musí být tedy něco, když takový kamion srazí krávu a v pohodě jede dál. Co to musí být za konstrukci, která se ve stokilometrové rychlosti nezdeformuje po nárazu do půltunového zvířete?! Kdybych neviděl, neuvěřím. Po ptactvu se dají v poušti zahlédnout všudypřítomné ovce, krávy, lišky, klokani a velbloudi. Je tam víc živo než jsem si kdy představoval. Místní farmáři totiž mají pastviny kolmo na silnici a tak jich tam je opravdu hojně. Je to i dost nebezpečné pro jízdu a také unavující, člověk musí pořád pozorovat blízké okolí silnice.

Australské vnitrozemí
Australské vnitrozemí

I přes pomalu ubývající kilometry na GPS se nám druhý den podařilo urazit přes 1000 km. Večer se snažil Pepa jet po tmě, ale po ani ne čtvrthodině uznal, že je to nemožné bez rozbití auta a tak jen vyhlížel nejbližší benzínku nebo alespoň odpočívadlo. První byla benzínka kombinovaná se zázemím pro cestovatele. Byl to až luxus. Dokonce za 2 dolary k dispozici teplá sprcha. Kteroužto jsem po ránu s radostí využil.

Zázemí pro cestovatele(takové jsme potkali jediné)
Zázemí pro cestovatele(takové jsme potkali jediné)

V dálce na fotce je benzínka, takže se krapet zmíním o spotřebě a cenách benzínu v Austrálii. Auto VV Passat 2012 v automatu a dvoulitrový motor, povoleno tankovat pouze Natural 95 a vyšší. Má vysněná spotřeba vzala rychle vale. Nejnižší číslo, ke kterému se podařilo během cesty přiblížit bylo 6,2 l/100 km (v poušti s větrem v zádech), za celou cestu byla ale průměrná spotřeba na 6,8 l/100 km. Což je o hodně více než jsem počítal při vypočítávání nákladů před cestou. Ale což, takové věci se dějí. Zaměstnanci Europcaru nám sdělili, že benzín je levnější. Což o to, jde jen o úhel pohledu. U australských benzínek jsou uváděny pouze dvě ceny za benzín a naftu. Ta cena u benzínu je vždy nižší než u nafty. Do tohoto bodu pěkné, benzín je levnější. Fígl je v tom, že uváděná cena je za Natural 91, cena 95 je všude vyšší než u nafty, někdy o přímo astronomické částky. K tomu se musí připočíst, že ceny benzínu v poušti jsou o 1/4 až 1/2 vyšší než ve městech. Třeba u Uluru stál litr benzínu 2,15 AUD. Takže náklady na palivo vzrůstaly přímo astronomicky.

Den třetí – Konečně Uluru (oficiálně Ayers Rock)

Rozhodnutí spát na položených předních sedačkách bylo správné. Daly se složit prakticky do roviny, což znamená spánek jedna báseň. Po ranní sprše a snídani opět na cestě. Vleklo se to a vleklo, nic si nebudu namlouvat. Krajina stále stejná a neměnná. Jen na jednom úseku oživení cesty. V blízkosti města Cooper Pedy se nachází kolem silnice k vidění spousta důkazů o těžbě opálů. Všelijaké jámy, stroje, kopečky vytahané hlíny vedle dalších kopečků a spousta cedulí oznamující, že pohyb v oblasti je nebezpečný, možnost pádu do některé z vykopaných jam. Přímo v městečku je možnost (té jsme pochopitelně nevyužili) ubytovat se v hotelu, který je umístěn přímo ve starých pozůstatcích v zemi po těžbě.

Vytěžená hlína z jam poprvé
Vytěžená hlína z jam poprvé
Vytěžená hlína z jam podruhé
Vytěžená hlína z jam podruhé
Hotel ve skále
Hotel ve skále

Někdy po šesté hodině odpolední se nám podařilo dosáhnout našeho cíle – Uluru aneb oficiálně Ayers Rock. Od odbočky z hlavní silnice je to ještě dobrých 200 km, což je v Austrálii kousek. Dobrou polovinu tohoto úseku cesty je v dálce vidět kopec velmi podobný Uluru, no kochali jsme se. Až večer nám bylo řečeno, že to Uluru není a my se kochali jen nějakým velkým kopcem. Ale co, stane se. V této oblasti jsem konečně viděl Austrálii ze svých představ – červená písečná páň s osamělými stromy a sem tam trsem trávy.

Jako z mých představ
Jako z mých představ

Těsně před Uluru překvapení, brána se závorou a budkou. V budce baba a prej cálovat poplatek za vstup do parku. Dost mě překvapil, protože se mi na nic podobného na internetu nepodařilo narazit a navíc nebyl nejlevnější – $25 AUD/osoba/3dny. Prostě cestovat po Austrálii není levné, všude nehorázně vysoké poplatky. Po této formalitě se nám před očima konečně zrodilo Uluru. A mé pocity z něho byly veskrze pozitivní, konečně jsem viděl to, co jsem chtěl vidět už před odletem do Austrálie. Bez vidění této velké rudé skály bych snad ani nemohl říkat, že jsem byl v Austrálii. Nato, že se jedná o jeden velký šutr, se na něj dá koukat dlouho a neomrzí. Postupující slunce totiž neustále mění stíny na jeho povrchu. Tož koukli jsme se na něj zdálky, dojeli k němu, pochodily u něj, někteří z nás se dotkli a jeli zase na původní stanoviště udělat si pár fotek se západem slunce a vyřešit kde se bude spát. To se naštěstí vyřešilo tak nějak samo. Pepa chtěl do kempu (drahota) a já byl pochopitelně proti. Naštěstí jsme potkali 4 Čechy a ti nám řekli, že klidně můžeme jet do toho kempu s nimi. Recepce totiž zavírá v osm a potom už nemá kdo vybírat poplatky. Počítají tam s tím, že návštěvníci, kteří přijeli později v noci, jim zaplatí pobyt ráno. A jelikož jsme typičtí Češi, tak jsme této šance na přespání zdarma využili. Ráno jsme totiž plánovali vstát po páté kvůli východu slunce, a tento čas se jaksi neschoduje s otevírací dobou kanceláře v kempu.

A zde je, jedna z mých prvních fotek velké rudé skály
A zde je, jedna z mých prvních fotek velké rudé skály

Pokud bude jakýkoliv dotaz, jen se ptejte v komentářích. Popsat naprosto vše by bylo moc zdlouhavé a délka článku by byla odrazující. Vyprávění pokračuje druhou částí: http://kaen.cz/2013/02/07/trip-around-australia-23/.

Marathon de Nantes 2012 – část třetí, poslední

Pokud stojíte o předcházející události, tak první část zde a druhá zde. V tomto posledním reportu budu psát již jen o dni po maratonu, který jsme společně strávili v Nantes a poté o cestě domů.

Pondělí 16.4. – den po maratonu

Ráno žádný budíček naplánovaný nebyl, zas taková šílenci nejsme. Vychutnání pořádného vyspání po několika dnech bylo jedinečné. Dokonce mi ani nevadila tvrdá podlaha a bolístky, které o sobě začaly dávat večer před spaním vědět. Nic moc toho naplánovaného nebylo, původní plány jet k Atlantiku zhatilo počasí, takže nám zbylo „jenom“ Nantes. Po vydatné snídani a prodiskutování našich možností se vyrazilo směr město. Nakonec vyhrál tento program: procházka po japonském parku/ostrůvku, vyhlídka z mrakodrapu, prohlídka historického města (kostel, nějaké ty pasáže apod.), návštěva výstavy francouzské kultury a průmyslu na tamnějším výstavišti, podvečerní výklus a večer strávený hrami.

Do města opět načerno, revizoři ještě nevstali. Francouzská pracovní doba se mi líbí. Po pár minutách v tramvaji se vystoupilo a šlo se na prohlídku jednoho z mnoha parků, které v Nantes jsou. Tento byl v japonském stylu a opět skvěle udržovaný. Pěkný kousek je vidět na této momentce, na které mi zrovna Veronika ukazuje kam bych si měl stoupnout na vyfocení.Po prohlídce parku hezky k nejvyšší budově města. Předchozí den se kolem ní dvakrát probíhalo, bohužel se mi to při běhu nějak nepodařilo zaregistrovat, zrovna v tom úseku se mi soustředěnost vždy zaměřila jinam. Byli jsme na tu vyhlídku pěkně natěšení, takže nás velmi nemile překvapilo, když nám bylo ve vestibulu mrakodrapu sděleno, že střecha je v přestavbě a bude otevřená až v létě. Nedalo se dělat nic jiného než na vyhlídku zapomenout a jít si prohlédnout město, kde už maraton připomínal maximálně zapomenutý neuklizený gel na okraji silnice. Procházka městěm pěkná, ceny v obchodní pasáži astronomické a katedrála nejen obrovská a nádherná, ale i zvláštním způsobem uklidňující.

Následující bod na programu bylo výstaviště. Opět byla na místě jízda tramvají. Ale to už se probudili revizoři a hned šli do akce. Popis jejich práce i s fotkou je v první části, takže pro nás něpředstavovali žádný problém. Po jejich odjezdu jsme se dočkali další tramvaje a spokojeně dojeli na konečnou. Odtud byla možnost buď jet několik zastávek autobusem a zaplatit 1,5 eura za jízdenku, nebo hezky po svých. Z šetřivých důvodů byla zvolena procházka. Kdybychom věděli, jak je to daleko, tak by stoprocentně vyhrál autobus. Ale co, tak jsme se několik kilometrů prošli. Vždyť po maratonu je dlouhá procházka prospěšná.

Veleth byl zajímavý. Hned ze začátku se mě a Mírovi podařila měnší bota (Veronice ne), když jsme si nevzali nějaké papíry od ženské před vstupem. Ušetřili bychom pár euro, protože to byly volné vstupenky. Pak už nám nezbylo nic jiného, než si lístky koupit. Naštěstí mi platila studentská sleva a druhý zlevněný lístek se koupil na Veroniky studentskou kartu. Co se týká výstavy, bylo tam opravdu vše. Hned ze začátku jsme se hezky najedli z ochutnávek v gurmánské hale a pak opět nachodili něco kilometrů skrz naskrz různými pavilony – od jídla přes oblečení, nábytek, vybavení koupelen, kolem výřivek, aut, hraček, tetovacího studia, stánků s jídlem a bůh ví čeho ještě. I stánek české Škody auto se nám podařilo objevit. Byl u něj i skákací hrad, kde se Veronika pěkně vyblbla. Po veletrhu směr domů, ale tentokrát ne po svých, ale hezky autobusem a pak tramvají. Možná to vypadalo, že se moc nebavím, ale opak je pravdou. Za můj zvláštní výraz během poloviny dne mohly jen a jen mé úžasné pětiprstové boty v kombinaci s puchýři a zajímavými pocity v oblasti levé kyčle. Každopádně nejsou pětiprsťáky dobré na dlouhé chození, běhá se v nich mnohem lépe než chodí. Chúze byla pěkný oříšek, ale když nepočítám tohle, tak se mi celý den opravdu líbil.

Po návratu na koleje se šlo hezky běhat. Veronika a Mirek se na to nejdříve vůbec netvářili, ale nakonec šli také.  No běhat, běh bych tomu něříkal. Šlo spíše o něco pomalejšího něž výklus, hezky jsme si popovídali. Vždyť zrovna svítilo sluníčko a venku bylo nádherně. Jeden okruh po závodní dráze pro koně společně a druhý tak nějak rozděleně. Veronika a Mirek běželi totiž bez bot po nádherné trávě a snažili se kopírovat okruh, což bylo díky všelijakým sportovištím krapet náročnější. Já bohužel bos něběžel, ne že bych nechtěl, ale puchýře na levé noze řekly po dvou krocích bez bot jasně co si o tom nápadu myslí. Takže bohužel v botách. Po druhém kolečku jsme se protáhli a přemístili na kolej. Tam jsme strávili zbytek den hraním stolního tenisu, billiardu a scrabble bez interpunkčních znamének, ve kterém na plné čáře vyhrála Veronika. Nějak mi to poslední dobou nejde a navíc mě začala zmáhat únava. Ale Veronika by nás porazila i při naší plné síle.

Úterý 17.4. – odjezd domů + Paříž

V úterý ráno hezky směr ČR, kyčel už nebolela, takže to nebude s největší pravděpodobností kloub, ale něco jiného. Tedy jenom já odjížděl, Míra zůstával ještě jednu noc. Hezky v deset jsem nastupoval do TGV. Těšil jsem se na něj jako malý kluk několik týdnů předem, úplně jsem se nemohl dočkat. Před TGV ještě poslední společná fotka a pak se naše cesty rozdělily. Doufám, že ne na dlouho. Závodů se sice běhá hodně, ale dá se říci, že nás lákají hodně podobné akce, takže ve shledání na nějaké věřím.TGV mě nezklamalo. Je to opravdu zážitek v něm jet. S ničím co jezdí v ČR se to nedá srovnat. Maximální pohodlí, čistota, místa na místenky, koleje nepostřehnutelné a ta rychlost! Trasu Nantes-Paříž, která autem trvá přes 4 hodiny při průměrné rychlosti 135 km/h, zvládl vlak za 2 hodiny 10 minut a to až do centra Paříže, co by kamenem dohodil od Eiffelovy věže. Interiér TGV jsem si dovolil zdokumentovat.Skvělá Paříž mě přivítala vskutku jarním počasím – 12 °C s mírným deštěm se jí opravdu povedlo. V důsledku několika hodin času do odjezdu autobusu, které jsem v Paříži měl, jsem se rozhodl si Eiffelovku prohlédnou aspoň ze země pod ní. Nastavil jsem GPS v mobilu (tentokrát spolupracovala) a vyrazil. Po necelé hodině byla dominanta Paříže přede mnou. Přiznám se, že mě nějak moc nezaujala. Ale když už jsem tam byl, tak je fotka samozřejmost. Jen pro zajímavost, na nohou opět pětiprsťáky.U Eiffelovky se mi podařilo strávit docela dlouhou dobu, takže rychle směr odjezdové místo. Podle GPS od věže dobrých 5 km vzdušnou čarou k nádraží Gare du Lest, vedle kterého zastávka Student Agency je. Nejdřív jsem šel poslušně podle navigace, ale z důvodu moc velikých oklik, jsem šel radši nejkratší a nejpřímější cestou, hezky podle vzdušné čáry na mapě. Zpětně okliku v navigaci chápu, posílala mě bezpečnou cestou. Taková gheta, kterými jsem procházel, se v ČR jen tak nenajdou. Kam se na ně hrabe brněnský Cejl. Prošel jsem si několi černoškých ghet, pak asi čínských, indská tam byla asi taky a pak několika smíšenými. Nic proti nim nemám, ale i tak to byl zážitek. Paříž i z té druhé stránky, nejen hezká místa.

Myslím si, že při mé procházce Paříží se mi podařilo projít i několika místy, které jsou ve filmu 96 hodin. Určitě jsem byl i na místech z jiných filmů, ale ty bohužel moc neznám. Abych ještě dodal, tak pětiprsťáky šly z nohou pěkně brzy, vůbec se v nich nedalo vydržet a navíc v nich byla i zima. Promočené a prohřehlé prsty bych si ve Francii nepředstavoval ani ve snu.

Co více napsat. Odjezd jsem s dostatečnou časovou rezervou stihl a poloprázdným autobusem Student Agency dorazil ve středu po šesté do Prahy na Florenc. I když byla dvojsedačka jen má po celou cestu do Prahy, stejně se mi nepodařilo zamhouřit oka. Nějak na mě ty žluté autobusy divně působí. Z Florence hezky prvním spojem směr Brno, kam mě nasměrovala povinnost psát zápočtový test z Manažerského účetnictví. Že jsem ho nedal je už jiná kapitola.

A kolik ta sranda celkově stála?

Pro vás, kteří také uvažujete o podobné cestě, vyčíslím všechny náklady. Jen poznamenám, že všechny sumy jsem platil postupně v nekolika měsících, takže jsem to v peněžence ani nepocítil. Kurz: 1 € = 25 Kč.

Cesta:

  • Jízdenka SA Brno>Praha a zpět = 350 Kč
  • Jízdenka SA Praha>Paříž a zpět = cca 1700 Kč
  • Spolujízda Paříž>Nantes = 29 €
  • TGV Nantes>Paříž = 34 €
  • Doprava po Paříži RER na letiště CDG = cca 10 €

Cesta tedy celkem cca 3875 Kč.

Ostatní výdaje ve Francii:

  • Večeře (pizza) = cca 11 €
  • Jízdenka bus Nantes = 1,5 €
  • Nákupy potravin = cca 20 €
  • Startovné maraton = 37 €
  • Vstupné veletrh = 4,5 €

Ostatní výdaje celkem  cca 1850 Kč.

Za několik dní v zahraničí, konkrétně ve Francii kde jsem předtím ještě nebyl, a za ten nezapomenutelný zážitek maratonu se skvělými lidmi mi ta cena přijde naprosto v pohodě. Zážitky a pocity co odtud mám se totiž jen ta vyčíslit nedají. Ještě jednou za vše Veronice děkuji.

Marathon de Nantes 2012 – část druhá

V první části byla popsána tak nějak cesta směr Nantes. V této se budu věnovat samotnému maratonu a zbytku dne po něm.

Neděle 15.4. – den maratonu

Spánek ze soboty byl celkem dobrý, na tvrdou zem si člověk rychle zvykne, zvuky spolubydlících mi nikdy nevadili, jen kdybych večer před spaním nevypil skoro litr nápojů ze šumivých tablet a nemusel v noci dvakrát vstávat. No co, stalo se, a i přes to byl spánek dostačující. Budík nám Veronika naplánovala na 6:20 a tak se také stalo. Po lehké snídani, která u mě znamená před maratonem vždy jen několik banánů, jsme vyrazili do města na expo zaregistrovat se. Samozřejmě v tramvajích opět načerno.

V expu tou dobou nebylo moc lidí, asi byli všichni poctivější než mi a zaregistrovali se předchozí dny. U registrace nastala jen jedna komplikace. Míra si zapomněl na pokoji konfirmační dopis s číslem. Naštěstí se nejednalo o žádný vážný problém, jen se zašlo ven a na vyvěšeném seznamu účastníků se dohledalo. Dostali jsme tašku plnou letáků, třetinku nějakého šampusu, houbičku na trať a ještě nějaké drobnosti. Hned poté jsme se šli převléci do šaten a odevzdat věci do úschovny. Jelikož nebylo nic moc pošasí, foukal studený vítr a bylo pod mrakem, rozhodování mezi šortkami a dlouhými šusťákovými kalhotami nebylo moc dlouhé, i mikina našla své uplatnění. Ve výběru bot mezi Vibram Fivefingers Speed a NB Minimus nakonec vyhrály NB. Veronika s sebou měla i českou vlajku, takže vyfotografování s ní před závodem byla nutnost.Náš Český tým před závodemPoté u mě zavládla předstartovní nervozita naplno. Přemýšlení nad tím, se kterým vodičem poběžím, kdy si vezmu hořčíkovou tabletu proti křečím, jestli mi bude stačit to krátké rozcvičení a jestli jsem to s tím oblečením nepřehnal. Mraky, které byly ještě před pár minutami na obloze, se někam ztratily, najednou bylo jasno a slunce krásně hřálo. Vítr ale nepřestával, a tak oblečení zůstalo. Po krátkém rozklusání a ješte jednou návštěvou záchodu jsem se přesunul na start. Nakonec jsem se rozhodl, že se budu držet vodičů, kteří běží na čas 3:45. Startovní koridor, který jim byl přidělený, byl úplně plný, ale hodně běžců přelézalo zábrany a tak bylo na místě následovat jejich příkladu. Mezi běžce se mi podařilo vecpat, ale bylo to jen tak tak. Nejvíc mi to připomínalo sardinky, bylo tam tolik lidí, že nešla ani protáhnout ruka s hodinkami před obličej abych se podíval na čas a připravil stopky. Ale díky lidem bylo alespoň teplo, možná až horko. Pak konečně zazněl startovní výstřel a dav se pohnul, dojít (o běhu nemůže být řeč) ke startovní čáře se mi podařilo přibližně za dvě minuty, pak už se dalo jakž takž běžet. Ale fotografie start popíší lépe.

Skupina dobrovolníků vypuštěná před všemi závodníky
Dobrovolníci, kteří běželi s nosítky na kolečku s postiženou/ným a při běhu se postupně střídali v jejich nesení

Tuto skupinu ani nevím jestli se mi podařilo předběhnout, vím jen, že se mi poštěstilo je zahlédnout a že běželi opravdu rychle. Běžců s postiženými se dalo zahlédnout vícero, ale tito byli nejvíce nápadní. Na následujících fotografiích je vyfocen celý dav běžců na startu.Startovní pole s favority vpředuPohled na startovní poleVe spoustě oficiálních fotografií ze startu se mi podařilo najít i pár detailnějších záběrů na všechny z naší malé skupiny.

Má maličkost v davu při startu
Míra a Veronika na startu

Byl to můj první takhle velký hromadný start a musím uznat, že jde o vynikající zkušenost. Je to prostě boj, který si vezme dost energie. Kdo nezažil, neví o čem mluvím. Po startu již probíhal závod stejně jako ten první. Tedy s jedním rozdílem, tentokrát se mi příprava i přes problémy vydařila, byl jsem připraven a věděl jsem do čeho jdu. V odstavcích níže popis mých pocitů a myšlenek při běhu. Přiznám se, že sledovat značení kilometrů jsem nějak nestíhal, takže zápisky jsou je u těch, které se mi podařilo stihnout zahlédnout.

1. km: Chvíli mi po výstřelu trvalo dostat se na start, nečekal jsem až takovou tlačenici. Kousek za první zatáčkou se probíhalo kolem občerstvovací stanice, říkal jsem si na co tam je, nikdo si pití nebral, ale víc energie jsem tomu nevěnoval, protože mi na startu celkem hodně utekli vodiči na 3:45, kousek za mnou už byl vodič 4:00. Za druhou zatáčkou se mi podařilo prohodit pár slov s Veronikou a hned jsem rychle pospíchal dopředu za vodiči. Divil jsem se Veronice, že běží tak rychle, ale to jen já běžel pomaleji než byl původní plán. Míru se mi nikde potkat nepodařilo.

5. km: Vodiče se mi podařilo úspěšně dohnat a v klidu si to za nimi vyklusávat. Tempo mi přišlo pohodové, takové dodržuji při tréninku ve středním tempu. Kousek za otočkou o 180° u řeky jsem zahlédl nejdřív Veroniku a pak i Mirka. Nějak jsem nad tím nepřemýšlel, protože už tu byla první občerstvovačka a já si rychle dal pár hltů vody. Kdyby mi utekli vodiči, zase bych musel vydat nějaké síly na jejich dobíhání. Takhle se mi dařilo držet se 25-30 m v chumlu běžců za nimi a bylo mi skvěle. Hlava vyčištěná, začal jsem se svou oblíbenou činností, pozorování lidí kolem (běžců i neběžců) a taky trochu okolí. Při probíhání uliček ve městě mi bylo chvílemi až horko. Snad jsem to oblečení nepřehnal…

10. km: Probíháme cílem a opět startem, už chápu proč tu občerstvovačku umístili kousek za start. Já moc neobeznámený s tratí závodu to předtím nevěděl, že se kolem ní ještě jednou poběží. Jeden malý kousek banánu, pár loků vody a zase se běží. Na nic jiného jsem neměl chuť ani pocity. V klidu si to běžel na okraji silnice a bylo mi dobře. Veroniku a Míru už jsem delší dobu neviděl.

11. km: Vbíháme na most. Dost silně na něm foukalo, cítil jsem to z boku, ale těžko říst jestli jsem se nepletl. Skupina kolem vodičů hrozně narostla a začalo v ní být nepříjemně, tak jsem to za mostem nevydržel a po krátkém sprintu změnil svou pozici z chumlu za vodiči pár metrů před nimi. Tolik místa najednou… Po ohlédnutí za mnou stěna těl. Nechápal jsem, jak v tom chumlu mohou ti lidé běžet. Po pár zatáčkách se běželo po nábřeží, na kterém byl dost ošklivý protivítr. No co, říkal jsem si, za chvíli se otočíme a x km poběžíme s větrem v zádech.

16. km: Třetí občerstvovací stanice před mostem, na který se vbíhalo na 11. km. Opět přišla řada jen na vodu. Na mostě byl krátký kopeček, ten byl v pohodě, ale ten vítr už ne. Málem mě zastavil, jak byl silný. Vypořádal jsem se s ním a na druhén straně mostu mi zvedli náladu diváci, volali: „Běž, Karle, běž!“ Jméno na závodním čísle má něco do sebe. Stále se mi běží lehce a už vím, že to oblečení chyba nebyla. Ten všudypřítomný vítr je dost studený.

19. km: Motám se kolem vodičů 3:45, ale tentokrát jsem v chumlu za nimi. Předběhli mě, když jsem si ulevoval za stromem. Ten dav nic moc, jako by ti lidi ještě přibyli. Vůbec se mi mezi nimi nelíbilo, tak jsem udělal běžecký přestupek, jeden běžec kvůli mě musel asi zpomalit, a vyskočil jsem na kraj chumlu, který se mi hned poté podařilo předběhnout a já se umístil opět pár metrů před vodiči. Pocity z běhu nádherné, až jsem se musel krotit abych nezrychloval. Naplánované zrychlení bylo až za půlkou, aby byla rychlejší než ta první. Již několik km je silný protivítr a půlka ne a ne se ukázat. Možá chápu ten chumel za vodiči.

22. km: Ani nevím kde ta půlka byla, nějak jsem jí prošvihl. Pokud vím dobře, byla u měření cedule 20. km, ale taky se mohu mílit. Každopádně sil stále dost a vodiči tak 100 m za mnou. Rozhodl jsem se, že na zrychlení je ideální doba. Předbíhal jsem jednoho běžce za druhým a snažil si udržovat konstantní tempo. Protivítr bohužel stále otravuje a musím uznat, že i dost zpomaluje a oslabuje.

24. km: Vbíhání na most, je to vlastně taková otočka. Za mostem by se už mělo pomalu točit zpět do města a protivítr by měl přestat otravovat život a trochu pomoct. Sil stále dost a udržování tempa není problém. Vodiče za sebou nikde nevidím. Ani Míru nikde, a to jsem ho všude vyhlížel, protože o stejných vodičích jako já včera mluvil.

25. km: Občerstvovací stanice za mostem. K mému údivu je vítr stále proti nám, jako by se schválně točil. Při přeběhu mostu byl vítr asi nejsilnější. Na občerstvovačce, kde mi opět přišel vhod kelímek s vodou a tři kousky sušené meruňky, mě dohnali mí vodiči. Nechápu jak se jim to podařilo. Nohy malinko ztěžkly, ale není to nic, s čím bych si neporadil. Předběhlo mě sice pár běžců, které jsem na nekolika posledních km předháněl, ale vůbec mi to nevadí. Do cíle daleko.

30. km: Na občerstvovaí stanici zase jen o vodě. Pocity všelijaké, jen o příjemných se nedá mluvit.Udělali se mi puchýře na levé noze. Vypadá to, že jsou pod celou přední částí chodidla. Že já si bral ty ponožky, moc zvyklý na ně nejsem a jestli se mi trochu posunuly na noze, bude to hlavní důvod puchýřů. Líbila se mi rychlost jednoho spoluběžce, tak proč mu nedělat chvíli společnost, že? Má rychlost není nic moc, to cítím, na 24. km byla o hodně vyšší. Takhle z toho čas pod 3:45 nebude.

32. km: Stále ještě s neznámým běžcem, tak nejak běžím pár metrů za ním. Jen pocity se z lehce nepříjemných změnily na úplná muka. Puchýře na levé noze praskly a začal pobolívat malíček na pravé noze, cítím také půchýř. Snažím se to nevnímat, ale moc to nejde. Už jen 10 km do cíle, to je jako z Obřan do Bílovic a zpátky. Jeden z mých kratších tréninků. I přes bolest se mi daří znovu zrychlit. Na posledních dvou kilometrech mě předběhlo hodně lidí, ale ty teď znovu nechávám za zády a najednou mi je naprosto báječně. Začal jsem se na všechny usmívat a opravdu si to užívat. Jen doufám, že ten úsměv nevypadal jako u šílence. I vítr už neotravuje život.

38. km: Na posledních pár km se mi podařilo krutě přepočítat. Už tak deset minut jsem si myslel, že do cíle je to jen pět kilometrů, ale ouha, bylo to sedm. Co se dá dělat, dobrá nálada je tu stále, i přes levou nohu a malíček na pravé. Stále předbíhám hodně běžců a vypadá to, že všichni nemůžou věřit svým očím. Ano, opravdu jsem to já, ten který před pár kilometry vypadal na umření! Hodinky mi ukazují cca minutu přes 3 hodiny. Už jen půlhodinka a je konec. Hurá! (Opravdu nchápu svůj mozek při maratonu.)

Posledních 5 km: Nevím proč, ale najednou skončilo značení. Asi aby lidé nevěděli, že jim zbývá celých pět km. Na jednom zúženém místě, před dvěma hodinami zde pískali policisté, na mě pořadatel něo křičí francouzsky. Netušíc vůbec co mluví jsem si vydedukoval, že asi říkal něco o dvou km do cíle. V hlavě mi proběhla zbývající trasa a ono by to mohlo sedět. Super! Jenže jsem se opět spletl, při vbíhání na most, za kterým je cíl, mi došlo, že tak lehké to nebude, všichni běžci ještě obíhaly celý blok budov. Takže nekřičel 2 km, ale 4! Co se dá dělat… Vzal jsem nabízený Redbull, vypil jeden lok, potlačil zvracení a roboticky pokračoval v pohybu. Předešlá radost byla ta tam a v mém obličeji se usídlilo utrpení. Už jen kousek, vpravo přes proluku cíl, jen oběhnout poslední budovu nějakého skladiště. Za jejím rohem překvapení, na posledních několika stech metrech opět protivítr. Bojuji o každý metr s větrem a v hlavě s nutkáním přejít do chůze (to už tam bylo poslední dva kilometry, teď se jen vystupňovalo). Hlavu ignoruji a vítr porážím tak, že běžím za rychlejším běžcem. Na posledních 200 m se dávám do sprintu a z posledních sil probíhám cílem. O mých pocitech dost vypovídá můj výraz.

Konečně v cíli
Konečně v cíli 2
Její cílový výraz je nejlepší z nás tří :-)
Veronika v cíli
Míra v cíli

Říká se, že když už člověk nemůže, uběhne ještě jednou tolik. No, nevím, nebo spíš vím. Nevidím to tak optimisticky, prostě vím co mé tělo dokáže.  Vydýchal jsem to, nechal si odštípnou čip z boty, dostal památeční medaili a šel do stanu pro další odměny. Tam se mi podařilo neplánovaně zdržet, tělo si chtělo na chvíli sednou a mělo hlad kombinovaný se žízní. Dobrých deset minut se mi tam podařilo pobýt při všelijakých pocitech od nejpříjemnějších po ty nejhorší. Vystál jsem si frontu pro odměny – tričko a vak s různými věcmi – a šel se vysprchovat a převléci.

Ve stanu s dobrotami se mi podařilo zdržet tak dlouho, že Míra i Veronika už byli dávno v cíli. Veroniku jsem totiž potkal u sprch. Za sprchy tedy dávám organizátorlm nedostatečnou, vše ostatní skvělé, ale sprchy ne. Jen pět sprch na několik tisíc lidí, to že byly smíšené mi nějak moc nevadilo, ale jejich počet ano. Navíc se nedá vůbec mluvit o teplé vodě. Pěkně mě to probralo. Míru jsme pak našli ve frontě před sprchami a jeli rovnou na kolej. Na naše doporučení přeložil sprchu až tam. Bohužel jsme se zapomněli vyfotit u cíli s medailemi na krku, ale co se dá dělat. Cestou na kolej na mě konečně dolehlo to, že jsem maraton běžel prakticky na lačno, udělalo se mi špatně. Naštěstí to pár skleniček vody a jídlo na koleji rychle spravilo, nic s čím bych si neporadil.

Zbytek dne byl už jen o relaxu a ne moc pohybu. Všichni byli s výkonem spokojení a tak nebylo co řešit. Ještě jsme odpoledne zajeli do Expa podívat se na první výsledky, Míry a Veroniky tam byly, papír s mým časem si někdo vzal na památku, takže jsem musel počkat do večera. Projeli se na lodi, proč také nevyužít atrakce pro maratonce zadarmo, že? Prohlédli si odpočinkový park v Nantes. Úžasné, jak byl čistý a udržovaný. Co se také divit, když se na noc jejich parky zavírají… A odpoledne zakončili v italské restauraci, já si dal pizzu a Veronika s Mírou italské speciality. Na koleji jsme si večer ještě povídali, ale brzy nás zmohla únava a šli jsme spát.

Nakonec ještě mé výsledky. Jelikož se s nimi nechci vypisovat, tak je sem vložím níže jako obrázek. První čas je reálný – to znamená od startovní čáry do cíle, přesně 42,195 km. Druhý ča je oficiální – od výstřelu do cíle, takže i s několikaminutovým náběhem na začátku, tedy více než maratonská vzdálenost. Třetí čas je na půlmaratonu – bohužel opět oficiální, takže pro reálný je třeba oděčíst ty cca 2 minuty. Do tabulek se zadává oficiální čas, což moc dobře nechápu, protože počítá i ten několikaminutový náběh na začátku.

Verniky čas: oficiální = 3:50:28, reálný = 3:48:54, 1/2M = 1:54:23. Míry čas: oficiální = 3:51:14, reálný = 3:49:38, 1/2M = 1:53:25. Oba dva běželi úžasně a Veronika i přes bolavé koleno zaběhla vynikající čas. Abych řekl pravdu, oba dva obdivuji, jsem rád za to, že jsem vás mohl poznat a doufám, že se ještě na hodně závodech potkáme.

Marathon de Nantes 2012 – část první

Od maratonu uběhlo již několik dní a já mám stále plnou hlavu dojmů. První zmínka byla zde (na Veroniky připomínku krapet upraveno) a dnes shrnutí celé proběhlé akce. Pokusím se vše co nejvěrněji popsat, fotek taky pár bude. Z důvodu hodně zážitků jsem byl donucen rozdělit text na tři části.

Pátek 13.4. a sobota 14.4. – cesta směr Nantes

Ještě v pátek ráno mi to nedalo a absolvoval jsem krátký výklus, necelých 6 km. Hned po doběhu mi Veronika volala jestli je vše v pořádku, ale jelikož jsem to neslyšel, volal jsem jí po chvíli zpět. Dost mě do telefonu dostala, ještě než jsem jí dokázal přerušit a říci Ahoj, stihla mi toho říct neuvěřitelně moc, dobrých 7 vět. První dojem skvělý, nudy ve Francii se nebojím. Později, po pár hodinách strávených v Brně nakupováním jídla a posledních věcí na cestu, začalo nejdelší odpoledne za poslední dobu. Chytla mě totiž cestovní horečka a já byl tak celý den jako na trní, u ničeho jsem dlouho nevydržel a nějaká delší soustředěnost vůbec nepřicházela v úvahu. Konečně nastala hodina odjezdu… ale to už jsem s předstihem stepoval na nádraží Student Agency u Grandu v Brně. Do prahy se jelo jejich novým autobusem Relax, no co bych vykládal, ani jsem se nenadál a byla tady Praha.

Na Florenci hodina čekání do začátku odbavení směr Paříž a přesně na čas se ve 23:00 vyjelo. K mému zklamání bohužel starším autobusem, takže žádná dotyková obrazovka na sedačce přede mnou. Autobus byl plný do posledního místa, o pohodlí tedy nemůže být moc řeč. Pro příště: Nebrat si sedadlo u okna! V Plzni mého asijského spolucestujícího vystřídala mladá holčina, studuje prý ve Francii, a cesta byla hned příjemnější. Jelikož u okna není moc možností uložit pohodlně nohy, přehršel spánku nebya. Když už se mi dařilo jakž takž zabírat, došlo k neplánované zastávce – dvojice německých policistů se asi nudila a tak si pro zkrácení času vybrala náš autobus na kontrolu dokladů. Přišlo mi, že doklady si vybírají formou Sportky (Kdo by taky normálně kontroloval doklady čtyřčlenné rodině se dvěma dětmi, že?), pár jich vzali a po kontrole zase vrátili. Dále se mi zabrat nepodařilo (i přes to, že jsem měl na poslední 4 hodiny dvojsedačku pro sebe), proběhly plánované zastávky a po dvanáctihodinové cestě přistál autobus v Paříži. První dojem, který na mě udělala z okna autobusu, je jeden velký chaos a zácpa. Řídit bych v ní určitě nechtěl.

Po vystoupení se co nejrychleji dostat na nádraží Gare du Nord. Nebyl to žádný velký problém, zorientoval jsem se na mapce vytisknuté z internetu (až po tom co jsem zjistil, že se mnou GPG v mobilu nespolupracuje) a šlo se. Jednalo se o desetiminutovou procházku, Student Agency staví hned vedle Gare de Lest, od nějž je to k du Nord kousíček. Na nádraží se vyskytl první problém, nepodařilo se mi zorientovat na jejich dotykových terminálech na nakupování jízdenek na MHD. Po chvilce chození dokola s narůstající panikou se mi podařilo sebrat odvahu a oslovil jednoho Pařížana, který si zrovna kupoval jízdenky. Po krátkém rozhovoru v angličtině (ano čtete dobře, mluvím anglicky, když musím), který proběh lépe než bylo mé očekávání (dokonce jsme i pokecali), byl potřebný lístek na RER (nadzemku) v mé kapse a já si to štrádoval k nástupišti. Zbytek cesty na letiště Charlese de Gaulle proběhl bez problémů. Sice se mi jedna pochybná existence snažila za 10 Euro prodat kradený mp3přehrávač, ale to nepovažuji za komplikaci. A na 2. terminálu letiště CDG došlo po krátkém hledání (dobře, bylo delší, 2. terminál mám dobře prochozený) k prvnímu setkání s Veronikou. Ještě, že jsem věděl jak vypadá, jinak bych jí nepoznal. I tak jsem si nebyl moc jistý a chvíli jí z dálky sledoval. Pro nejhorší případ měla nachystanou tuto paruku:Veronika čekající na CDGPrvní dojem z včerejšího telefonátu se jen potvrdil. Tahle holčina mi svou vitalitou neuvěřitelně sedla. 😉 Ještě aby ne, když máme úplně stejného koníčka, a to běhání maratonů. I když proti Veronice jsem absolutní máslo (o Mírovi se radši ani nezmiňovat). Veronika běží svůj 11. maraton, Míra 153. maraton a já teprve druhý, ale někdy se holt začít musí. Míra měl dorazit až večer letadlem do Nantes. Další hodinu se nám podařilo zdárně prokecat, až k času odjezdu naší zaplacené spolujízdy směr Nantes. Nic levnějšího než spolujízda se sehnat nedalo. Spolujízdy po Francii najdete zde. Deset minut do odjezdu a osazenstvo auta, až na nás dva, nikde. Veronika malinko panikařila, ale nebylo to moc hrozného. Celkem mě to bavilo. Paní, se kterou jsme měli jet, neodpovídala na volání ani sms, takže sranda. Pro jistotu jsme začali cestovat mezi terminály, nevěděli jsme jestli se totiž nacházíme na správném místě. Štěstí ale bylo na naší straně a jen o pár minut později, než měl být odjezd, začal zvonit mobil a vše bylo v pořádku. Letadlo majitelů auta mělo jen zpoždění. Zbytek cesty do Nantes proběhl naprosto bez problémů. Průměrná rychlost 137 km/h a na mé straně kromě lehkého spánku hlavně závist nad francouzskými dálnicemi. Kam se na ně hrabě naše D1. Dosavadní hlavní zjištění z celé cesty – Francie je nehorázná placka, ale líbí se mi. Druhé zjištění – ve Francii není tak teplo, jak jsem si vysnil. Díky působení Atlantiku je počasí hodně nevyzpytatelné a dost chladné.RER v Paříži - sedačkyRER v Paříži - mapa tras ve vagónuPo přibližně 4 hodinách jízdy nás vysadili na menším autobusovém nádraží na okraji Nantes. Po rozloučení čekání pár minut na tramvaj (mému slovu šalina se Veronika smála) a několikaminutová cesta směr Veroniky kolej. Samozřejmě na černo, bylo mi sděleno, že revizoři se poznají už zdálky a kupovat lístky nemá tedy cenu. O Veroniky koleji jsem se v e-mailech od ní dočetl hodně špatného, ale spoléhal jsem krapet na to, že přeháněla. A opravdu přeháněla, kolej se mi osobně líbila. Nikde žádná vrátnice s otravnými vrátnými, pokoj cca 3,5*3 m hezky sama pro sebe, na pokoji lednička, umyvadlo, vestavná skříň, stůl a na celé jedné stěně systém polic. Bohužel pokoj vyfocený nemám. K tomu všudypřítomné wifi, které je dost nestálé.

Na fotce dole je vidět, jak v Nantes chodí na kontroly již zmínění revizoři. Parta 10 – 15 lidí, která se celá nahrne do jedné tramvaje a tu zkontroluje. Díky jejich množství jsou dobře viditelní z dálky a na stejné zastávce kde nastupují se pohodlně stihne vystoupit. Veronika to má hodně dobře vysledované. Taky dobře, alespoň se ušetřilo za jízdenky.Francouzští revizořiZabydleli jsme se a jeli do města kouknout na maratonské expo (bohužel bylo už zavřené, tak alespoň zpoza plotu) a po něm vyzvednout Míru na nádraží. Míra je poslední člen naší České výpravy. Veroniky kamarád, kterého taktéž zlákala Francie, nebo možná spíš Veronika. Večer už probíhal klidně, seznámili jsme se a ještě před půlnocí šli spát. Alespoň něco naspat před dnem D jsem potřeboval…

Zbývá týden do Nantes

Přesně za šest dní si budu touto dobou v Nantes ve Francii užívat opojné pocity po doběhnutí maratonu. Přiznám se, že se nemůžu dočkat. Oproti mému minulému (úplně prvnímu) maratonu ve Stromovce jsem se totiž náležitě připravil a nic nepodcenil. Trénink v posledních měsících, i přes několik nepříjemných zdravotních problémů, se nakonec povedl a kilometráž byla naběhána dostatečná.

Svědčí o tom i lehký test, který se mi podařilo v sobotu dopoledne absolvovat. Po budíčku v brzkých ranních hodinách a lehké rozcvičce jsem dorazil na nádraží v Táboře a vlakem se přesunul do Bechyně. Odtud je to po červené turistické ztezce kolem řeky Lužnice do Tábora podle KČT přesně 32 km. Stezka několikrát odbočuje od řeky do kopců, ale převážně se Lužnice drží. S lahví vody v ruce, jednou energetickou hořčíkovou tabletou v kapse a mobilem v pouzdře na rameni jsem vyrazil. Po kratičkém rozehřátí na několika stech metrech došlo na mé plánované maratonské tempo. Musím uznat, že se běželo naprosto parádně, sice čas od času foukal studený vítr, ale ten to nemohl zkazit, protože celou dobu bylo jasno a svítilo sluníčko. Oblečení jsem nepodcenil. Trasa mě krapet překvapila, byla hodně klikatá, po cestě bylo dost spadaných stromů, které jsem musel přelézat nebo podlézat, vlastně celkově se jedná o slušnýčasto se měnící terén a její odbočování od řeky teké nebylo zrovna nejlehčí (na mapě vypadalo určitě pohodlněji). Pro běžce nicméně celkem ideální trasa. Ovšem, na jednodenní výlet s přáteli určitě ještě lepší.

Maratonské tempo jsem naprosto bez problémů udržel až domů. Aplikace Endomondo mi v mobilu naměřila méně než jsem čekal, podle všeho za to může častá ztráta signálu pod stromy. Mobil mi naměřil cca 31 km. Reálná uběhnutá vzdálenost je ale lehce přes 33 km (od konečného bodu červené v Táboře jsem to měl domů ještě něco přes kilometr). Výsledný čas 2:47:19 je naprosto odpovídající mým představám a obtížnosti trati. Po doběhnutí jsem měl ještě stále dost sil, zbývajících 9 km maratonu by nebyl problém. Z toho vyplývá, že příští týden na rovinaté trati v Nantes a za povětrnostních podmínek, které mají být (je předpovězeno jasno), očekávám čas pod 3 hodiny 45 minut. Ten jsem si plánoval již prvně ve Stromovce, ale to jsem ještě nevěděl do čeho jdu. Jak jsem již psal, tentokrát jsem skvěle připraven a vím co mě čeká. Nantes těš se!