Prvně na ferratách (v Rakousku)

o překvapivě těžké ferratě Drachenwand nacházející se u jezera Mondsee a dvou lehkých u jezera Traunsee. Lehká Naturfreundesteig a o něco těžší Traunsee – Klettersteig.

Na dovolené v Rakousku bylo, jako jedna z činností v plánu, lezení nějaké ferraty. Pro mě i pro Renču se jednalo o premiéru. Ani jeden z nás nikdy žádnou ferratu nelezl. Já chodím čas od času na boulder nebo s lanem na stěnu (bohužel se mi zatím nepodařilo z časových důvodů zajít s kamarády na skálu) a Renča lezla před lety, v poslední době ne. Prostě dva dá se říci začátečníci.

Drachenwand

Výchozí místo je u restaurace Gasthof Drachenwand, vedle které je i na louce parkoviště. V letních měsících je podle všeho neustále plné. My přijeli v sobotu odpoledne a plné bylo. V neděli při našem ranním odjezdu bylo už plné a když jsme jeli v pondělí dopoledne kolem, bylo opět narvané. Den kdy na ferratu jet nejsem schopný doporučit. Podle mě je to úplně jedno. Renča říkala, že stránky, ze kterých čerpala informace, hodnotí Drachenwand obtížností B/C. A jelikož E je nejtěžší, přišlo mi tohle jako ideální pro náš začátek.

Drachenwand při našem příjezdu
Drachenwand při našem příjezdu

Od restaurace se jde k začátku ferraty asi půl hodiny. Jako klasicky v Rakousku je cesta značená žlutými směrovkami s nápisem Klettersteig. Cesta je pohodová, tedy až na posledních několik set metrů, kde byla rozbahněná a hrozilo uklouznutí. Nic by se při něm asi nestalo, maximálně by byl člověk úplně zašpiněný. Nic příjemného. Na konci přístupu se už jen musí přelézt horská bystřina, za kterou ferrata přímo začíná. Na začátek cesty jsme jako typičtí Češi dorazili ve tři hodiny odpoledne. V čase, kdy už všichni místní a ostatní zkušení lezci jsou doma nebo se válí u jezera. Na ferraty je doporučeno chodit ráno nebo dopoledne. Ale co jsme měli dělat, když jsme dorazili až odpoledne a nechtělo se nám čekat do druhého dne, že?

Při pohledu na začátek cesty se nám s Renčou nedělalo moc dobře a z určité části naší grupy (nás dvou) zaznívaly nápady, že bychom se měli otočit a zkusit nějakou lehčí ferratu. Podařilo se mi odpadlíky přesvědčit o opaku a směle jsme se vydali nahoru. Prvních cca 100 výškových metrů Drachenwandu vede po příkré skále vedle mírného vodopádu po dvou dlouhých žebřících. Při naší návštěvě neměl potok naštěstí moc vody a vodopád byl mírný. Ve vzduchu byla vodní tříšť, ale naštěstí jenom mírná. I ta ale stačila k tomu, aby lano a všechny kameny byly vlhké a postup byl stížený. Když boty kloužou, není to příjemné ani na chodníku ve městě, natož na kolmé stěně. Prostě takový křest ohněm. V půlce prvního žebříku se chtěla Renča otočit, vůbec se jí začátek nelíbil, ale já byl prozíravý, lezl až za ní a neměla tedy kudy slézt. Po chvilce za námi začala lézt nějaká paní a náš osud byl zpečetěn. Osobně se mi vlhké kameny a žebříky také nelíbily, ale tušil jsem nahoře pohodičku. Vyhlídky na budoucnost jako vždy optimistické. Již jsem se zmiňoval o rozbláceném a kluzkém přístupu k ferratě. Měl ještě jednu nevýhodu, než jenom riziko uklouznutí v lese a zablácení se. Všichni kdo šli na skálu si s sebou na botách přinesli také značnou část hlíny z lesa, takže prvních 100 metrů nebylo jenom kluzkých, ale i pěkně zablácených…

Ze začátku hezky zvostra
Ze začátku hezky zvostra

Konec prvního úseku byl výživný. Trasa vede přímo potokem. Je v něm i udělaný umělý stupeň z ocelového prutu. Při velkém proudu vody si průlez nedovedu představit. Nevím jak se mi to podařilo, ale nějak jsem přelezl okolo vody a ani se moc nenamočil. Aspoň jsem si to myslel, o pár metrů výše jsem stejně do vody musel. Nad první kolmou stěnou je jezírko, tam se člověk odjistí, přeleze pár metrů přes něj, kde opět začíná jistící lano a pokračuje se opět nahoru. U jezírka jsem se otočil a paní byla už jenom pár metrů za námi. Ve vodopádu se zastavila a fotila roztřepené lano, které bylo pekelně ostré. V místě, kde já byl velmi nejistý, ona si stála a vytahovala mobil aby fotila. Hned jsem věděl, že oproti nám bude jiném level. Že prý se jmenuje Lada a vyjela si sama bez rodiny na klidný odpolední výlet. Češi jsou prostě všude.

Lada v potoce
Lada v potoce

Pak už cesta pokračovala mírněji a hlavně suchá. Dokonce bez bahna, které si všichni před námi stejně jako my omyli nedobrovolným lezením ve vodě. pokračuje se po rozpůlených štaflích a hned hezky do stěny. Skála není vlhká, ale zato celkem prudká a pro někoho, kdo si udělal na spodní části několik puchýřů od lana (ano, až tak křečovitě se mužnější část týmu držela, jak křečovitě se držela něžná část opravdu netuším). Asi už každému došlo, že jako správní začátečníci nám pojem rukavice nic neříká. Z tradičního lezení je člověk zvyklý na vlastní ruce, ale u ferrat je třeba počítat s ocelovým lanem. Rukavice určitě nezapomínat (buď cyklistické, když není zbytí, nebo pracovní s ustřiženými konci prstů – speciální jsou podle mě zbytečné).

Lehčí úsek
Lehčí úsek

Po dalších několika desítkách metrů je místo, kde si člověk dáchne. Lano končí a navázání je o několik desítek metrů dál. Mezitím se v klidu projde po prudší pěšině a rozhlédne se po kraji. Nezdá se to, ale výškové metry přibývaly vážně rychle. Na této „rovince“ nás i dohnala paní z vodopádu a představila se jako Lada. Slušně jsme jí pustili před sebe, náš postup byl diametrálně pomalejší. Po krátkéch oddechu, pokud je třeba, pokračuje značně dlouhý úsek až k visuté lávce. Na tomto úseku jsem už moc lano nevyužíval, rukám nebylo lano příjemné. Bohužel se každých pár metrů našel úsek, kdy to jinak než lanem nešlo. Třeba jedno místo, kde šlo lano najednou přímo nahoru a nikde nebyl žádný kloudný chyt. S lezečkami a ne teniskami možná žádný problém, ale takto nezbylo, než si pět metrů povyšplhat po naprosto klouzajícím laně díky potu v dlaních. Příjemný pocit. Ale jinak mi postup přišel pohodový. Třeba průlez komínem byl naprostá užívačka. Nahoře nebe, dole prakticky nic… místo na fotku jak vyšité. Zašprajcl jsem ramena a už se fotilo. I Renču se mi podařilo přesvědčit a vyškemrat na ní fotku.

Odpočinek (neznámý lezec)
Odpočinek (neznámý lezec)

Přiznám se, že skála a další kolmá skála nahoru se popisuje těžko. Po pár desítkách metrů nám Lada řekla, že nás čeká most. Hned se na mě Renča otočila a jen jestli slyšela dobře?! Nic se nedalo dělat, člověk si musí přítomnost užívat. Zato Renča měla úplně jiný přístup a co deset minut se Lady ptala jestli už je vrchol blízko, jestli nejtěžší je za námi, jestli je polovina za námi, jestli… Bavil jsem se. I když jsem vysel celou dobu na dvou provázkách a ocelovém laně bůh ví jak starém, strach se nedostavil. Tak nějak bych své pocity shrnul k odevzdání s naprostým nadšením z okolní přírody. Stejně se nedalo spadnou nikam jinam než dolů, tak co…

V komíně
V komíně

Před mostem jsme si počekali na skále. Vytvořila se normální fronta. Podle všeho a nakonec i reality se o zdržování postarali nějací Slovinci, kteří čekali na typana za námi. Mimochodem, ten nás předtím pustil před sebe. Týpci nahoře křičeli ať mákne, typan pode mnou, že nemůže. Pak něco čemu jsem nerozuměl a najednou koukám, že typan leze po strmé skále vedle mě bez jištění. No dobře, magoři nerespektující život zachraňující pravidla nejsou jenom Češi. Jelikož se typani nahoře nehýbali, prolezla Renča kolem nich k mostu. Že je za horizontem most se dalo vytušit z Renči reakce. Ozvalo se několik nepublikovaných slov a pak mé jméno v ostré tónině. Při prolézání kolem Slovinců jsem se jenom usmál a oni soucitně pokývali hlavami. Mostek byl super – mezi dvěma lany umístěné plastové šprucle, v úrovni ramen na každé straně lano na zachycení a nakonec ještě jedno lano nad hlavou. Bezpečí samo. Uprostřed nechybí deska, ze které mohou startovat basejumpeři. Renča zvládla na výbornou, ani jednou se nepodívala dolů. A přitom dole nebyla žádná velká propast. Asi tak jenom 50 metrů vzduchu a pak stromy a křoviny na svahu. Pro mě malinké zklamání, v očekávání byl výhled, který hne žaludkem.

Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)
Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)

Hned za mostkem se cesta dělila, dalo se jít malinkou odbočkou doprava a posedět si na vyhlídce. Na skálu je tam přidělená dřevěná lavička. Bohužel Renča nebyla ve stavu tam jít a abych se přiznal, mně se také nechtělo. Dalších x desítek metrů nahoru bylo celkem výživných. Ǔseky jen s železnými pruty čouhajícími ze skály, přelézání vrcholku (člověk si hodně slušně zabalancoval nad dvěma žaludkem hýbajícími srázy), opět holé stěny pouze s ocelovými stupni a nakonec pohodové dolezení na vrchol. Zasloužený výhled do okolí. Vše jako na dlani. Já si hned naplánoval běhy na další dva dny. Na Mondsee těžko bude krásnější pohled.

Pohled na Mondsee z vrcholu
Pohled na Mondsee z vrcholu

Po lehkém odpočinku už nás čekala jen cesta dolů. Prudká serpentinová stezka lesem s úseky, které se dají považovat za regulérní Áčkové ferraty. Jinak nic moc pro kolena po tom dlouhém výstupu. Hlavně Renče se rozhodly stávkovat.

Informační cedule
Informační cedule

Suma sumárum nám celá akce zabrala asi 5 hodin. Půl hodiny k ferratě, cca 3 hodiny nahoru (bez těch front na stěně by se dalo rychleji) a 2 hodinky dolů (vážně jsme šli pomalinku). Dole u restaurace je informační cedule patřící k ferratě, podle níž se jedná o obtížnost C. Což je ovšem diskutabilní, protože na internetu je běžně k nalezení hodnocení C/D a někde dokonce jenom D. Jestli se jedná o nejkrásnější ferratu v Rakousku, jak je prezentována, posoudit nedovedu, ale nádherná opravdu je. Zpětně jsem rád, že jsme zvolili pro náš křest zrovna Drachenwand.

Naturfreundesteig a Traunsee – Klettersteig

Poslední odpoledne v Rakousku jsem se hrozně chtěl vrátit k Traunsee a vylézt si ferratu, jejíž začátek byl v mé hlavě od prvního dne. Renča bohužel jít nechtěla, stále jí bolely nohy z předchozích dnů, hlavně asi včerejšího, kdy vyjela na kole na GrossGlockner. Chvíli mi to bylo líto, ale cestou k začátku ferraty jsem to hodil za hlavu. Nahoru jsem zvolil Naturfreundesteig. Od našeho parkování, stejného jako před několika dny kousek za vesnicí Ramsau skoro až na konci Traunsteinstrasse, se k ferratě jde přibližně půlhodinku. Cestou se prochází třemi tunely. Od auta jsem vyrazil kolem třetí odpoledne, takže lézt nahoru v půl čtvrté hraničí s limitní dobou.

Stezka nahoru
Stezka nahoru

Při šněrování se do sedáku (helmu jsem zapomněl v autě a nehodlal se pro ní vracet) přijel na místo někdo místní na skůtru, shodil triko, pozdravil mě a bez jakéhokoliv jištění doslova vyběhl do svahu. Já se došněroval a o mnoho pomaleji začal lézt. Stále na paměti, že lezu nahoru sám a musím být hodně obezřetný. Vždyť ani mobil jsem u sebe neměl, jen vodu a dvě jablka.

Konečně oživení!
Konečně oživení!

Po prvním krásném úseku s žebříky a pohodovými místy na lezení přišlo překvapení – prudká serpentinová stezka vedoucí nahoru. Čas od času bylo v horších úsecích nataženo lano, ale ani by nebylo potřeba. I tak jsem ho ale raději vždy ze začátku použil. Nahoru se stoupalo hodně rychle a ani jsem se nenadál, najednou bylo jezero minimálně o 500 metrů pode mnou. Výhled epesní, ale to bylo asi vše. Já čekal nějakou pěknou A/B ferratu a ono jen klasická Rakouská černá turistická stezka.

Pohodička...
Pohodička…

Přibližně po polovině kopce (kde je i nejzajímavější lezecká pasáž s vykotlanými ocelovými stupni na stěně měřící asi 30 metrů) jsem proti sobě dokonce potkal nějakého staršího pána, co si to směřoval rychlou chůzí z kopce jen s hůlkami v rukou. Sedák ani jištění žádné neměl. Nevadí, jako kluk prakticky z roviny si jištění můžu dovolit i na něčem, čemu místní beztak říkají baby chodník. O pár set výškových metrů výše, několika litrů potu méně a značné nudy, které nezabránily ani nádherné výhledy, se mi podařilo potkat další dva sestupující. Pár anglických vět, ve kterých mě ujistili, že za druhou chatou na vrcholu se dá v pohodě slézt dolů, se pokračovalo dále. Za pár minut oživení sestupu, pán, co před mým zahájením výstupu vyběhl do kopce, běžel dolů. Ale velkým stylem. N2jaká stezka ho vůbec nezajímala, nacházel se o 100 metrů vedle na sesuvu kamenů, po kterých se dlouhými skoky rychlostí kamzíka řítil dolů. Ještě víc trapnosti na mou osobu, vždyť jo.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po další půlhodince se konečně vrcholová chata přiblížila a opět začalo ocelové lano. Nebudu lhát, od mé osoby dostalo naprostou ignoraci a lezení nahoru šlo o hodně rychleji bez něj.

Po necelé další čtvrthodině se mi konečně podařilo dorazit na vrchol. Rychlá fotka, podle času na foťáku mi výstup zabral dvě hodiny a honem k druhé chatě. Cestou padly obě dvě jablka. Ke druhé chatě se jde po celkem pohodové pěšině vedoucí po hřebeni. Chaty jsou od sebe přibližně 10 minut chůze. Mezi nimi se nachází odbočka dolů vedoucí jinou trasou, ale tu já ignoroval, vždyť od druhé chaty měla vézt dolů pohodová cesta. Klasicky od ferrat vede zpátky klidná cesta oklikou. U druhé chaty ale jenom strmá stěna dolů a u ní ocelové lano. Tohle určitě nemysleli, tímhle se mi dolů nechce! Prostě jsem pokračoval dál po hřebeni a doufal, že narazím na normální cestu. Vždyť nějak ty dvě prakticky nové horské chaty s restaurací postavit museli, ne? Po asi 5 minutách se mi podařilo potkat dalšího místního, hubený děda v roztrhaném triku, krátkých kalhotách a sandálech (jestli si dobře pamatuji). Podařilo se mi vyplodit několik vět v němčině, on mě pochopil a neudělal mi radost. Dál prý žádná cesta dolů není a on jde z dalšího vrcholku o pár set metrů dál, na němž stojí velký kříž (blázni se asi chodí modlit i na nepřístupné vrcholky hor). Dolů prý jenom u této blízké chaty a nebo u té druhé. Druhá nepřicházela v úvahu, tudy jsem se nahoru vyškrábal a přeci se nevrátím stejnou cestou. Došli jsme spolu k chatě, mluvili kombinací němčiny s angličtinou a u chaty pán jenom ukázal dolů do strmé stěny a řekl, že za 2 hodinky budu dole a prý „No hard climbing!“ Když to řekl tenhle děda, tak to dám bez postroje! A taky sedák zůstal přimontovaný na batohu.

Traunsee z vrcholu podruhé
Traunsee z vrcholu podruhé

Vzal jsem to hezky zvostra. Drže se ocelového lana s pohledem ke skále (ne že bych se bál, ale jednalo se o rychlejší způsob sestupu) jsem skákal velkými skoky o metry dolů. Po chvíli lano skončilo a byl přechod k jinému. Všude erozí rozviklané kameny, plotny plné klouzajících kamínků a ne moc dobře značená cesta. Podařilo se mi jednou špatně odbočit a pak se musel o x metrů vracet. Další úseky s lany byly všechny po značně příkrých a mnoha lidmi uhlazených stěnách. Postup stále stejný. Jakmile bylo lano, otočen ke skále a doslova seskakovat dolů. Bez lana hezky opatrně po stezičce a hlavně nezakopnout. Výhledy ze srázu nebyly valné, jeden chybný krok by byl asi konečná. Ale byl jsem v klidu, proti mně se totiž objevilo několik lezců opačným směrem, většina před důchodem a stejně jako děda nahoře jen v lehkém oblečení a sandálech. Možná měli v plánu nahoře přespat v chatě, možnost tam určitě byla.

Cesta dolů...
Cesta dolů…

Po nebezpečných skalnatých úsecích, které mohly mít na délku maximálně 500 metrů už byla převážně jenom prudká pěšina vedoucí až dolů. Jen na pár místech jí oživilo lano a dva žebříky, ale jinak dlouhá nuda. Alespoň, že spodní část vedla lesem a nebylo na ní takové horko. Nejlepší bylo, že stezka vyústila přímo na silnici pár metrů od našeho auta. Dole byla i informativní cedule k ferratě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že mnou právě seskákaná ferrata za necelou hodinu a půl je obtížnosti D. Nevěřil jsem a nevěřím.

Hezky lesem...
Hezky lesem…

V sedm hodin a pár minut po příjemné koupeli už převlečený v autě a večeře se vařila. V půl osmé dorazil pár, kterého jsem se ptal v kopci na sestupovou cestu. Auto měli hned vedle našeho a s českou značkou! To vědět, tak s nimi nemluvím anglicky. 😀 Když mě viděli, nevěřili vlastním očím. Co prý dělám tak brzy dole? Odpověď, že jsem měl hlad, je rozesmála. Pak po mém druhém ujištění, že dolů jsem šel Traunsee – Klettersteig ferratou na mě jen divně koukali a po zjištění, že mi celý výstup se sestupem zabral přibližně 4 hodiny jen řekli, že oni vyráželi v 10 dopoledne.

Cedule o Traunsee-Klettersteig
Cedule o Traunsee-Klettersteig

Suma sumárum se jedná o dvě lehké ferraty (už budu vše srovnávat s Drachenwandem), na které určitě můžou i děti. Výškové převýšení je 1200 metrů. Nedoporučuji ale následovat mého příkladu a být hotový za 4 hodiny. U mě to odnesly stehna. Druhý den dobré, ale další tři dny po něm byly nepoužitelné, jako by mě do nich někdo neustále bodal nožem. Totálně jsem si odpálil svaly a asi lehce i namohl vazy. Po mé době rekonvalescence je pro mě ten typan co si nahoru a dolů vyběhl za nějaké 2 hodinky naprostý borec. Doma nezkoušejte! 😀

Dovolená v Rakousku opravdu levně – 2. polovina

Pokračování předchozího reportu: http://kaen.cz/2016/08/21/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-1-polovina/.

Den třetí – pondělí

Doba spánku asi nikoho už nepřekvapí. Zase kolem 10 hodin. Musím říci, že tak dobře odpočinutý jsem už dlouho nebyl. Plán jednoduchý – dopoledne sport a odpoledne přesun k Zell am See a snad koupání.

Já zvolil oběh Mondsee, můj tip byl, že jezero nemá kolem víc jak 25 km a tudíž se mi zdálo jako ideální volba. Kolem celého jezera se dá krásně běžet. Dokonce lehce přes kilometr i tunelem pro cyklisty a pěší. Chvílemi vede cesta krapet nad hladinu do kopců, ale jinak je člověk skoro pořád u vody. I nebezpečnější úseky s auty se dají odpustit. Jsou vlastně jenom dva kde nejsou chodníky ani stezka, jenom krajnice. Naštěstí nejsou dlouhé. Po dvaceti kilometrech mi nohy hlásily, že mají pomalu dost a rády by skončily, ale nedalo se nic dělat, auto bylo na odpočívadle u jezera a muselo se až k němu. Poslední tři kilometry už známá trasa z předchozího dne. Běželo se kolem parkoviště ferraty a tak jsem ze zvědavosti koukal na kopec jestli někoho neuvidím, ale i přes značné množství aut se mi nepodařilo nikoho vidět. Možná kdybych si vzal brýle, přeci jenom je od parkoviště skála značně daleko.

Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)
Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)

Odhad byl skoro přesný, netrefil jsem se jenom o necelý kilometr, reálně má oběh 25,85 km (kilometr a kousek přidá tunel). Doběh byl dnes jiný než předchozí den, Renča přijela jenom chviličku přede mnou. Také objížděla jezero a k tomu se ještě stavila ve městě na kafe a nakupovat suvenýry. Dali jsme naše klasické strečinky (většinou i lehce posiluji, na dovolené vypuštěno), já se vykoupal, pak snídaně a mohlo se vyrazit.

Přesun k Zell am See byl bezproblémový. I když jedna věc nás překvapila, že jsou všechny obchody zavřené. Do obchodu jsme chtěli pro nějaké drobnosti, jinak jídla bylo dost. Až po chvíli nás napadlo podívat se do Renči diáře na státní svátky v Rakousku a bingo, do jednoho se nám podařilo trefit. Cestou zastávka v McDonald dobít si všelijaké elektronické věcičky. Mně osobně hlásila baterie Garminů, že jí dochází šťáva. A bez nich by se mi to nelíbilo, chtěl jsem mít všechny běhy pokud možno zazanamenané (což se mi nakonec moc nepovedlo). Zmrzlina a hranolky pro mě byl jen příjemný bonus. Koukl jsem na hromadu zpráv na telefonu a s radostí zase telefon vypnul. Bylo mi bez něj krásně. Zastávka nám zabrala necelou hodinu a zase se pokračovalo.

K Zell am See se nám podařilo dorazit někdy kolem druhé. Chvíli jsme jezdili kolem jezera (v porovnání s Mondsee se jedná o malý rybníček) a hledali místo kde zaparkovat, pokud možno i na noc. Renča chtěla risknout parkoviště u koupaliště, já zase malé parkovišťátko vedle silnice o kus dál. Ani na jedno místo nakonec nedošlo. Popojeli jsme kousek zpátky a zaparkovali na parkovišti vedle kempu Seecamp. Nakonec nejlepší volba. Kousek dál byl pramen s pitnou vodou a jezero bylo jen 50 metrů daleko. Pramen je silné slovo, napuštění všech našich nádob nám zabralo minimálně půl hodiny, ne-li déle. Jednalo se jen o takový čůrek. Ale co, času bylo habaděj a dalo se kochat okolím. Jen počasí moc nepřálo a bylo takové přeháňkové počasí s chladným větrem. Renča chtěla jít hrozně plavat, dokonce si na plavání vzala k vodě i věci, ale nelíbily se jí řasy, takže z plavání sešlo. Já šel s ní, ale dopředu mi bylo jasné, že do vody nepůjdu. Jelikož jsme drzí Češi, v klidu jsme se v kempu vysprchovali a využili tamních služeb. Pro podobně smýšlející cestovatele jako my, v Seecampu je možnost sprch a sociálů a free wifi (ta mě zajímala až druhý den večer). Člověk se jen musí tvářit jako jeden z ubytovaných. Hledání místa na zaparkování a napouštění pitné vody zabralo docela dost času a najednou byl zase večer a tradiční vaření následované četbou.

Jen vsuvka bokem. U Zell am See mě zarazilo, kolik se tam pohybovalo a podle všeho i bydlelo muslimů. Jak bych to řekl, nejsem žádný velký rasista nebo podobně, ale vlastně jsem ještě neměl moc možností vidět a pozorovat nějakou jejich komunitu. Pro mě osobně hrozný nezvyk, jak všechny jejich ženy a dívky chodily zahalené. Když jsme minuly několikátou starší paní celou v černém, vzpomněl jsem si na kreslený vtip, co jsem jednou viděl na facebooku – několik zahalených žen stálo na ulici kolem stojanu plného naprosto stejných černých hábitů a nemohly se rozhodnout, který si koupí. Tomu se říká dilema! Vrátím se k věci, o muslimech píši proto, že kdyby k jezerům v Rakousku měl v plánu jet někdo kdo muslimy nemá rád, nebude se mu tam moc líbit. Zpětně si uvědomuji, že jich hodně bylo i u Mondsee.

Den čtvrtý – úterý

Pro mě naplánovaný den bez běhu. Ono naběhat ve třech dnech po sobě přes 60 kilometrů a doplňovat je ještě jinými aktivitami je pro mé tělo celkem dost. Nohy byly takové všelijaké, pauzu potřebovaly. Ale to bychom nebyli s Renčou sportovci, aby nebylo na programu dne něco lehce bláznivého. Rpzhodli jsme se pro vyjetí GrossGlockneru na kole. Mělo jenom jeden háček. Sice jsem si kolo vzal, ale bylo s prázdnou duší. Nejdřív výměna, nafouknutí a pak až jízda. Při výměně za novou kontrola pláště i ráfku a po nafouknutí a kontrole, jestli neutíká ventilek, se mohlo jet. Překontrolování všeho proběhlo pro jistotu, s kolem se mi už několik týdnů táhnou problémy a pořád ucházelo. Tentokrát už jsem doufal, že je problém vyřešen.

Ještě bych se rád zmínil o Renči včerejší přípravě na cestu. Nikdy bych nevěřil, že tolik podpůrných přípravků je na jednu několikahodinovou vyjížďku třeba. Jako běžec zúčastňující se „dětských“ ultramaratonů a trénující na ně, mám na věc asi poněkud jiný názor. Nejdřív si připravila tekutou výživu rozmíchatelnou do vody. K ní iontový nápoj do druhého bidonu. Následovaly všelijaké gely – banánové, s jednou dávkou kofeinu, se třemi dávkami a ještě jiné, každý pro pomoc při jiném typu krize. Pak se zabalily sušenky – s těmi jsem jako s jedinými souhlasil. A to je vše co pamatuji, protože toho bylo ještě víc. Na můj vkus až šíleně moc chemie. Co jí to v tom Portugalsku učí? Dle mého názoru by mělo jít zajet takovou vyjížďku prakticky nalačno. Ale abych netrhal partu, zabalil jsem si alespoň sušenky.

Tož jsme ráno vyrazili. Renča na mě brala ohledy a neujížděla mi. Ono se jí její silnička vždy najednou rozjela a já se svým starým trekem mohl tak leda koukat. Po krátkém zastavení u koupaliště na záchod mi došlo, že jsem si zapomněl pití. Naštěstí byla cestou po nějakých 9 km Billa a jelikož už nebyl svátek a měla otevřeno, pití bylo kde koupit. Přibral jsem k němu ještě jednu Milku, jako takovou odměnu za zdolání vrcholu. Po krátké zastávce se jelo dál. Od Billy už jenom stoupání, nejdříve mírné a postupně přiostřovalo. Za druhou vesnicí už regulérní kopec. Což, mně problémy nedělal, ale Renče jo. Já totiž mám na kole spoustu malinkých koleček a tudíž je jízda s ním hodně lehká. Zato Renči silnička má klasicky jen dva kotouče, ale ten menší moc do kopců není. Bylo na ní vidět, že není žádná sranda do toho kopečku šlapat.

GlossGlockner
GrossGlockner

Chvíli to trvalo, ale najednou jsme byli u brány s mýtem pro auta. Cyklisti naštěstí zadarmo. Ještě před dosažením tohoto výjezdního bodu se mi při jedné z pauziček podařilo zjistit, že mé zadní kolo je měkčí než ráno. Potvrdila i Renča, což mi klidu nepřidalo. Při průjezdu kolem brány se ještě dalo, ale o necelé dva kilometry výše už mi začalo být jasné, že se nahoru asi nepodívám. Pro zlobivé zadní kolo můj pokus skončil. Hezky jsem otočil zpátky a doufal, že sjedu co nejdál. Renča pokračovala nahoru.

Moc daleko se mi dojet nepodařilo. Na parkovišti za mýtnými branami byl pro mě konec. Kolo totálně měkké, dál leda po ráfku. Nechtělo se mi riskovat zničení kola, takže tato eventualita padla. Sedl jsem na parkoviště a přemýšlel co budu dělat. Při tom se mi podařilo spořádat celou čokoládu a zbytek sucharů co jsem měl s sebou. Po 20 minutách mě situace přestala bavit a pomalu mi začalo docházet, že jinak než po svých to nepůjde. Nikdo na místě pumpičku neměl a ani mi nemohl jinak pomoct. Ptát jsem se zkoušel. Tak jsem kolo vzal, hodil do vysoké trávy mezi parkovištěm a potokem, přidal k němu helmu a pomaličku se rozběhl zpátky k autu. Krásný den bez běhu…

GrossGlockner
GrossGlockner

I když většina cesty vedla z kopce, vůbec se mi neběželo dobře. Tělo ani mysl na běh prostě nebyli v ten den připravení. Asi po půl hodině běhu mi došlo, že si vzdálenosti pamatuji asi špatně. Myslel jsem, že Billa je cca 8 km daleko. Nebyla, došlo mi, že musí být okolo 12 km. Bylo mi těžko, čokoládu jsem snědl ještě v době, kdy o běhu nebyla v myšlenkách ani zmínka. Navíc pražilo slunce, bylo bezvětří a prostě horko. Prostě mi celý běh nešel. Na prvních 15 kilometrech jsem musel pro divné pocity v celém těle dvakrát zastavit. Pak už by to i celkem šlo, ale začala se ozývat čokoláda v žaludku. Dělal tam pěknou paseku. Naštěstí začala dělat problémy kousíček před koupalištěm. Vysvobodil mě tamní záchod. Netuším co bych bez něj dělal, asi by celá situace nedopadla dobře. Dál už byl běh lepší a zbývajících necelých 5 kilometrů jsem zvládl v pohodě. Nikam jsem se ovšem nehnal.

Po doběhnutí vypit asi litr vody. Běhat v horku bez vody mi jde tohle léto nějak hůře než minulé. Napsal jsem Renče kde je, abych se s ní náhodou někde neminul, a rozjel se autem pro kolo. Při příjezdu na parkoviště mi Renča napsala, že zrovna dorazila na vrchol. Jak já jí záviděl! Pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání jsem chodil máčet nohy do ledové horské bystřiny. Voda byla vážně jako led, nikdy se mi v ní nepodařilo vydržet kvůli bolesti z chladu moc dlouho. Aspoň jsem proceduru opakoval třikrát, aby měla alespoň nějaký účinek. Že bych tedy cítil nějaký rapidní rozdíl se říci nedá, ale věřil jsem v pozitivní regenerační účinek. Mezi chozením do potoka se mi podařilo nalézt free wifi a hodit foto na instagram. Renča přijela si po 45 minutách. Ten sjezd musel být úžasný. I když, jeden její prsteníček vypadal díky silnému brždění pěkně ošklivě nateklý. Každý kdo by jí chtěl nandat prsten by určitě pohořel.

Ledárna!
Ledárna!

Jedno vyjetí kopce (v Renči případě) a seběhnutí pro kolo (můj případ) zabralo většinu dne. Už byly asi 2 hodiny odpoledne a oba dva jsme byli naprosto hotoví. Po rychlém dokoupení zásob v Bille směr koupaliště a nicnedělání. Já vzal knihu a Renča tréninkový deník. Koupaliště u Zell am See je zajímavé. Do vody vede asi 50 metrů dlouhé molo z barelů. Ale na skákání do vody to není. Na konci mola je vody asi tak po pás. Ano, Zell am See je dost mělké několik desítek metrů od břehů. Nepodařilo se mi dojít tak daleko, abych nestačil. Alespoň, že plavat se dalo bez odřených kolen. Voda jako vždy naprosto úžasná. Navíc měli na koupališti všelijaké atrakce pro zpříjemnění času a všechny zadarmo. Z toho co jsem viděl tak dva kurty na beach-volley, slackline, stůl na stolní tenis, ndřevěnou hru kde se dva týmy snažily navzájem srazit dřevěné špalíky a ještě další, bohužel si nepamatuji. K tomu vynikající zmrzlina. Opět skvělé odpoledne. A to, že místo předem hlášeného deště bylo nádherně s občasným mráčkem, byl jen příjemný bonus navíc. O panoramatech všude kolem se snad ani nemá cenu už zmiňovat, ještě vy všem přišlo, že jsem až moc velký romantik.

Den pátý – středa

Den, který utekl jako voda. Já ho začal oběhem jezera. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel. Zell am See je vážně malinké jezero – po obvodu má pouze 11,6 km. Abych naběhal alespoň něco, protáhl jsem si trasu do vesničky vedle a nakonec skončil lehce přes 15 kilometrů. Samá rovina. Ale co se dalo dělat. Opomněl jsem zmínit, že náš pobyt byl v týdnu před Ironmanem. Všude byly značky, cedule, reklamní plakáty a hlavně už se sem tak objevil i nějaký triatlonista. Při pohledu na okolní kopce mi bylo jasné, že o lehký triatlon se nejedná.

Zell am See
Zell am See

Už ráno mi bylo jasné, že se jedná o poslední běh a vlastně i den. Večer jsme byli sednou s renčou na internetu a ona zjistila, že jí jednou špatně spoje z Prahy domů a musí jet už ve čtvrtek. Já už byl vydovolenkovaný dost a s podobnou délkou v Rakousku jsem původně i počítal, tak za mě pohoda.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po všech našich trénincích, jídle a posílání pohledů přišel čas na přesun zpátky k Traunsee. Já chtěl hrozně moc vylézt jednu ferratu, kterou se mi podařilo zahlédnout. V sobotu na ní byly zástupy, ale mé tušení mi říkalo, že dnes na ní budu sám.

Po příjezdu na místo (stejné jako první den), cestou se mi podařilo omylem odbočit o 10 kilometrů dříve k jinému jezeru, jsem se hned vydal nahoru. Bohužel sám, Renče se nechtělo a spíš se cítila na plavání, protože ranní se jí moc nevyvedlo. Chvíli mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. O ferratě zase napíši až později, snad se jen zmíním, že po 4 hodinovém trmácení se mi podařilo vrátit k autu a byl jsem rád, že se mnou Renča nebyla. Moc by se jí zpáteční cesta nelíbila.

Západ slunce
Západ slunce

Večer už jenom koupání se v jezeře, zdravé vaření a při večeři si užívání západu slunce nad kopci u jezera. Krásný pohled. Prostě taková pěkná tečka.

Západ slunce podruhé
Západ slunce podruhé

Cesta zpět a zhodnocení

Vstávalo se brzy aby se stihlo být včas v Praze. Že bylo opět krásné ráno se snad ani nemá cenu zmiňovat. Cesta proběhla dobře, vše se stihlo a všichni domů dorazili v pořádku. Tím bych celou cestu odbyl.

Co se týká našeho putování po jezerech, neskutečně jsme si ho užili, viděli spoustu míst a hlavně si dali pořádně do těla. Cestování a spaní v dodávce má určitě své kouzlo. Sice nás čas od času ráno probudily hlasy kolemjdoucích nebo v noci bouřka s vydatným burácením vody o střechu, ale vše se dá odpustit. Pro mě na dovolenou super, kdybych chtěl v autě trávit více času a třeba bydlet (jak má v úmyslu Renča), asi bych si vnitřek auta pořádně upravil a možná i lehce zateplil. Bylo by pak v autě tepleji a hlavně méně hluku.

Sportovně více než spokojen. Za 5 dní se mi podařilo naběhat cca 103 km. Když vezmu v potaz, že každý den byly nějaké další aktivity, dostalo tělo pořádný impuls. Sice jsem si nemusel výlezem na ferraty nad Traunsee ve středu odpálit stehna na další tři dny, ale to k tomu patří. Věřím, že jim to jenom prospělo a posílily z toho.

A na kolik celá ta 5 (6) denní sranda vyšla? Jen pro informaci – ujeli jsme nějakých 1200 km, objeli tři jezera, vařili si na plynu, jídlo měli koupené do zásoby a strávili v Rakousku celkem 6 nocí. Já se osobně vešel pod 2500 Kč a myslím, že Renča na tom bude podobně. Prostě super dovolená za hubičku. Doporučuji vyzkoušet.

Dovolená v Rakousku opravdu levně – 1. polovina

aneb běhání a jiné aktivity kolem úžasných jezer. Tentokrát jeden z příspěvků nejenom o běhu. Prosím nečekat žádnou vysokou češtinu, vše napíši jak mi přijde pod prsty. To víte, stále plný dojmů.

Dovolená, na kterou jsem se těšil opravdu dlouho. Na jaře vypadalo, že na se bude jednat o cyklodovolenou na těžkou po Rakousku s partou přátel, ale bohužel se nám nepodařilo sladit termín. Nakonec jediný, kdo v plánovaný termín mohl, byla Renča. S kým na aktivně trávenou dovolenou jet raději, než s kamarádkou triatlonistkou, že? Řeknu předem, že už dlouho se mi žádná dovolená tak nelíbila a nebyla tak uklidňující. Navíc prakticky nic nestála.

Návod na prakticky zadarmo strávený skoro týden u jezer v Rakousku je jednoduchý. Vezme se velká dodávka, do ní dvě molitanové matrace, naloží potřebnými věcmi na sport a vaření, přidá nejlepší spolucestující a jede se. Spí se těsně (pokud je možné) u hladiny jezer v autě, přemisťuje se podle aktuální nálady a prostě se nic neřeší. Toť jednoduchý recept na bezkonkurenčně nejlepší dovolenou.

Náš hotel na 4 kolech
Náš hotel na 4 kolech

Den odjezdu

Odjezdový den nebyl vůbec jednoduchý. Abych se přiznal, lehce jsem si problémy způsobil sám. V práci pohoda, ale jeden můj bokovkový projekt trochu změnil datum odevzdání na okamžitě (páteční odpoledne). Ještě večer před odjezdem jsem do půlnoci rýsoval a dodělával v rychlosti resty, aby bylo vše pro stavební úřad hotové. Podařilo se. Vstávání muselo být před pátou ráno (základními počty každý dojde k výsledku, že spánek opravdu nebyl dostatečný) abych v práci mohl skončit o hodinu dřív, stihl zajet za architektem dořešit poslední drobnosti kolem projektu a hotový projekt odevzdal klientce. Takové ty klasické hoňky těsně před odjezdem. U mě už pomalu klasika.

Naštěstí vše klaplo a já si mohl ve smluvenou hodinu vyzvednout u bratra dodávku (že jí musel ve dnech před odjezdem nechat v rychlosti opravit snad ani nezmiňovat), naložit jí věcmi a jet pro Renču do Prahy. Vše klapalo dobře, tedy až k Benešovu. Díky práci našich pilných silničářů je klasická cesta kolem města rozkopaná a musí se projíždět městem. Asi si dovede každý představit, že kolem čtvrté v pátek odpoledne není ostatních aut zrovna málo. Přesně situaci vystihne popis – v takové koloně už jsem pár let nestál. Přibližně kilometr před městem začala a pak se posouvala rychlostí asi 50 metrů za 5 minut. Prostě žádná sláva, bylo mi jasné, že v domluvenou dobu nejsem schopný v Praze být. Navíc mě v koloně začal zmáhat nedostatek spánku. Nezbylo nic jiného, než zavolat Renče, že bude muset popojet vlakem až do Benešova.

První bordel
První bordel

Naštěstí to vzala v dobrém a vlak do Benešova stihla. Já mezitím hodil v autě dvacet, až tak, že na mě musela Renča čekat. Ale jenom minutku či dvě. Každopádně jsme se shledali, naložili věci a vyrazili. Cestou se ještě stavili u mě doma v Táboře pro kolo a pak konečně jeli. Když Renča viděla v Benešově tu kolonu a hlavně před ním, tak pochopila, že jsem nechtěl riskovat cestu do Prahy s nejistotou kdy bych do ní dorazil. S malou zastávkou v Budějovicích na nákup už cesta probíhala naprosto bez problémů.

Celý odjezd se nám posunul a tak ani nebylo divu, že na hranicích za Kaplicí jsme byli až někdy kolem půl desáté. Nic moc čas na plán dojet k Mondsee ještě ten ten. Možná by se i stihlo, jenže to bychom se nesměli stavět ve městě Freistadt pro dálniční známku. Při jejím kupováním lehké faux pas. Připraven na rozhovor v němčině mě úplně zaskočila česky mluvící prodavačka. Až tak, že mi musela třikrát říci sumu co po mně chce. Potřetí už jsem jí zaregistroval a vyndal peníze. To se prostě nedělá, člověk je připraven na cizí řeč a najednou čeština!

Hledání náhradního spaní
Hledání náhradního spaní

K jezeru Mondsee se nám dorazit nepodařilo. Za prvé začalo velmi brzy na dálnici vydatně pršet a moc nebylo vidět. A za druhé na mě začala opět padat únava a nechtěl jsem riskovat. Renča byla vybavená super tabletem se skvělou mapou Rakouska a rychle našla pro nocování alternativu u jezera Traunsee, od kterého jsme se nacházeli jen pár minut jízdy. Napodruhé se nám podařilo k němu trefit, neodřít v úzké uličce žádné auto, zaparkovat hned u vody a po rozbalení matrací okamžitě po ulehnutí usnout. Jak mi vždy říkali kluci na intru – tvrdým horolezeckým spánkem.

Den první – sobota

Asi se nám den předtím nezdálo, ale oba dva jsme byli opravdu hodně unavení. Jinak si ani přibližně 10 hodinový spánek vysvětlit nejde. Ano, vstávání bylo až kolem deváté. Probudila náš čeština nějaké party, co zrovna šla do kopců nad jezerem. Prostě Čechů je v Rakousku plno a potkají se všude. O té partě ale mluvit nechci, když odešli, otevřeli jsme dveře. To byl výhled! Parkovali jsme hned u naprosto průzračné vody s krásným panoramatem kopců na druhé straně jezera. Kousek za vesnicí Ramsau, skoro až na konci Traunsteinstrasse kam se dalo dojet autem, dál byla už jenom závora. Všude kolem dechberoucí nádhera! Navíc podtržená krásným počasím. Vím, možná přeháním, ale jelikož na podobné výhledy nejsem zvyklý, prostě si je vždy neskutečně užívám.

Já měl hned jasno co budu dělat. Po vyčištění zubů hned v běžeckém. Renča zvolila neoprén a plavecký trénink. Po pomoci se zapnutím neoprénu už mi moc cukaly nohy a utekl jsem nahoru do kopců. Tak nějak nám s Renčou (hlavně jí) bylo jasné, že oběhnout jezero asi nepůjde, což se po kilometru běhu podél vody potvrdilo. Snahu o různé nalezení cest jsem měl, ale stejně byla nakonec jenom jedna volba. Zastavil jsem u pramene pitné vody, napil se a přitom si všiml směrovek pro turisty. Na jedné byl směr do kopce a čas 1:45 pro chodce. Směr i cíl byl jasný – nahoru, stále nahoru. Běželo se po hezké štěrkové cestě ze začátku lehce stoupající až k tunelům, v těch se sklon rapidně změnil a až do mé obrátky po 8 km na Garminech zůstal stejný nebo lehce těžší. Tunely za sebou byly tři a každý měl minimálně 250 metrů. GPS neměřila, zpětně jsem musel vzdálenost přidat. Po tunelech už jen stoupání a stoupání, čas od času předběhnutí nějakých turistů nebo dalších běžců. Po půlhodince se mi podařilo dorazit na cílové místo podle směrovek, být na místě o hodinu dříve než svižnou chůzí není špatné. Ještě jsem dalších deset minutek do kopce přidal a až pak se otočil. Na hodinkách na polovině 8 km bez tunelů. Zpátky z kopce hezky opatrně, ošklivý pád na jarní dovolené v Řecku na Korfu mě poučil. I tak byl ale sestup hodně rychlý. Po úpravě kilometráže nakonec naběháno 17 km, převýšení podle Garmin Connect cca 880 metrů.

První trénink
První trénink

Jak můj trénink byl super, Renče se moc nepovedl. Má špatné pocity z plavání v neznámé vodě, takže jen pár minutek. Ale jinak se nenudila, uspořádala a přeskládala věci v autě – najednou v něm byl pořádek a spousta místa. Po strečinku hned koupel v jezeře. Ledová voda, pro unavené svaly naprostá paráda. Pak snídaně a po ní konečně přesun k Mondsee.

Večerní výhled z auta
Večerní výhled z auta

Cíl na odpoledne byl jasný – ferrata Drachenwand. Ferraty (minimálně tato jedna) byly jednou z aktivit, kterou jsme na dovolené měli v plánu. Renča speciálně kvůli nim půjčila od kamaráda dva ferratové sety (sami je nevlastníme). Pro oba byla tato ferrata premiéra. Rád bych se rozepsal více, ale tuším spoustu textu, takže až v samostatném článku. Po sestupu jen sednutí do auta a přesun kilometr k jezeru se pořádně vykoupat a zrelaxovat. Už podruhé v jeden den super koupání. Místo na spaní se nalezlo lehce, vrátili jsme se na parkoviště pod Drachenwandem a prostě zakempili. Otevřeli dveře, vařili večeři, kochali se výhledem a k tomu si povídali nebo četli. Idylka. Lidí v autech tam spalo více, i jiní Češi. Večerní pohodičku navíc okořenil úchvatný měsíc nad Drachenwandem. Při zpětném pohledu nám stále nemohlo dojít, že se nám nahoru podařilo vylézt…IMG_3294

Den druhý – neděle

Jaké bolestivé vstávání! Takhle podobně mě stehna už hodně dlouho nebolely. Totálně rozmasakrované. Po včerejším kopcovitém dopoledním tréninku a odpolední ferratě se nebylo ani čemu divit. Únavu doložil i spánek, opět přes 10 hodin naprosté pohody. S Renčou jsme se shodli, že za dlouhý nepřerušovaný spánek může naprostá tma v autě. Naše dodávka totiž neměla vzadu žádná okna, tudíž ideální.

Po otevření dveří už bylo kolem nás plné parkoviště a slunce svítilo. Nahoře na stěně musely být pořádné zácpy. Dokonce přibily i cedulky s nápisem, že denní parkování stojí 2 Eura. Ještě večer tam na 100% nebyly. Za co ti Češi vše nemůžou, že? Okamžitě po vyčištění zubů jsme se s autem přesunuli k jezeru. Na řadě byl náš individuální dopolední program. U mě opět běh, Renča se rozhodla pro kolo a lehký cykloprůzkum okolí.

Brzké ráno a plno
Brzké ráno a plno

Běh byl moc pěkný. Zvolil jsem trasu od jezera do údolí, kterou jsem si vyhlédl den předtím z vrcholu ferraty. Slunce svítilo, bylo bezvětří, v údolí nádherné silničky a k tomu všichni lidé co jsem potkal byli usměvaví a zdravili. Hrozná užívačka. Byla by o malinko lepší, kdybych při každém kroku necítil stehna. Jako by mě někdo do stehen řezal nožem. Až tak dostaly den předtím zabrat. I přes jejich bolest ale celkem kvalitní trénink – 23,5 km v průměrném tempu 4:37/km, nastoupáno jen cca 250 metrů. Když nepočítám bolest nohou, ani mi nepřišlo moc namáhavé. Prostě paráda.

Druhý trénink do údolí
Druhý trénink do údolí

Renče se vyjížďka také povedla, když jsem se vrátil, už byla v pilném protahování. Musím uznat, že proti ní strečink osobně hodně flákám. Přistupuje k němu vážně zodpovědně. Osobně dám vždy po běhu jen rychlovku do deseti minut. Renča v něm má systém a opravdu protáhne celé tělo. Už vím na čem musím do budoucna (mimo jiné) zapracovat. Já dal svůj obvyklý strečink a po něm naprosto bezkonkurenční koupel v Mondsee. Co jsem ještě nezmínil, že oproti Traunsee je Mondsee krásně teplé. Jinak je čistota vody stejná.

Renča trénuje
Renča trénuje

Po snídani, vlastně snídani/obědu, se vymýšlely plány na odpoledne. Já navrhoval nějaký výšlap kopce, ale Renče se z důvodu rozbitých nohou nechtělo. Nakonec jsem jí dal za pravdu a tak padla volba na relaxační odpoledne u vody. Po půlhodině nám bylo jasné, že u Mondsee jen tak nezaparkujeme. Byla totiž neděle a všichni místní z okolí se přijeli v naprosto úžasném počasí vykoupat a strávit odpoledne u vody. Naštěstí Renča našla na tabletu malinké jezero Krottensee hned za kopcem nad Mondsee. Parkování bez problémů do 500 metrů od koupaliště. K dispozici zadarmo nádherná udržovaná louka i se záchody. Co víc si přát? Možná malinko teplejší vodu. Jak bylo jezero malé a výš, mělo dost studenou vodu. Ale dalo se. Renča si vzala neoprén a dala si pořádný plavecký trénink, já se jen slunil, užíval sluníčka a občas se pořádně zchladil. Po půl hodině kraula vylezla Renča ven. Musím říci, že na mě její plavecký trénink udělal dojem, sám bych podobného výkonu nebyl schopný. Zbytek odpoledne prostě odpočinkové.

Koupáni s panoramaty
Koupáni s panoramaty

Místo na přespání se pak večer také našlo hned, stačilo autem popojet 500 metrů na nižší parkoviště uprostřed lesů. Nespalo se u jezera ani pod ferratou a ani nebyl nějak úchvatný výhled, ale i tak pohodové místo. Po večeři byla Renča nějaká plná energie a dala se do vybalování Slackline, na parkovišti se nacházely úplně ideální stromy. Mně se moc hýbat nechtělo a má volba byla kniha – Zátopkovi a jejich život pod pěti kruhy (recenze brzy). Po pár minutách mi nedalo a musel jsem se jít na Renču podívat. Moc nepokročila a celkem s upínacím systémem ráčny bojovala. Jo, my kluci, kteří s ráčnou a pásy pracovali od malička, s tím nemáme nejmenší problém. Hned byla slackline na stromech. Ale byla dost vysoko, tak jen pár pokusů a hned se vše zase uklidilo. Navíc se už hodně setmělo.

Jeden z mála pokusů
Jeden z mála pokusů

K pokračování tudy: http://kaen.cz/2016/08/22/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-2-polovina/

Na kole ze Salzburgu do Benátek – 2. část

Předchozí část zde.

IMG_2826Přiznám se, že místo na spaní nic moc. Terén nebyl vůbec rovný, takže mi spacák celou noc klouzal z karimatky, když už se mi podařilo zabrat, buď jely auta a nebo z druhé strany (čehož jsem si večer nevšiml) projel vlak. Ano, byla tam železnice. I přes několik probuzení v noci mi ale ten přerušovaný spánek dodal energii. A hlavně nepršelo. Takže vlastně samá pozitiva. Ráno bylo ale chladné, pěkná kláda byla. Hned jsem sedl na kolo a snažil se zahřát, moc to nešlo. Po chvíli jsem potkal zastřešenou zastávku, takže aspoň jídlo a chvilka v závětří. Celkem povedená snídaně to byla – slunce svítilo, nepršelo, vítr se tišil a já už neměl hlad. 🙂 Jedno mi bylo jasné, že někdy kolem poledního bych měl dorazit za Bad Gastein a vyšlápnout si nejhorší stoupání na trase z nějakých 850 m.n.m do 1200 m.n.m. Nezdá se kruté, ale když si člověk uvědomí, že je asi jenom na čtyřech až šesti kilometrech, tak mu to pozitivní náladu nepřidá. Co mě malinko po dalších dvaceti minutách překvapilo, byla cedule Bad Gastein, překvapila hlavně proto, že jsem byl stále dole v údolí. Vjel jsem do vesnice a co se nestalo, najednou začalo stoupání, kruté stoupání, a trvalo dlouho, déle než se mi tak zkraje po ránu líbilo. Očividně jsem se s časem příjezdu k nejhoršímu výšlapu zmýlil. Bylo zde. Projet celý Bad Gastein a došlapat na vrchol chtělo opravdu hodně morálu a skoro dvě hodiny na nejnižších převodech. To bylo pořád, krutých sto metrů nakloněný přes řídítka, pak kratičká rovinka a zase dalších pár set metrů prudkého stoupání. Okolo projíždějící řidiči na mě koukali se soucitem v očích, očividně jsem nebyl první ani poslední koho tam takhle potkávají. Tohle stoupání bolelo, opravdu hodně, hlavně v hlavě. Co mě rozsekalo, bylo, když jsem byl skoro na konci, užíval si lehkého stoupání před koncem (zastávka železnice skrz horu) a předjela mě babička z předchozího dne. Vyšlapovala si, jako by se nechumelilo a jela po absolutní rovině. Jak já nenávidím elektrokola! A nádraží bylo zde, jen rychle předjet kolonu, koupit za 5 euráčů lístek pro kolo a rychle do vlaku. Byl nejvyšší čas, vlak za tři minuty vyjel. Ani ne za deset minut a už se stavělo na druhé straně toho kopečku.

Krásně bylo, jasno, slunce svítilo. A já byl rád, že nejhorší je za mnou. Kousek jsem sjel, zastavil a najedl se. Při té příležitosti se i oblékl, stále bylo chladno (1200 m.n.m je znát) a začal sjíždět na druhé straně dolů. Pěkně to frčelo, ale když mi tachometr lezl přes 60 km/h, radši jsem začal přibržďovat. Žádná sranda s naloženým kolem, asi jako to stoupání. Navíc jsem srab a nemám rád takové rychlosti, kdy i jen malý kamínek v cestě může způsobit veliké nepříjemnosti. Každopádně jsem si sjezd užil a za necelou čtvrt hodinku byl dole. Byl jsem rád, že nemusím vyjíždět z téhle strany kopce, chudáci ti co tam jeli. A dole jsem opět potkal mou starou známou. Stála na křižovatce mimo trasu a nevěděla kudy dál. Já vím, že bych neměl mít srandu z lidí, ale tohle bylo fakt už k popukání. Jakmile se někde objevila křižovatka, ona jela špatně! Každopádně si mě opět všimla (jak by také ne, mé triko svítilo na dálku) a jela za mnou. Mně to bylo jedno, stejně jsem zastavil u Billy doplnit zásoby. Hlavně sušenek, jejich spotřeba byla nejvyšší. Pak opět cesta dost rovná, jen s občasným zvlněním. Jelo se na Villach podél řek a tak nic moc ohledně záživnosti. Ovšem, panoramata celý úsek zachraňují, neuvěřitelně jsem se kochal a vychutnával si ty výhledy. Jenže někde za Spittal začala absolutní rovina a to byl vážně úsek na palici. Neměl konce. Ten nezachránili ani panoramata. Když se přidal lehký protivítr, mé myšlenky byly chvilku dost černé. Naštěstí vše negativní jednou končí a najednou se přede mnou vynořila cedule Willkommen in Villach. Jaká radost, nějaký 80 km ten den a přede mnou už jen cca 35 k Italským hranicím. Hmm, nevím jak ve Villachu ohraničují město, ale po dalších 4 kilometrech stále jenom jednotlivé baráky kolem mě a centrum v nedohlednu. Ještě další dva kilometry to zabralo, než se přede mnou Villach objevil. A stejně rychle jako se objevil ho i já přejel. Byl to vážně okamžik a já byl na druhé straně města. A tam přišel kiks! Nevím jak se to stalo, stále jsem sledoval ukazatele se značkou Alpe-Adria… Každopádně jsem někde špatně odbočil a na chybu přišel až asi za 20 km. Bylo mi divné, že už dávno nestoupám. Já se chytil špatné cedule a byl úplně mimo. Což mi potvrdil i nějaký rakouský cyklista. Anglicky moc neuměl, ale i má chabá němčina stačila na zjištění, že den ještě dlouho neskončí. Poslal mě cca 4 km opačným směrem s tím, že tam se napojím na hlavní a po té je to do Arnoldsteinu přibližně 10 km. Kecal. Šlapal jsem do něj po té hlavní dvě hodiny! To je o hodně víc než 10 km! Každopádně jsem byl šťastný, že jsem opět na správné trase. Sice v Arnoldsteinu měli špatně značení, musel jsem se zeptat, ale nakonec se mi k Italským hranicím podařilo dostat. Místo cca 120 km, které jsem měl v plánu najet, mi tachometr ukazoval 166 km! Hned za hranicí jsem vystoupal pár desítek metrů po čisté cyklostezce a u jednoho občerstvovacího stolku zastavil. Byl tam potok, měkká zem (ve které jsem si vyhrabal pohodlnou postel a ticho) a bylo mi jasné, že v devět večer už nikdo přes hranici nepojede, tudíž ani kolem mě. Opět proběhla koupačka na Adama, vydatné posilnění jídlem a zasloužený spánek. Bylo mi jasné, že pršet nebude, obloha byla zcela vymetená. Spal jsem jako v bavlnce…

Předchozí noc byla probouzecí a hrozná, tahle byla, jako bych spal doma na mém futonu (ano, mám futon a je na něm nejlepší spaní za celý můj život). Probuzení jako z pohádky. Zpívající ptáci, jasná obloha a vůně lesa. Nemohlo být lepší. Možná kdyby bylo krapet tepleji. Ale i přes to maximální užívačka. Pořád jsem se nacházel v horách, takže teplota po ránu v lese nic extra vysokého. Hygiena, snídaně, zabalení věcí a rozhodnutí zahřát se pohybem. Vážně byla kosa a já měl s sebou jen tenounké šusťákové kalhoty. Nezahřály, maximálně lehce odklonily ten ledový vítr. Ale co, za chvíli mi byla teplota ukradená, zase ty panoramata! A ty probouzející se vesničky! Tyhle okamžiky jsem měl na celém cestování nejraději, probouzející a naopak ke spánku se ukládající okolí. Každopádně, po asi půl hodince se mi podařilo dorazit od hranic do městečka Tarvisio. Malinké městečko, nic zajímavého, prostě jsem ho projel. Takhle napsané to zní lehce, ale měl jsem tam asi spíš štěstí. Nevím proč, ale mezi domy najednou zmizelo značení mé stezky a já netušil kudy kam. Tak nějak intuitivně jsem na jednom kruháči jel směr západ a doufal ve správnou cestu. Drželo se mě štěstí. Sice jsem z města vyjel po hlavní a fičel si to dolů z kopce plnou rychlostí, ale naštěstí jeli okolo jiní cyklisté a díky nim jsem zjistil, že souběžně s mou silnicí vede má cyklostezka. Jen jednoduchá odbočka a na x dalších hodin jsem nemusel potkat auto. Dolů směr Itálie vede z Tarvisia luxusní stezka pro cyklisty a chodce. Jedná se o přestavbu staré železnice, úzkokolejky, a co je nejlepší, z Trevisia vede prakticky neustále z kopce. Jeden dlouhý sjezd. Člověk jen jede, kochá se nádhernou krajinou, užívá sluníčka, odpovídá na pozdravy ostatních cyklistů a je prostě jen v tom okamžiku. Úplný ZEN. Vážně se nedá tomuhle úseku nic vytknout. Luxusní cesta, tunely, mosty, lidé… prostě super. Malinko jsem litoval ostatní cyklisty naproti mně, šlapat nahoru jsem jim opravdu nezáviděl. Nejvíc o téhle části řeknou fotky.

Dále cesta pokračovala vedle řeky. Cesta nic moc. Kameny, písek, drobnější kamínky, kola se bořila, uskakovala a k tomu neskutečné horko. Rychlost prakticky nulová a navíc se mi už dlouho neobjevila před očima žádné značení. Co mám říkat, nálada pod psa. Co jí nepřidalo bylo, že konečně po vyjetí na silnici jsem automaticky zahnul doprava (značky žádné) a co se nestalo. Zase špatně. Naštěstí jsem si zajel jen několik kilometrů, sice do kopce, ale jinak to šlo. V prvním městečku jsem na mapě zjistil, že jsem mimo a vrátil se zpátky. U mé špatné odbočky jsem jel na druhou stranu a co tam nebylo, cca dvacet metrů od ní bylo značení! Pak už jen lehké bloudění po špatném odbočení ani ne za kilometr, trochu terén, ale dal se, a už jen rovina. Ano, oficiálně byly hory za mnou a přede mnou nic než rovina a trochu (hodně) nuda. Nebezpečná nuda. U města Osoppo jsem oficiálně sjel z Alpe-Adria a pokračoval na Benátky. Ten den jsem ujel nějakých 138 kilometrů, prakticky bez námahy a jelikož mě bolely kolena, zapíchnul jsem to dřív. Kolem páté se mi podařilo nalézt super tábořiště u řeky vedle města Varmo. Koupačka, krátké opalování (brzy přišly mraky…) a prostě odpočívání. Také jsem hodně jedl, ukradené víno, natrhaná jablka a zbytek jídla co mi zbyl. Ten večer mi došlo jídlo a nejednalo se o příjemnou situaci. Každopádně jsem jí zaspal. Opět se mi podařilo spát jako v bavlnce. Vypadá to, že pro pohodlné spaní pod širákem potřebuji jen neklouzat z karimatky.

Ráno probuzení kapkami na obličej. Celou noc bylo zataženo, ale lehce krápat začalo až ráno. Spacák celý mokrý, ale nějak mi bylo jedno, uvnitř nádherné sucho. Ještě jsem si poležel a vstal asi až za hodinu. Sotva jsem se dal do kupy a zabalil věci, začal slejvák. První déšť (o pár kapkách první den v Rakousku se nedá mluvit jako o dešti) cestou, vlastně i poslední. Trval několik hodin, nic moc ráno. Měl jsem hlad, oblečení promoklé, zmrzlé prsty a přede mnou jen cca 110 km do cíle. K tomu jsem neměl zařízené žádné ubytování v Benátkách a ani žádný nápad, jak ho zařídit. Super situace. Kolem desáté dopoledne konečně Spar. Velký nákup a pak velké jedení před obchodem. Bylo mi jedno, jak na mě lidé koukají. Tam jsem také prvně potkal žebrajícího imigranta. Vypadal nebezpečně, ale podle všeho byl neškodný, tedy až na to obtěžování lidí. S plným žaludkem se hned jelo lépe. Ale cesta byla prostě nudná. Jenom jedna veliká rovina, pršelo a navíc kolem mě neustále nebezpečně blízko jezdili Italové víc než stovkou. Podle mě nesprávný druh adrenalinu. Zpestření přišlo, když se mi někdy kolem jedné podařilo potkat McDonald. Spása! Wifi zdarma! Chvíle hledání, upřímné prosení ať funguje wifi rychleji a voalá – ubytování zařízené. Celkem za levno v Malcontentě v jednom hostelu. Hned se jelo veseleji. Do Benátek prostě jen špapání po rovině, průměrka někde kolem 27 km/h. Nevěřil jsem svým očím, ale bylo to tak. Sranda začala až v Benátkách, tam mi došlo, že mé přípravy byly vážně minimalistické, krapet jsem zapomněl nahrát do mobilu mapu Itálie, takže GPS mi byla momentálně k ničemu. A má mapa Itálie 1:500000 opravdu tuhle vesničku neměla zaznamenanou. Ale což, líná huba, že… Líná huba nebyla, ale nalézt ubytování zabralo přes dvě hodiny. Dobře mi poradil pouze první člověk, pak už to byla bída a každý mě posílal někam jinam. Nakonec se mi po dlouhém strastiplné hledání podařilo nalézt ulici s hostelem a po falších desti minutách už jsem byl ubytovaný. Dlouhá, opravdu dlouhá, sprcha proběhla, pak jídlo, trocha internetu (mapa Itálie v mobilu!) a potom dlouhý spánek.IMG_2854Jelikož jsem do cíle dorazil dříve než bylo v plánu (byly přede mnou tři dny čekání do pátku, kdy mi letělo letadlo), úkoly na další dny byly jednoduché.

První den prohlídka Benátek zakončená návštěvou předem nalezeného cyklo obchodu kvůli krabici na kolo. Benátky mě prostě nezaujali. Jednalo se o druhou mou návštěvu, tentokrát za plné sezóny a nádherného počasí a pocity pořád stejné – o ničem. Moc schodů, moc lidí, prostě město a nic extra zajímavého (jsem typ člověka na přírodu a panoramata). Navíc bylo dost nebezpečné do města dojet, pro cyklisty žádná speciální stezka, takže opět těsně vedle šílených aut, tentokrát jen byly blíže. První zastávka u obchodu pak nic moc, zrovna byla dlouhá polední pauza. Nevadilo, zajel jsem odvézt mé věci, při té příležitosti jsem se seznámil s Chosém, mým novým spolubydlícím na další tři dny. Super týpek ze Španělska, který byl na tripu přes asi dvacet velkých měst v Evropě. Prahou byl nadšený, hlavně cenou piva. 😀 Druhá zastávka u obchodu později odpoledne byla úspěšná. Pán ochotný, krabice měl, jenom ne zadarmo – jen 15 euro za ten kus papíru. Díky tomuto papíru se mi také podařil jediný pád za celou cestu. Abych to upřesnil, krabice měla rozměry 200×85 cm, takže se na kole moc dobře nevezla, ale jelikož do hostelu to bylo přes 6 kilometrů, nechtělo se mi jít zbytek odpoledne. První dva kilometry šly, jenže pak přišla odbočka a zničeho nic se objevil vítr. Po pár minutách fouklo trochu víc a už jsem letěl. Krabice na zemi, já na zemi (běžel jsem po čtyřech :-D), brýle někde v dálce a u kola ohnutý blatník. K tomu jeden vyděšený Ital, který byl svědkem mého pádu. Vůbec nic mi nebylo, ale asi to vypadalo ošklivě. No, těch 6 kilometrů mi nakonec zabralo asi hodinu a totálně mě vyflusly. Takže večer jen chvilka čtení a spánek.IMG_2863Druhý den jsem se pokoušel nalézt místo na koupání, poměrně brzy mi došlo, že se raději zeptám na hostelu. Bylo mi řečeno, že na nejbližší pláž se dostanu jednoduše, busem do Benátek a odtud lodí na nějaký ostrov. Kolem Benátek je jinak laguna a tudíž nemožnost se vykoupat. Plán B zahrnoval bazén. Byl kousek, hledání v těch uličkách sice zabralo asi dvě hodiny, ale nakonec jsem ho našel. Totálně vyfluslý vedrem, takže mi ani 7,5 euro nepřišlo nějak divné. Koupačka je koupačka. Jo, zlaté bazény u nás, za tyhle peníze bych si užil jinou kvalitu. Ale což, nic jiného k dispozici nebylo. Den zabity válením a večer po pár pivech spánek. Začínal jsem se nudit.IMG_2865Na třetí den plán nebyl, ale Chosé předchozí večer mluvil o Padově a tak zase na kolo a dojet se do ní podívat. Upřímně, nijak mě nezaujala, takže zmrzlina a zpět. Někdy chvíli po obědě jsem byl zpět a zbytek odpoledne připadl balení kola a věcí. Jo, zabalit kolo byla vážně sranda. Měl jsem s sebou patnáctku klíč na sundání šlapek. Tož operace začala. Hned mi bylo jasné, že můj klíč mi nepomůže. Jednalo se o hodně starý klíč a byl pěkně vykloktaný, tak o půl čísla. Se šroubem ani nehnul. Tak došlo na půjčení nářadí od údržbářů, naštěstí byli ochotní. Měl jsem hasák, patnáctku klíč, sadu imbusů, mlátil jsem do klíče, šlapal na něj, cukal s ním, zkusil vše a stejně nic. Nejdřív se mi podařilo zničit půjčenou sadu imbusů (zamaskováno a vráceno), pak lehce odrbat šroubovák a pak jsem to vzdal. Navíc jsem během celé snahy snědl balení sušenek. No, došlo mi, že se šlapkami nehnu. Sednout na kolo, dojet sedm kilometrů do cyklo obchodu, poprosit o pomoc, pán vzal tak půlmetrový klíč, dvakrát cukl a bylo hotovo. Problém vyřešen. 🙂 Pak jen dojet zpátky, zabalit kolo do krabice, dát si sprchu, potom pivo a v klidu si číst. Moc dlouho se nečetlo, najednou kolem mě totiž prošly nějaké mladé holky s batohy na zádech a mně bylo jasné, že večer bude zábava. A byla! Párty se dvěma Kanaďankama, jednou Mexičankou a Chosém, což je Španělsko. A ovšem, já jako zástupce Čech. Povídalo se, hráli se hry, pilo víno, pilo pivo, ještě víc se povídalo v angličtině, ukazovaly fotky… no prostě všechno. Super zakončení parádní dovolené.IMG_2870Poslední večer byl prostě úžasný. Ale co by to bylo za dovolenou, kdyby poslední den nebyl bez problémů, že… Největší problém hned po ránu. Dovlekl jsem krabici s kolem na zastávku a čekal na bus. Přijel za okamžik. Ale co se nestalo. Řidička mě zastavila a asi minutu na mě mluvila italsky, i přes to, že jsem jí několikrát anglicky řekl, že nerozumím. Až po chvilce mi někdo řekl, že si mám počkat na další autobus. Dobře, čekal jsem. Opravdu další bus přijel. Tentokrát jsem řidiče ani nezkoušel a dovnitř vlezl prostředními dveřmi. Řidič na mě koukal divně a z autobusu mě vyháněl, ale já se nedal, několikrát jsem zopakoval, že ta velká krabice je pouze moje zavazadlo a nehýbal se z místa. Týpek to vzdal a do Benátek mě odvezl. Naštěstí v autobusu skoro nikdo nebyl, takže jsem nepřekážel. Z Benátek na letiště už bez problému, řidiči bylo naprosto jedno kdo jede a co si veze. Na letišti trochu brzy, takže dlouhé čekání na check-in. U check-inu potom problém s váhou, slečna po mně chtěla zaplatit 7 kilo. I přes mé argumenty, že mám zabookované kolo, tedy sportovní vybavení. Když už jsem rozhovor vzdal, slečna se jala tisknout letenku a najednou udiveně povídá, že nic doplácet nemusím. I přes mé vysvětlení se sportovním vybavením to stejně nechápala. No nic. Odnesl jsem kolo k odbavení nadrozměrných zavazadel, předal černochům a modlil se, ať ho ti týpci naloží do správného letadla.

Poslední spaní pod širákem
Poslední spaní pod širákem

Spoiler. Naložili. Let se podařilo přežít. Sice s letadlem házel každý poryv větru, ale aspoň byla zábava. Navíc bylo jasno, takže krásný výhled na hory. Pro mě přesně typ dovolené, kterou jsem právě potřeboval. Původně jsem chtěl jet s někým, ale tohle bylo parádní. Těším se na další rok a ještě větší šílenost.IMG_2875Lehká statistika:

  • první den … 100 km … 6h23m
  • druhý den … 166 km … 9h53m
  • třetí den … 138 km … 7h40m
  • čtvrtý den … 127 km … 6h44m
  • pátý den … 53 km … 3h7m
  • šestý den … 45 km … 2h44m
  • sedmý den … 51 km … 2h23m

Celkem: 680 km za 38h 54m. 🙂

Na kole ze Salzburgu do Benátek – 1. část

Ani nevím jak nebo proč, ale najednou byla má hlava plná cyklodovolené. Opravdu netuším proč, kolo jsem vždy využíval jen na dopravu po městě, že bych ho vzal a ujel třeba pár desítek kilometrů místo běžeckého tréninku, to mě nikdy nenapadlo. Když mi bylo začátkem srpna v práci sděleno, že si musím vybrat část dovolené už v srpnu, bylo mi jasné, jak jí strávím – na kole. Po chvíli hledání na internetu mi bylo jasné, že cyklotrasa Alpe-Adria je ideální pro začátečníka, jako jsem já. Mám sice něco v nohách naběháno, ale to je přeci úplně jiný pohyb…

Na plánování nebylo moc času, něco přes dva týdny. Takže jsem musel zajistit dopravu s kolem do Salzburgu, vybavení, až na brašny, helmu a světla nic, a pak dopravu zpět s kolem domů. Jako vždy, začal jsem s tím posledním, s dopravou domů. Nejdřív mě napadly autobusy, tož začalo obvolávání společností. U Student Agency totiž všechny místa na kola na dlouho dopředu z Itálie vyprodaná. Ani jedna společnost s dálkovými autobusy mi přepravu kola nezaručila, že se jedná o řidičovo rozhodnutí a je dost možné, že při plném autobusu kolo nevezme. K mé smůle bylo ve všech autobusech už jen pár posledních míst. Tudy cesta nevedla. Jako druhá varianta samozřejmě vlak. Na internetových stránkách to nic ze severu Itálie nenajde, tak došlo na infolinku. Po asi desetiminutovém čekání a poslouchání šílené melodie mě konečně spojili s operátorkou. Ta mě po druhé větě přepojila, opět čekání, a pak už jsem dostal požadované informace. Možnost by byla z Udine, asi jen tři přestupy, cesta by zabrala cca 24 hodin a jízdenka by vyšla kolem 3 500 Kč. Diplomaticky jsem hovor ukončil a vlaky okamžitě dal na konec seznamu jako poslední volbu. Pak mě napadlo domluvit se s bratrem, že by pro mě zajel. On by si udělal výlet k moři a doprava by byla v mé režii. Přemlouvání bylo veliké, dokonce mi kývl a byli jsme domluvení, jenže pak to asi řekl doma manželce a bylo po. Typické… Poslední možnost, pokud nepočítám chytání tiráků, letadlo. Nejdřív studium na internetu, jak to probíhá, žádný zádrhel jsem nenašel, a pak vyhledání letenky. Za nejlevněji, rovná se cca 2 600 Kč, byla z Benátek v pátek 28. 8. odpoledne. Přišlo mi to jako dobrý termín a Benátky nějak nevadili, prostě jsem změnil trasu a místo ukončení v Gradu, tam končí Alpe-Adria, se rozhodl zakončit v Benátkách. Pár hovorů na infolinku, nákup letenky, zarezervování zavazadla jako kolo a letenka byla na mailu. Doprava zpět v cajku. Doprava do Salzburgu tak dramatická nebyla, jen jsem zašel na nádraží, vyhledal spoje s koly, koupil jízdenku. Když se člověk podívá na www stránky ČD, najde jízdenku do Salzburgu za cca 500 Kč. S tím jsem tak nějak počítal. Jenže, tam už není místenka (cca 100 Kč), druhá místenka v Rakousku (cca 100 Kč) a k tomu jízdenka pro kolo (cca 200 Kč). Nechal jsem na nádraží necelou tisícovku (poplatek za platbu kartou 50 Kč je vážně zlodějna nejvyššího kalibru!) a tím okamžikem přestal úplně řešit finance.

Už zbývalo jen vybavení. Pozitivum. Brašny už mi několik let leží ve skříni, jednou mi přistály k Vánocům od Ježucha. Dlouho nevyužité… Ale ten zbytek: nosič, nový zadní plášť, duše, pumpička, lepení, rukavice na kolo, nářadí, cyklo kraťasy (bez těch se mi vážně nechtělo) a mapa Rakouska s Itálií. Nosič a plášť sehnán v Táboře za osm stovek a okamžitě nainstalován. Hned první den co to šlo, hodil jsem na nosič brašny a zajel si z Tábora do Budějovic navštívit Decathlon, necelých 60 km. Úžasná vyjížďka, cesta do Budějovic po úplně nové trase plná úžasných výhledů. Nečekal jsem, že mě trasa až tak překvapí, ale jen prostě do budějovic na kole místo autem je opravdu něco jiného. V Decathlonu nakoupeno za necelou tisícovku, pak zastávka u Babičky kousek od Budějovic a hurá domů. Necelých 130 km ten den a pozitivní bylo, že nohy nebolely, ani následující den. Trochu mě tedy zaskočilo chování brašen. Pár kilometrů před cílem se mi podařilo vzít velikou díru v plné rychlosti a jedna brašna se trochu dost pocuchala v zadních drátech. Bál jsem se co bude dělat cestou, ale naštěstí naplnění a přidělání horního kufru brašen vše vyřešilo. Trochu problém sehnat mapu, ale nakonec jsem se spokojil s mapou Alp v měřítku 1:500000. Spoléhal jsem na to, že na nějaké město nebo vesnici vždy narazím.

Na cestu vše připraveno, už jen spacák, pár věcí na sebe, jídlo, starý mobil s náhradní baterií, foťák, nůž, lžíci, nějaké základní prášky a alumatku. Stan a podobné kraviny jsem neřešil, rozhodl jsem se pro naprosto minimalistické cestování. Den předem věci zabaleny, vše v brašnách a pořád dost místa. Nemělo cenu řešit, víc věcí mi přišlo zbytečných. Suma sumárum 17 kg i s 4,7 litry vody a tak 3 kg jídla.

Budík mě vzbudil v 5:45. Chtěl jsem se ještě v klidu nasnídat a dojet na kole na nádraží. Kolo bylo přes noc v bytě na chodbě, hezky naložené a umyté. Úkol číslo jedna byl snést kolo po schodech z druhého patra. Malinko mě překvapila jeho váha – já ho nemohl unést! Kolo bylo tak převážené na jednu stranu, že jsem byl rád ho nějak z těch schodů stáhnout. Nějak nebyla síla tak brzy po ránu. Každopádně se nějak podařilo a já už nasedl před barákem. Hrozně mě zajímalo jak se na tak naloženém kole pojede, jelo se skoro stejně lehce jako na prázdném. Pohodička. Na nádraží jsem byl včas, našel si vagón s držáky na kola, usoudil, že brašny musí dolů a pak si našel místo. Původně se mi brašny sundavat nechtěly, ale nějak jsem v tom dostal grif a bylo mi jasné, že sundavání brašen nebude problém. Vlak měl odjíždět v sedm hodin, sedm nula pět a nic, čtvrt na osm a nic, no jo ČD aneb Času Dost. V sedm dvacet nastoupilo hodně lidu a konečně se vyrazilo. I nějací kolaři si ke mně přisedli. Do řeči jsem se s nimi dal až za hranicemi. Jeli stejnými vlaky jako já, jenom pak dál do Švýcarska. Zpoždění bylo kvůli výluce mezi Benešovem a Táborem, jako vždy si to neumí ČD moc dobře ošéfovat. Tak nějak mi to bylo jedno, už když jsem kupoval jízdenky, tak mi bylo jasné, že vlak v Linci nemůžu stihnout. V Budějovicích přisedli vodáci, v půl deváté ráno už lidi jeli na vodu. Do našeho vagonu přisedla banda náctiletých stylově všichni v jeptiškovských úborech ověšení kříži a podobnými doplňky. Věta „Bůh ti žehnej.“ byla jejich nejoblíbenější hláška. Sice bylo ráno, ale děcka už byla pěkně na plech. Jen jsem je sledoval a říkal si, že jestli já taky dělal takový věci, tak se na sebe nechci ani podívat. Je mi jasné, že já byl s kamarády horší, tyhle byli ještě mírní proti tomu co jsme ve vlacích dřív dělali my. Jedno mi bylo jasné, nikdy víc se chovat podobně jako tyhle děcka. Třeba se opít, ale pak hezky v koutě spát. 😀 Naštěstí v Rybníku vystoupili a pak už zůstali jen lidi mířící do Lince. Rakušani asi nechápou co znamená slovo rychlík, protože za hranicí stavěl vlak doslova v každé prdeli. U nás rychlík, u nich osobák. Hotovo. Do Lince příjezd pouze s 20 minutovým zpožděním. Navazující vlak dávno v trapu, ale za pět minut jel další. Vylezl jsem s kolem na nástupiště, vlak přijel, já nestačil říct průvodčí ani pět slov a vlak odjel. Vlak pryč a já s otevřenou pusou na nástupišti. Tož jsem se sebral, došel na informace, nechal si vytisknout místenku pro kolo na další vlak (naštěstí zadarmo, znají tam naší firmu Času Dost moc dobře) a dalším vlakem si to krásně frčel do Salzburgu. Stejně se zařídili i mí spolucestující z vlaku, když jsem jim to poradil. Bylo mi to nějak jedno, dovolená je dovolená a čas se nemá řešit.

Ve tři čtvrtě na jednu už stálo mé kolo opět naložené na nástupišti v Salzburgu a já se začal orientovat. Našel jsem nejbližší mapu města, tak nějak zjistil kde stojím, jakým přibližně směrem je Mozart Platz (tam začíná Adre-Adria Radweg) a vyrazil. Ani jsem nebloudil moc dlouho, po asi půlhodince se přede mnou objevila Mozartova socha. Salzburg je nádherné město úplně úžasně uzpůsobené pro cyklisty. Teď mě napadly dvě věci, buď zkusím jet skrz celé Rakousko a v Itálii jen podle značení a nebo si někde seženu mapu. Hned mi do očí padlo infocentrum. Původně jsem se byl jenom zeptat, jestli cyklostezka Alpe-Adria začíná na náměstí, což mi bylo potvrzeno, ale k tomu mi byla do ruky okamžitě dána mapa celé trasy a přání šťastné cesty. Zdržovat se nějak víc nemělo smysl, slunce krásně svítilo a já chtěl krásného počasí co nejvíce využít, vyrazil jsem. Ze Salzburgu se jede krásně podél řeky, rovinka, asfalt střídá štěrk, žádná námaha. Po tři čtvrtě hodince první zastávka na oběd. Po deseti minutách jsem pokračoval. Nemělo cenu se nějak zdržovat, vyrazil jsem až po jedné odpoledne a cíl bylo ujet první den co nejvíce. Popravdě, cesta byla opravdu víc rovinatá, než jsem čekal, až trochu i nudná. Darovaná mapka má i profil trasy a na něm je ze Salzburgu lehké stoupání, ale je opravdu mírné, že není ani poznat. Rovinky s mírnými kopci, po boku prakticky neustále řeka a čas od času městečko. Cesta ubíhala rychleji, než byl původní plán. Ani jsem se nenadál, hodiny tedy letěly jako splašené, a byl jsem ve městě Schwarzach (cca 70 km). Tak nějak jsem si říkal, že by nebylo špatné někde za ním najít místo ke spaní. Stačil by mi strom vedle nějakého potoka. Do té doby těch míst bylo habaděj. Na začátku Schwarzachu mě dojela nějaká starší paní na kole, vlastně předjela, ona měla takové to moderní elektrokolo a jelo jí úplně samo. Sice mě předjela, ale já zas po chvíli předjel jí. Ne, že bych byl tak nařachaný, ale ona naprosto postrádala smysl pro orientaci. Ve městě totiž byla Alpe-Adria vedená objížďkou a značená velkými A4 cedulemi. Opravdu dobře značená. Jenže babička na každé křižovatce zastavila a nevěděla kudy dál. Vždy počkala, až jí dojedu, ukážu kudy, pak mě předjela a na další křižovatce se celé zas opakovalo. Upřímně, dost jsem se bavil. Ono jsem se totiž s babičkou potkával i druhý den za stejných situací. 😀 Město se mi podařilo projet rychle, a hned za jeho cedulí přišlo překvapení. Ostrá zatáčka a zcela nečekaný prudký kopec, bylo to tak rychlá změna, že jsem málem nestihl přeřadit na nejnižší stupně. Nejdřív vepředu na 2 a vzadu tři, ale prakticky okamžitě mi bylo jasné, že bez nižších to nepůjde. Kopec byl v jednom místě až tak prudký, že jsem si musel stoupnout a být nakloněný přes řídítka, jinak se kolo nějak podivně naklánělo dozadu… Myslel, jsem, že kopec po prvním horizontu zmizí a zas bude pohodička. Já naiva! Než se mi podařilo vyfunět na nejvyšší bod, uběhla dobrá půlhodina a já si připadal jak před infarktem. Zpocený (měl jsem na sobě větrovku, protože předtím poprchávalo a začal večerní alpský chládek), parní lokomotiva proti mně naprosto tichá a úplně hotový. Sice byl odtud krásný výhled na Schwarzach, ale nebyl jsem ve stavu ho ocenit. Začalo klesání, které bylo jako na zavolanou, asi bych další prudká stoupání nedal psychicky. Stále jsem se rozhlížel po místě na spaní, bylo jich dost, ale přišlo mi, že je ještě brzy. Klesání netrvalo dlouho, během deseti minut skončilo (byl jsem rád, po mokrých silnicích s naloženým kolem žádná sranda – měl jsem strach) a opět stoupání. Ne, nezačal jsem brečet, jen přišlo pořádné ulevení od plic. A ano, bylo mi líp. Půlhodinka a konečně tunel. Projíždění tunelem vedle aut bylo super, je tam zábrana a jedná se tedy o skoro čistokrevnou cyklostezku. Pak se profil zase srovnal a já si v pohodičce šlapal dál. Projel jsem skrz Bad Hofgastein a pomalu začínal být zoufalý. Byla mi zima, měl jsem hlad a chtělo se mi spát. Denního světla také už moc nezbývalo. Jenže místo na spaní ne a ne se objevit. Vesnice byly napojené jedna na druhou, všude bylo moc lidu a žádný přístup k vodě. Na konci jedné vesnice byla nějaká louka, zoufalství dospělo vrcholu, převedl jsem přes ní kolo, sundal brašny, kolo schoval do křoví a sám si o padesát metrů dál ustlal. Silnice byla sice přibližně 50 metrů ode mě, ale lehce mě před auty zakrýval terén, navíc docela dobrý přístup k vodě, takže jsem se mohl omýt. Řeknu vám, koupat se na konci léta v alpském potoku není žádný med. Výhoda byla, že nikde nebyl ani živáček a ani k potoku nebylo vidět, koupačka na Adama jasná volba, ale jinak voda teploty krásně vychlazeného piva. Nedělal jsem s tím cavyky, umyl se, oblékl, zalezl do spacáku a po jídle usnul. A to bylo ještě světlo!

Pokračování zde.

Ultra Cavalls del Vent 2013

VýstřižekNejdříve odkážu na Samův článek: http://skyrunning.cz/2013/09/26/ultra-cavalls-del-vent-povest-skveleho-zavodu-nelhala/. Měl ho napsaný dřív a určitě nebude na škodu, když si ho přečtete před tím mým. Ten můj bude totiž víc o pocitech a hlavně popisu trati. Předchozí článek o dnech před závodem.

K mému překvapení jsem se vyspal na závod dobře. Vstávání v pět, rychlá hygiena, poslední zkontrolování věcí v batohu a vyjeli jsme – já, Xavi a jeho bratr. Po 45 minutách, kdy se mi i přes snahu nepodařilo zavřít oči, jsme vystoupili z auta, bylo 6:20, ještě celých 40 minut do startu. Při výstupu z auta mě překvapila dost vlezlá zima. Až taková, že jsem z batohu vyndal bundu. V batohu jsem ještě kromě bundy s kapucí měl termo-přikrývku (kdyby to někoho zajímalo, dá se za pár korun koupit v Hudy), mobilní telefon, rukavice, peníze, občanku, doklad o pojištění, energetické tyčinky, energetické gely, kelímek a 1.5 l vak na vodu. Dále v něm mělo být povinně od startu teplé triko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty a čelovka. Ty jsem si já poslal do Bellveru v drop-bagu, protože jsem si špatně přeložil jedno slovo a hned byl celý překlad špatně. Nic jsem s tím nemohl dělat a jen se modlil, že si mě prvních 40 km nikdo nevšimne a pak už budu v pohodě. Před vstupem do startovního koridoru jsem si ještě zašel na záchod, po něm mi už nepřišla taková zima, tak jsem bundu sundal a jen si navlékl rukavice. Xavi na mě ještě nandal GoPro kameru, ukázal jak se ovládá, nastavil jí a řekl mi, že ty videa budou skvělá. Po fotce už sám směr startovní koridor, kam se mi nakonec podařilo dostat, ale asi třikrát mě poslali na špatnou stranu. Čekalo v něm už hodně běžců, tak jsem se nějak zařadil, asi tak do 2/3 startovního pole, a čekal. Čekání naštěstí nebylo dlouhé, po chvíli začal moderátor připomínat jména favoritů a po nich začala konečně hrát písnička z Posledního mohykána. Lepší song si pro start UCV nedovedu představit. Kam se hrabe, podle mě, už zcela ohraná česká Vltava. Každý závod by měl mít svůj vlastní startovní song, má pak lepší atmosféru. A ta při startu UCV byla neuvěřitelná!

Profil trati
Profil trati
Před startem
Před startem
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
882 běžců, z toho 42 žen
882 běžců, z toho 42 žen

 

V úzké uličce se na prvních pár metrech vytvořil špunt a šlo se krokem, ale pak se to rozběhlo a bránou se dalo běžet v plné rychlosti. Xavi s bratrem na mě volali a přáli mi štěstí. Začalo předbíhání, bylo mi totiž jasné, že nechci být v prvním kopci někde vzadu. Za městem už jsem byl podle svého ohledu někde v první třetině a tak jsem zvolnil a běžel si své. Začalo totiž stoupání. I když jsem věděl, že se mám držet zpátky, tak jsem do těch kopců nad městem běžel. Šlo to samo, tak jsem to nehrotil. Na Krakonošovce jsem si celou dobu říkal ať se neženu a nakonec jsem skončil s hromadou energie, nechtěl jsem opakování. Jenže běh po chvíli skončil, nastaly krpály mezi stromy a jeden dlouhý štrůdl lidí, kde se dalo předbíhat jen s ostrými lokty. A že to bylo nějaké stoupání, vždyť na prvních 14 km bylo víc jak 1700m+. Přibližně v polovině kopce před první občerstvovací stanicí byl krátký seběh lesem. Maximálně jsem si ho vychutnal, letěli jsem kolem stromů v plné rychlosti a byla to prostě nádhera. První občerstvovačku jsem jenom proběhl, neměl jsem důvod se zdržovat. Ale gel hned za ní pro jistotu padl za vlast. A udělal jsem dobře, to co nás čekalo se nedá nazvat jinak než masakrem. Dalších 6 km do prudkého kopce se šlapalo a šlapalo. Na běh mi ani nepřišly myšlenky. Kor po tom, co jsme v jednom místě vyšli z lesa a já viděl o cca 500 metrů výše lajnu lidí a věděl jsem, že tam se budu muset také vyškrábat. Radši jsem stočil pohled doleva a užíval si panoramata. Ne na moc dlouho, přišly totiž kamenité pešinky, pod nohama vratké kameny a po levé ruce sráz s ostrými výstupky. Bez soustředění to nešlo. Levá, pravá, levá, pravá a pořád nahoru. A najednou byl vrchol, po pohledu na hodinky se mi protočily panenky, to najednou trvalo od startu přes 3 a půl hodiny! Mých nejpomalejších cca 13 km v životě! Za vrcholem běh sedlem, pak kousek nahoru a byl tu druhý check-point Niu de L´áliga.

Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Seběh do sedla
Seběh do sedla
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 3
Niu de L´áliga 3

Opět ne moc dlouhé zdržení. Jen vypití dvou deci vody, snědení jedné tyčinky, trochu pokochání krajinou a rychle dál. Pln optimismu rychle dolů z kopce, jsem si totiž ještě myslel, že nejhorší je za mnou. Dolů se běželo krásně. Sice jsem na pár místech bruslil po jemných kamínkách, s tím, že po mé pravé ruce byl zase hodně hluboký a nebezpečně vypadající sráz, ale užíval jsem si to. I horolezecká vložka se našla. Až na hodně prudké a těžké stoupání na 20. km (po něm jsem byl vyčerpán, nohy bolely, a spravila to vše až pár minutová přestávka s jedním gelem) byl běh k třetí občerstvovací stanici Serrat de les Esposes celý z kopce a celý hodně rychlý. Krátký několikaminutový výšlap před stanicí nepočítám. Takže celých těchto 14 km jsem si užíval, diváky, uchvacující panoramata a hlavně závodění = předbíhání. Protože terény v tomto úseku mi sedly jedna báseň.

Po stoupání na 20. km
Po stoupání na 20. km
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 2
Serrat de les Esposes 2

Po doběhu na Serrat de les Esposes jsem opět cítil, že jsem bez energie. Hrozně mě to udivilo, protože tyto problémy normálně nemívám a i maraton jsem schopný běžet nalačno. Bylo mi tak hrozně, že jsem do sebe musel nacpat asi pět celých energetických čokoládových tyčinek, které tam měli, k tomu melouny a hodně vody. Až potom mi přišlo, že můžu pokračovat dál. Před seběhem do Belleru na 39. km bylo ještě jedno stoupání, nebylo veliké, ale i tak mi na jeho vrcholu přišlo, že mi zase chybí energie a spravil to zase další gel. Pro mě opravdu nepochopitelné a nezvyklé, po necelé hodině od najedení byla energie pryč. Seběh do Bellveru se mi nelíbil. Nejdřív se běželo lesy po stezkách, které bych přirovnal k pěšinám v lesích před koncem Krakonošovy stovky, a dále se pokračoval po dá se říci rovině mezi poli, kde nefoukl větřík a na hlavu pražilo slunce. Takže pro všechny, kteří si na Krakonošově stovce stěžovali v posledních kilometrech mezi poli na horko, říkám, že na Krakonošce bylo velmi příjemné klima. Těsně před Bellverem opět pocity pod psa, energie pryč. Ale kousl jsem se a prostě ty poslední kilometry běžel. I přes zvětšující se tlak v břiše… V Bellveru (po 6 a půl hodinách) hned po příchodu do stanu nasměrování ke stolu, kde kontrolovali vybavení. Kluk na mě tvrdě katalánsky, já na něj koukám a jen vystřelím: „Do you speak english?“ To ho zaskočilo a těžce ze sebe vysoukal, jestli mám mobil, termo-přikrývku a bundu? V batohu byly a už se mnou nezabýval. Spadl mi kámen ze srdce. Sebral jsem drop-bag, vyndal z něj povinné věci, narovnal v batohu, najedl se, těstoviny radši rovnou ignoroval, došel na záchod, smyl z obličeje tak kilo soli, dal si ještě pár kousků melounu a pokračoval dál. Vše mi zabralo tipuji mezi 15 a 20 minutami. Také jsem poslal Xavimu sms s tím, že mě obtížnost trati hodně překvapila, a přečetl jeho odpověď: „Už jen 60 km! Čekám na tebe v Estasenu na 70. km.“ Prej jen 60 km…

Bellver
Bellver

Jídlo v Bellveru se mi podařilo přehnat, takže dalších 10 minut na běh nepřišlo pomyšlení a radost mi dělala i jen chůze. Do další občerstvovací stanice jen 8 km a profil nevypadal moc obtížně. Poučení pro příště zní: Když profil nevypadá obtížně, ještě to neznamená, že obtížný není! Po úvodních tipuji 5 pohodových kilometrech, které se daly převážně běžet, přišlo všemi oblíbené stoupání. A ne ledajaké, v obtížnosti si podle mě nezadalo s tím na začátku. Po 40 minutách toho stoupání mi došla energie = další gel. Pomohl hodně, překonal jsem už x-tou krizi a vylezl k občerstvovačce na 47. km Cortals de l´inga. Doslova vylezl, pěšiny v tom lese byly maximálně příkré. Tam opět hrozně moc jídla, energie z gelu byla ta tam. Chvilka slunění, doplnění vaku vodou zředěnou s kolou a hezky dál.

Zase pár minut přeplněné chůze a pak svižně nahoru. Běžet se nedalo, výšlap byl dost těžký. Asi po hodině a půl svižného stoupání mi připadalo, že by toho kopce mohlo už být dost ne? Najednou se prosvětlilo a vyšlo se z lesa na krátkou rovinku, ze které byly nádherné výhledy. Tam jsem sedl, vyndal tyčinku, ano opět bez energie, a kochal se. Čas od času se mě někdo zeptal, jestli jsem OK a po mém ujištění pospíchali dál. Dojedl jsem a zeptal se jednoho kolemjdoucího jak daleko je další point? Odpověď mi shodila psychiku na dno. Prý přibližně 5 km. Takže 6 km od posledního bodu se mi podařilo překonat za 1.5 hodiny! Šílenost! Okolo šla pěkná holka, tak jsem se k ní přidal a chvíli si s ní anglicky povídal. Italka, vzdálenost měla v malíčku, rozhovor pohodový a tempo také. Šel jsem s ní. Trochu odbočím – na trati běžci převážně anglicky uměli a na dost slušné úrovni. Po další hodině, kdy se různě po pěšinách běželo nahoru a dolů, víc směrem hore, a kdy jsme potkali i vojáky na výcviku v plné polní, se mi podařilo doškrábat na nejvyšší bot mezi těmito občerstvovačkami. Další gel a rychle dolů. Moc to nešlo, ale přemluvil jsem se a běžel. Pak byl chvilkový běh po vrstevnici a najednou 500 m vzdušnou čarou přede mnou Prat d´Aguiló, další stanice. Co ale ti zmr.. pořadatelský neudělali. Najednou 150 metrů klesání a na druhé straně to samé nahoru ke stanici. Bylo hodně prudké, klouzavé a nebezpečné. Vzalo mi dost sil. Až jsem si musel dát dole tyčinku. Nechtěl jsem, ale bez ní by mi to moc nešlo. Nějak jsem doklopýtal na ten 58. km do Prat d´Aguiló a byl rád, že se můžu zase najíst a trochu odpočinout.

Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 2
Prat d´Aguiló 2
Dlouho na trati...
Dlouho na trati…

Seděl jsem chvilku a najednou přišel nějaký běžec, totálně vytočený, švihl batohem o zem, začal do něj kopat, nadával a byl prostě naštvaný. Já vůbec netušil o co může jít. Kluk vedle mě se na mě podíval a jen něco řekl v katalánštině a ukázal za mě. Tam u brány byla totiž kontrola povinného vybavení a ten běžec jí neprošel. Drsné, skončit po 58. km kvůli takové blbosti. Po vydatném posilnění ke mě přišel pořadatel a zeptal se jestli vše mám a náhodou něco nepotřebuji. Jen mě zajímalo, jak dlouho to trvá k dalšímu bodu. Prý teď budeme cca hodinku stoupat a potom jen příjemný běh z kopce až do Estasenu. Při pohledu na ten kopec se mi udělalo špatně. Končil někde v mracích a lidi nahoře jsem sotva viděl. Nevěřil jsem, že to půjdu jen hodinu. Za stanicí se ke mě přidal jeden Katalánec a ten mi dokonce řekl, že to bude tak 45 minut nahoru. Nakonec bylo, ale fakt náročných 45 minut. V Prat d´Aguiló jsem se navíc oblékl do dlouhého a teď toho litoval. Celý výstup byl na západní straně a bez větříku. Peklo! Navíc podle profilu se má jednat o přibližně 375m+. To bylo víc! Jak jsem lezl po kopcích v Chorvatsku s GPS, tak jsem se naučil lehce odhadovat výšky a při pohledu zeshora na Prat d´Aguiló mi bylo jasné, že se jedná minimálně o 500 výškových metrů.

Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló
Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló

Nahoře už jen příjemný běh po vrcholku a na druhé straně slibovaný běh z kopce až do Estasenu. Technicky nejjednodušší ale nebyl, vyvrknout kotník se dal nesčetněkrát. Při něm se mi podařilo předběhnout asi 15 lidí. Ne, že by na tom záleželo. Jen mě lehce naštvalo, že se mi nepodařilo doběhnout do Estasenu za světla. Těsně před ním přišla na řadu čelovka. Tam mě čekal nadšený Xavi. Byl u vytržení z toho, že mě vidí. Omluvil jsem se mu za to zpoždění, ale on byl v pohodě, prý si to tam celý den užíval. Pomohl mi s doplněním vaku čistou vodou. Ten nápad s ředěnou colou byl dobrý asi jen prvních 5 minut, pak mě z ní bylo divně od žaludku. Nejhorší nápad, který jsem kdy měl. Ani jsem nic nejedl. Jen si od Xaviho vzal z jeho zásob 3 gely, došel na záchod, vypil lahev vody a pokračovalo se. Xavi prý: „Už jen 30 km. To je jak třešnička na dortu. Nejsou těžké.“ To možná ne, ale já věděl, že 30 km s čelovkou bude slušný očistec.

Estasen 1
Estasen 1
Estasen 2
Estasen 2

Krize odezněla, trvala jen 70 km, přišla apatie a jen cíl před očima. Pak už to bylo jen běžet, sledovat těch pár metrů před sebou a hlavně sebou někde nefláknout o zem. V této fázi by mě destruktivní blbá chyba mrzela hodně. Každou chvilku jsem se míjel s klukem, kterého jsem potkal za stanicí Prat d´Aguiló. Vždy pár vět anglicky a makat a makat. Za stanicí na 74. km (tam jsem snědl pár melounů a jednu tyčinku) následoval krátký výšlap, krátký, ale dost namáhavý. Po něm běh z kopce až do St. Martí na 83 km. Opravdu běh, i jsem jednou spadl a sedřel si kůži na malíčku (to jsem zjistil až potom v autě), naštěstí jsem měl ale zase rukavice, tak pohoda. I když stezka všude klouzala, tak jsme šli naplno. Kdyby to viděl někdo z mých blízkých, tak by o mě řekl, že jsem magor. Bylo to hodně nebezpečné. Běžel jsem se 4 běžci, ale pak nějak začali zaostávat a na 83. km doběhli až pár minut po mě. A to mi nejdřív jejich tempo přišlo hrozné. Tam jenom gel před posledním opravdu těžkým výstupem a hurá nahoru.

Vážně jsem začal pořadatele nenávidět. Značení měli výborné, o tom žádná. Každých pár metrů značka, která v noci odráží světlo z čelovky, no super. U nás by se mohli pořadatelé závodů na UCV hodně naučit. Ale ta trasa… Poslední těžké stoupání a přetínalo asi 7x horskou bystřinu. Ve dne bych neřekl ani B, ale v noci s čelovkou opravdu zážitek. Hlavně ta část, kdy se jednou šlo asi 100 m přímo korytem po kluzkých ostrých kamenech proti proudu, aby toho nebylo málo, tak se i lezlo pár metrů nahoru proti proudu. Luxus! Vždy jsem si něco takového přál. Každopádně se to přežilo, a nahoře jsme byli skupinka 4 a postupně jsme se střídali ve vedení. Tedy dva jsme se střídali, ti druzí dva parchanti se jen vezli. Vypozoroval jsem zajímavou věc. Vždy, když se dostanu do vedení, nasadím tempo, i když se sám sebe snažím brzdit. Prostě mi lidi za zády vadí. Když už jsem se chtěl po asi hodině stoupání zastavit a dát si gel (odpočívajících skupinek jsme pár minuli), tak se najednou objevila světla St. Jordi na 88. kilometru. Tam neměli ovoce, čímž mě zklamali. Jen pečivo. Dal jsem jeden croissant, oblékl bundu, bylo lezavo a pokračoval.

Čekal jsem jen krátký běh z kopce a pak stoupání. Když už jsme s kamarádem, opět ten samý, běželi asi 20 minut dolů a pořád nic, tak nás to pěkně naštvalo, protože jsme věděli, že musíme ještě nahoru a čím níž jdeme, tím víc toho bude opačným směrem. Nakonec směr nahoru byl a k mému překvapení trval asi jenom 20 minut ostré chůze. Nějak se nás tam sešla skupinka asi deseti. Najednou nahoře na posledním vrcholu celé trasy a před námi pouhých 8 km do cíle. Sedl jsem si, dal poslední gel a běžel. Zbytek už odběhl. Postupně jsem je stahoval. Jen dolů a dolů. I bundu jsem svlékl, bylo horko a já chtěl vypadat dobře v cíli. U silnice jsem doběhl dva běžce a dal se s nimi do řeči. Porovnávali jsme závody v ČR a u nich. Nemohli pochopit, jak Pražská stovka může mít 4 body na UTMB, když má o kilometr nižší kladné převýšení než UCV. Trochu je to naštvalo. Běželo se, pěkně se běželo. Běžel jsem i poslední trail těsně před Bagá, o kterém předtím nebyla ani zmínka. Přiznám se, že jsem to hnal, důvod byl čas pod 20h a 30m. Spoluběžci byli někde daleko za mnou. Dokonce jsem těsně před městem ještě pár lidí dal. Pak už jen běh po schodech, které jsem znal z videa s Kiliánem z minulého ročníku, cílová rovinka, kde čekal Xavi a nejlepší pocity za poslední rok po proběhnutí cílem! Nevzdal jsem to! Doběhl jsem! Jsem kůň! (cavalls = kůň) Nedokážu to popsat…556

YES!!!
YES!!!

Ono mít v létě před takovým závodem 5 týdenní tréninkový výpadek pro únavovou zlomeninu holenní kosti není zrovna dobré. Myslím si, že i kdybych měl kompletní trénink, tak lepší čas než 18 hodin bych nedal. Teď trochu čísel. Na startu bylo 882 běžců (z toho 42 žen), dokončilo 628 běžců (593 mužů a 35 žen). Můj reálný čas byl 20:18:47 a oficiální 20:19:39. Umístil jsem se 355. celkově a 218. v kategorii.

Moje časy na kontrolních stanovištích:

  • Time                    20:19:39
  • Rebost                01:23:22
  • Niu d’Àliga        02:41:18
  • Serrat                  04:46:22
  • Bellver               06:14:02
  • Prat d’Aguiló     11:09:16
  • Estasen               13:39:12
  • St. Martí             16:36:07
  • St. Jordi              18:13:11
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Můj kamarád z trati
Můj kamarád z trati
Poslední
Poslední v cíli – pro mě BOREC

Potom cesta domů a po důkladné sprše spánek. Ten první jen 4 hodiny. Což mě překvapilo. Co bolelo? Stehna, úplně šíleně svaly na břiše a pak hodně trapézy od hůlek. Lýtka vůbec, zafungovaly kompresní podkolenky (vždy jsem myslel, že je to placebo, až teď tomu věřím). Čekal jsem, že mě budou bolet chodidla, stejně jako na Krakonošově 100, ale nebolela vůbec. Ani nehty černé a puchýře také ne. Dost dobré, na to, že jsem měl Vivobarefoot Breatho II potřetí na noze.

Pak ještě v neděli a pondělí akce s Xavim a jeho rodinou, v tom bylo v pondělí večer pěkné opití do nálady – miluji katalánská piva, a v úterý ráno na letiště a domů. Málem jsem o 5 minut nestihl let, ale jinak pohoda. Jo a v pondělí byl i první běh, který dopadl skvěle, skoro nic nebolelo. Jsem spokojený. Moje nejlepší dovolená v životě!

Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Pro vegetariány :-D
Pro vegetariány 😀

 

V Katalánsku před závodem

Konečně nastal den odletu do Katalánska, středa 18. září 2013, 3 dny před závodem Ultra Cavalls del Vent. Schválně jsem odlétal takhle brzy, za prvé kvůli aklimatizaci na počasí a za druhé jsem chtěl strávit co nejvíc času s mým kamarádem Xavim, kterého jsem poznal v Austrálii přes běhání.

Středa 18. září

Ranní cesta na letiště byla trochu stresující, protože jsem ještě chtěl zajet Na poříčí do směnárny. Doprava mě trochu dost překvapila, ze směnárny sešlo a já byl rád, že se mi podařilo vůbec stihnout letadlo. Let z Prahy do Barcelony trval 2 hodiny a 10 minut s ČSA. Proč já nestudoval v Barceloně? Cesta mi s krátkým čekáním na letišti zabrala stejný čas, jako mi častokrát zabrala cesta z Tábora do Brna. Když čekání na letišti nepočítám, byla výrazně kratší. Pohodlí, nádherná mladá spolucestující a příjemné letušky. Cestu tedy trochu kazilo malé uřvané dítě, které měla na kolenou jedna nádherná maminka. Rozhodně jsem měl cestou dost potěšení pro oči. Zajímavé bylo, že vždy, když jsem se na dítě naštvaně koukl, vždy na chvíli zmlklo a bylo celé zaražené.

V Praze
V Praze

Let proběhl v pořádku a letadlo v jednu odpoledne dosedlo v Barceloně. Tam už na mě čekal Xavi. Po hujarém uvítání jsem si vystál frontu na směnárnu (Asiati hrozně zdržovali), zjistil jsem, že se mi dostalo lepšího kurzu než v Praze (o letišti v Praze radši nemluvit, tam prodávali Eura za 29 Kč!) a co nejrychleji jsme opustili letiště a jeli do Manresy. Ta se stala na příštích pár dní mým domovem. Xavi mě vzal k sobě domů, ukázal mi pokoj (já čekal gauč) a představil Aidě, své přítelkyni. S tou jsem si moc nepopovídal, z angličtiny zná jen základy. Byt mě dostal, byl velký (podle Xaviho malý), světlý a měl úžasnou terasu s nádherným výhledem.

Výhled z bytu (vzadu pohoří Montserrat)
Výhled z bytu (vzadu pohoří Montserrat)

Město Manresa mě dostalo na první pohled. Nádherné malé město s úžasnou atmosférou a skvělými lidmi. Ve městě žije přibližně 75 000 lidí, takže je tak o polovinu větší než Tábor. Má spoustu historických památek, proplétajících se malých uliček, majestátní katedrálu, i horší čtvrtě se najdou, prostě všeho tolik, aby se člověk nenudil. Chvilku po příjezdu mě Xavi vzal prvně do města. Šli jsme do velkého sportovního obchodu, já na koukanou a Xavi vyměnit pásek u jeho Suunto hodinek. Řeknu vám, že něco podobného jsem neviděl. Mají tam vybavení na vše od běhu přes horolezectví k přežití v horách a ještě něco navíc. V obchodě jsem strávil hodinu a stejně jsem si neprohlédl vše. Co mě asi nejvíc zaujalo a překvapilo, byl stojan s věcmi na dog-trekking a české hůlky Leki. Vše je na fotkách.

Manresa
Manresa
Manresa 2
Manresa 2

 

Manresa 3
Manresa 3

Asi po hodině, kdy jsem si střídavě prohlížel věci a odpovídal na otázky od obsluhy, kterou Xavi dobře znal, taky šlo o běžce, přišel Xaviho bratr a pozval nás na kafe. Moc anglicky nemluvil, řekl bych tak pokročilý začátečník. Mluvit se s ním dalo celkem dobře. Na kávě jsme strávili asi hodinu, po kterou jsem byl pod útokem otázek ohledně České republiky. Počet otázek jsem s radostí vracel zpět otočené na Katalánsko. Byla zábava, ale skončila, šel jsem totiž s Xavim za jeho kamarády koukat na Barcelonu. Takže další hodina a půl všelijakých srovnávání Katalánska a ČR. No, bavil jsem se. I když kluci moc anglicky nemluvili, tak se snažili, což je hodně pozitivní. Zajímavé je, že Katalánci nemají moc rádi Messe, sice je Argentinec (opraveno na upozornění Jitky), ale to ho neomlouvá a ani po hodně letech v Barceloně stále nemluví katalánsky. Po návratu na apartmánu překvapení, Aida si udělala malou párty s kamarádkami. Pěkné holky jsou v Katalánsku, opravdu nádherné. Řekl bych, že asi nejhezčí, které jsem kdy viděl, a to jsem něco procestoval. I když, každý má jiný vkus… Pak jsem nějak odpadl, to cestování a trochu jiné klima mě zmohlo.

Obchod - batohy
Obchod – batohy
Obchod - batohy 2
Obchod – batohy 2
Obchod - horolezci
Obchod – horolezci
Obchod - dog-trekking
Obchod – dog-trekking
Obchod - Leki
Obchod – Leki
Obchod - místní časopisy pro běžce
Obchod – místní časopisy pro běžce

Čtvrtek 19. září

Ráno jsem vstal až před desátou, což mě hodně udivilo, protože normálně doma vstávám kolem šesté a později kolem sedmé. Asi to bude jiným vzduchem. Přišel na řadu první běh před závodem. Rovnou jsem řekl Xavimu, že nechci nic dlouhého. Rychle nás vzal městem, pak jsem běhali kolem atletické zóny a zase městem zpátky. Ke konci byl menší kopeček a po něm jsme museli zastavit. Xavi nějak není ve formě, změnil práci a vůbec nemá čas na běhání. Běh nám zabral cca 35 minut, tak akorát na zahřátí.

Katalánské pivo (5.4% vol.)
Katalánské pivo (5.4% vol.)

Následovalo něco, co moc místních a cizinců vůbec normálně nevidí. Xaviho bratr je totiž kriminalista ve vedlejším městě a den předtím mi slíbil prohlídku celé jejich policejní stanice. Celkem mě to zajímalo, tak proč ne, že? Jedna jeho kolegyně mluvila anglicky lépe než já, takže prohlídka byla i s průvodkyní. Opravdu mi ukázali všechno, od nudných kanceláří, přes garáže a uložení zbraní (pistole ČZ prý dostávají jen vyšší důstojníci), po výslechové místnosti a cely prvního zadržení. Ty cely mě dostaly. Malé místnosti s mřížemi jak z filmů o divokém západě, uvnitř cel všude beton, takže žádná pohodlná lůžka, jako lůžko na jedné straně místnosti udělán velký betonový schod a na něm tenoučká matrace, do i té nejtvrdší postele opravdu daleko. Záchod také chuťovka, jen udělaná malá zídka z betonu a za ní díra v zemi, tedy oplechovaná nerezem, ale stejně. Bohužel jsem si je nevyfotil. Když jsem upozornil na to, že ty cely jsou opravdu tvrdé, tak mi jen odpověděli, že zadržení lidé nic jiného nepotřebují, že jsou tam jak v hotelu! Každopádně ta prohlídka byla něco.

Logo místní policie
Logo místní policie
Místnost jak z filmu
Místnost jak z filmu

Potom směr Barcelona, kde přišel na řadu typický katalánský oběd. Dále mi Xavi ukázal Sagradu Famílii, která mě ale moc nezaujala. Přišla mi podobná Katedrále sv. Víta. Dovnitř se mi nechtělo, jen jsem koupil pár pohledů a jeli jsem tam, kam se mi chtělo více – stadion FC Barcelona. Žádné škudlení a těch 20 euro za prohlídku jsme si zaplatili. Normálně 23 eur na osobu, ale pro nás levněji, výhoda mít jako průvodce rodilého Katalánce. Atmosféra na stadionu je nepopsatelná. To člověk až chápe, proč Barceloně tolik lidí fandí. Nejvíc mě dostal průchod ze šaten tunelem na hřiště, měl jsem až husinu. Člověk prochází, z repráků jsou slyšet diváci na stadionu a do toho hudba. No, ještě teď mám husinu, když na to vzpomenu. Je to opravdu zážitek. A ty lavičky pro hráče… kam se české stadiony hrabou. Prostě a jednoduše mě stadion dostal. Asi začnu v Champion League fandit Barceloně.

Brambory s ostrou pomazánkou a vzadu chléb potřený rajčaty s olejem
Brambory s ostrou pomazánkou a vzadu chléb potřený rajčaty s olejem
Typické jídlo
Typické jídlo
Sagrada Família
Sagrada Família
Stadion
Stadion

IMG_20130919_162543

Stadion ze stanoviště reportérů
Stadion ze stanoviště reportérů

Večer po návratu jsme byli oba nějací unavení. Xavi udělal makaróny a brzy po večeři jsem zase odpadl. To místní klima je pro mě prostě únavné.

Pobřeží u restaurace v Barceloně
Pobřeží u restaurace v Barceloně

Pátek 20. září

Ráno už se mi podařilo vstát normálně. Sebrali jsme se s Xavim a šli si zaběhat. Opravdu na chviličku, jen aby se neřeklo, že nic neděláme. Následovala delší procházka městem s koupením pohledů. A jelikož Manresa není turistické město, daly se koupit jen v informačním centru. Od něj jsme to vzali kolem katedrály. Tam mi Xavi řekl, že ve čtvrti hned u ní bydlí nejvíc prostitutek v celém městě. Cestou městem se Xavi několikrát zastavil na pokec s kamarády, pokaždé mi přáli štěstí na závod. Zajímavé je, že v Katalánsku zná Ultra Cavalls del Vent naprosto každý. Ti lidé tím závodem žijí. To není jako u nás, kdy se stává, že se někde ve vesnici běží závod a často o tom ani lidé nevědí. V Katalánsku je UCV jeden z vrcholů roku. Jsou toho plné noviny, televize a internet. Je to prostě něco.

Manresa
Manresa

Odpoledne po siestě, která trvá přibližně od 12 do 16 a obchody až na potraviny jsou zavřené, jsme se vydali do vesničky Bagá pro startovní balíček a vyřešení všech věcí před závodem. Už od 16:00 byl z Bagá online přenos, ale moc lidí tam nebylo. Před odjezdem jsem ještě zkontroloval povinnou výbavu a podle toho si jí připravil a připravil i věci do drop-bagu. Do Bagá jsme dorazili za 45 minut pohodové jízdy. Vyzvednutí startovního balíčku proběhlo rychle a bez problémů. Nechal jsem si zkontrolovat čip, jestli je funkční, v balíku byly rovnou dva, jeden na náhradní boty. Vše funkční, tak jsem šel dát věci do drop-bagu, který se posílal do Bellveru na 39. kilometru. V klidu jsem do něj před obsluhou dal věci a odevzdal ho. Až doma mi potom došlo, že jsem si povinnou výbavu na internetu špatně přeložil a ty věci jsem měl mít u sebe už od startu. Dost mě to rozhodilo, trochu jsem se bál i diskvalifikace, ale Xavi říkal, že to nikdo řešit nebude a ať nemám strach. Prý je to hlavně pro Katalánce, protože ty by mohly teploty v Pyrenejích překvapit. Stejně mi to vrtalo hlavou, ale věděl jsem, že v Bellveru už u sebe budu mít vše. Pro příště ale vím, že nechci aby se podobná situace opakovala. Zbytečně mě to před závodem rozhodilo. Prohlídli jsme si Expo, podívali se na rozhovor s favority, který mi Xavi přeložil. Nuria Picas říkala, že by ráda doběhla za 12 hodin, na to jí Tofol Castanyer Bernat odpověděl, že on bude tedy rád za 11:59. No, sranda byla. Pak jsem si s Nurii a Tofolem Bernatem udělal fotky a spokojeně zpět směr Manresa, večeře a spánek před mým letošním dnem D.

READY TO GO
READY TO GO
U startovní brány
U startovní brány
Já a Nuria Picas
Já a Nuria Picas
Xavi, Tofol Castanyer Bernat a moje maličkost
Xavi, Tofol Castanyer Bernat a moje maličkost
Startovní balíček
Startovní balíček
Kontrolní náramek
Kontrolní náramek

Pro závod jsem zvolil boty Vivobarefoot Breatho II. Sice jsem je měl na nohou pouze 3x, ale ty boty jsou prostě pohodlné a věřím jim.