Kniha a film: Martina Sáblíková – Sama proti času

IMG_2426

Jakmile se ke mně dostaly informace, že vyjde kniha o Martině Sáblíkové, věděl jsem, že jí musím mít. Kniha samotná je rozdělena do 15 kapitol, spíš 14, poslední je totiž jenom epilog autorky. Nejdříve mě řazení knihy překvapilo, přeci jenom člověk není v životopisech zvyklý, že každá kapitola začíná předmluvou a osobními pocity a názory samotné autorky, ale po chvilce mi to ani nepřišlo a tento prvek v knize i uvítal. I ty osobní pocity řekly o Martině víc, než by člověk vyčetl pouze ze samotného textu.

Martina je pro mě velká inspirace a jsem její veliký fanoušek. Paradox je, že po vydání knihy jsem jsem opět jako vždy s koupí otálel a do toho knihkupectví prostě nezašel. Nakonec ke koupi z mé strany nedošlo, knihu jsem dostal k Vánocům od dnes už bývalé přítelkyně. Jednou mě viděla v obchodě, jak si knihu prohlížím a přitom jsem asi jako obvykle pěl superlativy na Martinu, její trénink a odhodlání a možná zaznělo i něco o tom, že mám v plánu si knihu v příštích měsících koupit. Jednoznačně říkám, že tyto Vánoce se jednalo o nejlepší dárek.

Začnu tím, co se v knize případný čtenář určitě nedočte. Není tam nic podrobnějšího o skladbě jejího tréninku či nějak podrobněji o vybavení. Ani voyaer si nepřijde na své. Nic bližšího o Martině intimním životě a nebo o jejích vztazích čtenář nezjistí. Je to prostě její TABU a hotovo.

Zato o zbytku je napsáno více než dost. Kniha je chronologicky řazena od dětství až do dnešních dnů. Nechybí kapitoly zabývající se vztahy s lidmi, kteří se vyskytují v jejím okolí. Od trenéra Nováka, přes členy Novis teamu až k jednotlivým členům rodiny. Kapitoly o dětství mě dostaly, hlavně ta o jejím začátku s rychlobruslením. Ono se řekne začít se sportem, vždyť to není nic těžkého, ale u Martiny a jejího bratra Milana bylo vše jinak. Po několika trénincích si s nimi jejich máma Eva sedla doma a řekla jim, že jestli do rychlobruslení chtějí jít, musí ho dělat naplno a neskončit kvůli nějaké prkotině. Jinak, že by museli oba dva všechno vrátit. Podle mě je to až neuvěřitelné, uzavřít takovou dohodu s malými dětmi. Popravdě maminku Evu obdivuji, že do takového rizika šla a snad ještě více obdivuji Martinu, že se na to nevykašlala. Přeci jenom puberta dělá svoje a člověk neví co se mu vyvrbí v hlavě.

Velmi mě v knize také překvapila pasáž, ve které se píše o tom, že české rychlobruslení by bez Martiny jenom těžko vypadalo tak jak dnes vypadá. Ona totiž do tohoto sportu dává šíleně moc nazpět. Jak energie a času, tak i financí. Bez Martiny by možná žádné rychlobruslení nebylo, nebo by nemělo moc vlídnou budoucnost. Trochu mě překvapuje, že se o tom obecně mezi lidmi neví. Přijde mi dost smutné, že všichni Češi jsou na ní hrdí, znají jí a všude se s ní chlubí jako s národním pokladem, ale o stavbě haly nebo nějaké větší podpory ze strany státu není řeč. Dobře, možná do zákulisí nevidím a ta podpora je dnes už dost velká, ale jedná se o můj vlastní názor. V zahraničí Martina hájí na závodech barvy České republiky, ale vlastně jde o její soukromou podnikatelskou aktivitu. Na vrchol se vypracovala prakticky bez podpory našeho státu, který v minulosti a vlastně i dnes na rychlobruslení kouká skrz prsty. Kdyby najednou začala jezdit sama za sebe nebo za jiný stát, který by jí nabídl neodmítnutelné podmínky, všichni by se asi hodně divili…

To byl ovšem jen nástin, přímo zlomek toho, co v knize je. Obsahově je kniha velmi vydatná. Věřte mi, když říkám, že koupě litovat nebudete. Mě osobně, jako běžce, kniha hodně inspirovala, hlavně samotná Martina a její přístup k tréninku. Až knihu dočtete, rozhodně doporučuji shlédnout i stejně pojmenovaný film: Martina Sáblíková – Sama proti času (2013). Dohromady se tato dvě dílka skvěle doplňují. Je skvělé se do zázemí a i soukromí Martiny podívat i s kamerou a ne pouze na fotkách. Osobně jsem se byl na film podívat v táborském kině Svět na předpremiéře. Film se promítal pouze v několika městech v České republice, přibližně měsíc před zahájením olympiády. Večer po zahájení olympiády byl film promítán na ČT4 Sport. V kině před spuštěním filmu byl přítomen i jeden z kameramanů/střihačů filmu. Ten říkal, že natáčení bylo jak časově, tak i psychicky dost náročné, protože Martina si štáb dlouho nechtěla moc pustit k tělu a nebo se o něj vůbec nezajímala, hlavní byl pro ní jen a pouze její vlastní časový rozvrh. Byla pronesena i taková perlička, která původně měla zaznít i ve filmu, ale nezazněla, že v Holandsku, rychlobruslařské velmoci, je přibližně 40 000 rychlobruslařů a v České republice přibližně 40…

Adharanand Finn – Běhání s Keňany

knihaTo si takhle člověk jednou v sobotu zapomene doma mobilní telefon, čímž padá komunikace se světem a tedy nemá ve volných chvílích co dělat. A jak si volné chvíle ukrátit. Prostě si koupit knihu. Knihu Běhání s Keňany od Adharanand Finna jsem měl v hledáčku už dlouho, jen ne a ne se odhodlat jí koupit. Nebo možná spíš dojít do nějakého knihkupectví.

Hned od prvních stránek si mě Adharanand získal a já se od knihy nemohl odtrhnout. Aby mi čtení déle vydrželo, dal jsem si každý den časový limit, jak dlouho jí budu číst. I tak ale nevydržela déle než 5 dní… Příběh v knize mě totiž úplně pohltil a navíc se mi líbil styl, kterým je kniha napsaná.

„Cesta za tajemstvím nejrychlejších lidí planety“, tak zní podtitul knihy. Člověk by čekal pomalu vědeckou práci, proč jsou Keňani tak dobří a vyhrávají tolik závodů, ale ono ne. Jde o vlastní příběh Adharananda Finna (redaktora běžeckého časopisu Runner´s World v Anglii, kterému táhne na čtyřicítku), v mládí nadějného talentovaného běžce, po vysoké škole věčného běžeckého začátečníka, který se po jednom snově vyhraném závodě na 10 km spontánně rozhodl s rodinou přestěhovat a odjet trénovat do Keni s těmi nejlepšími.

Postupně se v Keni spřátelí s mnoha běžci, potká a pozná celé desítky běžeckých legend minulých let, účastní se ranních hromadných tréninků, které v Itenu (běžecká mekka v Keni) každé ráno probíhají, a hlavně se snaží zjistit hlavní důvod, proč jsou tamní běžci tak dobří. Nakonec seznam důvodů dohromady sestaví. Prozrazovat ho ale nebudu.

Co se mi na knize hodně líbilo bylo také, jako v Born to run (Zrozeni k běhu) od Christophera McDougalla, hledání nejideálnějšího běžeckého stylu. Sám Adharanand si prošel změnou stylu běhu od dopadu na paty po běhání přes špičky-přední část chodidla. Ještě obdivuhodnější je, že se o to pokusil jen několik týdnů před odletem do Keni, díky čemuž musel přerušit svůj tehdy těžký trénink (aby Keňanům stačil) a začít od nuly. Odvážný pokus, který se mu nakonec maximálně vyplatil. Tím si mě totálně získal. Nebál se totiž napsat na rovinu to, co je nejpřirozenější a tudíž nejsprávnější běžecký styl.

Někomu může připadat, že Iten v Keni je něco jako továrna na běžce, že se úplně vytrácí smysl běhu, tak jak ho chápeme my u nás. Vždyť tam prakticky všichni běhají jenom proto, aby si jich manažeři všimli a na závodech ve světě vydělali peníze. Ano, to je pravda, ale pravda taky je, že je běhání stejně jako nás baví a naplňuje. Jen k tomu přidali možnost vyběhat se z ničeho někam. Je to něco co obdivuji, oni prostě běháním žijí a pro něj dýchají.

Tuto knihu jednoznačně doporučuji každému k přečtení, nelituji ani jediné koruny, co stála. Své si v ní podle mě najde každý, nejenom běžci. Příběh má opravdu zajímavý. Na závěr si dovoluji citovat z knihy větu, kterou řekla jedna neznámá běžkyně na charitativním závodu v Devonu, a která má podle mě velkou hloubku: „Běhání je takové opíjení se pozpátku. Při pití se nejprve cítíte báječně, ale nakonec je vám špatně. Při běhání se nejprve cítíte špatně, ale pak, když doběhnete do cíle, je vám nádherně.“

 

Jiří Kulhánek – Vyhlídka na věčnost

Vydání této knihy se mi dařilo sledovat již od prvních zmínek před několika lety – Jiří Kulhánek je totiž jeden z mých oblíbených českých autorů. Přišla dokonce doba, kdy se má naděje na dočkání se vydání blížila bodu mrazu. Na internetu se totiž několikrát od “důvěryhodných” zdrojů objevila informace o údajně přesném datu vydání. Jaké pak bylo vždy zklamání, když v očekávaném termínu najednou přišlo na svět oznámení, že tisk knihy se odkládá na neurčito, protože mistr prý údajně potřebuje na rukopise ještě něco předělat. Nevím, jak moc se vždy jednalo o pravdivé informace, ale každopádně vydání mistrova díla jsme se nakonec dočkali.

Přiznám se, že poslední dobou mé sledování knihy ochablo, že je vydaná jsem zjistil s asi měsíčním zpožděním. Co se mi podařilo zameškat, jsem se snažil co nejrychleji dohnal. Oblibu v Kulhánkovi máme s bratrem společnou, a jelikož tomu zahájení prodeje neuniklo, věděl jsem, že už bude mít přečteno a knihu si tedy budu mít od koho půjčit. Nemýlil jsem se, bratr knihu zrovna dočetl a tak mi jí mohl půjčit. Trochu mě zamrzelo, že mi o ní nedal vědět dřív… Hned po otevření knihy a přečtení pár řádků jsem věděl, že toho v noci moc nenaspím. Mistr opět předvedl své umění v plné síle. Přijde mi, že každou další knihou se více a více zlepšuje.

V knize je hlavní hrdina považován ze začátku za záporáka, což je u Kulhánkovo knih běžné. Jenže, jak kniha pokračuje, hlavního hrdinu si člověk zamiluje. Nájemný zabiják, který se změní v zachránce lidstva – oblíbené téma mistrovo knih. První kapitola mě sice krapet vylekala, jestli držím v ruce správnou knihu a v tiskárně neudělali chybu, ale hned v další kapitole se vše dostalo do normálních očekávaných kolejí současnosti. O ději se nebudu, ostatně jako vždy, nijak blíže rozepisovat, takže jen v rychlosti. Značná část knihy je opět v ČR, jinak děj probíhá prakticky po celém světě v místech, které byly často součástí dřívějších autorovo knih. Hlavní hrdina (pan Mluvčí) je ze začátku stíhán FBI – je masový vrah, nájemný zabiják – jehož zatčení se zvrtne a po zajímavých událostech stojí česká agentka najednou na jeho straně a životem se protlouká s ním. Připletou se k zajímavé práci, podívají se do pekla a pak hodně dlouho musí čelit následkům své návštěvy – všude po Zemi pochodují oživlé mrtvoly, které se snaží pana Mluvčího dostat zpět do pekla. Nakonec se povede vše napravit, jakpak by také ne, že? Vždyť se jedná o Kulhánkovo typ nepřemožitelného hrdiny.

Zajímavé na knize je určitě i autorovo dobírání si myšlenky posmrtného života křesťanů. Toto dobírání se mi na knize hodně líbí. Mistrovo znázornění posmrtného života je velmi pěkně pojaté, až přímo inspirující k filosofickým debatám. Celá jeho myšlenka vychází z Dantovo Pekla. Trochu se podobá Kopřivově Zabíjení, ale těch podobností tam je opravdu minimum, například celé peklo vypadá úplně jinak a je i zcela jinak pojaté. Celkem se s Kulhánkovo pohledem ztotožňuji. V knize jsou zábavné prakticky všechny kapitoly, ale v hlavě mi nejvíce utkvěla scéna s démony z poslední kapitoly. Nad tou se směji pokaždé, když si na ní vzpomenu.

Z mého krátkého popisu musí být zřejmé, že knihu určitě doporučuji k přečtení. Pokud se někdo považuje za čtenáře sci-fi, tento kousek by mu ve sbírce opravdu chybět neměl. A když už nebude ve sbírce, tak alespoň přečtení je povinnost.

Ivana Pilařová – Kam bych tak běžela

Knihy s tématikou běhání se mi doma celkem hromadí a tak muselo dojít i na tento titul. V první vlně výtisků jsem knihu koupit nestihl, ale jakmile byl na pultech další dotisk, volba dárku k svátku byla jednoznačná.

Bylo očekávané stejné pohlcení knihou jako u Born to run, tzn. nebude se mnou minimálně jeden celý den řeč. Kniha dorazila a já se mohl pustit do četby. První co mě zklamalo je vazba, kniha by si dle mého zasloužila pevnou vazbu a ne měkkou. Nevadí, přes to jsem se přenesl rychle. Po krátkém úvodu hned příběhy ze závodů, které autorka běžela. Čas od času jsou jednotlivé kapitoly proložené několika otázkami na autorku. V knize je spousta fotografií, jen škoda ostrosti u mnoha z nich. Za to ale asi nemůže Ivana Pilařová, nýbrž tisk. Nevadí, i tak jsou fotky krásné, skvěle doplňují text. Co se stylu napsaných textů týká, je velmi rychlý a čte se opravdu snadno. Osobně mi připadá jako styl hodně podobný blogovému. Autorčiny zážitky se čtou přímo samy, jakpak by ne, když se jedná o extrémní závody, kam se normální člověk jen tak nedostane. Já měl cestopisy vždycky rád, a tenhle je ještě provázaný s mým oblíbeným sportem.

Přiznám se, že knihu jsem za jeden den nepřečetl… ani za dva. Přečtení mi trvalo s přestávkami asi týden. Přiznám se, že některé kapitoly jsem přečetl jedním dechem a některé mi trvaly bohužel déle, ale to je čistě můj problém, ne vše mě tolik zaujalo a zajímalo. Dost věcí v knize mě překvapilo, vlastně až nažhavilo, že někdy bych chtěl něco podobného také zažít, ale na to mám ještě spoustu let čas. Ovšem, knihu doporučuji a určitě bych jí koupil znovu.

Prostě nejsou… – doporučení článku

Na televizi prakticky nekoukám, rádio neposlouchám a tištěné noviny nečtu. Jediný zdroj informací a zpráv jsou pro mě internetové stránky českých periodik – idnes.cz, novinky.cz, ihned.cz, lidovky.cz a spousta dalších.

Na idnesu čtu mimo oficiálního obsahu i obsah blogů. Tamní blogeři mají totiž dost často velmi zajímavé názory. Díky tomu jsem narazil i na několik článků poukazujících na nedostatek mužů a žen pro dobrý vztah. Nejvíce mě trefností a pravdou zaujal příspěvek Daniela Puschmana – Prostě nejsou: muži, ženy, gentlemani, a kdo za to může.

Ve svém krátkém zamyšlení se věnuje nejčastějším společenským výmluvami ohledně navazování nových vztahů nebo udržení stávajících. Logickými argumenty nebo vlastním pozorováním okolí těch několik společenských výmluv doslova rozebírá a dělá je nepoužitelnými.

Těch několik odstavců od Daniela Puschmana určitě doporučuji k přečtení. Velmi zajímavá je i diskuze pod článkem, která ani není tak ostrá, jak u podobně laděných textů bývá.

Born to run

Aneb český název: Zrozeni k běhu. Autorem je Christopher McDougall.

Při pročítání stránek a diskuzních fór o běhání jsem na tuto knihu narazil před poměrně dlouhou dobou. Nepřipadala mi nějak důležitá, takže moje pozornost šla jinam. Jenže nedávno v nějakém příspěvku v diskuzi na běhej.com někdo tu knihu hodně chválil. Nedalo mi to a šel jsem do vlákna založeného přímo o ní a nestačil jsem se divit, všichni na ní pěli chválu. Její nákup proběhl o den později.

Kniha má pevnou vazbu s (dle mého) nádherným přebalem. Běžec stojící na vrcholu nějaké skály a nad ním už jen obloha. Nevím čím, ale ten obrázek mě prostě dostává.

K obsahu knihy. Kdo čeká běžeckou příručku, měl by raději hledat jinde. V této knize jde především o skvěle napsaný vlastní příběh autora. Popisuje, jak se od jednoduché bolesti v chodidle, se kterou nemohl běhat, dostal do Měděných kaňonů v Mexiku na padesátimílový závod s nejlepšími běžci planety. Už jen toto samotné by stačilo na skvělou knihu, ale McDougall se s tím nespokojil. Čas od času odbočí z příběhové linie k jiným běžeckým problematikám. Dozvěděl jsem se třeba mnoho pravdivých informacích o běžecké obuvi, o běhu naboso, o vývinu člověka, lovu během a spoustu dalších zajímavých informací. Vše pravdivě popsáno a zdokumentováno. Kde bylo potřeba i s odkazy na citace. Na internetu se dají nalézt z tamních běhů i fotografie.

Knihu určitě doporučuji k přečtení a zařazení do knihovny. A je úplně jedno jestli si knihu koupí běžec či neběžec. Bavit se s ní bude určitě každý…

Hodnocení brněnských čajoven

Můj osobní pohled na čajovny, kde si člověk může objednat vodní dýmku. Jde čistě o mé osobní názory a připomínky. Blíže k jednotlivým čajovnám na jejich oficiální stránkách, pokud nějaké mají, budou uvedené. 

Nejdříve popíši umístění, poté lehce vnitřní uspořádání vzhledem k soukromí, následuje obsluha, nabídka (ohledně používaných uhlíků a trochu i čajů) a nakonec mé osobní dojmy.

Čajovna Probuzený slon (www.probuzenyslon.cz)
  • Umístění čajovny je na Veveří. Blíže k němu na oficiálních stránkách v sekci Kontakt.
  • Vyznat se v čajovně je lehké, vstoupí se do čistě čajové části a vzadu za centrální přípravnou je malá kuřárna. Pokud by bylo v kuřárně více lidí, soukromí moc není.
  • Obsluha je velmi příjemná, ráda poradí a mluví o čajích. Nelze nic vytknout.
  • Cenově průměr.
  • Vodní dýmky dělají s kokosovými uhlíky (pro mě velmi důležité). Klasické orientální čaje.
  • Navštívil jsem pouze jednou, dojmy mám pozitivní, ale kvůli horší dostupnosti nenavštěvuji. Jde pouze o mou vlastní pohodlnost.
Čajovna Inaris (www.inaris.cz)
  • Umístěna u tramvajové zastávky Hrnčířská.
  • Za vznik prostorů posloužil starý průjezd. Z toho vyplývá, že čajovna je podlouhlá, po jedné straně s uličkou a na druhé se sezením. To je umístěné v malých boxech, u kterých se dají kvůli většímu soukromí zatáhnout velké těžké závěsy. Určitě plusové.
  • Jelikož jsem navštívil jen jednou, obsluhu moc hodnotit nemůžu, ale pamatuji, že byla příjemná.
  • Cenově velmi dobrá. Menu (dýmka + čaj) již za 100 Kč.
  • Samozřejmostí jsou kokosové uhlíky. Musím podotknout, že dýmka nám moc nechutnala. Nevím proč, ale cítili jsme z ní podivnou pachuť. Možná to byla jen nahodilá chyba. Nevím. Jinak klasická nabídka orientálních čajů.
  • Opět jsem byl pouze jednou. Dostupnost dobrá, ale nic mě zpátky nelákalo. Přišlo mi, že byl uvnitř mírný průvan. Nic, co by se mi líbilo. Nezaujala mě, dojem nic moc. Takový pochmurný spíše.
Dobrá čajovna (http://www.tea.cz/cajovna/)
  • V Brně asi nejznámější čajovna. Umístěna v patře domu na Františkánské ulici. Tři minuty chůze od hodin na hlaváku.
  • Prostory jednoduše řečeno obrovské a velmi příjemné. Velké místnosti se spoustou místa. Člověk se rád vrací. Jak říká kamarádka: ,,Nejlepší čajovna na válení a relax.“ Soukromí zaručeno tzv. ztrátou v davu. Místnosti bývají narvané, ale na soukromí tento poznatek podivuhodně nemá téměř žádný vliv.
  • Obsluha jednoduše příjemná. Někdy, když je narváno, trvá obsloužení delší dobu, ale v tak příjemném prostředí to člověku prostě vadit nemůže.
  • Cenově opět průměr. Menu od 130 Kč do 175 Kč, podle druhu použitého tabáku. Mají na výběr z více firem. V nabídce i úplně nové vodní dýmky Medusy, k normální ceně připočteno + 100 Kč. Musím poznamenat, že připlacení stojí za to. Tak luxusní dýmku jen tak někde nedostanete, plus minimálně tříhodinová výdrž také není k zahození.
  • Kokosové uhlíky samozřejmost, před dohořením přinášejí zadarmo další. Dýmky velmi dobré, mám je v brně asi nejraději. Kromě klasických exotických čajů i normálnější pití, např. džusy apod.
  • Navštěvuji pravidelně. Téměř štamgast. Podle mě nejlepší dostupnost v Brně a nejpříjemnější prostředí.
Kavárna a čajovna na Moravském náměstí
  • Čajovna, na kterou mě upozornila kamarádka. Webové stránky jsem nenašel. Nachází se za zastávkou šaliny 1 směrem na Semilaso. Přejde se přechod a za ním doprava asi 30 m. Nejde minout.
  • Dvě veliké místnosti. V jedné pohodlné křesílka a v druhé s proutěnými sedacími soupravami. Spíše na posezení s více kamarády nebo na učení. Soukromí se zde moc dosáhnout nedá.
  • Cenově nejlepší v Brně. Vodnice s kokosovými uhlíky stojí 95 Kč a menu je za 125 Kč. Uhlíky přinášejí zdarma další. Všechny čaje v nabídce mají jednotnou cenu, a to 57 Kč. Nabízejí klasické exotické čaje, speciální ovocné a k tomu i klasická nabídka kavárenská. Jejich ovocné čaje jsou louhované z kousků ovoce a jednoduše jedinečné. To musí člověk zkusit, nedá se popsat. — Musím doporučit vodní dýmky s názvem DeLuxe. Jako kotlík pro tabák je totiž použitá vydlabaná půlka jablka. Při spalování uhlíků se pálí i jablko a dohromady to vytváří skvělou chuť. Musíte vyzkoušet. K tomu určitě čaj s názvem Babiččina zahrádka, lepší ovocný čaj jsem nepil. Také se špatně popisuje.
  • Navštěvuji několikrát do měsíce. Většinou, když nemám v plánu posedět moc dlouho.
Chajovna (www.chajovna.cz)
  • Umístěna je kousíček od Špalíčku. Projde se průchodem v jednom domu a za dvorkem v další budově se jde po menších schodech dolů přímo do prostoru čajovny.
  • Čajovna určena spíše k pití čaje. Dýmkárna je jenom malá místnost, která bývá velmi často zaplněná. O soukromí se moc mluvit nedá. Pódium kde se dá ležet pouze jedno malé a zbytek místnosti nevelké stolky s nepříliš pohodlným sezením.
  • Ceny opět v průměru. Velkou nevýhodou je, že na vodní dýmky dávají pouze rychlozápalné uhlíky. Kokosové nemají kde zapalovat. Pokud jsem dobře informován, hlavně exotické čaje.
  • Prakticky nenavštěvuji. Rychlozápalné uhlíky nevyznávám.
Čajovna a kavárna Baghdad

Z Náměstí 28. října (zastávky šaliny) vzdálená přibližně pět minut pomalé chůze po ulici Drobného.
Bohužel se mi nikdy nepodařilo posedět, neustále plno. Vodní dýmky mají určitě s kokosovými uhlíky. Bohužel netuším jestli ještě fungují, protože jim přestaly fungovat internetové stránky (www.baghdad.cz).

Čajovna Nefertiti

Naleznete v Domě pánů z Lipé na Náměstí Svobody v prvním patře.
Bohužel jsem neměl čest, ale vodní dýmky mají.

Čajovna Shahrazad

Stejně jako u Nefertiti. (Názor kamarádky je, že se z Nefertiti stalo zvláštní doupě. Prý tam dokonce hraje techno. Co je na tom pravdy, nevím. Mám jen z doslechu. Jak jsem nakoupil, prodávám dál.)

Chybějící informace u třech posledních určitě doplním. Tedy pokud se mi podaří je navštívit.