Recenze Salming Distance A2

Boty jsem si pořídil těsně před SUMem a po více než 100 naběhaných kilometrech v nich přišel čas na jejich zhodnocení. Koupeny přes Slevomat v akci. Poslední dobou mám velkou spotřebu bot a proto vyhlížím slevy všude možně. Vyzvednutí v Praze na Karlínské prodejně Jednadvacítka proběhlo bez problémů. V obchodě možnost boty vyzkoušet na pásu je sice dnes již standard, pro mě ale vždy super věc, většinou totiž kupuji boty přes internet. V Táboře koupit běžecké boty je přímo nemožná věc.

Podruhé na noze
Podruhé na noze

První pocit z bot byl rozporuplný. Přeci jenom něco úplně jiného než jsem zvyklý. Salming se v reklamách ohání přirozeným během, ale každý kdo proběhal několikery pětiprsťáky a Vivobarefooty musí uznat, že tento model má do přirozeného běhu konstrukčně trochu daleko. Narážím na sklon pata špička (sice jen 5 mm, ale znám hodně běžců, kteří ani ten nesnesou) a hlavně na tloušťku podešve. Na takovou tlumící vrstvu už leta zvyklý nejsem. Takový byl první pocit z pohledu naživo v ruce. Ve velikosti UK8 mají 235 gramů, takže ani mezi nejlehčí se nemohou řadit. Zajímavé ale je, že i přes celkem bytelnou konstrukci jsou boty pocitově hodně lehké. Což mě hodně překvapilo.

Lehce rozporuplné pocity převládaly i po vyzkoušení na pásu. Přiznám, podmínky měly od ideální daleko – boty prvně na noze, nezvyk na běžecký pás a k tomu v riflích. Jsem typ běžce, který hodně piluje techniku, snaží se i ke konci maratonu došlapovat na přední část chodidla a prostě technika bosoběhu je mi velmi blízká. Ovšem, 99% všech kilometrů naběhám v minimalistických botách různých značek. První kroky nejisté (oproti jiným minimalistickým botám mají Salmingy vyšší patu, na kterou nejsem zvyklý), dokonce jsem při dopadu i cítil, že pata lehce drhne. Za to podle mě mohl jen nezvyk na takovou výšku tlumení. Stačilo pár kroků a došlap se srovnal. Prostoru pro prsty dost, noha v botě držela, tlumení po pár letech bez gumou pod nohou pocitově zajímavé, ale v pohodě. Boty jsem i přes lehce skeptické pocity vzal a dal jim šanci.

Výška paty - Distance A2, NB Minimus MR10v2, Inov8 Road-X-Lite 138 a Adidas Adipure adapt M (taková ponožka s podrážkou)
Tlumení pod patou – Distance A2, NB Minimus MR10v2, Inov8 Road-X-Lite 138 a Adidas Adipure adapt M (taková ponožka s podrážkou)

Prvně jsem je na běh vzal na výklus po SUMu (pro neznalé, Strom ultramaraton je nový ultra trail o délce cca 51 km kolem Vlastibořic). Nevím jestli za to mohla únava z předchozího dne nebo jen nezvyk na nové boty, ale první běh mi vůbec nesedly. Noha mi přišla neohrabaná a kontakt se zemí nedostatečný. Normálně cítím každý kamínek a najednou nic! Na silnici ale seděly dobře (jasně poznat, že na ní patří) a pocity se lehce zlepšily. První běh měl něco málo kolem 5 kilometrů a trval celkem dlouho. Celé tělo toho mělo po předchozím dni dost.

Podpora paty - Salmingy jednoznačně nejvyšší
Podpora paty – Salmingy jednoznačně nejvyšší (Adidasy také, ale jsou naprosto měkké a poddajné)

Na boty jsem nezanevřel a celý další týden v nich odběhal každý běh. Nejdřív kratší tréninky do 15 kilometrů a po regeneraci ze SUMu i delší štreky ke 30 km. Tempa různá od společenského cupitání s kamarády po tréninky rychlosti a ladění na závod pod 4:00/km. Hned druhý běh byl o hodně lepší než první, jako by boty potřebovaly trochu obouchat, změknout chcete-li. Opravdu mi přijde, že terén cítím trochu víc. Každopádně jsem si na boty zvykl a trénuji v nich hodně často. V posledních dvou týdnech je mám na nohou nejvíce.WP_20151105_19_25_13_Pro

Velmi důležité u těchto bot je ale mít je zavázané až na poslední dírku. U jiných výrobců jsem zvyklý, že boty tak nějak sedí na noze samy, V Distance A2 mi ale první běhy přišlo, že se mi noha posouvá dopředu a není zaražená do paty, jak by měla správně být. Zavazování na poslední dírku problém vyřešilo a noha se v botách ani nehne. Tkaničky udělali soudruzi ve Švédsku na jedničku. Na závod bych pro jistotu dvě smyčky udělal, ale normálně běhám všechny tréninky na klasické jednoduché zavázání a ještě se mi nerozšněrovaly. Takový malý zázrak, snad první boty, které se mi nerozvazují.

Šířka - nevypadají, ale jsou široké dost
Šířka – nevypadají, ale jsou široké dost

Co mě překvapilo, je šířka boty. Jako člověk zvyklý na opravdu široké boty v nich nemám nejmenší problémy. Na první pohled se prostě nezdají, vypadají úzce, ale klamou tělem. Podrážku hodnotím neutrálně, na silnici naprosto super, v terénu má mezery, ale co také od silniček čekat, že… Výdrž podrážky nemůžu zatím hodnotit, ale myslím si, že dřív se rozpadne svršek (můj nejčastější problém).

Podrážka (Inov8 půjdou brzy do věčných lovišť...)
Podrážka (Inov8 půjdou brzy do věčných lovišť…)

Úplně bych zapomněl napsat, co mě přimělo k jejich koupi. V posledním roce se mi podařilo doslova uběhat do rozpadnutí dvoje boty (NB Minimus MR20 – celkově bota, které moc nevydrží svršek, MR10 jsou jiná káva; Saucony Hattori – takový pokus, u nich se naopak prošoupala podrážka) a podle Lenky Horké vydrží Distance A2 opravdu spoustu kilometrů, prý v jedněch už má 2500 km a stále toho mají hodně před sebou. To mě opravdu rozhoupalo boty vyzkoušet. Zatím to vypadá na super rozhodnutí. Ovšem, tyto boty budu používat pouze na trénink, závod si s nimi nějak nedovedu představit. Navíc mám momentálně speciální boty pro závodění.

Salming se u mě vyšvihl hodně vysoko, uvidíme po delším čase a více kilometrech. Pevně doufám, že 2000 minimálně dají. Na jaře budu potřebovat nové závodky na maratony a půlmaratony, takže určitě vyzkouším jejich další modely.

Tip na trénink: BeTa aneb z Bechyně do Tábora

Snímek obrazovky pořízený 2015-04-20 10:22:51Jestli někdy budete na dovolené v Bechyni nebo Táboře, nemůžete vynechat tuto krásnou trasu na trénink. Pro běžce zabere něco do tří hodinek, takže pokud budete mít málo času, můžete své drahé polovičce říci, že se vrátíte brzy. Osobně běhám z Bechyně do Tábora, ale lze i opačně. Jednou za čas nasednu ráno na naší Bechyňskou střelu a ve tři čtvrtě na osm vysednu v Bechyni na nádraží, odkud už se dá krásně běžet.

Celá trasa vede po červené turistické značce. Hned od nádraží se musí seběhnut okrajem lázeňského parku k prudké stráni a tou dolů k řece. A už stačí jen běžet proti proudu po červené a jen si užívat panoramata.

Asi tak po dvou až třech kilometrech se trasa malinko odkloní od řeky, ale nejedná se o nic drastického. Ještě vloni vedl značný úsek po silnici, ale KČT trasu obnovil a běží se po silnici všehovšudy 100 metrů a pak se zase zaběhne mezi pole a lesy. Zpátky u řeky je člověk coby dup. Dva zákruty řeky a už je na trase první zajímavost. Zříceni hradu v Dobronicích u Bechyně. Ještě vloni byla trasa odkloněná od řeky po silnici, ale letos další změna a vede krásnou pěšinkou kolem zříceniny. Podle mě skvělá úprava trasy.

Pár set metrů za zříceninou je vyhlídka u starého kostela pár desítek metrů nad řekou. Je krásně vidět na všechny strany. Od ní se parádní pěšinou sbíhá zpátky k řece, kde se kolem chatové osady patřící Kalovo univerzitě běží dále kolem řeky k „řetězáku“, jak mu v Táboře říkáme. Jedná se o Stádlecký řetězový most, který původně vedl přes Vltavu na místě Podolského mostu, ale bohužel musel být při stavbě Orlické přehrady přesunut na jiné místo. Možná bohudík. Vždy přes něj rád chodím.

Na Stádleckém mostě se přebíhá na druhou stranu řeky, doteď trasa vedla po pravém břehu (bráno podle toku řeky) a následně pokračuje po levém. Dále se běží celkem upravenou oblastí, i ty silnice se najdou, mezi chatovými osadami a kolem Suchomelova a Bejšovcova mlýna, za kterým opět začíná trail. Kousek za druhým mlýnem se běží okolo penzionu Příběnice, který stojí pod zříceninou hradu. Moc krásné místo, doporučuji navštívit. Hned za tímto ostrohem je lávka nad řekou, taková místní zajímavost.

Aby těch zajímavostí po cestě nebylo málo, ještě se probíhá krátkým tunelem, krásnou přírodou vedoucí kolem dalších mlýnů, tentokrát Matoušovského a Kvěchova. No a kousíček za Kvěchovo mlýnem už narazíme na most u Harrachovky. Ten dostal předloni nový kabát. Normálně je dobré přeběhnou po něm na druhou stranu, třeba se zastavit na Harrachovce na něco dobrého a v poklidu pokračovat do Tábora na nádraží, které už je kousek, ale já vždy pokračuji po stejném břehu, protože si ještě užiji několik kilometrů lesních pěšin, než nastoupí táborské silnice a chodníky.

Jedná se o opravdu nádherný výlet. Je krásný v kterémkoliv ročním období, ale za mě vede čas od dubna do října. Trasa z vlakového nádraží v Bechyni k nádraží v Táboře měří cca 32 km.

Takové mé tajné přání je udělat jednou z téhle krásné trasy závod. Už mám i jméno: BeTa… 🙂

Jsem tu, abych vyhrál – Chris McCormack

IMG_2551Minulý týden jsem zde dost sepsul knihu Phila Hewitta. Opravdu nebyla nic moc. Zato kniha od Macca je úplně jiné kafe. Sice je to oproti Philovi profesionál, ale to mu nedává u knihy žádnou výhodu. Phil měl jako novinář víc možností napsat kvalitní knihu, ale místo toho napsal brak. Chris oproti němu napsal úžasně komplexní knihu.

Hledáte silný příběh? Máte ho mít! Zajímá vás trénink nejlepšího triatlonisty? Zde je! Co jíst před závody? Prosím! Popisy vybraných důležitých závodů a co při nich Chris cítil? Vše krásně detailně. Co si myslel o svých soupeřích? Nevynechal jediný detail, ať už kladný nebo záporný. S ničím si nedělal servítky, ani sám se sebou.

Jeho popis a detaily ohledně jím provozované psychické válce s ostatními závodníky je přímo fascinující. Našel recept na to, jak rozložit každého svého protivníka ještě než závod začal. Při něm se potom porazil prakticky sám. Když se mu něco nedařilo, vždy se snažil najít řešení svého problému. Což je úplně úžasné u Kony. Prvně startoval v roce 2002, ale vyhrát se mu podařilo až v roce 2007, kdy už nikdo nevěřil, že by se mu výhra mohla podařit kvůli věku. Každopádně vyhrál, dokonce se mu povedlo i repete v roce 2010. Všechna čest! Na můj vkus je ale v mnoha částech knihy až moc sebestředný. To je samé, já jsem nejlepší, byl jsem nejlepší triatlonista všech dob, jenom já mám pravdu a podobně. Takže pozor, někomu by jeho přístup mohl vadit.

Hodně krásné jsou poslední kapitoly. Kde se nevěnuje pouze své osobě, ale třeba hodnotí doping ve sportu. Má na doping jednoznačně ucelený názor, který stojí za to si přečíst. Na rozdíl od jiných se neohlíží na fyzickou stránku, jak se tělo vylepšuje, ale hlavně co to udělá s psychikou, nejenom během kariéry, ale i po kariéře. Jak popsal sport s narůstajícím věkem? Podle mě něco, co hodně lidem pomůže u sportu zůstat a nebo jim alespoň změní názor. Krásný je i jeho vhled provozování vrcholového sportu a rodinný život. A je toho ještě spousta.

Vypsat vše, co jsem si z knihy odnesl by bylo opravdu na dlouho. Jenom ten počet vět, které by se daly používat jako citáty, je fascinující. Sice nejsem triatlonista a ještě nedávno mi jeho jméno nic neřeklo, maximálně jsem ho někde zahlédl v krátkých zprávách, ale podle mě se mu podařilo napsat úžasnou knihu, která se určitě bude líbit každému běžci.