Kniha a film: Martina Sáblíková – Sama proti času

IMG_2426

Jakmile se ke mně dostaly informace, že vyjde kniha o Martině Sáblíkové, věděl jsem, že jí musím mít. Kniha samotná je rozdělena do 15 kapitol, spíš 14, poslední je totiž jenom epilog autorky. Nejdříve mě řazení knihy překvapilo, přeci jenom člověk není v životopisech zvyklý, že každá kapitola začíná předmluvou a osobními pocity a názory samotné autorky, ale po chvilce mi to ani nepřišlo a tento prvek v knize i uvítal. I ty osobní pocity řekly o Martině víc, než by člověk vyčetl pouze ze samotného textu.

Martina je pro mě velká inspirace a jsem její veliký fanoušek. Paradox je, že po vydání knihy jsem jsem opět jako vždy s koupí otálel a do toho knihkupectví prostě nezašel. Nakonec ke koupi z mé strany nedošlo, knihu jsem dostal k Vánocům od dnes už bývalé přítelkyně. Jednou mě viděla v obchodě, jak si knihu prohlížím a přitom jsem asi jako obvykle pěl superlativy na Martinu, její trénink a odhodlání a možná zaznělo i něco o tom, že mám v plánu si knihu v příštích měsících koupit. Jednoznačně říkám, že tyto Vánoce se jednalo o nejlepší dárek.

Začnu tím, co se v knize případný čtenář určitě nedočte. Není tam nic podrobnějšího o skladbě jejího tréninku či nějak podrobněji o vybavení. Ani voyaer si nepřijde na své. Nic bližšího o Martině intimním životě a nebo o jejích vztazích čtenář nezjistí. Je to prostě její TABU a hotovo.

Zato o zbytku je napsáno více než dost. Kniha je chronologicky řazena od dětství až do dnešních dnů. Nechybí kapitoly zabývající se vztahy s lidmi, kteří se vyskytují v jejím okolí. Od trenéra Nováka, přes členy Novis teamu až k jednotlivým členům rodiny. Kapitoly o dětství mě dostaly, hlavně ta o jejím začátku s rychlobruslením. Ono se řekne začít se sportem, vždyť to není nic těžkého, ale u Martiny a jejího bratra Milana bylo vše jinak. Po několika trénincích si s nimi jejich máma Eva sedla doma a řekla jim, že jestli do rychlobruslení chtějí jít, musí ho dělat naplno a neskončit kvůli nějaké prkotině. Jinak, že by museli oba dva všechno vrátit. Podle mě je to až neuvěřitelné, uzavřít takovou dohodu s malými dětmi. Popravdě maminku Evu obdivuji, že do takového rizika šla a snad ještě více obdivuji Martinu, že se na to nevykašlala. Přeci jenom puberta dělá svoje a člověk neví co se mu vyvrbí v hlavě.

Velmi mě v knize také překvapila pasáž, ve které se píše o tom, že české rychlobruslení by bez Martiny jenom těžko vypadalo tak jak dnes vypadá. Ona totiž do tohoto sportu dává šíleně moc nazpět. Jak energie a času, tak i financí. Bez Martiny by možná žádné rychlobruslení nebylo, nebo by nemělo moc vlídnou budoucnost. Trochu mě překvapuje, že se o tom obecně mezi lidmi neví. Přijde mi dost smutné, že všichni Češi jsou na ní hrdí, znají jí a všude se s ní chlubí jako s národním pokladem, ale o stavbě haly nebo nějaké větší podpory ze strany státu není řeč. Dobře, možná do zákulisí nevidím a ta podpora je dnes už dost velká, ale jedná se o můj vlastní názor. V zahraničí Martina hájí na závodech barvy České republiky, ale vlastně jde o její soukromou podnikatelskou aktivitu. Na vrchol se vypracovala prakticky bez podpory našeho státu, který v minulosti a vlastně i dnes na rychlobruslení kouká skrz prsty. Kdyby najednou začala jezdit sama za sebe nebo za jiný stát, který by jí nabídl neodmítnutelné podmínky, všichni by se asi hodně divili…

To byl ovšem jen nástin, přímo zlomek toho, co v knize je. Obsahově je kniha velmi vydatná. Věřte mi, když říkám, že koupě litovat nebudete. Mě osobně, jako běžce, kniha hodně inspirovala, hlavně samotná Martina a její přístup k tréninku. Až knihu dočtete, rozhodně doporučuji shlédnout i stejně pojmenovaný film: Martina Sáblíková – Sama proti času (2013). Dohromady se tato dvě dílka skvěle doplňují. Je skvělé se do zázemí a i soukromí Martiny podívat i s kamerou a ne pouze na fotkách. Osobně jsem se byl na film podívat v táborském kině Svět na předpremiéře. Film se promítal pouze v několika městech v České republice, přibližně měsíc před zahájením olympiády. Večer po zahájení olympiády byl film promítán na ČT4 Sport. V kině před spuštěním filmu byl přítomen i jeden z kameramanů/střihačů filmu. Ten říkal, že natáčení bylo jak časově, tak i psychicky dost náročné, protože Martina si štáb dlouho nechtěla moc pustit k tělu a nebo se o něj vůbec nezajímala, hlavní byl pro ní jen a pouze její vlastní časový rozvrh. Byla pronesena i taková perlička, která původně měla zaznít i ve filmu, ale nezazněla, že v Holandsku, rychlobruslařské velmoci, je přibližně 40 000 rychlobruslařů a v České republice přibližně 40…

Adharanand Finn – Běhání s Keňany

knihaTo si takhle člověk jednou v sobotu zapomene doma mobilní telefon, čímž padá komunikace se světem a tedy nemá ve volných chvílích co dělat. A jak si volné chvíle ukrátit. Prostě si koupit knihu. Knihu Běhání s Keňany od Adharanand Finna jsem měl v hledáčku už dlouho, jen ne a ne se odhodlat jí koupit. Nebo možná spíš dojít do nějakého knihkupectví.

Hned od prvních stránek si mě Adharanand získal a já se od knihy nemohl odtrhnout. Aby mi čtení déle vydrželo, dal jsem si každý den časový limit, jak dlouho jí budu číst. I tak ale nevydržela déle než 5 dní… Příběh v knize mě totiž úplně pohltil a navíc se mi líbil styl, kterým je kniha napsaná.

„Cesta za tajemstvím nejrychlejších lidí planety“, tak zní podtitul knihy. Člověk by čekal pomalu vědeckou práci, proč jsou Keňani tak dobří a vyhrávají tolik závodů, ale ono ne. Jde o vlastní příběh Adharananda Finna (redaktora běžeckého časopisu Runner´s World v Anglii, kterému táhne na čtyřicítku), v mládí nadějného talentovaného běžce, po vysoké škole věčného běžeckého začátečníka, který se po jednom snově vyhraném závodě na 10 km spontánně rozhodl s rodinou přestěhovat a odjet trénovat do Keni s těmi nejlepšími.

Postupně se v Keni spřátelí s mnoha běžci, potká a pozná celé desítky běžeckých legend minulých let, účastní se ranních hromadných tréninků, které v Itenu (běžecká mekka v Keni) každé ráno probíhají, a hlavně se snaží zjistit hlavní důvod, proč jsou tamní běžci tak dobří. Nakonec seznam důvodů dohromady sestaví. Prozrazovat ho ale nebudu.

Co se mi na knize hodně líbilo bylo také, jako v Born to run (Zrozeni k běhu) od Christophera McDougalla, hledání nejideálnějšího běžeckého stylu. Sám Adharanand si prošel změnou stylu běhu od dopadu na paty po běhání přes špičky-přední část chodidla. Ještě obdivuhodnější je, že se o to pokusil jen několik týdnů před odletem do Keni, díky čemuž musel přerušit svůj tehdy těžký trénink (aby Keňanům stačil) a začít od nuly. Odvážný pokus, který se mu nakonec maximálně vyplatil. Tím si mě totálně získal. Nebál se totiž napsat na rovinu to, co je nejpřirozenější a tudíž nejsprávnější běžecký styl.

Někomu může připadat, že Iten v Keni je něco jako továrna na běžce, že se úplně vytrácí smysl běhu, tak jak ho chápeme my u nás. Vždyť tam prakticky všichni běhají jenom proto, aby si jich manažeři všimli a na závodech ve světě vydělali peníze. Ano, to je pravda, ale pravda taky je, že je běhání stejně jako nás baví a naplňuje. Jen k tomu přidali možnost vyběhat se z ničeho někam. Je to něco co obdivuji, oni prostě běháním žijí a pro něj dýchají.

Tuto knihu jednoznačně doporučuji každému k přečtení, nelituji ani jediné koruny, co stála. Své si v ní podle mě najde každý, nejenom běžci. Příběh má opravdu zajímavý. Na závěr si dovoluji citovat z knihy větu, kterou řekla jedna neznámá běžkyně na charitativním závodu v Devonu, a která má podle mě velkou hloubku: „Běhání je takové opíjení se pozpátku. Při pití se nejprve cítíte báječně, ale nakonec je vám špatně. Při běhání se nejprve cítíte špatně, ale pak, když doběhnete do cíle, je vám nádherně.“

 

Prvních 12 dní 2012 bylo hlavně o běhu

Jako každoročně shrnu první dny nového roku.

Poslední dobou se mi nedostávalo moc času na všechny mé činnosti. Alespoň, že na běh se čas našel. Takže rychle: dost jsem pracoval, hodně jsem se učil (přeci jen zkouškové je zkouškové), hodně jsem běhal, dostalo se i na četbu a ještě další učení, do toho taky nějaká ta zábava. No prostě naplno využitý čas.

Co se týká učení, už je za mnou. Dnes se mi podařilo splnit dvě poslední a nejtěžší zkoušky tento semestr. Dvě opravdu zasloužená áčka. To píšu jen proto, že jich moc nemám a na tyhle zkoušky byla jako na jedny z mála opravdu poctivá příprava, takže zasloužené. Žádné náhody.

Knih jsem i při nedostatku času stihl přečíst několik a podobný počet rozečíst. Velmi se mi líbí životopis Steva Jobse – přečteno přibližně ze třetiny. Jinak série Hry o trůny je předběžně jako na houpačce, chvilkami se člověk nudí a pak zase ne. Možná později sepíši nějaké krátké zhodnocení.

K práci se vyjadřovat nebudu, ale k běhu ano. První velká věc, začal jsem běhat s mobilem, měřím s jeho vestavěnou GPS své tréninky. Vyzkoušel jsem několik programů a nakonec si vybral Endomondo (proč napíšu někdy příště). Podařilo se mi naběhat v devíti trénincích přes 79 km, což považuji za úspěch. Zatím své novoroční předsevzetí dodržuji (nebo mám alespoň krásně našlápnuto) – min 120 km měsíčně. Dále, mé startovní číslo na Pardubický vinařský půlmaraton změnilo majitele, stal se jím můj kamarád Petr. Důvod přeprodání napíši opět v jednom z dalších reportů, který se bude týkat běhu. A nakonec, došlo k pořízení nových botek.

Bylo to hodně plodných 12 dní. Jen doufám, že stejně aktivně to bude pokračovat i nadále…