Ivana Pilařová – Kam bych tak běžela

Knihy s tématikou běhání se mi doma celkem hromadí a tak muselo dojít i na tento titul. V první vlně výtisků jsem knihu koupit nestihl, ale jakmile byl na pultech další dotisk, volba dárku k svátku byla jednoznačná.

Bylo očekávané stejné pohlcení knihou jako u Born to run, tzn. nebude se mnou minimálně jeden celý den řeč. Kniha dorazila a já se mohl pustit do četby. První co mě zklamalo je vazba, kniha by si dle mého zasloužila pevnou vazbu a ne měkkou. Nevadí, přes to jsem se přenesl rychle. Po krátkém úvodu hned příběhy ze závodů, které autorka běžela. Čas od času jsou jednotlivé kapitoly proložené několika otázkami na autorku. V knize je spousta fotografií, jen škoda ostrosti u mnoha z nich. Za to ale asi nemůže Ivana Pilařová, nýbrž tisk. Nevadí, i tak jsou fotky krásné, skvěle doplňují text. Co se stylu napsaných textů týká, je velmi rychlý a čte se opravdu snadno. Osobně mi připadá jako styl hodně podobný blogovému. Autorčiny zážitky se čtou přímo samy, jakpak by ne, když se jedná o extrémní závody, kam se normální člověk jen tak nedostane. Já měl cestopisy vždycky rád, a tenhle je ještě provázaný s mým oblíbeným sportem.

Přiznám se, že knihu jsem za jeden den nepřečetl… ani za dva. Přečtení mi trvalo s přestávkami asi týden. Přiznám se, že některé kapitoly jsem přečetl jedním dechem a některé mi trvaly bohužel déle, ale to je čistě můj problém, ne vše mě tolik zaujalo a zajímalo. Dost věcí v knize mě překvapilo, vlastně až nažhavilo, že někdy bych chtěl něco podobného také zažít, ale na to mám ještě spoustu let čas. Ovšem, knihu doporučuji a určitě bych jí koupil znovu.

Born to run

Aneb český název: Zrozeni k běhu. Autorem je Christopher McDougall.

Při pročítání stránek a diskuzních fór o běhání jsem na tuto knihu narazil před poměrně dlouhou dobou. Nepřipadala mi nějak důležitá, takže moje pozornost šla jinam. Jenže nedávno v nějakém příspěvku v diskuzi na běhej.com někdo tu knihu hodně chválil. Nedalo mi to a šel jsem do vlákna založeného přímo o ní a nestačil jsem se divit, všichni na ní pěli chválu. Její nákup proběhl o den později.

Kniha má pevnou vazbu s (dle mého) nádherným přebalem. Běžec stojící na vrcholu nějaké skály a nad ním už jen obloha. Nevím čím, ale ten obrázek mě prostě dostává.

K obsahu knihy. Kdo čeká běžeckou příručku, měl by raději hledat jinde. V této knize jde především o skvěle napsaný vlastní příběh autora. Popisuje, jak se od jednoduché bolesti v chodidle, se kterou nemohl běhat, dostal do Měděných kaňonů v Mexiku na padesátimílový závod s nejlepšími běžci planety. Už jen toto samotné by stačilo na skvělou knihu, ale McDougall se s tím nespokojil. Čas od času odbočí z příběhové linie k jiným běžeckým problematikám. Dozvěděl jsem se třeba mnoho pravdivých informacích o běžecké obuvi, o běhu naboso, o vývinu člověka, lovu během a spoustu dalších zajímavých informací. Vše pravdivě popsáno a zdokumentováno. Kde bylo potřeba i s odkazy na citace. Na internetu se dají nalézt z tamních běhů i fotografie.

Knihu určitě doporučuji k přečtení a zařazení do knihovny. A je úplně jedno jestli si knihu koupí běžec či neběžec. Bavit se s ní bude určitě každý…

Stopařův průvodce Galaxií

Dnes popíši jednu z mých nejoblíbenějších sci-fi sérií. Mám jí přečtenou již několikrát a nepřestávám objevovat nové věci, kterým jsem dříve nevěnoval pozornost a tudíž si jich nevšiml.

Autorem této série knih je Douglas Adams. Bravurní anglický spisovatel, humorem určitě nešetřící. Je jediný, který své čtenáře naučil, že trilogie má pět dílů. Adamsovo původním záměrem bylo napsat klasickou trilogii, jenže po třetím díle cítil, že ukončení není správné a tak pokračoval dalšími. Po pátém díle bohužel roku 2001 zemřel, ale vědělo se, že chtěl napsat ještě šestý, opravdu poslední.

Celý příběh se točí kolem obyčejného člověka Arthura Denta. Na začátku všeho mu jde jen o to, že mu chtějí zničit dům a on se tomu snaží zabránit, ale díky jeho příteli Fordu Prefectovi se mu to nepovede. O dům sice přijde, ale sám přežije. Planeta Země je totiž ve stejném okamžiku zničena kvůli stavbě galaktické dálnice. Arthur měl štěstí na kamaráda, Ford Prefect je totiž vesmírný stopař (umí donutit každou vesmírnou loď, aby ho svezla), který se rozhodne vzít Arthura s sebou do vesmíru a tím mu zachránit život. Postupně se Arthur smiřuje se svým novým životním údělem a při sledu neskutečných událostí se sžívá s vesmírem a vůbec.

Knihy nemají moc stránek, a tudíž je mohu směle doporučit i lidem méně ochotným číst. Určitě dobré je, že z knih se člověk dozví všechny nejdůležitější vlastnosti ručníku. Ručník je totiž nedůležitější věc ve výbavě stopaře. Všech pět dílů původní série:

  • Stopařův průvodce Galaxií 1.
  • Stopařův průvodce Galaxií 2. – Restaurant na konci vesmíru
  • Stopařův průvodce Galaxií 3. – Život, vesmír a vůbec
  • Stopařův průvodce Galaxií 4. – Sbohem, a dík za ryby
  • Stopařův průvodce Galaxií 5. – Převážně neškodná

Původní série jsem napsal schválně, o žádný omyl se nejedná. Před několika měsíci byl totiž v češtině vydaný šestý závěrečný díl s názvem Stopařův průvodce galaxií 6. – A ještě něco…. . Na žádost bývalého agenta Adamse a s požehnáním žijící Adamsovo manželky ho sepsal Eoin Colfer. Irský spisovatel a komik, autor knižní série o Artemisu Fowlovi. Nutno dodat, že Colfer z úcty k zesnulému Adamsovi původně odmítl, ale nakonec byl přemluven. Doslova donucen. Sám říká: „Váhal jsem, ale pak jsem si uvědomil, jak bych litoval, kdyby takovou knihu napsal někdo jiný.“

Na počest Adamsově památce se celosvětově 25. května slaví Ručníkový den. Všichni jeho příznivci u sebe celý den nosí na viditelném místě ručník. Nezbývá než dodat „Don´t panic!“ a hlavně si nezapomeňte svůj ručník.

Více o spisovateli a jeho tvorbě – legie.info

Bude se slavit a odpočívat (chvilku)

Taky je proč. Podařilo se mi úspěšně složit prakticky nejtěžší zkoušku v celém mém bakalářském studiu. Fyzikálně mechanické vlastnosti dřeva není zrovna předmět, který bych studoval dobrovolně. A zkouška je na objem učiva nepopsatelná. Jedná se o naší odbornou školu, nebudeme přece jen srovnávat s právy nebo medicínou. Deset dní celkem intenzivního učení se mi vyplatilo, byl jsem vyhozen pouze jednou. Napoprvé se mi totiž nepodařilo vytáhnout dobrý příklad na počítání. Průběh zkoušky je totiž následující. Nejdřív si člověk losuje zadání příkladu, který musí vypočítat. Jako pomůcky je povoleno cokoliv, i vypočítané příklady z minulých let. Jenže nešlo ani tak o výsledek, jako o to příkladu rozumět. A na tom jsem napoprvé vyletěl. Po příkladu byly 4 příklady s teorií, převážně grafy. Nenechal jsem se prvním neúspěchem odradit a hned druhý den jsem byl nastoupený před třídou znovu. Když mě učitel spatřil, dostal výtlem a hned se počítalo. Zadařilo se, počítání vyšlo, a teorie už byla jen taková formalita. Tu jsem měl v hlavě dobře. Dokonce po mě chtěli radu i všichni ostatní kdo se mnou prošli k teorii. Všem jsem pomohl jak bylo v mých silách. Osobně si myslím, že za C není vůbec špatný výsledek.

Zas až tak moc jsem se neučil, podařilo se mi přečíst všechny díly trilogie Milénium od Stiega Larssona. Můj sytém učení je totiž takový, že se 20 – 60 minut učím a pak stejnou dobu relaxuji. Hlavně žádný stres. Určitě všechny knihy Larssona doporučuji. Málem se mi nepodařilo od knih odtrhnout. Hlavně kvůli nepřetrvávajícímu napětí až do konce. Autor si zasluhuje znovu mé uznání. Druhý díl (Dívka, která si hrála s ohněm) krásně navazuje na první a hodně prostoru v něm dostává Lisbeth. Bez přečtení prvního nebudete vědět o koho se jedná. A třetí díl (Dívka, která kopla do vosího hnízda) je krásné rozuzlení prvních dvou, ale na napínavost děje to nemá vliv. I když člověk tuší jak se děj bude ubírat, stejně je vždy něčím překvapen.

Podařilo se mi zhlédnout i zfilmované verze výše popsaných knih a musím uznat, že pro někoho, kdo knihy nečetl, se musí jednat o slušný guláš. Neznamená to ale, že se jedná o špatné filmy. Ani v nejmenším. Vynikající zpestření nudné záplavy hollywoodských filmů, které většinou nestojí za zmínku a dějově se sobě všechny podobají. Musím uznat, že švédská filmografie se ani v nejmenším nemá za co stydět. Méně známí, pro normálního diváka prakticky neznámí, švédští herci dávají svými skvělými výkony filmovému počinu pořádný impuls. Přece jen, dívat se konečně na něco jiného, než ty neustále dokola omílané herce z Holywoodu, je skvělý požitek.

Mám v plánu koupit si nějaké dobré pití a slavit. Minimálně do konce víkendu nebudu nic dělat. Potom začne učení na scia. Přihlásil jsem se na ně a přitom zjistil, že mám velké mezery ve vzdělání. 😀 Ty ZSV nejsou nic hezkého. Hlavně pro člověka, jehož koníček ani obor to nikdy nebyl. Takže budu šrotit, abych je dobře dal. Přece jen, proč si nedat dvě vysoké najednou, když má člověk čas, ne?

Stieg Larsson – Muži, kteří nenávidí ženy

Za posledních několik týdnů se mi podařilo přečíst několik knih ze série Úžasné Zeměplochy od Terryho Pratchetta. Při čtení poslední jsem se přistihl, že už mě to tolik nebere. Přece jenom číst stále stejný styl v několika knihách za sebou se nedá. Po dočtení Posledního regimentu došlo tedy k rozhodování co číst dál? Volba padla na Stiega Larssona a jeho detektivní román Muži, kteří nenávidí ženy.

Na seznamu k přečtení se mi tato kniha objevila někdy na podzim. Již v té době jsem si všechny díly trilogie nahrál do čtečky a od té doby v ní čekaly na svou chvíli. Zaujala mě spousta kladných recenzí na internetu a hlavně podivné okolnosti okolo autorovo smrti. Debaty ohledně toho, jestli autorem byl Stieg nebo převážně jeho družka, bych si nevšímal. Kniha je napsaná, prodává se a je vynikající. A to je hlavní.

Moc knih o žurnalistech v hlavní roli jsem totiž nečetl. Od začátku má děj knihy spád, který mě ke knize téměř připoutal. Rozsudek pro Mikaela Blomkvista, velmi zajímavá nabídka práce v odlehlé vesnici na ostrově, jeden zvrat za druhým ve více dějích najednou, až do konce vyšetřování čtenář netuší kdo za vraždami stojí, další zvrat týkající se vyšetřované Harriet Vangerové, jakž takž očekávaný konec ohledně Mikaelovo hlavního nepřítele. Do toho všeho zážitky a příběh vynikající a hodně podivínské detektivky a hackerky Lisbeth Salanderové. (I dobrý novinář a spisovatel se může dopustit chyby ohledně záměny slov hacker a cracker. Bohužel k tomu došlo v celé knize. Možná se jednalo o záměr. Přece jen ve všeobecném užívání je slovo hacker pro ty špatné.) Stieg Larsson a jeho žena věděli jak udržet čtenáře v napětí. Posledních několik kapitol jsem přečetl v jednom kuse plný očekávání jak vše nakonec dopadne. Podobný pocit při čtení jsem dlouho nezažil. K tomu ještě u detektivky, která vůbec není můj žánr.

Před uměním autora a jeho stylem smekám. Někdo by mohl k stylu psaní a vyprávění Stiega Larssona mít nějaké námitky, ale pro mě je geniální. Prostý, lehce čitelný a přitom obsažný. Přesně ten styl, který mám rád.

Momentálně mám rozečtený druhý díl Dívka, která si hrála s ohněm a vůbec se nenudím, i když první díl byl o něco lepší. Spíš měla poutavější začátek. Knihu určitě všem doporučuji. I lidem, kteří normálně moc nečtou.

Ani jsem se nenadál a Vánoce jsou tady

Většina lidí je z nich úplně odvařená. Vánoce, svátky, volno, dárky, cukroví a všechny ty ostatní věci okolo… U mě ale nic. Žádný vzrušení, víc bijící srdce nebo nějaký pocity. Tyhle svátky totiž nějak moc nemusím.

V tom pojetí, jak se k nim dnes přistupuje, mi přijdou naprosto zbytečné. Jde prakticky jen o to, dát svým blízkým dárek a dostat zase něco od nich. (Šílená, tahleta konzumní společnost.) Význam týkající se trávení času s blízkými, jako by se vytratil. Osobně pro mě Vánoce znamenají pouze Štědrý den, vynikající večeři a koukání na staré dobré pohádky. V pár posledních letech se ještě přidalo dopolední zpívání koled venku se svařáčkem. I když minulý rok jsem vynechal, bylo mi šíleně špatně po alkoholové jízdě předešlou noc. Už nikdy nepůjdu na jenom na jedno a kulečník před Štědrým dnem. Z té večeře potom moc není…

Abych nebyl úplně nemoderní, pár dárků se mi podařilo sehnat, ale ne úplně všem, které znám a jsou mi blízcí. Prakticky obdaruji jen dvě osoby, protože u jiných ani nevím co bych jim dal. Nejde o to, že bych nic koupit a dát nechtěl, že bych byl nějaký Skrblík. Věc se má tak, že radši nic nedaruji, než někoho obdarovat věcí, kterou by pak vůbec nevyužil nebo by mu to bylo prostě k ničemu. Vím, že na dárku nejlíp člověk pozná, jak ho ostatní znají, ale já jsem poslední dobou tak málo ve styku s rodinou, že ty lidi prostě neznám a nevím jaké mají záliby. Je to smutné, ale taková je realita.

Tento týden mě čekají tři zkoušky. Naučený bych na ně měl být, ale náhoda je blbec. Sice jsem celý víkend strávil s Jančou a učení bylo pomálu, ale nějaké bylo i před víkendem. Tento víkend nebylo skoro žádné, spíš jeden velký relax. Konečně jsem dočetl Brownův Ztracený symbol a pustil se do dalšího dílu Úžasné Zeměplochy Terryho Pratchetta s názvem Poslední hrdina. Snad ještě v žádném jiném díle jsem nepřečetl tolik směšných hlášek. Už jen představa úderné jednotky jejíž členové by mohli pocházet z domova důchodců, ve kterém by patřili k nejstarším, snažící se vyhodit do povětří sídlo bohů, je sama o sobě dost k popukání. Člověk se směje, lidi na něj divně koukají a jemu je to vůbec nevadí… teprve tomu říkám správný požitek z knihy.

Abych zhodnotil Ztracený symbol Dana Browna musel bych určitě napsat celý nový článek. Jenže se mi nechce, takže se pokusím jen pár větami. Jedná se o vyprávění se strhujícím dějem, které prostě musí člověk co nejrychleji dočíst. Pro hodně zastánců jiného pohledu na věc a prostě konspiračních teorií by to mohla být pomalu zcela jistě „bible“. Nebo alespoň artefakt, který jim v knihovně nesmí chybět. Brown se v knize zabývá opět zednáři a jejich odkazem. Přesněji jde celou dobu o nalezení dávných mystérií, které zednáři schovávají před světem. Knížka má spád, zvraty a vše co by měla mít. Mám jen výhradu k autorovu stylu psaní, všechny jeho knihy mi přijdou jako psané přes kopírák. Vždycky se najde problém, je k němu přivolán nezúčastněný vědec nebo podobná postava, přežije všechny dlouhé měsíce dopředu plánované nástrahy a problémy, které by nezvládl ani James Bond, a nakonec vše vyřeší a dobře dopadne. Chtělo by to změnu!

Hong Sung-hwa – První kjú

Poslední dobou mě hra Go docela hodně pohltila a tudíž jsem tento titul nemohl ponechat nepovšimnutý. Když jsem si v létě kupoval goban a kameny (zmínka zde), vzal jsem s nimi i knihu První kjú autora Sung-hwa. Hned při prvním čtení se zařadila na čelo mého pomyslného žebříčku oblíbených knih.

V knize hraje velkou roli hra Go, ale to neznamená, že je dobrá jen pro hráče této hry. Úžasný a silný příběh se bude líbit každému, alespoň podle mého názoru. Oficiální text prodejců ke knize zní takto:

Korejský chlapec Uk se náhodou seznámí s hrou go. Ta ho uchvátí natolik, že se po čase rozhodne, že se stane profesionálním hráčem. Podobný cíl však měly v 60. letech, kdy se děj odehrává, v Koreji stovky dalších hráčů. Naplnit ho se podařilo však jen několika málo vyvoleným. Uk se přesto rozhodne vyměnit prestižní školu, rodinu a jisté zázemí za nejistý příjem z hazardního go a touhu stát se profesionálem. Tento strhující příběh o cestě go, ale také o přátelství na život a na smrt a o lásce, si nyní můžete přečíst v češtině.

Goistům, ale i negoistům, doporučuji knihu určitě zakoupit a přečíst. Je tedy těžší jí sehnat, ale za tu trochu námahy to určitě stojí. Zrovna jsem jí dočetl podruhé a v brzké budoucnosti to vidím napotřetí. Nakonec výňatek z knihy (ten samý je i na přebalu knihy):

„Jak to, že holky i špatní hráči pokaždé, když je člověk zničí, chtějí ještě?“ zabručel Uk, když sáhl do kapsy napěchované zmačkanými penězi, které za noc vyhrál. Šlo o dvojsmyslnou narážku, jelikož korejský slangový výraz pro soulož a drtivou porážku v go byl stejný. S uspokojením se usmál, když si vzpomněl na madam Kang, kterou před dvěma dny několikrát „zničil“ a na pana Stupida, jehož během celonočního klání rozdrtil v bezpočtu partií. Oba si vyžádali další utkání, a to co nejdřív. Ano, mezi ženami a špatnými hráči je pozoruhodná podobnost. Uk, který se živil hazardem, vyloudil na tváři pobavený úsměv.