Umění užívat okamžiku

Mým původním úmyslem bylo napsat článeček týkající se učení ZENu, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Rozhodl jsem se o ZENu jen letmo zmínit a raději se pozastavit nad jedním moudrem, které je obsaženo snad ve všech východních náboženstvích a filosofiích. Nad uměním užívání si okamžiku.

Nejprve slibovaná zmínka o ZENu. Na tuto verzi buddhismu se mi poštěstilo narazit poměrně nedávno. Zčásti i díky fóru jediismu, které pravidelně navštěvuji. Zen vznikl před několika tisíci lety v Indii, kde ho vyučoval Buddha. Nejvíce mě zaujal tím, jak je odlišný od klasického Buddhismu. Při praktikování ZENu není povinností meditovat, studovat svitky a žít v celibátu. Doporučuje se, ale není povinností. Základem je pochopení a realizace prapůvodní pravdy v reálném životě. Jedná se vlastně o pochopení běžných životních situací na vyšší úrovni smýšlení. Po tomto pochopení by mělo dojít k osvícení, což je ale teprv začátek cesty… Člověk praktikujíc ZEN by měl dodržovat Deset kai, něco jako přikázání v Bibli, které mu pomůžou k osvícení. To je vše, žádné složitosti.

Nejvíce mě ze všech možných životních kroků v ZENu zaujal jeden, a to Umění užívat okamžiku. Nikdy dřív jsem o ničem podobném neslyšel a ze začátku mi to přišlo jako něco nesmyslného. Vždyť přeci vím kde jsem a co dělám ne? Až s pochopením myšlenky ZENu mi to došlo. Jde především o plné prožívání každého okamžiku, nic nás nesmí rušit. Nemyslím rušení v okolí, ale v naší hlavě. Lidé neustále myslí na to co je potřeba zařídit, na zážitky z minulosti, na své starosti a nebo na plánování budoucnosti. Ale proč se neustále zabývat něčím, co už bylo a nebo bude? Minulost ani budoucnost se tím nijak nezmění. Naplánovat si určitou věc, třeba dovolenou, to prosím ano, ale plánovat nějakou vzdálenou budoucnost? Zbytečnost. Nejdůležitější je oprostit se od podobného smýšlení. Minulost neřešit, o budoucnost se nezabývat, ta přijde sama, a problémy řešit až přijdou a budou aktuální. Přiznám se, že to není nic lehkého. I když se o užívání si co nejvíc přítomných okamžiků snažím, úspěchy jsou minimální. Jediná činnost kdy se mi to daří bez problémů je snad jenom běhání. Při něm jako by se mi mozek vypnul a já si užívám jen ten pocit, který zažívám při běhu, a okolí.

Doporučuji se nad tím zapřemýšlet. Myslím si, že hodně lidí po většinu dne pořádně nevnímá své okolí. Proč patřit mezi ně, že?