Konec volání a nepochopitelné studijní oddělení

Nějak jsem se zapomněl zmínit, že tu práci v call-centru jsem ukončil. Už jsem na to víc neměl. V životě už v call-centru pracovat nechci a snad nebudu. Tahle zkušenost mi stačila a opravdu to nikomu nedoporučuji. Peníze nejsou špatný, ale chvíli trvá než se na pěkné člověk dostane. Nejhorší je ta psychická únava a vypětí, protože prakticky každý člověk je do telefonu na operátora nepříjemný a operátor musí být za každé situace příjemný. Je to prostě nevděčná práce. Je ale pravda, že je lepší dělat něco než se jenom flákat doma a zoufat si. Já jí vzal hlavně proto, že jsem opravdu nic jiného nemohl sehnat, a to bych bral cokoliv. Jinak jí dělají úplně všichni, od studentů, přes inženýry až po prodavačky, které to mají jako přivýdělek. Takže když Vám bude někdo volat a Vy mu řeknete ať si najde radši nějakou pořádnou práci, měli byste si uvědomit, že ti lidé chtějí jinou práci, jen se jim jí nedaří sehnat. Se mnou bylo v call-centru jen několik lidí, kteří by práci rukama nezvládli a s aktivním voláním byli spokojení. Jinak se všichni opravdu snažili něco jiného sehnat.

Hned po ukončení tohle úterý jsem začal s hledáním nové práce, alespoň do doby než začne škola. První nabídku, kterou jsem dostal, bylo dělání práce ostrahy v Kauflandu. S týpkem jsem se dohodl, že si práci nechám ukázat a pak se rozhodnu jestli jo nebo ne. V Kauflandu mi jeden zaměstnanec firmy ukázal o čem ta práce je, netrvalo to ani hodinku. Jak jsem hned pochopil, prostě dělání blbce za minimální plat. Člověk stojí 14 hodin na nohou, snaží se uhlídat obchod a nemá žádné pravomoci. A aby to nebylo málo, když se splete a zadrží někoho kdo nekradl, má z toho ještě problémy. Už po pěti minutách jsem věděl, že to dělat nebudu, ale ze slušnosti jsem si to radši vyslechl všechno. Alespoň si měl ten strážník s kým pokecat.

Dále jsem se pokoušel obvolávat nabídky brigád z netu, ale bohužel bylo vše hned obsazené. A to jsem tam volal okamžitě co se objevily. Nakonec jsem si sehnal týdenní brigádu na jedné stavbě přes starou dobrou agenturu www.nabrigadu.cz. Úplně se na to těším. Konečně zas budu dělat něco pořádného rukama.

V agentuře mi řekli, že po mě chtějí nové potvrzení o studiu. Tak jsem jim řekl, že jim ho druhý den přinesu. Ve čtvrtek jsem kvůli tomu potvrzení a dalším věcem, jako samolepka na isica a potvrzení průkazky na autobus, vstával a jel do školy. Došel jsem na studijní oddělení a zjistil jsem, že ve čtvrtek má zavřeno. Řekl jsem si OK, moje blbost, dojdu tam v pátek, tedy dnes, a všechno si vyřídím. Dnes jsem tam jel znovu, přijdu ke dveřím a co nevidím, malý zelený papírek s nápisem: “3. 9. dovolená”. Chápete to? Já tedy ne. To tam nemohli dát už ve středu když končili? Prostě je jim úplně jedno, že tam kvůli tomu lidé jedou třeba hodinu. Vysoká škola, jeden velkej holubník.

A já tu novou samolepku na isica potřeboval, protože jsem si chtěl koupit novou šalinkartu. Jinak by mě příští týden stál šíleně moc peněz za jízdný. Nakonec jsem se rozhodl to risknout a koupit i bez prodloužení isic karty. Z milé prodavačky naštěstí vylezlo, že mi kupon platí až do konce září a čtvrtletní jízdný mi prodala za studentskou cenu. Jen tam musím do konce září zajít ještě jednou s prodlouženým isicem a za malý příplatek si dokoupit kupon na další rok. Prostě kocourkov hadr v těhle věcech. Konec dobrý, všechno dobré…

Nakonec call-centrum :-(

Konečně se mi začalo jakžtakž dařit. Dlouho se mi nedařilo sehnat práci, měl jsem jich několik rozjednaných, ale bohužel, ty které se mi líbily nejvíce, jsem nedostal. A to nejsem vůbec v tomhle ohledu náročný. Nakonec jsem byl donucen přijmout práci v call-centru. Vůbec s tou prací nejsem spokojený, ale peníze potřebuji. Čas od času se stane, že člověku na druhé straně drátu opravdu pomůžu, to mě potom ta práce i chvilku těší. Je to pro mě jen jedna kratičká zastávka na dlouhé cestě zaměstnání, alespoň doufám…

Jinak pro všechny koho zajímá jak to chodí v call-centrech. Je to práce poměrně hodně těžká na psychiku. Opravdu jí nemůže dělat úplně každý. Každé call-centrum je v něčem jiné. Někde chtějí určitý obrat v prodeji, jinde ne. Doporučuji si zjistit předem, jak to ve vámi vybrané společnosti chodí.

(Zatím) Moje nejhorší pracovní zkušenost

Již pár týdnů hledám stálejší brigádu, ale nedaří se a nedaří. Z toho důvodu jsem donucen brát co se naskytne, tedy hodně jednorázových brigád. Nic proti nim nemám, i když se většinou jedná o úplně podřadné práce, ale včera mě realita praštila do očí naplno.

Vzal jsem brigádu přes agenturu do jedné továrny k pásu. Ještě nikdy předtím se mi k takové práci „nepoštěstilo“ dostat. Název brigády zněl (a pořád zní) „Balení PC komponentů“, představoval jsem si pohodovou práci. Vždyť to jsou PC komponenty. Jak já byl naivní!

S blaženou nevědomostí jsem dorazil na místo, převlékl se a čekal co se bude dít. Mě a ještě několik lidí si vzala jedna mistrová a hned to začalo. „Kufříkování“ microSD karet, tedy vkládání do těch malinkatých plastových pouzdérek. První hodinu to jakž takž šlo, ale pak se dostavila krize. Nejdřív bolela záda, potom krk, nohy, oči a zas záda. Následně přišel pocit neskutečné nudy a stereotypu. Vadilo mi také, že si nemám pomalu o čem povídal se svými spolupracovníky u stolu. Jeden kluk (tak v mém věku), starší žena a dva Vietnamci. Ti byli nejhorší, ta Vietnamka pořád mluvila jak rádio a její společník pro změnu jen mlčel a přikyvoval (česky neuměli ani slovo). Když už to bylo nejhorší a připadalo mi, že jsme tam věčnost a už musí být večeře, tak jsem si všiml toho, že tam visí hodiny. Po zjištění, že uběhly teprve dvě hodiny od začátku, se dostala moje hladina trpělivosti na novou úrověň a bylo to ještě horší než předtím, když už to pro mě bylo nejhorší. Začalo mi být všechno jedno. Po několika dalších hodinách jsme se u stolu začali bavit, celkem jsem se poznali a byla sranda (většina zábavných poznámek mířila na naše „Vietnamské rádio“, musím podotknout, že rasistické nebyly), přišla mistrová a rozbila naší partu s tím, že nás potřebují jinde. Převeleli mě na jinou halu. Tam se pro změnu balily webkamery. Jednalo se o úlně jinou práci. Nešlo si při ní ani povídat, o čem bych se také bavil s Vitnamci, že. Na rozdíl od paměťovek to byla zábavnější činnost a ty dvě hodiny do konce utekly celkem rychle.

Práce to byla úplně šílená, jednalo se o jedno z nejdéle prožitých odpolední v mém mladém životě. Dřív jsem si myslel, že se tyhle součástky balí strojově. Už nejsem naivní. Nějaké 21. století vůbec nic neznamená, je to jen číslo. Dozvěděl jsem se dokonce, proč se ty výrobky balí u nás v Čechách, i přes to, že jsou náklady vyšší než v Asii. (Hodinová mzda byla a je velmi slušná, jinak bych to nevzal.) Prý proto, že se na výslednou krabici muže napsat „Made in Czech Republik“ nebo jiný podobný nápis zdražující věc o x procent. Nemám moc chuť se do té práce vracet, ale asi budu muset. I přes to, že jsem si z ní odnest zničené prsty na rukou a bolavé tělo jako jindy. Peníze jsou prostě potřeba.