Nemůžu se dočkat!

Měl bych dělat práci do školy… jenže místo toho zase sedím u toho zpropadeného internetu a surfuji. Nejvíc času trávím poslední dobou na blozích a na ebookforu. V pondělí mi má totiž dorazit Kindle a jsem úplně nedočkavostí bez sebe. V úterý před půlnocí jsem si ho objednal a v pátek už mi volal kurýr jestli jsem doma, bohužel jsem musel změnit adresu doručení, doma by mě určitě nezastihl. České obchody by se měly stydět, čtečka z Ameriky byla doma mnohem rychleji, než když si člověk něco objedná u nich. Těším se jako malý kluk na Vánoce. Zase si budu moci číst! A tak místo učení sháním nové knížky a převádím je i se starými do formátu .mobi, aby se v Kindlu daly přečíst. Tolik toho zase do té školy nemám, aby se to nedalo odložit. Jak rád říkám: „Umění žít spočívá v tom, umět se včas rozhodnout, na co se dřív vysrat!

Tenhle týden byl dost v pohodě. Ve škole jen tři dny a pak státní svátek a po něm volný pátek. Naštěstí se zadařilo a oba dva volné dny jsem byl na brigádě v Baumaxxu. Větší flákárnu jsem nezažil, většinu doby jsem jenom postával a dělal, že něco dělám. Lehčeji jsem snad ještě peníze nevydělal. I když za to vstávání si je zasloužím, práce byla lehká, ale musel jsem vstávat v půl páté ráno, abych byl včas na hale. Hrozný čas na vstávání, úplně lituji lidi, kteří musí na tu nekřesťanskou hodinu vstávat každý den. Zato ve škole nic moc. Minulý víkend jsem si vymyslel téma seminárky na předmět Včelí produkty a milý profesor mi ho, prý s těžkým srdcem, zavrhl. Ale stejně to téma udělám, jen si upravím název. Já na něj vyzraji.

Docela hodně jsem se začal zajímat o staré známé indické cvičení – jógu. Fascinuje mě na ní, že si člověk správných dýcháním a nenásilnými (alespoň doufám, že to tak je) pohyby protáhne všechny (hloubkové) svaly v těle během krátké doby. O jiných účincích na organismus nemluvě. Kdybych měl dost peněz, chodil bych na kurzy, ale bohužel nemám, takže zbývá samostudium. Naštěstí se dá na internetu sehnat dostatek knih, takže do určité fáze to půjde doma. Vím, že pak se budu muset na nějakou hodinu pod odborné vedení sem tam zajít podívat, ale do těch začátků mi to bude stačit doma. Teď už jen najít si na cvičení jógy okno v rozvrhu mezi ostatním cvičením. Snad se mi to povede a do pár týdnů začnu. Ale nejdřív musím krapet něco nastudovat. Pomocí Kindlu to studium půjde ještě lépe.

Všechno možné, hlavně z mé palice

Týden byl na můj vkus až nějak moc plný školních povinností. Vůbec se mi to nelíbí. Pořád ve škole a i na víkend máme hodně úkolů. Ale naplánoval jsem si to, takže to v pohodě zvládnu. Ale i tak to nebude nic lehkého. Kalendář na googlu mám zcela zaplněný školními věcmi a k nim ještě hromadou jiných povinností. Nějak jsem se ten kalendář naučil používat a už si to bez něj neumím představit. Jen kdyby to všechno sepsané na jednom místě nevypadalo tak hrozivě.

Hodně jsem přemýšlel nad svojí finanční situací a snažil jsem se najít si tady v Brně zase nějakou brigádu. Alespoň na ten pátek, sobotu a neděli, které mám volné. Poslal jsem opět několik životopisů a čekal. Jenže jsem tvrdě narazil. Ne v tom, že by se neozvali, to mi hezky volali a jednou dokonce asi minutu po odeslání mailu s životopisem. Ale narazil jsem hlavně na neflexibilitu pracovní doby požadované od zaměstnavatelů. Ve všech inzerátech to znělo krásně: Práce časově ideální pro studenty – pojďte k nám. Ale reálné požadavky měli jiné. Vždy chtěli několik dní v týdnu a ještě k tomu normální pracovní doby, osm hodin denně. Jenže to já prostě nejsem schopný ve svém časovém rozvrhu nikde najít. Nejsem žádný Hermiona z Harryho Pottera, abych se vracel v čase. Snažil jsem se najít i jednorázové víkendovky, ale i s těmi je to nevalné. Buď vůbec nic a nebo hned obsazené. I když jsem na netu dost často, tak bohužel většinou ne v době, kdy se inzeráty nejčastěji na web zadávají. Takže výsledek snažení = je to pořád stejné, ani ve třetím semestru si ke studiu nemůžu přivydělat. Snad ve čtvrtém…

Pěkně mě to štve, že nemám žádný vedlejší příjem peněz ke studiu. Být pořád závislý na rodičích se mi nelíbí. Jak bylo v létě finančně krásně… Většinu peněz jsem totiž dal teď na začátku školního roku do rozjezdu školy (dobře, úplně všechno ne, také jsem si hodně užíval života) a nezbylo mi prakticky nic. To bylo plateb. A teď to také není o nic lepší, prakticky všechno jde na studia a platby okolo. Ani mou vysněnou věc si nemůžu koupit. A to už po těch pár letech co jí chci nestojí deset tisíc, ale jenom tři. Víc už dolů jít nemůže. Chci čtečku knih s technologií E-ink. Mám vyhlídnutý Kindle 3 od Amazonu. Podle mě úplně dokonalý přístroj pro čtenáře. V počítači mám stovky knížek, ale zařízení na čtení mi od Vagiho narozenin jaksi pořád schází. Takové roky čtečku chci a když už je konečně za dobrou cenu, tak pro změnu nemám prostředky. No nenaštvalo by to? Ale já to jen tak nevzdám, doufám, že do měsíce, maximálně dvou, jí budu mít doma.

Alespoň, že v osobním životě se mi pro změnu celkem daří. Až jsem dokonce spokojený. Což nevím jestli jsem vůbec kdy předtím byl. Asi mi není souzeno být spokojený ve všem. Vždycky musí být něco na druhé straně váhy. Jin a Jang jsou holt všude… Do toho všeho se konečně dostalo na každodenní učení angličtiny a také to psaní. Hodně se snažím. Naproti tomu k rodokmenu už jsem se delší dobu nedostal = znovu jsem zamrzl na mrtvém bodě a aby toho nebylo málo, ani číst si nestíhám. To jsou samý skripta a na knížku on Janči se nenachází vůbec čas. To, že nemám čas na filmy, seriály a rodokmen beru, ale to čtení mě prostě a jednoduše štve!

Jsem si postěžoval a hned mi je líp. 😀 Dělám si srandu, je to jenom každodenní realita, která mě už fakt naštvat nemůže.

Hurá do třetího semestru

Minulou sobotu se mi v podvečer konečně zpřístupnilo vytvoření rozvrhů do třetího semestru. Nejdříve jsem měl v plánu udělat si rozvrh co nejjednodušší, abych ve škole skoro vůbec nemusel být. Ale padlo mi do oka tolik zajímavých předmětů, že jsem prostě neodolal a přidal si hodně volitelňáků. Nakonec mám rozvrh naplánovaný na několik hodin každý den od pondělí do pátku. Vypadá to sice hrozně, ale jednu výhodu to má. V příštích semestrech už si nebudu muset přidávat volitelné předměty. Díky tomuto semestru totiž splním na konci bakalářského studia hranici 180 kreditů úplně s přehledem. Pak budu mít v dalších semestrech dost volna, abych si konečně našel trvalejší práci, hlavně v oboru. Studuji totiž obor Stavby na bázi dřeva (jinak dřevostavby) na Mendelově univerzitě a zatím jsem se sháněním práce neměl moc štěstí. Poslední dva roky v oboru prakticky nic…

Abych si vyčistil hlavu od té celoprázdninové práce v call-centru, vzal jsem na týden práci na stavbě. Rekonstrukce starší usedlosti, takže hlavně bourání, práce s lopatou, vození koleček atd. Jednoduchá nenáročná nádeničina. To byla taková úleva pracovat konečně s lidmi stejného ražení jako já. Samí stavaři nebo lidé studující obory blízké stavebnictví. Vyčistil jsem si hlavu, hodně vzpružil a protáhnul celé tělo a k tomu si užil spoustu zábavy. Já prostě na podobnou práci nedám dopustit. Škoda, že mám teď v týdnu obíhání různých věcí kvůli škole, asi bych vzal i další týden. Přece jenom, peníze také nebyly špatné.

Co dodat, snad jen to, že se do té školy docela dost těším. Je to sice divné, ale holt pravda. Člověk si tam i odpočine.

Konec volání a nepochopitelné studijní oddělení

Nějak jsem se zapomněl zmínit, že tu práci v call-centru jsem ukončil. Už jsem na to víc neměl. V životě už v call-centru pracovat nechci a snad nebudu. Tahle zkušenost mi stačila a opravdu to nikomu nedoporučuji. Peníze nejsou špatný, ale chvíli trvá než se na pěkné člověk dostane. Nejhorší je ta psychická únava a vypětí, protože prakticky každý člověk je do telefonu na operátora nepříjemný a operátor musí být za každé situace příjemný. Je to prostě nevděčná práce. Je ale pravda, že je lepší dělat něco než se jenom flákat doma a zoufat si. Já jí vzal hlavně proto, že jsem opravdu nic jiného nemohl sehnat, a to bych bral cokoliv. Jinak jí dělají úplně všichni, od studentů, přes inženýry až po prodavačky, které to mají jako přivýdělek. Takže když Vám bude někdo volat a Vy mu řeknete ať si najde radši nějakou pořádnou práci, měli byste si uvědomit, že ti lidé chtějí jinou práci, jen se jim jí nedaří sehnat. Se mnou bylo v call-centru jen několik lidí, kteří by práci rukama nezvládli a s aktivním voláním byli spokojení. Jinak se všichni opravdu snažili něco jiného sehnat.

Hned po ukončení tohle úterý jsem začal s hledáním nové práce, alespoň do doby než začne škola. První nabídku, kterou jsem dostal, bylo dělání práce ostrahy v Kauflandu. S týpkem jsem se dohodl, že si práci nechám ukázat a pak se rozhodnu jestli jo nebo ne. V Kauflandu mi jeden zaměstnanec firmy ukázal o čem ta práce je, netrvalo to ani hodinku. Jak jsem hned pochopil, prostě dělání blbce za minimální plat. Člověk stojí 14 hodin na nohou, snaží se uhlídat obchod a nemá žádné pravomoci. A aby to nebylo málo, když se splete a zadrží někoho kdo nekradl, má z toho ještě problémy. Už po pěti minutách jsem věděl, že to dělat nebudu, ale ze slušnosti jsem si to radši vyslechl všechno. Alespoň si měl ten strážník s kým pokecat.

Dále jsem se pokoušel obvolávat nabídky brigád z netu, ale bohužel bylo vše hned obsazené. A to jsem tam volal okamžitě co se objevily. Nakonec jsem si sehnal týdenní brigádu na jedné stavbě přes starou dobrou agenturu www.nabrigadu.cz. Úplně se na to těším. Konečně zas budu dělat něco pořádného rukama.

V agentuře mi řekli, že po mě chtějí nové potvrzení o studiu. Tak jsem jim řekl, že jim ho druhý den přinesu. Ve čtvrtek jsem kvůli tomu potvrzení a dalším věcem, jako samolepka na isica a potvrzení průkazky na autobus, vstával a jel do školy. Došel jsem na studijní oddělení a zjistil jsem, že ve čtvrtek má zavřeno. Řekl jsem si OK, moje blbost, dojdu tam v pátek, tedy dnes, a všechno si vyřídím. Dnes jsem tam jel znovu, přijdu ke dveřím a co nevidím, malý zelený papírek s nápisem: “3. 9. dovolená”. Chápete to? Já tedy ne. To tam nemohli dát už ve středu když končili? Prostě je jim úplně jedno, že tam kvůli tomu lidé jedou třeba hodinu. Vysoká škola, jeden velkej holubník.

A já tu novou samolepku na isica potřeboval, protože jsem si chtěl koupit novou šalinkartu. Jinak by mě příští týden stál šíleně moc peněz za jízdný. Nakonec jsem se rozhodl to risknout a koupit i bez prodloužení isic karty. Z milé prodavačky naštěstí vylezlo, že mi kupon platí až do konce září a čtvrtletní jízdný mi prodala za studentskou cenu. Jen tam musím do konce září zajít ještě jednou s prodlouženým isicem a za malý příplatek si dokoupit kupon na další rok. Prostě kocourkov hadr v těhle věcech. Konec dobrý, všechno dobré…

Nakonec call-centrum :-(

Konečně se mi začalo jakžtakž dařit. Dlouho se mi nedařilo sehnat práci, měl jsem jich několik rozjednaných, ale bohužel, ty které se mi líbily nejvíce, jsem nedostal. A to nejsem vůbec v tomhle ohledu náročný. Nakonec jsem byl donucen přijmout práci v call-centru. Vůbec s tou prací nejsem spokojený, ale peníze potřebuji. Čas od času se stane, že člověku na druhé straně drátu opravdu pomůžu, to mě potom ta práce i chvilku těší. Je to pro mě jen jedna kratičká zastávka na dlouhé cestě zaměstnání, alespoň doufám…

Jinak pro všechny koho zajímá jak to chodí v call-centrech. Je to práce poměrně hodně těžká na psychiku. Opravdu jí nemůže dělat úplně každý. Každé call-centrum je v něčem jiné. Někde chtějí určitý obrat v prodeji, jinde ne. Doporučuji si zjistit předem, jak to ve vámi vybrané společnosti chodí.

(Zatím) Moje nejhorší pracovní zkušenost

Již pár týdnů hledám stálejší brigádu, ale nedaří se a nedaří. Z toho důvodu jsem donucen brát co se naskytne, tedy hodně jednorázových brigád. Nic proti nim nemám, i když se většinou jedná o úplně podřadné práce, ale včera mě realita praštila do očí naplno.

Vzal jsem brigádu přes agenturu do jedné továrny k pásu. Ještě nikdy předtím se mi k takové práci „nepoštěstilo“ dostat. Název brigády zněl (a pořád zní) „Balení PC komponentů“, představoval jsem si pohodovou práci. Vždyť to jsou PC komponenty. Jak já byl naivní!

S blaženou nevědomostí jsem dorazil na místo, převlékl se a čekal co se bude dít. Mě a ještě několik lidí si vzala jedna mistrová a hned to začalo. „Kufříkování“ microSD karet, tedy vkládání do těch malinkatých plastových pouzdérek. První hodinu to jakž takž šlo, ale pak se dostavila krize. Nejdřív bolela záda, potom krk, nohy, oči a zas záda. Následně přišel pocit neskutečné nudy a stereotypu. Vadilo mi také, že si nemám pomalu o čem povídal se svými spolupracovníky u stolu. Jeden kluk (tak v mém věku), starší žena a dva Vietnamci. Ti byli nejhorší, ta Vietnamka pořád mluvila jak rádio a její společník pro změnu jen mlčel a přikyvoval (česky neuměli ani slovo). Když už to bylo nejhorší a připadalo mi, že jsme tam věčnost a už musí být večeře, tak jsem si všiml toho, že tam visí hodiny. Po zjištění, že uběhly teprve dvě hodiny od začátku, se dostala moje hladina trpělivosti na novou úrověň a bylo to ještě horší než předtím, když už to pro mě bylo nejhorší. Začalo mi být všechno jedno. Po několika dalších hodinách jsme se u stolu začali bavit, celkem jsem se poznali a byla sranda (většina zábavných poznámek mířila na naše „Vietnamské rádio“, musím podotknout, že rasistické nebyly), přišla mistrová a rozbila naší partu s tím, že nás potřebují jinde. Převeleli mě na jinou halu. Tam se pro změnu balily webkamery. Jednalo se o úlně jinou práci. Nešlo si při ní ani povídat, o čem bych se také bavil s Vitnamci, že. Na rozdíl od paměťovek to byla zábavnější činnost a ty dvě hodiny do konce utekly celkem rychle.

Práce to byla úplně šílená, jednalo se o jedno z nejdéle prožitých odpolední v mém mladém životě. Dřív jsem si myslel, že se tyhle součástky balí strojově. Už nejsem naivní. Nějaké 21. století vůbec nic neznamená, je to jen číslo. Dozvěděl jsem se dokonce, proč se ty výrobky balí u nás v Čechách, i přes to, že jsou náklady vyšší než v Asii. (Hodinová mzda byla a je velmi slušná, jinak bych to nevzal.) Prý proto, že se na výslednou krabici muže napsat „Made in Czech Republik“ nebo jiný podobný nápis zdražující věc o x procent. Nemám moc chuť se do té práce vracet, ale asi budu muset. I přes to, že jsem si z ní odnest zničené prsty na rukou a bolavé tělo jako jindy. Peníze jsou prostě potřeba.

Počítání cyklistů…

Zúčastnil jsem se brigády pro Brno – Počítání cyklistů na cyklostezkách. Brigádu jsem vzal hlavně ze zoufalství. Žádnou jinou se mi totiž nedaří sehnat. Ale to je vedlejší.

O brigádě jsem neměl žádné iluze. Přesně jsem odhadl co mě čeká. Celý den sezení na přiděleném místě a začárkování každého cyklisty odkud kam jede. Můj odhad byl přesný i v tom, jaká je to nuda. Několik posledních hodin se vůbec nedalo vydržet, a bylo to ještě horší od okamžiku, kdy mi klekla baterie v mp3přehravači. Co mě ale opravdu překvapilo, byl počet cyklistů za den. Ze začátku to moc zajímavé nebylo, ale postupem času jsem si uvědomil, že počet lidí na kole prakticky pořád roste a za ten den jich je úplně šílené množství. Moje počítání bylo v časech 7:00 – 11:00 a 14:00 – 20:00, ve všední den. Za tuto dobu mi projelo před očima 660 cyklistů, několik bluslařů a dost lidí na koloběžkách. Průměrně 66 cyklistů za hodinu, tedy v konečném součtu těch cca 1000 kolařů za celý den.

Myslím si, že to není vůbec špatné číslo. Na to, že se jízda na kole po městě prakticky rovná sebevzaždě. Také se k těmto dobrovolným sebevrahům každou volnou chvilku hlásím. Už abych si přivezl z bývalého bydliště kolo…

Počty po jednotlivých hodinách měření:

  • 7:00 – 8:00 = 67 (lidé jezdili do práce a do škol)
  • 8:00 – 9:00 = 41 (malý útlum)
  • 9:00 – 10:00 = 30
  • 10:00 – 11:00 = 34 (zde začala rostoucí tendence)
  • 14:00 – 15:00 = 65
  • 15:00 – 16:00 = 77
  • 16:00 – 17:00 = 96
  • 17:00 – 18:00 = 105 (maximum, lidé se jeli projet a odreagovat)
  • 18:00 – 19:00 = 77 (opět útlum)
  • 19:00 – 20:00 = 68