Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.

Výzkum vlivu minimalistické obuvi na výskyt běžeckých zranění

Již někdy na jaře jsem si na Běhej.com všiml článku, že nějaká Zuzka shání dobrovolníky z řad minimalistů, kteří podstoupí vyšetření pro její diplomku. Název diplomové práce je Vliv minimalistické obuvi na výskyt běžeckých zranění. Na jaře mi bohužel neodepsala a tak to vyšumělo. A situace se opakovala, s tím rozdílem, že tentokrát na její výzkum upozornila Klárka na Dailymile. Nelenil jsem, napsal e-mail, tentokrát komunikace proběhla a já měl domluvený termín na 18. října od dvou hodin. Zrovna se mi to hodilo, protože jsem měl cestu do Prahy a nějaké vyřizování tam.

Samotné měření moc času nezabralo. Byly nějaké problémy uzel D s neurovědami v Motolu najít, ale nakonec se podařilo a já přišel přesně na čas. Při procházení Motolem jsem šel po balkonu a v místech, kde se natáčeli Básníci. Takový milý bonus. Jak už jsem psal, na místo se mi podařilo dorazit přesně a po krátkém telefonátu vystoupila z výtahu i Zuzka. Budoucí fyzioterapeutka, běžkyně, minimalistka a v pohodě holčina.

Dostal jsem vylosovat papírek, který určil v jakých botách bude pořadí měření, u mě od normálních bot přes mé Vivobarefoot a nakonec naboso, a mohlo se začít. Instrukce jednoduché, stát zpříma a hledět před sebe na smajlíka na zdi, neusmívat se a pokud možno se nehýbat. Normální běžecké boty s vysokou patou mi byly naštěstí zapůjčeny. První test jen stoj na tak 5 cm silném molitanu, nejdřív 52 vteřin s otevřenýma očima a pak to samé se zavřenýma. Překvapilo mě, že se zavřenýma očima byla stabilita o hodně těžší. Po tomto testu šel molitan pryč a už jsem stál pouze přímo na desce měřícího přístroje. Následovalo opět 52 vteřin s otevřenýma očima, jenže tentokrát se deska pomalu pohybovala dopředu a dozadu. To samé poslepu. Poslední měření probíhalo jako ty předešlé, jen se deska pohybovala dost rychle, za těch 52 vteřin sebou cukla 104 krát. Ke konci už mě dost braly křeče do chodidel, přeci jenom na ty tlumené boty nejsem zvyklý. Byly pro mě utrpení. Dále se to samé měřilo ještě dvakrát, nejdřív v mých Vivobarefoot Evo 4.0 a nakonec úplně bez bot. V mých botách a bez bot jsem se cítil o mnoho jistěji, než v těch propůjčených přetlumených botách.

Po tomto měření na přístroji následovalo už jenom pár vyšetření. Mých chodidel, v klidu a za chůze, i když to šlo pouze o vizuální vyšetření, a délky nohou. Nejdřív akční délky, tzn. v mém přirozeném postoji, a poté i délky klidové, v sedě na židli vždy s jednou nohou položenou na stejně vysoké židli přede mnou. Tohle měření mě z celého vyšetření zajímalo nejvíc. Již několik měsíců mi totiž přišlo, že mám levou nohu delší, přišel jsem na to sledováním došlapu při běhu. Měl jsem pravdu. Zuzka mi potvrdila, že u akční délky je má levá noha o 3 cm delší. Což je prý normální, většina lidí to má podobné, vždy jedna noha o pár centimetrů delší. U klidové délky ovšem zjistila, že mám obě dvě nohy naprosto stejně dlouhé. Budu tedy muset zapracovat na postoji, něco bude spatně. Následovalo vyplnění krátkého dotazníku a byl jsem propuštěn. Na cestu jsem dostal karamelové lízátko. 🙂

Doporučuji sledovat diplomové práce z Univerzity Karlovy. Někdy v brzké době, v což doufám, bude tento výzkum u koce, obhájený a hlavně se všemi výsledky. Konečně se dozvíme, jaký vliv na tvorbu zranění a stabilitu mají minimalistické a barefoot boty v porovnání s normálními. Přiznám se, že se nemůžu dočkat.

Po měření jsem začal přemýšlet nad jednou věcí ohledně chodidel. Při shlédnutí mých chodidel si totiž Zuzka zapsala, že začínají být ploché. Nevím, jestli s tím souhlasím, spíše ne. Podle mého pozorování barefoot boty ploché nohy nedělají. Já mám totiž už přes rok klenbu nohy beze změny, často jí kontroluji těmi jednoduchými testy s došlapem mokrou nohou a přiloženými nohami u sebe. Osobně si myslím, že se na chodidlech pouze vytvářejí a zvětšují svaly, které jsou normálně zakrněné a tím pádem nohy vypadají jako ploché. Čas od času se dám na toto téma s kamarády, vždy když jsme na bazéně, nebo někde podobně, a párkrát jsme dokonce i chodidla porovnávali. Vždy byli překvapení, že mám svaly v místech, kde oni nemají nic, nejčastěji právě přímo pod klenbou z vnitřní strany chodidla. Jedná se o můj soukromý názor, takže ho nikomu nevnucuji, že běháním naboso a v barefoot botách prostě ploché nohy nevznikají, jen zmohutní svaly, které v normálních botách nepoužíváme.

1st Prague Barefoot Run

header-logoaneb První pražský běh naboso. Této charitativní akce jsem si poprvé všiml na facebooku a hned mě zaujala. Oficiální stránky se mi zalíbily a zaregistroval jsem se.

Neběžecká vsuvka – jinak zábava hned po ránu. Hezky naplánované jsem to měl. Vstát, vyvenčit Eddyho, nakrmit ho, zabalit věci, vyzvednout kamaráda a v klidu dojet do Prahy. Vše v pohodě, ale zasekl jsem se u odjezdu od domu. Sednu do auta, v klidu poskládám věci kam potřebuji a startuji. A nic. Motor se ani jednou neotočil. Co teď? Doma všichni spánek hluboký a na ulici nikdo. Co mě nenapadlo, auto stálo směrem do kopce, tak jsem myslel, že třeba skočí na zpátečku. No, teď už vím, že šlo o blbý nápad. Po dalším několikaminutovém přemýšlení mě napadlo auto otočit a nastartovat na jedničku. To otočení byla dost fuška, ale povedlo se, auto naskočilo a pak už vše šlo podle plánu. Cestou se i ta baterka dobila.

Počasí moc nepřálo, jak víme, ale i tak se 1. června dostavilo více než 200 lidí. Teplota okolo 10°C a k tomu vytrvalý déšť, no nic příjemného. Počasí nepočasí, když se někam přihlásím, tak tam prostě jedu i kdyby trakaře padaly. Do Prahy jsem vzal ráno kamaráda  pak vyrazil směr park Ladronka. Na místo se mi podařilo dorazit něco před desátou. Park pěkný, ale na místě ještě ani noha. Jako pár lidí tam bylo, ale žádná sláva. Pokecal jsem s pár známými, neustále hlídal Eddyho a tak nějak se poflakoval kolem. Eddy je kapitola sama pro sebe, byl jako u vytržení, hlavně se psem, který patřil k lidem z Vivobarefoot stánku. Mohli se ublbnout k smrti a stále oba měli spoustu energie. Zima byla opravdu pořádná a tak jsem nepohrdl účastnickým tričkem. Jako už obvykle, opět jsem se málo oblékl a byla mi zase zima. Pak jsem se šel projít s Eddym a přišel jsem o vystoupení Barefoot Teda. Lehce mě to mrzí.

Před dvanáctou směr start a čekání na zahájení. K mému velkému úžasu Eddy nebyl jediný pes, který běžel, s velkým kolegou, asi ohařem, byli dva. Zařadili jsme se hezky na chvost startovního pole a po výstřelu si závod hlavně užili. Žádný spěch, vždyť šlo o nezávodní běh. Mám takový dojem, že vedle mě nějakou dobu běžela česká miss a prohodila se mnou pár slov, ale nejsem si jistý. Taková normální holčina.

Začali jsme s Eddym hezky vzadu a pomalu s úsměvem na tváři předbíhali stále více a více lidí. Tempo výklusové, podklad v pohodě. Pro mě by ho ani nemuseli zametat, pár desítek metrů jsem vzal pro zábavu i po štěrku, ale jinak asfalt připravený na jedničku Lidé se smáli, voda z nebe padala, nikomu nevadila a byla úžasná atmosféra. Ani jsem se nenadál a byl konec. Perník ve tvaru nohy na krk, nějaké drobnosti do ruky a hotovo. Všichni spokojení. Po běhu se mi podařilo prohodit pár slov s Jonnym z dailymile (škoda, že nestihl přijet včas na start) a pak hned domů.

Akci hodnotím na 100%. Ani počasí tamní atmosféru nepokazilo, i když se opravdu snažilo. Příští rok se určitě zúčastním znovu a Eddy také. Jen houšť a houšť podobných běhů.

Fotky na oficiální facebooku Prague Barefoot Run a všude možně na internetu. Nějak nemám žádný odkaz, ale google vám kdyžtak pomůže. 🙂

Začínám s bosoběhem

Už je to tak, konečně na mě také došlo. Po nevím kolika měsících odkládání jsem si konečně řekl „Dost! Už musíš také začít!“ Prostě jsem se rozhodl, že neustálého pobíhání ve VFF už bylo jako příprava na bosoběh dost dlouhé a je načase začít běhat naboso, tak jak jsem před hodně dlouhou dobou sám sobě slíbil.

Středa byla můj volný den a já na ní neměl nic kromě dlouhého spánku naplánovaného. Ani běh, toho bylo v předchozích dnech dost. Jenže jako na potvoru jsem se probudil velmi brzy a lenošení v posteli mě nebavilo, což je divné, protože normálně mi nedělá problém prolenošit v ní i celé dopoledne. On se mi často volný den s ošklivým počasím totiž nesejde a krásné počasí venku mě vždy donutí vypadnout z domu. Venku ošklivě, já brzy vzhůru a do toho chuť něco dělat. A také mi maličko pocukávalo v nohách, nějak se jim chtělo se provětrat. Co naplat, nohy se poslouchat musí. Jenže v hlavě se mi nechtělo běžet nic dlouhého, tak jsem se zčistajasna rozhodl, že poběžím bez bot. Trasu jsem zvolil jednoduše, prostě vyběhnout ze dveří, proběhnout Harris Street přímo až k moři, tam si dát kolečko malým parčíkem a zase se vrátit.

Oblékat si na běh pouze tričko a kraťasy byl zvláštní pocit, ale přiznám se, že příjemný. Lehké zakroužení všelijakými klouby, zapnutí Endomonda a prostě běh. Styl jsem nějak neřešil a prostě běžel. Hned od prvních kroků mi to přišlo prakticky stejné jako ve VFF. Tož se jen soustředit na ostré předměty na zemi a zbytek hlavy se věnoval úžasným novým vjemům. Je to opravdu něco cítit každý kamínek, různé druhy betonu, asfaltu, poklopy na kanalizaci, dlažbu, u moře dřevěné molo, trávu, která byla pro běh trochu horší a k tomu i zem. Myslím si, nevím přesně kdy, že jsem se začal hned po prvních metrech usmívat a úsměv mě nepřešel až domů. Jednoduše řečeno, byl to tak báječný pocit, že jsem se tlemil jako retard. Prostě něco úžasného.

Napoprvé pouze 2,75 km. Průměrné tempo 5:41/km, takže hezky pomalu. Nohy vůbec nebolely, chodidla v pohodě (jen umytí trvalo trochu déle :-D), možná lýtka byla o malinko tvrdší než normálně. To mi ale připadalo až při strečinku, pocity byly jinak naprosto normální.

Druhý bosoběh byl o dva dny později. A abych nebyl troškař, rozhodl jsem se pro běh z práce. Třetí nejkratší variantu, necelých 7,5 km. Před budovou jsem zul VFF, dal je do batohu a prostě vyběhl. Běh byl o maličko těžší, protože jsem v batohu nesl nějaké věci. Ale dalo se. První tři kilometry v pohodě, po nich ale přišly první pocity únavy. Cítil jsem, že chodidla dostávají zabrat. Nejsem ale z cukru a něco vydržím, takže žádné takové abych si bral boty. Po pěti kilometrech jsem chodidla už jasně cítil, ale i tak jsem si držel styl a boty si nevzal, vždyť domů už jen kousek. Při přebíhání Pyrmont Bridge, necelý kilometr od domova, se mi stala malinká nepříjemnost. Lehce jsem se rozhodil z rytmu a škrtl pravým palce o zem. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval, připadalo mi to totiž jako o nehet, takže pohoda. Po několika desítkách metrů jsem zastavil na přechodu a co na noze nevidím, docela hodně krve z roztržené špičky palce. Rychlý průzkum ukázal, že o nic moc nejde a v klidu jsem doběhl domů. Poslední metry byly ale dost těžké, chodidla už znatelně pálila…

Uběhl jsem přesně 7,34 km. Nohy bylo ještě obtížnější omýt, ale podařilo se. Zranění palce nakonec moc hrozné nebylo a teď v sobotu je už prakticky zahojený. Alespoň je to poučení pro příště, že se mám soustředit. Nohy přestaly pálit až po regeneračním nočním spánku. Zbytek pátečního odpoledne byl s nimi docela zážitek. Ale jak se říká: „Co bolí, to sílí.“ Příště to bude lepší. Rozhodl jsem se dát nohám pár dní na zregenerování, možná i pořádné zahojení, a několik dalších tréninků bude zas jen ve VFF. Ale na další bosoběh se stejně šíleně těším!

A jaké byly reakce lidí? Určitě nekoukali tak moc jako v ČR na VFF, ale i tak hodně. Turisti si na mě normálně ukazují, když probíhám kolem lidí na lavičkách, tak se okamžitě začnou bavit o mně (slyšel jsem je, a několikrát), Japonci fotí a místní podle toho kde zrovna jsem. V místech kde se pohybují běžci více je to v pohodě, ale třeba v centru jsem atrakce. Což mi přijde zvláštní, protože sám jsem tady už několik bosoběžců viděl.

Ale co si o mě lidi myslí je jejich věc. Hlavně, že mě to baví a nepřestává! A co takový maraton naboso, to musí být teprve něco…