Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

První místo za nejhorší běžeckou knihu vyhrává…

Důkaz, že jí vlastním

Miloš Škorpil a jeho nejnovější „pokus“ o knihu s názvem Štastný života běh: Zápisky ultraběžce.

Spousta lidí co mě zná ví, že Miloše a jeho přístup moc nemusím, ale slibuji, že tato krátká recenze bude plně objektivní. Jak jen recenze (trochu i soukromý názor) může být. A s klidem beru na svá bedra možnost, že mě jeho příznivci zaživa sežerou.

Kniha mi přišla již skoro před čtvrt rokem s dalšími dvěma – Jak utéct času a Vytrvalost (jsou naprosto úžasné). Tímto titulem se Zápisky honosit nemůžou. Vlastně jediný titul, který jsem knize schopný dát je – PROBOHA PROČ?!?!

Čekal jsem nějaký příběh, životní moudra, Milošovy klasické promluvy do duše… Já nevím, prostě něco podobného ostatním běžeckým knihám vydávaných v Mladé Frontě. Takové to, máme zajímavou osobnost, napíšeme něco o jejím životě, sepíšeme úspěchy, co právě dělá a nakonec z toho vezmeme nějaké ponaučení nebo alespoň silný závěr aby se čtenář okamžitě zvedl z gauče a šel se hýbat. (Knihu Lizzy Hawker prosím do tohoto seznamu nepočítám.) Myslím si, že Miloš by se na podobnou knihu dokázal zmoct. Něco naběhal, hodně proběhal a prostě ten příběh tam snad nějaký je, ne?

Miloš podle všeho vzal své staré deníky, namátkově z nich vybral zápisky, poskládal za sebe a bez nějaké větší úpravy je poslal do nakladatelství. Tam si řekli „Zas něco od Miloše…“ a prostě to vytiskli. Nikdo s alespoň špetkou kritiky v krvi by nikdy podobně světu literatury přece neublížil. I knihy Ivany Pilařové jsou proti tomuto skvostná literární díla, která mají děj a spád.

Zpátky ke knize. Nemá absolutně žádný děj. Ale vůbec! Jeden zápisek střídá druhý. Není u nich žádný úvod ani jiné podobné informace. Například najednou čteme, že Miloš běžel první ročník TMMTR (Transmoravsky Masochistický Terénní Běh) s dalšími asi 5 běžci (přesně si nepamatuji), že tento „závod“ vyhrál a bere to jako veliký uspěch. Jak by také nevyhrál, když tam bylo jen 6 lidí?! To bych se kousl taky, s málo soupeři se nejedná o problém. Pak jsme najednou na nějakém 100 km závodě v zahraničí, opět bez nějakých přesnějších údajů a informací. Pokračujeme najednou Spartathlonem, který je hodně odfláknutý, a tak dále. Kapitoly takto v knize po sobě nejdou, ale pro představuje se jedná o naprosto přesný popis chronologie knihy.

Na většině závodů měl (na tehdejší dobu a soupeře) naprosto průměrné výsledky, ale aby nevypadal jako nýmand, vždy si v zápisku našel nějaký důvod, proč neběžel naplno nebo proč závod pojal jako trénink. Tu bylo horko, tam měl po nějakých závodech, tehdy zas před závodem… Nikdy nenapsal větu typu: Moje příprava stála za nic a podle toho vypadal i výsledek. Prostě běhám tužku (ale nepřiznám si to). Dokonce i u Spartathlonu si našel výmluvu, proč mu nevyšel v lepším čase. Prý chvíli před ním běžel TMMTR a tam se oddělal. Co má pak říkat Radek B. s jeho počtem závodů a tréninkem? Jo, on vlastně nemusí, on na rozdíl od Miloše vyhrává nebo se neskutečně dobře umisťuje. Z knihy jsem si odnesl hlavně to, že kdykoliv Miloš běžel závod s více účastníky než 10, výsledek nestál za nic. Celkově jeho výsledky u závodů nad 10 km jsou spíš průměrné. Kdyby měl alespoň trochu sebereflexe a zpětně si to přiznal. Ale ne, Miloš je přeci český běžecký bůh, na kterého se nesahá… (Blicí smajlík a odplivnutí!!!)

Celkově mi přijde, že Miloš prodává sám sebe. Nejde o výkony, ale prostě o zviditelnění. Koho zajímá nějaký oběh ČR, když se přitom vozil autem a přespával v penzionech? To samé jeho jiné všelijaké běhy a přeběhy. O nějakých veslařských rekordech vůbec nemluvím, nějak jsem nepobral co v knize dělají. Prostě kniha zklamala…

Přiznám se, spoustu míst v knize jsem přeskákal, prostě se pro nudu a nezajímavost nedala číst. Ani posledních x stránek interview s Milošem se nedalo. I ten rozhovor se neskutečně vleče. „Přečtení“ mi trvalo opravdu dlouho (člověk rychle usne, když čte večer v posteli) a čas strávený nad knihou považuji za opravdu ztracený. Miloši, dlužíš mi x hodin života! Výše jsem psal, že jiné knihy člověka neskutečně motivují. No, tak tato dělá pravý opak.

Pokud opravdu chcete vyhodit své peníze, rychle do knihkupectví a jeden výtisk si kupte. Ale kvaltem, je spousta lidí, kteří potřebují podložky pod klavír a tato kniha by se mohla hodit. V této funkci bude mít nedocenitelnou hodnotu. Jinak prosím ruce pryč. Vážně co nejdál to jde! Kupte si radši knihu od Ivanky, ta alespoň umí oproti Milošovi psát a člověk se něco dozví. Proč knihu vlastně mám a rituálně jí nespálím? Chyběla by mi do sbírky…

Silvestrák Jistebnice a Nový rok

Než napíši krátce, opravdu krátce, pár řádků o proběhlých závodech na sklonku roku a začátkem roku nového, nejdřív pár slov, co oběma závodům předcházelo.

Podzim začal běžeckým zraněním, nebudu se opakovat, lze přečíst pár příspěvků zpět. Po jeho zdárném doléčení snaha o běh, ale tu hned v zárodku po asi dvou až třech týdnech zarazil náběh na chřipku (tělu prostě chybělo běhání v tom přechodu z léta do podzimu)  a pro běhání bylo na dalších cca 14 dní veto. Chřipka zdárně vyléčena, trénink se ani nestihl pořádně rozběhnout a podařila se kardinální chyba. V polovině listopadu jsem si jeden večerní běh nevzal šátek přes ústa a bylo hotovo. To víte, tempový běh v cca mínus 5-7°C nebyl dobrý nápad bez ochrany úst. Prochladly mi průdušky a malér na světě. Léčil jsem je od poloviny listopadu vlastně až do konce prvního týdne v lednu. Mezitím se několikrát uklidnily a já se snažil běhat. Váha daleko od ideální. Na Silvestra a Nový rok byly v klidu a nechali mě běhat, ale asi musí být jasné, že forma nebyla nic moc…

Silvestrovský běh Jistebnice

Krátce jedním slovem? Katastrofa! A delší verze? Kdyby se nejednalo o mou tradici, letos bych vynechal. Věda, že forma prostě není. Ale já musel jet, tradice se musí dodržovat.

Před závodem pohoda kecání s kamarády o všem možné a nemožném. Nejvíc o zdraví a všelijakých bolístkách, které znemožňují běhat a hlavně nějaký systematický trénink. Kdo to ještě neví, zdravý běžec je hrozná vzácnost. Jinak se jedná o spolek totálně rozpadajících se lidí.

Po příjemném rozběhání a protočení nohou pár rychlejšími rovinkami se šlo na start. Osobně jsem byl nervóznější než obvykle. Vždyť jsem od konce července nestál na startu žádného závodu! Vyběhlo se pěkně zostra. zkusil jsem běžet na čele, ale po přibližně kilometru mi došlo, že dnes vážně není můj den. Tempo, které bych v minulosti bral jako rozehřívací, se mi najednou zdálo neudržitelné. Na začátku! Hotovo! Najednou jsem byl čtvrtý a kluci přede mnou nevypadali nějak strhaně. Navíc od pohledu všichni v mé kategorii. V kopci na cca čtvrtém kilometru mě ještě dal Zdeněk Tomeček a bylo vymalováno. Jenže pohroma pokračovala. Hned v následném klesání mě dal úplně neznámý běžec (dokonce s podle mě velmi neběžeckou postavou) a v klidu si to štrádoval pryč. Aby nebylo málo, ještě před zatáčkou na cca šestém kilometru mě doběhl Korous z Táborského triatlonu a bylo. Dál nikdo v dohledu. Naštěstí!

Na startu

Začal mi odbíhat v následných kopcích. Jemu se nohy točily, mě ne. Při vyběhnutí na nejvyšší vrstevnici mi došlo, že závod už je pasé a prostě jsem se začal kochat okolím. Po cca 3 týdnech na slunci a dechberoucí zmrzlou nádherou kolem. Led pod nohami se dal ignorovat a já se prostě kochal. Ne, že bych nemakal. Jel jsem jak lokomotiva, ale až na zvukový efekt nic moc. Druhá půlka byla prostě kochací. Dva kilometry před cílem se mi vzadu čas od času objevil nějaký běžec, ale tempo měl shodné jako mé, takže pohoda. V cílové rovince žádný spěch, trochu jsem i zpomalil a bylo mi už všechno jedno.

V cíli už o nic nešlo

Nebudu zdržovat, doběhl jsem sedmý a letos mě dali i kluci, kteří mě normálně neviděli nikde jinde než na startu. Osobní ostuda. Čas na těch cca 14,3 km 57m 59s. Bída nad bídu. Co mě pak dodělalo byly výsledky. O umístění nešlo, ale o časy. První byl nějaký kluk z Třeboně s časem lehce nad 54 minut. Já vloni doběhl za 53:33 a až na třetím místě! Konečně byl zase jednou rok bez rychlých běžců a já musím být úplně mimo formu. Prostě klasika. Toť vše k zakončení roku, příští snad bude běžecky úspěšnější.

Novoroční běh kolem Sídliště nad Lužnicí

Ve zkratce k silvestru – hromada lidí u mě doma (protočilo se snad až 25, nevím, nejsem si jistý), zábava veliká, hrozně jídla, moc jsem nepil a konec až v půl páté ráno! Spánek dost roztržitý, no nic moc.

Ještě dvě hodiny před závodem jsem nevěděl zda půjdu – únava. Jenže start přibližně 300 metrů od mého nynějšího bydliště, takže povinnost. Na místě spousta lidí ze včerejší Jistebnice, triatlonisti už se rozběhávali, my ostatní hlavně kecali a byli rádi, že žijeme. Hlavně byla sranda. Nový rok jak má být, aji s trochou závodění.

Závod samotný byl celkem rychlý. To víte, pět km netrvá moc dlouho. Na startu jsem za to vzal a prostě si běžel na pohodu. Po včerejších 14 km (kdy mi moc do smíchu nebylo) a dlouhé noci se mi ale běželo dobře. Ani obsah žaludku nechtěl ven, což mě mile překvapilo. Když jsem i po dvou kilometrech byl stále v čele, překvapilo mě to. Hned za mnou byl tedy Vojta Vacek z triatlonu Tábor, ale za ním obrovská mezera. Na půlce se na mě dotáhl a běžel těsně za mnou. To se běží, když předchozí den běžel jenom šestku… Nohy měl lépe roztočené než já. a ne jenom roztočené, i lépe natrénováno.

Start

Přibližně kilometr a půl před cílem byl Vojtův trenér. Zařadil se za nás a povzbuzoval Vojtu slovy: „Jsi na tom líp!“, „Dojde mu!“, „Cíl je tvůj!“, „Běž si svoje a na něj se neohlížej!“ Jak by se taky ohlížel, když jsem byl před ním, že. Po pár set metrech se odpojil a zatímco my obíhali dlouhou zatáčku, on si naběhl. Do cíle zbývalo cca 500 metrů, my s Vojtou běželi z plna sil a on vedle nás. Hned začal: „Teď to zkus! Už vadne!“ Vojta vážně zkusil, což Michal hned doplnil hláškou „Drž to, zlomíš ho!“ To tak, zase jsem za to vzal a dostal se před něj, což tedy překvapilo oba. 😀 Ještě cca 200 metrů do cíle v předposlední zatáčce stále první, jenže pak mě Vojta za obrovského podporování Michala (a s mou přímou demoticvací) vzal, finiše podle všeho trénuje, a utekl mi. Jako by měl v nohách dynamit – krásný finiš! Mým nohám prostě najednou došla šťáva. Cílová rovinka byla jeho a já si doběhl do cíle v čase 18m 14s (5100 m), pět vteřin za Vojtou.

Předposlední zatáčka

Vítězství Vojtovi přeji, tvrdě si ho vydřel, ale k chování trenéra nevím jak se postavit. Smí se vůbec něco podobného? Táhnout svého svěřence do cíle nejen slovně, ale dělat mu vlastně i dá se říci vodiče? Podle mě dost nesportovní a hlavně nefér. Nevím, pokud někdo ví jako to je, prosím o koment. 😉

No nic, stalo se, prohrál jsem s Vojtou, ne trenérem, a jede se dál. Druhé místo také pěkné, navíc mě potěšila průměrka 3:36/km (jsem myslel, že takové rychlosti nejsem momentálně schopný). Na začátek roku paráda. Sice mě naštvalo, že mě Vojta dal, loni mě na závodech také ani neviděl, ale s mým podzimem to beru sportovně. Jarní sezóna bude moje! Až do poloviny března pouze trénink, žádné závody. 🙂