V krátkosti o 2019

Rok 2019 přišel rychlostí blesku. Ani mi nepřišlo a byl tady. Na to, že se toho v roce 2018 z hlediska sportu moc nestalo, uběhl nějak moc rychle. Ono se asi není čemu divit, protože v jiných životních rovinách se pořád něco dělo. Kamarádi kolem mě rodili jak na běžícím pásu, svatbovali ještě rychleji, má matka se podruhé vdala (ano, dříve než její nejmladší syn – má maličkost! – poprvé!), spousta lidí slavila různá jubilea a ještě hromada věcí, na které si momentálně nevzpomenu. Můj osobní život byl jedním slovem skvělý, ale to do dnešního příspěvku nepatří a nevím jestli vůbec někdy na blogu bude. Chci být trochu tajemný. Doby, kdy jsem se rozepisoval naprosto o všem co se v mém životě šustlo, jsou asi už nenávratně pryč.U mě se toho asi nejvíce událo v oblasti jógy. Pokusil jsem se v roce 2018 o celoroční denní praxi jógy, ale snad každému musí bát jasné, že 365 dní s ásanovou praxí se nekonalo. Přišlo pár rýmiček (každý muž mě pochopí), nějaká celodenní cestování, účast na x svatbách a jednoduše spousta událostí znemožňující denní praxi. Ovšem, o dovolených se jógovalo, ať už šlo o lyžování na horách a nebo dovolenou u moře. Naštěstí mi sem tam den volna nějak extrémně nevadil, kvůli dnu nebo dvěma se svět nezboří a mé tělo se nezkrátí jako fotbalista, když se po letech bez protahování pokusí dát ruce na zem. Ono i ve světě jógy není čas od času odpočinek špatný, tělo si odpočine a člověk se pak s ještě větší vervou může pustit do další praxe a co dřív nešlo najednou jde samo. Plus, ve dnech volna je vždy víc času na pránajamu, meditaci a nebo nějaké další aspekty jógy.

Jen dva muži (včetně mě) ve skrumáži žen u spojené hodiny dvou skupin. Z původně mužské záležitosti je momentálně toto…

Jóga mě zaujala až natolik, že jsem se o ní rozhodl dozvědět víc. Už od roku 2017 jsem čas od času pokukoval po instruktorských kurzech, ale nikdy jsem se nerozhoupal se přihlásit. Vždy jen pročtení informací, zasnění se, chvíle koukání do blba a pak zase návrat do reality. Jenže s blížícím se létem jsem byl asi s občasnými zmínkami o kurzu a hlavně hodnocení lidí na Instagramu větami typu: „Cože?! Tenhle člověk si jako udělal instruktorský kurz?! Vždyť se józe věnuje jen pár měsíců!“ doma už moc otravný a začal jsem být ze strany mé polovičky lehce podporovaný (pokud se mě jen nechtěla na těch několik víkendů zbavit a mít doma klid), že bych si měl kurz také udělat. Józe jsem podle všeho propadl víc, než jsem si myslel. Tož jsem se rozhoupal a na kurz se přihlásil. Ke kurzu sem nebudu přidávat víc informací, jak probíhal a podobně, protože se nejednalo o moc dobrou zkušenost. Trval od června do listopadu a jeho informační hodnota byla opravdu nevalná. Pár informací se mi vysosat podařilo, ale s ohledem na časovou a i finanční náročnost se jednoznačně nevyplatily. Příště už nebudu koukat na cenu jako na hlavní parametr výběru. K mé vlastní obraně, pokoušel jsem se najít na internetu názory na mnou absolvovaný kurz, ale bohužel nikde nejsou. Stejně jako já je nikdo nikam nepublikoval. Osobně si myslím, že za tím je strach co by se mohlo stát, kdyby informace vyšly na povrch (reakce majitelů školy) a pak také, že absolventi dodržují ahimsu – neubližování. Kdyby se někdo chystal v ČR na kurz instruktora jógy, jen mi napište a budete vědět kterému se vyhnout. Každopádně papír mám zdárně doma a u toho asi zůstane. Kurz jsem absolvoval hlavně pro obohacení vlastní praxe, nějak mi nešlo o vedení lekcí. Sice se mě lidé kolem mě a kamarádi ptají, jestli nebudu vést někde lekce, ale výhledově není v plánu. Ale abych nelhal, sem tam vedu lekci v jindřichohradecké posilovně Raw gym. Ale opravdu jen, když nemůže nikdo jiný a hodina by se musela zrušit.

Úplně první hodina vedená mou maličkostí…

Díky hlubšímu ponoření do jógy a také nedostatku informací na kurzu zde v ČR jsem se ještě během podzimu přihlásil na intenzivní měsíční kurz jógy v Indii. O něm se více rozepíši v dalším příspěvku, je to přeci jenom víc informací. Až se vrátím z Indie, budu se rozhodovat znovu jestli někde povedu lekce nebo ne. Ale abych mnou absolvovaný kurz jen nehanil, za jedno mu vděčím, začal jsem díky němu denně meditovat. Psal jsem o začátcích s meditováním práci, takže asi tak. Každopádně má meditace se od léta velmi prohloubila. Nemedituji už sice každý den jako na začátku, ale zase se mi daří meditace delší a koncentrovanější. Vše chce svůj čas a výsledky se dostaví. Sám jsem stále na začátku cesty…Všechny mé běžecké známé asi nejvíc zajímá jak jsem na tom s během. Abych byl přesný, momentálně nijak. V červnu sice vypadala situace kolem nohy růžově a už už jsem se stavěl do bloků, ale nakonec jsem raději odpočinek protáhl na neurčito. Bolesti se vrátily a já rozhodl nechat tělo prostě regenerovat. Co to je cca rok bez běhu, že? Pohoda, klídek a cigárko. Ale vážně, nějak jsem pohybově nestrádal, i když kondička šla krapet dolů. Asi jako když se hodí kamen ze skály, dopadne do jezera a skončí pár metrů pod hladinou v bahně. Přibližně tam je momentálně moje kondička týkající se vytrvalosti. Znát byla i na jediném závodě, kterého jsem se vloni zúčastnil. Velikonoční Běh okolo Harrachovky dopadl neslavně a byl jsem rád, že jsem nedostal infarkt. Bohužel ani článek jsem o tom nenapsal…

Umírání před cílem!

Neběhám, maximálně chodím na výlety, ale žádný strach, kondolence posílat nemusíte, já se vrátím. Mám v plánu pokusit se o lehké pobíhání po mém návratu z Indie. Tedy začnu zas v březnu. Sám jsem zvědavý jak mi to půjde. Žádnou slávu neočekávám. Ale těším se! Snad se na nějakém závodě zase brzy uvidíme, já tam budu ovšem jenom do počtu někde vzadu v poli závodníků. 😉

Snad letošní rok bude stejně krásný jako byl rok 2018. Spousta se toho udála i bez mé běžecké vášně a věřím, že letošek bude na zážitky ještě bohatší. Už jen únorová Indie bude skvělý start se zážitky. Snad toho cestování bude nakonec více než vloni, a i když jsem se o něm zde nezmiňoval, bylo výletů za poznáním po ČR i Evropě dost. Uvidíme co rok 2019 přinese, vážně se na něj těším. 🙂

Běháš nebo utíkáš?

Již více než rok se má aktivita na blogu rovnala nule. Přes rok nepřidán žádný článek ani stupidní fotka. Takový skandál! Spousta lidí si určitě myslela, že jsem s blogem skončil… ale nic není dál od pravdy. Jen jsem si dal dlouhou pauzu. Jak od psaní (snadné a lehké vyjádření na Instagramu mě na chvíli pohltilo), tak i od běhání.

Postupně se mi v hlavě utřídily myšlenky a já s odstupem potřebuji přenést obsah své hlavy do textu a ventilovat ho. Třeba mé myšlenky v textové podobě někomu pomůžou. Více než roční pauza od běhání (čistě bez běhu pouze pár měsíců) mi ujasnila priority a hlouběji jsem se mohl nad mým běháním zamyslet.

Dokonce i někdo jako já, naprostý šílenec do běhu, někdo kdo si bez běhu vůbec nedovedl představit život, totální závislák, který během žil 24 hodin denně 7 ní v týdnu, se dokáže vyléčit a opět normálně žít. A běh si zase užívat jako naprosto normální smrtelník. Bez ambicí, prostě jen tak, pro radost.

Zamyšlení napomohl i e-mail od jedné čtenářky mého blogu. V lednu mi od ní přišel e-mail a já na něj zapomněl odpovědět. Za to se omlouvám, ale v zapomnění nezapadl. Dost často mi jeho obsah vytanul před očima. Paní K. psala jak se v pokročilejším věku dostala k běhu, v čem jí pomohl a jak jí postupně pohltil. Začala během žít a postupně to došlo tak daleko, že nejít běhat byl přímo hřích. Přeběhávala nachlazení, chřipky, záněty okostice a další problémy. Všichni běžci nakonec nemoci přeběhávají a nebo se na tréninkovou trasu vracejí zbytečně brzy v době, kdy by tělo ještě potřebovalo po nemoci odpočívat. Když se k tomu přičte stres spojený s prací a jinými problémy, je až s podivem, že se naše těla nesesypou dřív. Paní K. postupně také musela pro různé zdravotní peripetie přestat běhat.

Ale paní K. měla štěstí a zrovna v období neběhání/léčení (nejhorší období závislého běžce – pro nedostatek denní dávky endorfinů je s ním v jedné místnosti k nevydržení) se k ní dostala Modrá knížka o běhání a o životě (přiznám se, že osobně jsem jí nečetl a nebudu, protože Škorpil). A v e-mailu zdůraznila na co díky knize přišla. Mně se stejné myšlenky honily hlavou taky už chvíli, jen jsem je neuměl pojmenovat.

Paní K. si uvědomila, že neběhala, ale utíkala. Běháním si jenom kompenzovala jiné věci. Každému snad musí dojít, že podobný přístup nelze dlouhodobě provozovat. Ovšem, nemusí jít jenom o běhání (jako útěk může sloužit jakýkoliv sport a vlastně i činnost). Začneme běhat (dělat nějakou činnost) pro vyplněné volného času nebo proto, že nám pohyb pomáhá s nějakým psychickým (např. deprese) či fyzickým (např. zvýšená váha) problémem. Nakonec se z běhání stane prakticky druhá práce a pokud nemůžeme trénovat, je nám psychicky špatně a původní dobrý vliv na psychiku najednou nefunguje jako na začátku. Výsledky pak nejsou podle očekávání (ono zaběhnout osobák s rozhozenou hlavou jaksi nejde) a pocity z běhu se ještě zhorší. Najednou se stresujeme z volnočasové aktivity (návrat deprese pro neplnění a nespokojenost). A když není v pořádku psychika, není ani tělo (pro změnu můžeme trpět podvýživou). Začarovaný kruh.

Útěk… podle mě velmi vystihující slovo. Při ohlédnutí se zpět jsem popravdě stále před něčím utíkal. Nejdřív před rozhodnutím kam se v životě posunout, následovaly problémy v práci, které jsem ignoroval, protože hlavní byl pro mě běh a k tomu všemu trpěly i vztahy s kamarády a blízkými a nakonec i osobní vztahy. Stále jsem někde běhal a málo trávení času s lidmi jsem si obhajoval tím, že mám přeci tréninkový plán a musím ho plnit. Bez něj těch pár vteřin na svém rekordu přeci nestáhnu! Tak proč někde sedět u piva a bavit se, když mám ráno dlouhý běh, že? Proč se obtěžovat v nějakém vztahu, nemohl bych trénovat jak potřebuji, vždyť bych byl omezován…

Ten paradox, pár vteřin osobního rekordu naprosto bezvýznamného času z hlediska dějin a proti nim vlastně celý osobní život daného jedince. Nejedná se jenom o mě a můj život. Znám více lidí, kteří běhání (jiné činnosti na pro dějiny nedůležité úrovni) zasvětili život, kteří jsou po x letech obětovaných sportu sami (převážnou část doby byli také) a někdy jim to ani nepřijde jako problém. Důvod je snadný, člověk má život vyplněný činností pro něj nesmírně důležitou a je jako závodní kůň, do stran nevidí. Nevidí nebo nechce vidět, vždy s plnou nůší výmluv proč je mu krásně. Ale roky letí šíleným tempem. To uvědomení je pak tvrdý pád na zem.

Vždycky se mě lidé ptali co budu dělat, až nebudu moct běhat. Já pokaždé odpověděl, že taková doba nenastane a kdyby náhodou, tak vůbec netuším, protože si bez běhu (myslel jsem hlavně závody a celou komunitu) nedokáži život představit. Největší překvapení pro mě bylo, že po 10 letech běhání, těžkých tréninků, dodržování jídelníčku, víkendových závodech, běžeckých dovolených, rozhovorech jenom o běhu a nevím čeho všeho ještě, přišlo zranění. A? Mně vůbec nevadilo, že neběhám. Opravdu, běh mi vůbec nechyběl. Ani trochu! Najednou jsem prostě neběhal a hotovo šmitec.

Jako kdyby se mi život sám od sebe spravil. Najednou byla spousta času, vztahy s rodinou se napravily, práce taky, i vážný vztah najednou sám od sebe přišel. Prostě všechno, co celé roky nešlo a bylo na vedlejší koleji, se najednou přihlásilo o slovo. Celkově i já osobně byl a jsem jakoby vyrovnanější. Dokonce se mi zalíbila konečně jóga, které se mi v předchozích letech nedařilo ani na x pokusů přijít na chuť.

Tělu došlo, že útěk skončil. Hlavě zjištění ještě nějakou dobu trvalo, ale nakonec i ona prozřela. Klid…

Z textu by až člověk dostal dojem, že lituji těch 10 let v běhu. Tak to ale není. Nelituji ničeho. Běh mě naplňoval a já si celé to období užíval. Byla sranda a spousta zážitků. Hlavně jsem poznal neskutečné množství lidí a za to jsem rád.

Minulý měsíc, po více než roce od zranění, mi došlo, že noha je konečně v pořádku a přestala bolet. Pozitivní informace potěšila, ale to je tak vše. Neplánuji se vrátit k intenzivnějšímu běhání a závodům. Bohatě mi stačí jít si zaběhat 2-3x týdně jen pár kilometrů a k tomu se věnovat józe a meditacím. Běh mi zase přináší radost a ani mi nevadí, že dávno nejsem ve svém okolí známých a kamarádů ten nejlepší běžec. Je mi to prostě jedno. Cvičím jógu a medituji, což mě velmi baví a až neuvěřitelně naplňuje. Beru jógu celkem vážně, ale do stavu jako při běhu se nikdy nedostane. Ani nechci aby se tam dostala. Co se stane pokud vynechám denní praxi? Vůbec nic. Svět se mi nezboří. Sice je lepší praktikovat každý den, ale proč se stresovat něčím co dělám pro uklidnění, že?

Nečetl jsem žádnou knihu, vše mi došlo samo, ale zjištění trvalo dlouho – roky. Je dobré se čas od času zamyslet a podívat se na vše s nadhledem a hlavně osobním odstupem. Vystoupit z bubliny kontaktů a známých může taky pomoci. Pak někdy člověk zjistí, že něco co bere hodně vážně, není nakonec vůbec tak důležité jak si myslel.

Takže, otázka na konec vystihující vše: „Běháš nebo utíkáš?“

Šutr54 – vyrovnávám skóre

Přihlašování na letošní jarní Šutr v Praze bylo otevřené od 22. února a jelikož tou dobou byly mé nohy v neuvěřitelné formě, rychlé přihlášení bylo jasná volba. Muselo se pospíchat, místa mizela rychleji než banány v akci při dopoledním nájezdu důchodců v Kauflandu. Jednu chvíli dokonce spadl server a nebylo možné nic. Nával bych až tak veliký, že se situace dá připodobnit snad jenom k dds útoku. Každopádně lidé ve Sportovním servisu situaci rychle vyřešili a jelo se v přihlašování dál.

Příprava nijaká…

O mé dovolené na Mallorce na přelomu února/března jsem se zde na blogu nezmiňoval. Nejdříve jsem chtěl, ale pak byla má běžecká část osobnosti v takovém útlumu, že jednoduše nebyla chuť. Považoval jsem jí totiž za osobní neúspěch (i když mi hodně řekla o mých možnostech).

Ve zkratce jsem byl na Mallorce dva týdny, hlavně kvůli nabírání běžeckých objemů a sluníčku. Pořádně vypnout a nic neřešit. Jen běh a regeneraci. Za 8 výživných běžeckých dnů se mi podařilo nasekat 189 km od temp po klidné běhy. Veliká spokojenost s průběhem bez nejmenšího problému. Po návratu to vypadalo, že z tohoto objemu se podaří čerpat celou jarní sezónu. Tedy vypadlo týden, pak mě zradila noha a celé běhání šlo do kopru.

Jak nakonec probíhala příprava na Šutr? Nijak. Termín se nemilosrdně blížil a já až přibližně měsíc a půl před ním mohl začít poklusávat. Do té doby pouze a jenom jóga na denní bázi. K tomu přibyla koloběžka do/z práce a nakonec i se mi podařilo obden jí střídat do/z práce s běháním. O víkendech vždy delší běh, který ovšem nepřesáhl 20 km a hlavní čemu jsem se věnoval, bylo hodně regenerace. Opravdu hodně.

Ani těsně před závodem nepřišla žádná změna. Pořád jenom do/z práce a maximálně občasné prodloužení trasy z práce. Hlavní pro mě ovšem každý den byla jóga. Víc něž běhání a koloběžka. Ideální příprava na 54 km ultra, že?

Zakletý závod

Nebojte, Šutr v Praze je úžasný závod. Má neskutečnou atmosféru, řekl bych, neopakovatelnou. Zakletý je pro mě. Celkem jsem se akce Šutr od Michala Dobiáše z Trailpointu účastnil už třikrát (dnešek je čtvrtá účast), dvakrát Praha, jednou Šumava a vždy 3 kola/1200m+. Jsou pro mě totiž magické a neskutečně srdcové. Jedno kolo zabolí, protože se jde rychle, dvě kola dá každý, ale už se musí kousnout, na třech je vidět pořádná dávka morálu (ono přemluvit se do třetího kola není zábava) a na čtyři kola jdou podle mě už jenom opravdoví blázni (v dobrém lidi). Má první účast skončila úspěšným dokončením za 5:35 a nějaké drobné ve vteřinách. Totální zničenost. Druhá účast na Šumavě neúspěšně zabalena po dvou kolech kvůli psychice (teď už si přiznám – moc veliký kufr, který mě sesadil až na poslední pozice a já vzdal z důvodu totální únavy při nahánění prvních, hlava nedala) a třetí účast opět v Praze také po dvou kolech konec, tam mě zradila noha a zabloudění spojené se zkrácením kola (ach, jaká byla forma ten rok!)

Pro mě prostě zakletý závod, ke kterému mám respekt. Veliký respekt. Ale věděl jsem jedno. Dnes bude naprosto jiný než všechny předchozí účasti. Prvně jsem si totiž přišel Šutr pouze užít totálně bez ambic. Prvně mi nešlo o umístění a boj s lidmi, hlavní pro mě bylo porazit trať a celý závod si užít v dobré náladě a rozprávění s ostatními. I bez tréninku jsem si věřil na dokončení.

Před startem

Vůbec, ale vůbec se mi na Šutr nechtělo. Celý týden před nebyla nálada na podobnou akci. A proč jsem nakonec jel? Peníze bych klidně nechal propadnout, ale slíbil jsem Jítě (určitě znáte jako mamavbehu.blogspot.cz), že jí dovezu Škorpilovu knihu (odkaz na report). To byl hlavní důvod, proč jsem dorazil na závod.

S Jíťou před startem

Ráno nic moc, málo spánku, počasí o 10°C horší než v pátek, po zaparkování mě otravovala nějaká místní babka, ať koukám s tím autem odprejskout, že jinak nevyjede ze vrat (pro upřesnění, stál jsem úplně mimo silnici jako všechna ostatní auta a z jejích vrat by na prázdnou silnici vyjel i úplný začátečník – nehádal jsem se a auto prostě přeparkoval, kdo by měl náladu na nějakou starou ochechuli ze Soborské 20, že 😀 ) a ještě ke všemu začalo hodně zlobit auto na zadní nápravě. Fakt super začátek dne.

Koukl jsem na start 4 kol a pak už jenom kecal s lidmi. Nejdřív s Klárkou o běhání, přípravě, cestování, Indii a vlastně životě vůbec. No a potom se všemi možnými známými. Najednou mi bylo skvěle. Sice mi nikdo nevěřil, že jdu bez ambic jen porazit trať (se kterou mám negativní bilanci 2:1), ale byla zábava a hlavně dobrá nálada. Nejvíc byla Jíťa! Nevím co bere, ale chci taky! Člověka tak moc vyzařující pozitivní energii jsem už dlouho nepotkal, měla jí tolik, že mě skoro srazila k zemi. Měl jsem si jí napytlovat, ještě dneska z ní těžím. Bylo jí tolik, že ani celý závod jí nespotřeboval. Jíťo, díky! 😉 Opravdu, kde tu energii bereš? A jsem vážně zvědavý co na nejnovějšího Škorpila řekneš. Tak nějak tuším, že já byl oproti tobě po přečtení ještě mírný.

Instruktáž před startem

Pak už jenom rychle převlečení, poslední návštěva záchodu, která mi tedy připadala dost nedostatečná vzhledem k množství jídla snědeného předchozí večer, a v deset dopoledne se šlo na věc.

1. kolo

Rychlost po startu mě velmi překvapila. Klárka s ostatními vystřelili jako při rovinatém půlmaratonu. Najednou byli skoro všichni pryč a já si uvědomil, že se držím někde v druhé polovině pole běžců. A bylo mi to úplně putna. Rozhodl jsem se pomalinku proklusat celý závod. Bylo mi jedno jestli běžím z kopce nebo do kopce, prostě pomalu, nikam se nehnat a hlavně nezastavovat. Pokud možno si držet pocitovou nízkou tepovku (hodinky zůstaly doma) a nezadýchat se.

Konec prvního stoupání

Z začátku jsem prohodil pár slov a Aničkou, ale pak jsem jí lehce cukl a držel si své šnečí tempo. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl u občerstvovačky v půlce kola, kde jsem se opravdu jenom lehce napil a pokračoval. Při té příležitosti se mnou od občerstvení vyběhl i Pavel (z Teamu NVPP), se kterým se mi podařilo prokecat celou druhou polovinu okruhu. Pavel má na svém kontě obdivuhodné výkony, hlavně závodem Western States 100 mě dostal do kolen. Ještě jsem osobně nepoznal nikoho kdo by ho běžel (natož dokončil). Moc příjemný pokec, první kolo díky němu uběhlo opravdu jako nic. Kde jsem chtěl jít, měl i v plánu on, prostě sehranost celou tu polovinu kola co jsme strávili spolu.

Pozitivní bylo. Nenudil jsem se, poznal skvělého nového člověka, nic nebolelo ani netahalo a prostě užívačka. V každém kopci kde jsem začal cítit silnější bušení srdce zpomalení a pořádné zklidnění dechu (alespoň něco použitelného z jógy při běhu). Negativního ani špetka.

Čímpak se občerstvím?

2. kolo

Před vběhnutím do druhého kola se opět jen minimální občerstvení, jedno kousnutí do bagelu s trochou arašídového másla, zbytek mi bohužel upadl na zem, napití se trochy ionťáku a pokračovalo se. Na nic víc nějak nebyla chuť. Chvíli jsem uvažoval nad návštěvou záchodu, ale žaludek držel, tak proč nezkusit štěstí na další kolo.

Nohy byly v cajku a já se rozhodl ho pokud možno zaběhnout stejně jako předchozí. Od občerstvovačky už bez Pavla, ten se zdržel o něco déle, nic se nedalo dělat. Začátek po druhý kopec jsem běžel s v té době druhou ženou (asi tak doběhla celkově, teď nevím), prohodili jsme pár slov, ale ve stoupání jsem jí potom odešel a od té doby mi její umístění nebylo známé. Zase chvíli sám, až v ulici s asfaltovou vložkou po koních se mi podařilo doběhnout kluky, v jejichž společnosti jsem strávil spoustu času. Dá se říci, zbytek závodu. Bohužel (sypu si popel na hlavu) si pamatuji jenom jméno Karel, druhý spoluběžec snad odpustí.

Závěrečné schody v druhém kole

Krásně s nimi probíhalo druhé kolo. Na občerstvení žádné zdržení, což byla asi má práce. Opět mi přišlo zbytečné se nějak zastavovat, rychlé napití stačilo. Druhá půlka propovídána neskutečně. Uběhla hodně rychle. Až mi přišlo divné. Za Babou malinké nečekané překvapení, kluci byli pár metrů přede mnou a předběhl mě první „čtyřkolař“! Řekl, že mu už lehce tuhnou nohy a byl pryč. Dostal mě kluk, dostal. 😀 Hezkých pár minut jsem se v duchu smál a taky mu hrozně fandil. Tomu říkám forma!

Do prostoru startu/cíle se nám podařilo vběhnout s časem kola cca 1:50 (tedy podobné jako první) a k tomu v mém případě naprosto skvělém stavu. Malinko byly cítit stehna, ale jinak naprosto bez problému. Žádný náznak puchýře, žaludek se uklidnil a nic jiného ani náznakem. Až na lehkou celkovou únavu organismu stejné pocity jako při startu.

3. kolo

Před ním opět stejné občerstvení jako v případě druhého. Kousíček bagelu s arašídovým máslem zapitý vodou s ionťákem. Nic víc, nic méně. Jakýmkoliv sušenkám, čokoládě, brambůrkům a podobnému jsem se striktně vyhnul. Tak nějak mi přišlo, že by mi moc rychle rozjely střeva a to prostě nechceš.

Lehounce byly cítit stehna, ale nic nepříjemného co by zabraňovalo pohybu vpřed. Pozitivní bylo, že jsme s kluky pokračovali od prostoru startu společně. Chvíli s námi běžel i další běžec, který původně po startu zmizel s ostatními vlčáky v prachu, ale po chvíli odpadl. Nuda nebyla, i po více jak hodině a půl spolu bylo stále co probírat. Rovinky, kopce, seběhy… vše ubíhalo tak nějak samo. Ovšem, únava byla lehce znát, takže kopeček ke koním jsme dole z údolí až nahoru k nim s Karlem šli. Šetřili jsme stehna na zbytek trati.

Kdesi na trati…

U koní jsme se opět spojili do trojice a prostě běželi dál spolu. S Kájou jsme dostali zhodnocení, že náš krok už nevypadá tak ladně jako v předchozím kole. Stehna už prostě byla na kaši i pohledově. Všichni měli prkenný krok! 😀 Já si ovšem stále nepřipouštěl. Moc dlouho nám naše skupinka nevydržela, po krátké asfaltové vložce kolem rodinných domků začali kluci lehce tuhnout a já držící si své tempo jsem jim lehounce cukl. Začalo mi být veliké horko, počasí značně dusné, takže triko šlo dolů a i kompresky šly ke kotníkům. Ach ta úleva! Hned nová míza do celého těla.

Do kopce k občerstvení v polovině se mi podařilo předběhnout několik dívčin z kratších distancí a s úsměvem s nimi prohodit pár slov. Koukaly na mě jako na blázna. Ano, asi krapet jsem, já se vlastně usmíval a měl dobrou náladu od začátku do konce. Má neskutečná radost z účasti na dlouhém závodě po neuvěřitelné době a že nic nebolelo se drala sama ven.

Když jsem chtěl předběhnout další slečnu tak na mě koukla a hned prý, jestli nejsem Karel. Tož jsme se zakecali. Potkat naživo někoho z DM je vždy zážitek a hrozná zábava. Krása je, že většina je jich ultráků nebo ultraček, z čehož plyne neskutečně moc témat k hovoru. S Erikou je sranda a najednou začala trať rychleji ubíhat. Kluci za námi asi viděli, že jsem se zakecal se slečnou a rozhodli se zjistit o koho jde, takže za to vzali. Na občerstvovačce nás doběhli a od ní běželi s námi. Bohužel se pak z kopce více rozběhli a v dalším stoupání jsme Eriku opustili.

Zbytek kola uběhl už tak nějak sám. Kluky jsem na chviličku ztratil, Káju totálně zradil sval a musel zastavit protahovat a další někde zůstali za mnou, myslím že za Babou na asfaltu se mi jej podařilo předklusat. Pak už jenom seběh, ve kterém šli dva další za mě a úžasné neoficiální občerstvení před posledním těžkým chodeckým stoupáním. Mockrát těm lidem s tou vodou děkuji, v každém kole mě jejich voda zachránila před velikými problémy.

Konečně v cíli!

Závěrečné schody před cílem byly už jenom třešnička na dortu. Sice mě před nimi předběhl jeden běžec (vrátil mi mé předběhnutí v seběhu před chvilkou) ze stejného závodu, ale bylo mi to putna, stejně už o nic nešlo. V cíli nakonec celkově šestý, devět vteřin za Jirkou co mě předbíhal, v čase 5:28:34.

Po závodě

Což je, lidi, nový osobák! Ano, bez nějakého systematického tréninku v posledním čtvrtroce a s polovinou ze směšné kilometráže dokonce na koloběžce jsem si zaběhl osobák o 7 minut. Euforie! Časy na jednotlivá kola i dost podobné. A k tomu všemu vyrovnávám negativní skóre s Šutrem na 2:2. Příště bejby! 😉

V cíli hrozně moc jídla, příjemného pokecu se spoluběžci a i kamarády z ostatních tratí, které jsem už dlouho neviděl. Prostě najednou jen a jen příjemné pocity, které po Šutru vždy jsou. Hlavně ale to jídlo!

Celkovou vítězkou našich tří kol byla Klárka, která se jediná vešla pod 5 hodin. Všechny si nás natřela na chleba. Neskutečná forma! Gratulace!

Vyhlášení

Vyhlášení výsledků v pohodovém duchu, po něm tombola, která opět nic nedala, a po ní odjezd domů. Druhý den po závodě vše až na lehce namožená stehna naprosto v pořádku. Žádné puchýře, bolavá kolena, problémy s kotníky, oteklými prsty a podobně se nekonaly. Velmi mile mě to překvapilo. Zpětně si říkám, že trénink na koloběžce není u kopcovitých závodů vůbec špatný. Koloběžka podle všeho připraví v nohách svaly, které v rovinaté krajině běháním prostě nezískáte. V tomto ohledu jí s klidem v srdci doporučuji a budu v ní pokračovat.

Vím, že jsem říkal, že na Šumavu nepojedu, ale ještě si raději promyslím. Chtěl bych na podzim běžet opět po loňské pauze Strom ultramaraton a mám takové tušení, že Šutr na Zadově je jenom týden před ním. Uvidíme…

Výsledky: https://www.sportt.cz/racesResults/resultlist/492