Šutr54 – vyrovnávám skóre

Přihlašování na letošní jarní Šutr v Praze bylo otevřené od 22. února a jelikož tou dobou byly mé nohy v neuvěřitelné formě, rychlé přihlášení bylo jasná volba. Muselo se pospíchat, místa mizela rychleji než banány v akci při dopoledním nájezdu důchodců v Kauflandu. Jednu chvíli dokonce spadl server a nebylo možné nic. Nával bych až tak veliký, že se situace dá připodobnit snad jenom k dds útoku. Každopádně lidé ve Sportovním servisu situaci rychle vyřešili a jelo se v přihlašování dál.

Příprava nijaká…

O mé dovolené na Mallorce na přelomu února/března jsem se zde na blogu nezmiňoval. Nejdříve jsem chtěl, ale pak byla má běžecká část osobnosti v takovém útlumu, že jednoduše nebyla chuť. Považoval jsem jí totiž za osobní neúspěch (i když mi hodně řekla o mých možnostech).

Ve zkratce jsem byl na Mallorce dva týdny, hlavně kvůli nabírání běžeckých objemů a sluníčku. Pořádně vypnout a nic neřešit. Jen běh a regeneraci. Za 8 výživných běžeckých dnů se mi podařilo nasekat 189 km od temp po klidné běhy. Veliká spokojenost s průběhem bez nejmenšího problému. Po návratu to vypadalo, že z tohoto objemu se podaří čerpat celou jarní sezónu. Tedy vypadlo týden, pak mě zradila noha a celé běhání šlo do kopru.

Jak nakonec probíhala příprava na Šutr? Nijak. Termín se nemilosrdně blížil a já až přibližně měsíc a půl před ním mohl začít poklusávat. Do té doby pouze a jenom jóga na denní bázi. K tomu přibyla koloběžka do/z práce a nakonec i se mi podařilo obden jí střídat do/z práce s běháním. O víkendech vždy delší běh, který ovšem nepřesáhl 20 km a hlavní čemu jsem se věnoval, bylo hodně regenerace. Opravdu hodně.

Ani těsně před závodem nepřišla žádná změna. Pořád jenom do/z práce a maximálně občasné prodloužení trasy z práce. Hlavní pro mě ovšem každý den byla jóga. Víc něž běhání a koloběžka. Ideální příprava na 54 km ultra, že?

Zakletý závod

Nebojte, Šutr v Praze je úžasný závod. Má neskutečnou atmosféru, řekl bych, neopakovatelnou. Zakletý je pro mě. Celkem jsem se akce Šutr od Michala Dobiáše z Trailpointu účastnil už třikrát (dnešek je čtvrtá účast), dvakrát Praha, jednou Šumava a vždy 3 kola/1200m+. Jsou pro mě totiž magické a neskutečně srdcové. Jedno kolo zabolí, protože se jde rychle, dvě kola dá každý, ale už se musí kousnout, na třech je vidět pořádná dávka morálu (ono přemluvit se do třetího kola není zábava) a na čtyři kola jdou podle mě už jenom opravdoví blázni (v dobrém lidi). Má první účast skončila úspěšným dokončením za 5:35 a nějaké drobné ve vteřinách. Totální zničenost. Druhá účast na Šumavě neúspěšně zabalena po dvou kolech kvůli psychice (teď už si přiznám – moc veliký kufr, který mě sesadil až na poslední pozice a já vzdal z důvodu totální únavy při nahánění prvních, hlava nedala) a třetí účast opět v Praze také po dvou kolech konec, tam mě zradila noha a zabloudění spojené se zkrácením kola (ach, jaká byla forma ten rok!)

Pro mě prostě zakletý závod, ke kterému mám respekt. Veliký respekt. Ale věděl jsem jedno. Dnes bude naprosto jiný než všechny předchozí účasti. Prvně jsem si totiž přišel Šutr pouze užít totálně bez ambic. Prvně mi nešlo o umístění a boj s lidmi, hlavní pro mě bylo porazit trať a celý závod si užít v dobré náladě a rozprávění s ostatními. I bez tréninku jsem si věřil na dokončení.

Před startem

Vůbec, ale vůbec se mi na Šutr nechtělo. Celý týden před nebyla nálada na podobnou akci. A proč jsem nakonec jel? Peníze bych klidně nechal propadnout, ale slíbil jsem Jítě (určitě znáte jako mamavbehu.blogspot.cz), že jí dovezu Škorpilovu knihu (odkaz na report). To byl hlavní důvod, proč jsem dorazil na závod.

S Jíťou před startem

Ráno nic moc, málo spánku, počasí o 10°C horší než v pátek, po zaparkování mě otravovala nějaká místní babka, ať koukám s tím autem odprejskout, že jinak nevyjede ze vrat (pro upřesnění, stál jsem úplně mimo silnici jako všechna ostatní auta a z jejích vrat by na prázdnou silnici vyjel i úplný začátečník – nehádal jsem se a auto prostě přeparkoval, kdo by měl náladu na nějakou starou ochechuli ze Soborské 20, že 😀 ) a ještě ke všemu začalo hodně zlobit auto na zadní nápravě. Fakt super začátek dne.

Koukl jsem na start 4 kol a pak už jenom kecal s lidmi. Nejdřív s Klárkou o běhání, přípravě, cestování, Indii a vlastně životě vůbec. No a potom se všemi možnými známými. Najednou mi bylo skvěle. Sice mi nikdo nevěřil, že jdu bez ambic jen porazit trať (se kterou mám negativní bilanci 2:1), ale byla zábava a hlavně dobrá nálada. Nejvíc byla Jíťa! Nevím co bere, ale chci taky! Člověka tak moc vyzařující pozitivní energii jsem už dlouho nepotkal, měla jí tolik, že mě skoro srazila k zemi. Měl jsem si jí napytlovat, ještě dneska z ní těžím. Bylo jí tolik, že ani celý závod jí nespotřeboval. Jíťo, díky! 😉 Opravdu, kde tu energii bereš? A jsem vážně zvědavý co na nejnovějšího Škorpila řekneš. Tak nějak tuším, že já byl oproti tobě po přečtení ještě mírný.

Instruktáž před startem

Pak už jenom rychle převlečení, poslední návštěva záchodu, která mi tedy připadala dost nedostatečná vzhledem k množství jídla snědeného předchozí večer, a v deset dopoledne se šlo na věc.

1. kolo

Rychlost po startu mě velmi překvapila. Klárka s ostatními vystřelili jako při rovinatém půlmaratonu. Najednou byli skoro všichni pryč a já si uvědomil, že se držím někde v druhé polovině pole běžců. A bylo mi to úplně putna. Rozhodl jsem se pomalinku proklusat celý závod. Bylo mi jedno jestli běžím z kopce nebo do kopce, prostě pomalu, nikam se nehnat a hlavně nezastavovat. Pokud možno si držet pocitovou nízkou tepovku (hodinky zůstaly doma) a nezadýchat se.

Konec prvního stoupání

Z začátku jsem prohodil pár slov a Aničkou, ale pak jsem jí lehce cukl a držel si své šnečí tempo. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl u občerstvovačky v půlce kola, kde jsem se opravdu jenom lehce napil a pokračoval. Při té příležitosti se mnou od občerstvení vyběhl i Pavel (z Teamu NVPP), se kterým se mi podařilo prokecat celou druhou polovinu okruhu. Pavel má na svém kontě obdivuhodné výkony, hlavně závodem Western States 100 mě dostal do kolen. Ještě jsem osobně nepoznal nikoho kdo by ho běžel (natož dokončil). Moc příjemný pokec, první kolo díky němu uběhlo opravdu jako nic. Kde jsem chtěl jít, měl i v plánu on, prostě sehranost celou tu polovinu kola co jsme strávili spolu.

Pozitivní bylo. Nenudil jsem se, poznal skvělého nového člověka, nic nebolelo ani netahalo a prostě užívačka. V každém kopci kde jsem začal cítit silnější bušení srdce zpomalení a pořádné zklidnění dechu (alespoň něco použitelného z jógy při běhu). Negativního ani špetka.

Čímpak se občerstvím?

2. kolo

Před vběhnutím do druhého kola se opět jen minimální občerstvení, jedno kousnutí do bagelu s trochou arašídového másla, zbytek mi bohužel upadl na zem, napití se trochy ionťáku a pokračovalo se. Na nic víc nějak nebyla chuť. Chvíli jsem uvažoval nad návštěvou záchodu, ale žaludek držel, tak proč nezkusit štěstí na další kolo.

Nohy byly v cajku a já se rozhodl ho pokud možno zaběhnout stejně jako předchozí. Od občerstvovačky už bez Pavla, ten se zdržel o něco déle, nic se nedalo dělat. Začátek po druhý kopec jsem běžel s v té době druhou ženou (asi tak doběhla celkově, teď nevím), prohodili jsme pár slov, ale ve stoupání jsem jí potom odešel a od té doby mi její umístění nebylo známé. Zase chvíli sám, až v ulici s asfaltovou vložkou po koních se mi podařilo doběhnout kluky, v jejichž společnosti jsem strávil spoustu času. Dá se říci, zbytek závodu. Bohužel (sypu si popel na hlavu) si pamatuji jenom jméno Karel, druhý spoluběžec snad odpustí.

Závěrečné schody v druhém kole

Krásně s nimi probíhalo druhé kolo. Na občerstvení žádné zdržení, což byla asi má práce. Opět mi přišlo zbytečné se nějak zastavovat, rychlé napití stačilo. Druhá půlka propovídána neskutečně. Uběhla hodně rychle. Až mi přišlo divné. Za Babou malinké nečekané překvapení, kluci byli pár metrů přede mnou a předběhl mě první „čtyřkolař“! Řekl, že mu už lehce tuhnou nohy a byl pryč. Dostal mě kluk, dostal. 😀 Hezkých pár minut jsem se v duchu smál a taky mu hrozně fandil. Tomu říkám forma!

Do prostoru startu/cíle se nám podařilo vběhnout s časem kola cca 1:50 (tedy podobné jako první) a k tomu v mém případě naprosto skvělém stavu. Malinko byly cítit stehna, ale jinak naprosto bez problému. Žádný náznak puchýře, žaludek se uklidnil a nic jiného ani náznakem. Až na lehkou celkovou únavu organismu stejné pocity jako při startu.

3. kolo

Před ním opět stejné občerstvení jako v případě druhého. Kousíček bagelu s arašídovým máslem zapitý vodou s ionťákem. Nic víc, nic méně. Jakýmkoliv sušenkám, čokoládě, brambůrkům a podobnému jsem se striktně vyhnul. Tak nějak mi přišlo, že by mi moc rychle rozjely střeva a to prostě nechceš.

Lehounce byly cítit stehna, ale nic nepříjemného co by zabraňovalo pohybu vpřed. Pozitivní bylo, že jsme s kluky pokračovali od prostoru startu společně. Chvíli s námi běžel i další běžec, který původně po startu zmizel s ostatními vlčáky v prachu, ale po chvíli odpadl. Nuda nebyla, i po více jak hodině a půl spolu bylo stále co probírat. Rovinky, kopce, seběhy… vše ubíhalo tak nějak samo. Ovšem, únava byla lehce znát, takže kopeček ke koním jsme dole z údolí až nahoru k nim s Karlem šli. Šetřili jsme stehna na zbytek trati.

Kdesi na trati…

U koní jsme se opět spojili do trojice a prostě běželi dál spolu. S Kájou jsme dostali zhodnocení, že náš krok už nevypadá tak ladně jako v předchozím kole. Stehna už prostě byla na kaši i pohledově. Všichni měli prkenný krok! 😀 Já si ovšem stále nepřipouštěl. Moc dlouho nám naše skupinka nevydržela, po krátké asfaltové vložce kolem rodinných domků začali kluci lehce tuhnout a já držící si své tempo jsem jim lehounce cukl. Začalo mi být veliké horko, počasí značně dusné, takže triko šlo dolů a i kompresky šly ke kotníkům. Ach ta úleva! Hned nová míza do celého těla.

Do kopce k občerstvení v polovině se mi podařilo předběhnout několik dívčin z kratších distancí a s úsměvem s nimi prohodit pár slov. Koukaly na mě jako na blázna. Ano, asi krapet jsem, já se vlastně usmíval a měl dobrou náladu od začátku do konce. Má neskutečná radost z účasti na dlouhém závodě po neuvěřitelné době a že nic nebolelo se drala sama ven.

Když jsem chtěl předběhnout další slečnu tak na mě koukla a hned prý, jestli nejsem Karel. Tož jsme se zakecali. Potkat naživo někoho z DM je vždy zážitek a hrozná zábava. Krása je, že většina je jich ultráků nebo ultraček, z čehož plyne neskutečně moc témat k hovoru. S Erikou je sranda a najednou začala trať rychleji ubíhat. Kluci za námi asi viděli, že jsem se zakecal se slečnou a rozhodli se zjistit o koho jde, takže za to vzali. Na občerstvovačce nás doběhli a od ní běželi s námi. Bohužel se pak z kopce více rozběhli a v dalším stoupání jsme Eriku opustili.

Zbytek kola uběhl už tak nějak sám. Kluky jsem na chviličku ztratil, Káju totálně zradil sval a musel zastavit protahovat a další někde zůstali za mnou, myslím že za Babou na asfaltu se mi jej podařilo předklusat. Pak už jenom seběh, ve kterém šli dva další za mě a úžasné neoficiální občerstvení před posledním těžkým chodeckým stoupáním. Mockrát těm lidem s tou vodou děkuji, v každém kole mě jejich voda zachránila před velikými problémy.

Konečně v cíli!

Závěrečné schody před cílem byly už jenom třešnička na dortu. Sice mě před nimi předběhl jeden běžec (vrátil mi mé předběhnutí v seběhu před chvilkou) ze stejného závodu, ale bylo mi to putna, stejně už o nic nešlo. V cíli nakonec celkově šestý, devět vteřin za Jirkou co mě předbíhal, v čase 5:28:34.

Po závodě

Což je, lidi, nový osobák! Ano, bez nějakého systematického tréninku v posledním čtvrtroce a s polovinou ze směšné kilometráže dokonce na koloběžce jsem si zaběhl osobák o 7 minut. Euforie! Časy na jednotlivá kola i dost podobné. A k tomu všemu vyrovnávám negativní skóre s Šutrem na 2:2. Příště bejby! 😉

V cíli hrozně moc jídla, příjemného pokecu se spoluběžci a i kamarády z ostatních tratí, které jsem už dlouho neviděl. Prostě najednou jen a jen příjemné pocity, které po Šutru vždy jsou. Hlavně ale to jídlo!

Celkovou vítězkou našich tří kol byla Klárka, která se jediná vešla pod 5 hodin. Všechny si nás natřela na chleba. Neskutečná forma! Gratulace!

Vyhlášení

Vyhlášení výsledků v pohodovém duchu, po něm tombola, která opět nic nedala, a po ní odjezd domů. Druhý den po závodě vše až na lehce namožená stehna naprosto v pořádku. Žádné puchýře, bolavá kolena, problémy s kotníky, oteklými prsty a podobně se nekonaly. Velmi mile mě to překvapilo. Zpětně si říkám, že trénink na koloběžce není u kopcovitých závodů vůbec špatný. Koloběžka podle všeho připraví v nohách svaly, které v rovinaté krajině běháním prostě nezískáte. V tomto ohledu jí s klidem v srdci doporučuji a budu v ní pokračovat.

Vím, že jsem říkal, že na Šumavu nepojedu, ale ještě si raději promyslím. Chtěl bych na podzim běžet opět po loňské pauze Strom ultramaraton a mám takové tušení, že Šutr na Zadově je jenom týden před ním. Uvidíme…

Výsledky: https://www.sportt.cz/racesResults/resultlist/492

Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

První místo za nejhorší běžeckou knihu vyhrává…

Důkaz, že jí vlastním

Miloš Škorpil a jeho nejnovější „pokus“ o knihu s názvem Štastný života běh: Zápisky ultraběžce.

Spousta lidí co mě zná ví, že Miloše a jeho přístup moc nemusím, ale slibuji, že tato krátká recenze bude plně objektivní. Jak jen recenze (trochu i soukromý názor) může být. A s klidem beru na svá bedra možnost, že mě jeho příznivci zaživa sežerou.

Kniha mi přišla již skoro před čtvrt rokem s dalšími dvěma – Jak utéct času a Vytrvalost (jsou naprosto úžasné). Tímto titulem se Zápisky honosit nemůžou. Vlastně jediný titul, který jsem knize schopný dát je – PROBOHA PROČ?!?!

Čekal jsem nějaký příběh, životní moudra, Milošovy klasické promluvy do duše… Já nevím, prostě něco podobného ostatním běžeckým knihám vydávaných v Mladé Frontě. Takové to, máme zajímavou osobnost, napíšeme něco o jejím životě, sepíšeme úspěchy, co právě dělá a nakonec z toho vezmeme nějaké ponaučení nebo alespoň silný závěr aby se čtenář okamžitě zvedl z gauče a šel se hýbat. (Knihu Lizzy Hawker prosím do tohoto seznamu nepočítám.) Myslím si, že Miloš by se na podobnou knihu dokázal zmoct. Něco naběhal, hodně proběhal a prostě ten příběh tam snad nějaký je, ne?

Miloš podle všeho vzal své staré deníky, namátkově z nich vybral zápisky, poskládal za sebe a bez nějaké větší úpravy je poslal do nakladatelství. Tam si řekli „Zas něco od Miloše…“ a prostě to vytiskli. Nikdo s alespoň špetkou kritiky v krvi by nikdy podobně světu literatury přece neublížil. I knihy Ivany Pilařové jsou proti tomuto skvostná literární díla, která mají děj a spád.

Zpátky ke knize. Nemá absolutně žádný děj. Ale vůbec! Jeden zápisek střídá druhý. Není u nich žádný úvod ani jiné podobné informace. Například najednou čteme, že Miloš běžel první ročník TMMTR (Transmoravsky Masochistický Terénní Běh) s dalšími asi 5 běžci (přesně si nepamatuji), že tento „závod“ vyhrál a bere to jako veliký uspěch. Jak by také nevyhrál, když tam bylo jen 6 lidí?! To bych se kousl taky, s málo soupeři se nejedná o problém. Pak jsme najednou na nějakém 100 km závodě v zahraničí, opět bez nějakých přesnějších údajů a informací. Pokračujeme najednou Spartathlonem, který je hodně odfláknutý, a tak dále. Kapitoly takto v knize po sobě nejdou, ale pro představuje se jedná o naprosto přesný popis chronologie knihy.

Na většině závodů měl (na tehdejší dobu a soupeře) naprosto průměrné výsledky, ale aby nevypadal jako nýmand, vždy si v zápisku našel nějaký důvod, proč neběžel naplno nebo proč závod pojal jako trénink. Tu bylo horko, tam měl po nějakých závodech, tehdy zas před závodem… Nikdy nenapsal větu typu: Moje příprava stála za nic a podle toho vypadal i výsledek. Prostě běhám tužku (ale nepřiznám si to). Dokonce i u Spartathlonu si našel výmluvu, proč mu nevyšel v lepším čase. Prý chvíli před ním běžel TMMTR a tam se oddělal. Co má pak říkat Radek B. s jeho počtem závodů a tréninkem? Jo, on vlastně nemusí, on na rozdíl od Miloše vyhrává nebo se neskutečně dobře umisťuje. Z knihy jsem si odnesl hlavně to, že kdykoliv Miloš běžel závod s více účastníky než 10, výsledek nestál za nic. Celkově jeho výsledky u závodů nad 10 km jsou spíš průměrné. Kdyby měl alespoň trochu sebereflexe a zpětně si to přiznal. Ale ne, Miloš je přeci český běžecký bůh, na kterého se nesahá… (Blicí smajlík a odplivnutí!!!)

Celkově mi přijde, že Miloš prodává sám sebe. Nejde o výkony, ale prostě o zviditelnění. Koho zajímá nějaký oběh ČR, když se přitom vozil autem a přespával v penzionech? To samé jeho jiné všelijaké běhy a přeběhy. O nějakých veslařských rekordech vůbec nemluvím, nějak jsem nepobral co v knize dělají. Prostě kniha zklamala…

Přiznám se, spoustu míst v knize jsem přeskákal, prostě se pro nudu a nezajímavost nedala číst. Ani posledních x stránek interview s Milošem se nedalo. I ten rozhovor se neskutečně vleče. „Přečtení“ mi trvalo opravdu dlouho (člověk rychle usne, když čte večer v posteli) a čas strávený nad knihou považuji za opravdu ztracený. Miloši, dlužíš mi x hodin života! Výše jsem psal, že jiné knihy člověka neskutečně motivují. No, tak tato dělá pravý opak.

Pokud opravdu chcete vyhodit své peníze, rychle do knihkupectví a jeden výtisk si kupte. Ale kvaltem, je spousta lidí, kteří potřebují podložky pod klavír a tato kniha by se mohla hodit. V této funkci bude mít nedocenitelnou hodnotu. Jinak prosím ruce pryč. Vážně co nejdál to jde! Kupte si radši knihu od Ivanky, ta alespoň umí oproti Milošovi psát a člověk se něco dozví. Proč knihu vlastně mám a rituálně jí nespálím? Chyběla by mi do sbírky…

Silvestrák Jistebnice a Nový rok

Než napíši krátce, opravdu krátce, pár řádků o proběhlých závodech na sklonku roku a začátkem roku nového, nejdřív pár slov, co oběma závodům předcházelo.

Podzim začal běžeckým zraněním, nebudu se opakovat, lze přečíst pár příspěvků zpět. Po jeho zdárném doléčení snaha o běh, ale tu hned v zárodku po asi dvou až třech týdnech zarazil náběh na chřipku (tělu prostě chybělo běhání v tom přechodu z léta do podzimu)  a pro běhání bylo na dalších cca 14 dní veto. Chřipka zdárně vyléčena, trénink se ani nestihl pořádně rozběhnout a podařila se kardinální chyba. V polovině listopadu jsem si jeden večerní běh nevzal šátek přes ústa a bylo hotovo. To víte, tempový běh v cca mínus 5-7°C nebyl dobrý nápad bez ochrany úst. Prochladly mi průdušky a malér na světě. Léčil jsem je od poloviny listopadu vlastně až do konce prvního týdne v lednu. Mezitím se několikrát uklidnily a já se snažil běhat. Váha daleko od ideální. Na Silvestra a Nový rok byly v klidu a nechali mě běhat, ale asi musí být jasné, že forma nebyla nic moc…

Silvestrovský běh Jistebnice

Krátce jedním slovem? Katastrofa! A delší verze? Kdyby se nejednalo o mou tradici, letos bych vynechal. Věda, že forma prostě není. Ale já musel jet, tradice se musí dodržovat.

Před závodem pohoda kecání s kamarády o všem možné a nemožném. Nejvíc o zdraví a všelijakých bolístkách, které znemožňují běhat a hlavně nějaký systematický trénink. Kdo to ještě neví, zdravý běžec je hrozná vzácnost. Jinak se jedná o spolek totálně rozpadajících se lidí.

Po příjemném rozběhání a protočení nohou pár rychlejšími rovinkami se šlo na start. Osobně jsem byl nervóznější než obvykle. Vždyť jsem od konce července nestál na startu žádného závodu! Vyběhlo se pěkně zostra. zkusil jsem běžet na čele, ale po přibližně kilometru mi došlo, že dnes vážně není můj den. Tempo, které bych v minulosti bral jako rozehřívací, se mi najednou zdálo neudržitelné. Na začátku! Hotovo! Najednou jsem byl čtvrtý a kluci přede mnou nevypadali nějak strhaně. Navíc od pohledu všichni v mé kategorii. V kopci na cca čtvrtém kilometru mě ještě dal Zdeněk Tomeček a bylo vymalováno. Jenže pohroma pokračovala. Hned v následném klesání mě dal úplně neznámý běžec (dokonce s podle mě velmi neběžeckou postavou) a v klidu si to štrádoval pryč. Aby nebylo málo, ještě před zatáčkou na cca šestém kilometru mě doběhl Korous z Táborského triatlonu a bylo. Dál nikdo v dohledu. Naštěstí!

Na startu

Začal mi odbíhat v následných kopcích. Jemu se nohy točily, mě ne. Při vyběhnutí na nejvyšší vrstevnici mi došlo, že závod už je pasé a prostě jsem se začal kochat okolím. Po cca 3 týdnech na slunci a dechberoucí zmrzlou nádherou kolem. Led pod nohami se dal ignorovat a já se prostě kochal. Ne, že bych nemakal. Jel jsem jak lokomotiva, ale až na zvukový efekt nic moc. Druhá půlka byla prostě kochací. Dva kilometry před cílem se mi vzadu čas od času objevil nějaký běžec, ale tempo měl shodné jako mé, takže pohoda. V cílové rovince žádný spěch, trochu jsem i zpomalil a bylo mi už všechno jedno.

V cíli už o nic nešlo

Nebudu zdržovat, doběhl jsem sedmý a letos mě dali i kluci, kteří mě normálně neviděli nikde jinde než na startu. Osobní ostuda. Čas na těch cca 14,3 km 57m 59s. Bída nad bídu. Co mě pak dodělalo byly výsledky. O umístění nešlo, ale o časy. První byl nějaký kluk z Třeboně s časem lehce nad 54 minut. Já vloni doběhl za 53:33 a až na třetím místě! Konečně byl zase jednou rok bez rychlých běžců a já musím být úplně mimo formu. Prostě klasika. Toť vše k zakončení roku, příští snad bude běžecky úspěšnější.

Novoroční běh kolem Sídliště nad Lužnicí

Ve zkratce k silvestru – hromada lidí u mě doma (protočilo se snad až 25, nevím, nejsem si jistý), zábava veliká, hrozně jídla, moc jsem nepil a konec až v půl páté ráno! Spánek dost roztržitý, no nic moc.

Ještě dvě hodiny před závodem jsem nevěděl zda půjdu – únava. Jenže start přibližně 300 metrů od mého nynějšího bydliště, takže povinnost. Na místě spousta lidí ze včerejší Jistebnice, triatlonisti už se rozběhávali, my ostatní hlavně kecali a byli rádi, že žijeme. Hlavně byla sranda. Nový rok jak má být, aji s trochou závodění.

Závod samotný byl celkem rychlý. To víte, pět km netrvá moc dlouho. Na startu jsem za to vzal a prostě si běžel na pohodu. Po včerejších 14 km (kdy mi moc do smíchu nebylo) a dlouhé noci se mi ale běželo dobře. Ani obsah žaludku nechtěl ven, což mě mile překvapilo. Když jsem i po dvou kilometrech byl stále v čele, překvapilo mě to. Hned za mnou byl tedy Vojta Vacek z triatlonu Tábor, ale za ním obrovská mezera. Na půlce se na mě dotáhl a běžel těsně za mnou. To se běží, když předchozí den běžel jenom šestku… Nohy měl lépe roztočené než já. a ne jenom roztočené, i lépe natrénováno.

Start

Přibližně kilometr a půl před cílem byl Vojtův trenér. Zařadil se za nás a povzbuzoval Vojtu slovy: „Jsi na tom líp!“, „Dojde mu!“, „Cíl je tvůj!“, „Běž si svoje a na něj se neohlížej!“ Jak by se taky ohlížel, když jsem byl před ním, že. Po pár set metrech se odpojil a zatímco my obíhali dlouhou zatáčku, on si naběhl. Do cíle zbývalo cca 500 metrů, my s Vojtou běželi z plna sil a on vedle nás. Hned začal: „Teď to zkus! Už vadne!“ Vojta vážně zkusil, což Michal hned doplnil hláškou „Drž to, zlomíš ho!“ To tak, zase jsem za to vzal a dostal se před něj, což tedy překvapilo oba. 😀 Ještě cca 200 metrů do cíle v předposlední zatáčce stále první, jenže pak mě Vojta za obrovského podporování Michala (a s mou přímou demoticvací) vzal, finiše podle všeho trénuje, a utekl mi. Jako by měl v nohách dynamit – krásný finiš! Mým nohám prostě najednou došla šťáva. Cílová rovinka byla jeho a já si doběhl do cíle v čase 18m 14s (5100 m), pět vteřin za Vojtou.

Předposlední zatáčka

Vítězství Vojtovi přeji, tvrdě si ho vydřel, ale k chování trenéra nevím jak se postavit. Smí se vůbec něco podobného? Táhnout svého svěřence do cíle nejen slovně, ale dělat mu vlastně i dá se říci vodiče? Podle mě dost nesportovní a hlavně nefér. Nevím, pokud někdo ví jako to je, prosím o koment. 😉

No nic, stalo se, prohrál jsem s Vojtou, ne trenérem, a jede se dál. Druhé místo také pěkné, navíc mě potěšila průměrka 3:36/km (jsem myslel, že takové rychlosti nejsem momentálně schopný). Na začátek roku paráda. Sice mě naštvalo, že mě Vojta dal, loni mě na závodech také ani neviděl, ale s mým podzimem to beru sportovně. Jarní sezóna bude moje! Až do poloviny března pouze trénink, žádné závody. 🙂

2016 v běhu bylo – 2017 bude

Co napsat k roku již minulému roku 2016? Předem řeknu, že moc pozitivního se z hlediska běhu neudálo. Rok předtím mě provázela stagnace a plán byl na její poražení a trochu zlepšování. Bohužel rok 2016 patřil opět stagnaci následovanou podzimním zhoršením se zraněním. Prostě samá pozitiva a žádné novinky. Teď trochu podrobněji.

Plán byl pokusit se na maraton pod 2h40m a s ním si pokud možno zlepšit časy na všech kratších tratích. Hned z jara jsem se vrhl do tréninku podle připraveného plánu, jenž vrcholil květnovým PIMem v Praze. Až do půlky února šlo vše podle plánu, ale pak mi začal stávkovat žaludek a jen málo tréninků se mi podařilo odběhnout podle plánu. Nejvíc mě mrzely tréninky rychlosti, které mi prostě nevycházely vůbec.

Prvním testem, jestli jde příprava dobře, bylo vyzkoušení rychlosti začátkem března na Kbelské desítce. Věřil jsem si na čas pod 34 minut, i trénink na něm byl situovaný. Bohužel mě značně překvapila trať, spatně jsem si rozložil síly a vysněný čas se mi nepodařilo zahlédnout ani z okna. Alespoň se mi povedl osobák o nějaké vteřiny a pod 35 bylo. Kbely mě naštvaly, takže došlo hned na hledání náhrady. Volba padla koncem března na Vaší ligu – Hamr, který se jako poslední až do podzimu startoval dopoledne. Konkurence moc nepřijela, trať pěkná, ale po Kbelech jsem byl v nějaké únavě, tak jsem alespoň doufal v čas pod 35 minut, který se se štěstím podařil. Stačil i na druhé místo celkově.

Dál v plánu moc závodů před maratonem nebylo. Hamr byl neplánovaný, až tak, že jen po dnu volna mě po něm čekal závod doma Kolem Harrachovky. Každoroční velikonoční tradice. Totálně bez ambic se mi nějakým záhadným způsobem podařilo všem utéct a vyhrát. Po dlouhé době vítězství zpět doma v Táboře. 🙂 Pak před maratonem už jenom 25 km kolem Hluboké, kde jsem chtěl vyzkoušet maratonské tempo. Nic víc, nic míň se od závodu něčekalo. Vůbec se nepodařilo, žaludek nespolupracoval (dokonce do křoví jsem musel) a jen jsem to nějak doběhl. PIM o tři týdny později dopadl podobně, vlastně jako přes kopírák, až na to, že byl o trochu delší. Po půlce mi došlo, že na plánovaný čas nemám, tak už jenom doklusání…

Zklamání za zklamáním. Motivace na nule, prostě o ničem. Po maratonu dovolená, na ní se mi podařilo přibrat, běh byl těžkopádný… no žádná sláva. S motivací šílené boje.

Totálně bez motivace jsem se přihlásil na 6 h běh ve Stromovce koncem května. Hlavní cíl byl rozhýbat organismus zpět k ideální váze, na kterou je tělo zvyklé. Zázračně se mi podařilo umístit, i přes výsledek o hodně nižší oproti očekávání. Ale organizace a běh krásné, asi se budu vracet. Krátce po stromovce opět každoroční Vlast (která mi 2017 nevyjde kvůli svědkovským povinnostem), kde mě převálcovali staří muži severu, jak jim říkám, a bral jsem až pátý flek. Naštěstí stačil na kategorii. 🙂

Vůbec nebyla chuť na závodění, ale na konci června jsem na místní pouťáky u Tábora prostě musel. Vyhrál jsem si krátkého Radimovického Koňáka (už podruhé, snad se 2017 povede hattrick) a tři dny po něm první ročník Boreckého běhu v Plané nad Lužnicí. Hřebínek mi trochu vyrostl a bylo třeba ho opět srazit. Postarali se o to vrchaři v Sedleci-Prčici. Prvně v životě pokus běhu do vrchu a nehorázný klepec (i od hodně starších běžců). Tento typ běhu není pro mě…

Následoval už prakticky poslední závod roku – 24h v Kladně. Rychlost v nohách nic moc, vytrvalost jsem cítil a dost jsem si věřil. Ale u nevyzkoušeného doporučuji nikdy nedělat plány na předpokládaný výsledek. Totálně mě tento typ okruhového závodu rozsekal, zradila hlava, a byl jsem rád za trapných 161 km. Nějak moc dlouhé točení na mě, zlatých 6 hodin.

Kladno jsem původně bral jenom jako trénink vytrvalosti, ale nakonec bylo posledním závodem. Chtěl jsem běžel na konci září ve Splitu Dalmacija ultratrail, ale na dovolené v Rakousku jsem si podle všeho na ferratách odrasil nohy, což později vedlo k dluhodobějším problémům. Běh ani podobné vůbec nešlo. Podrobněji zde, nemá cenu se opakovat. Prostě jsem neběhal a vše šlo ještě více do kopru.

A přišel konec roku – Silvestrák v Jistebnici. Každoročně se mi na něm daří, ale letos po zranění na podzim, které následovala krátká chřipka a v závěsu po ní problém s průduškami, se žádný extra výsledek čekat nedal. Sice jsem doufal, ale bohužel. Nejhorší čas za všechny mé účasti a i umístění. Víc k závodu v pozdějším reportu. Ale aspoň se mi podařilo spravit si chuť na Nový rok při 5 km kolem Sídliště nad Lužnicí. Sice nakonec druhý, ale až v cílové rovince. Rok 2017 začal bednou. O průběhu opět v reportu.

Tolik k roku 2016, který ke mě vůbec nebyl příznivý. Lehce jsem uvažoval nad trenérem, ten by mě mohl někam posunout, ale došlo mi, že se mi za něj nechce platit. Snad se mi letos podaří smůlu zlomit a nějaké výsledky budou.

Rok 2016 řečí čísel a grafů:

  • Celkově naběháno – 4130 km (i přes zranění o cca 400 km víc než rok předtím)
  • Průměr za měsíc – 344 km
  • Závodních kilometrů – 391,1 km

Graf z Dailymile na němž je krásně vidět výpadek a pak i snaha o návrat před Silvestrem. 🙂

Jak dopadly mé sny a touhy (plány) na 2016:

  • Konečně maraton pod 2:40 (trénink připravený je). – Nesplněno. Viz. výše.
  • Uspořádat vlastní běžecký závod (již je v běhu a pracuje se na něm 🙂 ) – Splněno. Táborský trail (2017 nový název – Táborský půlmaraton).
  • Více se zapojit do běžecké komunity. – Řekl bych že nesplněno. Od srpna stagnace…
  • Více cestování, jak na závody, tak relaxovat, a hlavně navštěvovat kamarády. – Splněno. 🙂

Co mě v roce 2016 nadchlo kromě bodů výše:

  • Dařilo se v práci a hlavně mě to v ní baví.
  • Uspořádání závodu. Opakuji se, ale dělání charity mě prostě bavilo.
  • Super dovolená v Rakousku.

Sny a touhy (plány) na 2017:

  • Pokud možno nepřestat běhat a výkonnostně se vrátit a snad i zlepšit nějaké osobáky.
  • Podruhé zorganizovat závod a tentokrát úplně bez chyb.
  • Více cestovat a navštěvovat běžecké kamarády.

Podzimní sezóna 2016 zazděná

ilustrační obrázeklZačátkem léta během tréninků jsem si říkal, jakou mám formu. Běhalo se naprosto lehce, tepy dole, tělo špičkově připravené na cokoliv prakticky bez tuku, nic nebyl problém… Nohy neuvěřitelně létaly prakticky bez námahy. V té době přišlo i přihlášení na Dalmacija ultratrail – prvním ročníku ultra trailu v Chorvatsku kolem Dubrovniku. Natěšenost byla veliká. Trénink se mi dařilo plnit přesně podle představ, nebudu lhát, začal jsem si pomýšlet ohledně Dalmacija ultratrailu na bednu. Těch 110 km s nějakými 4000 m+ převýšení mi nepřišlo jako nic hrozného.

Cíli jsem upravil i mou osobní termínovku. Hlavně aby závodů nebylo moc a někde jsem se neoddělal. Vše se dařilo. V červenci pouze dva závody – krátký běh do vrchu v Prčicích a na konci měsíce 24 hodin v Kladně. Prčicě dopadly jak dopadly, vrchař prostě nejsem a Kladno s bídným výsledkem mi nakonec přišlo jako dobrý trénink být 24 hodin v kuse na nohou. Po Kladně proběhla důkladná několikadenní regenerace a opět návrat do tréninku. Ten probíhal ještě lépe než předtím. Těch 24 hodin nohy o kousek posunuly.

Ale pak přišla dovolená v Rakousku, která podle všeho může za později vzniklý problém. Byla totiž hodně sportovní – vždy ráno běh ve velmi slušném tempu a odpoledne nějaká činnost jako ferraty, kolo, plavání nebo tak. A podle všeho ferraty mi oddělaly nohy. Samotné skály za to nemohou, může za to zbytečné spěchání být rychle nahoře a co nejrychleji dole. Chybu jsem udělal na ferratě u Traunsee. Odpálil jsem si svaly v nohách a to mohlo dle všeho za můj problém.

V druhém týdnu po dovolené mě zničeho nic začalo lehce píchat uprostřed pravého lýtka z vnitřní strany kosti holenní. První zmínka bolesti byla 25. srpna. O pět dní později už noha bolela i v klidu a nad během se nedalo ani uvažovat. Dal jsem pár dní klidu, po kterých se ovšem noha nezlepšila. Před problémy jsem ale Renče slíbil, že jí zaběhnu běžeckou část štafety při triatlonu v Hrádku nad Nisou. Zde jsem o proběhlém závodě nepsal. Adrenalin mi totiž povolil běžet a podařilo se mi zaběhnout myslím 4. nejrychlejší čas běhu ten den. Celkově jsme vyhráli smíšené štafety a ve štafetách skončili třetí ze všech (snad si dobře pamatuji). S během nespokojenost, připadal jsem si obratný asi jako dinosaurus, o rychlosti nemohla být řeč. Pomalost!

Adrenalin mi sice umožnil běhat, ale jinak byl závod asi chyba. Totálně mi zazdila běhání na několik týdnů. V týdnu po triatlonu raději návštěva ortopeda s rentgenem, hezky vyloučit únavovou zlomeninu. Rentgen nic a že prý jde o natažený vaz. Hmm, by mě zajímalo jaký vaz se uprostřed nohy nachází… Nevadí, bylo mi jasné, že s během je amen. I tak jsem se stále nevzdával Dalmacije. U té mi došlo koncem září, že je nereálná. Triatlon byl 4. září a první trochu bezbolestný běh po něm byl možný až za 16 dní totálně bez běhu. Dalo se lehce klusat jen s nepatrnou bolestí. Klus o délce 3 až 4 kilometrů. Prostě k smíchu. V tu dobu účast v Dalmáciji definitivně vzdaná. Až tehdy jsem informoval ostatní, že nepoběžím.

Brněnský masakr a Dušanovo SUM (Strom Ultra Maraton startující z Vlastibořic) mě asi mrzí ještě víc. Na víkend s přáteli jsem se těšil, vždy mě neuvěřitelně nabyl pozitivní energií a chtíčem běhat a zlepšovat se. Dlouhá léčba neobjasněných potíží prostě vezme energii i elán.

Volba neběžet Dalmáciji byla dobrá, protože první opravdu bezbolestný běh se konal až v polovině října. Přibližně týden před startem v Dalmáciji (startuje se 21. 10.). V momentálním stavu bych nebyl schopný těch 110 km ani odbelhat, natož běžet. Mrzí mě to, ale nedalo se nic dělat. Padlo rozhodnutí poslouchat tělo. Nejhorší je, že i po zdárném vyléčení stále nevím (a vědět asi nebudu) důvod problému…

Co bohužel provázelo zranění ruku v ruce je pokles motivace. Podzimní sezóna totálně zrušená, což bych i přežil, ale problém je, že se nedaří nalézt chuť pro návrat do tréninku. Vůbec chuť běhat najednou zmizela. Nemám náladu závodit a s někým se poměřovat, ani sám se sebou. Běhat chodím jen klusem do 12 kilometrů a nad tempem ani nepřemýšlím. Je mi ukradené. Koukám na zápisky ostatních na DM, blozích nebo FB a vůbec nic se mnou nedělají. Ještě před zraněním byly vždy jak červený hadr na býka.

Abych si jen nestěžoval. S nechutí bojuji a pevně doufám, že na Silvestra budu v Jistebnici připraven obhajovat umístění z minulých let. Já se vrátím…

Dovolená v Rakousku opravdu levně – 2. polovina

Pokračování předchozího reportu: http://kaen.cz/2016/08/21/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-1-polovina/.

Den třetí – pondělí

Doba spánku asi nikoho už nepřekvapí. Zase kolem 10 hodin. Musím říci, že tak dobře odpočinutý jsem už dlouho nebyl. Plán jednoduchý – dopoledne sport a odpoledne přesun k Zell am See a snad koupání.

Já zvolil oběh Mondsee, můj tip byl, že jezero nemá kolem víc jak 25 km a tudíž se mi zdálo jako ideální volba. Kolem celého jezera se dá krásně běžet. Dokonce lehce přes kilometr i tunelem pro cyklisty a pěší. Chvílemi vede cesta krapet nad hladinu do kopců, ale jinak je člověk skoro pořád u vody. I nebezpečnější úseky s auty se dají odpustit. Jsou vlastně jenom dva kde nejsou chodníky ani stezka, jenom krajnice. Naštěstí nejsou dlouhé. Po dvaceti kilometrech mi nohy hlásily, že mají pomalu dost a rády by skončily, ale nedalo se nic dělat, auto bylo na odpočívadle u jezera a muselo se až k němu. Poslední tři kilometry už známá trasa z předchozího dne. Běželo se kolem parkoviště ferraty a tak jsem ze zvědavosti koukal na kopec jestli někoho neuvidím, ale i přes značné množství aut se mi nepodařilo nikoho vidět. Možná kdybych si vzal brýle, přeci jenom je od parkoviště skála značně daleko.

Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)
Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)

Odhad byl skoro přesný, netrefil jsem se jenom o necelý kilometr, reálně má oběh 25,85 km (kilometr a kousek přidá tunel). Doběh byl dnes jiný než předchozí den, Renča přijela jenom chviličku přede mnou. Také objížděla jezero a k tomu se ještě stavila ve městě na kafe a nakupovat suvenýry. Dali jsme naše klasické strečinky (většinou i lehce posiluji, na dovolené vypuštěno), já se vykoupal, pak snídaně a mohlo se vyrazit.

Přesun k Zell am See byl bezproblémový. I když jedna věc nás překvapila, že jsou všechny obchody zavřené. Do obchodu jsme chtěli pro nějaké drobnosti, jinak jídla bylo dost. Až po chvíli nás napadlo podívat se do Renči diáře na státní svátky v Rakousku a bingo, do jednoho se nám podařilo trefit. Cestou zastávka v McDonald dobít si všelijaké elektronické věcičky. Mně osobně hlásila baterie Garminů, že jí dochází šťáva. A bez nich by se mi to nelíbilo, chtěl jsem mít všechny běhy pokud možno zazanamenané (což se mi nakonec moc nepovedlo). Zmrzlina a hranolky pro mě byl jen příjemný bonus. Koukl jsem na hromadu zpráv na telefonu a s radostí zase telefon vypnul. Bylo mi bez něj krásně. Zastávka nám zabrala necelou hodinu a zase se pokračovalo.

K Zell am See se nám podařilo dorazit někdy kolem druhé. Chvíli jsme jezdili kolem jezera (v porovnání s Mondsee se jedná o malý rybníček) a hledali místo kde zaparkovat, pokud možno i na noc. Renča chtěla risknout parkoviště u koupaliště, já zase malé parkovišťátko vedle silnice o kus dál. Ani na jedno místo nakonec nedošlo. Popojeli jsme kousek zpátky a zaparkovali na parkovišti vedle kempu Seecamp. Nakonec nejlepší volba. Kousek dál byl pramen s pitnou vodou a jezero bylo jen 50 metrů daleko. Pramen je silné slovo, napuštění všech našich nádob nám zabralo minimálně půl hodiny, ne-li déle. Jednalo se jen o takový čůrek. Ale co, času bylo habaděj a dalo se kochat okolím. Jen počasí moc nepřálo a bylo takové přeháňkové počasí s chladným větrem. Renča chtěla jít hrozně plavat, dokonce si na plavání vzala k vodě i věci, ale nelíbily se jí řasy, takže z plavání sešlo. Já šel s ní, ale dopředu mi bylo jasné, že do vody nepůjdu. Jelikož jsme drzí Češi, v klidu jsme se v kempu vysprchovali a využili tamních služeb. Pro podobně smýšlející cestovatele jako my, v Seecampu je možnost sprch a sociálů a free wifi (ta mě zajímala až druhý den večer). Člověk se jen musí tvářit jako jeden z ubytovaných. Hledání místa na zaparkování a napouštění pitné vody zabralo docela dost času a najednou byl zase večer a tradiční vaření následované četbou.

Jen vsuvka bokem. U Zell am See mě zarazilo, kolik se tam pohybovalo a podle všeho i bydlelo muslimů. Jak bych to řekl, nejsem žádný velký rasista nebo podobně, ale vlastně jsem ještě neměl moc možností vidět a pozorovat nějakou jejich komunitu. Pro mě osobně hrozný nezvyk, jak všechny jejich ženy a dívky chodily zahalené. Když jsme minuly několikátou starší paní celou v černém, vzpomněl jsem si na kreslený vtip, co jsem jednou viděl na facebooku – několik zahalených žen stálo na ulici kolem stojanu plného naprosto stejných černých hábitů a nemohly se rozhodnout, který si koupí. Tomu se říká dilema! Vrátím se k věci, o muslimech píši proto, že kdyby k jezerům v Rakousku měl v plánu jet někdo kdo muslimy nemá rád, nebude se mu tam moc líbit. Zpětně si uvědomuji, že jich hodně bylo i u Mondsee.

Den čtvrtý – úterý

Pro mě naplánovaný den bez běhu. Ono naběhat ve třech dnech po sobě přes 60 kilometrů a doplňovat je ještě jinými aktivitami je pro mé tělo celkem dost. Nohy byly takové všelijaké, pauzu potřebovaly. Ale to bychom nebyli s Renčou sportovci, aby nebylo na programu dne něco lehce bláznivého. Rpzhodli jsme se pro vyjetí GrossGlockneru na kole. Mělo jenom jeden háček. Sice jsem si kolo vzal, ale bylo s prázdnou duší. Nejdřív výměna, nafouknutí a pak až jízda. Při výměně za novou kontrola pláště i ráfku a po nafouknutí a kontrole, jestli neutíká ventilek, se mohlo jet. Překontrolování všeho proběhlo pro jistotu, s kolem se mi už několik týdnů táhnou problémy a pořád ucházelo. Tentokrát už jsem doufal, že je problém vyřešen.

Ještě bych se rád zmínil o Renči včerejší přípravě na cestu. Nikdy bych nevěřil, že tolik podpůrných přípravků je na jednu několikahodinovou vyjížďku třeba. Jako běžec zúčastňující se „dětských“ ultramaratonů a trénující na ně, mám na věc asi poněkud jiný názor. Nejdřív si připravila tekutou výživu rozmíchatelnou do vody. K ní iontový nápoj do druhého bidonu. Následovaly všelijaké gely – banánové, s jednou dávkou kofeinu, se třemi dávkami a ještě jiné, každý pro pomoc při jiném typu krize. Pak se zabalily sušenky – s těmi jsem jako s jedinými souhlasil. A to je vše co pamatuji, protože toho bylo ještě víc. Na můj vkus až šíleně moc chemie. Co jí to v tom Portugalsku učí? Dle mého názoru by mělo jít zajet takovou vyjížďku prakticky nalačno. Ale abych netrhal partu, zabalil jsem si alespoň sušenky.

Tož jsme ráno vyrazili. Renča na mě brala ohledy a neujížděla mi. Ono se jí její silnička vždy najednou rozjela a já se svým starým trekem mohl tak leda koukat. Po krátkém zastavení u koupaliště na záchod mi došlo, že jsem si zapomněl pití. Naštěstí byla cestou po nějakých 9 km Billa a jelikož už nebyl svátek a měla otevřeno, pití bylo kde koupit. Přibral jsem k němu ještě jednu Milku, jako takovou odměnu za zdolání vrcholu. Po krátké zastávce se jelo dál. Od Billy už jenom stoupání, nejdříve mírné a postupně přiostřovalo. Za druhou vesnicí už regulérní kopec. Což, mně problémy nedělal, ale Renče jo. Já totiž mám na kole spoustu malinkých koleček a tudíž je jízda s ním hodně lehká. Zato Renči silnička má klasicky jen dva kotouče, ale ten menší moc do kopců není. Bylo na ní vidět, že není žádná sranda do toho kopečku šlapat.

GlossGlockner
GrossGlockner

Chvíli to trvalo, ale najednou jsme byli u brány s mýtem pro auta. Cyklisti naštěstí zadarmo. Ještě před dosažením tohoto výjezdního bodu se mi při jedné z pauziček podařilo zjistit, že mé zadní kolo je měkčí než ráno. Potvrdila i Renča, což mi klidu nepřidalo. Při průjezdu kolem brány se ještě dalo, ale o necelé dva kilometry výše už mi začalo být jasné, že se nahoru asi nepodívám. Pro zlobivé zadní kolo můj pokus skončil. Hezky jsem otočil zpátky a doufal, že sjedu co nejdál. Renča pokračovala nahoru.

Moc daleko se mi dojet nepodařilo. Na parkovišti za mýtnými branami byl pro mě konec. Kolo totálně měkké, dál leda po ráfku. Nechtělo se mi riskovat zničení kola, takže tato eventualita padla. Sedl jsem na parkoviště a přemýšlel co budu dělat. Při tom se mi podařilo spořádat celou čokoládu a zbytek sucharů co jsem měl s sebou. Po 20 minutách mě situace přestala bavit a pomalu mi začalo docházet, že jinak než po svých to nepůjde. Nikdo na místě pumpičku neměl a ani mi nemohl jinak pomoct. Ptát jsem se zkoušel. Tak jsem kolo vzal, hodil do vysoké trávy mezi parkovištěm a potokem, přidal k němu helmu a pomaličku se rozběhl zpátky k autu. Krásný den bez běhu…

GrossGlockner
GrossGlockner

I když většina cesty vedla z kopce, vůbec se mi neběželo dobře. Tělo ani mysl na běh prostě nebyli v ten den připravení. Asi po půl hodině běhu mi došlo, že si vzdálenosti pamatuji asi špatně. Myslel jsem, že Billa je cca 8 km daleko. Nebyla, došlo mi, že musí být okolo 12 km. Bylo mi těžko, čokoládu jsem snědl ještě v době, kdy o běhu nebyla v myšlenkách ani zmínka. Navíc pražilo slunce, bylo bezvětří a prostě horko. Prostě mi celý běh nešel. Na prvních 15 kilometrech jsem musel pro divné pocity v celém těle dvakrát zastavit. Pak už by to i celkem šlo, ale začala se ozývat čokoláda v žaludku. Dělal tam pěknou paseku. Naštěstí začala dělat problémy kousíček před koupalištěm. Vysvobodil mě tamní záchod. Netuším co bych bez něj dělal, asi by celá situace nedopadla dobře. Dál už byl běh lepší a zbývajících necelých 5 kilometrů jsem zvládl v pohodě. Nikam jsem se ovšem nehnal.

Po doběhnutí vypit asi litr vody. Běhat v horku bez vody mi jde tohle léto nějak hůře než minulé. Napsal jsem Renče kde je, abych se s ní náhodou někde neminul, a rozjel se autem pro kolo. Při příjezdu na parkoviště mi Renča napsala, že zrovna dorazila na vrchol. Jak já jí záviděl! Pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání jsem chodil máčet nohy do ledové horské bystřiny. Voda byla vážně jako led, nikdy se mi v ní nepodařilo vydržet kvůli bolesti z chladu moc dlouho. Aspoň jsem proceduru opakoval třikrát, aby měla alespoň nějaký účinek. Že bych tedy cítil nějaký rapidní rozdíl se říci nedá, ale věřil jsem v pozitivní regenerační účinek. Mezi chozením do potoka se mi podařilo nalézt free wifi a hodit foto na instagram. Renča přijela si po 45 minutách. Ten sjezd musel být úžasný. I když, jeden její prsteníček vypadal díky silnému brždění pěkně ošklivě nateklý. Každý kdo by jí chtěl nandat prsten by určitě pohořel.

Ledárna!
Ledárna!

Jedno vyjetí kopce (v Renči případě) a seběhnutí pro kolo (můj případ) zabralo většinu dne. Už byly asi 2 hodiny odpoledne a oba dva jsme byli naprosto hotoví. Po rychlém dokoupení zásob v Bille směr koupaliště a nicnedělání. Já vzal knihu a Renča tréninkový deník. Koupaliště u Zell am See je zajímavé. Do vody vede asi 50 metrů dlouhé molo z barelů. Ale na skákání do vody to není. Na konci mola je vody asi tak po pás. Ano, Zell am See je dost mělké několik desítek metrů od břehů. Nepodařilo se mi dojít tak daleko, abych nestačil. Alespoň, že plavat se dalo bez odřených kolen. Voda jako vždy naprosto úžasná. Navíc měli na koupališti všelijaké atrakce pro zpříjemnění času a všechny zadarmo. Z toho co jsem viděl tak dva kurty na beach-volley, slackline, stůl na stolní tenis, ndřevěnou hru kde se dva týmy snažily navzájem srazit dřevěné špalíky a ještě další, bohužel si nepamatuji. K tomu vynikající zmrzlina. Opět skvělé odpoledne. A to, že místo předem hlášeného deště bylo nádherně s občasným mráčkem, byl jen příjemný bonus navíc. O panoramatech všude kolem se snad ani nemá cenu už zmiňovat, ještě vy všem přišlo, že jsem až moc velký romantik.

Den pátý – středa

Den, který utekl jako voda. Já ho začal oběhem jezera. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel. Zell am See je vážně malinké jezero – po obvodu má pouze 11,6 km. Abych naběhal alespoň něco, protáhl jsem si trasu do vesničky vedle a nakonec skončil lehce přes 15 kilometrů. Samá rovina. Ale co se dalo dělat. Opomněl jsem zmínit, že náš pobyt byl v týdnu před Ironmanem. Všude byly značky, cedule, reklamní plakáty a hlavně už se sem tak objevil i nějaký triatlonista. Při pohledu na okolní kopce mi bylo jasné, že o lehký triatlon se nejedná.

Zell am See
Zell am See

Už ráno mi bylo jasné, že se jedná o poslední běh a vlastně i den. Večer jsme byli sednou s renčou na internetu a ona zjistila, že jí jednou špatně spoje z Prahy domů a musí jet už ve čtvrtek. Já už byl vydovolenkovaný dost a s podobnou délkou v Rakousku jsem původně i počítal, tak za mě pohoda.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po všech našich trénincích, jídle a posílání pohledů přišel čas na přesun zpátky k Traunsee. Já chtěl hrozně moc vylézt jednu ferratu, kterou se mi podařilo zahlédnout. V sobotu na ní byly zástupy, ale mé tušení mi říkalo, že dnes na ní budu sám.

Po příjezdu na místo (stejné jako první den), cestou se mi podařilo omylem odbočit o 10 kilometrů dříve k jinému jezeru, jsem se hned vydal nahoru. Bohužel sám, Renče se nechtělo a spíš se cítila na plavání, protože ranní se jí moc nevyvedlo. Chvíli mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. O ferratě zase napíši až později, snad se jen zmíním, že po 4 hodinovém trmácení se mi podařilo vrátit k autu a byl jsem rád, že se mnou Renča nebyla. Moc by se jí zpáteční cesta nelíbila.

Západ slunce
Západ slunce

Večer už jenom koupání se v jezeře, zdravé vaření a při večeři si užívání západu slunce nad kopci u jezera. Krásný pohled. Prostě taková pěkná tečka.

Západ slunce podruhé
Západ slunce podruhé

Cesta zpět a zhodnocení

Vstávalo se brzy aby se stihlo být včas v Praze. Že bylo opět krásné ráno se snad ani nemá cenu zmiňovat. Cesta proběhla dobře, vše se stihlo a všichni domů dorazili v pořádku. Tím bych celou cestu odbyl.

Co se týká našeho putování po jezerech, neskutečně jsme si ho užili, viděli spoustu míst a hlavně si dali pořádně do těla. Cestování a spaní v dodávce má určitě své kouzlo. Sice nás čas od času ráno probudily hlasy kolemjdoucích nebo v noci bouřka s vydatným burácením vody o střechu, ale vše se dá odpustit. Pro mě na dovolenou super, kdybych chtěl v autě trávit více času a třeba bydlet (jak má v úmyslu Renča), asi bych si vnitřek auta pořádně upravil a možná i lehce zateplil. Bylo by pak v autě tepleji a hlavně méně hluku.

Sportovně více než spokojen. Za 5 dní se mi podařilo naběhat cca 103 km. Když vezmu v potaz, že každý den byly nějaké další aktivity, dostalo tělo pořádný impuls. Sice jsem si nemusel výlezem na ferraty nad Traunsee ve středu odpálit stehna na další tři dny, ale to k tomu patří. Věřím, že jim to jenom prospělo a posílily z toho.

A na kolik celá ta 5 (6) denní sranda vyšla? Jen pro informaci – ujeli jsme nějakých 1200 km, objeli tři jezera, vařili si na plynu, jídlo měli koupené do zásoby a strávili v Rakousku celkem 6 nocí. Já se osobně vešel pod 2500 Kč a myslím, že Renča na tom bude podobně. Prostě super dovolená za hubičku. Doporučuji vyzkoušet.