Běh na Javorovou skálu těsně za hranicí kraje

To byl zas jednou nápad. Zajet si na závod do Prčic. Prý krátký běh do kopce s názvem Prčický trhák. Takhle špatně umístit se mi už dlouho nepodařilo! Pěkně děkuji za pozvání! 😀 Takže jak vše probíhalo…13647087_10206334658676760_1049085114_oBylo nebylo… dělám si srandu! Na konzultaci běžecké techniky přijela i Domča z okolí Prčic. Malinko překvapila, že kvůli pár větám a videu jela takovou dálku, ale byla s ní sranda a do běhání je vážně zapálená. Když se budeme bavit o dálce, ono cca 40 km z pohledu ultra běžců není nic jiného než běžný trénink, že. 😉 Během kecání na našem malém ovále nás pozvala do Prčic na krátký závod – prý pěkný závod na 5 a půl kilometru do kopečka. Abych řekl pravdu, nějak mě pozvání na poprvé nezaujalo. Jenže pak jsem si o závodě zjišťoval detaily na internetu a časy mi na tu vzdálenost nepřišly nějak rychlé. Já si, jako ovšem vždy, věřil na bednu. Ach ta nezkušenost a naivita.13647020_10206334656836714_2089389959_oV sobotu se mi podařilo dorazit k registraci v radnici Prčic na náměstí jako jednomu z prvních. Rychlá registrace a po ní, jelikož bylo spousta času, válení na trávě a slunění se. Jenže nic netrvá věčně, člověk se před závodem přeci jenom musí trochu rozhýbat a zahřát svaly. Hodil jsem na sebe svůj nejoblíbenější závodní outfit a s dobrým pocitem se šel vyklusat. Celou dobu výklusu čekován žaludek, ale dnes se podle všeho rozhodl být kamarád a ani jednou se neozval. Pevný jak skála. Dost mě udivil, normálně je šíleně hádavý a náladový. Napsal bych jako co, ale asi by se jednalo o genderový stereotyp. Při doběhu náměstí se mi podařilo potkat Honzu Macouna, hned mi bylo jasné, kdo bude dnes vítěz. Pak tam najednou byli všichni. Kluci z Tábora, Domča, Jirka (ten mi ukázal kudy se poběží, moc se mi to nelíbilo – zlatá nevědomost) s částí CBC teamu, staří pardálové a prostě hrozně známých. A mimo ně i nových tváří, ze kterých se zase několik stalo známými a kamarády. Prostě standardní předzávodní sranda. Naštěstí vždy skryje mou nervozitu.

Bolest pár set metrů před cílem
Bolest pár set metrů před cílem

A už se stálo na startu, hezky po Honzově boku a běželo se. Ještě před startem rychlé zhodnocení soupeřů, a jelikož nikdo koho bych znal kromě Honzy nebyl na dohled, sebedůvěra se vrátila. První kilometr byl více než svižný, ale běželo se mi krásně. Vedle mě Honza a ještě jeden kluk, mezi námi a zbytkem dost velká mezera. Jenže pak se silnice začala více a více zvedat a já usoudil, že se nechci zavařit a raději malinké polevení v tempu. I přes něj mi ale po dalším kilometru přišlo, že se mé nohy brodí čerstvým betonem a plíce se nacházejí přímo u komínu uhelné elektrárny. Najednou nohy neběžely. A to měla největší sranda teprve začít. A jaká byla!

Plní endorfinů
Plní endorfinů

Hned po proběhnutí vesnicí se už tak dost zajímavý sklon zvedl ještě víc. Nebudu lhát, připadalo mi to jako běh do kolmé stěny. Najednou kolem mě profrčel další závodník. Nevěřil bych, že někdo může při běhu do kopce vypadat tak čerstvě a nezadýchaně. Bylo poznat, že se jedná o jeho terén, na silnici nic moc (spíš nic), ale v kopcích najednou v nohách dynamit. Mě nějak kotel vyhasínal a spíš doutnal. Kopec se ještě víc zvedl a kdo mě nepředbíhal potom, klučina s roztrhanými Inov8, ze kterého jsme si dělali kvůli botám na začátku srandu. Jako by tam ani kopec nebyl, v běhu se na mě otočil a řekl, že už to horší nebude. Lhář jeden! Nebudu lhát, ještě se kolem mě prohnali dva závodníci. Dva staříci! Po x letech mě předběhli běžci, u kterých už od pohledu bylo jasné, že kategorie M49 dávno není jejich. Na porážky od M49 běžců si člověk zvykl, ale od M59?! Jako vážně?! Pak už za mnou nikdo nebyl, šílená mezera. A správně jsem tušil, že kopec bude ještě horší, byla tam i prakticky skoro kolmá stěna (možná lehce přeháním, ale přišla mi taková). Až jsem přešel do svižné chůze s rukami na kolenou. Že jsem funěl jako lokomotiva je všem asi jasné. A najednou asfalt, tedy poslední kilometr do cíle. Jak ten se vlekl! Uběhneš 500 metrů, zeptáš se člověka kolik ještě, on 600 metrů, zakleješ, pak po 200 metrech Dominiky maminka, prý 500 metrů, radši už jen mlčíš a doufáš, že to utrpení a potupa brzy skončí. Už nebojuješ s lidmi, časem, umístěním, ani sám se sebou, už bojuješ jenom s kopcem. Rád bych řekl, že jsem ho porazil, ale to bych přeháněl.

Pokec s Jirkou při vyhlašování
Pokec s Jirkou při vyhlašování

Dostal jsem od něj pěknou nakládačku. V cíli hned k občerstvení polít se vodou, až pak se mi podařilo vnímat ostatní. Honzík podle očekávání vyhrál, za ním klučina z juniorů a pak houf lidí a po něm já. Celkově asi 9. v čase 26:09. Necelé 4 minuty za vítězným časem 22:15 a podle všeho novým rekordem trati. Honza prostě běhá jinou ligu než ostatní. Ale jinak celkově neskutečná užívačka. Hlavně zjištění, že mě běh do kopce i přes bídné umístění hrozně baví a asi na něj začnu pořádně trénovat (kopce už zařazeny do tréninku). Co bylo dál? Užívání endorfinů, kecání se všemi, focení se, další povídání si a pak vyhlášení. I bídným pátým místem v kategorii jsem vyhrál základní tachometr na kolo. Dobře se mi podařilo kluky na trati věkově odhadnout, všichni starší kmeti byli z kategorie M59. Nikdo z M49 mě nepředběhl. Holt borci. I když jsem si dost jistý, že je znám ze závodů JBP a normálně jim na rovnějších tratích dávám kotel. Jo, specializace na kopce se pozná. A po vyhlášení to, na co jsem se nejvíc těšil. Společný seběh s Domčou a jejím kamarádem Lubošem zpátky do Prčice. Byl o kilometr a půl delší než výběh nahoru, ale šíleně krásný. Hlavně typický běžecký pokec o všem možném. Nakonec super den. Nakonec děkuji za pozvání a ukázání nové krásné akce.

Všichni vysmátí
Všichni vysmátí