Trip around Australia 1/3

Domlouvání dovolené začalo několik týdnů dopředu s jedním klukem, kterého jsem potkal v práci. Hlavní důvod proč s ním byl, že uměl řídit vlevo a sehnal ještě další lidi. Dohoda byla jasná, pokusit se celý trip směrovat do co nejmenších nákladů. Jenže kamarád začal pomalu ale jistě měnit a s dalším účastníkem zájezdu si stáli za svým. Jejich plánování se dostalo někam k částce 600 AUD na osobu jenom za pronájem auta a to se mi vůbec nelíbilo. Takže jsem jim dal vale a rychle sháněl někoho jiného. Naštěstí se mi podařilo chytit inzerát na facebooku, kde někdo sháněl někoho na cestování po Austrálii a tak jsme se dohodli. Trasu jsem měl v hlavě už dlouho: Sydney – Uluru – Adelaide – Great Ocean Road – 12 Apoštolů – Melbourne – Princess Highway – Sydney. Lehké úpravy cestou byly jasné předem. Oproti několikatýdennímu domlouvání s první partou mi těch celkově 30 minut, kolik trvalo naplánování a zabookování auta, přišlo úplně neuvěřitelných.

Den první – Pryč z města!

Pepa, můj spolucestující, přiletěl do Sydney večer před plánovaným odjezdem ze Zélandu. Rychle jsme se seznámili, pokecali a šli spát. A druhý den ráno vše začalo. Sbalení věcí, nějakého jídla a snesení všeho na hromadu, pak směr Kings Cross pro auto. V Hertzu, první zamluvené auto, neměli co jsme chtěli a byli moc drazí. Zato v Europcaru šlo vše jako po drátkách, auto připravené, zálohu nepotřebovali a vše krásně vysvětlili. Bohužel měli jenom VV Passat v benzínu a ještě k tomu dvoulitrový motor. Ale co se dalo dělat, podle vyjádření zaměstnanců auta v naftě nemají a prý je benzín všude levnější než nafta. To jsme jim ještě věřili… Každopádně Passat z roku 2012 a měl najeto jen 5000 km, takže úplně nové auto se zajetým motorem. Tak nějak jsem si před cestou doufal ve spotřebu okolo 5,5 l/100 km, přeci jen je Austrálie převážně rovina. Hned druhá naivita!

Ještě před úplným odjezdem jsme museli oběhnout nějaké obchody, Pepa musel vyřídit papírování, pak dojet pro kanystr s chladničkou, ještě dokoupit zásoby a až pak se mohlo vyrazit směr Uluru. Čas letěl jako splašený, při výjezdu z města bylo už půl třetí odpoledne. Což se mi moc nelíbilo, ale holt to rychleji nešlo. Ono projet přes celé Sydney v začínající páteční špičce a ještě před Australia Day byl slušný masakr. Jen cesta z centra k okraji města nám zabrala 2 hodiny času, ono to je taky nějakých 20 km ne-li víc. Prostě dálka, překvapilo mě to.

Pak už to šlo jako po drátkách. Aut začalo ubývat a na dálnici to jelo. Člověk si ovšem nesmí představit dálnice jako v Čechách, které jsou plné šílenců. V Austrálii je maximální rychlost na dálnicích 110 km/h a všichni jí hezky poctivě dodržují. Opravdu, až prvně v Austrálii jsem viděl naprosto zákonadbalé řidiče. Za celou dobu nikdo nejel nad povolenou rychlost. Cesta ubíhala a byla celkem i zajímavá. Pro mě prostě nový svět, takže se mi líbilo a nic mi nesmělo uniknout. Všude krajina v rozpuku, hezky zelená, hodně polí, pastvin a prostě jiná než by si člověk Austrálii představoval. Žádná sežehlá planina sluncem se nekonala. Jaké já to měl divné představy.

Každopádně se najednou začalo stmívat a i když chtěl Pepa jet i v noci, já byl rezolutně proti. Všichni mě varovali, že jet v noci je naprostá sebevražda. Množství zvířat putující přes silnici je neuvěřitelné. Zastavili jsme kdesi mezi farmami na odpočívadle pro kamiony a připravili se ke spánku. Plán byl jasný, spát na položených sedačkách v kufru. Hezky se to plánovalo, ale realita jinde. Tak tvrdý podklad jsem už dlouho nezažil a navíc šílené horko. Horko jen první polovinu noci, k ráno hezky do morku kostí lezoucí zima. No, moc jsme se nevyspali a plán na další dny byl změněn. Spaní na položených předních sedačkách.

První nocování
První nocování

Den druhý – Poušť a zase poušť

Ranní vstávání bylo krušné. Oba dva jsme byli poštípaní od komárů, no hrůza. Mrchy nám v noci lezly otevřenými okýnky do auta a měly žně. Užil jsem si východ slunce, po ranní hygieně se snažil trochu zahřát a po snídani jsme vyrazili. Žádné zdržování, cesta k Uluru je ze Sydney dlouhá 3000 km a my měli za sebou nějakých cca 500 nebo 600 km

Nějakých 5 minut po výjezdu Pepa prudce brzdil. Uprostřed silnice si trůnil klokan a nehodlal se hnout. Konečně jsem viděl klokana! Už jsem si splnil téměř vše! On koukal na nás, my koukali na něj a do toho ticho. Ale jakmile spatřil fotoaparát, rychle mizel. Stihl jsme ho vyfotit jen přes sklo a rozmazaně, ale mám ho. To jsme z něj byli ještě nadšení a plní lásky k jeho kamarádům.

Viděl jsem ho!
Viděl jsem ho!

Konečně došlo na mé první řízení v Austrálii. Někdy kolem jedenácté mi byl svěřen volant a Pepa začal odpočívat. První pocity po půl roce neřízení byly všelijaké, ale převažovalo nadšení. Řízení vlevo mi přišlo divné jen prvních několik minut, pak jsem si na to zvykl. Jo, kdybych musel řadit, byl by to masakr, ale my měli automat, takže jen točení volantem. Ani o udržování rychlosti jsem se nemusel starat, na to byl zapnutý tempomat. Na těch rovinách v Austrálii nepostradatelná věc.

Tahle se mi stejně líbila nejvíc
Tahle se mi stejně líbila nejvíc

Dál cesta ubývala dost monotónně. Krajina byla zajímavá, o tom žádná, ale silnice pouze roviny a vůbec to neubývalo. Někdy po poledni jsme se dostali na okraj pouště, tedy vnitrozemí. Poznalo se to lehce, GPS navigace zahlásila: „Dále se budete držet 1200 km na této silnici.“ Maximálně nás ta hláška dostala, o to víc, že jsme na ní celou dobu čekali. Přes tisíc kilometrů rovné silnice (s minimem zatáček) v nezajímavé krajině. Věřte mi, australské vnitrozemí se rychle okouká a navíc neproběhla moc velká změna oproti krajině mezi městy.

Jak vypadá vnitrozemí v Austrálii? Veliká nedozírná rovina, čas od času s nějakým kopečkem nebo nerovností, která je porostlá travou a křovisky, které čas od času vystřídají nízké lesy. Ovšem, nesmím zapomenout na nepřestávající vítr. Žádný písek a sucho, ale hodně živé místo plné zvířat. Nejčastěji jsou v poušti k vidění orli a havrani (nebo krkavci, vždy si je pletu a nikdy nevím), kteří se starají o likvidaci mršin vedle silnic. Mrtvých zvířat jsou k vidění desítky, protože v noci jezdí v poušti kamiony se speciálně upravenými nárazníky a hodně zvířat sráží. Viděli jsme i dvě sražené krávy, což musí být tedy něco, když takový kamion srazí krávu a v pohodě jede dál. Co to musí být za konstrukci, která se ve stokilometrové rychlosti nezdeformuje po nárazu do půltunového zvířete?! Kdybych neviděl, neuvěřím. Po ptactvu se dají v poušti zahlédnout všudypřítomné ovce, krávy, lišky, klokani a velbloudi. Je tam víc živo než jsem si kdy představoval. Místní farmáři totiž mají pastviny kolmo na silnici a tak jich tam je opravdu hojně. Je to i dost nebezpečné pro jízdu a také unavující, člověk musí pořád pozorovat blízké okolí silnice.

Australské vnitrozemí
Australské vnitrozemí

I přes pomalu ubývající kilometry na GPS se nám druhý den podařilo urazit přes 1000 km. Večer se snažil Pepa jet po tmě, ale po ani ne čtvrthodině uznal, že je to nemožné bez rozbití auta a tak jen vyhlížel nejbližší benzínku nebo alespoň odpočívadlo. První byla benzínka kombinovaná se zázemím pro cestovatele. Byl to až luxus. Dokonce za 2 dolary k dispozici teplá sprcha. Kteroužto jsem po ránu s radostí využil.

Zázemí pro cestovatele(takové jsme potkali jediné)
Zázemí pro cestovatele(takové jsme potkali jediné)

V dálce na fotce je benzínka, takže se krapet zmíním o spotřebě a cenách benzínu v Austrálii. Auto VV Passat 2012 v automatu a dvoulitrový motor, povoleno tankovat pouze Natural 95 a vyšší. Má vysněná spotřeba vzala rychle vale. Nejnižší číslo, ke kterému se podařilo během cesty přiblížit bylo 6,2 l/100 km (v poušti s větrem v zádech), za celou cestu byla ale průměrná spotřeba na 6,8 l/100 km. Což je o hodně více než jsem počítal při vypočítávání nákladů před cestou. Ale což, takové věci se dějí. Zaměstnanci Europcaru nám sdělili, že benzín je levnější. Což o to, jde jen o úhel pohledu. U australských benzínek jsou uváděny pouze dvě ceny za benzín a naftu. Ta cena u benzínu je vždy nižší než u nafty. Do tohoto bodu pěkné, benzín je levnější. Fígl je v tom, že uváděná cena je za Natural 91, cena 95 je všude vyšší než u nafty, někdy o přímo astronomické částky. K tomu se musí připočíst, že ceny benzínu v poušti jsou o 1/4 až 1/2 vyšší než ve městech. Třeba u Uluru stál litr benzínu 2,15 AUD. Takže náklady na palivo vzrůstaly přímo astronomicky.

Den třetí – Konečně Uluru (oficiálně Ayers Rock)

Rozhodnutí spát na položených předních sedačkách bylo správné. Daly se složit prakticky do roviny, což znamená spánek jedna báseň. Po ranní sprše a snídani opět na cestě. Vleklo se to a vleklo, nic si nebudu namlouvat. Krajina stále stejná a neměnná. Jen na jednom úseku oživení cesty. V blízkosti města Cooper Pedy se nachází kolem silnice k vidění spousta důkazů o těžbě opálů. Všelijaké jámy, stroje, kopečky vytahané hlíny vedle dalších kopečků a spousta cedulí oznamující, že pohyb v oblasti je nebezpečný, možnost pádu do některé z vykopaných jam. Přímo v městečku je možnost (té jsme pochopitelně nevyužili) ubytovat se v hotelu, který je umístěn přímo ve starých pozůstatcích v zemi po těžbě.

Vytěžená hlína z jam poprvé
Vytěžená hlína z jam poprvé
Vytěžená hlína z jam podruhé
Vytěžená hlína z jam podruhé
Hotel ve skále
Hotel ve skále

Někdy po šesté hodině odpolední se nám podařilo dosáhnout našeho cíle – Uluru aneb oficiálně Ayers Rock. Od odbočky z hlavní silnice je to ještě dobrých 200 km, což je v Austrálii kousek. Dobrou polovinu tohoto úseku cesty je v dálce vidět kopec velmi podobný Uluru, no kochali jsme se. Až večer nám bylo řečeno, že to Uluru není a my se kochali jen nějakým velkým kopcem. Ale co, stane se. V této oblasti jsem konečně viděl Austrálii ze svých představ – červená písečná páň s osamělými stromy a sem tam trsem trávy.

Jako z mých představ
Jako z mých představ

Těsně před Uluru překvapení, brána se závorou a budkou. V budce baba a prej cálovat poplatek za vstup do parku. Dost mě překvapil, protože se mi na nic podobného na internetu nepodařilo narazit a navíc nebyl nejlevnější – $25 AUD/osoba/3dny. Prostě cestovat po Austrálii není levné, všude nehorázně vysoké poplatky. Po této formalitě se nám před očima konečně zrodilo Uluru. A mé pocity z něho byly veskrze pozitivní, konečně jsem viděl to, co jsem chtěl vidět už před odletem do Austrálie. Bez vidění této velké rudé skály bych snad ani nemohl říkat, že jsem byl v Austrálii. Nato, že se jedná o jeden velký šutr, se na něj dá koukat dlouho a neomrzí. Postupující slunce totiž neustále mění stíny na jeho povrchu. Tož koukli jsme se na něj zdálky, dojeli k němu, pochodily u něj, někteří z nás se dotkli a jeli zase na původní stanoviště udělat si pár fotek se západem slunce a vyřešit kde se bude spát. To se naštěstí vyřešilo tak nějak samo. Pepa chtěl do kempu (drahota) a já byl pochopitelně proti. Naštěstí jsme potkali 4 Čechy a ti nám řekli, že klidně můžeme jet do toho kempu s nimi. Recepce totiž zavírá v osm a potom už nemá kdo vybírat poplatky. Počítají tam s tím, že návštěvníci, kteří přijeli později v noci, jim zaplatí pobyt ráno. A jelikož jsme typičtí Češi, tak jsme této šance na přespání zdarma využili. Ráno jsme totiž plánovali vstát po páté kvůli východu slunce, a tento čas se jaksi neschoduje s otevírací dobou kanceláře v kempu.

A zde je, jedna z mých prvních fotek velké rudé skály
A zde je, jedna z mých prvních fotek velké rudé skály

Pokud bude jakýkoliv dotaz, jen se ptejte v komentářích. Popsat naprosto vše by bylo moc zdlouhavé a délka článku by byla odrazující. Vyprávění pokračuje druhou částí: http://kaen.cz/2013/02/07/trip-around-australia-23/.

AUS – Konec v práci, ve škole a užívání si volna

Jedná se sice o události, které se udály před delší dobou a jak se říká „vzala je voda“, ale k jejich napsání se mi podařilo dostat až teď. Naštěstí si vše živě pamatuji, takže blog nebude o nic ochuzen.

Ukončení práce pro mě byla jedna velká neznámá. V Austrálii totiž existují tři typy legálních pracovních poměrů – Casual, Part-time a Full-time. Part a Full zaměstnanci mají veškeré výhody dané australskými zákony, např. proplacenou dovolenou, často i svátky a zaměstnavatel je nemůže jen tak z práce vyhodit. Je u nich normální výpovědní doba (týden až čtyři) a při její porušení jsou dané sankce. Vše je prostě jisté. Bohužel pro mě a většinu cizinců se studentskými vízy je získání Part-time nebo Full-time zaměstnání prakticky nemožné. Většina zahraničních studentů v Sydney tedy pracuje na Casual pracovní poměr (pokud tedy nepracují na černo). Jeho jedinou výhodou bývá, že hodinová mzda bývá o málo vyšší než u dříve zmíněných. Nic více se k tomuto problému člověk nedozví, ani po několikahodinovém hledání informací na internetu. Zaměstnavatel má jednoduše volnost. Takže neproplacené dovolené, neproplacená nemoc, možnost vyhození z hodiny na hodinu, nejistota počtu hodin na týden atd. Což byl tedy i můj případ okořeněný o naprosto neodhadnutelnou a výbušnou šéfovou.

Nejhorší bylo, že ani Katka nevěděla. A ta už několik výměn kolegů/yň zažila. Jen mi řekla, že Patricia se vždy zachovala jinak. Jelikož mě šéfová neměla moc ráda, očekávál jsem, že mě vyhodí ze dne na den a tak jsem na nějaké předčasné oznámení o ukončení práce rezignoval. Plán byl jednoduchý – skončit v neděli 20. ledna a vše říci poslední pátek 18. ledna. Datum se blížilo a já byl stále víc a víc nervozní. Pořád se ve mě pralo jestli mám říci o mém ukončení týden dopředu a nebo to nechat až na ten poslední pátek před víkendem. Nervy to byly značné, dost se to podle mě podepsalo i na bolestech mé nohy. Nakonec se mi podařilo mé vnitřní já uklidnit kompromisem, čtvrtek mi přišel jako nejlepší řešení. Na internetu se mi totiž někde podařilo vyčíst, že nic dopředu hlásit nemusím a prostě skončím, což mi potvrdila i Jeanette ve škole. A ta jako Australanka o tom snad něco musí vědět ne? Nastal den D, já byl hezky v práci o pár minut dřív, abych měl čas si s Patricií promluvit, a ona nikde. Sprostě se zpozdila, normálně přišla o čtvrt hodiny později. Celou tu dobu jsem se flákal u hlavního vchodu, lehce šílel nedočkavostí a dělal jsem, že něco dělám, aby mi neutekla. Konečně se objevila a hned jsem na ní vyrukoval s ukončením. Ona na mě koukla a řekla jen, že jsem jí to měl ohlásit dva týdny dopředu, prý to bylo v papírech, které jsem podepisoval před zahájením práce. Na to jsem odvětil, že jsem to nevěděl, protože mi ty papíry nedala domů. Což jí trochu vzalo vítr z plachet. Pak měla ještě nějaké kecy a otázky, ale překvapivě nebyla naštvaná. Nakonec mi řekla, že je šťastná, že končím a laskavě mi dovolila skončit. Spokojen s výsledkem a lehčí o obrovský kámen, který mě značně drtil poslední dny, jsem se dal do další práce. A co se nestalo, přesně scénář, který jsem předpovídal. Za deset minut se Patricia vrátila a řekla mi, že můžu skončit ještě ten den. Což bylo vlastně slušně a stručně řečeno abych se tam už neukazoval. Moc mě to nebolelo, vlastně vůbec, protože jsem to od ní čekal hned. Ten den se mi v práci líbil nejvíce, vše šlo od ruky, nálada byla skvělá, šéfovou se mi podařilo více nepotkat a jako bonus jsem si domů odnášel hromadu ovoce, která mi vydržela následující týden.

Po skončení v práci mi ještě zbýval celý týden ve škole. Končil jsem v ní přesně týden po práci, tedy následující čtvrtek. Pro mě asi nejhorší týden ve škole. Vůbec pro nic nebyla chuť. Jediné co se mi líbilo, byly rozhovory o všem možném, jinak mi všechny činnosti lezly tak říkajíc krkem. Byl jsem rád, že končím, protože Amber nám řekla, že bude týden po mě končit a já bych asi novou učitelku snášel špatně. Jedna tam byla půl hodiny na zkušební hodině a přišla mi úplně nemožná. Takže načasování dobré. Nakonec se vše tak nějak dovleklo ke svému konci a poslední den mi byl předán certifikát o absolvovaném kurzu. Hned po jeho prohlédnutí jsem ho vrátil s žádostí o vydání nového. Skvělá komunikace lidí vě škole totiž zapříčinila, že mi na certifikát napsali špatná data kurzů (ta původní ještě z Čech) a o několik týdnů mě okradli. Měnil jsem totiž datum zahájení druhé poloviny kurzu (rušil jsem měsíc prázdnin) a jako by vůbec nikoho nezajímalo, že jsem vyplňoval dva formuláře a mluvil o tom se třemi lidmi. Přijde konec kurzu a data špatně… No, prostě komunikace na úrovni. Kdyby od sebe měli kanceláře třeba přes celou budovu, tak to pochopím, ale oni od sebe sedí pár metrů! O tom, že na recepci v době večerní školy sedí naprosto tupý člověk bych se snad ani nezmiňoval. Snažil jsem se mu vysvětlit asi 10 minut, druhých 5 za pomoci Jeanette, co mě trápí a on pořád nemohl pochopit kde je problém. Naštěstí přišla holčina, která má recepci dopoledne a vše pochopila po jedné větě. Chápu, že Asijci jsou levná pracovní síla, ale proč jazyková škola zaměstnává někoho kdo moc dobře nemluví anglicky a neumí řešit primitivní problémy jako recepčního? A to jsem zdaleka nebyl jediný kdo s tím klukem měl problém… Naštěstí už to není moje starost. Prostě si budu muset před odletem udělat ještě jednu procházku do školy pro nový certifikát. Času bude dost.

Jinak skoro celý týden po skončení práce trvalo, než si mé tělo zase zvyklo na normální režim. Jak to bylo příjemné mít zase po dlouhé době normální víkend a ve všední dny dopoledne volno, které jsem věnoval převážně sportu. Po zbavení stresu z práce mě i dost přestala bolet noha, jako by se zázračně začala uzdravovat. „Ve zdravém těle, zdravý duch!“ platí i naopak. Jedno dopoledne jsem si vyběhl se školním kamarádem Xaviérem (maratonec a ultra běžec ze Španělska – jsem pozvaný na podzimní závod). Dali jsme něco přes deset kilometrů konverzačním tempem a prostě si to užili. Xavi měl s sebou GoPro kamerku, snad z něj vytáhnu záběry.

O mém putování po Austrálii, které začalo 25. ledna napíšu příště. Zážitků bylo hodně, takže se s největší pravděpodobností bude jednat o více článků.

AUS – Nepovedený výlet do Blue Mountains

Dva dny volna na Vánoce, něco, o čem se mi původně ani nesnilo. Naposledy jsem měl dva volné dny po sobě o víkendu 15. a 16. září, byl Sydney Marathon. A abych ty Vánoce krapet více oslavil, než je můj běžný víkend, rozhodl jsem se pro výlet do Blue Mountains, neboli Modré hory. Přesněji do městečka Katoomba.

Večer před výletem patřil shánění informací. Do Katoomby jede pohodlný vlak a cesta trvá lehce přes 2 hodiny. Což je pěkné, na vzdálenost 200 km a opravdu hodně zastávek. Kam se hrabou ČD, ty mají stále Času Dost. Odjezd zvolen prvním vlakem ze Sydney v 5:48 ráno a cena zpáteční jízdenky také zjištěna – 20 AUD. Není to zrovna málo, ale nic není zadarmo, že?

Tož ráno vstávačka v pět, rychlé zabalení svačiny připravené večer a směr vlak. Na ten to trvalo přibližně dvacet minut pohodové chůze, tak daleko bydlím od Central Station. Hned první věc mě krapet zarazila, lehce poprchávalo. Moc jsem tomu ale nevěnoval pozornost, protože počasí vypadalo v posledních dnech podobně – ošklivé ráno a pěkné odpoledne – věřil jsem, že se to vybere. Jak já byl naivní!

Na nádraží byla prodejní okénka ještě zavřená, takže nákup jízdenek v automatu. Naštěstí je naprosto uživatelsky přívětivý a na páté kliknutí už mi byla nabídnuta platba vybrané zpáteční jízdenky do Katoomby. Naštěstí jsem neměl hotovost, pouze kartu. Protože při placení po mě automat chtěl 20 AUD, ale po vybrání platby kartou se cena změnila na 11,40 AUD. Mega sleva a jen za platbu kartou! Hodně mi to zvedlo náladu. Cesta vlakem samotná proběhla naprosto v pohodě. Pár věcí, které mě na australské železnici zaujaly: vlaky nejsou nejmladší, ale stále v dobrém stavu, člověk vůbec necítí napojení kolejí, uvnitř vlaku není slyšet žádný hluk, při zastavování vlak neskřípe jako v ČR, ale zastaví naprosto nehlučně a plynule, průvodčí nechodí. Samé plusy a vypadá to, že jim to funguje. V pohodě by se dalo jezdit načerno, ale lidé stejně platí.

Vystoupení v Katoombě byl šok. Zima! A já na ní vůbec nebyl připraven. Stejně jako v Sydney jsem měl jen kraťasy a tričko, mikina a deštník zůstaly na poslední chvíli doma. Vlezlá zima, vítr, mlha a k tomu začalo pršet. Ani to, že jsem našel nové balení sušenek zapomenuté v nákupním košíku mi náladu nespravilo. Přibližně dvacet minut jsem počkal až přestane pršet a pak se stejně vydal směr vyhlídka v dešti. Na tu se mi podařilo po dalších čtyřiceti minutách dorazit, z toho 20 minut strávených pod střechou při vyhýbání se slejváku. A jaká byla vyhlídka? Bílá! Všude mlha a mraky. Z toho plyne – panorama nula! Lehce zklamaného mě nohy nasměrovaly po okružní cestě dolů po velkých schodech. Byly pěkně strmé a v tom dešti klapet nebezpečné, dost kluzké. O čemž jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Zrovna, když jsem si říkal, že bych se měl chytit také toho zábradlí, mi podklouzla noha a já si sjel pár schodů po mé zadní části těla. Výsledek byla lehounce odřená levá ruka, opravdu jen lehce, protože hlavní nápor odnesl foťák, který jsem v ní držel. Šrámy má opravdu pěkné, ale naštěstí bez vlivu na funkčnost. Schody se mi podařilo zdárně zdolat, užil jsem si při tom sestupu i trochu výhledů roztrhanými mraky, procházka lesem dole také pěkná, tolik pavouků jsem neměl v obličeji ani nepamatuji. Horší byla cesta nahoru na druhé straně. Podle jedné cedule to bylo 15 minut a středně těžký výšlap, po dalších 10 minutách nová cedule a na ní již pravdivý nápis 45 minut a HARD. Což mohu potvrdit, sotva se mi podařilo najít síly na ten výšlap. Takových schodů… a k tomu bylo šílené dusno. Nahoře jsem to vzal po okraji kaňonu směr vyhlídková plošina, k mému zklamání se počasí nezlepšilo. Bylo ještě horší a uprostřed cesty mě zastihl slušný slejvák, před kterým se nedalo nikam schovat. Na vyhlídkové plošině mě přivítal silný vítr, mlha a mrholení. Kosa byla slušná. Taky jen blbec si jede do hor jen v tričku. Tož nic, vzdal jsem to a zamířil zpět na vlak.

Zpět do Sydney vlak dorazil v půl třetí odpoledne. Dobrou hodinku se mi podařilo ve vlaku prospat. Ach to ticho… Počasí v Sydney stejně nevrlé jako v Blue Mountains. Už ve tři jsem byl doma, vysprchovaný a v posteli koukal na film. Ven by mě nikdo nedostal. Naakumulovaná únava ještě z předchozího dne o sobě dávala hodně vědět. Zbytek dne prostě pohoda a hlavně relax.

A to byl můj slavný první výlet po 4 měsících. Celkem propadák. Ale alespoň jsem se poučil a příště nepodcením počasí a oblečení. Vím, že na placení kartou dostanu v automatu na jízdenky slevu a cesta vlakem tam a zpět se mi opravdu líbila. Už teď tuším, že si do Katoomby nějaké sobotní odpoledne zajedu ještě jednou. Hlavně si užít panoramat a udělat nějaké fotky. Jestli budu šplhat po těch všelijakých trasách ještě jednou, to momentálně vážně netuším…