S odstupem o Austrálii

Od mého návratu z Austrálie uběhly téměř tři týdny, což mi přijde jako dost dlouhá doba abych bez nějakých emocí svůj pobyt v Austrálii zhodnotil.

Přiznám, že s čím dál větším odstupem mi ten život tam dole už nepřijde tak moc hrozný, ale to prostě dělá ten čas. Moc dobře vím, jak tam život na studentské vízum vypadá a určitě se nejedná o zkušenost, kterou bych chtěl opakovat. Tím ovšem nechci od podobného pobytu nikoho odradit, něco podobného by měl vyzkoušet každý. Já osobně za ten půlrok získal rozhled a názory, které bych v ČR možná získával několik let, ne-li déle.

Jednu věc určitě nedoporučím – Sydney. Austrálie sama o sobě je v pořádku, klidně tam jeďte. Jen se nenechte přemluvit v agentuře, že Sydney je to nejlepší město. Každé menší město je lepší. V Sydney je totiž dost zničený trh práce díky Asiatům. Osobně proti nim nic nemám, ale co se týká práce, jsou jako Poláci v Anglii. Nikdo jiný totiž není ochotný pracovat za poloviční minimální mzdu. A co se týká nákladů na život, od kamarádů, kteří přijeli do Sydney podruhé po několika letech vím, že je to čím dál horší. Za posledních několik let se životní náklady zvýšili v Sydney o třetinu až polovinu a platy zůstaly stejné, někde i nižší. A stále se vše pomalu zhoršuje. To je jen tak pro představu. Menší města jsou prý podle Australanů lepší a nemají takové problémy.

Věřte mi jedno, život v zahraničí není žádné peříčko. Většina lidí si myslí, jak se lidé v jiných zemích mají dobře, ale tak to není. Dají se tam vydělat zajímavé peníze, o tom žádná, ale za jakých podmínek. Jako student v Austrálii prakticky člověk nemá šanci dostat jinou práci než na Casual, ale o tom jsem se již rozepisoval v předchozích reportech. Peníze opravdu nejsou vše, alespoň pro mě ne, abych tam zůstal delší čas. Na zkušenou ano, ale žít tam ne.

Austrálie je dobrá země, ale pro zkušenost v zahraničí a zlepšení angličtiny se najdou určitě lepší a levnější. V Evropě třeba Malta, Anglie nebo Irsko. Nový Zéland nebo Kanada, když chce člověk někam dál. Pokud já někdy příště pojedu na delší dobu do zahraničí, bude to nejpravděpodobněji do Kanady.

Trip around Australia 3/3

Pokračování první a druhé části.

Poslední tři dny – Převážně na cestě

Pokusím se je shrnout jen v několika odstavcích.

Den po Melbourne padl prakticky celý na návštěvu Phillip Island, který je přibližně 120 km od Melbourne. Jedná se vlastně o jednu velikou rekreační oblast. Spousta nádherných pláží, centrum s tučňáky, lachtani a krásné přírodní scenérie. Jenomže díky času návštěvy, dopoledne, nebyli tučňáci a ani lachtani k dispozici. Navíc bylo ošklivé počasí a nedalo se koupat. Teploměr v autě ukazoval teplotu jen 17°C, ale pocitově byla ještě nižší. I tak nám návštěva ostrova zabrala přes půl dne.IMG_2010 IMG_2019 IMG_2023 IMG_2024 IMG_2025 IMG_2026 IMG_2029Dále naše cesta pokračovala směr Jervis Bay po Princess Highway. Jsem moc rád, že jsme se nakonec pro tuto cestu rozhodli. Byla nádherná. Až do této chvíle jsem si naivně myslel, že Austrálie nemá moc lesů. Už nikdy více. Princess Highway vede několika národními parky, kde nic jiného než hluboké lesy není. Stovky a stovky kilometrů lesů. Okolo 8 hodin jízdy průměrnou rychlostí 100 km/h a až na malé přestávky hluboké lesy. Nádhera…

Na Jervis Bay jsme dojeli až osmý den cesty. Chtěli jsme tam strávit zbylé 4 dny. A proč zrovna tam? Jervis Bay je místo s nejbělejšími plážemi na světě. Úžasná rekreační oblast, kde se dá prakticky zadarmo (pokud člověk nepočítá nákupy jídla) několik dní pobývat. Pepa tam již v minulosti byl a říkal, že je to něco úžasného – slunce, nádherné pláže a klid. Jenže nám nebylo přáno. Bez přerušení pršelo, bylo cca 15°C a foukal studený vítr. Přišel totiž nějaký cyklon nebo co já vím, možná jen fronta nepřestávajících bouří.

Konec dovolené jsme původně chtěli úplně jiný. Kvůli nenadálému cyklónu jsme museli dovolenou ukončit o tři dny dříve, místo plánovaných 12 dní jen 9. V Jervis Bay jsme strávili jeden den a devátý den padlo rozhodnutí se na to vykašlat, k tomu nám dopomohla předpověď počasí. Tož jen cesta do Sydney, při které jsme se ještě stavili ve městě wollongong ve velikém buddhistickém chrámu Nan Tien. Nádherné místo, které nám dodalo energii. Opravdu tam byla zajímavá atmosféra, hodně pozitivní.IMG_2043 IMG_2044 IMG_2047 IMG_2048 IMG_2052 IMG_2053Pak už jen vrácení auta v Sydney, které se obešlo bez jakýchkoliv problémů. Po něm jsme dořešili finance, hezky půl na půl, a každý šel svou cestou…

Poslední fotka
Poslední fotka

Závěrečné zhodnocení

Trip se maximálně povedl, i přes ne moc dobrý konec. Viděl jsem vše co jsem chtěl a i něco navíc. Celkově najeto v Autě lehce přes 7000 km s průměrnou spotřebou 6,8 l na 100 km. Za benzín celkově zaplaceno $814 AUD, auto stálo cca $345 AUD. Na osobu tento 9 denní trip vyšel na $580 za auto a benzín, což je s dnešním kurzem cca 11 600 Kč. Jediného dolaru nelituji, stálo to za to!

Trip around Australia 2/3

Pokračování předešlého vyprávění, které je k dispozici zde: http://kaen.cz/2013/02/07/trip-around-australia-13/.

Den čtvrtý – Východ slunce nad Uluru a směr Adelaide

Spaní v kempu proběhlo přesně podle očekávání. K dispozici BBQ grily, luxusní sociály, sprchy s teplou vodou a to vše zdarma. Posledně jsem se zapomněl zmínit, že bez našich krajanů bychom ten kemp v noci asi těžko našli. Do kempu jsme dorazili za tmy a od hlavní silnice na kemp nevedl žádný ukazatel, ten byl umístěn až po několika odbočkách na jednom kruhovém objezdu. Každopádně ráno vstávání po páté hodině ráno a po rychlé hygieně směr vyhlídková plošina na pozorování východu slunce. Nebyli jsme jediní, kdo tam měl namířeno. Kromě našich nových přátel z Čech se jelo na východ slunce podívat doslova celé osazenstvo kempu.

Ještě zdaleka nebyli přítomní všichni
Ještě zdaleka nebyli přítomní všichni

Po pár minutách jízdy se parkovalo u vyhlídkové plošiny, která již byla slušně zaplněná lidmi. Stačila minuta a připadal jsem si opět jako na dovolené v Chorvatsku. Byl to tam samý Němec. Zpět k plošině. Nevím na co milí páni konstruktéři mysleli, ale neudělali jí vůbec dobře. Plošina pro fotografy s několika výškovými úrovněmi, které ale nebyly dost vysoko nad sebou a třešničkou na dortu je přímo před plošinou ponechaný vysoký strom. Takže, pokud chce člověk trochu lepší snímky, musí stát úplně na nejvyšší plošině namáčklý k jedné straně. Zatímco já sledoval východ slunce a dělal si s ostatními Čechy srandu z některých Němců (opravdu bylo z čeho, např. jedna paní ve středních letech, která si udělala asi tisíc autoportrétů s bleskem a myslela si, že Uluru za ní bude na fotkách vidět a stále nemohla pochopit proč není…), tak můj spolucestující běhal po poušti s úmyslem najít ty nejlepší záběry. A jaký ten východ slunce byl? Nic extra, západ slunce je o 100% lepší. Ráno je zima, fouká vítr, lidé jsou nepříjemní ve snaze urvat co nejlepší umístění a celý zázrak východu slunce trvá asi jen 5 minut. A kvůli těm tam člověk mrzne přes půl hodiny. No nádhera.

Východ slunce (v pozadí Kata Tjuta)
Východ slunce (v pozadí Kata Tjuta)
Důkaz, že jsem tam byl
Důkaz, že jsem tam byl

Po východu slunce proběhlo na parkovišti rozloučení s ostatními, naše cesty se rozcházely, my jeli obejít si Uluru a oni ke Grand Canyon. Obejití toho kamene bylo něco. První polovina nádhera, vítr skoro nefoukal, mouchy naštěstí neotravovaly a pořád bylo co fotit a na co se dívat. Zato druhá polovina byla tak nějak o ničem, udělalo se horko, mouchy začaly otravovat a ani ten kamen nebyl moc fotogenický, oproti první polovině prakticky vůbec. Při pohledu na auto se nám ulevilo, byli jsme dost unavení. Po několika dnech v autě je pro každého necelých 10 km dlouhý pochod v poušti namáhavý, svižnou, hodně svižnou, chůzí nám cesta zabrala bez pár minut dvě hodiny. Byla chuť si i vylézt nahoru, ale splakali jsme nad výdělkem. Z důvodu silného větru byly výstupy pozastavené.

Z parkoviště hned u skály (za cedulí trasa výstupu nahoru)
Z parkoviště hned u skály (za cedulí trasa výstupu nahoru)

Po této příjemné únavě přišel na řadu další bod na programu – Kata Tjuta. Shluk menších (ve srovnání s Uluru) skal cca 50 km vzdálených, stále v místním národním parku. V autě na nás ale nějak dolehla únava a k tomu lehká časová tíseň a tak přišlo rozhodnutí si Kata Tjutu pouze vyfotit z dálky. Ani jsme toho nějak nelitovali, když jsme to viděli. Na projití alespoň kousku těch skal bychom potřebovali několik hodin a ty my obětovat nechtěli. I tak mi to přišlo fascinující. Nádherný pohled, vychutnal jsem si ho.

Fotky s vlajkou nesmí chybět
Fotky s vlajkou nesmí chybět

A opět v autě. Nějak se mi podařilo vytuhnout a po probuzení lehké překvapení. Pepa jel s autem hrozně pomalu. Jakmile si všiml, že nespím, tak mi oznámil, že došel benzín. A opravdu to tak bylo, palubní počítač ukazoval dojezd 0 km. Normálně by se nic nedělo, ale nejbližší benzínka byla 50 km daleko a zrovna byl hodně horký den, teploměr ukazoval přes 37°C ve stínu. Jakoby znenadání ta poušť přestala vypadat přívětivě. Vůbec se nám nelíbila. Komu by se také chtělo stopovat na nejbližší benzínku v 50°C na slunci, že? A to jsem se ještě den předtím smál všem těm radám ohledně co nejčastějšího tankování v poušti. Už je chápu, opravdu. Rychlost nakonec jen padesát a posunování auta za každou terénní vlnu. Došlo to až tak daleko, že pro úsporu paliva byla vypnutá klimatizace a přívod vzduchu z venku. Dost peklo, protože okénka bylo také tabu otevřít. Saunička, prostě paráda! Ale naštěstí tentokrát tam nahoře nebyl nikdo proti nám a po hodině se nám podařilo dojet na benzínku. Jednalo se o nejdelších 30 km za celou cestu. Benzínu se ale moc nebralo, jen abychom dojeli k další benzínce. Ona taky cena $2,15 AUD/litr není moc pěkná. A to jsme si původně naivně mysleli, že nám benzín bude stačit na dojezd k té další benzínce. Jenže původně jsme netušili, že toho tolik kolem Uluru najezdíme. Ani jsme nemrkli a dělalo to přes 200 km. Holt ty vzdálenosti v Austrálii. Po natankování žádný stres a den pokračoval jako při cestě k Uluru – nuda. Nemá cenu to moc popisovat. Snad jen, že pro změnu byl celou dobu protivítr a spotřeba úměrně s větrem stoupla. Noc jsme strávili na jednom odpočívadle uprostřed ničeho, kde lišky dávaly dobrou noc. Vážně, dokonce se nám jednu podařilo vyplašit při parkování.

Den pátý – Poušť a Adelaide

Cestu pouští nemá cenu opět popisovat. Dlouhá, nudná, stihl jsem přečíst celou jednu knihu, párkrát prudké zastavení kvůli zvířatům a opět nuda. Jedinou chvilkovou zajímavou záležitostí byly solná jezera v poušti. Ze silnice jsou vidět jezera z Lake Torrens National Park. Normálně jsou zaplněná vodou, ale momentálně je období sucha a tím pádem se jedná o obrovské vyschlé bílé pláně. Pořádné oživení přišlo až odpoledne, nejdřív výjezd z pouště a jízda mezi městy a po další hodince město Adelaide.

Solné jezero poprvé
Solné jezero poprvé
Solné jezero podruhé
Solné jezero podruhé

Adelaid bylo první město, které mě v Austrálii naprosto uchvátilo. Menší město, klidné, prakticky žádní Asiati (neuvěřitelná změna oproti Sydney, do té doby mi to nepřišlo), ven z města chvilička, okolo města nádherné kopce a prostě se mi tam hned od prvního okamžiku zalíbilo. Až tak, že kdybych se někdy k protinožcům vracel, bylo by to do Adelaide. Tam se mi život u protinožců představit podařilo. Sice těch několik hodin, které na Adelaide byly k dispozici, není moc, ale já víc k nasátí atmosféry města nepotřebuji.

Adelaide
Adelaide
Adelaide podruhé
Adelaide podruhé

A jelikož naše cesta vedla opět v civilizovaných končinách, padlo rozhodnutí na jízdu v noci. A tentokrát jsme nebyli jediní, kdo měl stejný nápad. I po desáté večer stále na silnici auta. Pro naší smůlu civilizovanější části Austrálie vůbec nevadí klokanům. Ten večer jsem řídil já a to bylo každých několik set metrů prudké brždění. Klokan za klokanem. Na jednom úseku mi to nedalo, zpomalil jsem na rychlost srovnatelnou s chůzí a začalo kličkování po silnici, chtěl jsem si na ty mrchy posvítit. Co jsme viděli nás překvapilo. Pár klokanů sice bylo u silnice, ale asi další 30 – 40 jich bylo o několik metrů dál u lesa. Vypadali jako armáda. Po tomto byla jízda v noci rychle přehodnocena a já zastavil na nejbližším odpočívadle.

Den šestý – 12 Apoštolů a Melbourne

Probuzení bylo zajímavé. Jelikož bylo v noci okolo 9°C, tak zůstala okna zavřená. Chyba! Ráno v autě nedýchatelno. Po otevření dveří se do auta vevalila ještě vetší zima než v noci. Rozespalost byla okamžitě zapomenuta. Po hygieně pod ledovým proudem vody z kohoutu vedle potoka se pokračovalo dál směrem na 12 Apoštolů.

První zastávka na focení
První zastávka na focení

Krajinu jsme si v noci moc neužili, ale za světla to bylo hned jiné kafe. Připadal jsem si jako v Evropě, tak podobná mi okolní panoramata přišla. Prostě oblast od Adelaide směrem na jih se mi líbila celá. Oproti poušti úplný ráj.

Jak z prospektu
Jak z prospektu

K slavnému pobřeží, ještě ne k 12 Apoštolům, jsme dorazili někdy kolem desáté. Hned první zastávka na focení po cestě a my ovšem na ní. První pohled na moře a oba jsme byli uchvácení tím panoramatem. Po dostatečném pokochání a nějakých fotkách se pokračovalo. Další jízda byla ovšem dost pomalá, protože co každých 500 – 1000 m je vytvořená zastávka na focení. Samé plošiny, všelijaké stezky, nádherné pobřeží a na časnou hodinu překvapující davy jiných turistů. Naštěstí jsme si navzájem moc nepřekážely. Pobřeží bylo opravdu pěkné, ale po páté zastávce mě už začalo jaksi štvát. Za prvé mě bolela noha, takže vždy těch několik set metrů k pobřeží bylo výživných, a za druhé mi začínalo být nějak špatně od žaludku a to chození tomu zrovna moc nepomáhalo, prostě se mi chtělo na záchod a šíleně moc.

London Bridge
London Bridge

Můj problém byl vyřešen o přibližně hodinku později v informačním centru vedle 12 Apoštolů. Krásně uvolněn jsem si mohl kochání pořádně užít. Budu upřímný. 12 Apoštolů je nádherné místo, ale mě osobně se více líbily ty méně známá místa, u kterých jsme stavěli cestou. Po dostatečném nadívání se a udělání dostatečné zásoby fotek jsme se přesunuli o pár set metrů dál a sestoupili dolů na pláž. Moc pěkné místo, ale voda byla přímo ledová, takže jen procházka v nádherném bílém sypkém písku.IMG_1903Malá zajímavost. Místo se sice jmenuje 12 Apoštolů, ale každou chvilku nějaký díky působení vln spadne. My jich napočítali pouze 8, a to nám lidé říkali, že jich je stále 9. Možná jsme se přehlídli…

A zde jsou, jedno z velmi známých australských panoramat
A zde jsou, jedno z velmi známých australských panoramat

OD 12 Apoštolů to je co by kamenem dohodil do Melbourne. Opravdu jen chvilka cesty. Krajina stále podobná jako ta po Adelaide. A co říci k Melbourne. Už příjezd do města mě lehce znechutil, dobrých 30 km po dálnici mezi domy. Fascinující bylo, jak byla celá dálnice směrem z města totálně ucpaná na asi 15 km. Nedokážu si představit tudy jezdit denně. Centrum města plné mrakodrapů jako v Sydney, nelíbilo se mi. Po nalezení dobrého místa na parkování směr centrum, informační centrum. Tam nabrání nějakých letáků a hned ven si je pořádně prostudovat. A co se nestalo, narazili jsme na druhé Čechy na naší cestě. Přesněji dvě Češky, které zrovna přiletěly z Tasmánie a byly šíleně unavené. Čekali tam na nějakého kamaráda. Lehce jsme s nimi popovídali a hurá směr prohlídka města. Stále se mi nelíbilo. Tož mě to s Pepou přestalo bavit, takže čas kdy u auta a každý svou cestou. On šel někam směrem přístav, to mě zaujala oblast kolem řeky, kde bylo hodně sportovců a o další kus vedle i olympijské stadiony z poloviny minulého století a haly kde se hraje Australia Open. Sportujících lidí je v Melbourne hodně, asi jako v Sydney. Vždyť je to také veliké město a navíc asi ani jinde než kolem této řeky (kanálu) v Melbourne moc sportovat nejde. Tož poseděl jsem tam, pokochal se výhledem, pak si prohlédl (bohužel jen zvenku) nějaké ty stadiony s halami a pak směr auto. Při jeho hledání trocha problémů, ale po malinkém stresu se mi ho podařilo najít. Můj orientační smysl opět nezklamal. Melbourne mě nenadchlo a opět mi na toto poznání stačily jen několik hodin.

Sochy vedle informačního centra v Melbourne
Sochy vedle informačního centra v Melbourne
Centrum města s odpočinkovou zónou u řeky
Centrum města s odpočinkovou zónou u řeky

Při rozmýšlení další cesty proběhla menší rozepře kudy jet. Pepa chtěl po dálnici přes Canberru, zato já po staré Princess Highway, protože jsem slyšel, že je pěkná. Hádejte kudy se jelo? Princess Highway! Po přibližně 10 km byla opět moc velká tma na jízdu a tak směr k nejbližšímu kempu. Jenže ouha, kemp měl závoru. Dovnitř se zadarmo vjet nedalo, tak jsme zaparkovali před kempem, bylo tam něco jako odpočívadlo se sociály, nějakým sezením a BBQ grily. Jenže já jsem trochu drzý, tak jsem se hezky sebral a šel se do kempu alespoň vysprchovat. V kempu ticho, většina lidí už spala, tedy až na rodinku z Německa, která si prala prádlo. Jako vždy, lehké vítězství. Sprcha byla skvělá a spaní potom také. Pro změnu bylo kolem nás naprosté ticho a já si ho náležitě užil…

Jeden z olympijských stadionů
Jeden z olympijských stadionů
Co dodat...
Co dodat…

Pokud jsou opět dotazy, rád je zodpovím v komentářích. Vyprávění pokračuje poslední třetí částí zde: http://kaen.cz/2013/02/08/trip-around-australia-33/.