Eddy

Přestalo mě to bavit. Tedy ne, že by mě to nebavilo, ale běhat s někým je vždy zábavnější. A přesně z toho důvodu jsem si pořídil psa. Ne jenom z tohoto důvodu, ale byl to jeden z mnoha. Psa jsem totiž chtěl už dlouho, brzy to bude 10 let. Jenže kvůli dojíždění na školy a podobně jsem si ho prostě pořídit nemohl. Až teď nastala možnost si psa pořídit.

Na cestě domů
Na cestě domů

Výběr byl složitý. Původně jsem chtěl nějakého ovčáka, buď Border kolii a nebo Australského ovčáka. Hlavně kvůli běhu. Jenže pak jsem si uvědomil, že se nechci vzdát cestování a psa bych rád bral s sebou. U větších plemen je jediná možnost, cestování v zavazadlovém prostoru letadla, což je pro psy velmi stresující situace. Takže výběr se zaměřil na měnší až střední plemena, protože do 9 kg může být pes s majitelem v kabině letadla v přenosné tašce. A jelikož jedním z hlavních kritérií byla dlouhá výdrž, kvůli běhání, volba padla jasně mezi teriéry. Po dlouhém vybírání zvítězilo plemeno Border teriérů.

Pro psa jsem si jel až do obce Skřivany, z Hradce Králové směrem na Prahu. Mezi psíky byl Eddy největší, původně měl jít údajně na uchovnění na Slovensko, ale nějak z toho sešlo a tak se na poslední chvíli uvolnil. Zbytek štěňat byl totiž zamluvený. Byl naprosto úžasný, inteligentní hned od pohledu a na první setkání jsme si sedli. Na první pohled se mi zalíbil, takže situace byla jasná a vzal jsem si ho.

Byl malinký
Byl malinký

Border teriéři jsou inteligentní psi, kteří s trochu pevnější rukou mohou být skvěle vycvičeni. V dospělosti mají přibližně 25 – 30 cm v kohoutku a váží 7 – 9 kg. Hlavně jsou vytrvalí, pro běh tedy ideální.

Jednu věc jsem ale podcenil. Nikoho jsem si s sebou pro převzetí štěněte nevzal a to byla chyba. Nešlo ani tak o cestu zpátky, tu Eddy celou prospal. Šlo o zjištění, jestli pejsek nemá nějaké vady. Jako laik jsem nevěděl na co si dát pozor. Za dva dny u veterinářky mi všechny sděleny byly. Pejsek má výrazný podkus a nesestouplá varlátka, dokonce má prý jenom jedno. Jedná se o vady, pro které nemůže být uchovněn. Nesestouplá varlátka se dají ještě přehlédnout, ale podkus ne. Obojí jsou dědičné vady. Dost mě to naštvalo, lhát nebudu. Jako laika mě nenapadlo prohlédnout zuby a šourek. Pro svou obhajobu musím ale dodat, že na tyto vady by měli chovatelé upozornit a podle toho upravit i cenu štěněte. Varlátko možná ještě sestoupí, ale změna podkusu je prakticky bez šance. Veterinářky zjištění vysvětlilo, proč Eddy neodjel jako chovný na Slovensko. S chovateli se snažím komunikovat, ale zatím to moc nevypadá.

Mé doporučení: Při přebírání štěněte se zaměřte na správný skus zubů a na přítomnost varlátek v šourku. Pokud nejsou ještě sestouplá, nevěřte moc řečem chovatelů, že časem sestoupí. Pak už může člověk pouze doufat, ale šance je malá.

S novým postrojem
S novým postrojem

Eddy je ovšem skvělý pesan a zbavovat se ho nebudu. Takové věci v povaze nemám. Budu jenom doufat, že varlátko sestoupí a operaci se vyhneme. Jinak podkus nějak Eddymu k životu nevadí a bude spokojený i s ním. U lidí je například naprosto běžný. Jsem rád, že Eddyho mám. Je inteligentí. Už pochopil kam v naší smečce patří, ví koho má poslouchat a také zjistil, že na záchod se chodí ven. Čas od času ještě loužičku uvnitř udělá, ale to je jen po velmi dlouhé době. Například, když jsem maloval nebo škrábal stěny, tak jsem na něj čas od času zapomněl a to je pak těžké. Už umí povel sedni, chápe čekej, i když mu čekání příliš nevoní, a další povely se časem naučí.

Tak si mě tedy vyfoť, no...
Tak si mě tedy vyfoť, no…

Počkám několik měsíců než vyroste a pak začne běhat se mnou. Štěňata by se delších a namáhavějších pohybových aktivit účastnit neměla kvůli kloubům a páteři. Ale mě čekání nevadí. Vím, že Eddy bude naprosto skvělý parťák pro běh a také vím, že ho bude běhání se mnou bavit. Určitě budeme i cestovat, bude z něj pes cestovatel.

Život po návratu ve zkratce

Od návratu z Austrálie uběhly již dva měsíce a za ně se toho hodně událo. O nachlazení jsem už psal, tak teď k tomu zbytku.

Nejdříve se musím pochlubit, že se mi zdárně nepodařilo přivézt žádné štěnice. Tedy já nějaké přivezl, ale podařilo se je všechny zabít. Doma v obýváku vypadla na koberec pouze jedna a ta se okamžitě vysála. A jak se takové potvůrky zabíjí? Zcela jednoduše, buď teplotou nad 60°C a nebo naopak, teplotami nižšími 15°C. Do sauny mě nikdo s věcmi pustit nechtěl, takže vyhrál mráz. Všechny věci se uzavřely do velikých plastových pytlů a na několik dní daly do průmyslových mrazáků. Nejdřív se mi tomu nechtělo věřit, ale zafungovalo skvěle a všechny potvůrky zabité.

První práce po návratu přišla rychle. Sotva jsem se rozkoukal a už jsem jí měl. V táborském psím útulku hledali záskok za jednu tamní ošetřovatelku psů a jelikož mám psy rád, všemi deseti přijato. Původně se mělo jednat o práci na přibližně dva až tři měsíce, ale  nakonec to skončilo rychleji. Paní se vrátila z nemocenské o hodně dříve a tak jsem v útulku po měsíci skončil. Práce to ovšem byla zajímavá a celkem mě bavila. Ráno čištění kotců, krmení, čas od času očkování a zbytek dne půjčování psů na venčení lidem. Lidí chodili zajímaví a psi byli také skvělí. Hlavně hrozně moc vděční, nikde jinde se taková vděčnost nedostane. Jako zkušenost určitě podobnou práci doporučuji.

Ke konci mé práce v útulku jsem narazil na inzerát, že táborské Sportisimo někoho shání a tak jsem poslal životopis. Proběhlo krátké výběrové řízení a práce byla má. Pozice logistik/prodavač. Hned od prvního dne jsem věděl, že to nebude na dlouho. Práce nezaujala, šéfová mi byla nesympatická a celkově nuda. Nic namáhavého pro mozek, nic pro mě. Jednoduché hledání ve skladu a čas od času prodávání na prodejně zvládne naprosto každý. Práce sama o sobě by i ušla, ale tu pracovní dobu prostě nepřekousnu. Dvanáctihodinové směny na krátký a dlouhý týden. Vše v pohodě, jenže šéfová přidává každý měsíc až 5 směn navíc. Takže z krátkého a dlouhého týdne není nic a volný čas nikde. Za těch pár tisíc mi to nestojí. Posledního dubna dávám výpověď ve zkušební době a budu opět na volné noze. Kdyby někdo o něčem v jižních Čechách nebo Praze věděl, prosím přes mail. 😉

Další velká novinka. Koupil jsem s mámou a jejím přítelem na třetiny velký rodinný dům. Druhé nadzemní podlaží mé – byt lehce přes 70 metrů čtverečních. Poprvé v životě ve svém. Rekonstrukce bytu není žádná sranda. Ještě když je na to člověk sám a neustále celé dny v práci. Zatím mám funkční jenom jeden pokoj, ložnici, a kuchyně je před brzkým dokončením. Zdržela mě u ní hrozně podlaha. Musím jí krapet opravit. Pak mě ještě čeká chodba a obývák, ale na ty nějak nespěchám a oproti kuchyni se bude jednat o naprostou hračku. Chvilku jsem přemýšlel nad profesionálním malířem pokojů, ale proč si vše neudělat sám? Bude mě to potom více těšit.

Poslední novinka jen zkráceně, protože rozepíši příště víc. Jelikož se mi prostě v mém okolí nedařilo najít běžeckého parťáka, pořídil jsem si psa. Hezky se mnou bude až vyroste běhat. Jedná se o Border teriéra, je to kluk a jmenuje se Eddy.

AUS – Prostě denní rutina, aneb proč moc nepíši

Všichni si asi všimli, že poslední dobou prakticky nepíši. Důvod je jednoduchý – tak nějak není o čem. Život se mi tady v Sydney ustálil v každotýdenní rutinu a díky trochu špatně časově rozložené práci není moc prostotu na zábavu. Na nějaké cestování není čas, sobota na to nestačí, a ve středu se prakticky nic stihnout nedá, protože musím být ve čtyři odpoledne ve škole. Takže prostě se prostě musím smířit s osudem, přežít pár dalších týdnů a normálně začít žít až budu zase zpět v České republice. Ale aby se neřeklo, tak v pár odstavcích shrnu alespoň těch několik posledních týdnů.

Ve škole došlo k přestupu ze začátečnického levelu do pokročilých. Větší obtížnost probírané látky určitě není na škodu, ale jinak se o žádnou výhru nejedná. Celý první týden stál za nic. Opět se mi totiž podařilo trefit do posledního vyučovacího týdne odcházejícího vyučujícího – v tomto případě učitelka Mary. Rozená Australanka, což mimo jiné znamenalo i úplně typickou australskou angličtinu. Přiznám se, jestli se mi podařilo zachytit 50% z toho co říkala, že možná přeháním. Každopádně ten týden stál dost za nic, moc totiž už neučila, na vše kašlala a s ní i celá naše skupina. Ta mi oproti mé původní přišla dost nekomunikativní a jakoby bez zájmu, ale doufal jsem, že za to může jen ten poslední týden Mary. Jenže nic se nezměnilo ani s novou učitelkou – Amber – a stále se jedná o dost mizernou třídu. Amber je dvaadvacetiletá slečna (celkem pěkná) pocházející z Anglie a v Austrálii je teprve druhý měsíc. Britskou angličtinu jsem jen přivítal, ale to je asi jediné pozitivní. Sice nám řekla, že dříve učila 7 měsíců v kuse v Anglii, ale moc se mi tomu nechce věřit. Její vedení výuky se dá vyjádřit poměrně snadno slovy „bez velkého zájmu“ a k tomu „velká nuda“ – pracuje totiž jenom s učebnicí a nic jiného nevymýšlí. Stále doufám, že se její přístup časem zlepší. Jedná se o mou pátou učitelku a já stále mohu s klidem v srdci říci, že nejlepší ze všech je Jeanette, která učí v začátečnících.

Práce se ustálila na opakující se nudné rutině a až do Vánoc žádná změna nepřijde. Původně slibované dva týdny full-time od mé kolegyně se totiž nekonají. Na jednu stranu jsem si oddechl, ale na druhou by se ty peníze docela šikly. Po finanční stránce si nestěžuji, ale každý dolar navíc dobrý, že? Dost velkou hrůzu jsem měl z Vánoc, protože mi kolegyně řekla, že po Štědrém dni se musí jít dva dny do práce na pátou ranní, aby se vše stihlo, jde hlavně o krabice a balící papíry. Což by nebyl problém, hrůzu mi nahánělo jen to, že to budou dva dny se šéfovou, které stále moc nerozumím a nepracuje se mi s ní dobře. Je to vždy (jednou týdně) zbytečně stresující. Jenže ani to nebude, protože šéfová si prý za dva týdny odjede na dovolenou a vrátí se až po novém roce. Štěstí zatím stojí na mé straně. Práci mám prostě na háku. Ty tři týdny se šéfovou v lednu pak už nějak doklepu.

A velká kapitola mého života – běh. Přibližně tři týdny procházím běžeckou krizí a ta ne a ne skončit. Motivace šla do kopru a mě se stále nedaří jí v něm najít. Je nějaký hustý. A to i přes to, že důvody znám. Jsou jednoduché – stále stejné monotonní trasy (opravdu to nejde běhat jinde), stále stejný povrch (beton, beton a pro změnu beton), nemožnost oživení na nějakém závodě (v ČR si člověk každý víkend může vybrat z desítek závodů všech délek a nakopnout se, zde nic takového není), chybí mi běhání v lesích a přírodě obecně, nemám s kým běhat a prakticky možnost běhu jen po rovině. A možná nejhorší je, že prostě běhat musím, protože do práce se rychleji dostat nejde a když už jsem v běžeckém, tak běžím i domů. Ono bych ani v jiném čase než těsně po práci mít trénink nemohl. Ta nutnost, jinak povinnost, mi vadí nejvíc, doma jsem běhal prostě pro radost, tu teď momentálně v běhu nenacházím. I přes to běhám, ještě jsem nepřestal a jen tak nepřestanu, ale běh mi nečiní žádnou radost jako dřív. Tři týdny se to snažím vyřešit a bez úspěchu. A tuším, že vysazení běhu by to jenom zhoršilo. Okamžitě by se totiž přihlásilo mé svědomí. Začarovaný kruh bez východiska.

A poslední věc kterou se stále snažím dostat pod kontrolu, je můj jídelníček. V několika posledních týdnech, prakticky to jde ruku v ruce s během, se mi šíleně rozhodil a mě se nedaří dostat ho pod kontrolu. Přibral jsem přibližně tři kila (i přes vysokou týdenní kilometráž!). Vím, že to není moc, ale já to hned poznal na pocitech při běhu a celkové spokojenosti. Snažím se dodržovat přísnější jídelní režim, ale výsledky se moc nedostavují a já stále čas od času hřeším sladkým, i když už ne moc. Hlavním důvodem je asi brzké vstávání bez snídaně, pak v práci jím ovoce a normálnější jídlo mám smrsknuté v čase od 13:00 do 18:30. Takže takové dost na nic. Ta normální snídaně mi chybí. Doma jsem na ní byl zvyklý, sice jenom na lehkou, ale byla. A tělo i po třech měsících stále není přeučené. Nejhorší je, že si ke konci pobytu určitě dokáže konečně zvyknout a já pak budu mít problémy pro změnu doma v ČR. Také začarovaný kruh. 😀

Jo a mé pocity z Austrálie se stále nezměnily. Lidé (spolubydlící, učitelé ve škole, spolužáci, Veronika na FB) mi ze začátku říkali, že mám počkat 2 – 3 měsíce a pak to určitě už bude dobré a začne se mi líbit. Tak já ty 2 měsíce počkal a jelikož se nic nezměnilo, počkal jsem i na konec toho 3. A jako to vypadá? Austrálie prostě není pro mě, tedy alespoň Sydney určitě ne. Život zde mám snadný, už i nějaké známé zde mám (kdybych tu chtěl zakotvit tak ani přítelkyně by nebala problém), na tu rutinu jsem si zvykl, ale není to ono a asi ani nikdy nebude. Po třech měsících to už říkám s jistotou: „Českou republiku mám prostě zažranou pod kůží a jen tak něco mi jí odtud nevypreparuje.“ Těším se na návrat domů! Dokonce si píši seznam věcí, které chci po příjezdu udělat a podniknout. Momentálně má 18 bodů, ale tuším, že ještě nějaké přibudou…

Dva týdny bez běhu

Dnes je to přesně dva týdny kdy jsem naposledy běžel. Jen připomenu, že poslední běh, kterému se tak dá říkat, byl 1/2M v Českých Budějovicích. Od té doby mi bolest v noze a má soudnost běhat nedovolily. Ale i když jsem neběhal, tak se pár důležitých událostí přihodilo.

Nejdříve proč to byly dva týdny prakticky bez pohybu. Rovnou se přiznám, že bolest levé nohy v oblasti holeně byla tak veliká, že jsem se bát únavové zlomeniny. Pokus o běh proběhl pět dní po půlmaratonu a nedopadl vůbec dobře. Bolest přímo šílená, sotva jsem těch 250 metrů doklopýtal zpátky domů. Přeběhání tentokrát nefungovalo a vůbec nepřichází v úvahu. Ze studijních důvodů a tím i časových jsem ani neměl čas zajít si v Brně na rentgen, vždycky jsou tam hrozné fronty. Tak rentgen a doktor počkal až domů na páteční dopoledne. Naštěstí se zlomenina nepotvrdila, takže jde jen o silný zánět. Dostal jsem injekci a speciální mast. V době kdy jsem se vydal k doktorovi, byla bolest sice častá, ale už na ústupu, takže to byla návštěva pouze pro jistotu, že nejde o nic vážného. Dnes už můžu konstatovat, že bolest zmizela. Běhat stále ale minimálně týden, radši dva, nepůjdu. Kolo a občasné plavání mi musí momentálně běh nahradit. Sice nevím co udělám se svým startovným na Zátopkův zlatý týden v Praze, protože se mi po takových komplikacích nechce zase tak moc zatížit svůj pohybový aparát, ale to se nějak samo vytříbí.

A důvod proč jsem neměl čas zajít si na rentgen byl opravdu studijní. V úterý 19. 6. jsem měl totiž bakalářské státnice a tudíž těch pár týdnů předtím probíhalo co nejintenzivnější studium. Rovnou řeknu, že státnice se mi podařilo úspěšně absolvovat. Bylo to ovšem hodně lehké, z našeho oboru to dali naprosto všem. A to nás bylo u státnic přes 30! Prostě k smíchu. Pokud chce někdo diplom prakticky zadarmo, jděte v Brně na Mendelu na obor dřevostavby. Ale jen na dřevostavby, na státnicích ostatních oborů vyhodili lidí hodně.

Dál toho už moc není. Snažím se sehnat dopředu bydlení v Sydney a k tomu snaha o naučení se co nejvíce angličtiny před odletem. Pokud někdo máte tip na bydlení v Sydney tak sem s ním! Jinak bude do odletu nějaká ta práce, dovolená s kamarády a co nejvíc ježdění na kole, aby alespoň nějaký ten pohyb byl.

Týden do PIMu

Týdny od posledního maratonu v Nantes utekly jako voda a Volkswagen Maraton Praha (jinak PIM) je za dvěřmi. Do startu zbývá necelých 8 dní a já jsem opět natěšen stejně jako napoprvé.

Co se týká tréninku, povedlo se mi v dubnu naběhat pro mě rekordních 317 km. Až na pár výjimek se jednalo o velmi kvalitní tréninky. První tři horší tréninky byly v týdnu před Marathonem de Nantes, protože jsem se šetřil. Pro ty tedy omluvu beru. Ale pro několik dalších tréninků v minulém týdnu omluvu nemám. Běhal jsem svou dopředu naplánovanou kilometráž, ale bohužel se mi nedařilo moc držet naplánované tempo u jednotlivých běhů. Ona byla totiž šílená vedra, počasí se nám zbláznilo a teploty okolo 30°C ve stínu nebyly nijak výjimečné. Bohužel se mi nedařilo vstávat brzy a tak na tréninky zbyl vždy čas kolem poledne, tedy v největším vedru. I když byla voda na pití vždy v mé ruce, stejně se běhalo těžce. Nedařilo se mi moc stlačovat tempo pod 5 min/km. Jeden den jsem si řekl, že si zase dám rychlostní test na desítku, ale po necelých dvou kilometrech běhu mi bylo tak hrozně, i přes dostatečný přísun vody, že jsem trénink přehodnotil a doběhl to raději fartlekově. Nakonec to bylo celkem dobré, ale štvalo mě, že se mi nepodařilo udržet dopředu naplánované tempo.

Nikdy mi horko nevadilo, tréninky v něm jsem míval rád, ale něco se změnilo a najednou to mé tělo nezvládá. Možná za to mohla tzv. aklimatizace těla na horké počasí. Podle článku na běhej.com potřebuje lidské tělo při takové rychlé změně přibližně 4 dny na aklimatizaci. Nevím jestli je to pravda, ale po pár dnech se mi už běhalo celkem dobře.

Naštěstí už se teploty umoudřily a venku začaly klasické květnové dny. Žádné tropy. Dnes ráno jsem si dal poslední trénink před PIMem a mám z něj velmi dobrý pocit. Podařilo se mi běžet přibližně o 20 sekund na km rychleji než je mé plánované tempo na maraton a neměl jsem jediný problém. Střevní potíže nepočítám, za to mohly včerejší tři piva.

Takže opět vidím nadcházející maraton kladně. Pokud bude teplota okolo 15°C, tak si věřím, že bych si čas mohl o těch 10 minut zlepšit. Každopádně natrénováno na to mám! Pokud byste chtěl někdo prohodit pár slov, tak budu mít číslo 2614 a oholenou hlavu s velikýma ušima. Nelze si mě s nikým splést.

Co se týká studia, byly to velmi perné tři týdny. Nebudu si vymýšlet, když řeknu, že jsem 80% volného času (zbylých 20% byl běh) věnoval učení a dělání věcí do školy. Vypadalo to chvílemi všelijak, ale nakonec se to uklidnilo. Bakalářku stačí vytisknout a odevzdat, zkoušky se mi podařilo zvládnout a už zbývá jen ta obhajoba BP a státnice. Jelikož státnice kvůli Austrálii musím dát, tak je vidím více než kladně. Je to nádherný pocit mít vše takhle hotové…

Rychlý přehled měsíce března

Od posledního příspěvku již nějaká doba uběhla. Důvod výpadku byl nedostatek času (celkem dost úkolů do školy + psaní BP) a trochu i chuti do psaní.

Běžecky se jednalo o celkem vydařený měsíc. Podařilo se mi rychle navrátit do původních tréninkových dávek a přípravě na Marathon de Nantes tedy nic nebránilo. Taky se mi podařilo za březen naběhat 191 km. Mohlo to být i více, ale ke konci měsíce mě postihl tzv. dráždivý kašel a radši jsem pár tréninků vynechal. Teď už je kašel pryč a opět trénuji. Běh ve Francii vidím více než optimisticky.

Krapet mě mrzí, že kvůli dřívějšímu třítýdennímu výpadku v tréninku kvůli noze se mi nedaří splnit jedno z novoročních předsevzetí. Přesně se jedná o přání naběhat každý měsíc alespoň 120 km měsíčně – za únor pouze 50 km. Průměrově mi to zatím vychází, ale i tak mě to mrzí, já to chtěl naběhat v každém měsíci…

Zdravotně to celkem ušlo. Obě nohy naprosto v pořádku, stěžovat si nemůžu. Jen tedy ke konci měsíce již zmíněný dráždivý kašel, ale ty tři vynechané tréninky mi moc žíly netrhají.

Co se týká školy, bylo to jak na houpačce. Všichni na nás navalili hromadu úkolů, vše z látek, které jsem moc nechápal. Ještě k tomu psaní bakalářky. Času moc nazbyt tedy nebylo. Naštěstí jsem všechnu látku tak nějak pochopil a u bakalářky se dá říci, že finišuji. Takže se nakonec vše obrátilo správným směrem.

Každopádně frekvence psaní příspěvků se vrátí do starých kolejí. Tedy alespoň jeden příspěvek každý týden, radši dva.

Přeji všem běžcům i neběžcům hlavně splněné cíle a nádherné jaro

KN

Prvních 12 dní 2012 bylo hlavně o běhu

Jako každoročně shrnu první dny nového roku.

Poslední dobou se mi nedostávalo moc času na všechny mé činnosti. Alespoň, že na běh se čas našel. Takže rychle: dost jsem pracoval, hodně jsem se učil (přeci jen zkouškové je zkouškové), hodně jsem běhal, dostalo se i na četbu a ještě další učení, do toho taky nějaká ta zábava. No prostě naplno využitý čas.

Co se týká učení, už je za mnou. Dnes se mi podařilo splnit dvě poslední a nejtěžší zkoušky tento semestr. Dvě opravdu zasloužená áčka. To píšu jen proto, že jich moc nemám a na tyhle zkoušky byla jako na jedny z mála opravdu poctivá příprava, takže zasloužené. Žádné náhody.

Knih jsem i při nedostatku času stihl přečíst několik a podobný počet rozečíst. Velmi se mi líbí životopis Steva Jobse – přečteno přibližně ze třetiny. Jinak série Hry o trůny je předběžně jako na houpačce, chvilkami se člověk nudí a pak zase ne. Možná později sepíši nějaké krátké zhodnocení.

K práci se vyjadřovat nebudu, ale k běhu ano. První velká věc, začal jsem běhat s mobilem, měřím s jeho vestavěnou GPS své tréninky. Vyzkoušel jsem několik programů a nakonec si vybral Endomondo (proč napíšu někdy příště). Podařilo se mi naběhat v devíti trénincích přes 79 km, což považuji za úspěch. Zatím své novoroční předsevzetí dodržuji (nebo mám alespoň krásně našlápnuto) – min 120 km měsíčně. Dále, mé startovní číslo na Pardubický vinařský půlmaraton změnilo majitele, stal se jím můj kamarád Petr. Důvod přeprodání napíši opět v jednom z dalších reportů, který se bude týkat běhu. A nakonec, došlo k pořízení nových botek.

Bylo to hodně plodných 12 dní. Jen doufám, že stejně aktivně to bude pokračovat i nadále…