Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

Silvestrák Jistebnice a Nový rok

Než napíši krátce, opravdu krátce, pár řádků o proběhlých závodech na sklonku roku a začátkem roku nového, nejdřív pár slov, co oběma závodům předcházelo.

Podzim začal běžeckým zraněním, nebudu se opakovat, lze přečíst pár příspěvků zpět. Po jeho zdárném doléčení snaha o běh, ale tu hned v zárodku po asi dvou až třech týdnech zarazil náběh na chřipku (tělu prostě chybělo běhání v tom přechodu z léta do podzimu)  a pro běhání bylo na dalších cca 14 dní veto. Chřipka zdárně vyléčena, trénink se ani nestihl pořádně rozběhnout a podařila se kardinální chyba. V polovině listopadu jsem si jeden večerní běh nevzal šátek přes ústa a bylo hotovo. To víte, tempový běh v cca mínus 5-7°C nebyl dobrý nápad bez ochrany úst. Prochladly mi průdušky a malér na světě. Léčil jsem je od poloviny listopadu vlastně až do konce prvního týdne v lednu. Mezitím se několikrát uklidnily a já se snažil běhat. Váha daleko od ideální. Na Silvestra a Nový rok byly v klidu a nechali mě běhat, ale asi musí být jasné, že forma nebyla nic moc…

Silvestrovský běh Jistebnice

Krátce jedním slovem? Katastrofa! A delší verze? Kdyby se nejednalo o mou tradici, letos bych vynechal. Věda, že forma prostě není. Ale já musel jet, tradice se musí dodržovat.

Před závodem pohoda kecání s kamarády o všem možné a nemožném. Nejvíc o zdraví a všelijakých bolístkách, které znemožňují běhat a hlavně nějaký systematický trénink. Kdo to ještě neví, zdravý běžec je hrozná vzácnost. Jinak se jedná o spolek totálně rozpadajících se lidí.

Po příjemném rozběhání a protočení nohou pár rychlejšími rovinkami se šlo na start. Osobně jsem byl nervóznější než obvykle. Vždyť jsem od konce července nestál na startu žádného závodu! Vyběhlo se pěkně zostra. zkusil jsem běžet na čele, ale po přibližně kilometru mi došlo, že dnes vážně není můj den. Tempo, které bych v minulosti bral jako rozehřívací, se mi najednou zdálo neudržitelné. Na začátku! Hotovo! Najednou jsem byl čtvrtý a kluci přede mnou nevypadali nějak strhaně. Navíc od pohledu všichni v mé kategorii. V kopci na cca čtvrtém kilometru mě ještě dal Zdeněk Tomeček a bylo vymalováno. Jenže pohroma pokračovala. Hned v následném klesání mě dal úplně neznámý běžec (dokonce s podle mě velmi neběžeckou postavou) a v klidu si to štrádoval pryč. Aby nebylo málo, ještě před zatáčkou na cca šestém kilometru mě doběhl Korous z Táborského triatlonu a bylo. Dál nikdo v dohledu. Naštěstí!

Na startu

Začal mi odbíhat v následných kopcích. Jemu se nohy točily, mě ne. Při vyběhnutí na nejvyšší vrstevnici mi došlo, že závod už je pasé a prostě jsem se začal kochat okolím. Po cca 3 týdnech na slunci a dechberoucí zmrzlou nádherou kolem. Led pod nohami se dal ignorovat a já se prostě kochal. Ne, že bych nemakal. Jel jsem jak lokomotiva, ale až na zvukový efekt nic moc. Druhá půlka byla prostě kochací. Dva kilometry před cílem se mi vzadu čas od času objevil nějaký běžec, ale tempo měl shodné jako mé, takže pohoda. V cílové rovince žádný spěch, trochu jsem i zpomalil a bylo mi už všechno jedno.

V cíli už o nic nešlo

Nebudu zdržovat, doběhl jsem sedmý a letos mě dali i kluci, kteří mě normálně neviděli nikde jinde než na startu. Osobní ostuda. Čas na těch cca 14,3 km 57m 59s. Bída nad bídu. Co mě pak dodělalo byly výsledky. O umístění nešlo, ale o časy. První byl nějaký kluk z Třeboně s časem lehce nad 54 minut. Já vloni doběhl za 53:33 a až na třetím místě! Konečně byl zase jednou rok bez rychlých běžců a já musím být úplně mimo formu. Prostě klasika. Toť vše k zakončení roku, příští snad bude běžecky úspěšnější.

Novoroční běh kolem Sídliště nad Lužnicí

Ve zkratce k silvestru – hromada lidí u mě doma (protočilo se snad až 25, nevím, nejsem si jistý), zábava veliká, hrozně jídla, moc jsem nepil a konec až v půl páté ráno! Spánek dost roztržitý, no nic moc.

Ještě dvě hodiny před závodem jsem nevěděl zda půjdu – únava. Jenže start přibližně 300 metrů od mého nynějšího bydliště, takže povinnost. Na místě spousta lidí ze včerejší Jistebnice, triatlonisti už se rozběhávali, my ostatní hlavně kecali a byli rádi, že žijeme. Hlavně byla sranda. Nový rok jak má být, aji s trochou závodění.

Závod samotný byl celkem rychlý. To víte, pět km netrvá moc dlouho. Na startu jsem za to vzal a prostě si běžel na pohodu. Po včerejších 14 km (kdy mi moc do smíchu nebylo) a dlouhé noci se mi ale běželo dobře. Ani obsah žaludku nechtěl ven, což mě mile překvapilo. Když jsem i po dvou kilometrech byl stále v čele, překvapilo mě to. Hned za mnou byl tedy Vojta Vacek z triatlonu Tábor, ale za ním obrovská mezera. Na půlce se na mě dotáhl a běžel těsně za mnou. To se běží, když předchozí den běžel jenom šestku… Nohy měl lépe roztočené než já. a ne jenom roztočené, i lépe natrénováno.

Start

Přibližně kilometr a půl před cílem byl Vojtův trenér. Zařadil se za nás a povzbuzoval Vojtu slovy: „Jsi na tom líp!“, „Dojde mu!“, „Cíl je tvůj!“, „Běž si svoje a na něj se neohlížej!“ Jak by se taky ohlížel, když jsem byl před ním, že. Po pár set metrech se odpojil a zatímco my obíhali dlouhou zatáčku, on si naběhl. Do cíle zbývalo cca 500 metrů, my s Vojtou běželi z plna sil a on vedle nás. Hned začal: „Teď to zkus! Už vadne!“ Vojta vážně zkusil, což Michal hned doplnil hláškou „Drž to, zlomíš ho!“ To tak, zase jsem za to vzal a dostal se před něj, což tedy překvapilo oba. 😀 Ještě cca 200 metrů do cíle v předposlední zatáčce stále první, jenže pak mě Vojta za obrovského podporování Michala (a s mou přímou demoticvací) vzal, finiše podle všeho trénuje, a utekl mi. Jako by měl v nohách dynamit – krásný finiš! Mým nohám prostě najednou došla šťáva. Cílová rovinka byla jeho a já si doběhl do cíle v čase 18m 14s (5100 m), pět vteřin za Vojtou.

Předposlední zatáčka

Vítězství Vojtovi přeji, tvrdě si ho vydřel, ale k chování trenéra nevím jak se postavit. Smí se vůbec něco podobného? Táhnout svého svěřence do cíle nejen slovně, ale dělat mu vlastně i dá se říci vodiče? Podle mě dost nesportovní a hlavně nefér. Nevím, pokud někdo ví jako to je, prosím o koment. 😉

No nic, stalo se, prohrál jsem s Vojtou, ne trenérem, a jede se dál. Druhé místo také pěkné, navíc mě potěšila průměrka 3:36/km (jsem myslel, že takové rychlosti nejsem momentálně schopný). Na začátek roku paráda. Sice mě naštvalo, že mě Vojta dal, loni mě na závodech také ani neviděl, ale s mým podzimem to beru sportovně. Jarní sezóna bude moje! Až do poloviny března pouze trénink, žádné závody. 🙂

2016 v běhu bylo – 2017 bude

Co napsat k roku již minulému roku 2016? Předem řeknu, že moc pozitivního se z hlediska běhu neudálo. Rok předtím mě provázela stagnace a plán byl na její poražení a trochu zlepšování. Bohužel rok 2016 patřil opět stagnaci následovanou podzimním zhoršením se zraněním. Prostě samá pozitiva a žádné novinky. Teď trochu podrobněji.

Plán byl pokusit se na maraton pod 2h40m a s ním si pokud možno zlepšit časy na všech kratších tratích. Hned z jara jsem se vrhl do tréninku podle připraveného plánu, jenž vrcholil květnovým PIMem v Praze. Až do půlky února šlo vše podle plánu, ale pak mi začal stávkovat žaludek a jen málo tréninků se mi podařilo odběhnout podle plánu. Nejvíc mě mrzely tréninky rychlosti, které mi prostě nevycházely vůbec.

Prvním testem, jestli jde příprava dobře, bylo vyzkoušení rychlosti začátkem března na Kbelské desítce. Věřil jsem si na čas pod 34 minut, i trénink na něm byl situovaný. Bohužel mě značně překvapila trať, spatně jsem si rozložil síly a vysněný čas se mi nepodařilo zahlédnout ani z okna. Alespoň se mi povedl osobák o nějaké vteřiny a pod 35 bylo. Kbely mě naštvaly, takže došlo hned na hledání náhrady. Volba padla koncem března na Vaší ligu – Hamr, který se jako poslední až do podzimu startoval dopoledne. Konkurence moc nepřijela, trať pěkná, ale po Kbelech jsem byl v nějaké únavě, tak jsem alespoň doufal v čas pod 35 minut, který se se štěstím podařil. Stačil i na druhé místo celkově.

Dál v plánu moc závodů před maratonem nebylo. Hamr byl neplánovaný, až tak, že jen po dnu volna mě po něm čekal závod doma Kolem Harrachovky. Každoroční velikonoční tradice. Totálně bez ambic se mi nějakým záhadným způsobem podařilo všem utéct a vyhrát. Po dlouhé době vítězství zpět doma v Táboře. 🙂 Pak před maratonem už jenom 25 km kolem Hluboké, kde jsem chtěl vyzkoušet maratonské tempo. Nic víc, nic míň se od závodu něčekalo. Vůbec se nepodařilo, žaludek nespolupracoval (dokonce do křoví jsem musel) a jen jsem to nějak doběhl. PIM o tři týdny později dopadl podobně, vlastně jako přes kopírák, až na to, že byl o trochu delší. Po půlce mi došlo, že na plánovaný čas nemám, tak už jenom doklusání…

Zklamání za zklamáním. Motivace na nule, prostě o ničem. Po maratonu dovolená, na ní se mi podařilo přibrat, běh byl těžkopádný… no žádná sláva. S motivací šílené boje.

Totálně bez motivace jsem se přihlásil na 6 h běh ve Stromovce koncem května. Hlavní cíl byl rozhýbat organismus zpět k ideální váze, na kterou je tělo zvyklé. Zázračně se mi podařilo umístit, i přes výsledek o hodně nižší oproti očekávání. Ale organizace a běh krásné, asi se budu vracet. Krátce po stromovce opět každoroční Vlast (která mi 2017 nevyjde kvůli svědkovským povinnostem), kde mě převálcovali staří muži severu, jak jim říkám, a bral jsem až pátý flek. Naštěstí stačil na kategorii. 🙂

Vůbec nebyla chuť na závodění, ale na konci června jsem na místní pouťáky u Tábora prostě musel. Vyhrál jsem si krátkého Radimovického Koňáka (už podruhé, snad se 2017 povede hattrick) a tři dny po něm první ročník Boreckého běhu v Plané nad Lužnicí. Hřebínek mi trochu vyrostl a bylo třeba ho opět srazit. Postarali se o to vrchaři v Sedleci-Prčici. Prvně v životě pokus běhu do vrchu a nehorázný klepec (i od hodně starších běžců). Tento typ běhu není pro mě…

Následoval už prakticky poslední závod roku – 24h v Kladně. Rychlost v nohách nic moc, vytrvalost jsem cítil a dost jsem si věřil. Ale u nevyzkoušeného doporučuji nikdy nedělat plány na předpokládaný výsledek. Totálně mě tento typ okruhového závodu rozsekal, zradila hlava, a byl jsem rád za trapných 161 km. Nějak moc dlouhé točení na mě, zlatých 6 hodin.

Kladno jsem původně bral jenom jako trénink vytrvalosti, ale nakonec bylo posledním závodem. Chtěl jsem běžel na konci září ve Splitu Dalmacija ultratrail, ale na dovolené v Rakousku jsem si podle všeho na ferratách odrasil nohy, což později vedlo k dluhodobějším problémům. Běh ani podobné vůbec nešlo. Podrobněji zde, nemá cenu se opakovat. Prostě jsem neběhal a vše šlo ještě více do kopru.

A přišel konec roku – Silvestrák v Jistebnici. Každoročně se mi na něm daří, ale letos po zranění na podzim, které následovala krátká chřipka a v závěsu po ní problém s průduškami, se žádný extra výsledek čekat nedal. Sice jsem doufal, ale bohužel. Nejhorší čas za všechny mé účasti a i umístění. Víc k závodu v pozdějším reportu. Ale aspoň se mi podařilo spravit si chuť na Nový rok při 5 km kolem Sídliště nad Lužnicí. Sice nakonec druhý, ale až v cílové rovince. Rok 2017 začal bednou. O průběhu opět v reportu.

Tolik k roku 2016, který ke mě vůbec nebyl příznivý. Lehce jsem uvažoval nad trenérem, ten by mě mohl někam posunout, ale došlo mi, že se mi za něj nechce platit. Snad se mi letos podaří smůlu zlomit a nějaké výsledky budou.

Rok 2016 řečí čísel a grafů:

  • Celkově naběháno – 4130 km (i přes zranění o cca 400 km víc než rok předtím)
  • Průměr za měsíc – 344 km
  • Závodních kilometrů – 391,1 km

Graf z Dailymile na němž je krásně vidět výpadek a pak i snaha o návrat před Silvestrem. 🙂

Jak dopadly mé sny a touhy (plány) na 2016:

  • Konečně maraton pod 2:40 (trénink připravený je). – Nesplněno. Viz. výše.
  • Uspořádat vlastní běžecký závod (již je v běhu a pracuje se na něm 🙂 ) – Splněno. Táborský trail (2017 nový název – Táborský půlmaraton).
  • Více se zapojit do běžecké komunity. – Řekl bych že nesplněno. Od srpna stagnace…
  • Více cestování, jak na závody, tak relaxovat, a hlavně navštěvovat kamarády. – Splněno. 🙂

Co mě v roce 2016 nadchlo kromě bodů výše:

  • Dařilo se v práci a hlavně mě to v ní baví.
  • Uspořádání závodu. Opakuji se, ale dělání charity mě prostě bavilo.
  • Super dovolená v Rakousku.

Sny a touhy (plány) na 2017:

  • Pokud možno nepřestat běhat a výkonnostně se vrátit a snad i zlepšit nějaké osobáky.
  • Podruhé zorganizovat závod a tentokrát úplně bez chyb.
  • Více cestovat a navštěvovat běžecké kamarády.