Běháš nebo utíkáš?

Již více než rok se má aktivita na blogu rovnala nule. Přes rok nepřidán žádný článek ani stupidní fotka. Takový skandál! Spousta lidí si určitě myslela, že jsem s blogem skončil… ale nic není dál od pravdy. Jen jsem si dal dlouhou pauzu. Jak od psaní (snadné a lehké vyjádření na Instagramu mě na chvíli pohltilo), tak i od běhání.

Postupně se mi v hlavě utřídily myšlenky a já s odstupem potřebuji přenést obsah své hlavy do textu a ventilovat ho. Třeba mé myšlenky v textové podobě někomu pomůžou. Více než roční pauza od běhání (čistě bez běhu pouze pár měsíců) mi ujasnila priority a hlouběji jsem se mohl nad mým běháním zamyslet.

Dokonce i někdo jako já, naprostý šílenec do běhu, někdo kdo si bez běhu vůbec nedovedl představit život, totální závislák, který během žil 24 hodin denně 7 ní v týdnu, se dokáže vyléčit a opět normálně žít. A běh si zase užívat jako naprosto normální smrtelník. Bez ambicí, prostě jen tak, pro radost.

Zamyšlení napomohl i e-mail od jedné čtenářky mého blogu. V lednu mi od ní přišel e-mail a já na něj zapomněl odpovědět. Za to se omlouvám, ale v zapomnění nezapadl. Dost často mi jeho obsah vytanul před očima. Paní K. psala jak se v pokročilejším věku dostala k běhu, v čem jí pomohl a jak jí postupně pohltil. Začala během žít a postupně to došlo tak daleko, že nejít běhat byl přímo hřích. Přeběhávala nachlazení, chřipky, záněty okostice a další problémy. Všichni běžci nakonec nemoci přeběhávají a nebo se na tréninkovou trasu vracejí zbytečně brzy v době, kdy by tělo ještě potřebovalo po nemoci odpočívat. Když se k tomu přičte stres spojený s prací a jinými problémy, je až s podivem, že se naše těla nesesypou dřív. Paní K. postupně také musela pro různé zdravotní peripetie přestat běhat.

Ale paní K. měla štěstí a zrovna v období neběhání/léčení (nejhorší období závislého běžce – pro nedostatek denní dávky endorfinů je s ním v jedné místnosti k nevydržení) se k ní dostala Modrá knížka o běhání a o životě (přiznám se, že osobně jsem jí nečetl a nebudu, protože Škorpil). A v e-mailu zdůraznila na co díky knize přišla. Mně se stejné myšlenky honily hlavou taky už chvíli, jen jsem je neuměl pojmenovat.

Paní K. si uvědomila, že neběhala, ale utíkala. Běháním si jenom kompenzovala jiné věci. Každému snad musí dojít, že podobný přístup nelze dlouhodobě provozovat. Ovšem, nemusí jít jenom o běhání (jako útěk může sloužit jakýkoliv sport a vlastně i činnost). Začneme běhat (dělat nějakou činnost) pro vyplněné volného času nebo proto, že nám pohyb pomáhá s nějakým psychickým (např. deprese) či fyzickým (např. zvýšená váha) problémem. Nakonec se z běhání stane prakticky druhá práce a pokud nemůžeme trénovat, je nám psychicky špatně a původní dobrý vliv na psychiku najednou nefunguje jako na začátku. Výsledky pak nejsou podle očekávání (ono zaběhnout osobák s rozhozenou hlavou jaksi nejde) a pocity z běhu se ještě zhorší. Najednou se stresujeme z volnočasové aktivity (návrat deprese pro neplnění a nespokojenost). A když není v pořádku psychika, není ani tělo (pro změnu můžeme trpět podvýživou). Začarovaný kruh.

Útěk… podle mě velmi vystihující slovo. Při ohlédnutí se zpět jsem popravdě stále před něčím utíkal. Nejdřív před rozhodnutím kam se v životě posunout, následovaly problémy v práci, které jsem ignoroval, protože hlavní byl pro mě běh a k tomu všemu trpěly i vztahy s kamarády a blízkými a nakonec i osobní vztahy. Stále jsem někde běhal a málo trávení času s lidmi jsem si obhajoval tím, že mám přeci tréninkový plán a musím ho plnit. Bez něj těch pár vteřin na svém rekordu přeci nestáhnu! Tak proč někde sedět u piva a bavit se, když mám ráno dlouhý běh, že? Proč se obtěžovat v nějakém vztahu, nemohl bych trénovat jak potřebuji, vždyť bych byl omezován…

Ten paradox, pár vteřin osobního rekordu naprosto bezvýznamného času z hlediska dějin a proti nim vlastně celý osobní život daného jedince. Nejedná se jenom o mě a můj život. Znám více lidí, kteří běhání (jiné činnosti na pro dějiny nedůležité úrovni) zasvětili život, kteří jsou po x letech obětovaných sportu sami (převážnou část doby byli také) a někdy jim to ani nepřijde jako problém. Důvod je snadný, člověk má život vyplněný činností pro něj nesmírně důležitou a je jako závodní kůň, do stran nevidí. Nevidí nebo nechce vidět, vždy s plnou nůší výmluv proč je mu krásně. Ale roky letí šíleným tempem. To uvědomení je pak tvrdý pád na zem.

Vždycky se mě lidé ptali co budu dělat, až nebudu moct běhat. Já pokaždé odpověděl, že taková doba nenastane a kdyby náhodou, tak vůbec netuším, protože si bez běhu (myslel jsem hlavně závody a celou komunitu) nedokáži život představit. Největší překvapení pro mě bylo, že po 10 letech běhání, těžkých tréninků, dodržování jídelníčku, víkendových závodech, běžeckých dovolených, rozhovorech jenom o běhu a nevím čeho všeho ještě, přišlo zranění. A? Mně vůbec nevadilo, že neběhám. Opravdu, běh mi vůbec nechyběl. Ani trochu! Najednou jsem prostě neběhal a hotovo šmitec.

Jako kdyby se mi život sám od sebe spravil. Najednou byla spousta času, vztahy s rodinou se napravily, práce taky, i vážný vztah najednou sám od sebe přišel. Prostě všechno, co celé roky nešlo a bylo na vedlejší koleji, se najednou přihlásilo o slovo. Celkově i já osobně byl a jsem jakoby vyrovnanější. Dokonce se mi zalíbila konečně jóga, které se mi v předchozích letech nedařilo ani na x pokusů přijít na chuť.

Tělu došlo, že útěk skončil. Hlavě zjištění ještě nějakou dobu trvalo, ale nakonec i ona prozřela. Klid…

Z textu by až člověk dostal dojem, že lituji těch 10 let v běhu. Tak to ale není. Nelituji ničeho. Běh mě naplňoval a já si celé to období užíval. Byla sranda a spousta zážitků. Hlavně jsem poznal neskutečné množství lidí a za to jsem rád.

Minulý měsíc, po více než roce od zranění, mi došlo, že noha je konečně v pořádku a přestala bolet. Pozitivní informace potěšila, ale to je tak vše. Neplánuji se vrátit k intenzivnějšímu běhání a závodům. Bohatě mi stačí jít si zaběhat 2-3x týdně jen pár kilometrů a k tomu se věnovat józe a meditacím. Běh mi zase přináší radost a ani mi nevadí, že dávno nejsem ve svém okolí známých a kamarádů ten nejlepší běžec. Je mi to prostě jedno. Cvičím jógu a medituji, což mě velmi baví a až neuvěřitelně naplňuje. Beru jógu celkem vážně, ale do stavu jako při běhu se nikdy nedostane. Ani nechci aby se tam dostala. Co se stane pokud vynechám denní praxi? Vůbec nic. Svět se mi nezboří. Sice je lepší praktikovat každý den, ale proč se stresovat něčím co dělám pro uklidnění, že?

Nečetl jsem žádnou knihu, vše mi došlo samo, ale zjištění trvalo dlouho – roky. Je dobré se čas od času zamyslet a podívat se na vše s nadhledem a hlavně osobním odstupem. Vystoupit z bubliny kontaktů a známých může taky pomoci. Pak někdy člověk zjistí, že něco co bere hodně vážně, není nakonec vůbec tak důležité jak si myslel.

Takže, otázka na konec vystihující vše: „Běháš nebo utíkáš?“

Šutr54 – vyrovnávám skóre

Přihlašování na letošní jarní Šutr v Praze bylo otevřené od 22. února a jelikož tou dobou byly mé nohy v neuvěřitelné formě, rychlé přihlášení bylo jasná volba. Muselo se pospíchat, místa mizela rychleji než banány v akci při dopoledním nájezdu důchodců v Kauflandu. Jednu chvíli dokonce spadl server a nebylo možné nic. Nával bych až tak veliký, že se situace dá připodobnit snad jenom k dds útoku. Každopádně lidé ve Sportovním servisu situaci rychle vyřešili a jelo se v přihlašování dál.

Příprava nijaká…

O mé dovolené na Mallorce na přelomu února/března jsem se zde na blogu nezmiňoval. Nejdříve jsem chtěl, ale pak byla má běžecká část osobnosti v takovém útlumu, že jednoduše nebyla chuť. Považoval jsem jí totiž za osobní neúspěch (i když mi hodně řekla o mých možnostech).

Ve zkratce jsem byl na Mallorce dva týdny, hlavně kvůli nabírání běžeckých objemů a sluníčku. Pořádně vypnout a nic neřešit. Jen běh a regeneraci. Za 8 výživných běžeckých dnů se mi podařilo nasekat 189 km od temp po klidné běhy. Veliká spokojenost s průběhem bez nejmenšího problému. Po návratu to vypadalo, že z tohoto objemu se podaří čerpat celou jarní sezónu. Tedy vypadlo týden, pak mě zradila noha a celé běhání šlo do kopru.

Jak nakonec probíhala příprava na Šutr? Nijak. Termín se nemilosrdně blížil a já až přibližně měsíc a půl před ním mohl začít poklusávat. Do té doby pouze a jenom jóga na denní bázi. K tomu přibyla koloběžka do/z práce a nakonec i se mi podařilo obden jí střídat do/z práce s běháním. O víkendech vždy delší běh, který ovšem nepřesáhl 20 km a hlavní čemu jsem se věnoval, bylo hodně regenerace. Opravdu hodně.

Ani těsně před závodem nepřišla žádná změna. Pořád jenom do/z práce a maximálně občasné prodloužení trasy z práce. Hlavní pro mě ovšem každý den byla jóga. Víc něž běhání a koloběžka. Ideální příprava na 54 km ultra, že?

Zakletý závod

Nebojte, Šutr v Praze je úžasný závod. Má neskutečnou atmosféru, řekl bych, neopakovatelnou. Zakletý je pro mě. Celkem jsem se akce Šutr od Michala Dobiáše z Trailpointu účastnil už třikrát (dnešek je čtvrtá účast), dvakrát Praha, jednou Šumava a vždy 3 kola/1200m+. Jsou pro mě totiž magické a neskutečně srdcové. Jedno kolo zabolí, protože se jde rychle, dvě kola dá každý, ale už se musí kousnout, na třech je vidět pořádná dávka morálu (ono přemluvit se do třetího kola není zábava) a na čtyři kola jdou podle mě už jenom opravdoví blázni (v dobrém lidi). Má první účast skončila úspěšným dokončením za 5:35 a nějaké drobné ve vteřinách. Totální zničenost. Druhá účast na Šumavě neúspěšně zabalena po dvou kolech kvůli psychice (teď už si přiznám – moc veliký kufr, který mě sesadil až na poslední pozice a já vzdal z důvodu totální únavy při nahánění prvních, hlava nedala) a třetí účast opět v Praze také po dvou kolech konec, tam mě zradila noha a zabloudění spojené se zkrácením kola (ach, jaká byla forma ten rok!)

Pro mě prostě zakletý závod, ke kterému mám respekt. Veliký respekt. Ale věděl jsem jedno. Dnes bude naprosto jiný než všechny předchozí účasti. Prvně jsem si totiž přišel Šutr pouze užít totálně bez ambic. Prvně mi nešlo o umístění a boj s lidmi, hlavní pro mě bylo porazit trať a celý závod si užít v dobré náladě a rozprávění s ostatními. I bez tréninku jsem si věřil na dokončení.

Před startem

Vůbec, ale vůbec se mi na Šutr nechtělo. Celý týden před nebyla nálada na podobnou akci. A proč jsem nakonec jel? Peníze bych klidně nechal propadnout, ale slíbil jsem Jítě (určitě znáte jako mamavbehu.blogspot.cz), že jí dovezu Škorpilovu knihu (odkaz na report). To byl hlavní důvod, proč jsem dorazil na závod.

S Jíťou před startem

Ráno nic moc, málo spánku, počasí o 10°C horší než v pátek, po zaparkování mě otravovala nějaká místní babka, ať koukám s tím autem odprejskout, že jinak nevyjede ze vrat (pro upřesnění, stál jsem úplně mimo silnici jako všechna ostatní auta a z jejích vrat by na prázdnou silnici vyjel i úplný začátečník – nehádal jsem se a auto prostě přeparkoval, kdo by měl náladu na nějakou starou ochechuli ze Soborské 20, že 😀 ) a ještě ke všemu začalo hodně zlobit auto na zadní nápravě. Fakt super začátek dne.

Koukl jsem na start 4 kol a pak už jenom kecal s lidmi. Nejdřív s Klárkou o běhání, přípravě, cestování, Indii a vlastně životě vůbec. No a potom se všemi možnými známými. Najednou mi bylo skvěle. Sice mi nikdo nevěřil, že jdu bez ambic jen porazit trať (se kterou mám negativní bilanci 2:1), ale byla zábava a hlavně dobrá nálada. Nejvíc byla Jíťa! Nevím co bere, ale chci taky! Člověka tak moc vyzařující pozitivní energii jsem už dlouho nepotkal, měla jí tolik, že mě skoro srazila k zemi. Měl jsem si jí napytlovat, ještě dneska z ní těžím. Bylo jí tolik, že ani celý závod jí nespotřeboval. Jíťo, díky! 😉 Opravdu, kde tu energii bereš? A jsem vážně zvědavý co na nejnovějšího Škorpila řekneš. Tak nějak tuším, že já byl oproti tobě po přečtení ještě mírný.

Instruktáž před startem

Pak už jenom rychle převlečení, poslední návštěva záchodu, která mi tedy připadala dost nedostatečná vzhledem k množství jídla snědeného předchozí večer, a v deset dopoledne se šlo na věc.

1. kolo

Rychlost po startu mě velmi překvapila. Klárka s ostatními vystřelili jako při rovinatém půlmaratonu. Najednou byli skoro všichni pryč a já si uvědomil, že se držím někde v druhé polovině pole běžců. A bylo mi to úplně putna. Rozhodl jsem se pomalinku proklusat celý závod. Bylo mi jedno jestli běžím z kopce nebo do kopce, prostě pomalu, nikam se nehnat a hlavně nezastavovat. Pokud možno si držet pocitovou nízkou tepovku (hodinky zůstaly doma) a nezadýchat se.

Konec prvního stoupání

Z začátku jsem prohodil pár slov a Aničkou, ale pak jsem jí lehce cukl a držel si své šnečí tempo. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl u občerstvovačky v půlce kola, kde jsem se opravdu jenom lehce napil a pokračoval. Při té příležitosti se mnou od občerstvení vyběhl i Pavel (z Teamu NVPP), se kterým se mi podařilo prokecat celou druhou polovinu okruhu. Pavel má na svém kontě obdivuhodné výkony, hlavně závodem Western States 100 mě dostal do kolen. Ještě jsem osobně nepoznal nikoho kdo by ho běžel (natož dokončil). Moc příjemný pokec, první kolo díky němu uběhlo opravdu jako nic. Kde jsem chtěl jít, měl i v plánu on, prostě sehranost celou tu polovinu kola co jsme strávili spolu.

Pozitivní bylo. Nenudil jsem se, poznal skvělého nového člověka, nic nebolelo ani netahalo a prostě užívačka. V každém kopci kde jsem začal cítit silnější bušení srdce zpomalení a pořádné zklidnění dechu (alespoň něco použitelného z jógy při běhu). Negativního ani špetka.

Čímpak se občerstvím?

2. kolo

Před vběhnutím do druhého kola se opět jen minimální občerstvení, jedno kousnutí do bagelu s trochou arašídového másla, zbytek mi bohužel upadl na zem, napití se trochy ionťáku a pokračovalo se. Na nic víc nějak nebyla chuť. Chvíli jsem uvažoval nad návštěvou záchodu, ale žaludek držel, tak proč nezkusit štěstí na další kolo.

Nohy byly v cajku a já se rozhodl ho pokud možno zaběhnout stejně jako předchozí. Od občerstvovačky už bez Pavla, ten se zdržel o něco déle, nic se nedalo dělat. Začátek po druhý kopec jsem běžel s v té době druhou ženou (asi tak doběhla celkově, teď nevím), prohodili jsme pár slov, ale ve stoupání jsem jí potom odešel a od té doby mi její umístění nebylo známé. Zase chvíli sám, až v ulici s asfaltovou vložkou po koních se mi podařilo doběhnout kluky, v jejichž společnosti jsem strávil spoustu času. Dá se říci, zbytek závodu. Bohužel (sypu si popel na hlavu) si pamatuji jenom jméno Karel, druhý spoluběžec snad odpustí.

Závěrečné schody v druhém kole

Krásně s nimi probíhalo druhé kolo. Na občerstvení žádné zdržení, což byla asi má práce. Opět mi přišlo zbytečné se nějak zastavovat, rychlé napití stačilo. Druhá půlka propovídána neskutečně. Uběhla hodně rychle. Až mi přišlo divné. Za Babou malinké nečekané překvapení, kluci byli pár metrů přede mnou a předběhl mě první „čtyřkolař“! Řekl, že mu už lehce tuhnou nohy a byl pryč. Dostal mě kluk, dostal. 😀 Hezkých pár minut jsem se v duchu smál a taky mu hrozně fandil. Tomu říkám forma!

Do prostoru startu/cíle se nám podařilo vběhnout s časem kola cca 1:50 (tedy podobné jako první) a k tomu v mém případě naprosto skvělém stavu. Malinko byly cítit stehna, ale jinak naprosto bez problému. Žádný náznak puchýře, žaludek se uklidnil a nic jiného ani náznakem. Až na lehkou celkovou únavu organismu stejné pocity jako při startu.

3. kolo

Před ním opět stejné občerstvení jako v případě druhého. Kousíček bagelu s arašídovým máslem zapitý vodou s ionťákem. Nic víc, nic méně. Jakýmkoliv sušenkám, čokoládě, brambůrkům a podobnému jsem se striktně vyhnul. Tak nějak mi přišlo, že by mi moc rychle rozjely střeva a to prostě nechceš.

Lehounce byly cítit stehna, ale nic nepříjemného co by zabraňovalo pohybu vpřed. Pozitivní bylo, že jsme s kluky pokračovali od prostoru startu společně. Chvíli s námi běžel i další běžec, který původně po startu zmizel s ostatními vlčáky v prachu, ale po chvíli odpadl. Nuda nebyla, i po více jak hodině a půl spolu bylo stále co probírat. Rovinky, kopce, seběhy… vše ubíhalo tak nějak samo. Ovšem, únava byla lehce znát, takže kopeček ke koním jsme dole z údolí až nahoru k nim s Karlem šli. Šetřili jsme stehna na zbytek trati.

Kdesi na trati…

U koní jsme se opět spojili do trojice a prostě běželi dál spolu. S Kájou jsme dostali zhodnocení, že náš krok už nevypadá tak ladně jako v předchozím kole. Stehna už prostě byla na kaši i pohledově. Všichni měli prkenný krok! 😀 Já si ovšem stále nepřipouštěl. Moc dlouho nám naše skupinka nevydržela, po krátké asfaltové vložce kolem rodinných domků začali kluci lehce tuhnout a já držící si své tempo jsem jim lehounce cukl. Začalo mi být veliké horko, počasí značně dusné, takže triko šlo dolů a i kompresky šly ke kotníkům. Ach ta úleva! Hned nová míza do celého těla.

Do kopce k občerstvení v polovině se mi podařilo předběhnout několik dívčin z kratších distancí a s úsměvem s nimi prohodit pár slov. Koukaly na mě jako na blázna. Ano, asi krapet jsem, já se vlastně usmíval a měl dobrou náladu od začátku do konce. Má neskutečná radost z účasti na dlouhém závodě po neuvěřitelné době a že nic nebolelo se drala sama ven.

Když jsem chtěl předběhnout další slečnu tak na mě koukla a hned prý, jestli nejsem Karel. Tož jsme se zakecali. Potkat naživo někoho z DM je vždy zážitek a hrozná zábava. Krása je, že většina je jich ultráků nebo ultraček, z čehož plyne neskutečně moc témat k hovoru. S Erikou je sranda a najednou začala trať rychleji ubíhat. Kluci za námi asi viděli, že jsem se zakecal se slečnou a rozhodli se zjistit o koho jde, takže za to vzali. Na občerstvovačce nás doběhli a od ní běželi s námi. Bohužel se pak z kopce více rozběhli a v dalším stoupání jsme Eriku opustili.

Zbytek kola uběhl už tak nějak sám. Kluky jsem na chviličku ztratil, Káju totálně zradil sval a musel zastavit protahovat a další někde zůstali za mnou, myslím že za Babou na asfaltu se mi jej podařilo předklusat. Pak už jenom seběh, ve kterém šli dva další za mě a úžasné neoficiální občerstvení před posledním těžkým chodeckým stoupáním. Mockrát těm lidem s tou vodou děkuji, v každém kole mě jejich voda zachránila před velikými problémy.

Konečně v cíli!

Závěrečné schody před cílem byly už jenom třešnička na dortu. Sice mě před nimi předběhl jeden běžec (vrátil mi mé předběhnutí v seběhu před chvilkou) ze stejného závodu, ale bylo mi to putna, stejně už o nic nešlo. V cíli nakonec celkově šestý, devět vteřin za Jirkou co mě předbíhal, v čase 5:28:34.

Po závodě

Což je, lidi, nový osobák! Ano, bez nějakého systematického tréninku v posledním čtvrtroce a s polovinou ze směšné kilometráže dokonce na koloběžce jsem si zaběhl osobák o 7 minut. Euforie! Časy na jednotlivá kola i dost podobné. A k tomu všemu vyrovnávám negativní skóre s Šutrem na 2:2. Příště bejby! 😉

V cíli hrozně moc jídla, příjemného pokecu se spoluběžci a i kamarády z ostatních tratí, které jsem už dlouho neviděl. Prostě najednou jen a jen příjemné pocity, které po Šutru vždy jsou. Hlavně ale to jídlo!

Celkovou vítězkou našich tří kol byla Klárka, která se jediná vešla pod 5 hodin. Všechny si nás natřela na chleba. Neskutečná forma! Gratulace!

Vyhlášení

Vyhlášení výsledků v pohodovém duchu, po něm tombola, která opět nic nedala, a po ní odjezd domů. Druhý den po závodě vše až na lehce namožená stehna naprosto v pořádku. Žádné puchýře, bolavá kolena, problémy s kotníky, oteklými prsty a podobně se nekonaly. Velmi mile mě to překvapilo. Zpětně si říkám, že trénink na koloběžce není u kopcovitých závodů vůbec špatný. Koloběžka podle všeho připraví v nohách svaly, které v rovinaté krajině běháním prostě nezískáte. V tomto ohledu jí s klidem v srdci doporučuji a budu v ní pokračovat.

Vím, že jsem říkal, že na Šumavu nepojedu, ale ještě si raději promyslím. Chtěl bych na podzim běžet opět po loňské pauze Strom ultramaraton a mám takové tušení, že Šutr na Zadově je jenom týden před ním. Uvidíme…

Výsledky: https://www.sportt.cz/racesResults/resultlist/492

Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

Silvestrák Jistebnice a Nový rok

Než napíši krátce, opravdu krátce, pár řádků o proběhlých závodech na sklonku roku a začátkem roku nového, nejdřív pár slov, co oběma závodům předcházelo.

Podzim začal běžeckým zraněním, nebudu se opakovat, lze přečíst pár příspěvků zpět. Po jeho zdárném doléčení snaha o běh, ale tu hned v zárodku po asi dvou až třech týdnech zarazil náběh na chřipku (tělu prostě chybělo běhání v tom přechodu z léta do podzimu)  a pro běhání bylo na dalších cca 14 dní veto. Chřipka zdárně vyléčena, trénink se ani nestihl pořádně rozběhnout a podařila se kardinální chyba. V polovině listopadu jsem si jeden večerní běh nevzal šátek přes ústa a bylo hotovo. To víte, tempový běh v cca mínus 5-7°C nebyl dobrý nápad bez ochrany úst. Prochladly mi průdušky a malér na světě. Léčil jsem je od poloviny listopadu vlastně až do konce prvního týdne v lednu. Mezitím se několikrát uklidnily a já se snažil běhat. Váha daleko od ideální. Na Silvestra a Nový rok byly v klidu a nechali mě běhat, ale asi musí být jasné, že forma nebyla nic moc…

Silvestrovský běh Jistebnice

Krátce jedním slovem? Katastrofa! A delší verze? Kdyby se nejednalo o mou tradici, letos bych vynechal. Věda, že forma prostě není. Ale já musel jet, tradice se musí dodržovat.

Před závodem pohoda kecání s kamarády o všem možné a nemožném. Nejvíc o zdraví a všelijakých bolístkách, které znemožňují běhat a hlavně nějaký systematický trénink. Kdo to ještě neví, zdravý běžec je hrozná vzácnost. Jinak se jedná o spolek totálně rozpadajících se lidí.

Po příjemném rozběhání a protočení nohou pár rychlejšími rovinkami se šlo na start. Osobně jsem byl nervóznější než obvykle. Vždyť jsem od konce července nestál na startu žádného závodu! Vyběhlo se pěkně zostra. zkusil jsem běžet na čele, ale po přibližně kilometru mi došlo, že dnes vážně není můj den. Tempo, které bych v minulosti bral jako rozehřívací, se mi najednou zdálo neudržitelné. Na začátku! Hotovo! Najednou jsem byl čtvrtý a kluci přede mnou nevypadali nějak strhaně. Navíc od pohledu všichni v mé kategorii. V kopci na cca čtvrtém kilometru mě ještě dal Zdeněk Tomeček a bylo vymalováno. Jenže pohroma pokračovala. Hned v následném klesání mě dal úplně neznámý běžec (dokonce s podle mě velmi neběžeckou postavou) a v klidu si to štrádoval pryč. Aby nebylo málo, ještě před zatáčkou na cca šestém kilometru mě doběhl Korous z Táborského triatlonu a bylo. Dál nikdo v dohledu. Naštěstí!

Na startu

Začal mi odbíhat v následných kopcích. Jemu se nohy točily, mě ne. Při vyběhnutí na nejvyšší vrstevnici mi došlo, že závod už je pasé a prostě jsem se začal kochat okolím. Po cca 3 týdnech na slunci a dechberoucí zmrzlou nádherou kolem. Led pod nohami se dal ignorovat a já se prostě kochal. Ne, že bych nemakal. Jel jsem jak lokomotiva, ale až na zvukový efekt nic moc. Druhá půlka byla prostě kochací. Dva kilometry před cílem se mi vzadu čas od času objevil nějaký běžec, ale tempo měl shodné jako mé, takže pohoda. V cílové rovince žádný spěch, trochu jsem i zpomalil a bylo mi už všechno jedno.

V cíli už o nic nešlo

Nebudu zdržovat, doběhl jsem sedmý a letos mě dali i kluci, kteří mě normálně neviděli nikde jinde než na startu. Osobní ostuda. Čas na těch cca 14,3 km 57m 59s. Bída nad bídu. Co mě pak dodělalo byly výsledky. O umístění nešlo, ale o časy. První byl nějaký kluk z Třeboně s časem lehce nad 54 minut. Já vloni doběhl za 53:33 a až na třetím místě! Konečně byl zase jednou rok bez rychlých běžců a já musím být úplně mimo formu. Prostě klasika. Toť vše k zakončení roku, příští snad bude běžecky úspěšnější.

Novoroční běh kolem Sídliště nad Lužnicí

Ve zkratce k silvestru – hromada lidí u mě doma (protočilo se snad až 25, nevím, nejsem si jistý), zábava veliká, hrozně jídla, moc jsem nepil a konec až v půl páté ráno! Spánek dost roztržitý, no nic moc.

Ještě dvě hodiny před závodem jsem nevěděl zda půjdu – únava. Jenže start přibližně 300 metrů od mého nynějšího bydliště, takže povinnost. Na místě spousta lidí ze včerejší Jistebnice, triatlonisti už se rozběhávali, my ostatní hlavně kecali a byli rádi, že žijeme. Hlavně byla sranda. Nový rok jak má být, aji s trochou závodění.

Závod samotný byl celkem rychlý. To víte, pět km netrvá moc dlouho. Na startu jsem za to vzal a prostě si běžel na pohodu. Po včerejších 14 km (kdy mi moc do smíchu nebylo) a dlouhé noci se mi ale běželo dobře. Ani obsah žaludku nechtěl ven, což mě mile překvapilo. Když jsem i po dvou kilometrech byl stále v čele, překvapilo mě to. Hned za mnou byl tedy Vojta Vacek z triatlonu Tábor, ale za ním obrovská mezera. Na půlce se na mě dotáhl a běžel těsně za mnou. To se běží, když předchozí den běžel jenom šestku… Nohy měl lépe roztočené než já. a ne jenom roztočené, i lépe natrénováno.

Start

Přibližně kilometr a půl před cílem byl Vojtův trenér. Zařadil se za nás a povzbuzoval Vojtu slovy: „Jsi na tom líp!“, „Dojde mu!“, „Cíl je tvůj!“, „Běž si svoje a na něj se neohlížej!“ Jak by se taky ohlížel, když jsem byl před ním, že. Po pár set metrech se odpojil a zatímco my obíhali dlouhou zatáčku, on si naběhl. Do cíle zbývalo cca 500 metrů, my s Vojtou běželi z plna sil a on vedle nás. Hned začal: „Teď to zkus! Už vadne!“ Vojta vážně zkusil, což Michal hned doplnil hláškou „Drž to, zlomíš ho!“ To tak, zase jsem za to vzal a dostal se před něj, což tedy překvapilo oba. 😀 Ještě cca 200 metrů do cíle v předposlední zatáčce stále první, jenže pak mě Vojta za obrovského podporování Michala (a s mou přímou demoticvací) vzal, finiše podle všeho trénuje, a utekl mi. Jako by měl v nohách dynamit – krásný finiš! Mým nohám prostě najednou došla šťáva. Cílová rovinka byla jeho a já si doběhl do cíle v čase 18m 14s (5100 m), pět vteřin za Vojtou.

Předposlední zatáčka

Vítězství Vojtovi přeji, tvrdě si ho vydřel, ale k chování trenéra nevím jak se postavit. Smí se vůbec něco podobného? Táhnout svého svěřence do cíle nejen slovně, ale dělat mu vlastně i dá se říci vodiče? Podle mě dost nesportovní a hlavně nefér. Nevím, pokud někdo ví jako to je, prosím o koment. 😉

No nic, stalo se, prohrál jsem s Vojtou, ne trenérem, a jede se dál. Druhé místo také pěkné, navíc mě potěšila průměrka 3:36/km (jsem myslel, že takové rychlosti nejsem momentálně schopný). Na začátek roku paráda. Sice mě naštvalo, že mě Vojta dal, loni mě na závodech také ani neviděl, ale s mým podzimem to beru sportovně. Jarní sezóna bude moje! Až do poloviny března pouze trénink, žádné závody. 🙂

2016 v běhu bylo – 2017 bude

Co napsat k roku již minulému roku 2016? Předem řeknu, že moc pozitivního se z hlediska běhu neudálo. Rok předtím mě provázela stagnace a plán byl na její poražení a trochu zlepšování. Bohužel rok 2016 patřil opět stagnaci následovanou podzimním zhoršením se zraněním. Prostě samá pozitiva a žádné novinky. Teď trochu podrobněji.

Plán byl pokusit se na maraton pod 2h40m a s ním si pokud možno zlepšit časy na všech kratších tratích. Hned z jara jsem se vrhl do tréninku podle připraveného plánu, jenž vrcholil květnovým PIMem v Praze. Až do půlky února šlo vše podle plánu, ale pak mi začal stávkovat žaludek a jen málo tréninků se mi podařilo odběhnout podle plánu. Nejvíc mě mrzely tréninky rychlosti, které mi prostě nevycházely vůbec.

Prvním testem, jestli jde příprava dobře, bylo vyzkoušení rychlosti začátkem března na Kbelské desítce. Věřil jsem si na čas pod 34 minut, i trénink na něm byl situovaný. Bohužel mě značně překvapila trať, spatně jsem si rozložil síly a vysněný čas se mi nepodařilo zahlédnout ani z okna. Alespoň se mi povedl osobák o nějaké vteřiny a pod 35 bylo. Kbely mě naštvaly, takže došlo hned na hledání náhrady. Volba padla koncem března na Vaší ligu – Hamr, který se jako poslední až do podzimu startoval dopoledne. Konkurence moc nepřijela, trať pěkná, ale po Kbelech jsem byl v nějaké únavě, tak jsem alespoň doufal v čas pod 35 minut, který se se štěstím podařil. Stačil i na druhé místo celkově.

Dál v plánu moc závodů před maratonem nebylo. Hamr byl neplánovaný, až tak, že jen po dnu volna mě po něm čekal závod doma Kolem Harrachovky. Každoroční velikonoční tradice. Totálně bez ambic se mi nějakým záhadným způsobem podařilo všem utéct a vyhrát. Po dlouhé době vítězství zpět doma v Táboře. 🙂 Pak před maratonem už jenom 25 km kolem Hluboké, kde jsem chtěl vyzkoušet maratonské tempo. Nic víc, nic míň se od závodu něčekalo. Vůbec se nepodařilo, žaludek nespolupracoval (dokonce do křoví jsem musel) a jen jsem to nějak doběhl. PIM o tři týdny později dopadl podobně, vlastně jako přes kopírák, až na to, že byl o trochu delší. Po půlce mi došlo, že na plánovaný čas nemám, tak už jenom doklusání…

Zklamání za zklamáním. Motivace na nule, prostě o ničem. Po maratonu dovolená, na ní se mi podařilo přibrat, běh byl těžkopádný… no žádná sláva. S motivací šílené boje.

Totálně bez motivace jsem se přihlásil na 6 h běh ve Stromovce koncem května. Hlavní cíl byl rozhýbat organismus zpět k ideální váze, na kterou je tělo zvyklé. Zázračně se mi podařilo umístit, i přes výsledek o hodně nižší oproti očekávání. Ale organizace a běh krásné, asi se budu vracet. Krátce po stromovce opět každoroční Vlast (která mi 2017 nevyjde kvůli svědkovským povinnostem), kde mě převálcovali staří muži severu, jak jim říkám, a bral jsem až pátý flek. Naštěstí stačil na kategorii. 🙂

Vůbec nebyla chuť na závodění, ale na konci června jsem na místní pouťáky u Tábora prostě musel. Vyhrál jsem si krátkého Radimovického Koňáka (už podruhé, snad se 2017 povede hattrick) a tři dny po něm první ročník Boreckého běhu v Plané nad Lužnicí. Hřebínek mi trochu vyrostl a bylo třeba ho opět srazit. Postarali se o to vrchaři v Sedleci-Prčici. Prvně v životě pokus běhu do vrchu a nehorázný klepec (i od hodně starších běžců). Tento typ běhu není pro mě…

Následoval už prakticky poslední závod roku – 24h v Kladně. Rychlost v nohách nic moc, vytrvalost jsem cítil a dost jsem si věřil. Ale u nevyzkoušeného doporučuji nikdy nedělat plány na předpokládaný výsledek. Totálně mě tento typ okruhového závodu rozsekal, zradila hlava, a byl jsem rád za trapných 161 km. Nějak moc dlouhé točení na mě, zlatých 6 hodin.

Kladno jsem původně bral jenom jako trénink vytrvalosti, ale nakonec bylo posledním závodem. Chtěl jsem běžel na konci září ve Splitu Dalmacija ultratrail, ale na dovolené v Rakousku jsem si podle všeho na ferratách odrasil nohy, což později vedlo k dluhodobějším problémům. Běh ani podobné vůbec nešlo. Podrobněji zde, nemá cenu se opakovat. Prostě jsem neběhal a vše šlo ještě více do kopru.

A přišel konec roku – Silvestrák v Jistebnici. Každoročně se mi na něm daří, ale letos po zranění na podzim, které následovala krátká chřipka a v závěsu po ní problém s průduškami, se žádný extra výsledek čekat nedal. Sice jsem doufal, ale bohužel. Nejhorší čas za všechny mé účasti a i umístění. Víc k závodu v pozdějším reportu. Ale aspoň se mi podařilo spravit si chuť na Nový rok při 5 km kolem Sídliště nad Lužnicí. Sice nakonec druhý, ale až v cílové rovince. Rok 2017 začal bednou. O průběhu opět v reportu.

Tolik k roku 2016, který ke mě vůbec nebyl příznivý. Lehce jsem uvažoval nad trenérem, ten by mě mohl někam posunout, ale došlo mi, že se mi za něj nechce platit. Snad se mi letos podaří smůlu zlomit a nějaké výsledky budou.

Rok 2016 řečí čísel a grafů:

  • Celkově naběháno – 4130 km (i přes zranění o cca 400 km víc než rok předtím)
  • Průměr za měsíc – 344 km
  • Závodních kilometrů – 391,1 km

Graf z Dailymile na němž je krásně vidět výpadek a pak i snaha o návrat před Silvestrem. 🙂

Jak dopadly mé sny a touhy (plány) na 2016:

  • Konečně maraton pod 2:40 (trénink připravený je). – Nesplněno. Viz. výše.
  • Uspořádat vlastní běžecký závod (již je v běhu a pracuje se na něm 🙂 ) – Splněno. Táborský trail (2017 nový název – Táborský půlmaraton).
  • Více se zapojit do běžecké komunity. – Řekl bych že nesplněno. Od srpna stagnace…
  • Více cestování, jak na závody, tak relaxovat, a hlavně navštěvovat kamarády. – Splněno. 🙂

Co mě v roce 2016 nadchlo kromě bodů výše:

  • Dařilo se v práci a hlavně mě to v ní baví.
  • Uspořádání závodu. Opakuji se, ale dělání charity mě prostě bavilo.
  • Super dovolená v Rakousku.

Sny a touhy (plány) na 2017:

  • Pokud možno nepřestat běhat a výkonnostně se vrátit a snad i zlepšit nějaké osobáky.
  • Podruhé zorganizovat závod a tentokrát úplně bez chyb.
  • Více cestovat a navštěvovat běžecké kamarády.

Kraul s Totálním plaváním

aneb jak se naučit plavat jako ryba.

Neběháš… Plaveš!

V předchozím příspěvku byly k přečtení informace o mých běžeckých problémech tento podzim. Jednoduše – noha špatná, běhat nejde. Konečně přišla ta chvíle se také věnovat jinému sportu než jen tomu urychlenému pokládání jedné nohy před druhou. A jasně, že když noha bolí často i v klidu, nepůjde člověk hrát basketbal nebo třeba vyzkoušet jumping. Na cyklistiku se bohužel dost ochladilo a navíc mi už kolo leželo před měsíc ve sklepě s píchlou gumou. Lenost ho opravit mě prostě vyhnala do bazénu.

Vždy, když se mě někdo zeptal proč dělám jen ten běh, proč nedělám triatlon, odpověděl jsem, že plavání není pro mě. Hned se zadýchám a poměrně brzy jde mé tělo ke dnu. Hlavní výmluva nebyla cyklistika a nebo neschopnost si celé roky koupit silničku, vždy za mou neúčast při triatlonech mohlo plavání. Ono se není čemu divit, stále si živě pamatuji křeče do celého těla po vylezení z vody během mé zatím jediné účasti na triatlonu v Sudoměřicích. A tam se plave pouze 400 metrů! Prostě od té doby plavání fuj.

Jenže s bolavou nohou člověk přehodnocuje. Bazén pro mě najednou byl jasnou volbou. Noha v něm nebolela a k tomu se mi posílily svaly těla, o kterých jsem dlouho nevěděl, že je vůbec mám. První bazén byl úplně povznášející /proběhl totiž po skoro týdnu bez pohybu). Střídal jsem při něm prsa s kraulem po cca 200 metrech. Ke konci té hodiny mi došlo, že mnou opomíjené plavání je šíleně zábavné. Sice mě bolely hrozně svaly na břiše a ramena, ale to k tomu patří. Že jsem se nemohl dočkat další návštěvy bazénu.

Voda se mi dostává pod kůži

14741870_1057771174341197_1475225258_nDalší návštěva bazénu už byla lepší a tak to stále pokračovalo. Týdně minimálně třikrát do bazénu a naplavat vždy celkem i přes 6 kilometrů. Nejen bazénu, ale i různé rybníky, nádrže, pískovny a podobně. Rozhodl jsem se zaměřit na kraul, můj dříve nejneoblíbenější styl. To bych nebyl já, abych nezačal googlit a zjišťovat jak se má správně plavat. Od dušana z DM (párkrát o tom postoval) jsem věděl, že existuje nějaká knížka o novém stylu, který se běžně nevyučuje. Našel jsem si jí a hned objednal. Jedná se o knihu Plavání Total Immersion od Terry Laughlina. Moc mi pomohla pochopit vodu, jak lépe plavat a jak si kraul více užívat. Najednou mi nedělalo problém zaplavat s minimálními přestávkami kilometr kraulem. Prostě jsem se nepral s vodou jako dřív, ale spíš jí hladce proplouval. Ale stále jsem cítil, že tomu něco chybí a hledal jsem jak se ještě více zlepšit.

Nová metoda (pro mě určitě)

Po navštívení několika stránek, které mi naprosto nic nepřinesly, jsem se dostal na Stránky Totálního plavání (přes google nějak do jejich uzavřených diskuzí). Pročetl jsem je a došlo mi, že bez nějakého kurzu se dále neposunu. I Renča (a ta o plavání něco ví) byla stejného názoru. Navíc vím, že tímto kurzem také prošla. Tož jsem se k Tomáši Vojtěchovskému na kurz také přihlásil. Sice mi nevyšel z důvodu obsazenosti mou zvolený termín, ale posunutí o týden mi nějak moc nevadilo. Hrozně jsem se těšil.

Kurz se platí dopředu, což je dnes normální. Po platbě mi Tomáš poslal výukové video s metodou Total Immersion abych si teorii nastudoval předem a pokud možno techniky z videa vyzkoušel. Přiznám se, že jsem ho celé neshlédl, asi jenom 30 minut. Což mi ale stačilo na vyzkoušení základních technik. Moc mi nešly. Raději jsem plaval a užíval si vodu. Trénink technik nikdy není zábavný.

Průběh kurzu

1Konečně byla sobota kurzu. S sebou stačily plavky, ručník a brýle. Nic víc. Kurz proběhl v Praze v hotelu Olšanka. Na kurz se nás sešlo 9 – 4 muži a 5 žen. Všichni neuvěřitelně natěšení. S malým zpožděním dorazil i Tomáš a hned nás odvedl do salónku na první teoretickou část kurzu. Kurz má hodinu teorie následovanou hodinou v bazénu a obojí se po obědě opakuje. Celkem 4 hodiny nabité informacemi.

Již první hodina teorie byla velmi plodná. Sice jsem před kurzem prováděl v bazénu nějaké snahy o styl totálního ponoření, ale sám bych nikdy nepřišel na tolik chyb. Přišlo mi, že plavu krásně a bez námahy. Jak já se mýlil. Spoustu pohybů bylo úplně špatně provedená a spíš mi energii ubíraly, než šetřily. O což v teorii totálního ponoření jde. Prošli se jednotlivé základní cvičení, ukázaly pohyby, Tomáš řekl nejčastější chyby (u těch jsem se viděl) a najednou byla první velmi příjemná hodina pryč.

Druhá hodiny probíhala v bazénu. Při krátkém rozplavání si nás rozdělili na dvě skupiny a pak se šlo na věc. Všechny základní cviky se zdají na první pohled lehké, a taky jsou, jenže než do nich člověk pronikne, dost ubírají energii. Samotnému mi došlo, že nejvíce chyb jsem před kurzem dělal ve zbytečném napětí jak krku tak ruky, špatném směru ruky a lehce chybné poloze hlavy. Po lehké úpravě se mi najednou plavalo velmi dobře, lehčeji než předtím. Musím podotknout, stále šlo o základní cvičení, i když ke konci jsme se dostali až vlastně k celému tempu. Moc nás svičení bavilo, ale rádi jsme z vody vylezli. Jak člověk často stál, poslouchal instrukce a nehýbal se, tak hrozně prochladal. Ke konci byli všichni pěkně zmrzlí.

Každý kdo plave možná řekne, proč to trvá tak dlouho a proč se věnovat nějakým cvičením. Ale každý si musí uvědomit, že se jedná o úplně jiný styl, než se běžně vyučuje. Žádné kopání jak blázen, žádné přehnané zabírání rukama a vůbec praní s vodou. Totální ponoření učí vodou bez odporu proplouvat.

Po příjemném obědě, proběhnuvším v přilehlé pizzerii hned vedle vstupní haly bazénu, stráveném debatováním o všem možném následovalo odpolední kolo teorie. Probralo se více detailů, vyzkoušelo nasucho více pohybů a nakonec nám Tomáš pustil nějaká videa, jak tento styl vypadá u profesionálních plavců. Co budu povídat, tímto stylem se dá plavat vážně rychle (ne že by mi na tom momentálně nějak záleželo). Ku příkladu metodou total immersion plave Sun Yang, který momentálně drží jak světový tak olympijský rekord na 1500 m volným stylem.

Odkaz video: https://www.youtube.com/watch?v=T5FlDy3YmDQ

Odpolední část plavání v bazénu byla věnována lehkému opakování dopoledního programu a pak nácviku celého tempa. Chvíli mi šlo, žádný problém, ale pak se mi do něj nějak podařilo zamotat, stejně jako všem ostatním, a najednou se nedařil ani jeden pohyb. Ono sladit levou ruku držící vodu, pravou čekající u hlavy a kopnutí spodní nohou není tak lehké jak se zdá. Tomáš si toho všiml, všechny nás vytáhl z bazénu a hezky se zkoušela otočka na suchu. Tam nám šla, po návratu do vody trochu lepší, ale i tak byla cítit nejistota. Prostě jsem do pohybu moc zapojoval hlavu.

Ještě ke konci, když už nám všem prý pohyb šel, vzal Tomáš kameru a natočil nás. Prý normálně točí až na pokročilém kurzu. Videa nám v dalším týdnu poslal e-mailem. Při natáčení nám říkal, že pohyb vypadá moc dobře a sami uvidíme doma. Viděl jsem! Vůbec mi můj pohyb nepřišel pěkný. Přirovnal bych ho k epileptickému záchvatu pod vodou. Ruce dobré, ale ty nohy. Takové prapodivné kopnutí moc do stran. Řekl bych, že video mi hodně pomohlo. Sice jsem na něm vypadal jako postižená žába, ale posun byl zřetelný.

Plavání po kurzu

Po kurzu jsem se nedostal do bazénu hned druhý den, pár dnů mi nevyšel čas. Takže nebudu lhát, spousta informací se mi vykouřila. Ale udělal jsem co nám bylo doporučeno. Před bazénem shlédl video s teorií a pak šel teorii praktikovat.

Já se do vody normálně bál. Hrozná nervozita. Rozhodl jsem se nikam nepospíchat a po rozplavání přes polovinu času ve vodě trávil cvičením základních pohybů. Bylo nám doporučeno jim pár týdnů věnovat více času, ať si je tělo řádně zažije. Pak hezky bazény celým stylem. Který moc nešel, protože do celého pohybu jsem ještě musel přidat dýchání. Značně složitý pohyb navíc! Trvalo mi několik bazénů, než jsem na něj alespoň trochu přišel. Přiznám se, že pocity po první pokurzové návštěvě bazénu nebyly moc dobré.

Co mi pomohlo před druhou návštěvou bazénu byla kniha Total Immersion. V ní je krásně popsáno, jak si rozložit čas v bazénu po absolvování kurzu a jakým cvičením se věnovat. Druhá návštěva naprosto super. Od Tomáše přišly mimo videí i dodatečné dokumenty k tréninku a technice, ale kniha je kniha. Je v ní přeci jenom více informací. Tomáš poslal i jím vypracované dokumenty v pdf k technice a tréninku, ale nic nového pro toho, kdo četl knihu.

Od kurzu už nějaká doba uběhla a já vyzkoušel i tréninky bez techniky. Asi (určitě!) jí ještě nemám zažitou. Plave se dobře, ale čas od času styl při plavání ustřelí a hned je to znát. Chce to trénovat základy a s tréninkem nepřestávat.

Jinak kurz totálního plavání určitě doporučuji. Tomáš je profesionál a kurz krásně doplní knihu.

Podzimní sezóna 2016 zazděná

ilustrační obrázeklZačátkem léta během tréninků jsem si říkal, jakou mám formu. Běhalo se naprosto lehce, tepy dole, tělo špičkově připravené na cokoliv prakticky bez tuku, nic nebyl problém… Nohy neuvěřitelně létaly prakticky bez námahy. V té době přišlo i přihlášení na Dalmacija ultratrail – prvním ročníku ultra trailu v Chorvatsku kolem Dubrovniku. Natěšenost byla veliká. Trénink se mi dařilo plnit přesně podle představ, nebudu lhát, začal jsem si pomýšlet ohledně Dalmacija ultratrailu na bednu. Těch 110 km s nějakými 4000 m+ převýšení mi nepřišlo jako nic hrozného.

Cíli jsem upravil i mou osobní termínovku. Hlavně aby závodů nebylo moc a někde jsem se neoddělal. Vše se dařilo. V červenci pouze dva závody – krátký běh do vrchu v Prčicích a na konci měsíce 24 hodin v Kladně. Prčicě dopadly jak dopadly, vrchař prostě nejsem a Kladno s bídným výsledkem mi nakonec přišlo jako dobrý trénink být 24 hodin v kuse na nohou. Po Kladně proběhla důkladná několikadenní regenerace a opět návrat do tréninku. Ten probíhal ještě lépe než předtím. Těch 24 hodin nohy o kousek posunuly.

Ale pak přišla dovolená v Rakousku, která podle všeho může za později vzniklý problém. Byla totiž hodně sportovní – vždy ráno běh ve velmi slušném tempu a odpoledne nějaká činnost jako ferraty, kolo, plavání nebo tak. A podle všeho ferraty mi oddělaly nohy. Samotné skály za to nemohou, může za to zbytečné spěchání být rychle nahoře a co nejrychleji dole. Chybu jsem udělal na ferratě u Traunsee. Odpálil jsem si svaly v nohách a to mohlo dle všeho za můj problém.

V druhém týdnu po dovolené mě zničeho nic začalo lehce píchat uprostřed pravého lýtka z vnitřní strany kosti holenní. První zmínka bolesti byla 25. srpna. O pět dní později už noha bolela i v klidu a nad během se nedalo ani uvažovat. Dal jsem pár dní klidu, po kterých se ovšem noha nezlepšila. Před problémy jsem ale Renče slíbil, že jí zaběhnu běžeckou část štafety při triatlonu v Hrádku nad Nisou. Zde jsem o proběhlém závodě nepsal. Adrenalin mi totiž povolil běžet a podařilo se mi zaběhnout myslím 4. nejrychlejší čas běhu ten den. Celkově jsme vyhráli smíšené štafety a ve štafetách skončili třetí ze všech (snad si dobře pamatuji). S během nespokojenost, připadal jsem si obratný asi jako dinosaurus, o rychlosti nemohla být řeč. Pomalost!

Adrenalin mi sice umožnil běhat, ale jinak byl závod asi chyba. Totálně mi zazdila běhání na několik týdnů. V týdnu po triatlonu raději návštěva ortopeda s rentgenem, hezky vyloučit únavovou zlomeninu. Rentgen nic a že prý jde o natažený vaz. Hmm, by mě zajímalo jaký vaz se uprostřed nohy nachází… Nevadí, bylo mi jasné, že s během je amen. I tak jsem se stále nevzdával Dalmacije. U té mi došlo koncem září, že je nereálná. Triatlon byl 4. září a první trochu bezbolestný běh po něm byl možný až za 16 dní totálně bez běhu. Dalo se lehce klusat jen s nepatrnou bolestí. Klus o délce 3 až 4 kilometrů. Prostě k smíchu. V tu dobu účast v Dalmáciji definitivně vzdaná. Až tehdy jsem informoval ostatní, že nepoběžím.

Brněnský masakr a Dušanovo SUM (Strom Ultra Maraton startující z Vlastibořic) mě asi mrzí ještě víc. Na víkend s přáteli jsem se těšil, vždy mě neuvěřitelně nabyl pozitivní energií a chtíčem běhat a zlepšovat se. Dlouhá léčba neobjasněných potíží prostě vezme energii i elán.

Volba neběžet Dalmáciji byla dobrá, protože první opravdu bezbolestný běh se konal až v polovině října. Přibližně týden před startem v Dalmáciji (startuje se 21. 10.). V momentálním stavu bych nebyl schopný těch 110 km ani odbelhat, natož běžet. Mrzí mě to, ale nedalo se nic dělat. Padlo rozhodnutí poslouchat tělo. Nejhorší je, že i po zdárném vyléčení stále nevím (a vědět asi nebudu) důvod problému…

Co bohužel provázelo zranění ruku v ruce je pokles motivace. Podzimní sezóna totálně zrušená, což bych i přežil, ale problém je, že se nedaří nalézt chuť pro návrat do tréninku. Vůbec chuť běhat najednou zmizela. Nemám náladu závodit a s někým se poměřovat, ani sám se sebou. Běhat chodím jen klusem do 12 kilometrů a nad tempem ani nepřemýšlím. Je mi ukradené. Koukám na zápisky ostatních na DM, blozích nebo FB a vůbec nic se mnou nedělají. Ještě před zraněním byly vždy jak červený hadr na býka.

Abych si jen nestěžoval. S nechutí bojuji a pevně doufám, že na Silvestra budu v Jistebnici připraven obhajovat umístění z minulých let. Já se vrátím…