PIM 2016

Z letošního PIMu mám hodně rozporuplné pocity. Snad se mi podaří sepsat všechno popravdě a na nic nezapomenu.

12419058_861950630589920_3358356847129372297_o
Ach ta naivita!

Začal bych přípravou. Plán jsem v hlavě tvořil od ledna a byl velmi smělý. Proč si také dávat malé cíle, že? Prvně jsem se chtěl na maraton připravovat poctivě, tak jsem si sám vytvořil 16 týdenní tréninkový plán ušitý na míru. Základní mustr jsem převzal z metody Hansonů, ke které přibyly mé oblíbené fartleky a hlavně dlouhé běhy nad 30 km. Musím říci, že příprava šla více než dobře, do nějakého 9 týdne se mi dařilo držet přesně plánu, možná ještě o malinko lépe než říkal plán, a vše prostě vycházelo. Hlavně dlouhé běhy nad 30 kilometrů byly za neskutečné časy. Jenže jak už to bývá, vše se pokazilo. Nejdřív na mě přišla lehká únava, bylo vidět na kontrolní desítce ve Kbelech, která byla sice čtvrt minuty pod 35, ale původní plány byly úplně jiné. To už jsem se v únavě lehce nacházel. Ale uvědomil jsem si to a na skoro dva týdny zvolnil = první výpadek z plánu. Energie se vrátila, ale přišel jiný problém – totálně se mi rozhodil žaludek. Už jsem s ním měl problémy na podzim, tenkrát vyřešilo vysazení lepku (držím do dneška), ale tentokrát ne a ne přijít na důvod. Ono opakované chození na záchod, nafouklé břicho a křeče nejsou pro kvalitní trénink moc vhodné. Pár závodů jsem s tím zkusil, ale nedopadly moc dobře – všechny za osobním očekáváním. Nejvíc mě mrzela 25 okolo Hluboké, kde jsem byl několikrát na záchodě během závodu a přišel jsem o dobrý čas (o umístění ani nešlo).

Břicho se mi podařilo vyřešit přibližně dva týdny před startem. Šlo o narušenou střevní mikroflóru – řešení bílé jogurty selského typu a kefír. Najednou zažívání v pohodě, trávení jakbysmet a běhy šly krásně. Dva detaily ale žaludek přinesl. První bylo lehounké navýšení váhy oproti optimálu (osobně cítím každým několik set gramů). Za druhé, dva týdny do maratonu člověk už nic nepoladí ani nenatrénuje. Šlo spíš o takové klusání a udržování. Přiznám se, že kdybych PIM neměl zadarmo v rámci mistrovství republiky, nikdo by mě tam ani nedostal. Kór po takovémto zakončení přípravy.C0468E83-8E84-4DF0-8C5B-41391106A52B

Do Prahy jsem vyrazil o den dříve. Na Expu zažil srandu při vydávání batohů – přijdu tam a týpek na mě spustil anglicky jakou barvu batohu bych rád. Když jsem mu řekl, že může klidně česky, tak málem spadl z višně. Asi fakt vypadám jako cizinec. 😀 Pak už jen sraz s Jirkou V., pobrouzdání po Expu (kde mě nic až na ochutnávky zdarma nezaujalo) a přesun k Jirkovi domů. Ještě krátký výklus s abecedou (já jí dělal prvně v životě) a už jen flákací večer s brzkým spánkem. Jirka si celkem dlouho tejpoval kyčel a já mezitím objevoval taje Instagramu. 😀 Jídlo jsem nepodcenil a jedl klasiku suchou rýži. Pro jistotu. Přeci jen 100% důvěra v žaludek chyběla…

Ráno brzké vstávání a přesun ke startu. Hezky už v sedm 15°C a jasno? Proč ne! Jirka jen prohodil, že start je za dvě hodiny a teplota bude určitě o pár stupňů vyšší. Nemýlil se… Kéž by! V zázemí odevzdání batohu, já se šel rozklusat a Jirka odešel směrem k A koridoru. Cestou se ještě dařilo potkávat spousta známých. V tom mám Prahu rád, vždy se tam sejde spousta srdcařů. 🙂 Rozklusání se povedlo, střeva se rozhýbala, odlehčení tedy proběhlo v pořádku (ne jako před Hlubokou – to jsem na záchodě nebyl) a v klidu jsem se lehoučkým klusem přesouval do koridoru. Deset minut do startu uteklo a já stále netušil jak závod rozběhnout. Jestli risknout, rozběhnout rychle a doufat, že výpadek v tréninku nebyl moc velký a nebo vyběhnout na nějaký rozumný čas – třeba 2:50 – na který bych normálně v pohodě měl? čím déle běhám, tím jsem blbější! Jasně, že jsem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a doufat. Přiznám se, že na čas 2:35 jsem ani nepomyslel, ale ve skrytu duše jsem doufal v 2:39. Na což jsem závod také nakonec rozběhl. V koridoru už byli všichni známí. Ještě lehký pokec před závodem, vyslechnutí hymny (moc nechápu proč jí hrají???), pak klasicky ohraná Vltava (nic bych proti ní neměl, ale Runczech její atmosféru díky hraní na úplně všech akcích totálně zkazil) a konečně se mohlo vyrazit.

Po startu
Po startu

Snad prvně se povedlo nepřepálit start, ale jinak se mi první kilometry neběželo moc dobře. Nedařilo se nějak chytit správné tempo. Pořád mi kolísalo. Na čtvrtém kilometru se docela ustálilo a pak už to šlo. Vítr byl nepříjemný, ale aspoň chladil, bez něj slunce nepříjemně žhnulo a cítil jsem rychlé přehřívání. Přeci jenom x-měsíční trénink v nízkých teplotách tělo adaptuje na jinou teplotu než je 20°C ve stínu. Ani nevím jak, ale najednou jsem běžel ve skupince a běželo se mi celkem dobře. Při probíhání Staromákem byly nohy stále jako pírko. Ono energii přidala i zpráva, že Eva má rozběhnuto na čas 2:27! Podobné zprávy člověk slyší rád. K samotnému závodu toho o moc víc není. Na 15. kilometru mi najednou došlo, že to lehounké kručení žaludku není z hladu a od té doby nestál závod za moc. Na metě půlmaratonu jsem byl se skupinou přibližně 2 minuty za původně naplánovaným časem za 1:22:xx. chtěl jsem 1:19:20. Ještě den předtím jsem se bavil s Jirkou, že pokud to nepůjde, na půlce bude čas horší a nebudu se moc cítit, tak zvolním a závod doklušu. No… ještě asi tři kilometry jsem běžel se skupinkou jejich tempem, které mi ani nepřišlo rychlé, ale nechtěl jsem před ně kvůli nepříjemnému protivětru. ale potřeba záchodu byla stále citelnější. Jsem rád, že se mi otázkou kde je nejbližší záchod, podařilo rozesmát nějaké dva mladé pořadatele tk, že určitě začali smíchy i slzet. No, mně neporadili. 😀 U občerstvení kolem 25. km jsem závod psychicky zabalil. Střeva mě totiž dohnala na Toi-Toi a mě definitivně došlo, že na žádný dobrý čas už není. Od té doby klus a boj s chutí vzdát a v klidu si dojít do cíle. Jenže na 30. kilometru stál vedle trati Jirka Homoláč a já si řekl, že teď prostě doběhnu. Přeci nevzdám závod jen kvůli na nic pocitům. Nic proti Jirkovi, jeho rozhodnutí ukončit plně chápu. Být v jeho situaci, asi limit ani v Praze nezkouším. Je to něco, že to zkusil s tak málo regenerací. Největší nechuť k pokračování byla u Čechova mostu. Pařížská tak blízko, jen zvolnit do chůze a přejít most… Ne, prostě jsem běžel. Na 36. km mě doběhl Petr Hošna a v klidu si to o něco rychlejším tempem pelášil do cíle. Stačili jsme prohodit sotva pár vět. Tenhle kluk je talent, škoda, že má kvůli práci málo času na běh. Poslední kilometry na slunečném grilu byly takové delší než ostatní, ale utekly celkem rychle bez nějakých větších problémů. Na jednom místě jsem sice zastavil do dřepu kvůli divným pocitům u šlach pravého kolena, ale hned jsem pokračoval. Na začátku Pařížské jsem se snažil vymámit kolo z projíždějícího cyklisty a zrovna mě při tom viděla Lenka H. To bylo keců, co se flákám?! No, prostě jsem to vyklusával, tak jsem vtipkoval s okolím. 😀 Pařížská pohodička, posledních 200 metrů lehké zrychlení a v cíli zklamání. Ono doběhnout do cíle o 18 minut později oproti plánu není nic světoborného. (Přikládám odkaz na video – je krásně vidět má nespokojenost v cíli. 😀 )

Pařížská (cca 250 m před cílem)
Pařížská (cca 250 m před cílem)

A na co jsem v cíli myslel? Kde je nejbližší Toi-Toi! Nic jiného mě nezajímalo. Ani ta medaile za účast. Která je každým rokem blíž a blíž slonímu uchu. Nepochopím. Největší odměna stála 200 metrů za cílem – krásná zelená Toi-Toi. Ta úleva. Jak je vidět, má střeva mě opět zklamala. Pak už jen v klidu do sprchy, pak slunění spojené s lehkým protažením a po potkání Jirky přesun do hospody na pár pozávodních pivek spojených s pokecem s Babičáky. Je to super grupa běhajících bláznů! Tak nějak jsem tam hodil za hlavu neúspěch a nechal se nalákat Pavlem na podzimní akci v Chorvatsku. O tom kdyžtak jindy. Pak už jen rychle domů, večer jsem slíbil diváckou účast na kamarádovu koncertu orchestru.

Abych se vrátil k žaludku. Maraton mi organismus tak rozhodil, že se mi ho povedlo dostat pod kontrolu až ve čtvrtek dopoledne. Nějak mi to ze sportovního hlediska nevadilo, stejně jsem neběhal. Ale lehce diskomfortní to bylo.

Maraton hodnotím dobře i záporně.

  • Co se povedlo – Doběhl jsem. Pod tři hodiny. Díky doklusání druhé půlky bez nějaké větší únavy. Tělo neunavené. Byla sranda. Znovu – nevzdal jsem! Jsem rád, že jsem to zkusil na čas 2:39 rozběhnout. Uzrály nové plány – chuť k běhu je! Technika bez problémů udržená od startu do cíle.
  • Co se nepovedlo – Tempo 3:46/km je pro mě prostě momentálně neudržitelné. Počasí – slunce + vítr. Žaludek opět zklamal. Proč jsem najednou tak hotový z blbých 42 km?
Prý diplom :-D
Prý diplom 😀

Velikonoční běh kolem Harrachovky 2016

Dnes jsem koukal, jak nejlepší Češi a Češky zaběhli půlmaraton v Praze a říkal jsem si, jestli má vůbec smysl o nějakém lokálním pouťáku psát. Kor, když se na něm vyhrává s podprůměrnými časy a obecně dost průměrným tempem. Ale nakonec mi to nedalo a níže je průběh již tradičního Velikonočního běhu kolem Harrachovky v Táboře popsán.

O velikonoční bílé sobotě jsem si udělal závodní výlet do Prahy. Celkem se i povedl a podařilo se mi na 10 km trati Vaší ligi v pražském Hamru skončit druhý. Sice rychlost na kilometr nic moc, ale zase mě začal běh bavit. Umístění v závodě vždycky pomůže. Jenže mě závod dost zničil a tak jsem si naordinoval neděli u babičky bez hýbání a hlavně se spoustou jídla. Obojí splněno na jedničku.

Start (já 80 a Patrik 91)
Start (já 80 a Patrik 91)

V pondělí vstávání celkem brzy, ráno bez jídla, po příjezdu domů rychlé lehké rizoto a hezky na místo činu. Tam už byla hromada lidí. Krásné počasí, spousta běžeckým kamarádů, prostě nádhera. Hned jsem věděl, že i kdybych se neumístil, bude mi to jedno. Běh v triku a kraťasech při sluníčku a bezvětří zas tak často v poslední době nebyl. Navíc jsem měl v záloze výmluvu na unavené nohy ze soboty, že… 😀 Ty tedy moc neposlouchaly, při rozklusání se ozývaly úplně neskutečně. Nejvíc asi lýtka a k nim, aby se asi neřeklo, pravé stehno. Fakt něco! 😀 Navíc mi dělali trochu starost soupeři – mladý triatlonista Vojtěch Vacek (svěřenec Michala Háši) mi řekl, že chce čas pod 25 minut (při tom jsem vloni málem umřel)  a Patrik Novák z Kamenice nad Lipou (na toho mě upozornili kluci, byl mi povědomý). Nikdo jiný nebezpečný naštěstí nepřijel, škoda, třeba s atletem Nerudou z tábora bych si po posledním debaklu opět rád zaběhl. Běžci o třídu a vůbec jinde o Harrachovku naštěstí moc nejeví zájem (díky Jirko a Honzo).

150 metrů před cílem
150 metrů před cílem

Start byl jednoduchý, narval jsem to a plán byl udělat si náskok na prvním kilometru. Nějak mi v hlavě vrtal červík a zasadil mi myšlenku, že mi odejdou v druhé půlce únavou nohy. Úprk se úplně nezdařil, Patrik z Kamenice se bez nějakých větších problémů držel těsně za mnou, pak už byla stále se zvětšující mezera. Na hranici 1500 metrů šel Patrik přede mě, dost mi pomohl, jen jsem se na chvíli pověsil a odpočinul. Přibližně na třetím kilometru začal lehký protivítr a já si všiml, že Patrik mi nějak neutíká, stále těsně za ním, a rozhodl jsem se mu na chvíli pomoct. Předběhl jsem ho a přitom ho uklidnil, že mu jen chvíli potáhnu a že mě bolí nohy ze sobotní desítky. Očividně se mu ulevilo a já vážně neměl v plánu před ním zůstat, čekal jsem, že na silnici o půl kilometru dál mě smlsne jak malinu. Jenže přišel asfalt a nic se nestalo, dokonce se mi zdálo, že klapot podrážek se lehce vzdaluje. Nic jsem toho nedbal a pokusil se zrychlit. Tempo na hodinkách nic moc, ale neřešil jsem je, nebyl to boj s časem, ale s protivníkem. Za mostem na po 4. kilometru mi už situace byla divná a za zatáčkou jsem se otočil – nikde nikdo. Já měl náskok, a značný. Přede mnou jen auto policie a poslední tři kilometry. Když mi nepřišla krize v kopci mezi čtvrtým a pátým kilometrem, začalo mi být jasné, že dnes zadarmo neprohraji. Že se sobotní cíl konat prostě nebude. Pak už rutina, x-krát naběhaný úsek od sauny k Harrachovce. Přesně jsem věděl co mě na každém kroku čeká. Za Chatkami u Ježka byl Háša a po jeho ujištění, že mám 20 vteřin náskok, se mi začalo běžet ještě lehčeji. Poslední kilometr neustálá kontrola Patrika, ale nikde jsem ho neviděl. Cílová rovinka už byla lehce zpomalená, hezky uvolněně a s úsměvem na rtech.

Je doma!
Je doma!

Po nevím kolika letech zase zůstalo vítězství doma! Vzdálenost 7,1 km podle hodinek a oficiální čas 24:53. Nejdřív jsem myslel, že nic moc, ale až doma mi došlo, že i s na nic pocity v posledních týdnech mám opět na této trati o několik vteřin lepší čas. Patrik doběhl se zpožděním 21 vteřin (jako jedinému se mi podařilo dostat pod 25 minut) a Vojtěch na čtvrtém místě v čase 25:37. Příští rok (pokud bude trénovat jako doposud) bude úplně někde jinde než já… Nebudu lhát, moc jsem si vítězství užil. Zas tak často první místa neberu, ani si nepamatuji kdy naposledy. 😀 Ale asi největší radost má asi maminka, té jsem dal hlavní část výhry – kamen na grilování.

Výsledky: 44_harachovka_vysledky_celkove_poradi

Sportu zdar a běhu obzvlášť! 😉

Dvě březnové desítky pod 35 – Kbely a Hamr

Tento měsíc jsem si zaběhl dva desetikilometrové závody. Jako první jsem zvolil Kbelskou desítku 5. března (tam byl úmysl dostat se s časem ke 3 minutám) a pak jako reparát desítku Vaší ligy v Praze na Hamru. Obě moc nevyšly, proč popíši níže.

Kbelská desítka 2016

Tento závod jsem zařadil do přípravy na maraton a hodně jsem od něj očekával. Což byla možná chyba. Několik týdnů před jsem měl celkem hodně rychlostních tréninků a věřil jsem si. Navíc mi všichni říkali, že Kbely jsou vážně rychlé. Údajně rychlejší než Pečky, které jsem běžel rok předtím. Plán před startem bylo běžet tempem 3:21/km, což je na výsledný čas 33:40.

Na místo jsem se svezl s táborskými běžkyněmi, takže doprava naprosto super. Žádné vlaky, autobusy ani podobné. Vyzvednutí prakticky u domu a zpátky to samé. Registrace proběhla naprosto bez problémů, potkal jsem u ní Jirku a pokecal s ním. Pak rychlé převlečení, taška do úschovny a jít se vyklusat. Do zahřátí jsem vložil i pár rovinek a zjistil jsem, že se moc necítím na nějaký rychlý běh. 😀 Počasí nádherné, jasno a bez větru (mezi budovami).

Tak druhý kilometr a míjení s Jirkou
Tak druhý kilometr a míjení s Jirkou

K závodu jen krátce. Start byl rychlý, ale jelikož jsem byl v druhé lajně, nevznikl žádný problém ani pošťuchování. Díky Garminům na ruce jsem se rozhodl kontrolovat si tempo a nepřepalovat. První kilometr hodně rychlý, zatímco všichni kolem mě zrychlovali, já cíleně zpomaloval z tempa 2:55/km na mé zvolené. 🙂 Po chvilce se mi podařilo a vůbec mi nevadilo, že mě předběhla spousta běžců. Tušil jsem, že za chvíli uvidí má záda. Což se také potvrdilo, protože jsem doběhl Pepu Soukupa a když mi došlo, že běží tempem 3:21/km, zařadil se k němu. První skoro celé 4 kilometry se mi dařilo ho držet, jenže pak mi lehce utekla skupinka a v mírném stoupání k 5. kilometru mě zpomalil i slabý protivítr a já začal ztráce. Na 5. kilometru za 17:01, což bylo ještě celkem v normě, všichni totiž říkali, že druhá pětka je rychlejší. No, nebyla. Za polovinou začaly prudké seběhy, po kterých následovaly táhlé výběhy nahoru. První mi ještě moc nevadil, ale druhý výběh vlekoucí se od 7. kilometru až k 8. kilometru nic nepřidal. Na tom kilometru bylo převýšení přibližně 40-50 metrů a má průměrka klesla o dobrou půlminutu. Na posledních dvou kilometrech se mi pak už nepodařilo ztrátu stlačit, i přes skoro celý poslední kilometr mírně z kopce. Nedalo se.

Přibližně 7. kilometr
Přibližně 7. kilometr

V cíli usilovný sprint a nakonec čas 34:46. Což je alespoň osobák o 8 vteřin.

Tempa jednotlivých kilometrů:

  1. 3:23
  2. 3:22
  3. 3:20
  4. 3:22
  5. 3:30 (stoupání s protivětrem)
  6. 3:22
  7. 3:37
  8. 3:52 (největší převýšení)
  9. 3:32
  10. 3:12

Profil se mi osobně moc nelíbil, podle mě se o moc rychlou desítku nejedná. Kopců na můj vkus krapet moc. Celkově jsem skončil 25. a v kategorii MA29 na 11. místě.

Vypětí v cíli
Vypětí v cíli

Vaše liga – Hamr-Praha

Hned večer po Kbelské jsem se rozhodl pro reparát a tudíž i zlepšení svého času. Věděl jsem, že na to mám. Jenže to jsem ještě netušil, jak budou probíhat následující dva týdny. Přecenil jsem své tělo a myslel si, že mohu hned naskočit do tréninku. Já mu nedodal dostatek regenerace a klidu, hned jsem po něm chtěl tempa, úseky a prostě ladit rychlost. Hezky se mi odvděčilo tím, že i klusání byl nadlidský výkon, o nějaké rychlosti se nedá mluvit. Až asi po 8 dnech mě tělo pustilo do rychlejšího tréninku, kdy jsem dal 6×1 km v tempu a víc mě nepustilo. Díky tomu mi šla dolů běžecká psychika a běh mě prostě nebavil. Trápení…

V týdnu před Hamrem žádná změna, ale jelikož už jsem byl přihlášený, rozhodl jsem se běžet a hlavně si závod užít. Jen se při něm bavit a nečekat žádné atakování osobního rekordu. Ale to bych nesměl být já. Rozhodl jsem se jet do Prahy autobusem a jelikož jsem byl líný vstávat, jen jsem pozdějších, který přijíždí na Roztyly v 9:45, což je hodinu a čtvrt před startem. Hezky jsem si nalezl spoje a byl v klidu. Jenže jsem nepočítal s tím, že se mi nepodaří vylézt z metra a pozdě nalézt stanici autobusu. První autobus mi ujel o dvě minuty a po přesunu metrem jinam mi ujěl asi o tři. Musel jsem čekat. Díky tomu jsem dorazil na místo 15 minut před startem. Naštěstí rozehřátý, běh s taškou z autobusu vydá za důkladné rozcvičení. 😀 Rychlé převléknutí a už v posledních minutách standardní rozehřátí. Byly to takové hoňky, že jsem si ani nevzpomněl na záchod, jen na malou potřebu. Při rozklusání jsem zase potkla Jirku a pokecali jsme.

První kilometr a můj náskok
První kilometr a můj náskok

Start byl jednoduchý. Stoupl jsem si na čáru a prostě vyrazil. Nikdo se mě nedržel. tak to bylo po celý závod. Kilometry měly tempo pomalejší než bych čekal, ale nějak mi to nevadilo. Rozhodl jsem se jednoduše si běh užít, nezávodit s časem, ale pro změnu s ostatními běžci. Na otočce jsem poprvé viděl svůj náskok, zakázal jsem si totiž se otáčet, a byl asi 100 metrů. Což není moc. Každopádně až do posledního kilometru se nic neměnilo a já to jedonuše rval. Nebylo to moc namáhavé, Hamr je vážně rovina s mírným zvlněním. Maličko mě sice překvapil protivítr v druhé polovině, já ho čekal do zad, ale naštěstí byl slabý. Na posledním kilometru, vlastně půl kilometru, přišlo drama. 400 metrů před cílem mě předběhl budoucí vítěz, nějak mi ztěžkly nohy, a porazil mě o 4 vteřiny. Já proběhl cílem v čase 34:59 (Garminy mi sice ukazovaly 34:56, ale oficiální čas je oficiální čas).

Po předběhnutí (takový byl i rozdíl v cíli)
Po předběhnutí (takový byl i rozdíl v cíli)

Sice bez osobáku, na druhém místě o 4 vteřiny, ale po dlouhé době spokojený a běh mě bavil. Prostě nádhera. Nic jsem nevyhrál, jenom medaili, ale bylo to krásné dopoledne. Navíc příjemný pokec s Jirkou. 🙂

Opět časy jednotlivých kilometrů:

  1. 3:22
  2. 3:22
  3. 3:26
  4. 3:28
  5. 3:30
  6. 3:36
  7. 3:29
  8. 3:35
  9. 3:27
  10. 3:25

    Vyhlášení
    Vyhlášení

Silvestrovský běh Jistebnice 2015

Zase po roce Silvestr a s ním jeden z mých nejoblíbenějších závodů – Silvestrovská 15 Jistebnice. Letos se jednalo o mou třetí účast v řadě a bylo mi jasné, že se poperu o medaili. Sice nebyla ještě moc natrénovaná rychlost, zařadil jsem jí jen párkrát, ale důvěra v sebe sama byla. Prostě se máčknout a dostat do TOP3.

Cestou jsem vyzvedl tátu, aby si závod užil jako podpora. Venku pár stupňů pod nulou a on se nabalil jako na Severní pól. Ale asi udělal dobře, přeci jenom musel čekat něco přes 50 minut. Na místě rychlá registrace a pak už jen kecání se všelijakými známými. Nějak se mi nedařilo zahlédnout nikoho rychlého z minulých let. Jen jeden kluk mi přišel nějak povědomý v obličeji. Protahoval se v kulturáku u pódia a vypadal, že mu je všechno jedno. Celý oblečený v Nike, no, nějak jsem ho zařadil mezi lidi „v pohodě“ a hledal dál. Nějak se nadařilo, vážně tam nikdo rychlý nepřijel. Roman z DM se už pomalu převlékal, byl po víc než 70 km oběhu Prahy, takže rychlost prý moc neměl. Ale jinak v plné formě. Ještě, že je jiná kategorie.

Pocity nic moc, večer předtím jsem byl u kamaráda na večeři a on nám udělal steaky. Mega fláky. Tak tak se mi podařilo je do sebe dostat. No, asi uhodnete, že spánek stál za nic. Skoro otrava masem… Ať se člověk snaží sebevíc, stejně čas od času blbost udělá. Nejhorší bylo, že mi nepřišel moc dobrý můj výkon na záchodě před závodem… Nedalo se nic dělat. 😀

Pak už jen rozklusání a postavení se na start. Že jsem v připravených věcech nenašel čepici mi nepřišlo důležité, vždyť člověk jen odběhne a hned bude v teple ne? Bez čepice jediný, asi 5°C pod nulou a k tomu lehounce foukalo.

Řazení na startu
Řazení na startu

Najednou byl čas startu a už se běželo. Klasicky jsem se s tím nepáral a vystřelil vpřed. Silnice suchá, přesně pro mě. Jenže co se nestalo, najednou vedle mně klučina co se protahoval u startu a i přes tempo 3:05/km (ukazovali hodinky a asi se ho podařilo držet jen cca 500 metrů) vypadal, jako by byl vedle mě na výklusu. Tak nějak si mě prohlížel, sondoval jestli mu ode mě hrozí nebezpečí. Já si všiml toho, jak mě zařadil mezi ty, kteří ho nemohou ohrozit! A pak mi to došlo odkud ho znám! Z novin, běžeckých serverů a článků pojednávajících o Riu 2016 – Vítek Pavlišta! Hned mi bylo jasné, kdo vyhraje a ani se u toho moc nezadýchá. V prvních kopcích na něm bylo vidět, že by se víc rozběhl, ale jelikož neznal trať asi to nechtěl uspěchat a proto zpomaloval na mou rychlost. Výy zrychlil, já nic, tak zase zpomalil a pak to zkusil ještě jednou. Omlouvám se, ale prostě to rychleji nešlo… Na přibližně 5. kilometru se odpojil a lehce se začal vzdalovat. V těch místěch končí stoupání a už se běží dá se říci po vrstevnici. Aby toho nebylo málo, lehce mě dotáhl kluk za mnou, vůbec jsem ho neznal, a prostě se mi vezl za zády. Jinak cca 500 metrů nikdo, dál se dohlédnout nedalo.

Po výstřelu
Po výstřelu

Ještě na sedmém kilometru se nám podařilo vidět Vítkova záda, ale pak už jen souboj nás dvou. Na tom sedmém kilometru mi klučina říkal, že by mi rád chvilku odtáhl, ale že se mu nohy netočí jak by chtěl. Moc mi to nepomohlo, ono táhnout někoho docela vysiluje. V klesání k Nadějkovu na chvíli otěže přebral, ale v Nadějkově se mi zase nohy rozeběhly a já šel před něj. Dokonce se mi dařilo se mu i malinko vzdalovat, hlavně v kopci za Nadějkovem. Ale na druhé straně se mi stalo něco, co dlouho v závodě ne, na cca 150 metrech mě píchalo v boku a lehounce to rozhodilo z tempa. Klučina toho hned využil, prakticky jeho povinnost, a dostal se přede mě. Ne daleko, asi 50 metrů. Jenže už se mi je nepodařilo stáhnout. Pořád byl předme mnou. Foukal protivítr, stehna tuhly a ať jsem se snažil sebevíc, nedalo se zrychlit. Možná se i zrychlilo, ale klučinovi bylo jasné, že mu dýchám na záda a tak rval jak šílenec. Na rovince u Jistebnice se mi ho zase podařilo stáhnout, ale v předchozích kilometrech mi malinko utekl, tak na 70 metrů, takže jsem se vrátil přibližně na předchozích 50. Prostě dva vyrovnaní běžci, kde jeden chytře využil zaváhání druhého.

Cíl - 53:33
Cíl – 53:33

Prohrál jsem o 13 vteřin! O nic na těch 14 kilometrech! Navíc s dvouletým běžcem, předtím prý hlavně fotbal. Nic moc pocity ve mně, za rok vrátím. 😉 Trasa neměří 15 km, jak se udává, ale jen 14,3 km podle mých Garminů. Třetí účast, třetí místo, při první vítězství a podruhé čtvrtý. Už mi chybí jen to druhé místo. Uvidíme za rok. Cílový čas 53:33. Zlepšení oproti loňsku a navíc tentokrát časomíře věřím, hodinky souhlasily. Vítek vyhrál naprosto s přehledem. Podle táty úplně v klidu odevzdal číslo a šel se vyklusat. Už vím, jaké je to být na republikové úrovni. Tedy nevím, ale vím jak běh takového člověka vypadá. Važně lehce. S Vítkem jsem celkem pokecal, sedl si pak při čekání na vyhlášení k mému stolu a hodně jsme se pobavili. Třetí závod ve třech dnech a až na jeden kiks při orientaci na Klekluli všechny vyhrál, jednou druhý. Neskutečná forma. Roman z DM doběhl celkově osmý, druhý v kategorii. Moc krásný čas po takové námaze předtím. Kdyby ostatní věděli co má všechno v nohách…

Přebírání ceny za Romana
Přebírání ceny za Romana

Nebudu lhát a přiznám, že běh bez čepice v těch podmínkáh nebyl chytrý nápad. Rýma se rozjela do 30 minut a večer už mi bylo hodně špatně. Zase jednou prosmrkaný Silvestr. Druhý den mi nebylo nejhůře, ale i tak nic moc pocity, tak raději na novoroční pětku, kterou mám 200 metrů od baráku, jenom jako divák. Vítek s přehledem vyhrál, druhý byl těsně pod 17 minut mladý Budil. S mladým Budilem bych se o to druhé místo normálně porval, ale bohužel…

Místa vítězů vždy těší
Místa vítězů vždy těší

Každopádně Silvestr ukázal, že rychlost se trénovat musí. Z nemoci se mi podařilo dostat po třech dnech, x litrech zázvorového čaje, nevím kolika kilo pomerančů a citronů a prostě přírodně. Začátek roku nic moc, ale už jsem zase v plném tréninku a trénuji vše, od rychlosti po vytrvalost. Silvestr se mi moc líbil, Vítek je velmi příjemný běžec, moc dobře se s ním povídalo.

Výsledky: 2015_Silvestrovský běh

Velešínský půlmaraton 2015

Půlmaraton ve Velešíně se pro mě stává každoroční akcí, letos připadl státní svátek 28. října na středu, krásné rozdělení pracovního týdne. V pondělí konečně přestalo bolet koleno a já si zkusil jestli mám v nohou nějakou rychlost. Na mé tradiční necelých 15 km dlouhé tréninkové trase podél Lužnice se mi celkem bez námahy dařilo držet tempo lehce pod 4:00/km, musel jsem se brzdit abych se úplně neodvařil před závodem. Po dlouhé době radost z pohybu bez bolesti. Veselý obličej Vždy super lidi, krásné počasí, skvělá trať… prostě nejenom státní svátek, ale i běžecký svátek. Hezky ráno vyrazit, stavit se cestou u dědy a kolem desáté být v klidu na místě. Už z auta jsem se zdravil s lidmi a potom cestou na registraci samé “čau” a “ahoj”. Prostě, jako bych byl doma. Vždy mě znovu překvapí, jak se všichni tady na jihu známe, když ne nějak víc, tak alespoň od pohledu ze závodů a hlásíme se k sobě. Registrace proběhla celkem rychle, na startovce během mé registrace zatím z chrtů jenom Jirka Csirik. Asi jsem se registroval moc brzy.

Někde za třetím kilometrem - já, Jirka Csirik a momentálně na čtvrté pozici Tomáš Chlup
Někde za třetím kilometrem – já, Jirka Csirik a momentálně na čtvrté pozici Tomáš Chlup

Hned po registraci převlékání, přitom kecání se všemi co šli okolo, namíchání Hornet Turbo a pak rozklusání. Hornet Turbo mi dal na vyzkoušení Jirka při Sumu ve Vlastibořicích. Prý nějaká novinka pro vytrvalostní závodníky, měla by nastartovat tukový metabolismus  a urychlit získávání energie z tuků během závodu. Proč to nevyzkoušet, že? Chuťově neutrální a konzistence jako šumák. Jen jsem se modlil ať mi ten šumák nějak nehne se střevy během závodu, jelikož nevyzkoušená věc. Rozklusání proběhlo suprově, prostě se mi ho podařilo prokecat s Martinem. Pocity po Hornetu zatím nezměněné. Při rozklusání se mi podařilo potkat Jonnyho z DM. Vypadal natěšeně, i když říkal, že se moc necítí a na osobák to nevypadá. Pocity byly u nás obou stejné. Jelikož od jara neproběhl žádný trénink rychlosti (trénink před dvěma dny jasně řekl, že na bednu bych neměl mít nárok, na to bylo to tempo pomalé), byly mé cíle jednoduché, zaběhnout alespoň pod 1h19m. Což by mělo teoreticky stačit jako limit pro PIM 2016 (limity ještě nejsou zveřejněné, ale loni byla 1h23m na půlmaratonu). Už před startem mi bylo jasné, že k mému osobáku nemám momentálně šanci se přiblížit.

Asi budu muset trochu vylepšit náklon těla
Asi budu muset trochu vylepšit náklon těla

těsně před startem padl z davu dotaz k atletickým rozhodčím, jestli má trať opravdu délku půlmaratonu, podle odpovědi na beton ano. Start byl tradičně na čas. Vyběhlo se celkem zvolna, žádný kvapík. I když hodinky ukazovaly tempo pod 3:40/km, nepřišlo mi nějak moc rychlé. Každopádně po prvním kopci radši lehce ubrat k 3:50/km a přeci jenom nechat organismus zahřát na provozní teplotu.  Jirka Csirik běžel tak nějak u mě a pak byli kluci za námi. Všiml jsem si Tomáše Chlupa, zbytek jsem znal jen od vidění. Na třetím kilometru za druhým kopcem se roztrhala obloha a začlo být krásně slunečno. Aby se neřeklo, Jirka lehounce zrychlil a já se rozhodl nezůstat pozadu. Do závodu jsem šel bez nějakého plánu, prostě pudově, buď to pude a nebo to nepude. Veselý obličej s otevřenými ústy Na pátém kilometru na mě měl Jirka asi 100 metrů (klidně už mohl být fuč, ale on si přijel jenom pro peníze a moc se neunavit) a třetí za mnou byl Tomáš asi 200 metrů. Překvapivě se mi pořád běželo lehce, i když mi bylo krapet horko (sluníčko mě překvapilo a já měl jedno triko navíc) a tak jsem se rozhodl to udržet co nejdéle. Dobré bylo, že ani kopeček na sedmém kilometru, kousek před občerstvovačkou, mě moc nezpomalil a rozestupy byly stále stejné. Tou dobou jsem už dávno čekal zatavení, to víte, trénink bez rychlosti závodům na krev nepřeje. Jenže zatavení nepřišlo. Kolem desátého kilometru jsem se otočil a to byla chyba, Tomáš byl jen asi 50 metrů za mnou. Jak se tam dostal? Rozhodl jsem se ho neřešit, veděl jsem, že má formu (nedávno desítka za 37 minut a nějaké drobné – nevím jestli bych jí momentálně takovou vypotil), tak jen dál držet tempo a doufat, že odpadne. O kousek dál na nejvyšším bodě před druhou otočkou se připojila Linda (jela na kole, něco s lýtky, že prý léčí běžeckou pauzou), tak jí říkám “Týpek za mnou nějakej dobrej, ne?” a ona jen odvětila, že určitě skape za pár kilometrů. Tak nějak jsem tušil, že nemá pravdu. Každopádně na otočce jsem měl zase svůj náskok zpět a do kopce za otočkou se mi ho podařilo ještě lehce zvětšit. Rval jsem co to šlo. Linda pak kolem mě projížděla ještě jednou a na mou poznámku o Tomášovi zareagovala jen “Asi jsem se spletla.” Jo, Tomáš běžel fenomenálně, ale z mých zkušeností jsem věděl, že nejtěžší je poslední kilometr s nepříjemným stoupáním a skoro každoročním lehkým protivětrem. Obijí na místě bylo. I když jsem měl značný náskok, Tomáš nebyl vidět, radši jsem si záda kontroloval. Drama se nekonalo a do cíle jsem doběhl v čase 1:18:56 na druhém místě celkově, přede mnou v klidu bez potíží doklusal Jirka. Necelou minutu po mě doběhl Tomáš a pak už byl jeden běžec za druhým. Těsně po doběhu mi došlo, že nejsem nějak moc zadýchaný a ani unavený jako loni (tehdá jsem byl hodně vyšťavený). Nevím jestli za to mohl Hornet Juice a nebo o něco pomalejší tempo, ale prostě jsem byl v pohodě. Celkově jsem se rozhodl Hornet nějak nehodnotit, protože nevím jestli měl nějaké účinky nebo ne. Na někoho určitě bude mít, ale já jsem k těmhle doplňkům celkově méně citlivý.

Spokojení v cíli
Spokojení v cíli

Nevěřil jsem, že se s takovým časem dokážu vůbec umístit. Letos bylo celkově slabší pole, čemuž jsme se s Jirkou divili, protože se zde letos běželo i Mistrovství Jihočeského kraje v půlmaratonu. Nevadí, obálka se vždycky hodí. Každopádně svůj cíl jsem si splnil a umístění bylo takový bonus. Čekání na vyhlášení probíhalo skvěle, svítilo sluníčko, do toho povídání s klukama o tréninku a plánech na jaro a bylo prostě nádherně. K tomu kupa spokojených usmívajících se lidí, endorfiny ze všech jen tryskaly. Hlavně z Jonnyho, který si zaběhl nečekaně osobák – Gratulace chlape! Místo, kde chceš prostě být. Příští rok se zase rád vrátím, ale tentokrát o hodně lépe připravený, protože doběhnout v čase cca 1h19h na druhém místě není žádné terno. Až se za to trochu stydím. Potěšilo mě, že i v těch kopcích jsem měl jen 3 km ze všech nad 4:00/km. Každopádně půlmaraton jsem si maximálně užil a jsem za něj rád, vím kam se přesně v tréninku posunout. Příští závod až silvestrovská 15 v Jistebnici, do té doby nabírat kilometry a kvalitně trénovat.

Dodatek: Délka závodu je stále diskutabilní. Organizátoři se dušují, že trasu mají přeměřenou autem, na kole tachometrem a i na kole s gps. Bohužel ale všem běžcům vždy naměří gps cca 20,7 km. Odchylky jsou v desítkách metrů. Není možné, aby tolik zařízení udělalo chybu. Každopádně jde oficiálně o půlmaraton, tak snad napřesrok dojde k oficiálnímu přeměření trasy. Zatím se musíme všichni spokojit s nejistými osobáky…

výsledky: výsledky Velešínský půlmaraton 2015 19. ročník

SUM 2015 – Strom ultramaraton

Můj popis SUMu, zjistil jsem, že by si určitě zasloužil víc slov. Jsem plný zážitků, jen mi nějak nejdou přenést na obrazovku. Snad i z toho mála bude znát, jak byla celá akce super.

Brífink
Brífink

Jak jsem v září začal opět běhat, hned mi pozvánka na SUM naskočila v paměti. Ale odvaha nebyla. Pak proběhl maraton v Písku a já po jeho ukončení, i když neproběhl podle představ, věděl, že chci běžet celý SUM. Hlavní důvod asi byl, že se opět uvidím s hodně běžci z DM a hlavně s Dušanem a Lůcou. Den dva u nich jsou vždy neuvěřitelně nabíjející, prostě oáza klidu. Zaregistrováno, zaplaceno a už jen těšivo.

Kus našeho diskuzního kroužku
Kus našeho diskuzního kroužku

Přibližně dva týdny před, jsem si psal s Jirkou a vypadlo z něj, že asi poběží také. Super zpráva! Pak chvilku ticho v éteru a v týdnu před akcí mi napsal, že neví, protože na něj něco leze. Já také nebyl moc v pohodě – zlobilo koleno. Podle všeho zánět, tzv. ITBS. Před závodem už tolik netahalo, ale předchozí dva týdny jsem jenom klusal, žádné dlouhé štreky a prostě si pokud možno běh užíval, když aspoň chvilku koleno nebolelo. Několikrát denně protahování a neustálé mazání vším možním, Alpou počínaje, Flector Gelem konče, se stahovacím obvazem a často i fólií. Noha se jakž takž dala do kupy, Jirka se uzdravil a víkendová best Akce podzimu mohla začít.IMG_20151017_104701

Cesta opět zajímavá, snad ani jednou za ty roky se mi nepodařilo trefit do Vlastibořic bez problémů. 😀 Praha je prostě moje Achillova pata. Do Prahy bez problémů. V Praze jen čtvrt hodinová kolona k Nuseláku, za ním už pohodička. Jirku jsem vyzvedával na Karlíně v obchodě Salmingu. Nečekal tam pouze Jirka, ale i mé nové boty Salming Distance A2 (recenze těchto Salmingů brzy). Obojí se mi podařilo vyzvednout bez problémů a už se frčelo. Hezky nastavit navigaci a poslouchat jí. Že já si radši konečně nepořídím autoatlas… Zapomněl jsem na navigaci zapnout placené úseky, takže mě vedla špatným výjezdem z Prahy směr Kralupy nad Vltavou. Už na dálnici jsem si to uvědomil, přenastavil a hle, navigace vedla zpět na centrum. Nevěda, že se nacházíme na špatné dálnici jsem jí neposlouchal a jel si svou. Až po chvíli mi to došlo, ale to jsme už byli daleko od Prahy. Takže hezky podjet Kostelec nad Labem, malými silničkami dojet do Staré Boleslavi a odtud už po správné dálnici směr cíl. To už navigoval Jirkův mobil, můj se odporoučel nedostatkem energie, a ten se nás rozhodl protáhnout centrem Mladé Boleslavi. Podle všeho se navigace od strejdy Gůgla vyhýbala koloně. Město pěkné, o tom žádná. Zbytek cesty bez problémů, za Boleslaví znám cestu už z paměti. Prostě žádná nuda, díky bloudění a hlavně díky spolujezdci, ty rozhovory vždy stojí za to.

Tady ještě kolena nebolela
Tady ještě kolena nebolela

Dušan odjel pro Jonnyho, takže přivítání od Lůci. Po příjezdu Dušana směr k Ivanovi na pivo a probrat závodní strategii. Pivo dobré, závodní strategii mně a Jirkovi nikdo nechtěl věřit (prostě na pohodu na 5:30/km a hlavně se nezničit, já si k tomu ještě přidal sledovat tepovku a nepřekračovat pokud možno 171) a společnost prostě suprová. Matěj, Jirka, Jonny, Dušan a místní, kteří už začínají běžce z jiných koutů republiky díky Dušanovo půlmaratonu bezpečně poznávat. Prostě vesnice žijící běháním, úžasná to věc.

Na trati tedy i dost silnice (bez té se dlouhé štreky dělají špatně)
Na trati tedy i dost silnice (bez té se dlouhé štreky dělají špatně)

Ráno vstávačka tak nějak s ostatními, rovnou do sportovního, naládování do sebe několik chlebů se sádlem smíchaným se škvarky (best jídlo!) a pomalou chůzí na start. Počasí přálo, předchozí den neustálý déšť, den závodu pod mrakem s bezvětřím a hlavně bez padající vody. Na startu se sešlo 29 bláznů. Hodně pěkná účast na první ročník prakticky bez reklamy. Hodně tváří bylo i neznámých. Tak nějak mi bylo jedno kdo je na startu, opravdu jsem neměl v plánu závodit. Dušan udělal rychlý brífink, že prý mezi cca 15 a 25 km není moc dobré značení, ať dáváme pozor, a pak nás hezky vypustil. Pár běžců vyrazilo jako blázni, ale já s Jirkou se radši drželi plánu a skupinky Jonny, Pavel, Michal, Micha a kdo další se nachomýtl. Běželi jsme hezky pomalu, povídali si, Jirka fotil za běhu a kilometry ubíhaly. Nehorázná kochačka krajinou, hrozně to okolí Dušanovi k tréninku závidím. První dva až tři kilometry se tempíčko trochu přehánělo (nějáké 4 a půl minuty na kilák je prostě moc rychle na začátku 50 km), ale pak se uklidnilo a pohoda. Krásná příroda, super lidi, zajímavá témata, blouděníčko. Ano, povedlo se dvakrát. Nejdřív ve velké skupině na cca 13. kilometru (dost jsme se v tu chvíli báli bídněji značení části) a pak pár kilometrů později s Jirkou, když jsme se trochu trhli a hned přehlídli šipku na zemi a naběhli si kilometr do kopce. Po druhém kiksu mě na chvíli opustila nálada na závodění a já se rozhodl prostě nezávodit a vážně v klidu běžet. Najednou občerstvovačka, bodla holka, běžel jsem totálně nalehko bez ničeho (byla žízeň), a hned dál.

Nebudu lhát, koleno nic moc. Od začátku jsem ho cítil každý krok, takže jsem byl za pomalé tempo skupiny hrozně rád. Druhá občerstvovačka neskutečně super, i když bylo ideální běžecké počasí bez horka , bez sluníčka a větru, byl jsem dost vyschlý. Lemtal jsem do sebe hrozně vody s kolou. Ty občerstvovačky byly hrozně rychle proběhnuté, zase hned do kopců… Nemám je rád. Vážně! Skupinka držela do cca 35. kilometru. Pokud nepočítám Jirku, ten se odpojil pár kilometrů předtím. Pak jsme se nějak s Pavlem trhli a běželi dlouho spolu. Cestou jsem díky němu zjistil, že se mi pauzují hodinky, takže to pod pět hodin určitě nedám. Pavel suprově vyprávěl o závodě v Holandsku. Masakr akce!

Na třetí občerstvovačce nám řekli, že před námi jsou jen 4 běžci, což mě překvapilo a já trochu zrychlil. Na nějakém 42. kilometru jsem Pavlovi utekl, celkem se mi zalíbila vidina pátého místa. Další občerstvení ve Vlastibořicích kousek od koupaliště, hrozně morálně náročná zastávka, věděl jsem, že cíl je vzdušnou čarou ani ne 100 m. Navíc ještě horší bylo, že prý do cíle 6 kilometrů! Tři z nich pohodička, ale ten zbytek šílenost. Dušane, jak já tě proklínal… Za prvé šíleně moc kopců! A za druhé, za co ale mohl déšť, chybělo značení u pár rozcestí. Naštěstí mi instinkt radil dobře. Poslední kilometr shodný s prvním. Pohodový doběh do cíle. Cíl byl hezky v hospodě na stole a byl to zvonek s nápisem Sex time! Originální! 🙂

Tato fotka SUM vystihuje nejvíc!
Tato fotka SUM vystihuje nejvíc!

Úleva, nekonečná úleva. Celkem necelých 52 km, 1050m+ a 5 hodin 21 minut. SUM byl pro mě skvělý závod, hlavně v tom, že mi ukázal, že kopce nejsou vážně pro mě (promiň Romane, ale B7 vážně nepůjdu). Na posledních cca 10 kilometrech mě bolely hrozně kolena. Ale co, přežil jsem. Byli super lidi, skvělý počasí, nádherná trať. Večer po závodě neskutečný, plný historek a budoucích plánů. Prostě… Ten víkend mě nabil na hodně dlouho. Děkuji moc Dušane za super závod a Lůce za pohostinnost. V červnu jsem tam zas jak na koni!

KMMP 2015 , aneb M bez tréniku rovná se očistec

Po půl roce prakticky neběhání jsem se vrátil začátkem září do tréninku. A co mě hned nenapadlo? Vrátím se k závodění a rovnou maratonem v Písku – Královský maraton města Písku. Ale nejdřív, co mému spontánnímu rozhodnutí běžet předcházelo.11887570_901894433221730_1956798041556253379_oJak už jsem řekl, trénink v posledních pěti měsících nestál za nic. V dubnu po podařeném závodě Kolem Harrachovky se mi stalo něco s kolenem a běh začal být prakticky nemožný. – Každé zvednutí kolena bolelo. Abych to zkrátil. Doktoři nepomohli, pomohl jsem si opět sám. Problém byl jednoduchý, proto mi trvalo přijít na něj skoro dva měsíce. Nejdříve mi totiž přišlo, že mi koleno prochladlo, takže léčba prochladlého kolena. Jenže ani po měsíci (prochladnutí by tou dobou mělo mizet) se nelepšilo a já začal zjišťovat jiný důvod. Až po několikahodinovém studia anatomie kolene mi došlo, že problém bude ve čtyřhranném stehenním svalu, přesně jeho vnější hlavy. Byla zkrácená, táhla mi čéšku a to způsobovalo nesnesitelnou bolet při zvedání kolene za běhu, dopad byl bezbolestný. Léčba snadná a po týdnu bylo po bolestech. Stačilo pouze několikrát denně protahovat již zmíněnou vnější hlavu čtyřhranného svalu stehenního. Každý fyzio nebo běžec by řekl, že stačí jen přitáhnout nohu k hýždi (levá k levé a pravá k pravé) a tím se celý sval protáhne. Omyl. Touto klasikou se protahuje hlavně přímá hlava a ne vnější. Pokud chce běžec protáhnout hodně důležitou vnější hlavu, musí přitáhnout nohu úhlopříčně, tedy levou k pravé hýždi a pravou k levé hýždi. Okamžitě je cítit protažení vnější hlavy svalu stehenního. Doporučuji zařadit k poběhovému strečinku. Jednoduché a funkční. – Každopádně, naběhané kilometry se pohybovaly do 200 km měsíčně, někdy ani 150 km nebylo. Což, přiznejme si, není trénink na dobrý maraton. V červnu ještě test kolena na závodě Radimovický koňák, který jsem vyhrál, ale běh byl ke konci přes bolest a výsledný čas oproti loňsku o pár vteřin horší… Na začátku září pak návrat k tréninku, zase skoro 100 km každý týden. 🙂 (Přepísknutí – puchýře, bolesti kotníků, kyčle – prostě přetížení. Naštěstí si tělo zase zvyklo. Vlastně se mi zase musely posílit a vytvořit svaly na nohou, takže se není co divit.) A jelikož trénink šel, padlo rozhodnutí, že prostě Písek zkusím a uvidím jestli si nohy pamatují něco z jara (jó, tehdá bylo natrénováno na maraton pod 2:40, kde ty loňský sněhy jsou, že…). Hned druhý den od rozhodnutí (8 dní do maratonu) mě začalo bolet v krku, ten se mi podařilo vyléčit za tři dny, pak ale nastoupila rýma, opravdu krutá rýmička, která trvala dva dny a pak byl další dva dny suchý kašel. Energie celý týden žádná, trénink jen pomalinký běh a při něm nabalený jak eskymák a k tomu nová práce, která také ubírala energii. Předzávodní příprava naprosto ideální a podle představ. Naštěstí den před startem vše odeznělo a já potvrdil Helen, že s ní jedu.

Cca 16. km - ještě nádhera
Cca 16. km – ještě nádhera

Bylo skvělé zase po dlouhé době vidět všechny kamarády a známé. Takhle zpětně nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Té energie kolem. Už jen atmosféra člověka nabije na týdny. Hned jsem byl zpátky ve své živlu, jako bych ani nebyl půl roku mimo. Rychle jsem se zaregistroval, převlékl a šel rozhýbat. Nevím proč, ale nějak mi nesedlo ráno a mně se od rána nedařila nejdůležitější věc před dlouhým závodem – pořádné vyprázdnění na záchodě. I přes mega večeři, dávno strávená, prostě nic. Ani několika kilometrové rozběhání se střevy nehlo. V hlavě hlodal velký červík, opravdu veliký.

K průběhu závodu není moc co říct. Od začátku na čele, po kilometru mě doběhl budoucí vítěz a já mu prakticky celý závod koukal na záda. Rozběhl svižně, cca 4 min/km a já se ho držel na dohled. Zpětně vím, že to byla chyba. Prostě nebylo naběháno. Až do 33. kilometru nádhera, běželo se bez sebemenšího problému, nádrže prostě plné. Trať v Písku udělaná hodně dobře, až na první dva kilometry čtvrtmaratonského okruhu vedoucí a klikatící se po parkovišti u zimního stadionu, které mohly být klidně protažené dozadu podél řeky, se celý závod běžel po rovině na stezce podle řeky ve 4 okruzích. Jediné trochu nepříjemné stoupání byl kopeček u Písecké elektrárny, ale nic extrémního. Vlastně rovina. Na tiatřicátém kilometru mi ale došla šťáva. Nohy začaly drhnout a mé do té doby průměrné tempo 4:10-13/km šlo do říše snů. 34. km za 4:30, motor se definitivně zadřel a pak už jenom hůře. Posledních pět kilometrů očistec, i přes snahu zpomalit na 5:00/km (bohužel jsem je nebyl schopný udržet). Doslova jsem se rozmázl o pověstnou maratonskou zeď (od prvního maratonu v roce 2011 prvně!) a k tomu mi připadalo, že se broddím po kolena bažinou. Tak mi poslední kilometry připadaly. Také mě v nich předběhli dva soupeři (jednoho jsem si vůbec nevšiml, měl číslo jako štafetáři) a já se lehkým klusem nakonec dobelhal do cíle v čase 3:03:37. K lehkému klusu donucení přes bolest, nemohl jsem se před lidmi přeci ztrapnit. Stačilo, že na posledních třech kilometrech mi tělo vypovědělo službu, já musel přejít několikrát do chůze a dokonce si asi třikrát dřepnout na bobek, při čemž mě viděli snad všichni ostatní závodníci.

Zpětně s odstupem hodnotím závod jako povedený. Prakticky bez speciální přípravy a nebo aspoň naběhaných kilometrů se nedalo nic jiného čekat. Jako návrat k závodům povedené. Maraton je za mnou skoro dva týdny, já trénuji jak divý (naštěstí byl druhý den úplně v pohodě, nic nebolelo) a cítím, že forma vzrůstá. Brzy bude na úrovni před dubnovým zraněním kolene. Zařekl jsem se sám sobě, že poběžím PIM 2015 a zkusím ho dát pod 2:40. Uzpůsobím svému cíli trénink a k tomu ale tentokrát i jídelníček a regeneraci. Mám spoustu nápadů. Jo, běh mě stále baví. Jeden neúspěch mi ho nezkazí, spíš mě ještě víc utvrdil, jaká je běh zábava, stále překvapení. 🙂

Kategorie M39
Kategorie M39

Výsledky: KMMP2015