Šutr54 – vyrovnávám skóre

Přihlašování na letošní jarní Šutr v Praze bylo otevřené od 22. února a jelikož tou dobou byly mé nohy v neuvěřitelné formě, rychlé přihlášení bylo jasná volba. Muselo se pospíchat, místa mizela rychleji než banány v akci při dopoledním nájezdu důchodců v Kauflandu. Jednu chvíli dokonce spadl server a nebylo možné nic. Nával bych až tak veliký, že se situace dá připodobnit snad jenom k dds útoku. Každopádně lidé ve Sportovním servisu situaci rychle vyřešili a jelo se v přihlašování dál.

Příprava nijaká…

O mé dovolené na Mallorce na přelomu února/března jsem se zde na blogu nezmiňoval. Nejdříve jsem chtěl, ale pak byla má běžecká část osobnosti v takovém útlumu, že jednoduše nebyla chuť. Považoval jsem jí totiž za osobní neúspěch (i když mi hodně řekla o mých možnostech).

Ve zkratce jsem byl na Mallorce dva týdny, hlavně kvůli nabírání běžeckých objemů a sluníčku. Pořádně vypnout a nic neřešit. Jen běh a regeneraci. Za 8 výživných běžeckých dnů se mi podařilo nasekat 189 km od temp po klidné běhy. Veliká spokojenost s průběhem bez nejmenšího problému. Po návratu to vypadalo, že z tohoto objemu se podaří čerpat celou jarní sezónu. Tedy vypadlo týden, pak mě zradila noha a celé běhání šlo do kopru.

Jak nakonec probíhala příprava na Šutr? Nijak. Termín se nemilosrdně blížil a já až přibližně měsíc a půl před ním mohl začít poklusávat. Do té doby pouze a jenom jóga na denní bázi. K tomu přibyla koloběžka do/z práce a nakonec i se mi podařilo obden jí střídat do/z práce s běháním. O víkendech vždy delší běh, který ovšem nepřesáhl 20 km a hlavní čemu jsem se věnoval, bylo hodně regenerace. Opravdu hodně.

Ani těsně před závodem nepřišla žádná změna. Pořád jenom do/z práce a maximálně občasné prodloužení trasy z práce. Hlavní pro mě ovšem každý den byla jóga. Víc něž běhání a koloběžka. Ideální příprava na 54 km ultra, že?

Zakletý závod

Nebojte, Šutr v Praze je úžasný závod. Má neskutečnou atmosféru, řekl bych, neopakovatelnou. Zakletý je pro mě. Celkem jsem se akce Šutr od Michala Dobiáše z Trailpointu účastnil už třikrát (dnešek je čtvrtá účast), dvakrát Praha, jednou Šumava a vždy 3 kola/1200m+. Jsou pro mě totiž magické a neskutečně srdcové. Jedno kolo zabolí, protože se jde rychle, dvě kola dá každý, ale už se musí kousnout, na třech je vidět pořádná dávka morálu (ono přemluvit se do třetího kola není zábava) a na čtyři kola jdou podle mě už jenom opravdoví blázni (v dobrém lidi). Má první účast skončila úspěšným dokončením za 5:35 a nějaké drobné ve vteřinách. Totální zničenost. Druhá účast na Šumavě neúspěšně zabalena po dvou kolech kvůli psychice (teď už si přiznám – moc veliký kufr, který mě sesadil až na poslední pozice a já vzdal z důvodu totální únavy při nahánění prvních, hlava nedala) a třetí účast opět v Praze také po dvou kolech konec, tam mě zradila noha a zabloudění spojené se zkrácením kola (ach, jaká byla forma ten rok!)

Pro mě prostě zakletý závod, ke kterému mám respekt. Veliký respekt. Ale věděl jsem jedno. Dnes bude naprosto jiný než všechny předchozí účasti. Prvně jsem si totiž přišel Šutr pouze užít totálně bez ambic. Prvně mi nešlo o umístění a boj s lidmi, hlavní pro mě bylo porazit trať a celý závod si užít v dobré náladě a rozprávění s ostatními. I bez tréninku jsem si věřil na dokončení.

Před startem

Vůbec, ale vůbec se mi na Šutr nechtělo. Celý týden před nebyla nálada na podobnou akci. A proč jsem nakonec jel? Peníze bych klidně nechal propadnout, ale slíbil jsem Jítě (určitě znáte jako mamavbehu.blogspot.cz), že jí dovezu Škorpilovu knihu (odkaz na report). To byl hlavní důvod, proč jsem dorazil na závod.

S Jíťou před startem

Ráno nic moc, málo spánku, počasí o 10°C horší než v pátek, po zaparkování mě otravovala nějaká místní babka, ať koukám s tím autem odprejskout, že jinak nevyjede ze vrat (pro upřesnění, stál jsem úplně mimo silnici jako všechna ostatní auta a z jejích vrat by na prázdnou silnici vyjel i úplný začátečník – nehádal jsem se a auto prostě přeparkoval, kdo by měl náladu na nějakou starou ochechuli ze Soborské 20, že 😀 ) a ještě ke všemu začalo hodně zlobit auto na zadní nápravě. Fakt super začátek dne.

Koukl jsem na start 4 kol a pak už jenom kecal s lidmi. Nejdřív s Klárkou o běhání, přípravě, cestování, Indii a vlastně životě vůbec. No a potom se všemi možnými známými. Najednou mi bylo skvěle. Sice mi nikdo nevěřil, že jdu bez ambic jen porazit trať (se kterou mám negativní bilanci 2:1), ale byla zábava a hlavně dobrá nálada. Nejvíc byla Jíťa! Nevím co bere, ale chci taky! Člověka tak moc vyzařující pozitivní energii jsem už dlouho nepotkal, měla jí tolik, že mě skoro srazila k zemi. Měl jsem si jí napytlovat, ještě dneska z ní těžím. Bylo jí tolik, že ani celý závod jí nespotřeboval. Jíťo, díky! 😉 Opravdu, kde tu energii bereš? A jsem vážně zvědavý co na nejnovějšího Škorpila řekneš. Tak nějak tuším, že já byl oproti tobě po přečtení ještě mírný.

Instruktáž před startem

Pak už jenom rychle převlečení, poslední návštěva záchodu, která mi tedy připadala dost nedostatečná vzhledem k množství jídla snědeného předchozí večer, a v deset dopoledne se šlo na věc.

1. kolo

Rychlost po startu mě velmi překvapila. Klárka s ostatními vystřelili jako při rovinatém půlmaratonu. Najednou byli skoro všichni pryč a já si uvědomil, že se držím někde v druhé polovině pole běžců. A bylo mi to úplně putna. Rozhodl jsem se pomalinku proklusat celý závod. Bylo mi jedno jestli běžím z kopce nebo do kopce, prostě pomalu, nikam se nehnat a hlavně nezastavovat. Pokud možno si držet pocitovou nízkou tepovku (hodinky zůstaly doma) a nezadýchat se.

Konec prvního stoupání

Z začátku jsem prohodil pár slov a Aničkou, ale pak jsem jí lehce cukl a držel si své šnečí tempo. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl u občerstvovačky v půlce kola, kde jsem se opravdu jenom lehce napil a pokračoval. Při té příležitosti se mnou od občerstvení vyběhl i Pavel (z Teamu NVPP), se kterým se mi podařilo prokecat celou druhou polovinu okruhu. Pavel má na svém kontě obdivuhodné výkony, hlavně závodem Western States 100 mě dostal do kolen. Ještě jsem osobně nepoznal nikoho kdo by ho běžel (natož dokončil). Moc příjemný pokec, první kolo díky němu uběhlo opravdu jako nic. Kde jsem chtěl jít, měl i v plánu on, prostě sehranost celou tu polovinu kola co jsme strávili spolu.

Pozitivní bylo. Nenudil jsem se, poznal skvělého nového člověka, nic nebolelo ani netahalo a prostě užívačka. V každém kopci kde jsem začal cítit silnější bušení srdce zpomalení a pořádné zklidnění dechu (alespoň něco použitelného z jógy při běhu). Negativního ani špetka.

Čímpak se občerstvím?

2. kolo

Před vběhnutím do druhého kola se opět jen minimální občerstvení, jedno kousnutí do bagelu s trochou arašídového másla, zbytek mi bohužel upadl na zem, napití se trochy ionťáku a pokračovalo se. Na nic víc nějak nebyla chuť. Chvíli jsem uvažoval nad návštěvou záchodu, ale žaludek držel, tak proč nezkusit štěstí na další kolo.

Nohy byly v cajku a já se rozhodl ho pokud možno zaběhnout stejně jako předchozí. Od občerstvovačky už bez Pavla, ten se zdržel o něco déle, nic se nedalo dělat. Začátek po druhý kopec jsem běžel s v té době druhou ženou (asi tak doběhla celkově, teď nevím), prohodili jsme pár slov, ale ve stoupání jsem jí potom odešel a od té doby mi její umístění nebylo známé. Zase chvíli sám, až v ulici s asfaltovou vložkou po koních se mi podařilo doběhnout kluky, v jejichž společnosti jsem strávil spoustu času. Dá se říci, zbytek závodu. Bohužel (sypu si popel na hlavu) si pamatuji jenom jméno Karel, druhý spoluběžec snad odpustí.

Závěrečné schody v druhém kole

Krásně s nimi probíhalo druhé kolo. Na občerstvení žádné zdržení, což byla asi má práce. Opět mi přišlo zbytečné se nějak zastavovat, rychlé napití stačilo. Druhá půlka propovídána neskutečně. Uběhla hodně rychle. Až mi přišlo divné. Za Babou malinké nečekané překvapení, kluci byli pár metrů přede mnou a předběhl mě první „čtyřkolař“! Řekl, že mu už lehce tuhnou nohy a byl pryč. Dostal mě kluk, dostal. 😀 Hezkých pár minut jsem se v duchu smál a taky mu hrozně fandil. Tomu říkám forma!

Do prostoru startu/cíle se nám podařilo vběhnout s časem kola cca 1:50 (tedy podobné jako první) a k tomu v mém případě naprosto skvělém stavu. Malinko byly cítit stehna, ale jinak naprosto bez problému. Žádný náznak puchýře, žaludek se uklidnil a nic jiného ani náznakem. Až na lehkou celkovou únavu organismu stejné pocity jako při startu.

3. kolo

Před ním opět stejné občerstvení jako v případě druhého. Kousíček bagelu s arašídovým máslem zapitý vodou s ionťákem. Nic víc, nic méně. Jakýmkoliv sušenkám, čokoládě, brambůrkům a podobnému jsem se striktně vyhnul. Tak nějak mi přišlo, že by mi moc rychle rozjely střeva a to prostě nechceš.

Lehounce byly cítit stehna, ale nic nepříjemného co by zabraňovalo pohybu vpřed. Pozitivní bylo, že jsme s kluky pokračovali od prostoru startu společně. Chvíli s námi běžel i další běžec, který původně po startu zmizel s ostatními vlčáky v prachu, ale po chvíli odpadl. Nuda nebyla, i po více jak hodině a půl spolu bylo stále co probírat. Rovinky, kopce, seběhy… vše ubíhalo tak nějak samo. Ovšem, únava byla lehce znát, takže kopeček ke koním jsme dole z údolí až nahoru k nim s Karlem šli. Šetřili jsme stehna na zbytek trati.

Kdesi na trati…

U koní jsme se opět spojili do trojice a prostě běželi dál spolu. S Kájou jsme dostali zhodnocení, že náš krok už nevypadá tak ladně jako v předchozím kole. Stehna už prostě byla na kaši i pohledově. Všichni měli prkenný krok! 😀 Já si ovšem stále nepřipouštěl. Moc dlouho nám naše skupinka nevydržela, po krátké asfaltové vložce kolem rodinných domků začali kluci lehce tuhnout a já držící si své tempo jsem jim lehounce cukl. Začalo mi být veliké horko, počasí značně dusné, takže triko šlo dolů a i kompresky šly ke kotníkům. Ach ta úleva! Hned nová míza do celého těla.

Do kopce k občerstvení v polovině se mi podařilo předběhnout několik dívčin z kratších distancí a s úsměvem s nimi prohodit pár slov. Koukaly na mě jako na blázna. Ano, asi krapet jsem, já se vlastně usmíval a měl dobrou náladu od začátku do konce. Má neskutečná radost z účasti na dlouhém závodě po neuvěřitelné době a že nic nebolelo se drala sama ven.

Když jsem chtěl předběhnout další slečnu tak na mě koukla a hned prý, jestli nejsem Karel. Tož jsme se zakecali. Potkat naživo někoho z DM je vždy zážitek a hrozná zábava. Krása je, že většina je jich ultráků nebo ultraček, z čehož plyne neskutečně moc témat k hovoru. S Erikou je sranda a najednou začala trať rychleji ubíhat. Kluci za námi asi viděli, že jsem se zakecal se slečnou a rozhodli se zjistit o koho jde, takže za to vzali. Na občerstvovačce nás doběhli a od ní běželi s námi. Bohužel se pak z kopce více rozběhli a v dalším stoupání jsme Eriku opustili.

Zbytek kola uběhl už tak nějak sám. Kluky jsem na chviličku ztratil, Káju totálně zradil sval a musel zastavit protahovat a další někde zůstali za mnou, myslím že za Babou na asfaltu se mi jej podařilo předklusat. Pak už jenom seběh, ve kterém šli dva další za mě a úžasné neoficiální občerstvení před posledním těžkým chodeckým stoupáním. Mockrát těm lidem s tou vodou děkuji, v každém kole mě jejich voda zachránila před velikými problémy.

Konečně v cíli!

Závěrečné schody před cílem byly už jenom třešnička na dortu. Sice mě před nimi předběhl jeden běžec (vrátil mi mé předběhnutí v seběhu před chvilkou) ze stejného závodu, ale bylo mi to putna, stejně už o nic nešlo. V cíli nakonec celkově šestý, devět vteřin za Jirkou co mě předbíhal, v čase 5:28:34.

Po závodě

Což je, lidi, nový osobák! Ano, bez nějakého systematického tréninku v posledním čtvrtroce a s polovinou ze směšné kilometráže dokonce na koloběžce jsem si zaběhl osobák o 7 minut. Euforie! Časy na jednotlivá kola i dost podobné. A k tomu všemu vyrovnávám negativní skóre s Šutrem na 2:2. Příště bejby! 😉

V cíli hrozně moc jídla, příjemného pokecu se spoluběžci a i kamarády z ostatních tratí, které jsem už dlouho neviděl. Prostě najednou jen a jen příjemné pocity, které po Šutru vždy jsou. Hlavně ale to jídlo!

Celkovou vítězkou našich tří kol byla Klárka, která se jediná vešla pod 5 hodin. Všechny si nás natřela na chleba. Neskutečná forma! Gratulace!

Vyhlášení

Vyhlášení výsledků v pohodovém duchu, po něm tombola, která opět nic nedala, a po ní odjezd domů. Druhý den po závodě vše až na lehce namožená stehna naprosto v pořádku. Žádné puchýře, bolavá kolena, problémy s kotníky, oteklými prsty a podobně se nekonaly. Velmi mile mě to překvapilo. Zpětně si říkám, že trénink na koloběžce není u kopcovitých závodů vůbec špatný. Koloběžka podle všeho připraví v nohách svaly, které v rovinaté krajině běháním prostě nezískáte. V tomto ohledu jí s klidem v srdci doporučuji a budu v ní pokračovat.

Vím, že jsem říkal, že na Šumavu nepojedu, ale ještě si raději promyslím. Chtěl bych na podzim běžet opět po loňské pauze Strom ultramaraton a mám takové tušení, že Šutr na Zadově je jenom týden před ním. Uvidíme…

Výsledky: https://www.sportt.cz/racesResults/resultlist/492

Silvestrák Jistebnice a Nový rok

Než napíši krátce, opravdu krátce, pár řádků o proběhlých závodech na sklonku roku a začátkem roku nového, nejdřív pár slov, co oběma závodům předcházelo.

Podzim začal běžeckým zraněním, nebudu se opakovat, lze přečíst pár příspěvků zpět. Po jeho zdárném doléčení snaha o běh, ale tu hned v zárodku po asi dvou až třech týdnech zarazil náběh na chřipku (tělu prostě chybělo běhání v tom přechodu z léta do podzimu)  a pro běhání bylo na dalších cca 14 dní veto. Chřipka zdárně vyléčena, trénink se ani nestihl pořádně rozběhnout a podařila se kardinální chyba. V polovině listopadu jsem si jeden večerní běh nevzal šátek přes ústa a bylo hotovo. To víte, tempový běh v cca mínus 5-7°C nebyl dobrý nápad bez ochrany úst. Prochladly mi průdušky a malér na světě. Léčil jsem je od poloviny listopadu vlastně až do konce prvního týdne v lednu. Mezitím se několikrát uklidnily a já se snažil běhat. Váha daleko od ideální. Na Silvestra a Nový rok byly v klidu a nechali mě běhat, ale asi musí být jasné, že forma nebyla nic moc…

Silvestrovský běh Jistebnice

Krátce jedním slovem? Katastrofa! A delší verze? Kdyby se nejednalo o mou tradici, letos bych vynechal. Věda, že forma prostě není. Ale já musel jet, tradice se musí dodržovat.

Před závodem pohoda kecání s kamarády o všem možné a nemožném. Nejvíc o zdraví a všelijakých bolístkách, které znemožňují běhat a hlavně nějaký systematický trénink. Kdo to ještě neví, zdravý běžec je hrozná vzácnost. Jinak se jedná o spolek totálně rozpadajících se lidí.

Po příjemném rozběhání a protočení nohou pár rychlejšími rovinkami se šlo na start. Osobně jsem byl nervóznější než obvykle. Vždyť jsem od konce července nestál na startu žádného závodu! Vyběhlo se pěkně zostra. zkusil jsem běžet na čele, ale po přibližně kilometru mi došlo, že dnes vážně není můj den. Tempo, které bych v minulosti bral jako rozehřívací, se mi najednou zdálo neudržitelné. Na začátku! Hotovo! Najednou jsem byl čtvrtý a kluci přede mnou nevypadali nějak strhaně. Navíc od pohledu všichni v mé kategorii. V kopci na cca čtvrtém kilometru mě ještě dal Zdeněk Tomeček a bylo vymalováno. Jenže pohroma pokračovala. Hned v následném klesání mě dal úplně neznámý běžec (dokonce s podle mě velmi neběžeckou postavou) a v klidu si to štrádoval pryč. Aby nebylo málo, ještě před zatáčkou na cca šestém kilometru mě doběhl Korous z Táborského triatlonu a bylo. Dál nikdo v dohledu. Naštěstí!

Na startu

Začal mi odbíhat v následných kopcích. Jemu se nohy točily, mě ne. Při vyběhnutí na nejvyšší vrstevnici mi došlo, že závod už je pasé a prostě jsem se začal kochat okolím. Po cca 3 týdnech na slunci a dechberoucí zmrzlou nádherou kolem. Led pod nohami se dal ignorovat a já se prostě kochal. Ne, že bych nemakal. Jel jsem jak lokomotiva, ale až na zvukový efekt nic moc. Druhá půlka byla prostě kochací. Dva kilometry před cílem se mi vzadu čas od času objevil nějaký běžec, ale tempo měl shodné jako mé, takže pohoda. V cílové rovince žádný spěch, trochu jsem i zpomalil a bylo mi už všechno jedno.

V cíli už o nic nešlo

Nebudu zdržovat, doběhl jsem sedmý a letos mě dali i kluci, kteří mě normálně neviděli nikde jinde než na startu. Osobní ostuda. Čas na těch cca 14,3 km 57m 59s. Bída nad bídu. Co mě pak dodělalo byly výsledky. O umístění nešlo, ale o časy. První byl nějaký kluk z Třeboně s časem lehce nad 54 minut. Já vloni doběhl za 53:33 a až na třetím místě! Konečně byl zase jednou rok bez rychlých běžců a já musím být úplně mimo formu. Prostě klasika. Toť vše k zakončení roku, příští snad bude běžecky úspěšnější.

Novoroční běh kolem Sídliště nad Lužnicí

Ve zkratce k silvestru – hromada lidí u mě doma (protočilo se snad až 25, nevím, nejsem si jistý), zábava veliká, hrozně jídla, moc jsem nepil a konec až v půl páté ráno! Spánek dost roztržitý, no nic moc.

Ještě dvě hodiny před závodem jsem nevěděl zda půjdu – únava. Jenže start přibližně 300 metrů od mého nynějšího bydliště, takže povinnost. Na místě spousta lidí ze včerejší Jistebnice, triatlonisti už se rozběhávali, my ostatní hlavně kecali a byli rádi, že žijeme. Hlavně byla sranda. Nový rok jak má být, aji s trochou závodění.

Závod samotný byl celkem rychlý. To víte, pět km netrvá moc dlouho. Na startu jsem za to vzal a prostě si běžel na pohodu. Po včerejších 14 km (kdy mi moc do smíchu nebylo) a dlouhé noci se mi ale běželo dobře. Ani obsah žaludku nechtěl ven, což mě mile překvapilo. Když jsem i po dvou kilometrech byl stále v čele, překvapilo mě to. Hned za mnou byl tedy Vojta Vacek z triatlonu Tábor, ale za ním obrovská mezera. Na půlce se na mě dotáhl a běžel těsně za mnou. To se běží, když předchozí den běžel jenom šestku… Nohy měl lépe roztočené než já. a ne jenom roztočené, i lépe natrénováno.

Start

Přibližně kilometr a půl před cílem byl Vojtův trenér. Zařadil se za nás a povzbuzoval Vojtu slovy: „Jsi na tom líp!“, „Dojde mu!“, „Cíl je tvůj!“, „Běž si svoje a na něj se neohlížej!“ Jak by se taky ohlížel, když jsem byl před ním, že. Po pár set metrech se odpojil a zatímco my obíhali dlouhou zatáčku, on si naběhl. Do cíle zbývalo cca 500 metrů, my s Vojtou běželi z plna sil a on vedle nás. Hned začal: „Teď to zkus! Už vadne!“ Vojta vážně zkusil, což Michal hned doplnil hláškou „Drž to, zlomíš ho!“ To tak, zase jsem za to vzal a dostal se před něj, což tedy překvapilo oba. 😀 Ještě cca 200 metrů do cíle v předposlední zatáčce stále první, jenže pak mě Vojta za obrovského podporování Michala (a s mou přímou demoticvací) vzal, finiše podle všeho trénuje, a utekl mi. Jako by měl v nohách dynamit – krásný finiš! Mým nohám prostě najednou došla šťáva. Cílová rovinka byla jeho a já si doběhl do cíle v čase 18m 14s (5100 m), pět vteřin za Vojtou.

Předposlední zatáčka

Vítězství Vojtovi přeji, tvrdě si ho vydřel, ale k chování trenéra nevím jak se postavit. Smí se vůbec něco podobného? Táhnout svého svěřence do cíle nejen slovně, ale dělat mu vlastně i dá se říci vodiče? Podle mě dost nesportovní a hlavně nefér. Nevím, pokud někdo ví jako to je, prosím o koment. 😉

No nic, stalo se, prohrál jsem s Vojtou, ne trenérem, a jede se dál. Druhé místo také pěkné, navíc mě potěšila průměrka 3:36/km (jsem myslel, že takové rychlosti nejsem momentálně schopný). Na začátek roku paráda. Sice mě naštvalo, že mě Vojta dal, loni mě na závodech také ani neviděl, ale s mým podzimem to beru sportovně. Jarní sezóna bude moje! Až do poloviny března pouze trénink, žádné závody. 🙂

Kladno 24h Self-Transcendence 2016

aneb 24 hodin běžeckého sebetrýznění za pomoci Sri-Chinmoy Marathon Teamu.

Nikdy by mě ani nenapadlo se podobné akce účastnit, jenže nepovedené závody mění často názor. Díky nepovedenému PIMu jsem šel z hecu už jednu delší akci než maraton a to 6 h Self-Transcendence Run ve Stromovce v Praze. Mé nohy a tělo po něm byly pěkně rozbité, ale znáte ty pocity. Tak nepříjemné, až se člověku zalíbí a masochistická část jeho osobnosti je touží prožít znovu. Po PIMu mě v hospodě Pavel pozval na první ročník říjnového Dalmacia Ultratrailu. Nejdříve jsem ho odmítl, ale po zjištění, že mají i dětskou trasu cca 110 kilometrů, mému souhlasu už nic nebránilo (již zaregistrováno a úspěšně zaplaceno). A jelikož je třeba na podobnou akci pořádně připravit tělo a mysl, rozhodl jsem se pro 24 hodinový běh v Kladně. Hezky mě na něj i nalákal Jirka. Jeho popisu šíleně dlouhého utrpení by neodolal každý alespoň trochu nenormálního ražení. Možná i maličko masochistických sklonů.  Já mu prostě nevěřil, že se jedná o tak hrozný závod a myslel jsem, že jenom přehání. Plán byl zúčastnit se a poznat na vlastní kůži pravdu. Že jsem předem v mysli koketoval s víc kilometry než byl výsledek nebudu tajit.

Předzávodní příprava

Trénink pár týdnů před závodem šel úplně sám. Průměrná kilometráž byla přes 110 km týdně a dobrá polovina tréninků v tvrdších tempech. Nejednalo se o žádné klusy. Předposlední týden se mi podařilo naběhat i přes 120 km, což bylo po dlouhé době konečně pěkné číslo na běžeckém tachometru. Momentální plán (až se dostanou nohy do pohody) bude se těch 120 nějakou dobu držet a pak se uvidí, jestli půjdou ještě navýšit.  Co mě velmi potěšilo bylo, že v tom předposledním týdnu jsem ani na chvíli nepociťoval únavu nebo nějaké podobné problémy. Jako by si tělo zvyklo na vyšší výdej energie. V týdnu před Kladnem už jenom pomalé klusy a spíš se šetřit, naběháno pouze lehce přes maraton. Dokonce byla příprava taková, že jsem chodil dřív spát a od středy pil hodně mladého ječmene. Díky naprosto skvělým pocitům připraveno nejel tělo, ale i hlava. Alespoň jsem si myslel, že je připravená.VýstřižekVečer před úspěšně odmítnuté všechny pozvánky na pivo a s dobrým pocitem v srdci se držel doma a nikam nešel. Příprava vybavení na závod mi zabrala o trochu více času než normálně. Člověk je zvyklý vzít si třeba na maraton boty, jedny trenky, triko s hodinkami a jde. Někdy ještě sluneční brýle. Tentokrát byl na místě lepší přístup, hlavně nic neponechat náhodě. Kromě výše zmíněného přibaleny kompresní návleky, nové ponožky, druhé boty, triko s dlouhým rukávem, větrovka, náhradní kraťasy a dlouhé kalhoty. Pro jistotu i kompresní podkolenky, kdybych během závodu dostal odvahu sundat stávající ponožky a vydržel pohled na stav nohou. Místo klasické hromádky prostě veliká hromada. Ke které ještě přibil raději i spacák a nafukovací karimatka. Sice nebylo v plánu spát, ale jistota je jistota. Když se sečte i nějaké jídlo s pitím, táhl jsem toho s sebou jak normálně na dvoutýdenní dovolenou.WP_20160729_20_00_24_Pro (2) (765x1024)Doprava na závod byla jednoduchá – před sedmou autobusem do hlavního města a odtud z druhé strany metropole dalším autobusem k nemocnici v Kladně. Na Nádraží Veleslavín na mě čekala Anička. Nejvíc bláznivá holka/běžkyně, kterou jsem zatím poznal. První setkání na 6/12 h ve Stromovce, kde běžela s rodinou štafetu na 12 hodinách. Po ne moc dlouhém pobíhání se přihlásí na 24 hodinový závod?! Neměl bych se divit, jelikož její rodina je trochu do ultra zapálená (taková ultra rodina), ale i tak měla a má můj neskutečný obdiv. Hlavně potom co v Kladně předvedla. Z Prahy do Kladna mi cesta utekla v mžiku. Hodně člověka uklidnilo, že nemocnice je od stadionu Sletiště opravdu za rohem. Stát se mohlo cokoliv, pomoc byla vedle. Já byl v klidu úplně, hlavně že se nejednalo o Táborskou nemocnici. 😀 Na místě dvě a půl hodiny před startem, podle mě ideální. Co mě hodně překvapilo bylo, že první závodník 48 hodinového běhu už měl natočených 200 km. Zase jsem si připadal jako v Praze ve Stromovce, bylo mi jasné, že jen minimum lidí na 24 hodinách jeho výkon překoná.

48 hodin závod po cca 22 hodinách běhu
48 hodin závod po cca 22 hodinách běhu

Pak už se začali scházet pomalu všichni a mezi nimi i dost známých tváří. Poslední hodinu před startem jsem proležel ve stínu na trávníku a prostě se snažil nehýbat. Začalo mi být nějak nepříjemně teplo a vypadalo to, že bude ještě víc horko. Nemýlil jsem se. Už jen poslední foto před startem a šlo se na to.

Mé místo na případné spaní v tělocvičně
Mé místo na případné spaní v tělocvičně

Závod – 1. polovina

Na startu rychlé popřání štěstí všem okolo a už se běželo. Ještě než se vyběhlo, vzpomínám, že se mi točilo v hlavě přání, aby žaludek vydržel co nejdéle a nezačal protestovat. Normálně si stoupám dopředu, tentokrát mazácky do zadních řad. Byl tam i Pavel Marek, takže správné místo. Závod jsem rozběhl s ním a držel jeho tempo. Jen mě překvapilo, jakým tempem se vepředu vyrazilo. Já byl rád za nasosání trochu Pavlových zkušeností. Točili jsme to spolu skoro 10 kilometrů tempem něco kolem 5:45-5:55/km. Podle mě a hlavně podle Pavla ideální na začátek. Byla to sranda, hrozně jsme pokecali, probrali různé závody, dostal jsem spoustu rad o 24 hodinovce a hlavně se parádně nasmáli. Jenže pak jsme se oddělili a už se potkali ve stejném tempu jen párkrát. Od té doby člověk točil sám a jen čas od času na chvilku s někým sladil tempo. Hlavně jsem si pořád opakoval nezrychlovat a k vlastnímu překvapení to dokázal dodržet.

Anička a má maličkost - ještě plni optimismu před startem
Anička a má maličkost – ještě plni optimismu před startem

Jenže pak přišla kolem třetí hodiny běhu krize. Ale ne taková, jaká každého běžce napadne. Tělo plné energie stejně jako na začátku. Problém byl hlava, jenže tentokrát se vydala do úplně nových nezmapovaných krizových oblastí. Mě to kroužení prostě totálně nebavilo, nemělo pro mě žádný smysl. Tělo v cajku plné energie, hlava rozsekaná a šprajclá – „Proč tady kroužím? Co si tím dokážu? Nebaví mě to!“ Snaha s hlavou bojovat byla, ale po další necelé hodině jsem uznal prohru. Nasadil těžký kalibr knihy do uší – Analfabetky od Jonase Jonassona. Léta už jsem s přehrávačem neběžel, jsem tvrdý zastánce a obhájce čisté hlavy a vlastních myšlenek. Jenže když všechny ostatní myšlenky vytlačí negativum, musí se ubít z vnějšku. Analfabetka byla skvělá. Najednou se nohy zase rozběhly a čas od času jsem se přistihl, jak se nahlas směji a ušklíbám. Čas od času se jiní běžci otáčeli, když jsem za nimi vybuchl smíchy. Do toho zase stejné tempo jako na začátku. Prostě pohoda, dokonce mě zase běh bavil.

Zázemí
Zázemí

Přibližně od doby nasazení přehrávače jsem i začal lehce jíst. Došlo mi, že bych měl, aby se žaludek nestáhl a v pozdější fázi závodu pak jídlo neodmítal. Každé dvě hodiny jem do sebe lupnul i kelímek mladého ječmene. Zpětně hodnotím jako zbytečnost. Nějak podle mě nepomohlo.

Zázemí podruhé
Zázemí podruhé

A pak přišlo veliké poučení pro příště! Z toho plyne i má rada pro všechny. Když půjdete na dlouhý závod, nemusí se jednat jen o 24 hodin, kupte si přehrávač, který dlouho vydrží. 😀 Můj umřel přesně po třech hodinách přehrávání, zrovna když se Analfabetka začala pořádně rozjíždět a tlemil jsem se pořád víc a víc. Jo, můj přehrávač za 200 Kč z Ebay už po těch letech v šuplíku dost ztratil kapacitu baterie. O víc než 50%. Tak jsem jenom prošel cílem k mým věcem, mp3 odložil a v hlavě přepnul na dalších necelých 18 hodin kroužení. 😀 Tak kde jsi ZENe? Čekal jsem na něj a on stále nepřicházel. I nějaké halucinace by byly lepší než co probíhalo. A ono nic! Prostě jsem se zatnul a začal kroužit. Ani nevím jak, ale prostě to pořád běželo tak nějak stejně. Ono i když se tempo malinko zpomalilo, přišlo mi tak nějak stejné. Pomalé až hrůza.

Zázemí po třetí (vpravo část stanového městěčka)
Zázemí po třetí (vpravo část stanového městěčka)

Snad prvně v životě, kdy mě běh totálně nebavil. Vážně nepamatuji, že by se mi něco podobného někdy stalo. A jak jsem k tomu přistoupil? Prostě jsem si řekl, že poběžím bez zábavy a prostě tam budu minimálně do sto kilometrů sekat jedno kolo za druhým. Světe div se, ale ono to fungovalo. Připadal jsem si jako stroj. Bez sebemenšího záchvatu uspokojení z pohybu nebo podobných pocitů jsem prostě donutil tělo k pohybu vpřed. Nebyla to zábava, prostě pohyb. Co taky jiného dělat, když už tam člověk jednou je, že? Alespoň, že ostatní můj přístup pobavil. Jasně, že jsem si své pocity nenechal pro sebe. Nejsem si úplně jistý, ale hranici 100 km jsem podle všeho protínal tak 45 minut před půlnocí. 11 hodin a nějaké minuty na 100 km? Spokojenost nebyla, ale ani nespokojenost. Věděl jsem, že ze začátku by byla blbost běžet rychleji. Po 100 km naplánována pauza na větší jídlo a hlavně výměnu bot. Mé NB Zante už dávno přestaly být komfortní a chtělo to něco širšího. Lepší boty než Salmingy Distance A2 prošláplé cca 1500 naběhanými kilometry snad ani nemohly být. Taková úleva…

Zázemí se stany podruhé
Zázemí počtvrté (stany)

Co jsem zapomněl zmínit, je žaludek. Začal se ozývat někdy mezi 4. a 5. hodinou. Nebudu lhát. Prostě jsem začal hodně často chodit na záchod. Frekvence byla asi tak dvě až tři kola. Opravdu nepříjemné a omezující, ale jak měl člověk vymleto, nenapadlo ho prostě řešení. Co jsem se nazkoušel žaludečních čajů a podobných nápojů, vždy zabraly jenom na chvilku. Až když jsem měl v nohách 100 km a zase po delší době se při kroužení zastavil na chodecký pokec u Aničky, poradila mi ať si zajdu pro Imodium ke zdravotníkům. Jak snadné! Imodium zabralo během chvilky. Zlatá Anička! Asi by mi to bez ní nedošlo a trápil se tam až do rána. Po Imodiu žaludek pevný jako skála, hned byl pohyb snadnější, když člověk nemusel poslouchat žbluňkání a přiznám, čas od času i zadržovat svěrače. 😀 Kdybych se snažil popsat, co ze mě vycházelo při čůrání, nešlo by mi to. Taková barva snad ani neexistuje, tedy když už ze mě něco vyšlo. Vypadalo to na dost přetížené ledviny, ještě ke všemu.

Štosování před startem
Štosování před startem

Ale co se potom nestalo, přibližně u 105. kola mi najednou začaly padat samy od sebe víčka. Mozek a tělo by jel pořád dál, ale oči nechtěly. Na chvíli jsem lehl na lavičku vedle trati a zkusil usnout, ale nešlo to. Tak jsem poprosil o kávu, řekli, že v dalším kole bude. Tak jsem ho tedy odkroužil a s chutí jí vypil. Čekal jsem ránu energie, bez kávy totiž asi tak 2 roky. A co přišlo? Nic. Vůbec nepomohla. Ještě jsem odkroužil dvě kola a jelikož byly oči neúnosné, šel si lehnout do tělocvičny. A to jsem vážně před závodem nechtěl…

Když bych se zmínil o ostatních v první polovině. Pavel Marek si běžel úplně svůj vlastní závod. Byl jako robot, stále stejné tempo, stále stejná nálada, bylo vidět, že mu závod maximálně sedl. Pavel F. měl už od cca 3. hodiny slušnou krizi, ale statečně s ní bojoval. Problém se trochu zvětšil s bolestí prstu, ale i tak stále kroužil. Holky běžely všechny famózně, rvaly se o první pozice mezi sebou úplně šíleně. Anička překvapila nejen mě, ale i sebe, ještě před půlnocí už měla nakroužíno 70 kilometrů. Výkon neskutečný, původně si myslela, že dá sotva maraton. Já jí předpovídal jiné číslo a taky ho nakonec skoro dosáhla. Evžen šel své a hlavně si závod užíval.

Anička po 12 hodinách (super výkon nakonec - na to že běhá jen cca 9 masíců...)
Anička po 12 hodinách (cituji „Za tu fotku tě zabiju!“), aneb jak zničeně vypadali skoro všicí

Závod – 2. polovina

Odpočinek nestál za nic. Dvě hodiny převalování beze spánku. Jen ruka přes oči a tím i jejich úleva. Někdy lehce po druhé návrat na trať. V zázemí na židličce seděl Pavel a byl v krizi. Prý už měl 100 km. Poblahopřál jsem mu k prakticky stejnému číslu jako jsem měl já a požádal ho, jestli by se se mnou kousek neprošel, že potřebuji rozhýbat nohy. Během ležení mi totiž dost zatuhly a krapet natekly chodidla, pohyb v botách byl utrpení. Naštěstí se po jejich důkladném zavázání po chvilce pocit zlepšil. S Pavlem jsem bohužel moc dlouho nešel, po nějakých 400 metrech mi najednou došlo, že chodidla se rozhýbala a tedy by se měl rozhýbat i zbytek těla.

Ještě vysmátý před startem
Ještě vysmátý před startem

Začalo kroužení. Jednoduše jsem tam začal sekat kilometr za kilometrem zase tempem kolem 6:00/km. Přišlo mi pohodové a kola ubíhala nějak jednoduše. Najednou bylo 110 km, ani jsem se nenadál a 120 a po další hodince 130. Krátký odpočinek v tělocvičně tělu vážně pomohl. Před ním měla má moč naprosto šílený odstín (i přes dodržování pitného režimu), najednou bylo chození na záchod opět v normálu a i barva průsvitná. Jako by se za ty dvě hodiny zregenerovaly ledviny s játry. Nevím, ale zafungovalo.

130 kilometrů se mi podařilo zdolat někdy kolem páté hodiny ranní. To už začínalo i svítat a konečně se lehce ochladilo. Od startu bylo hrozné horko, přišlo mi, že pořád beru namočenou houbu a nebo sáček s ledem, abych udržel teplotu těla trochu dole. Svítání bylo nádherné a vlilo úplně energii do žil. Za živa jsem viděl rudou záři nad Kladnem. 😀 Najednou všichni, včetně mě, lehce zrychlili. Asi už cítili poslední čtvrtinu závodu. Pavel tedy momentálně přemáhal nejtěžší krizi, což se mu povedlo a pak se mu konečně nohy roztočily. Z nočního odpočinku se vrátila Anička a normálně koketovala s myšlenkou překonání hranice 100 km! Popřál jsem jí hodně štěstí a soustředil se sám na sebe. U mě totiž nastalo kolem 135. km lehké zpomalení a zase se do běhu vložila hlava. Navíc ranní chládek rychle mizel.

Evžen s Pavlem v pět ráno (oba měli krizi)
Evžen s Pavlem v pět ráno (oba měli krizi)

Hlava vyhrála a já se rozhodl na 150. kilometru prostě skončit. Posledních 15. kilometrů co mi zbývalo jsem vždy 3-4 kolečka běžel indiánsky od cedule k ceduli (kolem trati byly po cca 50 metrech motivační citáty, jako vždy na závodě Sri Chinmoy) a jedno až dvě kolečka pomalinku proklusal. Příjemné bylo, že začalo pršet, což jsem si neskutečně užíval. Dopolední začínající vedro konečně přestalo a ochladilo se. Nádhera! Nějak jsem nechápal ty Němce v pláštěnkách, mně bylo v promoklém triku nádherně. Čím blíže byla meta 150, tím více bylo indiánského běhu. Nejvíce za to asi mohly puchýře, byly cítit čím dál víc a pěkně znemožňovaly pohyb všech. Nic pro slabé povahy, ale zdárně si s tím poradila masochistická část mé osobnosti. Druhá racionální část se zapřísahala, že už nikdy (minimálně příštích pár let) podobnou akci nepůjde! Zbytek osobnosti, má normální část mezi lidi, jí souhlasně přikyvovala.

Konečně začalo to nejlepší – běh všech na okruhu začal připomínat zombie run (spíš walk). 😀 Každého něco bolelo nebo si na něco stěžoval (Pavel M. s Ondrou a vedoucími holkami jsou výjimky potvrzující pravidlo). Taková Markétka Gruberová byla jako stroj a nevypadala, že má za sebou 21 hodin běhu. Sekala tam jedno kolo za druhým v tempu cca 6:00/km a prostě bojovala o umístění. Zajímavé bylo, že tak bojovala celých posledních 7 hodin. Slovy SEDM hodin! Něco neskutečného! Klaním se až k zemi. Mně puchýře už nedovolovaly moc pohybu.

A i já se dočkal, poslední 150. kolo hezky vyklusané a po něm v klidu k občerstvení naložit si ten největší talíř jídla za celou dobu (hromada sladkého) a jít si s ním v klidu sednout. Ještě jsem nebyl ani v polovině a už u mě byli hecaři. Prý mám ještě dvě a půl hodiny a proč končit na 150 kilometrech. Za zbývající čas těch 11 km do 100 mil úplně na pohodu dojdu. Jo, nechal jsem se vyhecovat. V klidu si dojedl jídlo, dopil pití, přezul boty z mokrých Salmingů za suché Zante a šel pochodovat. Jasně jsem řekl, že 100 mil udělám, ale už nepoběžím.

V prvních třech hodinách - soustředěn na běh
V prvních třech hodinách – soustředěn na běh

Snížené těžiště, mávání rukama a rychlý pochod vpřed. Stejný pohyb, který jsem na různých závodech odkoukal od starých veteránů běhu. Mají to promakané, fakt se jde rychleji a ekonomičtěji. 😀 Ujít zbývajících 11 kilometrů mi trvalo skoro 2 hodiny. Pěkně hrozné dvě hodiny. Kilometry jsem měl přesně po 10 minutách, a to jsem se na ně ještě musel hodně snažit. Až mi zas někdo bude tvrdit, že při chůzi je schopný ujít za hodinu 8 kilometrů, tak přesně vím kam ho pošlu. A pak už konec. Poslední kolo mě napadlo, že bych ho uběhl, ale po 200 metrech jsem se hezky pokorně vrátil k chůzi. Puchýře nedovolily a navíc protestovaly i kotníky.

Po závodě

Dočkal jsem se. 161 km doma! Došel jsem se zase najíst, pak sebral věci a šel se dát do kupy. Po sundání ponožek tak nějak masakr podle očekávání. Nebudu popisovat, fotka to za mě řekne lépe. Jen mi věřte, že při dávání puchýřů do kupy v lékařském stanu jsem s láskou vzpomínal na doby z dětství a vrtání zubů. Při likvidaci puchýře pod patou jsem měl co dělat, abych potupně nevykřikl. 😀 Kluci z toho měli srandu a prý má chodidla zdaleka nebyla nejhorší. Dali mi na puchýře „second skin“ (pro neanglicky mluvící – druhá kůže, novinka z Émeriky) pro podporu hojení a po zalepení nohou mě propustili. Slézt z lehátka a udělat pár kroků byl výkon hodný olympionika.

Nahoře těsně po sundání ponožek. Dole pár hodin po závodě už s úplným otokem.
Nahoře těsně po sundání ponožek. Dole pár hodin po závodě už s úplným otokem.

Přežilo se, sprcha byla super. Křeče byly najednou všude a nejvíc na břichu. Nezmínil jsem se o tom, ale od nějaké 10. hodiny běhu mě do něj braly křeče a bolelo, jako bych udělal několik tisíc sed lehů, které následoval stejný počet sklapovaček. U dlouhých závodů to tak vždy mám, myslím, že za to může hodně hluboké dýchání do břicha a to je pak celé unavené. Tak nějak tuším, že zabalení věcí by mi normálně zabralo o čtyřikrát kratší dobu, ale to je detail. Už zbývalo jenom závěrečné jídlo, pokec se všemi nadšenými běžci, smání se chůzi ostatních (včetně té své) a vyhlášení. To mě začíná bavit čím dál více. Mladí muži v plné formě jdou pro medaile, ale jak jdou! Pochod devadesátiletých důchodců by byl svižnější. Nikdy mě to nepřestane bavit!

Když jsem šel pro diplom, stala se jedna zajímavost. Beru diplom a koukám, mám na něm DNF. Jak je to vůbec možné?! Jak mi moc mozek neslouží, dávám ho na věci a jdu si sednout k Pavlovi. Tomu to po chvilce říkám a on na mě jen nevěřícně kouká, že to není možné. Tak jsem došel za pořadateli a oni na to taky koukali jak blázni. Asi chyba programu co to tiskl. Pošlou nový štítek poštou a později i opraví výsledky. Alespoň už vím, proč mi tolik lidí psalo, jestli jsem OK. Na netu jsem měl totiž DNF. Sranda! 😀 Alespoň mám na světě naprosto jedinečný diplom s DNF umístěním na 24 hodinovém závodě. 🙂

Jooo! Jediný na světě!
Jediný na světě!

Nevím jak to Pavel dokázal, ale ještě nás odvezl do Prahy (všechna čest, já bych na to neměl, taky jsem v autě začal krutě usínat), kde jsem se přes metro (sejít schody do podzemí byl výkon) dostal k vlaku, ve kterém jsem mohl konečně zalomit. V Táboře se mi podařilo na schodech z nástupiště naštvat pár lidí, kteří asi pospíchali, ale mě to prostě z těch schodů rychleji nešlo. Připadal jsem si jako blesk, nemůžu za to, že ostatním to tak nepřipadalo. Doma bylo v plánu vítězné pivo, ale nepodařilo se mi ho dopít. Prostě jsem to zalomil a hotovo.

Výsledky: kladno-2016-mcr

Zhodnocení plus regenerace

Je tři dny po závodě. Pondělí bylo nejhorší, nohy byly šíleně nateklé. Na ranní rituál pěti tibeťanů následovaný krátkým cvičením nebylo ani pomyšlení. V práci ze mě měli srandu a jinak byl klid, pokud to šlo, nevstával jsem ze židle. Naštěstí mělo dost lidí dovolenou, tak si mě dobírala jen půlka. Večer se šlo spát hodně brzo, hezky po sauně, která hodně moc pomohla. Úterý už bylo vstávání naprosto v pohodě, ale i přes dobré pocity jsem ještě ranní cvičení zazdil. Jelikož se mi už chůze v pohodě dařila, už si mě v práci moc nedobírali. Odpoledne chuť na klusání. Čekal jsem všechno možné, ale to co bylo ne. Běželo se mi naprosto parádně, nohy nebolely, puchýře také ne, kdybych neměl tempo šneka, nevěřil bych si, že jsem o víkendu někde byl. Běh hodně pomohl, nohy skoro celé splaskly. Dnes, ve středu, už naprostá pohoda, sice trochu zatvrdly puchýře a jeden začal být cítit, ale jinak pohoda. Tempo v tréninku už na pohodu pod 5:30/km a kilometrů bylo dost přes 10. Alespoň na něco byla zvýšená kilometráž v tréninku před dobrá, nohy se mi díky ní zregenerovaly skoro okamžitě. Po zbytek týdně naplánované klusy a ten další zas návrat k tréninku.

Abych to zhodnotil. Jsem se svým výkonem spokojený. Sice jsem před závodem myslel, že bych mohl dát cca 180 km, ale i 100 mil je pěkných. Na první účast podle mě celkem dobré. Vím jistě, že několik příštích let na 24 nebo 48 hodinovku určitě nepůjdu. Delší vůbec nepřipadají v úvahu. Kdybych náhodou dostal choutky, má ode mě kamarádka jasné instrukce co udělat. Budu se držet závodů do 110 kilometrů a co se týká časových závodů, tak do 12 hodin. Na delší jsem prostě pořád moc velkej měkouš. Teď se musím pořádně připravit na říjnový Dalmacia Ultratrail. Tahle 24 hodinovka se mi moc hodila do přípravy a podle mě naprosto splnila funkci – dostat tělo a hlavu na dno.

Na zázemí v Kladně se mi asi nejvíc líbila domácí atmosféra a zázemí pro podpůrné týmy běžců. Stanový tábor vedle trati s rodinami a kamarády všelijakých účastníků byl prostě suprový. Tahle věc se mi hrozně zalíbila. Děkuji Sri Chinmoy Marathon Teamu a všem ostatním dobrovolníkům za naprosto super akci se skvělým zázemím. Nevím jestli se do Kladna vrátím (v příštích letech maximálně se štafetou), ale děláte ty akce vážně skvěle. Sri Chinmoy Team prostě umí nejenom špičkové zázemí, ale hlavně bezkonkurenční pozitivní atmosféru.

Běh na Javorovou skálu těsně za hranicí kraje

To byl zas jednou nápad. Zajet si na závod do Prčic. Prý krátký běh do kopce s názvem Prčický trhák. Takhle špatně umístit se mi už dlouho nepodařilo! Pěkně děkuji za pozvání! 😀 Takže jak vše probíhalo…13647087_10206334658676760_1049085114_oBylo nebylo… dělám si srandu! Na konzultaci běžecké techniky přijela i Domča z okolí Prčic. Malinko překvapila, že kvůli pár větám a videu jela takovou dálku, ale byla s ní sranda a do běhání je vážně zapálená. Když se budeme bavit o dálce, ono cca 40 km z pohledu ultra běžců není nic jiného než běžný trénink, že. 😉 Během kecání na našem malém ovále nás pozvala do Prčic na krátký závod – prý pěkný závod na 5 a půl kilometru do kopečka. Abych řekl pravdu, nějak mě pozvání na poprvé nezaujalo. Jenže pak jsem si o závodě zjišťoval detaily na internetu a časy mi na tu vzdálenost nepřišly nějak rychlé. Já si, jako ovšem vždy, věřil na bednu. Ach ta nezkušenost a naivita.13647020_10206334656836714_2089389959_oV sobotu se mi podařilo dorazit k registraci v radnici Prčic na náměstí jako jednomu z prvních. Rychlá registrace a po ní, jelikož bylo spousta času, válení na trávě a slunění se. Jenže nic netrvá věčně, člověk se před závodem přeci jenom musí trochu rozhýbat a zahřát svaly. Hodil jsem na sebe svůj nejoblíbenější závodní outfit a s dobrým pocitem se šel vyklusat. Celou dobu výklusu čekován žaludek, ale dnes se podle všeho rozhodl být kamarád a ani jednou se neozval. Pevný jak skála. Dost mě udivil, normálně je šíleně hádavý a náladový. Napsal bych jako co, ale asi by se jednalo o genderový stereotyp. Při doběhu náměstí se mi podařilo potkat Honzu Macouna, hned mi bylo jasné, kdo bude dnes vítěz. Pak tam najednou byli všichni. Kluci z Tábora, Domča, Jirka (ten mi ukázal kudy se poběží, moc se mi to nelíbilo – zlatá nevědomost) s částí CBC teamu, staří pardálové a prostě hrozně známých. A mimo ně i nových tváří, ze kterých se zase několik stalo známými a kamarády. Prostě standardní předzávodní sranda. Naštěstí vždy skryje mou nervozitu.

Bolest pár set metrů před cílem
Bolest pár set metrů před cílem

A už se stálo na startu, hezky po Honzově boku a běželo se. Ještě před startem rychlé zhodnocení soupeřů, a jelikož nikdo koho bych znal kromě Honzy nebyl na dohled, sebedůvěra se vrátila. První kilometr byl více než svižný, ale běželo se mi krásně. Vedle mě Honza a ještě jeden kluk, mezi námi a zbytkem dost velká mezera. Jenže pak se silnice začala více a více zvedat a já usoudil, že se nechci zavařit a raději malinké polevení v tempu. I přes něj mi ale po dalším kilometru přišlo, že se mé nohy brodí čerstvým betonem a plíce se nacházejí přímo u komínu uhelné elektrárny. Najednou nohy neběžely. A to měla největší sranda teprve začít. A jaká byla!

Plní endorfinů
Plní endorfinů

Hned po proběhnutí vesnicí se už tak dost zajímavý sklon zvedl ještě víc. Nebudu lhát, připadalo mi to jako běh do kolmé stěny. Najednou kolem mě profrčel další závodník. Nevěřil bych, že někdo může při běhu do kopce vypadat tak čerstvě a nezadýchaně. Bylo poznat, že se jedná o jeho terén, na silnici nic moc (spíš nic), ale v kopcích najednou v nohách dynamit. Mě nějak kotel vyhasínal a spíš doutnal. Kopec se ještě víc zvedl a kdo mě nepředbíhal potom, klučina s roztrhanými Inov8, ze kterého jsme si dělali kvůli botám na začátku srandu. Jako by tam ani kopec nebyl, v běhu se na mě otočil a řekl, že už to horší nebude. Lhář jeden! Nebudu lhát, ještě se kolem mě prohnali dva závodníci. Dva staříci! Po x letech mě předběhli běžci, u kterých už od pohledu bylo jasné, že kategorie M49 dávno není jejich. Na porážky od M49 běžců si člověk zvykl, ale od M59?! Jako vážně?! Pak už za mnou nikdo nebyl, šílená mezera. A správně jsem tušil, že kopec bude ještě horší, byla tam i prakticky skoro kolmá stěna (možná lehce přeháním, ale přišla mi taková). Až jsem přešel do svižné chůze s rukami na kolenou. Že jsem funěl jako lokomotiva je všem asi jasné. A najednou asfalt, tedy poslední kilometr do cíle. Jak ten se vlekl! Uběhneš 500 metrů, zeptáš se člověka kolik ještě, on 600 metrů, zakleješ, pak po 200 metrech Dominiky maminka, prý 500 metrů, radši už jen mlčíš a doufáš, že to utrpení a potupa brzy skončí. Už nebojuješ s lidmi, časem, umístěním, ani sám se sebou, už bojuješ jenom s kopcem. Rád bych řekl, že jsem ho porazil, ale to bych přeháněl.

Pokec s Jirkou při vyhlašování
Pokec s Jirkou při vyhlašování

Dostal jsem od něj pěknou nakládačku. V cíli hned k občerstvení polít se vodou, až pak se mi podařilo vnímat ostatní. Honzík podle očekávání vyhrál, za ním klučina z juniorů a pak houf lidí a po něm já. Celkově asi 9. v čase 26:09. Necelé 4 minuty za vítězným časem 22:15 a podle všeho novým rekordem trati. Honza prostě běhá jinou ligu než ostatní. Ale jinak celkově neskutečná užívačka. Hlavně zjištění, že mě běh do kopce i přes bídné umístění hrozně baví a asi na něj začnu pořádně trénovat (kopce už zařazeny do tréninku). Co bylo dál? Užívání endorfinů, kecání se všemi, focení se, další povídání si a pak vyhlášení. I bídným pátým místem v kategorii jsem vyhrál základní tachometr na kolo. Dobře se mi podařilo kluky na trati věkově odhadnout, všichni starší kmeti byli z kategorie M59. Nikdo z M49 mě nepředběhl. Holt borci. I když jsem si dost jistý, že je znám ze závodů JBP a normálně jim na rovnějších tratích dávám kotel. Jo, specializace na kopce se pozná. A po vyhlášení to, na co jsem se nejvíc těšil. Společný seběh s Domčou a jejím kamarádem Lubošem zpátky do Prčice. Byl o kilometr a půl delší než výběh nahoru, ale šíleně krásný. Hlavně typický běžecký pokec o všem možném. Nakonec super den. Nakonec děkuji za pozvání a ukázání nové krásné akce.

Všichni vysmátí
Všichni vysmátí

Dva místní pouťáky – dvě vítězství

Radimovický koňák 2016

U mě už každoroční závod, který mám hodně rád. Také se jednalo o už třetí účast v řadě. Letos pro mě byla důležitá, protože se mi podařilo na loňském ročníku zvítězit a pozici jsem chtěl obhájit. Navíc mi hrálo oproti loňsku hodně věcí do karet – pohodovější práce než vloni, poslední měsíc celkem bezproblémový trénink, potíže se žaludkem vyřešeny a chuť vyhrát a běžet byla.

Přiznám se, že jsem neočekával žádnou těžkou konkurenci, tak jsem si dal týden před závodem hodně do těla. Několik dlouhých běhů, nějaká tempa, prostě nic odpočinkového. Taky jsem si řekl, že na nějaké 2 míle se přeci nemusím nijak extrémně připravovat. Možná den odpočinku před závodem mohl být…

Konec prvního kola - náskok už byl
Konec prvního kola – náskok už byl

Průběh závodu jsem hezky surově popsal na DM, takže budu citovat:

To je tak když vyhraješ a jsi maximálně nespokojený. Třetí účast, podruhé se mi podařilo vyhrát. Podruhé nespokojenost s výkonem a svým výsledkem. Prvně s Garminy na ruce, díky nim zjištění, že jedno kolo neměří 1600 metrů, ale asi 1670 metrů, což je přeci jenom rozdíl. Vloni čas 11:57, letos 12:17 (pořadatelé mi naměřili 12:34, ale v tomhle na 100% věřím svým stopkám). Letos tedy šílené vedro (asi tak 33°C ve stínu), šel jsem z plného tréninku a navíc nebyl nikdo kdo by mi pomohl závod roztáhnout. Za mnou prvních 800 metrů pověšený nějaký junior, mi došlo, že na pohodu nevyhraji, tak jsem za to musel vzít a utéct mu. Náskok nakonec asi minuta. Jsem ale nespokojený s časem, o 20 vteřin pomalejší než vloni mě šíleně štve! Kde vzali čas organizátoři vážně netuším… V neděli si spravím chuť!

Je jasně poznat, že spokojenost nebyla. Zpětně po nějakém čase hodnotím závod pozitivně. Nakopl mě zase k tomu lehce něco dělat s rychlostí. A dodal zjištění, že v horku se vážně špatně běhá… Loni 23°C a čas 11:57, letos 34°C a čas 12:17.DSC_0176

Ještě musím dodat, že jsem se po dlouhé době vytrestal vlastní blbostí. Padla volba na boty Vivobarefoot a k nim jedna blbost. Jedná se přeci o Viva, ponožky nejsou třeba. Taková začátečnická chyba! Nevěřit Vivám! Po těch necelých třech a půl kilometrech mi milé botky totálně sedřely kůži na chodidlech. Na levém tak špatně, že se nedalo do pořádku ještě teď. Ono se vždy rána přes noc lehce zatáhne a pak jí hned při tréninku zase strhnu. Ale už se blížím k vyléčení. 😀

Borecký běh – první ročník

První ročník závodu, který měl navíc start v Plané nad Lužnicí hned vedle mé práce. 😀 Povinnost se zúčastnit. Moc toho k němu není, pořadatelé totiž neudělali běhu žádnou reklamu, tak přišli prakticky jenom místní. Většina příchozích se přihlásila na 5 km trasu a tak 9 km moc lidí neběželo. Pro mě škoda, celé jsem si musel odtáhnout sám.384308__

Zábava po závodě
Zábava po závodě

Start byl rychlý, hned jsem šel do čela. Ještě před ním jsem se bavil s jedním běžcem, který byl hrozně vystajlovaný a vypadal hodně nebezpečně. Po sto metrech jsem se otočil a on už celkem daleko za mnou. Nebudu lhát, vypálil jsem na Tábor trochu zostra, první kilometr á 3:18. Pak lehké cílené zpomalení, protože začalo mírné asi 3,5 kilometrové stoupání. Trasa pro mě suprová, mám jí celkem naběhanou z tréninků. Na polovině lehký zlom a dva kilásky z mírného kopečku. Kontroloval jsem si vystajlovaného, ale nebylo se čeho bát, daleko za mnou nikdo. Na rovince před občerstvením jsem se pořád otáčel, až nakonec úspěch a objevil se za mnou. Mohl být minimálně 500 metrů za mnou a určitě se nepřibližoval, spíš naopak. Po občerstvení už jen dva kiláky a cíl. Bylo tam lehké stoupání na most přes dálnici (podobné jako na prvním kilometru), ale nějak nevadilo. Do cíle jsem si ještě zaspurtoval a nakonec 9.31 km za 34:17. Čas, který jsem si s aktuální formou předpovídal. Tak nějak jsem čekal, že nebude s kým běžet. Náskok na druhého nakonec necelé 3 minuty.13550986_10205347705326669_1243123474_n

SK Běžci kalichu

Jednalo se o první závod, kde bylo kompletní mužské osazení našeho nového amatérského klubu SK Běžci kalichu. Já první místo na 9 km trase celkově, Lukáš Boháč 2. v kategorii M39 na stejné trase. Na pětce zazářil Lukáš broukal krásný 2. místem celkově a ještě Matěj Věncek doběhl 3. v kategorii M39. Jelikož máme v plánu soustředit se hlavně na okres a jižní Čechy, tak jsme zatím moc spokojení. Jde to dobře.

SK Běžci kalichu - mužská část
SK Běžci kalichu – mužská část

Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.

6 hodinové kroužení Stromovkou

aneb 6/12h Self-Transcendence Run Prague 2016.

IMG_3184Po nevyvedeném PIMu jsem okamžitě hledal nové výzvy. Pavel z Babic mě překecal na jednu podzimní srandu a Jirka zas doporučit 24h na Kladně. Prý něco neskutečného. Vyprávěl o skvělém sebepoznávacím zážitku a hlavně o hromadě vynikajícího jídla na bezkonkurenční občerstvovací stanici. Po maratonu byl člověk plný endorfinů z doběhu a tak sám sobě odkýval všechno. Maraton vzala voda, týden po něm patřil regeneraci prakticky bez běhu a pak byla na místě dovolená. Před dovolenou jsem se tedy ještě stihl docela dost běžecky v tréninku vyšťavit, ale na ní bylo pohybu, kterému by se mohlo říkat sport, minimum.

IMG_3183Na dovolené se mnou byl mimo jiné Jirka a tak nějak mě při našich ranních klusech po písečných plážích nalomil jít si po příjezdu zaběhat 6 hodinovku. Jelikož mám nečekané výzvy rád, začalo vážné uvažování, že se zúčastním. Jeden z důvodů také byl, že se mi podařilo lehce na dovolené přibrat (ne moc, ale pocitově mi tělo říkalo, že se zpomalilo) a bylo na čase zase organismus rozhýbat. Konečné rozhodnutí jsem nechal na zpáteční cestu domů a jak se po ní budu cítit. Ono strávit víc jak 12 hodin v různých dopravních prostředcích a nebo čekáním tělu moc energie nedodá. Jenže tentokrát se z mých nohou nestalo pocitové olovo a já se rozhodl závod zkusit. Takže v rozmezí několika hodin opět vlakem směr Praha, tentokrát s taškou plnou běžeckých věcí.

IMG_3186
Zázemí

 

Starty v jednu hodinu po poledni mají výhodu v tom, že člověk nemusí vstávat nějak časně, pospí si, jede pozdějším spojem a na start přijde hezky odpočatý. A na jaký start! Jako by člověk přišel do oázy klidu. Probíhal závod, ale tak klidná atmosféra se jen tak nevidí. Počtářů sedělo za stoly jen pár, měli dost času odškrtávat své svěřence, nikdo nezmatkoval (když vzpomenu na naše vlastní pořádání…) a ovzduší bylo až ospalé. Takové krásné, ničím nerušené dopoledne, které doplňovali stále se usmívající běžci. Z nichž jsem dost znal osobně nebo od vidění. Také za sebou měli necelé 4 hodiny běhu. Registrace pro můj závod ještě nebyla otevřená, tak jsem chvilku fotil a následně sluněním strávil chvilku do jejího otevření. Proběhla během chviličky, jen triko neměli v mé velikosti – aspoň měl táta měl radost. V registračním formuláři byla i kolonka „Váš dnešní cíl:“ nebo tak nějak – napsal jsem do ní uběhnout alespoň 65 km. (Jirka mě tipoval minimálně na 75 km, ale já se znám a tak byl cíl malinko nižší. Také sebedůvěra byla po dovolené nižší.) Po registraci líné projití tratě v protisměru proložené fanděním a povídáním s běžci a nakonec hodinové leháro na úžasně měkké trávě spojené se sluněním. Až se mi nakonec vůbec nechtělo jít běhat, ležení najednou vypadalo jako jasná volba.

Přibližně hodinu a čtvrt po startu
Přibližně hodinu a čtvrt po startu

Nedalo se nic dělat, dopajdal jsem se do převlékárny, hodil na sebe věci, ještě si došel na záchod a už jen čekat na start a čas si krátit kecáním s Evženem. Byla pohodička, tedy až na horké dusno. Přes 24°C, nic moc ovzduší pro následujících 6 hodin strávených v běhu. Nedalo se nic dělat, muselo se běžet. Na startu nás stálo necelých 40. Najednou se řeklo „start“ a my vyběhli.

Hodinu a čtvrt, to bylo stále hej!
Hodina a čtvrt běhu, to bylo stále hej!

Původně byly mé představy o tempu cca 5:00/km. No, představy jsou jedna věc, realita jiná. Najednou se mi nohy točily 4:30 za minutu a tělo se naprosto spokojeně pohybovalo vpřed. Řekl jsem si, že dám na pocity a poběžím podle nich. (Chyba! Obrovská chyba!) Přibližně 300 metrů přede mnou běžel první běžec na 6 hodinách, nějaký Němec. Za mnou dlouho po dvou kolech prázdno. Pokud tedy nepočítám pořád někoho z 12 hodin. Začátek byl opravdu až moc rychlý, ale zase dobře utíkal. Deset kilometrů uteklo jako nic a já teprve začínal cítit, že se tělo pořádně zahřálo. Kilometry tam padaly někdy i k 4:20/km a pořád se běželo dobře, jak by taky ne jenom po hodině běhu. Po dvou hodinách už jsem vedl šestihodinovku (Němec vypadal hodně špatně a rapidně zpomalil) a dělal si malinký náskok. Bavilo mě to, pořád se bylo s kým bavit nebo aspoň v rychlosti prohodit pár slov. Na dlouhé rozhovory došlo později při krizi. Byla očekávána, věděl jsem, že po takovém začátku musí přijít trest. Někdy kolem třetí hodiny běhu se podél trati pohyboval Radek se Satanem, povzbuzovali, kecali s běžci, dělali mobilní občerstvovací stanice a prostě odlehčovali atmosféru. Ještě, že přišli tak brzo, kdyby mě viděli jen o hodinu později, asi by mě nepoznali. 😀 Maratonem se mi podařilo proběhnout naprosto v poklidu bez sebemenšího problému v čase 3h22m. Byla to taková užívačka. Počtáři pokaždé zafandili a mě běh stále bavil. Hlavně asi proto, že po dlouhé době vůbec nezlobil žaludek a já i po třech a půl hodinách běhu necítil ani sebemenší náznak problémů. To bylo na celém odpoledni úplně nejlepší.

Celkové výsledky
Celkové výsledky

Abych se konečně dostal k tomu hlavnímu – KRIZE. Krize nejenom s velkým K, ale prostě MEGA krize. Kolem čtvrté hodiny a asi kolem 48. kilometru mi najednou kleslo tempo. Energií to nebylo, ta se mi dařila doplňovat. Z občerstvování se mi podařilo udělat si malý systém, od začátku každé tři kilometry pití, další tři pár soust s pitím a tak pořád dokola. Hlad nebyl, žízeň ani dehydratace také ne. Jen šílené vedro. Jako jediný jsem běhal bez trika, což malinko pomohlo. Ale krize přišla i tak, přeci jen tělo takovou vzdálenost dlouho neběželo a podařilo se mi narazit na jeho hranici. Bylo třeba jí jenom překonat. Moc mi to nešlo. Po 4 a půl hodinách běhu jsem na tom byl tak špatně, že se mi nedařilo držet tempo ani s Pavlem na 12 hodinovce. On měl už 9 hodin v nohách! Já se svým walking dead stylem se mu nemohl rovnat. Dorazil jsem k němu, povídali jsme si a on najednou, že jdeme. Rozběhl se pětkovým tempem, vůbec se mi nedařilo se ho držet. Tak špatně na tom mé tělo zrovna bylo. Ale co, aspoň se mi podařilo seznámit se s novými lidmi a hodně dobře pokecat. Úplně skvěle se ploužilo a povídalo s Aničkou, která byla v rodinné štafetě na 12 hodinách. Měla pro mě ideální tempo a i témata byla zajímavá. Krize trvala přes hodinu. Přes hodinu šourání se, vypadání na umření, bylo to tak hrozné, že si i pořadatelé mysleli, že ukončím nebo se na běh vykašlu. V této hodině se mi zdárně povedlo ztratit první pozici na šestihodinovce a k mému překvapení i druhou. Vůbec nevím kde mě první předběhl ten druhý. Naštěstí třetí místo bylo dobře ohlídané, díky značnému náskoku z prvním čtyř hodin. Ale co se nestalo?! Já se opět rozběhl. Takových 50 minut do konce najednou všechny problémy přestaly a tempo se zase vyhouplo z 6:30/km na 5:00/km a i rychleji. Zase se mi dařilo předbíhat ostatní a hezky stahovat Němce na druhé pozici. Už si nebylo s kým povídat. Popravdě to ani nešlo, najednou byl můj dech šíleně hlasitý. Tělo jelo na poslední zbytky energie. Na jídlo už nebylo pomyšlení, jediné co fungovalo bylo pivo 50/50 s coca colou. Vždy kelímek a jako by mi někdo zatopil pod kotlem. Posledních 20 minut tempo na cca 4:40/km, vůbec netuším kde se ta energie v mém těle vzala. Deset minut do konce jsem probíhal startem a vyžadoval po organizátorech vlaječku (do posledního kola jí dávali a běžci pak po zatroubení nechali vlaječku na místě), jenže oni můj požadavek odmítli, že minimálně jedno kolo ještě dám. Tělo bolelo, dýchat mi nešlo, předbíhal jsem jednoho běžce za druhým, v obličeji výraz šíleného utrpení, ale nakonec se podařilo. Kolo jsem probíhal se značnou rezervou. Do zatroubení se mi podařilo uběhnout ještě kilometr.

Vyhlášení 6 hodin
Vyhlášení 6 hodin

Poslední hodina mě šíleně napumpovala. Tělo sice bolelo, ale únava byla ta tam. Naprosto plný adrenalinem. I organizátoři koukali kde se to ve mně vzalo. Taková má malá osobní show (hlavně pro sebe samého). Po konci hned směr občerstvovačka pro věci a hlavně se konečně pořádně najíst. Pavel už tam byl a ládoval se. O občerstvení nebylo moc zmínek, byla by škoda se nezmínit. Nejlepší občerstvovací stanice co se mi kdy podařilo vidět a při závodě z ní jíst. Ani Francouzi v Nantes neměli tak skvělé občerstvení. Na výběr bylo z ani nevím kolika druhů studeného a teplého pití, u studeného včetně piva. Jídlo měli jak pro masožravce, tak i pro maso odmítající část běžecké komunity. Nápojová část skvělá, ale to jídlo. Co se týkalo jídla, naprosto bezkonkurenční. První možnost dát si během závodu sushi se mi poštěstilo až zde. Řeknu to jednoduše – Sri Chinmoy Team prostě umí. O večeři před vyhlášením a příjemném povídání během ní ani nemluvit.

Výhra s diplomem
Výhra s diplomem

Nakonec více než povedený den. Podařilo se mi překonat vzdálenost napsanou při přihlášení, a naopak se mi nepovedlo přiblížit ani trochu Jirkovo tipu z Řecka – 75 km je vážně moc. Suma sumárum 6 hodin běhu a ne špatných 68,2875 km. Stačilo na třetí místo celkově i v kategorii. Ale hlavně, zas mě šíleně chytly dlouhé běhy. Po dlouhé době jednoduše spokojenost.

Výsledky: stromovka-2016-all_0