Dovolená v Rakousku opravdu levně – 2. polovina

Pokračování předchozího reportu: http://kaen.cz/2016/08/21/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-1-polovina/.

Den třetí – pondělí

Doba spánku asi nikoho už nepřekvapí. Zase kolem 10 hodin. Musím říci, že tak dobře odpočinutý jsem už dlouho nebyl. Plán jednoduchý – dopoledne sport a odpoledne přesun k Zell am See a snad koupání.

Já zvolil oběh Mondsee, můj tip byl, že jezero nemá kolem víc jak 25 km a tudíž se mi zdálo jako ideální volba. Kolem celého jezera se dá krásně běžet. Dokonce lehce přes kilometr i tunelem pro cyklisty a pěší. Chvílemi vede cesta krapet nad hladinu do kopců, ale jinak je člověk skoro pořád u vody. I nebezpečnější úseky s auty se dají odpustit. Jsou vlastně jenom dva kde nejsou chodníky ani stezka, jenom krajnice. Naštěstí nejsou dlouhé. Po dvaceti kilometrech mi nohy hlásily, že mají pomalu dost a rády by skončily, ale nedalo se nic dělat, auto bylo na odpočívadle u jezera a muselo se až k němu. Poslední tři kilometry už známá trasa z předchozího dne. Běželo se kolem parkoviště ferraty a tak jsem ze zvědavosti koukal na kopec jestli někoho neuvidím, ale i přes značné množství aut se mi nepodařilo nikoho vidět. Možná kdybych si vzal brýle, přeci jenom je od parkoviště skála značně daleko.

Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)
Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)

Odhad byl skoro přesný, netrefil jsem se jenom o necelý kilometr, reálně má oběh 25,85 km (kilometr a kousek přidá tunel). Doběh byl dnes jiný než předchozí den, Renča přijela jenom chviličku přede mnou. Také objížděla jezero a k tomu se ještě stavila ve městě na kafe a nakupovat suvenýry. Dali jsme naše klasické strečinky (většinou i lehce posiluji, na dovolené vypuštěno), já se vykoupal, pak snídaně a mohlo se vyrazit.

Přesun k Zell am See byl bezproblémový. I když jedna věc nás překvapila, že jsou všechny obchody zavřené. Do obchodu jsme chtěli pro nějaké drobnosti, jinak jídla bylo dost. Až po chvíli nás napadlo podívat se do Renči diáře na státní svátky v Rakousku a bingo, do jednoho se nám podařilo trefit. Cestou zastávka v McDonald dobít si všelijaké elektronické věcičky. Mně osobně hlásila baterie Garminů, že jí dochází šťáva. A bez nich by se mi to nelíbilo, chtěl jsem mít všechny běhy pokud možno zazanamenané (což se mi nakonec moc nepovedlo). Zmrzlina a hranolky pro mě byl jen příjemný bonus. Koukl jsem na hromadu zpráv na telefonu a s radostí zase telefon vypnul. Bylo mi bez něj krásně. Zastávka nám zabrala necelou hodinu a zase se pokračovalo.

K Zell am See se nám podařilo dorazit někdy kolem druhé. Chvíli jsme jezdili kolem jezera (v porovnání s Mondsee se jedná o malý rybníček) a hledali místo kde zaparkovat, pokud možno i na noc. Renča chtěla risknout parkoviště u koupaliště, já zase malé parkovišťátko vedle silnice o kus dál. Ani na jedno místo nakonec nedošlo. Popojeli jsme kousek zpátky a zaparkovali na parkovišti vedle kempu Seecamp. Nakonec nejlepší volba. Kousek dál byl pramen s pitnou vodou a jezero bylo jen 50 metrů daleko. Pramen je silné slovo, napuštění všech našich nádob nám zabralo minimálně půl hodiny, ne-li déle. Jednalo se jen o takový čůrek. Ale co, času bylo habaděj a dalo se kochat okolím. Jen počasí moc nepřálo a bylo takové přeháňkové počasí s chladným větrem. Renča chtěla jít hrozně plavat, dokonce si na plavání vzala k vodě i věci, ale nelíbily se jí řasy, takže z plavání sešlo. Já šel s ní, ale dopředu mi bylo jasné, že do vody nepůjdu. Jelikož jsme drzí Češi, v klidu jsme se v kempu vysprchovali a využili tamních služeb. Pro podobně smýšlející cestovatele jako my, v Seecampu je možnost sprch a sociálů a free wifi (ta mě zajímala až druhý den večer). Člověk se jen musí tvářit jako jeden z ubytovaných. Hledání místa na zaparkování a napouštění pitné vody zabralo docela dost času a najednou byl zase večer a tradiční vaření následované četbou.

Jen vsuvka bokem. U Zell am See mě zarazilo, kolik se tam pohybovalo a podle všeho i bydlelo muslimů. Jak bych to řekl, nejsem žádný velký rasista nebo podobně, ale vlastně jsem ještě neměl moc možností vidět a pozorovat nějakou jejich komunitu. Pro mě osobně hrozný nezvyk, jak všechny jejich ženy a dívky chodily zahalené. Když jsme minuly několikátou starší paní celou v černém, vzpomněl jsem si na kreslený vtip, co jsem jednou viděl na facebooku – několik zahalených žen stálo na ulici kolem stojanu plného naprosto stejných černých hábitů a nemohly se rozhodnout, který si koupí. Tomu se říká dilema! Vrátím se k věci, o muslimech píši proto, že kdyby k jezerům v Rakousku měl v plánu jet někdo kdo muslimy nemá rád, nebude se mu tam moc líbit. Zpětně si uvědomuji, že jich hodně bylo i u Mondsee.

Den čtvrtý – úterý

Pro mě naplánovaný den bez běhu. Ono naběhat ve třech dnech po sobě přes 60 kilometrů a doplňovat je ještě jinými aktivitami je pro mé tělo celkem dost. Nohy byly takové všelijaké, pauzu potřebovaly. Ale to bychom nebyli s Renčou sportovci, aby nebylo na programu dne něco lehce bláznivého. Rpzhodli jsme se pro vyjetí GrossGlockneru na kole. Mělo jenom jeden háček. Sice jsem si kolo vzal, ale bylo s prázdnou duší. Nejdřív výměna, nafouknutí a pak až jízda. Při výměně za novou kontrola pláště i ráfku a po nafouknutí a kontrole, jestli neutíká ventilek, se mohlo jet. Překontrolování všeho proběhlo pro jistotu, s kolem se mi už několik týdnů táhnou problémy a pořád ucházelo. Tentokrát už jsem doufal, že je problém vyřešen.

Ještě bych se rád zmínil o Renči včerejší přípravě na cestu. Nikdy bych nevěřil, že tolik podpůrných přípravků je na jednu několikahodinovou vyjížďku třeba. Jako běžec zúčastňující se „dětských“ ultramaratonů a trénující na ně, mám na věc asi poněkud jiný názor. Nejdřív si připravila tekutou výživu rozmíchatelnou do vody. K ní iontový nápoj do druhého bidonu. Následovaly všelijaké gely – banánové, s jednou dávkou kofeinu, se třemi dávkami a ještě jiné, každý pro pomoc při jiném typu krize. Pak se zabalily sušenky – s těmi jsem jako s jedinými souhlasil. A to je vše co pamatuji, protože toho bylo ještě víc. Na můj vkus až šíleně moc chemie. Co jí to v tom Portugalsku učí? Dle mého názoru by mělo jít zajet takovou vyjížďku prakticky nalačno. Ale abych netrhal partu, zabalil jsem si alespoň sušenky.

Tož jsme ráno vyrazili. Renča na mě brala ohledy a neujížděla mi. Ono se jí její silnička vždy najednou rozjela a já se svým starým trekem mohl tak leda koukat. Po krátkém zastavení u koupaliště na záchod mi došlo, že jsem si zapomněl pití. Naštěstí byla cestou po nějakých 9 km Billa a jelikož už nebyl svátek a měla otevřeno, pití bylo kde koupit. Přibral jsem k němu ještě jednu Milku, jako takovou odměnu za zdolání vrcholu. Po krátké zastávce se jelo dál. Od Billy už jenom stoupání, nejdříve mírné a postupně přiostřovalo. Za druhou vesnicí už regulérní kopec. Což, mně problémy nedělal, ale Renče jo. Já totiž mám na kole spoustu malinkých koleček a tudíž je jízda s ním hodně lehká. Zato Renči silnička má klasicky jen dva kotouče, ale ten menší moc do kopců není. Bylo na ní vidět, že není žádná sranda do toho kopečku šlapat.

GlossGlockner
GrossGlockner

Chvíli to trvalo, ale najednou jsme byli u brány s mýtem pro auta. Cyklisti naštěstí zadarmo. Ještě před dosažením tohoto výjezdního bodu se mi při jedné z pauziček podařilo zjistit, že mé zadní kolo je měkčí než ráno. Potvrdila i Renča, což mi klidu nepřidalo. Při průjezdu kolem brány se ještě dalo, ale o necelé dva kilometry výše už mi začalo být jasné, že se nahoru asi nepodívám. Pro zlobivé zadní kolo můj pokus skončil. Hezky jsem otočil zpátky a doufal, že sjedu co nejdál. Renča pokračovala nahoru.

Moc daleko se mi dojet nepodařilo. Na parkovišti za mýtnými branami byl pro mě konec. Kolo totálně měkké, dál leda po ráfku. Nechtělo se mi riskovat zničení kola, takže tato eventualita padla. Sedl jsem na parkoviště a přemýšlel co budu dělat. Při tom se mi podařilo spořádat celou čokoládu a zbytek sucharů co jsem měl s sebou. Po 20 minutách mě situace přestala bavit a pomalu mi začalo docházet, že jinak než po svých to nepůjde. Nikdo na místě pumpičku neměl a ani mi nemohl jinak pomoct. Ptát jsem se zkoušel. Tak jsem kolo vzal, hodil do vysoké trávy mezi parkovištěm a potokem, přidal k němu helmu a pomaličku se rozběhl zpátky k autu. Krásný den bez běhu…

GrossGlockner
GrossGlockner

I když většina cesty vedla z kopce, vůbec se mi neběželo dobře. Tělo ani mysl na běh prostě nebyli v ten den připravení. Asi po půl hodině běhu mi došlo, že si vzdálenosti pamatuji asi špatně. Myslel jsem, že Billa je cca 8 km daleko. Nebyla, došlo mi, že musí být okolo 12 km. Bylo mi těžko, čokoládu jsem snědl ještě v době, kdy o běhu nebyla v myšlenkách ani zmínka. Navíc pražilo slunce, bylo bezvětří a prostě horko. Prostě mi celý běh nešel. Na prvních 15 kilometrech jsem musel pro divné pocity v celém těle dvakrát zastavit. Pak už by to i celkem šlo, ale začala se ozývat čokoláda v žaludku. Dělal tam pěknou paseku. Naštěstí začala dělat problémy kousíček před koupalištěm. Vysvobodil mě tamní záchod. Netuším co bych bez něj dělal, asi by celá situace nedopadla dobře. Dál už byl běh lepší a zbývajících necelých 5 kilometrů jsem zvládl v pohodě. Nikam jsem se ovšem nehnal.

Po doběhnutí vypit asi litr vody. Běhat v horku bez vody mi jde tohle léto nějak hůře než minulé. Napsal jsem Renče kde je, abych se s ní náhodou někde neminul, a rozjel se autem pro kolo. Při příjezdu na parkoviště mi Renča napsala, že zrovna dorazila na vrchol. Jak já jí záviděl! Pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání jsem chodil máčet nohy do ledové horské bystřiny. Voda byla vážně jako led, nikdy se mi v ní nepodařilo vydržet kvůli bolesti z chladu moc dlouho. Aspoň jsem proceduru opakoval třikrát, aby měla alespoň nějaký účinek. Že bych tedy cítil nějaký rapidní rozdíl se říci nedá, ale věřil jsem v pozitivní regenerační účinek. Mezi chozením do potoka se mi podařilo nalézt free wifi a hodit foto na instagram. Renča přijela si po 45 minutách. Ten sjezd musel být úžasný. I když, jeden její prsteníček vypadal díky silnému brždění pěkně ošklivě nateklý. Každý kdo by jí chtěl nandat prsten by určitě pohořel.

Ledárna!
Ledárna!

Jedno vyjetí kopce (v Renči případě) a seběhnutí pro kolo (můj případ) zabralo většinu dne. Už byly asi 2 hodiny odpoledne a oba dva jsme byli naprosto hotoví. Po rychlém dokoupení zásob v Bille směr koupaliště a nicnedělání. Já vzal knihu a Renča tréninkový deník. Koupaliště u Zell am See je zajímavé. Do vody vede asi 50 metrů dlouhé molo z barelů. Ale na skákání do vody to není. Na konci mola je vody asi tak po pás. Ano, Zell am See je dost mělké několik desítek metrů od břehů. Nepodařilo se mi dojít tak daleko, abych nestačil. Alespoň, že plavat se dalo bez odřených kolen. Voda jako vždy naprosto úžasná. Navíc měli na koupališti všelijaké atrakce pro zpříjemnění času a všechny zadarmo. Z toho co jsem viděl tak dva kurty na beach-volley, slackline, stůl na stolní tenis, ndřevěnou hru kde se dva týmy snažily navzájem srazit dřevěné špalíky a ještě další, bohužel si nepamatuji. K tomu vynikající zmrzlina. Opět skvělé odpoledne. A to, že místo předem hlášeného deště bylo nádherně s občasným mráčkem, byl jen příjemný bonus navíc. O panoramatech všude kolem se snad ani nemá cenu už zmiňovat, ještě vy všem přišlo, že jsem až moc velký romantik.

Den pátý – středa

Den, který utekl jako voda. Já ho začal oběhem jezera. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel. Zell am See je vážně malinké jezero – po obvodu má pouze 11,6 km. Abych naběhal alespoň něco, protáhl jsem si trasu do vesničky vedle a nakonec skončil lehce přes 15 kilometrů. Samá rovina. Ale co se dalo dělat. Opomněl jsem zmínit, že náš pobyt byl v týdnu před Ironmanem. Všude byly značky, cedule, reklamní plakáty a hlavně už se sem tak objevil i nějaký triatlonista. Při pohledu na okolní kopce mi bylo jasné, že o lehký triatlon se nejedná.

Zell am See
Zell am See

Už ráno mi bylo jasné, že se jedná o poslední běh a vlastně i den. Večer jsme byli sednou s renčou na internetu a ona zjistila, že jí jednou špatně spoje z Prahy domů a musí jet už ve čtvrtek. Já už byl vydovolenkovaný dost a s podobnou délkou v Rakousku jsem původně i počítal, tak za mě pohoda.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po všech našich trénincích, jídle a posílání pohledů přišel čas na přesun zpátky k Traunsee. Já chtěl hrozně moc vylézt jednu ferratu, kterou se mi podařilo zahlédnout. V sobotu na ní byly zástupy, ale mé tušení mi říkalo, že dnes na ní budu sám.

Po příjezdu na místo (stejné jako první den), cestou se mi podařilo omylem odbočit o 10 kilometrů dříve k jinému jezeru, jsem se hned vydal nahoru. Bohužel sám, Renče se nechtělo a spíš se cítila na plavání, protože ranní se jí moc nevyvedlo. Chvíli mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. O ferratě zase napíši až později, snad se jen zmíním, že po 4 hodinovém trmácení se mi podařilo vrátit k autu a byl jsem rád, že se mnou Renča nebyla. Moc by se jí zpáteční cesta nelíbila.

Západ slunce
Západ slunce

Večer už jenom koupání se v jezeře, zdravé vaření a při večeři si užívání západu slunce nad kopci u jezera. Krásný pohled. Prostě taková pěkná tečka.

Západ slunce podruhé
Západ slunce podruhé

Cesta zpět a zhodnocení

Vstávalo se brzy aby se stihlo být včas v Praze. Že bylo opět krásné ráno se snad ani nemá cenu zmiňovat. Cesta proběhla dobře, vše se stihlo a všichni domů dorazili v pořádku. Tím bych celou cestu odbyl.

Co se týká našeho putování po jezerech, neskutečně jsme si ho užili, viděli spoustu míst a hlavně si dali pořádně do těla. Cestování a spaní v dodávce má určitě své kouzlo. Sice nás čas od času ráno probudily hlasy kolemjdoucích nebo v noci bouřka s vydatným burácením vody o střechu, ale vše se dá odpustit. Pro mě na dovolenou super, kdybych chtěl v autě trávit více času a třeba bydlet (jak má v úmyslu Renča), asi bych si vnitřek auta pořádně upravil a možná i lehce zateplil. Bylo by pak v autě tepleji a hlavně méně hluku.

Sportovně více než spokojen. Za 5 dní se mi podařilo naběhat cca 103 km. Když vezmu v potaz, že každý den byly nějaké další aktivity, dostalo tělo pořádný impuls. Sice jsem si nemusel výlezem na ferraty nad Traunsee ve středu odpálit stehna na další tři dny, ale to k tomu patří. Věřím, že jim to jenom prospělo a posílily z toho.

A na kolik celá ta 5 (6) denní sranda vyšla? Jen pro informaci – ujeli jsme nějakých 1200 km, objeli tři jezera, vařili si na plynu, jídlo měli koupené do zásoby a strávili v Rakousku celkem 6 nocí. Já se osobně vešel pod 2500 Kč a myslím, že Renča na tom bude podobně. Prostě super dovolená za hubičku. Doporučuji vyzkoušet.

Dovolená v Rakousku opravdu levně – 1. polovina

aneb běhání a jiné aktivity kolem úžasných jezer. Tentokrát jeden z příspěvků nejenom o běhu. Prosím nečekat žádnou vysokou češtinu, vše napíši jak mi přijde pod prsty. To víte, stále plný dojmů.

Dovolená, na kterou jsem se těšil opravdu dlouho. Na jaře vypadalo, že na se bude jednat o cyklodovolenou na těžkou po Rakousku s partou přátel, ale bohužel se nám nepodařilo sladit termín. Nakonec jediný, kdo v plánovaný termín mohl, byla Renča. S kým na aktivně trávenou dovolenou jet raději, než s kamarádkou triatlonistkou, že? Řeknu předem, že už dlouho se mi žádná dovolená tak nelíbila a nebyla tak uklidňující. Navíc prakticky nic nestála.

Návod na prakticky zadarmo strávený skoro týden u jezer v Rakousku je jednoduchý. Vezme se velká dodávka, do ní dvě molitanové matrace, naloží potřebnými věcmi na sport a vaření, přidá nejlepší spolucestující a jede se. Spí se těsně (pokud je možné) u hladiny jezer v autě, přemisťuje se podle aktuální nálady a prostě se nic neřeší. Toť jednoduchý recept na bezkonkurenčně nejlepší dovolenou.

Náš hotel na 4 kolech
Náš hotel na 4 kolech

Den odjezdu

Odjezdový den nebyl vůbec jednoduchý. Abych se přiznal, lehce jsem si problémy způsobil sám. V práci pohoda, ale jeden můj bokovkový projekt trochu změnil datum odevzdání na okamžitě (páteční odpoledne). Ještě večer před odjezdem jsem do půlnoci rýsoval a dodělával v rychlosti resty, aby bylo vše pro stavební úřad hotové. Podařilo se. Vstávání muselo být před pátou ráno (základními počty každý dojde k výsledku, že spánek opravdu nebyl dostatečný) abych v práci mohl skončit o hodinu dřív, stihl zajet za architektem dořešit poslední drobnosti kolem projektu a hotový projekt odevzdal klientce. Takové ty klasické hoňky těsně před odjezdem. U mě už pomalu klasika.

Naštěstí vše klaplo a já si mohl ve smluvenou hodinu vyzvednout u bratra dodávku (že jí musel ve dnech před odjezdem nechat v rychlosti opravit snad ani nezmiňovat), naložit jí věcmi a jet pro Renču do Prahy. Vše klapalo dobře, tedy až k Benešovu. Díky práci našich pilných silničářů je klasická cesta kolem města rozkopaná a musí se projíždět městem. Asi si dovede každý představit, že kolem čtvrté v pátek odpoledne není ostatních aut zrovna málo. Přesně situaci vystihne popis – v takové koloně už jsem pár let nestál. Přibližně kilometr před městem začala a pak se posouvala rychlostí asi 50 metrů za 5 minut. Prostě žádná sláva, bylo mi jasné, že v domluvenou dobu nejsem schopný v Praze být. Navíc mě v koloně začal zmáhat nedostatek spánku. Nezbylo nic jiného, než zavolat Renče, že bude muset popojet vlakem až do Benešova.

První bordel
První bordel

Naštěstí to vzala v dobrém a vlak do Benešova stihla. Já mezitím hodil v autě dvacet, až tak, že na mě musela Renča čekat. Ale jenom minutku či dvě. Každopádně jsme se shledali, naložili věci a vyrazili. Cestou se ještě stavili u mě doma v Táboře pro kolo a pak konečně jeli. Když Renča viděla v Benešově tu kolonu a hlavně před ním, tak pochopila, že jsem nechtěl riskovat cestu do Prahy s nejistotou kdy bych do ní dorazil. S malou zastávkou v Budějovicích na nákup už cesta probíhala naprosto bez problémů.

Celý odjezd se nám posunul a tak ani nebylo divu, že na hranicích za Kaplicí jsme byli až někdy kolem půl desáté. Nic moc čas na plán dojet k Mondsee ještě ten ten. Možná by se i stihlo, jenže to bychom se nesměli stavět ve městě Freistadt pro dálniční známku. Při jejím kupováním lehké faux pas. Připraven na rozhovor v němčině mě úplně zaskočila česky mluvící prodavačka. Až tak, že mi musela třikrát říci sumu co po mně chce. Potřetí už jsem jí zaregistroval a vyndal peníze. To se prostě nedělá, člověk je připraven na cizí řeč a najednou čeština!

Hledání náhradního spaní
Hledání náhradního spaní

K jezeru Mondsee se nám dorazit nepodařilo. Za prvé začalo velmi brzy na dálnici vydatně pršet a moc nebylo vidět. A za druhé na mě začala opět padat únava a nechtěl jsem riskovat. Renča byla vybavená super tabletem se skvělou mapou Rakouska a rychle našla pro nocování alternativu u jezera Traunsee, od kterého jsme se nacházeli jen pár minut jízdy. Napodruhé se nám podařilo k němu trefit, neodřít v úzké uličce žádné auto, zaparkovat hned u vody a po rozbalení matrací okamžitě po ulehnutí usnout. Jak mi vždy říkali kluci na intru – tvrdým horolezeckým spánkem.

Den první – sobota

Asi se nám den předtím nezdálo, ale oba dva jsme byli opravdu hodně unavení. Jinak si ani přibližně 10 hodinový spánek vysvětlit nejde. Ano, vstávání bylo až kolem deváté. Probudila náš čeština nějaké party, co zrovna šla do kopců nad jezerem. Prostě Čechů je v Rakousku plno a potkají se všude. O té partě ale mluvit nechci, když odešli, otevřeli jsme dveře. To byl výhled! Parkovali jsme hned u naprosto průzračné vody s krásným panoramatem kopců na druhé straně jezera. Kousek za vesnicí Ramsau, skoro až na konci Traunsteinstrasse kam se dalo dojet autem, dál byla už jenom závora. Všude kolem dechberoucí nádhera! Navíc podtržená krásným počasím. Vím, možná přeháním, ale jelikož na podobné výhledy nejsem zvyklý, prostě si je vždy neskutečně užívám.

Já měl hned jasno co budu dělat. Po vyčištění zubů hned v běžeckém. Renča zvolila neoprén a plavecký trénink. Po pomoci se zapnutím neoprénu už mi moc cukaly nohy a utekl jsem nahoru do kopců. Tak nějak nám s Renčou (hlavně jí) bylo jasné, že oběhnout jezero asi nepůjde, což se po kilometru běhu podél vody potvrdilo. Snahu o různé nalezení cest jsem měl, ale stejně byla nakonec jenom jedna volba. Zastavil jsem u pramene pitné vody, napil se a přitom si všiml směrovek pro turisty. Na jedné byl směr do kopce a čas 1:45 pro chodce. Směr i cíl byl jasný – nahoru, stále nahoru. Běželo se po hezké štěrkové cestě ze začátku lehce stoupající až k tunelům, v těch se sklon rapidně změnil a až do mé obrátky po 8 km na Garminech zůstal stejný nebo lehce těžší. Tunely za sebou byly tři a každý měl minimálně 250 metrů. GPS neměřila, zpětně jsem musel vzdálenost přidat. Po tunelech už jen stoupání a stoupání, čas od času předběhnutí nějakých turistů nebo dalších běžců. Po půlhodince se mi podařilo dorazit na cílové místo podle směrovek, být na místě o hodinu dříve než svižnou chůzí není špatné. Ještě jsem dalších deset minutek do kopce přidal a až pak se otočil. Na hodinkách na polovině 8 km bez tunelů. Zpátky z kopce hezky opatrně, ošklivý pád na jarní dovolené v Řecku na Korfu mě poučil. I tak byl ale sestup hodně rychlý. Po úpravě kilometráže nakonec naběháno 17 km, převýšení podle Garmin Connect cca 880 metrů.

První trénink
První trénink

Jak můj trénink byl super, Renče se moc nepovedl. Má špatné pocity z plavání v neznámé vodě, takže jen pár minutek. Ale jinak se nenudila, uspořádala a přeskládala věci v autě – najednou v něm byl pořádek a spousta místa. Po strečinku hned koupel v jezeře. Ledová voda, pro unavené svaly naprostá paráda. Pak snídaně a po ní konečně přesun k Mondsee.

Večerní výhled z auta
Večerní výhled z auta

Cíl na odpoledne byl jasný – ferrata Drachenwand. Ferraty (minimálně tato jedna) byly jednou z aktivit, kterou jsme na dovolené měli v plánu. Renča speciálně kvůli nim půjčila od kamaráda dva ferratové sety (sami je nevlastníme). Pro oba byla tato ferrata premiéra. Rád bych se rozepsal více, ale tuším spoustu textu, takže až v samostatném článku. Po sestupu jen sednutí do auta a přesun kilometr k jezeru se pořádně vykoupat a zrelaxovat. Už podruhé v jeden den super koupání. Místo na spaní se nalezlo lehce, vrátili jsme se na parkoviště pod Drachenwandem a prostě zakempili. Otevřeli dveře, vařili večeři, kochali se výhledem a k tomu si povídali nebo četli. Idylka. Lidí v autech tam spalo více, i jiní Češi. Večerní pohodičku navíc okořenil úchvatný měsíc nad Drachenwandem. Při zpětném pohledu nám stále nemohlo dojít, že se nám nahoru podařilo vylézt…IMG_3294

Den druhý – neděle

Jaké bolestivé vstávání! Takhle podobně mě stehna už hodně dlouho nebolely. Totálně rozmasakrované. Po včerejším kopcovitém dopoledním tréninku a odpolední ferratě se nebylo ani čemu divit. Únavu doložil i spánek, opět přes 10 hodin naprosté pohody. S Renčou jsme se shodli, že za dlouhý nepřerušovaný spánek může naprostá tma v autě. Naše dodávka totiž neměla vzadu žádná okna, tudíž ideální.

Po otevření dveří už bylo kolem nás plné parkoviště a slunce svítilo. Nahoře na stěně musely být pořádné zácpy. Dokonce přibily i cedulky s nápisem, že denní parkování stojí 2 Eura. Ještě večer tam na 100% nebyly. Za co ti Češi vše nemůžou, že? Okamžitě po vyčištění zubů jsme se s autem přesunuli k jezeru. Na řadě byl náš individuální dopolední program. U mě opět běh, Renča se rozhodla pro kolo a lehký cykloprůzkum okolí.

Brzké ráno a plno
Brzké ráno a plno

Běh byl moc pěkný. Zvolil jsem trasu od jezera do údolí, kterou jsem si vyhlédl den předtím z vrcholu ferraty. Slunce svítilo, bylo bezvětří, v údolí nádherné silničky a k tomu všichni lidé co jsem potkal byli usměvaví a zdravili. Hrozná užívačka. Byla by o malinko lepší, kdybych při každém kroku necítil stehna. Jako by mě někdo do stehen řezal nožem. Až tak dostaly den předtím zabrat. I přes jejich bolest ale celkem kvalitní trénink – 23,5 km v průměrném tempu 4:37/km, nastoupáno jen cca 250 metrů. Když nepočítám bolest nohou, ani mi nepřišlo moc namáhavé. Prostě paráda.

Druhý trénink do údolí
Druhý trénink do údolí

Renče se vyjížďka také povedla, když jsem se vrátil, už byla v pilném protahování. Musím uznat, že proti ní strečink osobně hodně flákám. Přistupuje k němu vážně zodpovědně. Osobně dám vždy po běhu jen rychlovku do deseti minut. Renča v něm má systém a opravdu protáhne celé tělo. Už vím na čem musím do budoucna (mimo jiné) zapracovat. Já dal svůj obvyklý strečink a po něm naprosto bezkonkurenční koupel v Mondsee. Co jsem ještě nezmínil, že oproti Traunsee je Mondsee krásně teplé. Jinak je čistota vody stejná.

Renča trénuje
Renča trénuje

Po snídani, vlastně snídani/obědu, se vymýšlely plány na odpoledne. Já navrhoval nějaký výšlap kopce, ale Renče se z důvodu rozbitých nohou nechtělo. Nakonec jsem jí dal za pravdu a tak padla volba na relaxační odpoledne u vody. Po půlhodině nám bylo jasné, že u Mondsee jen tak nezaparkujeme. Byla totiž neděle a všichni místní z okolí se přijeli v naprosto úžasném počasí vykoupat a strávit odpoledne u vody. Naštěstí Renča našla na tabletu malinké jezero Krottensee hned za kopcem nad Mondsee. Parkování bez problémů do 500 metrů od koupaliště. K dispozici zadarmo nádherná udržovaná louka i se záchody. Co víc si přát? Možná malinko teplejší vodu. Jak bylo jezero malé a výš, mělo dost studenou vodu. Ale dalo se. Renča si vzala neoprén a dala si pořádný plavecký trénink, já se jen slunil, užíval sluníčka a občas se pořádně zchladil. Po půl hodině kraula vylezla Renča ven. Musím říci, že na mě její plavecký trénink udělal dojem, sám bych podobného výkonu nebyl schopný. Zbytek odpoledne prostě odpočinkové.

Koupáni s panoramaty
Koupáni s panoramaty

Místo na přespání se pak večer také našlo hned, stačilo autem popojet 500 metrů na nižší parkoviště uprostřed lesů. Nespalo se u jezera ani pod ferratou a ani nebyl nějak úchvatný výhled, ale i tak pohodové místo. Po večeři byla Renča nějaká plná energie a dala se do vybalování Slackline, na parkovišti se nacházely úplně ideální stromy. Mně se moc hýbat nechtělo a má volba byla kniha – Zátopkovi a jejich život pod pěti kruhy (recenze brzy). Po pár minutách mi nedalo a musel jsem se jít na Renču podívat. Moc nepokročila a celkem s upínacím systémem ráčny bojovala. Jo, my kluci, kteří s ráčnou a pásy pracovali od malička, s tím nemáme nejmenší problém. Hned byla slackline na stromech. Ale byla dost vysoko, tak jen pár pokusů a hned se vše zase uklidilo. Navíc se už hodně setmělo.

Jeden z mála pokusů
Jeden z mála pokusů

K pokračování tudy: http://kaen.cz/2016/08/22/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-2-polovina/

Kladno 24h Self-Transcendence 2016

aneb 24 hodin běžeckého sebetrýznění za pomoci Sri-Chinmoy Marathon Teamu.

Nikdy by mě ani nenapadlo se podobné akce účastnit, jenže nepovedené závody mění často názor. Díky nepovedenému PIMu jsem šel z hecu už jednu delší akci než maraton a to 6 h Self-Transcendence Run ve Stromovce v Praze. Mé nohy a tělo po něm byly pěkně rozbité, ale znáte ty pocity. Tak nepříjemné, až se člověku zalíbí a masochistická část jeho osobnosti je touží prožít znovu. Po PIMu mě v hospodě Pavel pozval na první ročník říjnového Dalmacia Ultratrailu. Nejdříve jsem ho odmítl, ale po zjištění, že mají i dětskou trasu cca 110 kilometrů, mému souhlasu už nic nebránilo (již zaregistrováno a úspěšně zaplaceno). A jelikož je třeba na podobnou akci pořádně připravit tělo a mysl, rozhodl jsem se pro 24 hodinový běh v Kladně. Hezky mě na něj i nalákal Jirka. Jeho popisu šíleně dlouhého utrpení by neodolal každý alespoň trochu nenormálního ražení. Možná i maličko masochistických sklonů.  Já mu prostě nevěřil, že se jedná o tak hrozný závod a myslel jsem, že jenom přehání. Plán byl zúčastnit se a poznat na vlastní kůži pravdu. Že jsem předem v mysli koketoval s víc kilometry než byl výsledek nebudu tajit.

Předzávodní příprava

Trénink pár týdnů před závodem šel úplně sám. Průměrná kilometráž byla přes 110 km týdně a dobrá polovina tréninků v tvrdších tempech. Nejednalo se o žádné klusy. Předposlední týden se mi podařilo naběhat i přes 120 km, což bylo po dlouhé době konečně pěkné číslo na běžeckém tachometru. Momentální plán (až se dostanou nohy do pohody) bude se těch 120 nějakou dobu držet a pak se uvidí, jestli půjdou ještě navýšit.  Co mě velmi potěšilo bylo, že v tom předposledním týdnu jsem ani na chvíli nepociťoval únavu nebo nějaké podobné problémy. Jako by si tělo zvyklo na vyšší výdej energie. V týdnu před Kladnem už jenom pomalé klusy a spíš se šetřit, naběháno pouze lehce přes maraton. Dokonce byla příprava taková, že jsem chodil dřív spát a od středy pil hodně mladého ječmene. Díky naprosto skvělým pocitům připraveno nejel tělo, ale i hlava. Alespoň jsem si myslel, že je připravená.VýstřižekVečer před úspěšně odmítnuté všechny pozvánky na pivo a s dobrým pocitem v srdci se držel doma a nikam nešel. Příprava vybavení na závod mi zabrala o trochu více času než normálně. Člověk je zvyklý vzít si třeba na maraton boty, jedny trenky, triko s hodinkami a jde. Někdy ještě sluneční brýle. Tentokrát byl na místě lepší přístup, hlavně nic neponechat náhodě. Kromě výše zmíněného přibaleny kompresní návleky, nové ponožky, druhé boty, triko s dlouhým rukávem, větrovka, náhradní kraťasy a dlouhé kalhoty. Pro jistotu i kompresní podkolenky, kdybych během závodu dostal odvahu sundat stávající ponožky a vydržel pohled na stav nohou. Místo klasické hromádky prostě veliká hromada. Ke které ještě přibil raději i spacák a nafukovací karimatka. Sice nebylo v plánu spát, ale jistota je jistota. Když se sečte i nějaké jídlo s pitím, táhl jsem toho s sebou jak normálně na dvoutýdenní dovolenou.WP_20160729_20_00_24_Pro (2) (765x1024)Doprava na závod byla jednoduchá – před sedmou autobusem do hlavního města a odtud z druhé strany metropole dalším autobusem k nemocnici v Kladně. Na Nádraží Veleslavín na mě čekala Anička. Nejvíc bláznivá holka/běžkyně, kterou jsem zatím poznal. První setkání na 6/12 h ve Stromovce, kde běžela s rodinou štafetu na 12 hodinách. Po ne moc dlouhém pobíhání se přihlásí na 24 hodinový závod?! Neměl bych se divit, jelikož její rodina je trochu do ultra zapálená (taková ultra rodina), ale i tak měla a má můj neskutečný obdiv. Hlavně potom co v Kladně předvedla. Z Prahy do Kladna mi cesta utekla v mžiku. Hodně člověka uklidnilo, že nemocnice je od stadionu Sletiště opravdu za rohem. Stát se mohlo cokoliv, pomoc byla vedle. Já byl v klidu úplně, hlavně že se nejednalo o Táborskou nemocnici. 😀 Na místě dvě a půl hodiny před startem, podle mě ideální. Co mě hodně překvapilo bylo, že první závodník 48 hodinového běhu už měl natočených 200 km. Zase jsem si připadal jako v Praze ve Stromovce, bylo mi jasné, že jen minimum lidí na 24 hodinách jeho výkon překoná.

48 hodin závod po cca 22 hodinách běhu
48 hodin závod po cca 22 hodinách běhu

Pak už se začali scházet pomalu všichni a mezi nimi i dost známých tváří. Poslední hodinu před startem jsem proležel ve stínu na trávníku a prostě se snažil nehýbat. Začalo mi být nějak nepříjemně teplo a vypadalo to, že bude ještě víc horko. Nemýlil jsem se. Už jen poslední foto před startem a šlo se na to.

Mé místo na případné spaní v tělocvičně
Mé místo na případné spaní v tělocvičně

Závod – 1. polovina

Na startu rychlé popřání štěstí všem okolo a už se běželo. Ještě než se vyběhlo, vzpomínám, že se mi točilo v hlavě přání, aby žaludek vydržel co nejdéle a nezačal protestovat. Normálně si stoupám dopředu, tentokrát mazácky do zadních řad. Byl tam i Pavel Marek, takže správné místo. Závod jsem rozběhl s ním a držel jeho tempo. Jen mě překvapilo, jakým tempem se vepředu vyrazilo. Já byl rád za nasosání trochu Pavlových zkušeností. Točili jsme to spolu skoro 10 kilometrů tempem něco kolem 5:45-5:55/km. Podle mě a hlavně podle Pavla ideální na začátek. Byla to sranda, hrozně jsme pokecali, probrali různé závody, dostal jsem spoustu rad o 24 hodinovce a hlavně se parádně nasmáli. Jenže pak jsme se oddělili a už se potkali ve stejném tempu jen párkrát. Od té doby člověk točil sám a jen čas od času na chvilku s někým sladil tempo. Hlavně jsem si pořád opakoval nezrychlovat a k vlastnímu překvapení to dokázal dodržet.

Anička a má maličkost - ještě plni optimismu před startem
Anička a má maličkost – ještě plni optimismu před startem

Jenže pak přišla kolem třetí hodiny běhu krize. Ale ne taková, jaká každého běžce napadne. Tělo plné energie stejně jako na začátku. Problém byl hlava, jenže tentokrát se vydala do úplně nových nezmapovaných krizových oblastí. Mě to kroužení prostě totálně nebavilo, nemělo pro mě žádný smysl. Tělo v cajku plné energie, hlava rozsekaná a šprajclá – „Proč tady kroužím? Co si tím dokážu? Nebaví mě to!“ Snaha s hlavou bojovat byla, ale po další necelé hodině jsem uznal prohru. Nasadil těžký kalibr knihy do uší – Analfabetky od Jonase Jonassona. Léta už jsem s přehrávačem neběžel, jsem tvrdý zastánce a obhájce čisté hlavy a vlastních myšlenek. Jenže když všechny ostatní myšlenky vytlačí negativum, musí se ubít z vnějšku. Analfabetka byla skvělá. Najednou se nohy zase rozběhly a čas od času jsem se přistihl, jak se nahlas směji a ušklíbám. Čas od času se jiní běžci otáčeli, když jsem za nimi vybuchl smíchy. Do toho zase stejné tempo jako na začátku. Prostě pohoda, dokonce mě zase běh bavil.

Zázemí
Zázemí

Přibližně od doby nasazení přehrávače jsem i začal lehce jíst. Došlo mi, že bych měl, aby se žaludek nestáhl a v pozdější fázi závodu pak jídlo neodmítal. Každé dvě hodiny jem do sebe lupnul i kelímek mladého ječmene. Zpětně hodnotím jako zbytečnost. Nějak podle mě nepomohlo.

Zázemí podruhé
Zázemí podruhé

A pak přišlo veliké poučení pro příště! Z toho plyne i má rada pro všechny. Když půjdete na dlouhý závod, nemusí se jednat jen o 24 hodin, kupte si přehrávač, který dlouho vydrží. 😀 Můj umřel přesně po třech hodinách přehrávání, zrovna když se Analfabetka začala pořádně rozjíždět a tlemil jsem se pořád víc a víc. Jo, můj přehrávač za 200 Kč z Ebay už po těch letech v šuplíku dost ztratil kapacitu baterie. O víc než 50%. Tak jsem jenom prošel cílem k mým věcem, mp3 odložil a v hlavě přepnul na dalších necelých 18 hodin kroužení. 😀 Tak kde jsi ZENe? Čekal jsem na něj a on stále nepřicházel. I nějaké halucinace by byly lepší než co probíhalo. A ono nic! Prostě jsem se zatnul a začal kroužit. Ani nevím jak, ale prostě to pořád běželo tak nějak stejně. Ono i když se tempo malinko zpomalilo, přišlo mi tak nějak stejné. Pomalé až hrůza.

Zázemí po třetí (vpravo část stanového městěčka)
Zázemí po třetí (vpravo část stanového městěčka)

Snad prvně v životě, kdy mě běh totálně nebavil. Vážně nepamatuji, že by se mi něco podobného někdy stalo. A jak jsem k tomu přistoupil? Prostě jsem si řekl, že poběžím bez zábavy a prostě tam budu minimálně do sto kilometrů sekat jedno kolo za druhým. Světe div se, ale ono to fungovalo. Připadal jsem si jako stroj. Bez sebemenšího záchvatu uspokojení z pohybu nebo podobných pocitů jsem prostě donutil tělo k pohybu vpřed. Nebyla to zábava, prostě pohyb. Co taky jiného dělat, když už tam člověk jednou je, že? Alespoň, že ostatní můj přístup pobavil. Jasně, že jsem si své pocity nenechal pro sebe. Nejsem si úplně jistý, ale hranici 100 km jsem podle všeho protínal tak 45 minut před půlnocí. 11 hodin a nějaké minuty na 100 km? Spokojenost nebyla, ale ani nespokojenost. Věděl jsem, že ze začátku by byla blbost běžet rychleji. Po 100 km naplánována pauza na větší jídlo a hlavně výměnu bot. Mé NB Zante už dávno přestaly být komfortní a chtělo to něco širšího. Lepší boty než Salmingy Distance A2 prošláplé cca 1500 naběhanými kilometry snad ani nemohly být. Taková úleva…

Zázemí se stany podruhé
Zázemí počtvrté (stany)

Co jsem zapomněl zmínit, je žaludek. Začal se ozývat někdy mezi 4. a 5. hodinou. Nebudu lhát. Prostě jsem začal hodně často chodit na záchod. Frekvence byla asi tak dvě až tři kola. Opravdu nepříjemné a omezující, ale jak měl člověk vymleto, nenapadlo ho prostě řešení. Co jsem se nazkoušel žaludečních čajů a podobných nápojů, vždy zabraly jenom na chvilku. Až když jsem měl v nohách 100 km a zase po delší době se při kroužení zastavil na chodecký pokec u Aničky, poradila mi ať si zajdu pro Imodium ke zdravotníkům. Jak snadné! Imodium zabralo během chvilky. Zlatá Anička! Asi by mi to bez ní nedošlo a trápil se tam až do rána. Po Imodiu žaludek pevný jako skála, hned byl pohyb snadnější, když člověk nemusel poslouchat žbluňkání a přiznám, čas od času i zadržovat svěrače. 😀 Kdybych se snažil popsat, co ze mě vycházelo při čůrání, nešlo by mi to. Taková barva snad ani neexistuje, tedy když už ze mě něco vyšlo. Vypadalo to na dost přetížené ledviny, ještě ke všemu.

Štosování před startem
Štosování před startem

Ale co se potom nestalo, přibližně u 105. kola mi najednou začaly padat samy od sebe víčka. Mozek a tělo by jel pořád dál, ale oči nechtěly. Na chvíli jsem lehl na lavičku vedle trati a zkusil usnout, ale nešlo to. Tak jsem poprosil o kávu, řekli, že v dalším kole bude. Tak jsem ho tedy odkroužil a s chutí jí vypil. Čekal jsem ránu energie, bez kávy totiž asi tak 2 roky. A co přišlo? Nic. Vůbec nepomohla. Ještě jsem odkroužil dvě kola a jelikož byly oči neúnosné, šel si lehnout do tělocvičny. A to jsem vážně před závodem nechtěl…

Když bych se zmínil o ostatních v první polovině. Pavel Marek si běžel úplně svůj vlastní závod. Byl jako robot, stále stejné tempo, stále stejná nálada, bylo vidět, že mu závod maximálně sedl. Pavel F. měl už od cca 3. hodiny slušnou krizi, ale statečně s ní bojoval. Problém se trochu zvětšil s bolestí prstu, ale i tak stále kroužil. Holky běžely všechny famózně, rvaly se o první pozice mezi sebou úplně šíleně. Anička překvapila nejen mě, ale i sebe, ještě před půlnocí už měla nakroužíno 70 kilometrů. Výkon neskutečný, původně si myslela, že dá sotva maraton. Já jí předpovídal jiné číslo a taky ho nakonec skoro dosáhla. Evžen šel své a hlavně si závod užíval.

Anička po 12 hodinách (super výkon nakonec - na to že běhá jen cca 9 masíců...)
Anička po 12 hodinách (cituji „Za tu fotku tě zabiju!“), aneb jak zničeně vypadali skoro všicí

Závod – 2. polovina

Odpočinek nestál za nic. Dvě hodiny převalování beze spánku. Jen ruka přes oči a tím i jejich úleva. Někdy lehce po druhé návrat na trať. V zázemí na židličce seděl Pavel a byl v krizi. Prý už měl 100 km. Poblahopřál jsem mu k prakticky stejnému číslu jako jsem měl já a požádal ho, jestli by se se mnou kousek neprošel, že potřebuji rozhýbat nohy. Během ležení mi totiž dost zatuhly a krapet natekly chodidla, pohyb v botách byl utrpení. Naštěstí se po jejich důkladném zavázání po chvilce pocit zlepšil. S Pavlem jsem bohužel moc dlouho nešel, po nějakých 400 metrech mi najednou došlo, že chodidla se rozhýbala a tedy by se měl rozhýbat i zbytek těla.

Ještě vysmátý před startem
Ještě vysmátý před startem

Začalo kroužení. Jednoduše jsem tam začal sekat kilometr za kilometrem zase tempem kolem 6:00/km. Přišlo mi pohodové a kola ubíhala nějak jednoduše. Najednou bylo 110 km, ani jsem se nenadál a 120 a po další hodince 130. Krátký odpočinek v tělocvičně tělu vážně pomohl. Před ním měla má moč naprosto šílený odstín (i přes dodržování pitného režimu), najednou bylo chození na záchod opět v normálu a i barva průsvitná. Jako by se za ty dvě hodiny zregenerovaly ledviny s játry. Nevím, ale zafungovalo.

130 kilometrů se mi podařilo zdolat někdy kolem páté hodiny ranní. To už začínalo i svítat a konečně se lehce ochladilo. Od startu bylo hrozné horko, přišlo mi, že pořád beru namočenou houbu a nebo sáček s ledem, abych udržel teplotu těla trochu dole. Svítání bylo nádherné a vlilo úplně energii do žil. Za živa jsem viděl rudou záři nad Kladnem. 😀 Najednou všichni, včetně mě, lehce zrychlili. Asi už cítili poslední čtvrtinu závodu. Pavel tedy momentálně přemáhal nejtěžší krizi, což se mu povedlo a pak se mu konečně nohy roztočily. Z nočního odpočinku se vrátila Anička a normálně koketovala s myšlenkou překonání hranice 100 km! Popřál jsem jí hodně štěstí a soustředil se sám na sebe. U mě totiž nastalo kolem 135. km lehké zpomalení a zase se do běhu vložila hlava. Navíc ranní chládek rychle mizel.

Evžen s Pavlem v pět ráno (oba měli krizi)
Evžen s Pavlem v pět ráno (oba měli krizi)

Hlava vyhrála a já se rozhodl na 150. kilometru prostě skončit. Posledních 15. kilometrů co mi zbývalo jsem vždy 3-4 kolečka běžel indiánsky od cedule k ceduli (kolem trati byly po cca 50 metrech motivační citáty, jako vždy na závodě Sri Chinmoy) a jedno až dvě kolečka pomalinku proklusal. Příjemné bylo, že začalo pršet, což jsem si neskutečně užíval. Dopolední začínající vedro konečně přestalo a ochladilo se. Nádhera! Nějak jsem nechápal ty Němce v pláštěnkách, mně bylo v promoklém triku nádherně. Čím blíže byla meta 150, tím více bylo indiánského běhu. Nejvíce za to asi mohly puchýře, byly cítit čím dál víc a pěkně znemožňovaly pohyb všech. Nic pro slabé povahy, ale zdárně si s tím poradila masochistická část mé osobnosti. Druhá racionální část se zapřísahala, že už nikdy (minimálně příštích pár let) podobnou akci nepůjde! Zbytek osobnosti, má normální část mezi lidi, jí souhlasně přikyvovala.

Konečně začalo to nejlepší – běh všech na okruhu začal připomínat zombie run (spíš walk). 😀 Každého něco bolelo nebo si na něco stěžoval (Pavel M. s Ondrou a vedoucími holkami jsou výjimky potvrzující pravidlo). Taková Markétka Gruberová byla jako stroj a nevypadala, že má za sebou 21 hodin běhu. Sekala tam jedno kolo za druhým v tempu cca 6:00/km a prostě bojovala o umístění. Zajímavé bylo, že tak bojovala celých posledních 7 hodin. Slovy SEDM hodin! Něco neskutečného! Klaním se až k zemi. Mně puchýře už nedovolovaly moc pohybu.

A i já se dočkal, poslední 150. kolo hezky vyklusané a po něm v klidu k občerstvení naložit si ten největší talíř jídla za celou dobu (hromada sladkého) a jít si s ním v klidu sednout. Ještě jsem nebyl ani v polovině a už u mě byli hecaři. Prý mám ještě dvě a půl hodiny a proč končit na 150 kilometrech. Za zbývající čas těch 11 km do 100 mil úplně na pohodu dojdu. Jo, nechal jsem se vyhecovat. V klidu si dojedl jídlo, dopil pití, přezul boty z mokrých Salmingů za suché Zante a šel pochodovat. Jasně jsem řekl, že 100 mil udělám, ale už nepoběžím.

V prvních třech hodinách - soustředěn na běh
V prvních třech hodinách – soustředěn na běh

Snížené těžiště, mávání rukama a rychlý pochod vpřed. Stejný pohyb, který jsem na různých závodech odkoukal od starých veteránů běhu. Mají to promakané, fakt se jde rychleji a ekonomičtěji. 😀 Ujít zbývajících 11 kilometrů mi trvalo skoro 2 hodiny. Pěkně hrozné dvě hodiny. Kilometry jsem měl přesně po 10 minutách, a to jsem se na ně ještě musel hodně snažit. Až mi zas někdo bude tvrdit, že při chůzi je schopný ujít za hodinu 8 kilometrů, tak přesně vím kam ho pošlu. A pak už konec. Poslední kolo mě napadlo, že bych ho uběhl, ale po 200 metrech jsem se hezky pokorně vrátil k chůzi. Puchýře nedovolily a navíc protestovaly i kotníky.

Po závodě

Dočkal jsem se. 161 km doma! Došel jsem se zase najíst, pak sebral věci a šel se dát do kupy. Po sundání ponožek tak nějak masakr podle očekávání. Nebudu popisovat, fotka to za mě řekne lépe. Jen mi věřte, že při dávání puchýřů do kupy v lékařském stanu jsem s láskou vzpomínal na doby z dětství a vrtání zubů. Při likvidaci puchýře pod patou jsem měl co dělat, abych potupně nevykřikl. 😀 Kluci z toho měli srandu a prý má chodidla zdaleka nebyla nejhorší. Dali mi na puchýře „second skin“ (pro neanglicky mluvící – druhá kůže, novinka z Émeriky) pro podporu hojení a po zalepení nohou mě propustili. Slézt z lehátka a udělat pár kroků byl výkon hodný olympionika.

Nahoře těsně po sundání ponožek. Dole pár hodin po závodě už s úplným otokem.
Nahoře těsně po sundání ponožek. Dole pár hodin po závodě už s úplným otokem.

Přežilo se, sprcha byla super. Křeče byly najednou všude a nejvíc na břichu. Nezmínil jsem se o tom, ale od nějaké 10. hodiny běhu mě do něj braly křeče a bolelo, jako bych udělal několik tisíc sed lehů, které následoval stejný počet sklapovaček. U dlouhých závodů to tak vždy mám, myslím, že za to může hodně hluboké dýchání do břicha a to je pak celé unavené. Tak nějak tuším, že zabalení věcí by mi normálně zabralo o čtyřikrát kratší dobu, ale to je detail. Už zbývalo jenom závěrečné jídlo, pokec se všemi nadšenými běžci, smání se chůzi ostatních (včetně té své) a vyhlášení. To mě začíná bavit čím dál více. Mladí muži v plné formě jdou pro medaile, ale jak jdou! Pochod devadesátiletých důchodců by byl svižnější. Nikdy mě to nepřestane bavit!

Když jsem šel pro diplom, stala se jedna zajímavost. Beru diplom a koukám, mám na něm DNF. Jak je to vůbec možné?! Jak mi moc mozek neslouží, dávám ho na věci a jdu si sednout k Pavlovi. Tomu to po chvilce říkám a on na mě jen nevěřícně kouká, že to není možné. Tak jsem došel za pořadateli a oni na to taky koukali jak blázni. Asi chyba programu co to tiskl. Pošlou nový štítek poštou a později i opraví výsledky. Alespoň už vím, proč mi tolik lidí psalo, jestli jsem OK. Na netu jsem měl totiž DNF. Sranda! 😀 Alespoň mám na světě naprosto jedinečný diplom s DNF umístěním na 24 hodinovém závodě. 🙂

Jooo! Jediný na světě!
Jediný na světě!

Nevím jak to Pavel dokázal, ale ještě nás odvezl do Prahy (všechna čest, já bych na to neměl, taky jsem v autě začal krutě usínat), kde jsem se přes metro (sejít schody do podzemí byl výkon) dostal k vlaku, ve kterém jsem mohl konečně zalomit. V Táboře se mi podařilo na schodech z nástupiště naštvat pár lidí, kteří asi pospíchali, ale mě to prostě z těch schodů rychleji nešlo. Připadal jsem si jako blesk, nemůžu za to, že ostatním to tak nepřipadalo. Doma bylo v plánu vítězné pivo, ale nepodařilo se mi ho dopít. Prostě jsem to zalomil a hotovo.

Výsledky: kladno-2016-mcr

Zhodnocení plus regenerace

Je tři dny po závodě. Pondělí bylo nejhorší, nohy byly šíleně nateklé. Na ranní rituál pěti tibeťanů následovaný krátkým cvičením nebylo ani pomyšlení. V práci ze mě měli srandu a jinak byl klid, pokud to šlo, nevstával jsem ze židle. Naštěstí mělo dost lidí dovolenou, tak si mě dobírala jen půlka. Večer se šlo spát hodně brzo, hezky po sauně, která hodně moc pomohla. Úterý už bylo vstávání naprosto v pohodě, ale i přes dobré pocity jsem ještě ranní cvičení zazdil. Jelikož se mi už chůze v pohodě dařila, už si mě v práci moc nedobírali. Odpoledne chuť na klusání. Čekal jsem všechno možné, ale to co bylo ne. Běželo se mi naprosto parádně, nohy nebolely, puchýře také ne, kdybych neměl tempo šneka, nevěřil bych si, že jsem o víkendu někde byl. Běh hodně pomohl, nohy skoro celé splaskly. Dnes, ve středu, už naprostá pohoda, sice trochu zatvrdly puchýře a jeden začal být cítit, ale jinak pohoda. Tempo v tréninku už na pohodu pod 5:30/km a kilometrů bylo dost přes 10. Alespoň na něco byla zvýšená kilometráž v tréninku před dobrá, nohy se mi díky ní zregenerovaly skoro okamžitě. Po zbytek týdně naplánované klusy a ten další zas návrat k tréninku.

Abych to zhodnotil. Jsem se svým výkonem spokojený. Sice jsem před závodem myslel, že bych mohl dát cca 180 km, ale i 100 mil je pěkných. Na první účast podle mě celkem dobré. Vím jistě, že několik příštích let na 24 nebo 48 hodinovku určitě nepůjdu. Delší vůbec nepřipadají v úvahu. Kdybych náhodou dostal choutky, má ode mě kamarádka jasné instrukce co udělat. Budu se držet závodů do 110 kilometrů a co se týká časových závodů, tak do 12 hodin. Na delší jsem prostě pořád moc velkej měkouš. Teď se musím pořádně připravit na říjnový Dalmacia Ultratrail. Tahle 24 hodinovka se mi moc hodila do přípravy a podle mě naprosto splnila funkci – dostat tělo a hlavu na dno.

Na zázemí v Kladně se mi asi nejvíc líbila domácí atmosféra a zázemí pro podpůrné týmy běžců. Stanový tábor vedle trati s rodinami a kamarády všelijakých účastníků byl prostě suprový. Tahle věc se mi hrozně zalíbila. Děkuji Sri Chinmoy Marathon Teamu a všem ostatním dobrovolníkům za naprosto super akci se skvělým zázemím. Nevím jestli se do Kladna vrátím (v příštích letech maximálně se štafetou), ale děláte ty akce vážně skvěle. Sri Chinmoy Team prostě umí nejenom špičkové zázemí, ale hlavně bezkonkurenční pozitivní atmosféru.

Běh na Javorovou skálu těsně za hranicí kraje

To byl zas jednou nápad. Zajet si na závod do Prčic. Prý krátký běh do kopce s názvem Prčický trhák. Takhle špatně umístit se mi už dlouho nepodařilo! Pěkně děkuji za pozvání! 😀 Takže jak vše probíhalo…13647087_10206334658676760_1049085114_oBylo nebylo… dělám si srandu! Na konzultaci běžecké techniky přijela i Domča z okolí Prčic. Malinko překvapila, že kvůli pár větám a videu jela takovou dálku, ale byla s ní sranda a do běhání je vážně zapálená. Když se budeme bavit o dálce, ono cca 40 km z pohledu ultra běžců není nic jiného než běžný trénink, že. 😉 Během kecání na našem malém ovále nás pozvala do Prčic na krátký závod – prý pěkný závod na 5 a půl kilometru do kopečka. Abych řekl pravdu, nějak mě pozvání na poprvé nezaujalo. Jenže pak jsem si o závodě zjišťoval detaily na internetu a časy mi na tu vzdálenost nepřišly nějak rychlé. Já si, jako ovšem vždy, věřil na bednu. Ach ta nezkušenost a naivita.13647020_10206334656836714_2089389959_oV sobotu se mi podařilo dorazit k registraci v radnici Prčic na náměstí jako jednomu z prvních. Rychlá registrace a po ní, jelikož bylo spousta času, válení na trávě a slunění se. Jenže nic netrvá věčně, člověk se před závodem přeci jenom musí trochu rozhýbat a zahřát svaly. Hodil jsem na sebe svůj nejoblíbenější závodní outfit a s dobrým pocitem se šel vyklusat. Celou dobu výklusu čekován žaludek, ale dnes se podle všeho rozhodl být kamarád a ani jednou se neozval. Pevný jak skála. Dost mě udivil, normálně je šíleně hádavý a náladový. Napsal bych jako co, ale asi by se jednalo o genderový stereotyp. Při doběhu náměstí se mi podařilo potkat Honzu Macouna, hned mi bylo jasné, kdo bude dnes vítěz. Pak tam najednou byli všichni. Kluci z Tábora, Domča, Jirka (ten mi ukázal kudy se poběží, moc se mi to nelíbilo – zlatá nevědomost) s částí CBC teamu, staří pardálové a prostě hrozně známých. A mimo ně i nových tváří, ze kterých se zase několik stalo známými a kamarády. Prostě standardní předzávodní sranda. Naštěstí vždy skryje mou nervozitu.

Bolest pár set metrů před cílem
Bolest pár set metrů před cílem

A už se stálo na startu, hezky po Honzově boku a běželo se. Ještě před startem rychlé zhodnocení soupeřů, a jelikož nikdo koho bych znal kromě Honzy nebyl na dohled, sebedůvěra se vrátila. První kilometr byl více než svižný, ale běželo se mi krásně. Vedle mě Honza a ještě jeden kluk, mezi námi a zbytkem dost velká mezera. Jenže pak se silnice začala více a více zvedat a já usoudil, že se nechci zavařit a raději malinké polevení v tempu. I přes něj mi ale po dalším kilometru přišlo, že se mé nohy brodí čerstvým betonem a plíce se nacházejí přímo u komínu uhelné elektrárny. Najednou nohy neběžely. A to měla největší sranda teprve začít. A jaká byla!

Plní endorfinů
Plní endorfinů

Hned po proběhnutí vesnicí se už tak dost zajímavý sklon zvedl ještě víc. Nebudu lhát, připadalo mi to jako běh do kolmé stěny. Najednou kolem mě profrčel další závodník. Nevěřil bych, že někdo může při běhu do kopce vypadat tak čerstvě a nezadýchaně. Bylo poznat, že se jedná o jeho terén, na silnici nic moc (spíš nic), ale v kopcích najednou v nohách dynamit. Mě nějak kotel vyhasínal a spíš doutnal. Kopec se ještě víc zvedl a kdo mě nepředbíhal potom, klučina s roztrhanými Inov8, ze kterého jsme si dělali kvůli botám na začátku srandu. Jako by tam ani kopec nebyl, v běhu se na mě otočil a řekl, že už to horší nebude. Lhář jeden! Nebudu lhát, ještě se kolem mě prohnali dva závodníci. Dva staříci! Po x letech mě předběhli běžci, u kterých už od pohledu bylo jasné, že kategorie M49 dávno není jejich. Na porážky od M49 běžců si člověk zvykl, ale od M59?! Jako vážně?! Pak už za mnou nikdo nebyl, šílená mezera. A správně jsem tušil, že kopec bude ještě horší, byla tam i prakticky skoro kolmá stěna (možná lehce přeháním, ale přišla mi taková). Až jsem přešel do svižné chůze s rukami na kolenou. Že jsem funěl jako lokomotiva je všem asi jasné. A najednou asfalt, tedy poslední kilometr do cíle. Jak ten se vlekl! Uběhneš 500 metrů, zeptáš se člověka kolik ještě, on 600 metrů, zakleješ, pak po 200 metrech Dominiky maminka, prý 500 metrů, radši už jen mlčíš a doufáš, že to utrpení a potupa brzy skončí. Už nebojuješ s lidmi, časem, umístěním, ani sám se sebou, už bojuješ jenom s kopcem. Rád bych řekl, že jsem ho porazil, ale to bych přeháněl.

Pokec s Jirkou při vyhlašování
Pokec s Jirkou při vyhlašování

Dostal jsem od něj pěknou nakládačku. V cíli hned k občerstvení polít se vodou, až pak se mi podařilo vnímat ostatní. Honzík podle očekávání vyhrál, za ním klučina z juniorů a pak houf lidí a po něm já. Celkově asi 9. v čase 26:09. Necelé 4 minuty za vítězným časem 22:15 a podle všeho novým rekordem trati. Honza prostě běhá jinou ligu než ostatní. Ale jinak celkově neskutečná užívačka. Hlavně zjištění, že mě běh do kopce i přes bídné umístění hrozně baví a asi na něj začnu pořádně trénovat (kopce už zařazeny do tréninku). Co bylo dál? Užívání endorfinů, kecání se všemi, focení se, další povídání si a pak vyhlášení. I bídným pátým místem v kategorii jsem vyhrál základní tachometr na kolo. Dobře se mi podařilo kluky na trati věkově odhadnout, všichni starší kmeti byli z kategorie M59. Nikdo z M49 mě nepředběhl. Holt borci. I když jsem si dost jistý, že je znám ze závodů JBP a normálně jim na rovnějších tratích dávám kotel. Jo, specializace na kopce se pozná. A po vyhlášení to, na co jsem se nejvíc těšil. Společný seběh s Domčou a jejím kamarádem Lubošem zpátky do Prčice. Byl o kilometr a půl delší než výběh nahoru, ale šíleně krásný. Hlavně typický běžecký pokec o všem možném. Nakonec super den. Nakonec děkuji za pozvání a ukázání nové krásné akce.

Všichni vysmátí
Všichni vysmátí

Natáčení techniky došlapu v Táboře

Jednou při běhu se mi podařilo slíbit kamarádům, že jim pomůžu s běžeckou technikou. Přeci jenom už mám lehce něco naběháno a i na různá zranění došlo. Proč tedy nepředat nějaké zkušenosti a pomoci ostatním vyhnout se běžeckým chybám, že.

Utekla nějaká doba a nakonec muselo ke splnění slibu dojít. Jak jinak než s pomocí facebooku. Událost měla celkem ohlas a najednou se na ní přihlásilo celkem dost lidí, když vezmu v potaz funkčnost běžecké komunity v Táboře, která je prakticky nulová. Dokonce i lidi, které jsem nikdy neviděl. Což o to, vytvořit událost dokáže každý, ale když pak uteče čas jako voda a najednou je akce zde, člověk pomalu začne panikařit jak bude vše vůbec probíhat. Naštěstí mi pomoc slíbila kamarádka se stativem a fotoaparátem. Tudíž o jeden problém méně.

Jája byla na místě první, ale alespoň stihla připravit fotoaparát. Ještě než všichni přišli, vyzkoušeli jsme natáčení a jak bude vůbec probíhat. A najednou začali přicházet první účastníci. Proběhlo seznámení, pak čekání na ostatní a při něm povídání. Došel zbytek, Lukáš s Týnou přinesli druhý stativ s foťákem, a mohlo se začít.

Poslal jsem všechny jít se rozklusat, přitom koukal s Jájou a Týnou do foťáků a dolaďoval detaily. Vše nakonec bylo úplně jednoduché. První fáze – běhání v botách v nejběžnějším tréninkovém tempu. Druhá fáze – rychlá diskuze u notebooku se surovými videi a s tím spojená kritika běžeckého stylu. Třetí fáze – běh naboso bez bot a čtvrtá fáze nakonec zase v botách. Poslední část se mnou a hezky říkat všem jejich chyby a snažit se je opravovat za pohybu. Nakonec celkem dlouhá debata o běhu, příjemné povídání, ukazování strečinku, co má kdo v plánu a podobně. Prostě když se sejde banda běžců, vždy to tak dopadne.

Hotové video se celkem povedlo. Jen se mi při stříhání nepodařilo úplně načasovat texty, takže se musí stopovat, ale dá se přežít. Video k dispozici zde:

https://www.youtube.com/watch?v=GAVcaHhSkHE

Celkem se zúčastnilo 11 lidí, bohužel ne všichni počkali do konce na společné foto.DSC_0073-2Děkuji za společné odpoledne. Hrozně jsem si ho užil. 😉

Dva místní pouťáky – dvě vítězství

Radimovický koňák 2016

U mě už každoroční závod, který mám hodně rád. Také se jednalo o už třetí účast v řadě. Letos pro mě byla důležitá, protože se mi podařilo na loňském ročníku zvítězit a pozici jsem chtěl obhájit. Navíc mi hrálo oproti loňsku hodně věcí do karet – pohodovější práce než vloni, poslední měsíc celkem bezproblémový trénink, potíže se žaludkem vyřešeny a chuť vyhrát a běžet byla.

Přiznám se, že jsem neočekával žádnou těžkou konkurenci, tak jsem si dal týden před závodem hodně do těla. Několik dlouhých běhů, nějaká tempa, prostě nic odpočinkového. Taky jsem si řekl, že na nějaké 2 míle se přeci nemusím nijak extrémně připravovat. Možná den odpočinku před závodem mohl být…

Konec prvního kola - náskok už byl
Konec prvního kola – náskok už byl

Průběh závodu jsem hezky surově popsal na DM, takže budu citovat:

To je tak když vyhraješ a jsi maximálně nespokojený. Třetí účast, podruhé se mi podařilo vyhrát. Podruhé nespokojenost s výkonem a svým výsledkem. Prvně s Garminy na ruce, díky nim zjištění, že jedno kolo neměří 1600 metrů, ale asi 1670 metrů, což je přeci jenom rozdíl. Vloni čas 11:57, letos 12:17 (pořadatelé mi naměřili 12:34, ale v tomhle na 100% věřím svým stopkám). Letos tedy šílené vedro (asi tak 33°C ve stínu), šel jsem z plného tréninku a navíc nebyl nikdo kdo by mi pomohl závod roztáhnout. Za mnou prvních 800 metrů pověšený nějaký junior, mi došlo, že na pohodu nevyhraji, tak jsem za to musel vzít a utéct mu. Náskok nakonec asi minuta. Jsem ale nespokojený s časem, o 20 vteřin pomalejší než vloni mě šíleně štve! Kde vzali čas organizátoři vážně netuším… V neděli si spravím chuť!

Je jasně poznat, že spokojenost nebyla. Zpětně po nějakém čase hodnotím závod pozitivně. Nakopl mě zase k tomu lehce něco dělat s rychlostí. A dodal zjištění, že v horku se vážně špatně běhá… Loni 23°C a čas 11:57, letos 34°C a čas 12:17.DSC_0176

Ještě musím dodat, že jsem se po dlouhé době vytrestal vlastní blbostí. Padla volba na boty Vivobarefoot a k nim jedna blbost. Jedná se přeci o Viva, ponožky nejsou třeba. Taková začátečnická chyba! Nevěřit Vivám! Po těch necelých třech a půl kilometrech mi milé botky totálně sedřely kůži na chodidlech. Na levém tak špatně, že se nedalo do pořádku ještě teď. Ono se vždy rána přes noc lehce zatáhne a pak jí hned při tréninku zase strhnu. Ale už se blížím k vyléčení. 😀

Borecký běh – první ročník

První ročník závodu, který měl navíc start v Plané nad Lužnicí hned vedle mé práce. 😀 Povinnost se zúčastnit. Moc toho k němu není, pořadatelé totiž neudělali běhu žádnou reklamu, tak přišli prakticky jenom místní. Většina příchozích se přihlásila na 5 km trasu a tak 9 km moc lidí neběželo. Pro mě škoda, celé jsem si musel odtáhnout sám.384308__

Zábava po závodě
Zábava po závodě

Start byl rychlý, hned jsem šel do čela. Ještě před ním jsem se bavil s jedním běžcem, který byl hrozně vystajlovaný a vypadal hodně nebezpečně. Po sto metrech jsem se otočil a on už celkem daleko za mnou. Nebudu lhát, vypálil jsem na Tábor trochu zostra, první kilometr á 3:18. Pak lehké cílené zpomalení, protože začalo mírné asi 3,5 kilometrové stoupání. Trasa pro mě suprová, mám jí celkem naběhanou z tréninků. Na polovině lehký zlom a dva kilásky z mírného kopečku. Kontroloval jsem si vystajlovaného, ale nebylo se čeho bát, daleko za mnou nikdo. Na rovince před občerstvením jsem se pořád otáčel, až nakonec úspěch a objevil se za mnou. Mohl být minimálně 500 metrů za mnou a určitě se nepřibližoval, spíš naopak. Po občerstvení už jen dva kiláky a cíl. Bylo tam lehké stoupání na most přes dálnici (podobné jako na prvním kilometru), ale nějak nevadilo. Do cíle jsem si ještě zaspurtoval a nakonec 9.31 km za 34:17. Čas, který jsem si s aktuální formou předpovídal. Tak nějak jsem čekal, že nebude s kým běžet. Náskok na druhého nakonec necelé 3 minuty.13550986_10205347705326669_1243123474_n

SK Běžci kalichu

Jednalo se o první závod, kde bylo kompletní mužské osazení našeho nového amatérského klubu SK Běžci kalichu. Já první místo na 9 km trase celkově, Lukáš Boháč 2. v kategorii M39 na stejné trase. Na pětce zazářil Lukáš broukal krásný 2. místem celkově a ještě Matěj Věncek doběhl 3. v kategorii M39. Jelikož máme v plánu soustředit se hlavně na okres a jižní Čechy, tak jsme zatím moc spokojení. Jde to dobře.

SK Běžci kalichu - mužská část
SK Běžci kalichu – mužská část

Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.