Šutr54 – vyrovnávám skóre

Přihlašování na letošní jarní Šutr v Praze bylo otevřené od 22. února a jelikož tou dobou byly mé nohy v neuvěřitelné formě, rychlé přihlášení bylo jasná volba. Muselo se pospíchat, místa mizela rychleji než banány v akci při dopoledním nájezdu důchodců v Kauflandu. Jednu chvíli dokonce spadl server a nebylo možné nic. Nával bych až tak veliký, že se situace dá připodobnit snad jenom k dds útoku. Každopádně lidé ve Sportovním servisu situaci rychle vyřešili a jelo se v přihlašování dál.

Příprava nijaká…

O mé dovolené na Mallorce na přelomu února/března jsem se zde na blogu nezmiňoval. Nejdříve jsem chtěl, ale pak byla má běžecká část osobnosti v takovém útlumu, že jednoduše nebyla chuť. Považoval jsem jí totiž za osobní neúspěch (i když mi hodně řekla o mých možnostech).

Ve zkratce jsem byl na Mallorce dva týdny, hlavně kvůli nabírání běžeckých objemů a sluníčku. Pořádně vypnout a nic neřešit. Jen běh a regeneraci. Za 8 výživných běžeckých dnů se mi podařilo nasekat 189 km od temp po klidné běhy. Veliká spokojenost s průběhem bez nejmenšího problému. Po návratu to vypadalo, že z tohoto objemu se podaří čerpat celou jarní sezónu. Tedy vypadlo týden, pak mě zradila noha a celé běhání šlo do kopru.

Jak nakonec probíhala příprava na Šutr? Nijak. Termín se nemilosrdně blížil a já až přibližně měsíc a půl před ním mohl začít poklusávat. Do té doby pouze a jenom jóga na denní bázi. K tomu přibyla koloběžka do/z práce a nakonec i se mi podařilo obden jí střídat do/z práce s běháním. O víkendech vždy delší běh, který ovšem nepřesáhl 20 km a hlavní čemu jsem se věnoval, bylo hodně regenerace. Opravdu hodně.

Ani těsně před závodem nepřišla žádná změna. Pořád jenom do/z práce a maximálně občasné prodloužení trasy z práce. Hlavní pro mě ovšem každý den byla jóga. Víc něž běhání a koloběžka. Ideální příprava na 54 km ultra, že?

Zakletý závod

Nebojte, Šutr v Praze je úžasný závod. Má neskutečnou atmosféru, řekl bych, neopakovatelnou. Zakletý je pro mě. Celkem jsem se akce Šutr od Michala Dobiáše z Trailpointu účastnil už třikrát (dnešek je čtvrtá účast), dvakrát Praha, jednou Šumava a vždy 3 kola/1200m+. Jsou pro mě totiž magické a neskutečně srdcové. Jedno kolo zabolí, protože se jde rychle, dvě kola dá každý, ale už se musí kousnout, na třech je vidět pořádná dávka morálu (ono přemluvit se do třetího kola není zábava) a na čtyři kola jdou podle mě už jenom opravdoví blázni (v dobrém lidi). Má první účast skončila úspěšným dokončením za 5:35 a nějaké drobné ve vteřinách. Totální zničenost. Druhá účast na Šumavě neúspěšně zabalena po dvou kolech kvůli psychice (teď už si přiznám – moc veliký kufr, který mě sesadil až na poslední pozice a já vzdal z důvodu totální únavy při nahánění prvních, hlava nedala) a třetí účast opět v Praze také po dvou kolech konec, tam mě zradila noha a zabloudění spojené se zkrácením kola (ach, jaká byla forma ten rok!)

Pro mě prostě zakletý závod, ke kterému mám respekt. Veliký respekt. Ale věděl jsem jedno. Dnes bude naprosto jiný než všechny předchozí účasti. Prvně jsem si totiž přišel Šutr pouze užít totálně bez ambic. Prvně mi nešlo o umístění a boj s lidmi, hlavní pro mě bylo porazit trať a celý závod si užít v dobré náladě a rozprávění s ostatními. I bez tréninku jsem si věřil na dokončení.

Před startem

Vůbec, ale vůbec se mi na Šutr nechtělo. Celý týden před nebyla nálada na podobnou akci. A proč jsem nakonec jel? Peníze bych klidně nechal propadnout, ale slíbil jsem Jítě (určitě znáte jako mamavbehu.blogspot.cz), že jí dovezu Škorpilovu knihu (odkaz na report). To byl hlavní důvod, proč jsem dorazil na závod.

S Jíťou před startem

Ráno nic moc, málo spánku, počasí o 10°C horší než v pátek, po zaparkování mě otravovala nějaká místní babka, ať koukám s tím autem odprejskout, že jinak nevyjede ze vrat (pro upřesnění, stál jsem úplně mimo silnici jako všechna ostatní auta a z jejích vrat by na prázdnou silnici vyjel i úplný začátečník – nehádal jsem se a auto prostě přeparkoval, kdo by měl náladu na nějakou starou ochechuli ze Soborské 20, že 😀 ) a ještě ke všemu začalo hodně zlobit auto na zadní nápravě. Fakt super začátek dne.

Koukl jsem na start 4 kol a pak už jenom kecal s lidmi. Nejdřív s Klárkou o běhání, přípravě, cestování, Indii a vlastně životě vůbec. No a potom se všemi možnými známými. Najednou mi bylo skvěle. Sice mi nikdo nevěřil, že jdu bez ambic jen porazit trať (se kterou mám negativní bilanci 2:1), ale byla zábava a hlavně dobrá nálada. Nejvíc byla Jíťa! Nevím co bere, ale chci taky! Člověka tak moc vyzařující pozitivní energii jsem už dlouho nepotkal, měla jí tolik, že mě skoro srazila k zemi. Měl jsem si jí napytlovat, ještě dneska z ní těžím. Bylo jí tolik, že ani celý závod jí nespotřeboval. Jíťo, díky! 😉 Opravdu, kde tu energii bereš? A jsem vážně zvědavý co na nejnovějšího Škorpila řekneš. Tak nějak tuším, že já byl oproti tobě po přečtení ještě mírný.

Instruktáž před startem

Pak už jenom rychle převlečení, poslední návštěva záchodu, která mi tedy připadala dost nedostatečná vzhledem k množství jídla snědeného předchozí večer, a v deset dopoledne se šlo na věc.

1. kolo

Rychlost po startu mě velmi překvapila. Klárka s ostatními vystřelili jako při rovinatém půlmaratonu. Najednou byli skoro všichni pryč a já si uvědomil, že se držím někde v druhé polovině pole běžců. A bylo mi to úplně putna. Rozhodl jsem se pomalinku proklusat celý závod. Bylo mi jedno jestli běžím z kopce nebo do kopce, prostě pomalu, nikam se nehnat a hlavně nezastavovat. Pokud možno si držet pocitovou nízkou tepovku (hodinky zůstaly doma) a nezadýchat se.

Konec prvního stoupání

Z začátku jsem prohodil pár slov a Aničkou, ale pak jsem jí lehce cukl a držel si své šnečí tempo. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl u občerstvovačky v půlce kola, kde jsem se opravdu jenom lehce napil a pokračoval. Při té příležitosti se mnou od občerstvení vyběhl i Pavel (z Teamu NVPP), se kterým se mi podařilo prokecat celou druhou polovinu okruhu. Pavel má na svém kontě obdivuhodné výkony, hlavně závodem Western States 100 mě dostal do kolen. Ještě jsem osobně nepoznal nikoho kdo by ho běžel (natož dokončil). Moc příjemný pokec, první kolo díky němu uběhlo opravdu jako nic. Kde jsem chtěl jít, měl i v plánu on, prostě sehranost celou tu polovinu kola co jsme strávili spolu.

Pozitivní bylo. Nenudil jsem se, poznal skvělého nového člověka, nic nebolelo ani netahalo a prostě užívačka. V každém kopci kde jsem začal cítit silnější bušení srdce zpomalení a pořádné zklidnění dechu (alespoň něco použitelného z jógy při běhu). Negativního ani špetka.

Čímpak se občerstvím?

2. kolo

Před vběhnutím do druhého kola se opět jen minimální občerstvení, jedno kousnutí do bagelu s trochou arašídového másla, zbytek mi bohužel upadl na zem, napití se trochy ionťáku a pokračovalo se. Na nic víc nějak nebyla chuť. Chvíli jsem uvažoval nad návštěvou záchodu, ale žaludek držel, tak proč nezkusit štěstí na další kolo.

Nohy byly v cajku a já se rozhodl ho pokud možno zaběhnout stejně jako předchozí. Od občerstvovačky už bez Pavla, ten se zdržel o něco déle, nic se nedalo dělat. Začátek po druhý kopec jsem běžel s v té době druhou ženou (asi tak doběhla celkově, teď nevím), prohodili jsme pár slov, ale ve stoupání jsem jí potom odešel a od té doby mi její umístění nebylo známé. Zase chvíli sám, až v ulici s asfaltovou vložkou po koních se mi podařilo doběhnout kluky, v jejichž společnosti jsem strávil spoustu času. Dá se říci, zbytek závodu. Bohužel (sypu si popel na hlavu) si pamatuji jenom jméno Karel, druhý spoluběžec snad odpustí.

Závěrečné schody v druhém kole

Krásně s nimi probíhalo druhé kolo. Na občerstvení žádné zdržení, což byla asi má práce. Opět mi přišlo zbytečné se nějak zastavovat, rychlé napití stačilo. Druhá půlka propovídána neskutečně. Uběhla hodně rychle. Až mi přišlo divné. Za Babou malinké nečekané překvapení, kluci byli pár metrů přede mnou a předběhl mě první „čtyřkolař“! Řekl, že mu už lehce tuhnou nohy a byl pryč. Dostal mě kluk, dostal. 😀 Hezkých pár minut jsem se v duchu smál a taky mu hrozně fandil. Tomu říkám forma!

Do prostoru startu/cíle se nám podařilo vběhnout s časem kola cca 1:50 (tedy podobné jako první) a k tomu v mém případě naprosto skvělém stavu. Malinko byly cítit stehna, ale jinak naprosto bez problému. Žádný náznak puchýře, žaludek se uklidnil a nic jiného ani náznakem. Až na lehkou celkovou únavu organismu stejné pocity jako při startu.

3. kolo

Před ním opět stejné občerstvení jako v případě druhého. Kousíček bagelu s arašídovým máslem zapitý vodou s ionťákem. Nic víc, nic méně. Jakýmkoliv sušenkám, čokoládě, brambůrkům a podobnému jsem se striktně vyhnul. Tak nějak mi přišlo, že by mi moc rychle rozjely střeva a to prostě nechceš.

Lehounce byly cítit stehna, ale nic nepříjemného co by zabraňovalo pohybu vpřed. Pozitivní bylo, že jsme s kluky pokračovali od prostoru startu společně. Chvíli s námi běžel i další běžec, který původně po startu zmizel s ostatními vlčáky v prachu, ale po chvíli odpadl. Nuda nebyla, i po více jak hodině a půl spolu bylo stále co probírat. Rovinky, kopce, seběhy… vše ubíhalo tak nějak samo. Ovšem, únava byla lehce znát, takže kopeček ke koním jsme dole z údolí až nahoru k nim s Karlem šli. Šetřili jsme stehna na zbytek trati.

Kdesi na trati…

U koní jsme se opět spojili do trojice a prostě běželi dál spolu. S Kájou jsme dostali zhodnocení, že náš krok už nevypadá tak ladně jako v předchozím kole. Stehna už prostě byla na kaši i pohledově. Všichni měli prkenný krok! 😀 Já si ovšem stále nepřipouštěl. Moc dlouho nám naše skupinka nevydržela, po krátké asfaltové vložce kolem rodinných domků začali kluci lehce tuhnout a já držící si své tempo jsem jim lehounce cukl. Začalo mi být veliké horko, počasí značně dusné, takže triko šlo dolů a i kompresky šly ke kotníkům. Ach ta úleva! Hned nová míza do celého těla.

Do kopce k občerstvení v polovině se mi podařilo předběhnout několik dívčin z kratších distancí a s úsměvem s nimi prohodit pár slov. Koukaly na mě jako na blázna. Ano, asi krapet jsem, já se vlastně usmíval a měl dobrou náladu od začátku do konce. Má neskutečná radost z účasti na dlouhém závodě po neuvěřitelné době a že nic nebolelo se drala sama ven.

Když jsem chtěl předběhnout další slečnu tak na mě koukla a hned prý, jestli nejsem Karel. Tož jsme se zakecali. Potkat naživo někoho z DM je vždy zážitek a hrozná zábava. Krása je, že většina je jich ultráků nebo ultraček, z čehož plyne neskutečně moc témat k hovoru. S Erikou je sranda a najednou začala trať rychleji ubíhat. Kluci za námi asi viděli, že jsem se zakecal se slečnou a rozhodli se zjistit o koho jde, takže za to vzali. Na občerstvovačce nás doběhli a od ní běželi s námi. Bohužel se pak z kopce více rozběhli a v dalším stoupání jsme Eriku opustili.

Zbytek kola uběhl už tak nějak sám. Kluky jsem na chviličku ztratil, Káju totálně zradil sval a musel zastavit protahovat a další někde zůstali za mnou, myslím že za Babou na asfaltu se mi jej podařilo předklusat. Pak už jenom seběh, ve kterém šli dva další za mě a úžasné neoficiální občerstvení před posledním těžkým chodeckým stoupáním. Mockrát těm lidem s tou vodou děkuji, v každém kole mě jejich voda zachránila před velikými problémy.

Konečně v cíli!

Závěrečné schody před cílem byly už jenom třešnička na dortu. Sice mě před nimi předběhl jeden běžec (vrátil mi mé předběhnutí v seběhu před chvilkou) ze stejného závodu, ale bylo mi to putna, stejně už o nic nešlo. V cíli nakonec celkově šestý, devět vteřin za Jirkou co mě předbíhal, v čase 5:28:34.

Po závodě

Což je, lidi, nový osobák! Ano, bez nějakého systematického tréninku v posledním čtvrtroce a s polovinou ze směšné kilometráže dokonce na koloběžce jsem si zaběhl osobák o 7 minut. Euforie! Časy na jednotlivá kola i dost podobné. A k tomu všemu vyrovnávám negativní skóre s Šutrem na 2:2. Příště bejby! 😉

V cíli hrozně moc jídla, příjemného pokecu se spoluběžci a i kamarády z ostatních tratí, které jsem už dlouho neviděl. Prostě najednou jen a jen příjemné pocity, které po Šutru vždy jsou. Hlavně ale to jídlo!

Celkovou vítězkou našich tří kol byla Klárka, která se jediná vešla pod 5 hodin. Všechny si nás natřela na chleba. Neskutečná forma! Gratulace!

Vyhlášení

Vyhlášení výsledků v pohodovém duchu, po něm tombola, která opět nic nedala, a po ní odjezd domů. Druhý den po závodě vše až na lehce namožená stehna naprosto v pořádku. Žádné puchýře, bolavá kolena, problémy s kotníky, oteklými prsty a podobně se nekonaly. Velmi mile mě to překvapilo. Zpětně si říkám, že trénink na koloběžce není u kopcovitých závodů vůbec špatný. Koloběžka podle všeho připraví v nohách svaly, které v rovinaté krajině běháním prostě nezískáte. V tomto ohledu jí s klidem v srdci doporučuji a budu v ní pokračovat.

Vím, že jsem říkal, že na Šumavu nepojedu, ale ještě si raději promyslím. Chtěl bych na podzim běžet opět po loňské pauze Strom ultramaraton a mám takové tušení, že Šutr na Zadově je jenom týden před ním. Uvidíme…

Výsledky: https://www.sportt.cz/racesResults/resultlist/492

Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

Silvestrák Jistebnice a Nový rok

Než napíši krátce, opravdu krátce, pár řádků o proběhlých závodech na sklonku roku a začátkem roku nového, nejdřív pár slov, co oběma závodům předcházelo.

Podzim začal běžeckým zraněním, nebudu se opakovat, lze přečíst pár příspěvků zpět. Po jeho zdárném doléčení snaha o běh, ale tu hned v zárodku po asi dvou až třech týdnech zarazil náběh na chřipku (tělu prostě chybělo běhání v tom přechodu z léta do podzimu)  a pro běhání bylo na dalších cca 14 dní veto. Chřipka zdárně vyléčena, trénink se ani nestihl pořádně rozběhnout a podařila se kardinální chyba. V polovině listopadu jsem si jeden večerní běh nevzal šátek přes ústa a bylo hotovo. To víte, tempový běh v cca mínus 5-7°C nebyl dobrý nápad bez ochrany úst. Prochladly mi průdušky a malér na světě. Léčil jsem je od poloviny listopadu vlastně až do konce prvního týdne v lednu. Mezitím se několikrát uklidnily a já se snažil běhat. Váha daleko od ideální. Na Silvestra a Nový rok byly v klidu a nechali mě běhat, ale asi musí být jasné, že forma nebyla nic moc…

Silvestrovský běh Jistebnice

Krátce jedním slovem? Katastrofa! A delší verze? Kdyby se nejednalo o mou tradici, letos bych vynechal. Věda, že forma prostě není. Ale já musel jet, tradice se musí dodržovat.

Před závodem pohoda kecání s kamarády o všem možné a nemožném. Nejvíc o zdraví a všelijakých bolístkách, které znemožňují běhat a hlavně nějaký systematický trénink. Kdo to ještě neví, zdravý běžec je hrozná vzácnost. Jinak se jedná o spolek totálně rozpadajících se lidí.

Po příjemném rozběhání a protočení nohou pár rychlejšími rovinkami se šlo na start. Osobně jsem byl nervóznější než obvykle. Vždyť jsem od konce července nestál na startu žádného závodu! Vyběhlo se pěkně zostra. zkusil jsem běžet na čele, ale po přibližně kilometru mi došlo, že dnes vážně není můj den. Tempo, které bych v minulosti bral jako rozehřívací, se mi najednou zdálo neudržitelné. Na začátku! Hotovo! Najednou jsem byl čtvrtý a kluci přede mnou nevypadali nějak strhaně. Navíc od pohledu všichni v mé kategorii. V kopci na cca čtvrtém kilometru mě ještě dal Zdeněk Tomeček a bylo vymalováno. Jenže pohroma pokračovala. Hned v následném klesání mě dal úplně neznámý běžec (dokonce s podle mě velmi neběžeckou postavou) a v klidu si to štrádoval pryč. Aby nebylo málo, ještě před zatáčkou na cca šestém kilometru mě doběhl Korous z Táborského triatlonu a bylo. Dál nikdo v dohledu. Naštěstí!

Na startu

Začal mi odbíhat v následných kopcích. Jemu se nohy točily, mě ne. Při vyběhnutí na nejvyšší vrstevnici mi došlo, že závod už je pasé a prostě jsem se začal kochat okolím. Po cca 3 týdnech na slunci a dechberoucí zmrzlou nádherou kolem. Led pod nohami se dal ignorovat a já se prostě kochal. Ne, že bych nemakal. Jel jsem jak lokomotiva, ale až na zvukový efekt nic moc. Druhá půlka byla prostě kochací. Dva kilometry před cílem se mi vzadu čas od času objevil nějaký běžec, ale tempo měl shodné jako mé, takže pohoda. V cílové rovince žádný spěch, trochu jsem i zpomalil a bylo mi už všechno jedno.

V cíli už o nic nešlo

Nebudu zdržovat, doběhl jsem sedmý a letos mě dali i kluci, kteří mě normálně neviděli nikde jinde než na startu. Osobní ostuda. Čas na těch cca 14,3 km 57m 59s. Bída nad bídu. Co mě pak dodělalo byly výsledky. O umístění nešlo, ale o časy. První byl nějaký kluk z Třeboně s časem lehce nad 54 minut. Já vloni doběhl za 53:33 a až na třetím místě! Konečně byl zase jednou rok bez rychlých běžců a já musím být úplně mimo formu. Prostě klasika. Toť vše k zakončení roku, příští snad bude běžecky úspěšnější.

Novoroční běh kolem Sídliště nad Lužnicí

Ve zkratce k silvestru – hromada lidí u mě doma (protočilo se snad až 25, nevím, nejsem si jistý), zábava veliká, hrozně jídla, moc jsem nepil a konec až v půl páté ráno! Spánek dost roztržitý, no nic moc.

Ještě dvě hodiny před závodem jsem nevěděl zda půjdu – únava. Jenže start přibližně 300 metrů od mého nynějšího bydliště, takže povinnost. Na místě spousta lidí ze včerejší Jistebnice, triatlonisti už se rozběhávali, my ostatní hlavně kecali a byli rádi, že žijeme. Hlavně byla sranda. Nový rok jak má být, aji s trochou závodění.

Závod samotný byl celkem rychlý. To víte, pět km netrvá moc dlouho. Na startu jsem za to vzal a prostě si běžel na pohodu. Po včerejších 14 km (kdy mi moc do smíchu nebylo) a dlouhé noci se mi ale běželo dobře. Ani obsah žaludku nechtěl ven, což mě mile překvapilo. Když jsem i po dvou kilometrech byl stále v čele, překvapilo mě to. Hned za mnou byl tedy Vojta Vacek z triatlonu Tábor, ale za ním obrovská mezera. Na půlce se na mě dotáhl a běžel těsně za mnou. To se běží, když předchozí den běžel jenom šestku… Nohy měl lépe roztočené než já. a ne jenom roztočené, i lépe natrénováno.

Start

Přibližně kilometr a půl před cílem byl Vojtův trenér. Zařadil se za nás a povzbuzoval Vojtu slovy: „Jsi na tom líp!“, „Dojde mu!“, „Cíl je tvůj!“, „Běž si svoje a na něj se neohlížej!“ Jak by se taky ohlížel, když jsem byl před ním, že. Po pár set metrech se odpojil a zatímco my obíhali dlouhou zatáčku, on si naběhl. Do cíle zbývalo cca 500 metrů, my s Vojtou běželi z plna sil a on vedle nás. Hned začal: „Teď to zkus! Už vadne!“ Vojta vážně zkusil, což Michal hned doplnil hláškou „Drž to, zlomíš ho!“ To tak, zase jsem za to vzal a dostal se před něj, což tedy překvapilo oba. 😀 Ještě cca 200 metrů do cíle v předposlední zatáčce stále první, jenže pak mě Vojta za obrovského podporování Michala (a s mou přímou demoticvací) vzal, finiše podle všeho trénuje, a utekl mi. Jako by měl v nohách dynamit – krásný finiš! Mým nohám prostě najednou došla šťáva. Cílová rovinka byla jeho a já si doběhl do cíle v čase 18m 14s (5100 m), pět vteřin za Vojtou.

Předposlední zatáčka

Vítězství Vojtovi přeji, tvrdě si ho vydřel, ale k chování trenéra nevím jak se postavit. Smí se vůbec něco podobného? Táhnout svého svěřence do cíle nejen slovně, ale dělat mu vlastně i dá se říci vodiče? Podle mě dost nesportovní a hlavně nefér. Nevím, pokud někdo ví jako to je, prosím o koment. 😉

No nic, stalo se, prohrál jsem s Vojtou, ne trenérem, a jede se dál. Druhé místo také pěkné, navíc mě potěšila průměrka 3:36/km (jsem myslel, že takové rychlosti nejsem momentálně schopný). Na začátek roku paráda. Sice mě naštvalo, že mě Vojta dal, loni mě na závodech také ani neviděl, ale s mým podzimem to beru sportovně. Jarní sezóna bude moje! Až do poloviny března pouze trénink, žádné závody. 🙂

2016 v běhu bylo – 2017 bude

Co napsat k roku již minulému roku 2016? Předem řeknu, že moc pozitivního se z hlediska běhu neudálo. Rok předtím mě provázela stagnace a plán byl na její poražení a trochu zlepšování. Bohužel rok 2016 patřil opět stagnaci následovanou podzimním zhoršením se zraněním. Prostě samá pozitiva a žádné novinky. Teď trochu podrobněji.

Plán byl pokusit se na maraton pod 2h40m a s ním si pokud možno zlepšit časy na všech kratších tratích. Hned z jara jsem se vrhl do tréninku podle připraveného plánu, jenž vrcholil květnovým PIMem v Praze. Až do půlky února šlo vše podle plánu, ale pak mi začal stávkovat žaludek a jen málo tréninků se mi podařilo odběhnout podle plánu. Nejvíc mě mrzely tréninky rychlosti, které mi prostě nevycházely vůbec.

Prvním testem, jestli jde příprava dobře, bylo vyzkoušení rychlosti začátkem března na Kbelské desítce. Věřil jsem si na čas pod 34 minut, i trénink na něm byl situovaný. Bohužel mě značně překvapila trať, spatně jsem si rozložil síly a vysněný čas se mi nepodařilo zahlédnout ani z okna. Alespoň se mi povedl osobák o nějaké vteřiny a pod 35 bylo. Kbely mě naštvaly, takže došlo hned na hledání náhrady. Volba padla koncem března na Vaší ligu – Hamr, který se jako poslední až do podzimu startoval dopoledne. Konkurence moc nepřijela, trať pěkná, ale po Kbelech jsem byl v nějaké únavě, tak jsem alespoň doufal v čas pod 35 minut, který se se štěstím podařil. Stačil i na druhé místo celkově.

Dál v plánu moc závodů před maratonem nebylo. Hamr byl neplánovaný, až tak, že jen po dnu volna mě po něm čekal závod doma Kolem Harrachovky. Každoroční velikonoční tradice. Totálně bez ambic se mi nějakým záhadným způsobem podařilo všem utéct a vyhrát. Po dlouhé době vítězství zpět doma v Táboře. 🙂 Pak před maratonem už jenom 25 km kolem Hluboké, kde jsem chtěl vyzkoušet maratonské tempo. Nic víc, nic míň se od závodu něčekalo. Vůbec se nepodařilo, žaludek nespolupracoval (dokonce do křoví jsem musel) a jen jsem to nějak doběhl. PIM o tři týdny později dopadl podobně, vlastně jako přes kopírák, až na to, že byl o trochu delší. Po půlce mi došlo, že na plánovaný čas nemám, tak už jenom doklusání…

Zklamání za zklamáním. Motivace na nule, prostě o ničem. Po maratonu dovolená, na ní se mi podařilo přibrat, běh byl těžkopádný… no žádná sláva. S motivací šílené boje.

Totálně bez motivace jsem se přihlásil na 6 h běh ve Stromovce koncem května. Hlavní cíl byl rozhýbat organismus zpět k ideální váze, na kterou je tělo zvyklé. Zázračně se mi podařilo umístit, i přes výsledek o hodně nižší oproti očekávání. Ale organizace a běh krásné, asi se budu vracet. Krátce po stromovce opět každoroční Vlast (která mi 2017 nevyjde kvůli svědkovským povinnostem), kde mě převálcovali staří muži severu, jak jim říkám, a bral jsem až pátý flek. Naštěstí stačil na kategorii. 🙂

Vůbec nebyla chuť na závodění, ale na konci června jsem na místní pouťáky u Tábora prostě musel. Vyhrál jsem si krátkého Radimovického Koňáka (už podruhé, snad se 2017 povede hattrick) a tři dny po něm první ročník Boreckého běhu v Plané nad Lužnicí. Hřebínek mi trochu vyrostl a bylo třeba ho opět srazit. Postarali se o to vrchaři v Sedleci-Prčici. Prvně v životě pokus běhu do vrchu a nehorázný klepec (i od hodně starších běžců). Tento typ běhu není pro mě…

Následoval už prakticky poslední závod roku – 24h v Kladně. Rychlost v nohách nic moc, vytrvalost jsem cítil a dost jsem si věřil. Ale u nevyzkoušeného doporučuji nikdy nedělat plány na předpokládaný výsledek. Totálně mě tento typ okruhového závodu rozsekal, zradila hlava, a byl jsem rád za trapných 161 km. Nějak moc dlouhé točení na mě, zlatých 6 hodin.

Kladno jsem původně bral jenom jako trénink vytrvalosti, ale nakonec bylo posledním závodem. Chtěl jsem běžel na konci září ve Splitu Dalmacija ultratrail, ale na dovolené v Rakousku jsem si podle všeho na ferratách odrasil nohy, což později vedlo k dluhodobějším problémům. Běh ani podobné vůbec nešlo. Podrobněji zde, nemá cenu se opakovat. Prostě jsem neběhal a vše šlo ještě více do kopru.

A přišel konec roku – Silvestrák v Jistebnici. Každoročně se mi na něm daří, ale letos po zranění na podzim, které následovala krátká chřipka a v závěsu po ní problém s průduškami, se žádný extra výsledek čekat nedal. Sice jsem doufal, ale bohužel. Nejhorší čas za všechny mé účasti a i umístění. Víc k závodu v pozdějším reportu. Ale aspoň se mi podařilo spravit si chuť na Nový rok při 5 km kolem Sídliště nad Lužnicí. Sice nakonec druhý, ale až v cílové rovince. Rok 2017 začal bednou. O průběhu opět v reportu.

Tolik k roku 2016, který ke mě vůbec nebyl příznivý. Lehce jsem uvažoval nad trenérem, ten by mě mohl někam posunout, ale došlo mi, že se mi za něj nechce platit. Snad se mi letos podaří smůlu zlomit a nějaké výsledky budou.

Rok 2016 řečí čísel a grafů:

  • Celkově naběháno – 4130 km (i přes zranění o cca 400 km víc než rok předtím)
  • Průměr za měsíc – 344 km
  • Závodních kilometrů – 391,1 km

Graf z Dailymile na němž je krásně vidět výpadek a pak i snaha o návrat před Silvestrem. 🙂

Jak dopadly mé sny a touhy (plány) na 2016:

  • Konečně maraton pod 2:40 (trénink připravený je). – Nesplněno. Viz. výše.
  • Uspořádat vlastní běžecký závod (již je v běhu a pracuje se na něm 🙂 ) – Splněno. Táborský trail (2017 nový název – Táborský půlmaraton).
  • Více se zapojit do běžecké komunity. – Řekl bych že nesplněno. Od srpna stagnace…
  • Více cestování, jak na závody, tak relaxovat, a hlavně navštěvovat kamarády. – Splněno. 🙂

Co mě v roce 2016 nadchlo kromě bodů výše:

  • Dařilo se v práci a hlavně mě to v ní baví.
  • Uspořádání závodu. Opakuji se, ale dělání charity mě prostě bavilo.
  • Super dovolená v Rakousku.

Sny a touhy (plány) na 2017:

  • Pokud možno nepřestat běhat a výkonnostně se vrátit a snad i zlepšit nějaké osobáky.
  • Podruhé zorganizovat závod a tentokrát úplně bez chyb.
  • Více cestovat a navštěvovat běžecké kamarády.

Kraul s Totálním plaváním

aneb jak se naučit plavat jako ryba.

Neběháš… Plaveš!

V předchozím příspěvku byly k přečtení informace o mých běžeckých problémech tento podzim. Jednoduše – noha špatná, běhat nejde. Konečně přišla ta chvíle se také věnovat jinému sportu než jen tomu urychlenému pokládání jedné nohy před druhou. A jasně, že když noha bolí často i v klidu, nepůjde člověk hrát basketbal nebo třeba vyzkoušet jumping. Na cyklistiku se bohužel dost ochladilo a navíc mi už kolo leželo před měsíc ve sklepě s píchlou gumou. Lenost ho opravit mě prostě vyhnala do bazénu.

Vždy, když se mě někdo zeptal proč dělám jen ten běh, proč nedělám triatlon, odpověděl jsem, že plavání není pro mě. Hned se zadýchám a poměrně brzy jde mé tělo ke dnu. Hlavní výmluva nebyla cyklistika a nebo neschopnost si celé roky koupit silničku, vždy za mou neúčast při triatlonech mohlo plavání. Ono se není čemu divit, stále si živě pamatuji křeče do celého těla po vylezení z vody během mé zatím jediné účasti na triatlonu v Sudoměřicích. A tam se plave pouze 400 metrů! Prostě od té doby plavání fuj.

Jenže s bolavou nohou člověk přehodnocuje. Bazén pro mě najednou byl jasnou volbou. Noha v něm nebolela a k tomu se mi posílily svaly těla, o kterých jsem dlouho nevěděl, že je vůbec mám. První bazén byl úplně povznášející /proběhl totiž po skoro týdnu bez pohybu). Střídal jsem při něm prsa s kraulem po cca 200 metrech. Ke konci té hodiny mi došlo, že mnou opomíjené plavání je šíleně zábavné. Sice mě bolely hrozně svaly na břiše a ramena, ale to k tomu patří. Že jsem se nemohl dočkat další návštěvy bazénu.

Voda se mi dostává pod kůži

14741870_1057771174341197_1475225258_nDalší návštěva bazénu už byla lepší a tak to stále pokračovalo. Týdně minimálně třikrát do bazénu a naplavat vždy celkem i přes 6 kilometrů. Nejen bazénu, ale i různé rybníky, nádrže, pískovny a podobně. Rozhodl jsem se zaměřit na kraul, můj dříve nejneoblíbenější styl. To bych nebyl já, abych nezačal googlit a zjišťovat jak se má správně plavat. Od dušana z DM (párkrát o tom postoval) jsem věděl, že existuje nějaká knížka o novém stylu, který se běžně nevyučuje. Našel jsem si jí a hned objednal. Jedná se o knihu Plavání Total Immersion od Terry Laughlina. Moc mi pomohla pochopit vodu, jak lépe plavat a jak si kraul více užívat. Najednou mi nedělalo problém zaplavat s minimálními přestávkami kilometr kraulem. Prostě jsem se nepral s vodou jako dřív, ale spíš jí hladce proplouval. Ale stále jsem cítil, že tomu něco chybí a hledal jsem jak se ještě více zlepšit.

Nová metoda (pro mě určitě)

Po navštívení několika stránek, které mi naprosto nic nepřinesly, jsem se dostal na Stránky Totálního plavání (přes google nějak do jejich uzavřených diskuzí). Pročetl jsem je a došlo mi, že bez nějakého kurzu se dále neposunu. I Renča (a ta o plavání něco ví) byla stejného názoru. Navíc vím, že tímto kurzem také prošla. Tož jsem se k Tomáši Vojtěchovskému na kurz také přihlásil. Sice mi nevyšel z důvodu obsazenosti mou zvolený termín, ale posunutí o týden mi nějak moc nevadilo. Hrozně jsem se těšil.

Kurz se platí dopředu, což je dnes normální. Po platbě mi Tomáš poslal výukové video s metodou Total Immersion abych si teorii nastudoval předem a pokud možno techniky z videa vyzkoušel. Přiznám se, že jsem ho celé neshlédl, asi jenom 30 minut. Což mi ale stačilo na vyzkoušení základních technik. Moc mi nešly. Raději jsem plaval a užíval si vodu. Trénink technik nikdy není zábavný.

Průběh kurzu

1Konečně byla sobota kurzu. S sebou stačily plavky, ručník a brýle. Nic víc. Kurz proběhl v Praze v hotelu Olšanka. Na kurz se nás sešlo 9 – 4 muži a 5 žen. Všichni neuvěřitelně natěšení. S malým zpožděním dorazil i Tomáš a hned nás odvedl do salónku na první teoretickou část kurzu. Kurz má hodinu teorie následovanou hodinou v bazénu a obojí se po obědě opakuje. Celkem 4 hodiny nabité informacemi.

Již první hodina teorie byla velmi plodná. Sice jsem před kurzem prováděl v bazénu nějaké snahy o styl totálního ponoření, ale sám bych nikdy nepřišel na tolik chyb. Přišlo mi, že plavu krásně a bez námahy. Jak já se mýlil. Spoustu pohybů bylo úplně špatně provedená a spíš mi energii ubíraly, než šetřily. O což v teorii totálního ponoření jde. Prošli se jednotlivé základní cvičení, ukázaly pohyby, Tomáš řekl nejčastější chyby (u těch jsem se viděl) a najednou byla první velmi příjemná hodina pryč.

Druhá hodiny probíhala v bazénu. Při krátkém rozplavání si nás rozdělili na dvě skupiny a pak se šlo na věc. Všechny základní cviky se zdají na první pohled lehké, a taky jsou, jenže než do nich člověk pronikne, dost ubírají energii. Samotnému mi došlo, že nejvíce chyb jsem před kurzem dělal ve zbytečném napětí jak krku tak ruky, špatném směru ruky a lehce chybné poloze hlavy. Po lehké úpravě se mi najednou plavalo velmi dobře, lehčeji než předtím. Musím podotknout, stále šlo o základní cvičení, i když ke konci jsme se dostali až vlastně k celému tempu. Moc nás svičení bavilo, ale rádi jsme z vody vylezli. Jak člověk často stál, poslouchal instrukce a nehýbal se, tak hrozně prochladal. Ke konci byli všichni pěkně zmrzlí.

Každý kdo plave možná řekne, proč to trvá tak dlouho a proč se věnovat nějakým cvičením. Ale každý si musí uvědomit, že se jedná o úplně jiný styl, než se běžně vyučuje. Žádné kopání jak blázen, žádné přehnané zabírání rukama a vůbec praní s vodou. Totální ponoření učí vodou bez odporu proplouvat.

Po příjemném obědě, proběhnuvším v přilehlé pizzerii hned vedle vstupní haly bazénu, stráveném debatováním o všem možném následovalo odpolední kolo teorie. Probralo se více detailů, vyzkoušelo nasucho více pohybů a nakonec nám Tomáš pustil nějaká videa, jak tento styl vypadá u profesionálních plavců. Co budu povídat, tímto stylem se dá plavat vážně rychle (ne že by mi na tom momentálně nějak záleželo). Ku příkladu metodou total immersion plave Sun Yang, který momentálně drží jak světový tak olympijský rekord na 1500 m volným stylem.

Odkaz video: https://www.youtube.com/watch?v=T5FlDy3YmDQ

Odpolední část plavání v bazénu byla věnována lehkému opakování dopoledního programu a pak nácviku celého tempa. Chvíli mi šlo, žádný problém, ale pak se mi do něj nějak podařilo zamotat, stejně jako všem ostatním, a najednou se nedařil ani jeden pohyb. Ono sladit levou ruku držící vodu, pravou čekající u hlavy a kopnutí spodní nohou není tak lehké jak se zdá. Tomáš si toho všiml, všechny nás vytáhl z bazénu a hezky se zkoušela otočka na suchu. Tam nám šla, po návratu do vody trochu lepší, ale i tak byla cítit nejistota. Prostě jsem do pohybu moc zapojoval hlavu.

Ještě ke konci, když už nám všem prý pohyb šel, vzal Tomáš kameru a natočil nás. Prý normálně točí až na pokročilém kurzu. Videa nám v dalším týdnu poslal e-mailem. Při natáčení nám říkal, že pohyb vypadá moc dobře a sami uvidíme doma. Viděl jsem! Vůbec mi můj pohyb nepřišel pěkný. Přirovnal bych ho k epileptickému záchvatu pod vodou. Ruce dobré, ale ty nohy. Takové prapodivné kopnutí moc do stran. Řekl bych, že video mi hodně pomohlo. Sice jsem na něm vypadal jako postižená žába, ale posun byl zřetelný.

Plavání po kurzu

Po kurzu jsem se nedostal do bazénu hned druhý den, pár dnů mi nevyšel čas. Takže nebudu lhát, spousta informací se mi vykouřila. Ale udělal jsem co nám bylo doporučeno. Před bazénem shlédl video s teorií a pak šel teorii praktikovat.

Já se do vody normálně bál. Hrozná nervozita. Rozhodl jsem se nikam nepospíchat a po rozplavání přes polovinu času ve vodě trávil cvičením základních pohybů. Bylo nám doporučeno jim pár týdnů věnovat více času, ať si je tělo řádně zažije. Pak hezky bazény celým stylem. Který moc nešel, protože do celého pohybu jsem ještě musel přidat dýchání. Značně složitý pohyb navíc! Trvalo mi několik bazénů, než jsem na něj alespoň trochu přišel. Přiznám se, že pocity po první pokurzové návštěvě bazénu nebyly moc dobré.

Co mi pomohlo před druhou návštěvou bazénu byla kniha Total Immersion. V ní je krásně popsáno, jak si rozložit čas v bazénu po absolvování kurzu a jakým cvičením se věnovat. Druhá návštěva naprosto super. Od Tomáše přišly mimo videí i dodatečné dokumenty k tréninku a technice, ale kniha je kniha. Je v ní přeci jenom více informací. Tomáš poslal i jím vypracované dokumenty v pdf k technice a tréninku, ale nic nového pro toho, kdo četl knihu.

Od kurzu už nějaká doba uběhla a já vyzkoušel i tréninky bez techniky. Asi (určitě!) jí ještě nemám zažitou. Plave se dobře, ale čas od času styl při plavání ustřelí a hned je to znát. Chce to trénovat základy a s tréninkem nepřestávat.

Jinak kurz totálního plavání určitě doporučuji. Tomáš je profesionál a kurz krásně doplní knihu.

Podzimní sezóna 2016 zazděná

ilustrační obrázeklZačátkem léta během tréninků jsem si říkal, jakou mám formu. Běhalo se naprosto lehce, tepy dole, tělo špičkově připravené na cokoliv prakticky bez tuku, nic nebyl problém… Nohy neuvěřitelně létaly prakticky bez námahy. V té době přišlo i přihlášení na Dalmacija ultratrail – prvním ročníku ultra trailu v Chorvatsku kolem Dubrovniku. Natěšenost byla veliká. Trénink se mi dařilo plnit přesně podle představ, nebudu lhát, začal jsem si pomýšlet ohledně Dalmacija ultratrailu na bednu. Těch 110 km s nějakými 4000 m+ převýšení mi nepřišlo jako nic hrozného.

Cíli jsem upravil i mou osobní termínovku. Hlavně aby závodů nebylo moc a někde jsem se neoddělal. Vše se dařilo. V červenci pouze dva závody – krátký běh do vrchu v Prčicích a na konci měsíce 24 hodin v Kladně. Prčicě dopadly jak dopadly, vrchař prostě nejsem a Kladno s bídným výsledkem mi nakonec přišlo jako dobrý trénink být 24 hodin v kuse na nohou. Po Kladně proběhla důkladná několikadenní regenerace a opět návrat do tréninku. Ten probíhal ještě lépe než předtím. Těch 24 hodin nohy o kousek posunuly.

Ale pak přišla dovolená v Rakousku, která podle všeho může za později vzniklý problém. Byla totiž hodně sportovní – vždy ráno běh ve velmi slušném tempu a odpoledne nějaká činnost jako ferraty, kolo, plavání nebo tak. A podle všeho ferraty mi oddělaly nohy. Samotné skály za to nemohou, může za to zbytečné spěchání být rychle nahoře a co nejrychleji dole. Chybu jsem udělal na ferratě u Traunsee. Odpálil jsem si svaly v nohách a to mohlo dle všeho za můj problém.

V druhém týdnu po dovolené mě zničeho nic začalo lehce píchat uprostřed pravého lýtka z vnitřní strany kosti holenní. První zmínka bolesti byla 25. srpna. O pět dní později už noha bolela i v klidu a nad během se nedalo ani uvažovat. Dal jsem pár dní klidu, po kterých se ovšem noha nezlepšila. Před problémy jsem ale Renče slíbil, že jí zaběhnu běžeckou část štafety při triatlonu v Hrádku nad Nisou. Zde jsem o proběhlém závodě nepsal. Adrenalin mi totiž povolil běžet a podařilo se mi zaběhnout myslím 4. nejrychlejší čas běhu ten den. Celkově jsme vyhráli smíšené štafety a ve štafetách skončili třetí ze všech (snad si dobře pamatuji). S během nespokojenost, připadal jsem si obratný asi jako dinosaurus, o rychlosti nemohla být řeč. Pomalost!

Adrenalin mi sice umožnil běhat, ale jinak byl závod asi chyba. Totálně mi zazdila běhání na několik týdnů. V týdnu po triatlonu raději návštěva ortopeda s rentgenem, hezky vyloučit únavovou zlomeninu. Rentgen nic a že prý jde o natažený vaz. Hmm, by mě zajímalo jaký vaz se uprostřed nohy nachází… Nevadí, bylo mi jasné, že s během je amen. I tak jsem se stále nevzdával Dalmacije. U té mi došlo koncem září, že je nereálná. Triatlon byl 4. září a první trochu bezbolestný běh po něm byl možný až za 16 dní totálně bez běhu. Dalo se lehce klusat jen s nepatrnou bolestí. Klus o délce 3 až 4 kilometrů. Prostě k smíchu. V tu dobu účast v Dalmáciji definitivně vzdaná. Až tehdy jsem informoval ostatní, že nepoběžím.

Brněnský masakr a Dušanovo SUM (Strom Ultra Maraton startující z Vlastibořic) mě asi mrzí ještě víc. Na víkend s přáteli jsem se těšil, vždy mě neuvěřitelně nabyl pozitivní energií a chtíčem běhat a zlepšovat se. Dlouhá léčba neobjasněných potíží prostě vezme energii i elán.

Volba neběžet Dalmáciji byla dobrá, protože první opravdu bezbolestný běh se konal až v polovině října. Přibližně týden před startem v Dalmáciji (startuje se 21. 10.). V momentálním stavu bych nebyl schopný těch 110 km ani odbelhat, natož běžet. Mrzí mě to, ale nedalo se nic dělat. Padlo rozhodnutí poslouchat tělo. Nejhorší je, že i po zdárném vyléčení stále nevím (a vědět asi nebudu) důvod problému…

Co bohužel provázelo zranění ruku v ruce je pokles motivace. Podzimní sezóna totálně zrušená, což bych i přežil, ale problém je, že se nedaří nalézt chuť pro návrat do tréninku. Vůbec chuť běhat najednou zmizela. Nemám náladu závodit a s někým se poměřovat, ani sám se sebou. Běhat chodím jen klusem do 12 kilometrů a nad tempem ani nepřemýšlím. Je mi ukradené. Koukám na zápisky ostatních na DM, blozích nebo FB a vůbec nic se mnou nedělají. Ještě před zraněním byly vždy jak červený hadr na býka.

Abych si jen nestěžoval. S nechutí bojuji a pevně doufám, že na Silvestra budu v Jistebnici připraven obhajovat umístění z minulých let. Já se vrátím…

Prvně na ferratách (v Rakousku)

o překvapivě těžké ferratě Drachenwand nacházející se u jezera Mondsee a dvou lehkých u jezera Traunsee. Lehká Naturfreundesteig a o něco těžší Traunsee – Klettersteig.

Na dovolené v Rakousku bylo, jako jedna z činností v plánu, lezení nějaké ferraty. Pro mě i pro Renču se jednalo o premiéru. Ani jeden z nás nikdy žádnou ferratu nelezl. Já chodím čas od času na boulder nebo s lanem na stěnu (bohužel se mi zatím nepodařilo z časových důvodů zajít s kamarády na skálu) a Renča lezla před lety, v poslední době ne. Prostě dva dá se říci začátečníci.

Drachenwand

Výchozí místo je u restaurace Gasthof Drachenwand, vedle které je i na louce parkoviště. V letních měsících je podle všeho neustále plné. My přijeli v sobotu odpoledne a plné bylo. V neděli při našem ranním odjezdu bylo už plné a když jsme jeli v pondělí dopoledne kolem, bylo opět narvané. Den kdy na ferratu jet nejsem schopný doporučit. Podle mě je to úplně jedno. Renča říkala, že stránky, ze kterých čerpala informace, hodnotí Drachenwand obtížností B/C. A jelikož E je nejtěžší, přišlo mi tohle jako ideální pro náš začátek.

Drachenwand při našem příjezdu
Drachenwand při našem příjezdu

Od restaurace se jde k začátku ferraty asi půl hodiny. Jako klasicky v Rakousku je cesta značená žlutými směrovkami s nápisem Klettersteig. Cesta je pohodová, tedy až na posledních několik set metrů, kde byla rozbahněná a hrozilo uklouznutí. Nic by se při něm asi nestalo, maximálně by byl člověk úplně zašpiněný. Nic příjemného. Na konci přístupu se už jen musí přelézt horská bystřina, za kterou ferrata přímo začíná. Na začátek cesty jsme jako typičtí Češi dorazili ve tři hodiny odpoledne. V čase, kdy už všichni místní a ostatní zkušení lezci jsou doma nebo se válí u jezera. Na ferraty je doporučeno chodit ráno nebo dopoledne. Ale co jsme měli dělat, když jsme dorazili až odpoledne a nechtělo se nám čekat do druhého dne, že?

Při pohledu na začátek cesty se nám s Renčou nedělalo moc dobře a z určité části naší grupy (nás dvou) zaznívaly nápady, že bychom se měli otočit a zkusit nějakou lehčí ferratu. Podařilo se mi odpadlíky přesvědčit o opaku a směle jsme se vydali nahoru. Prvních cca 100 výškových metrů Drachenwandu vede po příkré skále vedle mírného vodopádu po dvou dlouhých žebřících. Při naší návštěvě neměl potok naštěstí moc vody a vodopád byl mírný. Ve vzduchu byla vodní tříšť, ale naštěstí jenom mírná. I ta ale stačila k tomu, aby lano a všechny kameny byly vlhké a postup byl stížený. Když boty kloužou, není to příjemné ani na chodníku ve městě, natož na kolmé stěně. Prostě takový křest ohněm. V půlce prvního žebříku se chtěla Renča otočit, vůbec se jí začátek nelíbil, ale já byl prozíravý, lezl až za ní a neměla tedy kudy slézt. Po chvilce za námi začala lézt nějaká paní a náš osud byl zpečetěn. Osobně se mi vlhké kameny a žebříky také nelíbily, ale tušil jsem nahoře pohodičku. Vyhlídky na budoucnost jako vždy optimistické. Již jsem se zmiňoval o rozbláceném a kluzkém přístupu k ferratě. Měl ještě jednu nevýhodu, než jenom riziko uklouznutí v lese a zablácení se. Všichni kdo šli na skálu si s sebou na botách přinesli také značnou část hlíny z lesa, takže prvních 100 metrů nebylo jenom kluzkých, ale i pěkně zablácených…

Ze začátku hezky zvostra
Ze začátku hezky zvostra

Konec prvního úseku byl výživný. Trasa vede přímo potokem. Je v něm i udělaný umělý stupeň z ocelového prutu. Při velkém proudu vody si průlez nedovedu představit. Nevím jak se mi to podařilo, ale nějak jsem přelezl okolo vody a ani se moc nenamočil. Aspoň jsem si to myslel, o pár metrů výše jsem stejně do vody musel. Nad první kolmou stěnou je jezírko, tam se člověk odjistí, přeleze pár metrů přes něj, kde opět začíná jistící lano a pokračuje se opět nahoru. U jezírka jsem se otočil a paní byla už jenom pár metrů za námi. Ve vodopádu se zastavila a fotila roztřepené lano, které bylo pekelně ostré. V místě, kde já byl velmi nejistý, ona si stála a vytahovala mobil aby fotila. Hned jsem věděl, že oproti nám bude jiném level. Že prý se jmenuje Lada a vyjela si sama bez rodiny na klidný odpolední výlet. Češi jsou prostě všude.

Lada v potoce
Lada v potoce

Pak už cesta pokračovala mírněji a hlavně suchá. Dokonce bez bahna, které si všichni před námi stejně jako my omyli nedobrovolným lezením ve vodě. pokračuje se po rozpůlených štaflích a hned hezky do stěny. Skála není vlhká, ale zato celkem prudká a pro někoho, kdo si udělal na spodní části několik puchýřů od lana (ano, až tak křečovitě se mužnější část týmu držela, jak křečovitě se držela něžná část opravdu netuším). Asi už každému došlo, že jako správní začátečníci nám pojem rukavice nic neříká. Z tradičního lezení je člověk zvyklý na vlastní ruce, ale u ferrat je třeba počítat s ocelovým lanem. Rukavice určitě nezapomínat (buď cyklistické, když není zbytí, nebo pracovní s ustřiženými konci prstů – speciální jsou podle mě zbytečné).

Lehčí úsek
Lehčí úsek

Po dalších několika desítkách metrů je místo, kde si člověk dáchne. Lano končí a navázání je o několik desítek metrů dál. Mezitím se v klidu projde po prudší pěšině a rozhlédne se po kraji. Nezdá se to, ale výškové metry přibývaly vážně rychle. Na této „rovince“ nás i dohnala paní z vodopádu a představila se jako Lada. Slušně jsme jí pustili před sebe, náš postup byl diametrálně pomalejší. Po krátkéch oddechu, pokud je třeba, pokračuje značně dlouhý úsek až k visuté lávce. Na tomto úseku jsem už moc lano nevyužíval, rukám nebylo lano příjemné. Bohužel se každých pár metrů našel úsek, kdy to jinak než lanem nešlo. Třeba jedno místo, kde šlo lano najednou přímo nahoru a nikde nebyl žádný kloudný chyt. S lezečkami a ne teniskami možná žádný problém, ale takto nezbylo, než si pět metrů povyšplhat po naprosto klouzajícím laně díky potu v dlaních. Příjemný pocit. Ale jinak mi postup přišel pohodový. Třeba průlez komínem byl naprostá užívačka. Nahoře nebe, dole prakticky nic… místo na fotku jak vyšité. Zašprajcl jsem ramena a už se fotilo. I Renču se mi podařilo přesvědčit a vyškemrat na ní fotku.

Odpočinek (neznámý lezec)
Odpočinek (neznámý lezec)

Přiznám se, že skála a další kolmá skála nahoru se popisuje těžko. Po pár desítkách metrů nám Lada řekla, že nás čeká most. Hned se na mě Renča otočila a jen jestli slyšela dobře?! Nic se nedalo dělat, člověk si musí přítomnost užívat. Zato Renča měla úplně jiný přístup a co deset minut se Lady ptala jestli už je vrchol blízko, jestli nejtěžší je za námi, jestli je polovina za námi, jestli… Bavil jsem se. I když jsem vysel celou dobu na dvou provázkách a ocelovém laně bůh ví jak starém, strach se nedostavil. Tak nějak bych své pocity shrnul k odevzdání s naprostým nadšením z okolní přírody. Stejně se nedalo spadnou nikam jinam než dolů, tak co…

V komíně
V komíně

Před mostem jsme si počekali na skále. Vytvořila se normální fronta. Podle všeho a nakonec i reality se o zdržování postarali nějací Slovinci, kteří čekali na typana za námi. Mimochodem, ten nás předtím pustil před sebe. Týpci nahoře křičeli ať mákne, typan pode mnou, že nemůže. Pak něco čemu jsem nerozuměl a najednou koukám, že typan leze po strmé skále vedle mě bez jištění. No dobře, magoři nerespektující život zachraňující pravidla nejsou jenom Češi. Jelikož se typani nahoře nehýbali, prolezla Renča kolem nich k mostu. Že je za horizontem most se dalo vytušit z Renči reakce. Ozvalo se několik nepublikovaných slov a pak mé jméno v ostré tónině. Při prolézání kolem Slovinců jsem se jenom usmál a oni soucitně pokývali hlavami. Mostek byl super – mezi dvěma lany umístěné plastové šprucle, v úrovni ramen na každé straně lano na zachycení a nakonec ještě jedno lano nad hlavou. Bezpečí samo. Uprostřed nechybí deska, ze které mohou startovat basejumpeři. Renča zvládla na výbornou, ani jednou se nepodívala dolů. A přitom dole nebyla žádná velká propast. Asi tak jenom 50 metrů vzduchu a pak stromy a křoviny na svahu. Pro mě malinké zklamání, v očekávání byl výhled, který hne žaludkem.

Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)
Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)

Hned za mostkem se cesta dělila, dalo se jít malinkou odbočkou doprava a posedět si na vyhlídce. Na skálu je tam přidělená dřevěná lavička. Bohužel Renča nebyla ve stavu tam jít a abych se přiznal, mně se také nechtělo. Dalších x desítek metrů nahoru bylo celkem výživných. Ǔseky jen s železnými pruty čouhajícími ze skály, přelézání vrcholku (člověk si hodně slušně zabalancoval nad dvěma žaludkem hýbajícími srázy), opět holé stěny pouze s ocelovými stupni a nakonec pohodové dolezení na vrchol. Zasloužený výhled do okolí. Vše jako na dlani. Já si hned naplánoval běhy na další dva dny. Na Mondsee těžko bude krásnější pohled.

Pohled na Mondsee z vrcholu
Pohled na Mondsee z vrcholu

Po lehkém odpočinku už nás čekala jen cesta dolů. Prudká serpentinová stezka lesem s úseky, které se dají považovat za regulérní Áčkové ferraty. Jinak nic moc pro kolena po tom dlouhém výstupu. Hlavně Renče se rozhodly stávkovat.

Informační cedule
Informační cedule

Suma sumárum nám celá akce zabrala asi 5 hodin. Půl hodiny k ferratě, cca 3 hodiny nahoru (bez těch front na stěně by se dalo rychleji) a 2 hodinky dolů (vážně jsme šli pomalinku). Dole u restaurace je informační cedule patřící k ferratě, podle níž se jedná o obtížnost C. Což je ovšem diskutabilní, protože na internetu je běžně k nalezení hodnocení C/D a někde dokonce jenom D. Jestli se jedná o nejkrásnější ferratu v Rakousku, jak je prezentována, posoudit nedovedu, ale nádherná opravdu je. Zpětně jsem rád, že jsme zvolili pro náš křest zrovna Drachenwand.

Naturfreundesteig a Traunsee – Klettersteig

Poslední odpoledne v Rakousku jsem se hrozně chtěl vrátit k Traunsee a vylézt si ferratu, jejíž začátek byl v mé hlavě od prvního dne. Renča bohužel jít nechtěla, stále jí bolely nohy z předchozích dnů, hlavně asi včerejšího, kdy vyjela na kole na GrossGlockner. Chvíli mi to bylo líto, ale cestou k začátku ferraty jsem to hodil za hlavu. Nahoru jsem zvolil Naturfreundesteig. Od našeho parkování, stejného jako před několika dny kousek za vesnicí Ramsau skoro až na konci Traunsteinstrasse, se k ferratě jde přibližně půlhodinku. Cestou se prochází třemi tunely. Od auta jsem vyrazil kolem třetí odpoledne, takže lézt nahoru v půl čtvrté hraničí s limitní dobou.

Stezka nahoru
Stezka nahoru

Při šněrování se do sedáku (helmu jsem zapomněl v autě a nehodlal se pro ní vracet) přijel na místo někdo místní na skůtru, shodil triko, pozdravil mě a bez jakéhokoliv jištění doslova vyběhl do svahu. Já se došněroval a o mnoho pomaleji začal lézt. Stále na paměti, že lezu nahoru sám a musím být hodně obezřetný. Vždyť ani mobil jsem u sebe neměl, jen vodu a dvě jablka.

Konečně oživení!
Konečně oživení!

Po prvním krásném úseku s žebříky a pohodovými místy na lezení přišlo překvapení – prudká serpentinová stezka vedoucí nahoru. Čas od času bylo v horších úsecích nataženo lano, ale ani by nebylo potřeba. I tak jsem ho ale raději vždy ze začátku použil. Nahoru se stoupalo hodně rychle a ani jsem se nenadál, najednou bylo jezero minimálně o 500 metrů pode mnou. Výhled epesní, ale to bylo asi vše. Já čekal nějakou pěknou A/B ferratu a ono jen klasická Rakouská černá turistická stezka.

Pohodička...
Pohodička…

Přibližně po polovině kopce (kde je i nejzajímavější lezecká pasáž s vykotlanými ocelovými stupni na stěně měřící asi 30 metrů) jsem proti sobě dokonce potkal nějakého staršího pána, co si to směřoval rychlou chůzí z kopce jen s hůlkami v rukou. Sedák ani jištění žádné neměl. Nevadí, jako kluk prakticky z roviny si jištění můžu dovolit i na něčem, čemu místní beztak říkají baby chodník. O pár set výškových metrů výše, několika litrů potu méně a značné nudy, které nezabránily ani nádherné výhledy, se mi podařilo potkat další dva sestupující. Pár anglických vět, ve kterých mě ujistili, že za druhou chatou na vrcholu se dá v pohodě slézt dolů, se pokračovalo dále. Za pár minut oživení sestupu, pán, co před mým zahájením výstupu vyběhl do kopce, běžel dolů. Ale velkým stylem. N2jaká stezka ho vůbec nezajímala, nacházel se o 100 metrů vedle na sesuvu kamenů, po kterých se dlouhými skoky rychlostí kamzíka řítil dolů. Ještě víc trapnosti na mou osobu, vždyť jo.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po další půlhodince se konečně vrcholová chata přiblížila a opět začalo ocelové lano. Nebudu lhát, od mé osoby dostalo naprostou ignoraci a lezení nahoru šlo o hodně rychleji bez něj.

Po necelé další čtvrthodině se mi konečně podařilo dorazit na vrchol. Rychlá fotka, podle času na foťáku mi výstup zabral dvě hodiny a honem k druhé chatě. Cestou padly obě dvě jablka. Ke druhé chatě se jde po celkem pohodové pěšině vedoucí po hřebeni. Chaty jsou od sebe přibližně 10 minut chůze. Mezi nimi se nachází odbočka dolů vedoucí jinou trasou, ale tu já ignoroval, vždyť od druhé chaty měla vézt dolů pohodová cesta. Klasicky od ferrat vede zpátky klidná cesta oklikou. U druhé chaty ale jenom strmá stěna dolů a u ní ocelové lano. Tohle určitě nemysleli, tímhle se mi dolů nechce! Prostě jsem pokračoval dál po hřebeni a doufal, že narazím na normální cestu. Vždyť nějak ty dvě prakticky nové horské chaty s restaurací postavit museli, ne? Po asi 5 minutách se mi podařilo potkat dalšího místního, hubený děda v roztrhaném triku, krátkých kalhotách a sandálech (jestli si dobře pamatuji). Podařilo se mi vyplodit několik vět v němčině, on mě pochopil a neudělal mi radost. Dál prý žádná cesta dolů není a on jde z dalšího vrcholku o pár set metrů dál, na němž stojí velký kříž (blázni se asi chodí modlit i na nepřístupné vrcholky hor). Dolů prý jenom u této blízké chaty a nebo u té druhé. Druhá nepřicházela v úvahu, tudy jsem se nahoru vyškrábal a přeci se nevrátím stejnou cestou. Došli jsme spolu k chatě, mluvili kombinací němčiny s angličtinou a u chaty pán jenom ukázal dolů do strmé stěny a řekl, že za 2 hodinky budu dole a prý „No hard climbing!“ Když to řekl tenhle děda, tak to dám bez postroje! A taky sedák zůstal přimontovaný na batohu.

Traunsee z vrcholu podruhé
Traunsee z vrcholu podruhé

Vzal jsem to hezky zvostra. Drže se ocelového lana s pohledem ke skále (ne že bych se bál, ale jednalo se o rychlejší způsob sestupu) jsem skákal velkými skoky o metry dolů. Po chvíli lano skončilo a byl přechod k jinému. Všude erozí rozviklané kameny, plotny plné klouzajících kamínků a ne moc dobře značená cesta. Podařilo se mi jednou špatně odbočit a pak se musel o x metrů vracet. Další úseky s lany byly všechny po značně příkrých a mnoha lidmi uhlazených stěnách. Postup stále stejný. Jakmile bylo lano, otočen ke skále a doslova seskakovat dolů. Bez lana hezky opatrně po stezičce a hlavně nezakopnout. Výhledy ze srázu nebyly valné, jeden chybný krok by byl asi konečná. Ale byl jsem v klidu, proti mně se totiž objevilo několik lezců opačným směrem, většina před důchodem a stejně jako děda nahoře jen v lehkém oblečení a sandálech. Možná měli v plánu nahoře přespat v chatě, možnost tam určitě byla.

Cesta dolů...
Cesta dolů…

Po nebezpečných skalnatých úsecích, které mohly mít na délku maximálně 500 metrů už byla převážně jenom prudká pěšina vedoucí až dolů. Jen na pár místech jí oživilo lano a dva žebříky, ale jinak dlouhá nuda. Alespoň, že spodní část vedla lesem a nebylo na ní takové horko. Nejlepší bylo, že stezka vyústila přímo na silnici pár metrů od našeho auta. Dole byla i informativní cedule k ferratě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že mnou právě seskákaná ferrata za necelou hodinu a půl je obtížnosti D. Nevěřil jsem a nevěřím.

Hezky lesem...
Hezky lesem…

V sedm hodin a pár minut po příjemné koupeli už převlečený v autě a večeře se vařila. V půl osmé dorazil pár, kterého jsem se ptal v kopci na sestupovou cestu. Auto měli hned vedle našeho a s českou značkou! To vědět, tak s nimi nemluvím anglicky. 😀 Když mě viděli, nevěřili vlastním očím. Co prý dělám tak brzy dole? Odpověď, že jsem měl hlad, je rozesmála. Pak po mém druhém ujištění, že dolů jsem šel Traunsee – Klettersteig ferratou na mě jen divně koukali a po zjištění, že mi celý výstup se sestupem zabral přibližně 4 hodiny jen řekli, že oni vyráželi v 10 dopoledne.

Cedule o Traunsee-Klettersteig
Cedule o Traunsee-Klettersteig

Suma sumárum se jedná o dvě lehké ferraty (už budu vše srovnávat s Drachenwandem), na které určitě můžou i děti. Výškové převýšení je 1200 metrů. Nedoporučuji ale následovat mého příkladu a být hotový za 4 hodiny. U mě to odnesly stehna. Druhý den dobré, ale další tři dny po něm byly nepoužitelné, jako by mě do nich někdo neustále bodal nožem. Totálně jsem si odpálil svaly a asi lehce i namohl vazy. Po mé době rekonvalescence je pro mě ten typan co si nahoru a dolů vyběhl za nějaké 2 hodinky naprostý borec. Doma nezkoušejte! 😀