Sbírka pro Honzíka z Českých Budějovic

Úplně jsem zapomněl, mlátím hlavou do zdi a kaji se. Prosím všechny s dobrým srdcem, aby se zapojili nebo alespoň poslali informaci dál. Možná jste o Honzíkovi už zaslechli skrz sbírku víček od PET lahví, jenom už asi nevíte, že se můžete zapojit přímo.

Kamarádka Dita má syna Honzíka, který trpí Dunchennovou svalovou dystrofií. Zjednodušeně se jedná o degeneraci svalů. Podrobné informace o nemoci na stránkách o Honzíkovi (odkaz níže). Jenom řeknu, že ta nemoc je opravdu ošklivá a její léčba velmi drahá až v Izraeli.

Ditu osobně znám, před skoro dvěma roky mě učila masírovat (spolu s Karlem Tejčkem, který se různými akcemi na podporu Honzíka velmi zapojuje). Do akce jsem se zapojil v rámci masírování, výdělek z celého jednoho týdne za masáže jsem věnoval na Honzíkův transparentní účet.

Pokud pořádáte závod, nějakou sbírku nebo znáte někoho kdo by mohl pomoci, zapojte se. Sám uvažuji nad pořádáním závodu, jehož celý výdělek by šel na dobrou věc. V tomto případě na Honzíkovu léčbu.

Všechny informace o Honzíkovi a pořádaných akcích přímo na stránkách Dity a Honzíka: http://honzik.wbs.cz.

Recenze Salming Distance A2

Boty jsem si pořídil těsně před SUMem a po více než 100 naběhaných kilometrech v nich přišel čas na jejich zhodnocení. Koupeny přes Slevomat v akci. Poslední dobou mám velkou spotřebu bot a proto vyhlížím slevy všude možně. Vyzvednutí v Praze na Karlínské prodejně Jednadvacítka proběhlo bez problémů. V obchodě možnost boty vyzkoušet na pásu je sice dnes již standard, pro mě ale vždy super věc, většinou totiž kupuji boty přes internet. V Táboře koupit běžecké boty je přímo nemožná věc.

Podruhé na noze
Podruhé na noze

První pocit z bot byl rozporuplný. Přeci jenom něco úplně jiného než jsem zvyklý. Salming se v reklamách ohání přirozeným během, ale každý kdo proběhal několikery pětiprsťáky a Vivobarefooty musí uznat, že tento model má do přirozeného běhu konstrukčně trochu daleko. Narážím na sklon pata špička (sice jen 5 mm, ale znám hodně běžců, kteří ani ten nesnesou) a hlavně na tloušťku podešve. Na takovou tlumící vrstvu už leta zvyklý nejsem. Takový byl první pocit z pohledu naživo v ruce. Ve velikosti UK8 mají 235 gramů, takže ani mezi nejlehčí se nemohou řadit. Zajímavé ale je, že i přes celkem bytelnou konstrukci jsou boty pocitově hodně lehké. Což mě hodně překvapilo.

Lehce rozporuplné pocity převládaly i po vyzkoušení na pásu. Přiznám, podmínky měly od ideální daleko – boty prvně na noze, nezvyk na běžecký pás a k tomu v riflích. Jsem typ běžce, který hodně piluje techniku, snaží se i ke konci maratonu došlapovat na přední část chodidla a prostě technika bosoběhu je mi velmi blízká. Ovšem, 99% všech kilometrů naběhám v minimalistických botách různých značek. První kroky nejisté (oproti jiným minimalistickým botám mají Salmingy vyšší patu, na kterou nejsem zvyklý), dokonce jsem při dopadu i cítil, že pata lehce drhne. Za to podle mě mohl jen nezvyk na takovou výšku tlumení. Stačilo pár kroků a došlap se srovnal. Prostoru pro prsty dost, noha v botě držela, tlumení po pár letech bez gumou pod nohou pocitově zajímavé, ale v pohodě. Boty jsem i přes lehce skeptické pocity vzal a dal jim šanci.

Výška paty - Distance A2, NB Minimus MR10v2, Inov8 Road-X-Lite 138 a Adidas Adipure adapt M (taková ponožka s podrážkou)
Tlumení pod patou – Distance A2, NB Minimus MR10v2, Inov8 Road-X-Lite 138 a Adidas Adipure adapt M (taková ponožka s podrážkou)

Prvně jsem je na běh vzal na výklus po SUMu (pro neznalé, Strom ultramaraton je nový ultra trail o délce cca 51 km kolem Vlastibořic). Nevím jestli za to mohla únava z předchozího dne nebo jen nezvyk na nové boty, ale první běh mi vůbec nesedly. Noha mi přišla neohrabaná a kontakt se zemí nedostatečný. Normálně cítím každý kamínek a najednou nic! Na silnici ale seděly dobře (jasně poznat, že na ní patří) a pocity se lehce zlepšily. První běh měl něco málo kolem 5 kilometrů a trval celkem dlouho. Celé tělo toho mělo po předchozím dni dost.

Podpora paty - Salmingy jednoznačně nejvyšší
Podpora paty – Salmingy jednoznačně nejvyšší (Adidasy také, ale jsou naprosto měkké a poddajné)

Na boty jsem nezanevřel a celý další týden v nich odběhal každý běh. Nejdřív kratší tréninky do 15 kilometrů a po regeneraci ze SUMu i delší štreky ke 30 km. Tempa různá od společenského cupitání s kamarády po tréninky rychlosti a ladění na závod pod 4:00/km. Hned druhý běh byl o hodně lepší než první, jako by boty potřebovaly trochu obouchat, změknout chcete-li. Opravdu mi přijde, že terén cítím trochu víc. Každopádně jsem si na boty zvykl a trénuji v nich hodně často. V posledních dvou týdnech je mám na nohou nejvíce.WP_20151105_19_25_13_Pro

Velmi důležité u těchto bot je ale mít je zavázané až na poslední dírku. U jiných výrobců jsem zvyklý, že boty tak nějak sedí na noze samy, V Distance A2 mi ale první běhy přišlo, že se mi noha posouvá dopředu a není zaražená do paty, jak by měla správně být. Zavazování na poslední dírku problém vyřešilo a noha se v botách ani nehne. Tkaničky udělali soudruzi ve Švédsku na jedničku. Na závod bych pro jistotu dvě smyčky udělal, ale normálně běhám všechny tréninky na klasické jednoduché zavázání a ještě se mi nerozšněrovaly. Takový malý zázrak, snad první boty, které se mi nerozvazují.

Šířka - nevypadají, ale jsou široké dost
Šířka – nevypadají, ale jsou široké dost

Co mě překvapilo, je šířka boty. Jako člověk zvyklý na opravdu široké boty v nich nemám nejmenší problémy. Na první pohled se prostě nezdají, vypadají úzce, ale klamou tělem. Podrážku hodnotím neutrálně, na silnici naprosto super, v terénu má mezery, ale co také od silniček čekat, že… Výdrž podrážky nemůžu zatím hodnotit, ale myslím si, že dřív se rozpadne svršek (můj nejčastější problém).

Podrážka (Inov8 půjdou brzy do věčných lovišť...)
Podrážka (Inov8 půjdou brzy do věčných lovišť…)

Úplně bych zapomněl napsat, co mě přimělo k jejich koupi. V posledním roce se mi podařilo doslova uběhat do rozpadnutí dvoje boty (NB Minimus MR20 – celkově bota, které moc nevydrží svršek, MR10 jsou jiná káva; Saucony Hattori – takový pokus, u nich se naopak prošoupala podrážka) a podle Lenky Horké vydrží Distance A2 opravdu spoustu kilometrů, prý v jedněch už má 2500 km a stále toho mají hodně před sebou. To mě opravdu rozhoupalo boty vyzkoušet. Zatím to vypadá na super rozhodnutí. Ovšem, tyto boty budu používat pouze na trénink, závod si s nimi nějak nedovedu představit. Navíc mám momentálně speciální boty pro závodění.

Salming se u mě vyšvihl hodně vysoko, uvidíme po delším čase a více kilometrech. Pevně doufám, že 2000 minimálně dají. Na jaře budu potřebovat nové závodky na maratony a půlmaratony, takže určitě vyzkouším jejich další modely.

Rekapitulace 2014 a plány 2015

Jak dopadly mé sny a touhy (plány) na 2014:

  • Čas na maraton pod 3 hodiny by mi udělal radost. Natrénováno by mělo být. – Splněno dvakrát, prvně v Bratislavě a podruhé ve Florencii (2:46:17)
  • Trávit více času se svými blízkými. – Do srpna super, pak se krapet pokazilo, ale zas víc času jsem trávil s prarodiči. Celkově hodnotím za splněné.
  • Pokusit se uspořádat běžecký závod. – Bohužel. Plánů je hodně, snad brzy.
  • Žádná zranění. – Splněno!
  • Cestování s kamarády – aspoň 2x do zahraničí. – Splněno. Párkrát za hranice do Rakouska a jednou do Itálie.
  • Více se věnovat blogu. – Řekl bych, že splněno.

 

Co mě v roce 2014 nadchlo kromě bodů výše:

  • Vloni jsem myslel, že jsem přišel na to, co chci v životě dělat. Po roce podnikání mi došlo, že to není to pravé. Ale teď tuším, že se živím činností, která mě zcela naplňuje a stále víc a víc baví.
  • Spousta pěkných umístěních na závodech. Byla sranda.

 

Sny a touhy (plány) na 2015:

  • Čas na maraton pod 2:40 hodiny by mi udělal radost. Netrvám na něm.
  • Opět běhat bez zranění.
  • Udržet si motivaci k běhu, poslední dobou s ní mám problémy.
  • Opět někam vycestovat s kamarády, tentokrát ale běžeckými.
  • Více se setkávat s kamarády z běhání. 😉

 

Do celého roku 2015 přeji jisté nohy a lehký krok! Hlavně ať se vše plní jako doposud! 😉

Plán na první polovinu 2015

Tak nějak se stále dávám do pořádku po posledním pro mě úspěšném maratonu ve Florencii. Nohy se netočí, o rychlosti si můžu leda tak nechat zdát. Můžu tak leda běhat pro radost, radši si tréninky vůbec neměřím. Snažím se prostě dát do kupy před příští sezónou. Spíš před Silvestrem, chci se totiž pokusit obhájit loňské vítězství v Jistebnici. Každopádně, už jsem moc odbočil. Prostě regenerace jde po totálním vyždímání pomaleji než jsem čekal.

Od nového roku se mi krapet změní pracovní rozvrh a to pro mě hlavně znamená méně závodů. Budu mít volné pouze dva víkendy v měsíci. Takže jsem se rozhodl, že jich bude opravdu méně a budu na ně více ladit. Původně jsem chtěl celé jaro ladit na PIM, ale nevypadá to s ním díky posunutí termínu organizátory vůbec pozitivně. Nejvíc pravděpodobný je teď pro mě asi Rotterdam Marathon. Sice zase celkem dlouhé cestování, ale doufám, že se mi podaří dát do kupy stejně pošetilou partu bláznů a zas nepojedu sám. Tentokrát ale běžečtí blázni, takže se klidně hlaste. 😉 A jak víme, na maraton se musí člověk někde naladit na půlmaratonu nebo nějakém podobně dlouhém závodě. Při prohlížení termínovky mě mrzí, že nebudu na 25 km kolem Hluboké nad Vltavou a nebo v Pardubicích. Holt bude to krušné. Nakonec mi z toho vychází pouze půlmaraton ve Zlíně na začátku března. U toho ale opět nemám jistotu účasti z určitých osobních důvodů. Pevně věřím, že v termínovce na běhej.com ještě spousta závodů chybí a nějaké v ideálním termínu se tam objeví. Ještě uvažuji na Pečetskou desítkou dva týdny po Zlínu, ale nad tou stále váhám.

Také hodlám malinko změnit přístup k tréninku. Už nebude pouze jednostranně zaměřený. Hodlám přidat cyklistické vložky na nízkých tepech. Čistě běžeckou kilometráž uberu a budu jí víc běhat kolem ANP a také víc intervalů. Prostě úplně změním přístup. Ovšem, pár dlouhých běhů kolem 35 km v měsíci si nechám. Co se osvědčilo měnit nehodlám. Každopádně doufám, že jeden den v týdnu věnovaný dlouhým vyjížďkám na kole, časem snad až 150 km, na nízké tepovce nebude na škodu.

Každopádně první polovina roku nevypadá z hlediska závodění nijak slavně. Opravdu asi jen tři závody. O kratších nic nevím, prakticky žádný z termínovky JBP mi nevyhovuje. Takže je snad jasné, že ani poháru se účastnit nebudu. Snad se ještě dostanu na Okolo Vlasti, ale jinak vážně hlavně o tréninku a asi běhání pro radost. Pokud se mi tedy v tom Rotterdamu podaří přiblížit k 2h40m. Pokud ne, zkusím natrénovat ještě jednou na podzim. A když ani na podzim, přesedlám na 100 km závody. Ale co, stejně na ně přesedlám, i když se to nepovede. 🙂

Jsem tu, abych vyhrál – Chris McCormack

IMG_2551Minulý týden jsem zde dost sepsul knihu Phila Hewitta. Opravdu nebyla nic moc. Zato kniha od Macca je úplně jiné kafe. Sice je to oproti Philovi profesionál, ale to mu nedává u knihy žádnou výhodu. Phil měl jako novinář víc možností napsat kvalitní knihu, ale místo toho napsal brak. Chris oproti němu napsal úžasně komplexní knihu.

Hledáte silný příběh? Máte ho mít! Zajímá vás trénink nejlepšího triatlonisty? Zde je! Co jíst před závody? Prosím! Popisy vybraných důležitých závodů a co při nich Chris cítil? Vše krásně detailně. Co si myslel o svých soupeřích? Nevynechal jediný detail, ať už kladný nebo záporný. S ničím si nedělal servítky, ani sám se sebou.

Jeho popis a detaily ohledně jím provozované psychické válce s ostatními závodníky je přímo fascinující. Našel recept na to, jak rozložit každého svého protivníka ještě než závod začal. Při něm se potom porazil prakticky sám. Když se mu něco nedařilo, vždy se snažil najít řešení svého problému. Což je úplně úžasné u Kony. Prvně startoval v roce 2002, ale vyhrát se mu podařilo až v roce 2007, kdy už nikdo nevěřil, že by se mu výhra mohla podařit kvůli věku. Každopádně vyhrál, dokonce se mu povedlo i repete v roce 2010. Všechna čest! Na můj vkus je ale v mnoha částech knihy až moc sebestředný. To je samé, já jsem nejlepší, byl jsem nejlepší triatlonista všech dob, jenom já mám pravdu a podobně. Takže pozor, někomu by jeho přístup mohl vadit.

Hodně krásné jsou poslední kapitoly. Kde se nevěnuje pouze své osobě, ale třeba hodnotí doping ve sportu. Má na doping jednoznačně ucelený názor, který stojí za to si přečíst. Na rozdíl od jiných se neohlíží na fyzickou stránku, jak se tělo vylepšuje, ale hlavně co to udělá s psychikou, nejenom během kariéry, ale i po kariéře. Jak popsal sport s narůstajícím věkem? Podle mě něco, co hodně lidem pomůže u sportu zůstat a nebo jim alespoň změní názor. Krásný je i jeho vhled provozování vrcholového sportu a rodinný život. A je toho ještě spousta.

Vypsat vše, co jsem si z knihy odnesl by bylo opravdu na dlouho. Jenom ten počet vět, které by se daly používat jako citáty, je fascinující. Sice nejsem triatlonista a ještě nedávno mi jeho jméno nic neřeklo, maximálně jsem ho někde zahlédl v krátkých zprávách, ale podle mě se mu podařilo napsat úžasnou knihu, která se určitě bude líbit každému běžci.

Běž dál – Phil Hewitt

IMG_2547Tato kniha se mi dostala do hledáčku díky prodejnímu vláknu na běhej.com, nějaký uživatel se jí snažil prodat. Přišlo mi tehdy krapet divné prodávat prakticky novou běžeckou knihu a nemít ji ve své sbírce, ale teď už dotyčného plně chápu.

Na internetu i na zadní straně knihy si člověk o knize přečte vlastně jedno a to samé. Kniha popisuje cestu neběžce k člověku posedlého maratony. To vůbec nebudu vyvracet. Každý kdo má o knihu zájem, ať prosím nečeká nic příběhově plného jako byla Jez a běhej od Scotta Jurka a nebo knihu plnou pocitů podobnou Běhej nebo zemři od Kiliana Jorneta.

Phil Hevitt se nezabírá žádným složitým úvodem a ani prakticky nemá žádný příběh. Čtenář ani nezjistí nic o tréninku nebo stravě. Pokud toto v knize hledáte nebo alespoň od autora očekáváte, budete zklamaní. A co v knize vlastně je? Laicky řečeno, aspoň na mě tak text od první do poslední stránky působil, jde o vytisknutý deník s popisky jednotlivých závodů. Každá kapitola se zabývá nějakým maratonem, který autorovi utkvěl v paměti nebo byl podle něj něčím zajímavý.

Přišlo mi, jako bych četl blog. Mé první popisy maratonů a delších závodů jsou autorově stylu hodně podobné, první píši schválně, protože poslední dobou jsem to začal lehce zanedbávat. Phil prostě popisuje své pocity při a z jednotlivých závodů. Ty které se mu povedly mají šíleně pozitivní nádech, ty které ne jsou naopak negativnější. Jako asi každý maratonec (běžec) je buď plně spokojený a nebo hledá důvody, proč mu závod nevyšel a proč nedosáhl vysněného času. Jednou je to počasí, jindy pití, jindy nedostatek diváků = nedostatek podpory, jídlo, zranění, špatná trať (prakticky na každé se mu něco nelíbilo), dokonce smog… a spousta jiných. Co je ale zajímavé, ani jednou Phila nenapadlo vinit nedostatečný trénink. Několikrát v knize píše, že před každým maratonem trénuje 3 až 4 měsíce (dost času na ladění, řeknete si) a to tak, že běhá 3x týdně (cože?!) a to 2 krátké běhy a jeden dlouhý nad 20 km (už se ničemu nedivím). A s takovým tréninkem je nespokojený ze svých časů a výsledků. Sám sebe považuje za zkušeného běžce a maratonského matadora, ale ani jednou ho nenapadlo hledat chybu u svého tréninku, jenom několikrát v knize píše důvody proč nemůže běhat a trénovat víc.

Lehce mě tahle jednostrannost u celé knihy zklamala. Je vlastně o člověku, který se s nedostatečným a prakticky neměnným tréninkem snaží překonávat své osobní rekordy a stále se diví, že mu to nejde. Poslední třetina knihy pro mě byla téměř utrpením jí dočíst, protože je skoro celá negativní, alespoň tak na mě působila, a plná různých výmluv proč nemůže být lepší a rychlejší běžec. Před třemi lety jsem na spoustu věcí kolem běhání koukal podobně jako autor, ale asi jsem od té doby někde jinde. Co jsem si z knihy odnesl, jsou 2 nebo 3 typy na úžasné závody v Anglii, terénní masakry přibližně o délce maratonu, při kterých si běžec sáhne na dno. Za pár let by se mi líbilo na ně zajet.

Knihy se určitě ze své sbírky běžeckých knih zbavovat nebudu, ale ani se k ní nevrátím, tak jako ke spoustě jiným. Jestli chcete knihu přečíst, doporučuji si jí někde půjčit. Hlavně si jí NEkupujte!

Svěřit se nebo ne?

Všude možně na běžeckých blozích člověk čte, jak všichni tvrdě trénují na maratony, mají vysněné časy a šíleně se řeší každá blbost. Nejvíce známou blogerkou v tomto ohledu je asi poslední dobou Barborka. Veřejně píše na běhej.com články o tom, že by chtěla splnit maratonský limit pro olympiádu v Riu 2016. Tvrdě trénuje, má trenéra, sponzory a hromadu chutě do běhání. Co ale po x měsíční snaze chybí? Výsledky. Její časy se prakticky na všech distancích skoro nezlepšily. Skoro by se dalo říci, že někde v tréninku je chyba. A jelikož její seriál článků na běhej.com pokračuje, dostává od tamních uživatelů pořádně zabrat. Nebudeme si nic nalhávat, její cíl je asi opravdu moc velké sousto, ale snaha se cení. Já Báře fandím, jsem realista, ale fandím. Musela by sice ještě moc zabrat aby limit splnila, ale kdo ví co se stane, že?

Sám vím, jaké to je říci dopředu na běhej.com svůj cíl pro určitý závod. Udělal jsem to před Benešovem a co následovalo mě malinko překvapilo. Takovou sprchu jsem už dlouho nedostal. Dokonce i od lidí, kteří nikdy žádný maraton neběželi. To se to od stolu kritizuje něčí výkon, když tam ten člověk nebyl, nebyl v kůži toho kritizovaného a netušil co se stalo, proč to nevyšlo. Neprožil si prostě všechny ty detaily.

Na názoru té většiny anonymů na běhej.com mi opravdu nezáleží. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Dalo by se říci, že mě to v určité věci posunulo, v jiné zase lehce utvrdilo. Nejvíc asi hláška méně o výkonech mluvit a prostě je dokázat. Jenže tohle funguje dost jednostranně. Pokud se člověk nikde nezmíní o vysněném cíli, není pak o čem debatovat. Hlavně když ví, na co má natrénováno a jak tvrdé tréninky podstupuje. Prostě se pak zaběhne závod za nějaký čas a hotovo šmitec. Maraton se sice nepovedl, ale o dva týdny později jsem si vše vybral zpět i s úroky na půlmaratonu ve Velešíně. Ten mi hlavně potvrdil, že má cesta je správná.

Zajímavé je, že po povedeném Velešínu bylo celkem ticho po pěšině. Pár uživatelů mi poblahopřálo a to bylo všechno. Nejde mi o uznání, jen je někdy na fóru vidět šílený nepoměr. Když se nějaký začátečník zlepší na desítce z 55 na 48 minut, to je velké haló. Jako by se to nedalo u začátečníků očekávat… Jenže když se někdo, kdo se na fóru pohybuje už roky a trénuje jak blázen, zlepší na osobáku o několik tvrdě vydřených minut, nikoho to moc nezajímá, protože se to dalo přece čekat. Ten člověk trénuje mnoho hodin a tak ty výsledky musí mít. Jedním slovem – populismus. Jak lze vidět, Češi jsou prostě jasní, jakmile vidí, že si do někoho můžou rýpnout, tak to udělají. Ale jakmile by měli někoho pochválit, dodat mu sebevědomí nebo se omluvit za nepříjemné poznámky z dřívějška, raději mlčí a nekomentují. Čest výjimkám.

Podle mě si větší uznání zaslouží ti dlouholetí vytrvalci, kteří jsou třeba svými časy blízko svých maxim a stále se je snaží posouvat, než běžci, kteří ani zdaleka netuší, kde leží jejich limity. U obou totiž stojí úplně jiné úsilí, čas v tréninku a bolest ty hranice posunout.

Nejvíc mě vždy pobaví, když někdo někoho hodnotí podle kalkulaček předpokládaných výkonů z kratších vzdáleností. Mě taky říkali, že se svou desítkou nemám šanci zaběhnout maraton pod tři hodiny nebo půlmaraton pod hodinu dvacet. Jenže tihle hodnotitelé si neuvědomují, že ten čas na desítku může být u toho kterého běžce (například u mě) třeba rok nebo dva roky stará záležitost a prostě desítky v závodech neběhá. To ale nikoho nezajímá a hned se podle toho chystá hodnotit. Párkrát tak hodnotili mě a častokrát i výše uvedenou Báru. Nejlepší je, že tyhle kalkulačky berou v potaz pouze dřívější výkony. Už se do nich nemůže doplnit, co by bylo, kdyby se v den závodu všechno povedlo od spánku po pocity při běhu. To pak člověk třeba běží závod o 20 vteřin na kilometr rychleji, než si myslel, že by byl schopný, a přijde mu to navíc úplně stejně lehké jako nedělní výklus. Také se mi několikrát díky skvělému dni podařilo zmíněné kalkulačky výkonů předběhnout o x minut oproti jejich tipům.

Takže lidi, až budete chtít příště hodnotit něčí výkon a třeba si ho dobírat při neúspěchu, rozmyslete si to. Pokud jste nebyli v jeho kůži, nevíte co se stalo. Sice řekl dopředu, co chtěl dokázat, ale že se mu to nepovedlo ještě neznamená neúspěch. Prostě nevyšel den a podaří se příště. Už svěřit se dopředu s vysněným výsledkem chce ohromnou odvahu, které většina lidí není schopná. Osobně si myslím, že třeba Bára by se někdy mohla dostat k maratonskému času 2h50m. Pokud se dostane níže, třeba až k limitu na olympiádu, bude mít můj obdiv. Je před ní ale ještě hodně dřiny. A co se týká mě, netuším k jakému času bych se mohl na maratonu někdy dostat. V blízké budoucnosti pokukuji po 2h48m, v delším časovém horizontu po 2h39m. Je to silné prohlášení? Možná. Ale nebojím se svůj cíl říct veřejně. Sice si jedu Firenze marathon na konci měsíce čistě užít, ale pokud padne první zmíněná meta, bylo by to úžasné. Podle mě je lepší svěřit se se svým cílem veřejně, ať už má vyjít nebo nemá. Člověk ho pak může sdílet s více lidmi. A nesmíme zapomenout na to hlavní – každý v cíli (maratonu) je vítěz.