První místo za nejhorší běžeckou knihu vyhrává…

Důkaz, že jí vlastním

Miloš Škorpil a jeho nejnovější „pokus“ o knihu s názvem Štastný života běh: Zápisky ultraběžce.

Spousta lidí co mě zná ví, že Miloše a jeho přístup moc nemusím, ale slibuji, že tato krátká recenze bude plně objektivní. Jak jen recenze (trochu i soukromý názor) může být. A s klidem beru na svá bedra možnost, že mě jeho příznivci zaživa sežerou.

Kniha mi přišla již skoro před čtvrt rokem s dalšími dvěma – Jak utéct času a Vytrvalost (jsou naprosto úžasné). Tímto titulem se Zápisky honosit nemůžou. Vlastně jediný titul, který jsem knize schopný dát je – PROBOHA PROČ?!?!

Čekal jsem nějaký příběh, životní moudra, Milošovy klasické promluvy do duše… Já nevím, prostě něco podobného ostatním běžeckým knihám vydávaných v Mladé Frontě. Takové to, máme zajímavou osobnost, napíšeme něco o jejím životě, sepíšeme úspěchy, co právě dělá a nakonec z toho vezmeme nějaké ponaučení nebo alespoň silný závěr aby se čtenář okamžitě zvedl z gauče a šel se hýbat. (Knihu Lizzy Hawker prosím do tohoto seznamu nepočítám.) Myslím si, že Miloš by se na podobnou knihu dokázal zmoct. Něco naběhal, hodně proběhal a prostě ten příběh tam snad nějaký je, ne?

Miloš podle všeho vzal své staré deníky, namátkově z nich vybral zápisky, poskládal za sebe a bez nějaké větší úpravy je poslal do nakladatelství. Tam si řekli „Zas něco od Miloše…“ a prostě to vytiskli. Nikdo s alespoň špetkou kritiky v krvi by nikdy podobně světu literatury přece neublížil. I knihy Ivany Pilařové jsou proti tomuto skvostná literární díla, která mají děj a spád.

Zpátky ke knize. Nemá absolutně žádný děj. Ale vůbec! Jeden zápisek střídá druhý. Není u nich žádný úvod ani jiné podobné informace. Například najednou čteme, že Miloš běžel první ročník TMMTR (Transmoravsky Masochistický Terénní Běh) s dalšími asi 5 běžci (přesně si nepamatuji), že tento „závod“ vyhrál a bere to jako veliký uspěch. Jak by také nevyhrál, když tam bylo jen 6 lidí?! To bych se kousl taky, s málo soupeři se nejedná o problém. Pak jsme najednou na nějakém 100 km závodě v zahraničí, opět bez nějakých přesnějších údajů a informací. Pokračujeme najednou Spartathlonem, který je hodně odfláknutý, a tak dále. Kapitoly takto v knize po sobě nejdou, ale pro představuje se jedná o naprosto přesný popis chronologie knihy.

Na většině závodů měl (na tehdejší dobu a soupeře) naprosto průměrné výsledky, ale aby nevypadal jako nýmand, vždy si v zápisku našel nějaký důvod, proč neběžel naplno nebo proč závod pojal jako trénink. Tu bylo horko, tam měl po nějakých závodech, tehdy zas před závodem… Nikdy nenapsal větu typu: Moje příprava stála za nic a podle toho vypadal i výsledek. Prostě běhám tužku (ale nepřiznám si to). Dokonce i u Spartathlonu si našel výmluvu, proč mu nevyšel v lepším čase. Prý chvíli před ním běžel TMMTR a tam se oddělal. Co má pak říkat Radek B. s jeho počtem závodů a tréninkem? Jo, on vlastně nemusí, on na rozdíl od Miloše vyhrává nebo se neskutečně dobře umisťuje. Z knihy jsem si odnesl hlavně to, že kdykoliv Miloš běžel závod s více účastníky než 10, výsledek nestál za nic. Celkově jeho výsledky u závodů nad 10 km jsou spíš průměrné. Kdyby měl alespoň trochu sebereflexe a zpětně si to přiznal. Ale ne, Miloš je přeci český běžecký bůh, na kterého se nesahá… (Blicí smajlík a odplivnutí!!!)

Celkově mi přijde, že Miloš prodává sám sebe. Nejde o výkony, ale prostě o zviditelnění. Koho zajímá nějaký oběh ČR, když se přitom vozil autem a přespával v penzionech? To samé jeho jiné všelijaké běhy a přeběhy. O nějakých veslařských rekordech vůbec nemluvím, nějak jsem nepobral co v knize dělají. Prostě kniha zklamala…

Přiznám se, spoustu míst v knize jsem přeskákal, prostě se pro nudu a nezajímavost nedala číst. Ani posledních x stránek interview s Milošem se nedalo. I ten rozhovor se neskutečně vleče. „Přečtení“ mi trvalo opravdu dlouho (člověk rychle usne, když čte večer v posteli) a čas strávený nad knihou považuji za opravdu ztracený. Miloši, dlužíš mi x hodin života! Výše jsem psal, že jiné knihy člověka neskutečně motivují. No, tak tato dělá pravý opak.

Pokud opravdu chcete vyhodit své peníze, rychle do knihkupectví a jeden výtisk si kupte. Ale kvaltem, je spousta lidí, kteří potřebují podložky pod klavír a tato kniha by se mohla hodit. V této funkci bude mít nedocenitelnou hodnotu. Jinak prosím ruce pryč. Vážně co nejdál to jde! Kupte si radši knihu od Ivanky, ta alespoň umí oproti Milošovi psát a člověk se něco dozví. Proč knihu vlastně mám a rituálně jí nespálím? Chyběla by mi do sbírky…

Jsem tu, abych vyhrál – Chris McCormack

IMG_2551Minulý týden jsem zde dost sepsul knihu Phila Hewitta. Opravdu nebyla nic moc. Zato kniha od Macca je úplně jiné kafe. Sice je to oproti Philovi profesionál, ale to mu nedává u knihy žádnou výhodu. Phil měl jako novinář víc možností napsat kvalitní knihu, ale místo toho napsal brak. Chris oproti němu napsal úžasně komplexní knihu.

Hledáte silný příběh? Máte ho mít! Zajímá vás trénink nejlepšího triatlonisty? Zde je! Co jíst před závody? Prosím! Popisy vybraných důležitých závodů a co při nich Chris cítil? Vše krásně detailně. Co si myslel o svých soupeřích? Nevynechal jediný detail, ať už kladný nebo záporný. S ničím si nedělal servítky, ani sám se sebou.

Jeho popis a detaily ohledně jím provozované psychické válce s ostatními závodníky je přímo fascinující. Našel recept na to, jak rozložit každého svého protivníka ještě než závod začal. Při něm se potom porazil prakticky sám. Když se mu něco nedařilo, vždy se snažil najít řešení svého problému. Což je úplně úžasné u Kony. Prvně startoval v roce 2002, ale vyhrát se mu podařilo až v roce 2007, kdy už nikdo nevěřil, že by se mu výhra mohla podařit kvůli věku. Každopádně vyhrál, dokonce se mu povedlo i repete v roce 2010. Všechna čest! Na můj vkus je ale v mnoha částech knihy až moc sebestředný. To je samé, já jsem nejlepší, byl jsem nejlepší triatlonista všech dob, jenom já mám pravdu a podobně. Takže pozor, někomu by jeho přístup mohl vadit.

Hodně krásné jsou poslední kapitoly. Kde se nevěnuje pouze své osobě, ale třeba hodnotí doping ve sportu. Má na doping jednoznačně ucelený názor, který stojí za to si přečíst. Na rozdíl od jiných se neohlíží na fyzickou stránku, jak se tělo vylepšuje, ale hlavně co to udělá s psychikou, nejenom během kariéry, ale i po kariéře. Jak popsal sport s narůstajícím věkem? Podle mě něco, co hodně lidem pomůže u sportu zůstat a nebo jim alespoň změní názor. Krásný je i jeho vhled provozování vrcholového sportu a rodinný život. A je toho ještě spousta.

Vypsat vše, co jsem si z knihy odnesl by bylo opravdu na dlouho. Jenom ten počet vět, které by se daly používat jako citáty, je fascinující. Sice nejsem triatlonista a ještě nedávno mi jeho jméno nic neřeklo, maximálně jsem ho někde zahlédl v krátkých zprávách, ale podle mě se mu podařilo napsat úžasnou knihu, která se určitě bude líbit každému běžci.

Běž dál – Phil Hewitt

IMG_2547Tato kniha se mi dostala do hledáčku díky prodejnímu vláknu na běhej.com, nějaký uživatel se jí snažil prodat. Přišlo mi tehdy krapet divné prodávat prakticky novou běžeckou knihu a nemít ji ve své sbírce, ale teď už dotyčného plně chápu.

Na internetu i na zadní straně knihy si člověk o knize přečte vlastně jedno a to samé. Kniha popisuje cestu neběžce k člověku posedlého maratony. To vůbec nebudu vyvracet. Každý kdo má o knihu zájem, ať prosím nečeká nic příběhově plného jako byla Jez a běhej od Scotta Jurka a nebo knihu plnou pocitů podobnou Běhej nebo zemři od Kiliana Jorneta.

Phil Hevitt se nezabírá žádným složitým úvodem a ani prakticky nemá žádný příběh. Čtenář ani nezjistí nic o tréninku nebo stravě. Pokud toto v knize hledáte nebo alespoň od autora očekáváte, budete zklamaní. A co v knize vlastně je? Laicky řečeno, aspoň na mě tak text od první do poslední stránky působil, jde o vytisknutý deník s popisky jednotlivých závodů. Každá kapitola se zabývá nějakým maratonem, který autorovi utkvěl v paměti nebo byl podle něj něčím zajímavý.

Přišlo mi, jako bych četl blog. Mé první popisy maratonů a delších závodů jsou autorově stylu hodně podobné, první píši schválně, protože poslední dobou jsem to začal lehce zanedbávat. Phil prostě popisuje své pocity při a z jednotlivých závodů. Ty které se mu povedly mají šíleně pozitivní nádech, ty které ne jsou naopak negativnější. Jako asi každý maratonec (běžec) je buď plně spokojený a nebo hledá důvody, proč mu závod nevyšel a proč nedosáhl vysněného času. Jednou je to počasí, jindy pití, jindy nedostatek diváků = nedostatek podpory, jídlo, zranění, špatná trať (prakticky na každé se mu něco nelíbilo), dokonce smog… a spousta jiných. Co je ale zajímavé, ani jednou Phila nenapadlo vinit nedostatečný trénink. Několikrát v knize píše, že před každým maratonem trénuje 3 až 4 měsíce (dost času na ladění, řeknete si) a to tak, že běhá 3x týdně (cože?!) a to 2 krátké běhy a jeden dlouhý nad 20 km (už se ničemu nedivím). A s takovým tréninkem je nespokojený ze svých časů a výsledků. Sám sebe považuje za zkušeného běžce a maratonského matadora, ale ani jednou ho nenapadlo hledat chybu u svého tréninku, jenom několikrát v knize píše důvody proč nemůže běhat a trénovat víc.

Lehce mě tahle jednostrannost u celé knihy zklamala. Je vlastně o člověku, který se s nedostatečným a prakticky neměnným tréninkem snaží překonávat své osobní rekordy a stále se diví, že mu to nejde. Poslední třetina knihy pro mě byla téměř utrpením jí dočíst, protože je skoro celá negativní, alespoň tak na mě působila, a plná různých výmluv proč nemůže být lepší a rychlejší běžec. Před třemi lety jsem na spoustu věcí kolem běhání koukal podobně jako autor, ale asi jsem od té doby někde jinde. Co jsem si z knihy odnesl, jsou 2 nebo 3 typy na úžasné závody v Anglii, terénní masakry přibližně o délce maratonu, při kterých si běžec sáhne na dno. Za pár let by se mi líbilo na ně zajet.

Knihy se určitě ze své sbírky běžeckých knih zbavovat nebudu, ale ani se k ní nevrátím, tak jako ke spoustě jiným. Jestli chcete knihu přečíst, doporučuji si jí někde půjčit. Hlavně si jí NEkupujte!

Kniha a film: Martina Sáblíková – Sama proti času

IMG_2426

Jakmile se ke mně dostaly informace, že vyjde kniha o Martině Sáblíkové, věděl jsem, že jí musím mít. Kniha samotná je rozdělena do 15 kapitol, spíš 14, poslední je totiž jenom epilog autorky. Nejdříve mě řazení knihy překvapilo, přeci jenom člověk není v životopisech zvyklý, že každá kapitola začíná předmluvou a osobními pocity a názory samotné autorky, ale po chvilce mi to ani nepřišlo a tento prvek v knize i uvítal. I ty osobní pocity řekly o Martině víc, než by člověk vyčetl pouze ze samotného textu.

Martina je pro mě velká inspirace a jsem její veliký fanoušek. Paradox je, že po vydání knihy jsem jsem opět jako vždy s koupí otálel a do toho knihkupectví prostě nezašel. Nakonec ke koupi z mé strany nedošlo, knihu jsem dostal k Vánocům od dnes už bývalé přítelkyně. Jednou mě viděla v obchodě, jak si knihu prohlížím a přitom jsem asi jako obvykle pěl superlativy na Martinu, její trénink a odhodlání a možná zaznělo i něco o tom, že mám v plánu si knihu v příštích měsících koupit. Jednoznačně říkám, že tyto Vánoce se jednalo o nejlepší dárek.

Začnu tím, co se v knize případný čtenář určitě nedočte. Není tam nic podrobnějšího o skladbě jejího tréninku či nějak podrobněji o vybavení. Ani voyaer si nepřijde na své. Nic bližšího o Martině intimním životě a nebo o jejích vztazích čtenář nezjistí. Je to prostě její TABU a hotovo.

Zato o zbytku je napsáno více než dost. Kniha je chronologicky řazena od dětství až do dnešních dnů. Nechybí kapitoly zabývající se vztahy s lidmi, kteří se vyskytují v jejím okolí. Od trenéra Nováka, přes členy Novis teamu až k jednotlivým členům rodiny. Kapitoly o dětství mě dostaly, hlavně ta o jejím začátku s rychlobruslením. Ono se řekne začít se sportem, vždyť to není nic těžkého, ale u Martiny a jejího bratra Milana bylo vše jinak. Po několika trénincích si s nimi jejich máma Eva sedla doma a řekla jim, že jestli do rychlobruslení chtějí jít, musí ho dělat naplno a neskončit kvůli nějaké prkotině. Jinak, že by museli oba dva všechno vrátit. Podle mě je to až neuvěřitelné, uzavřít takovou dohodu s malými dětmi. Popravdě maminku Evu obdivuji, že do takového rizika šla a snad ještě více obdivuji Martinu, že se na to nevykašlala. Přeci jenom puberta dělá svoje a člověk neví co se mu vyvrbí v hlavě.

Velmi mě v knize také překvapila pasáž, ve které se píše o tom, že české rychlobruslení by bez Martiny jenom těžko vypadalo tak jak dnes vypadá. Ona totiž do tohoto sportu dává šíleně moc nazpět. Jak energie a času, tak i financí. Bez Martiny by možná žádné rychlobruslení nebylo, nebo by nemělo moc vlídnou budoucnost. Trochu mě překvapuje, že se o tom obecně mezi lidmi neví. Přijde mi dost smutné, že všichni Češi jsou na ní hrdí, znají jí a všude se s ní chlubí jako s národním pokladem, ale o stavbě haly nebo nějaké větší podpory ze strany státu není řeč. Dobře, možná do zákulisí nevidím a ta podpora je dnes už dost velká, ale jedná se o můj vlastní názor. V zahraničí Martina hájí na závodech barvy České republiky, ale vlastně jde o její soukromou podnikatelskou aktivitu. Na vrchol se vypracovala prakticky bez podpory našeho státu, který v minulosti a vlastně i dnes na rychlobruslení kouká skrz prsty. Kdyby najednou začala jezdit sama za sebe nebo za jiný stát, který by jí nabídl neodmítnutelné podmínky, všichni by se asi hodně divili…

To byl ovšem jen nástin, přímo zlomek toho, co v knize je. Obsahově je kniha velmi vydatná. Věřte mi, když říkám, že koupě litovat nebudete. Mě osobně, jako běžce, kniha hodně inspirovala, hlavně samotná Martina a její přístup k tréninku. Až knihu dočtete, rozhodně doporučuji shlédnout i stejně pojmenovaný film: Martina Sáblíková – Sama proti času (2013). Dohromady se tato dvě dílka skvěle doplňují. Je skvělé se do zázemí a i soukromí Martiny podívat i s kamerou a ne pouze na fotkách. Osobně jsem se byl na film podívat v táborském kině Svět na předpremiéře. Film se promítal pouze v několika městech v České republice, přibližně měsíc před zahájením olympiády. Večer po zahájení olympiády byl film promítán na ČT4 Sport. V kině před spuštěním filmu byl přítomen i jeden z kameramanů/střihačů filmu. Ten říkal, že natáčení bylo jak časově, tak i psychicky dost náročné, protože Martina si štáb dlouho nechtěla moc pustit k tělu a nebo se o něj vůbec nezajímala, hlavní byl pro ní jen a pouze její vlastní časový rozvrh. Byla pronesena i taková perlička, která původně měla zaznít i ve filmu, ale nezazněla, že v Holandsku, rychlobruslařské velmoci, je přibližně 40 000 rychlobruslařů a v České republice přibližně 40…

Adharanand Finn – Běhání s Keňany

knihaTo si takhle člověk jednou v sobotu zapomene doma mobilní telefon, čímž padá komunikace se světem a tedy nemá ve volných chvílích co dělat. A jak si volné chvíle ukrátit. Prostě si koupit knihu. Knihu Běhání s Keňany od Adharanand Finna jsem měl v hledáčku už dlouho, jen ne a ne se odhodlat jí koupit. Nebo možná spíš dojít do nějakého knihkupectví.

Hned od prvních stránek si mě Adharanand získal a já se od knihy nemohl odtrhnout. Aby mi čtení déle vydrželo, dal jsem si každý den časový limit, jak dlouho jí budu číst. I tak ale nevydržela déle než 5 dní… Příběh v knize mě totiž úplně pohltil a navíc se mi líbil styl, kterým je kniha napsaná.

„Cesta za tajemstvím nejrychlejších lidí planety“, tak zní podtitul knihy. Člověk by čekal pomalu vědeckou práci, proč jsou Keňani tak dobří a vyhrávají tolik závodů, ale ono ne. Jde o vlastní příběh Adharananda Finna (redaktora běžeckého časopisu Runner´s World v Anglii, kterému táhne na čtyřicítku), v mládí nadějného talentovaného běžce, po vysoké škole věčného běžeckého začátečníka, který se po jednom snově vyhraném závodě na 10 km spontánně rozhodl s rodinou přestěhovat a odjet trénovat do Keni s těmi nejlepšími.

Postupně se v Keni spřátelí s mnoha běžci, potká a pozná celé desítky běžeckých legend minulých let, účastní se ranních hromadných tréninků, které v Itenu (běžecká mekka v Keni) každé ráno probíhají, a hlavně se snaží zjistit hlavní důvod, proč jsou tamní běžci tak dobří. Nakonec seznam důvodů dohromady sestaví. Prozrazovat ho ale nebudu.

Co se mi na knize hodně líbilo bylo také, jako v Born to run (Zrozeni k běhu) od Christophera McDougalla, hledání nejideálnějšího běžeckého stylu. Sám Adharanand si prošel změnou stylu běhu od dopadu na paty po běhání přes špičky-přední část chodidla. Ještě obdivuhodnější je, že se o to pokusil jen několik týdnů před odletem do Keni, díky čemuž musel přerušit svůj tehdy těžký trénink (aby Keňanům stačil) a začít od nuly. Odvážný pokus, který se mu nakonec maximálně vyplatil. Tím si mě totálně získal. Nebál se totiž napsat na rovinu to, co je nejpřirozenější a tudíž nejsprávnější běžecký styl.

Někomu může připadat, že Iten v Keni je něco jako továrna na běžce, že se úplně vytrácí smysl běhu, tak jak ho chápeme my u nás. Vždyť tam prakticky všichni běhají jenom proto, aby si jich manažeři všimli a na závodech ve světě vydělali peníze. Ano, to je pravda, ale pravda taky je, že je běhání stejně jako nás baví a naplňuje. Jen k tomu přidali možnost vyběhat se z ničeho někam. Je to něco co obdivuji, oni prostě běháním žijí a pro něj dýchají.

Tuto knihu jednoznačně doporučuji každému k přečtení, nelituji ani jediné koruny, co stála. Své si v ní podle mě najde každý, nejenom běžci. Příběh má opravdu zajímavý. Na závěr si dovoluji citovat z knihy větu, kterou řekla jedna neznámá běžkyně na charitativním závodu v Devonu, a která má podle mě velkou hloubku: „Běhání je takové opíjení se pozpátku. Při pití se nejprve cítíte báječně, ale nakonec je vám špatně. Při běhání se nejprve cítíte špatně, ale pak, když doběhnete do cíle, je vám nádherně.“

 

Prvních 12 dní 2012 bylo hlavně o běhu

Jako každoročně shrnu první dny nového roku.

Poslední dobou se mi nedostávalo moc času na všechny mé činnosti. Alespoň, že na běh se čas našel. Takže rychle: dost jsem pracoval, hodně jsem se učil (přeci jen zkouškové je zkouškové), hodně jsem běhal, dostalo se i na četbu a ještě další učení, do toho taky nějaká ta zábava. No prostě naplno využitý čas.

Co se týká učení, už je za mnou. Dnes se mi podařilo splnit dvě poslední a nejtěžší zkoušky tento semestr. Dvě opravdu zasloužená áčka. To píšu jen proto, že jich moc nemám a na tyhle zkoušky byla jako na jedny z mála opravdu poctivá příprava, takže zasloužené. Žádné náhody.

Knih jsem i při nedostatku času stihl přečíst několik a podobný počet rozečíst. Velmi se mi líbí životopis Steva Jobse – přečteno přibližně ze třetiny. Jinak série Hry o trůny je předběžně jako na houpačce, chvilkami se člověk nudí a pak zase ne. Možná později sepíši nějaké krátké zhodnocení.

K práci se vyjadřovat nebudu, ale k běhu ano. První velká věc, začal jsem běhat s mobilem, měřím s jeho vestavěnou GPS své tréninky. Vyzkoušel jsem několik programů a nakonec si vybral Endomondo (proč napíšu někdy příště). Podařilo se mi naběhat v devíti trénincích přes 79 km, což považuji za úspěch. Zatím své novoroční předsevzetí dodržuji (nebo mám alespoň krásně našlápnuto) – min 120 km měsíčně. Dále, mé startovní číslo na Pardubický vinařský půlmaraton změnilo majitele, stal se jím můj kamarád Petr. Důvod přeprodání napíši opět v jednom z dalších reportů, který se bude týkat běhu. A nakonec, došlo k pořízení nových botek.

Bylo to hodně plodných 12 dní. Jen doufám, že stejně aktivně to bude pokračovat i nadále…

Přes rok s Kindle3

Od pořízení mé první čtečky knih uběhl již více než rok. Rozhodl jsem se, že sepíši své lehké zkušenosti. Předem se přiznávám, že jsem za ten uběhlý rok všechny funkce Kindle nevyužil, takže mé zhodnocení nebude úplně objektivní. Kindle umí totiž tolik doplňkových věcí, které při čtení nikdy osobně nevyužiji. A to používám Kindle čas od času i ke čtení technických textů potřebných ke studiu.

Přiznám se rovnou, že hlavní, na co využívám Kindle, je čtení knih – konkrétně beletrie. Všelijaké sci-fi, fantasy, detektivky, dobrodružné romány, čas od času nějaký článek z internetu a dále co mě zaujme. Technické studijní literatury mám opravdu minimum, za rok to dělá jen pár textů.

Kde sehnat knihy

V České republice pořád problém. Nějaká knihkupectví s oficiální distribucí už se objevila (http://www.palmknihy.cz/web/, http://www.ereading.cz, http://www.rajknih.cz, http://www.ebux.cz, http://www.kosmas.cz), ale jejich nabídka je mizerná. O cenách e-knih se snad ani nebudu zmiňovat. Druhou možností je warez, na česko-slovenském internetu jsou v provozu diskuzní fóra a stránky, na kterých se dá spousta knih sehnat, i nejnovější tituly.

Převod knih do Kindle

Ze začátku jsem k převodu využíval pouze program Calibre, protože byl na internetu pěkný článek, který ho ve všem úplně nejvíce vychválil. Jenže po určité době přišlo uvědomění, že ten program je až moc megalomanský. Já ho používal pouze na převod knih z mnoha formátů do formátu pro Kindle. Jenže program Calibre se vyplatí jen při kompletní správě celé knihovny a všech knih. Na pouhý převod knih se jedná o zbytečně veliký program. Za prvé se moc dlouho spouští, za druhé má zbytečně moc velký záběr paměti a za třetí je docela těžké se v něm ze začátku vyznat. Začalo tedy poohlížení po jiném programu. Našlo se jich docela dost, ale bohužel žádný mi nefungoval tak, jak jsem požadoval. Zbylo tedy pouhé zasílání knih na e-mail (jméno (at) kindle.com) u Amazonu a spolehnutí na automatický převod na jejich serverech. Funguje celkem bezproblémově, ale i tak dost knížek převede špatně. Po hodně dlouhé době se mi podařilo narazit na program Hamster Free EbookConverter. Jedná se o jednoduchý prográmek, ve kterém se pouze vybere typ čtečky a pak už se jen převádí vybrané soubory na požadovaný formát. Systémově nenáročný program, který je maximálně jednoduchý. Oproti Calibre uživatelsky přívětivý.

Výdrž čtečky

Tu hodnotím více než kladně. Při mém normálním vytížení (ke čtení se dostanu průměrně 2x až 3x týdně) vydrží měsíc bez problémů. Pokud se ke mně dostane ale něco zajímavého, jsem schopný číst několik hodin každý den a výdrž pak klesá přibližně na 2 týdny.

Jednou jedinkrát se mi stalo, že mě Kindle nemile překvapil. Nechal jsem plně nabitý Kindle ležet přibližně tři týdny bez povšimnutí (na čtení nebyl čas) a po jeho zapnutí došlo k okamžitému vypnutí pro nedostatek energie. Nevím proč, ale nějakým záhadným způsobem se mi baterie sama vybila.

Učení na Kindlu

Bohužel nemohu moc tuto vlastnost čtečky hodnotit. V mé čtečce bylo za celou dobu jen pár textů na učení a moc příjemné mi to nepřišlo. Na učení mi přijdou lepší klasické učebnice, knihy a skripta, protože rychlé listování dopředu a zpět je věc, které se prostě člověk jen tak nevyhne. No, a to na Kindlu pohodlně nejde ani kdyby se člověk zbláznil. Takže za mě učení na Kindlu určitě NE.

Závěr

Z mých zkušeností vyplývá, že Kindle má cenu si pořídit v případě, že hlavním zaměřením bude beletrie. Na učení a technickou literaturu pouze nějaký větší formát čtečky, ale ten je zase finančně úplně jinde.