Běháš nebo utíkáš?

Již více než rok se má aktivita na blogu rovnala nule. Přes rok nepřidán žádný článek ani stupidní fotka. Takový skandál! Spousta lidí si určitě myslela, že jsem s blogem skončil… ale nic není dál od pravdy. Jen jsem si dal dlouhou pauzu. Jak od psaní (snadné a lehké vyjádření na Instagramu mě na chvíli pohltilo), tak i od běhání.

Postupně se mi v hlavě utřídily myšlenky a já s odstupem potřebuji přenést obsah své hlavy do textu a ventilovat ho. Třeba mé myšlenky v textové podobě někomu pomůžou. Více než roční pauza od běhání (čistě bez běhu pouze pár měsíců) mi ujasnila priority a hlouběji jsem se mohl nad mým běháním zamyslet.

Dokonce i někdo jako já, naprostý šílenec do běhu, někdo kdo si bez běhu vůbec nedovedl představit život, totální závislák, který během žil 24 hodin denně 7 ní v týdnu, se dokáže vyléčit a opět normálně žít. A běh si zase užívat jako naprosto normální smrtelník. Bez ambicí, prostě jen tak, pro radost.

Zamyšlení napomohl i e-mail od jedné čtenářky mého blogu. V lednu mi od ní přišel e-mail a já na něj zapomněl odpovědět. Za to se omlouvám, ale v zapomnění nezapadl. Dost často mi jeho obsah vytanul před očima. Paní K. psala jak se v pokročilejším věku dostala k běhu, v čem jí pomohl a jak jí postupně pohltil. Začala během žít a postupně to došlo tak daleko, že nejít běhat byl přímo hřích. Přeběhávala nachlazení, chřipky, záněty okostice a další problémy. Všichni běžci nakonec nemoci přeběhávají a nebo se na tréninkovou trasu vracejí zbytečně brzy v době, kdy by tělo ještě potřebovalo po nemoci odpočívat. Když se k tomu přičte stres spojený s prací a jinými problémy, je až s podivem, že se naše těla nesesypou dřív. Paní K. postupně také musela pro různé zdravotní peripetie přestat běhat.

Ale paní K. měla štěstí a zrovna v období neběhání/léčení (nejhorší období závislého běžce – pro nedostatek denní dávky endorfinů je s ním v jedné místnosti k nevydržení) se k ní dostala Modrá knížka o běhání a o životě (přiznám se, že osobně jsem jí nečetl a nebudu, protože Škorpil). A v e-mailu zdůraznila na co díky knize přišla. Mně se stejné myšlenky honily hlavou taky už chvíli, jen jsem je neuměl pojmenovat.

Paní K. si uvědomila, že neběhala, ale utíkala. Běháním si jenom kompenzovala jiné věci. Každému snad musí dojít, že podobný přístup nelze dlouhodobě provozovat. Ovšem, nemusí jít jenom o běhání (jako útěk může sloužit jakýkoliv sport a vlastně i činnost). Začneme běhat (dělat nějakou činnost) pro vyplněné volného času nebo proto, že nám pohyb pomáhá s nějakým psychickým (např. deprese) či fyzickým (např. zvýšená váha) problémem. Nakonec se z běhání stane prakticky druhá práce a pokud nemůžeme trénovat, je nám psychicky špatně a původní dobrý vliv na psychiku najednou nefunguje jako na začátku. Výsledky pak nejsou podle očekávání (ono zaběhnout osobák s rozhozenou hlavou jaksi nejde) a pocity z běhu se ještě zhorší. Najednou se stresujeme z volnočasové aktivity (návrat deprese pro neplnění a nespokojenost). A když není v pořádku psychika, není ani tělo (pro změnu můžeme trpět podvýživou). Začarovaný kruh.

Útěk… podle mě velmi vystihující slovo. Při ohlédnutí se zpět jsem popravdě stále před něčím utíkal. Nejdřív před rozhodnutím kam se v životě posunout, následovaly problémy v práci, které jsem ignoroval, protože hlavní byl pro mě běh a k tomu všemu trpěly i vztahy s kamarády a blízkými a nakonec i osobní vztahy. Stále jsem někde běhal a málo trávení času s lidmi jsem si obhajoval tím, že mám přeci tréninkový plán a musím ho plnit. Bez něj těch pár vteřin na svém rekordu přeci nestáhnu! Tak proč někde sedět u piva a bavit se, když mám ráno dlouhý běh, že? Proč se obtěžovat v nějakém vztahu, nemohl bych trénovat jak potřebuji, vždyť bych byl omezován…

Ten paradox, pár vteřin osobního rekordu naprosto bezvýznamného času z hlediska dějin a proti nim vlastně celý osobní život daného jedince. Nejedná se jenom o mě a můj život. Znám více lidí, kteří běhání (jiné činnosti na pro dějiny nedůležité úrovni) zasvětili život, kteří jsou po x letech obětovaných sportu sami (převážnou část doby byli také) a někdy jim to ani nepřijde jako problém. Důvod je snadný, člověk má život vyplněný činností pro něj nesmírně důležitou a je jako závodní kůň, do stran nevidí. Nevidí nebo nechce vidět, vždy s plnou nůší výmluv proč je mu krásně. Ale roky letí šíleným tempem. To uvědomení je pak tvrdý pád na zem.

Vždycky se mě lidé ptali co budu dělat, až nebudu moct běhat. Já pokaždé odpověděl, že taková doba nenastane a kdyby náhodou, tak vůbec netuším, protože si bez běhu (myslel jsem hlavně závody a celou komunitu) nedokáži život představit. Největší překvapení pro mě bylo, že po 10 letech běhání, těžkých tréninků, dodržování jídelníčku, víkendových závodech, běžeckých dovolených, rozhovorech jenom o běhu a nevím čeho všeho ještě, přišlo zranění. A? Mně vůbec nevadilo, že neběhám. Opravdu, běh mi vůbec nechyběl. Ani trochu! Najednou jsem prostě neběhal a hotovo šmitec.

Jako kdyby se mi život sám od sebe spravil. Najednou byla spousta času, vztahy s rodinou se napravily, práce taky, i vážný vztah najednou sám od sebe přišel. Prostě všechno, co celé roky nešlo a bylo na vedlejší koleji, se najednou přihlásilo o slovo. Celkově i já osobně byl a jsem jakoby vyrovnanější. Dokonce se mi zalíbila konečně jóga, které se mi v předchozích letech nedařilo ani na x pokusů přijít na chuť.

Tělu došlo, že útěk skončil. Hlavě zjištění ještě nějakou dobu trvalo, ale nakonec i ona prozřela. Klid…

Z textu by až člověk dostal dojem, že lituji těch 10 let v běhu. Tak to ale není. Nelituji ničeho. Běh mě naplňoval a já si celé to období užíval. Byla sranda a spousta zážitků. Hlavně jsem poznal neskutečné množství lidí a za to jsem rád.

Minulý měsíc, po více než roce od zranění, mi došlo, že noha je konečně v pořádku a přestala bolet. Pozitivní informace potěšila, ale to je tak vše. Neplánuji se vrátit k intenzivnějšímu běhání a závodům. Bohatě mi stačí jít si zaběhat 2-3x týdně jen pár kilometrů a k tomu se věnovat józe a meditacím. Běh mi zase přináší radost a ani mi nevadí, že dávno nejsem ve svém okolí známých a kamarádů ten nejlepší běžec. Je mi to prostě jedno. Cvičím jógu a medituji, což mě velmi baví a až neuvěřitelně naplňuje. Beru jógu celkem vážně, ale do stavu jako při běhu se nikdy nedostane. Ani nechci aby se tam dostala. Co se stane pokud vynechám denní praxi? Vůbec nic. Svět se mi nezboří. Sice je lepší praktikovat každý den, ale proč se stresovat něčím co dělám pro uklidnění, že?

Nečetl jsem žádnou knihu, vše mi došlo samo, ale zjištění trvalo dlouho – roky. Je dobré se čas od času zamyslet a podívat se na vše s nadhledem a hlavně osobním odstupem. Vystoupit z bubliny kontaktů a známých může taky pomoci. Pak někdy člověk zjistí, že něco co bere hodně vážně, není nakonec vůbec tak důležité jak si myslel.

Takže, otázka na konec vystihující vše: „Běháš nebo utíkáš?“

První místo za nejhorší běžeckou knihu vyhrává…

Důkaz, že jí vlastním

Miloš Škorpil a jeho nejnovější „pokus“ o knihu s názvem Štastný života běh: Zápisky ultraběžce.

Spousta lidí co mě zná ví, že Miloše a jeho přístup moc nemusím, ale slibuji, že tato krátká recenze bude plně objektivní. Jak jen recenze (trochu i soukromý názor) může být. A s klidem beru na svá bedra možnost, že mě jeho příznivci zaživa sežerou.

Kniha mi přišla již skoro před čtvrt rokem s dalšími dvěma – Jak utéct času a Vytrvalost (jsou naprosto úžasné). Tímto titulem se Zápisky honosit nemůžou. Vlastně jediný titul, který jsem knize schopný dát je – PROBOHA PROČ?!?!

Čekal jsem nějaký příběh, životní moudra, Milošovy klasické promluvy do duše… Já nevím, prostě něco podobného ostatním běžeckým knihám vydávaných v Mladé Frontě. Takové to, máme zajímavou osobnost, napíšeme něco o jejím životě, sepíšeme úspěchy, co právě dělá a nakonec z toho vezmeme nějaké ponaučení nebo alespoň silný závěr aby se čtenář okamžitě zvedl z gauče a šel se hýbat. (Knihu Lizzy Hawker prosím do tohoto seznamu nepočítám.) Myslím si, že Miloš by se na podobnou knihu dokázal zmoct. Něco naběhal, hodně proběhal a prostě ten příběh tam snad nějaký je, ne?

Miloš podle všeho vzal své staré deníky, namátkově z nich vybral zápisky, poskládal za sebe a bez nějaké větší úpravy je poslal do nakladatelství. Tam si řekli „Zas něco od Miloše…“ a prostě to vytiskli. Nikdo s alespoň špetkou kritiky v krvi by nikdy podobně světu literatury přece neublížil. I knihy Ivany Pilařové jsou proti tomuto skvostná literární díla, která mají děj a spád.

Zpátky ke knize. Nemá absolutně žádný děj. Ale vůbec! Jeden zápisek střídá druhý. Není u nich žádný úvod ani jiné podobné informace. Například najednou čteme, že Miloš běžel první ročník TMMTR (Transmoravsky Masochistický Terénní Běh) s dalšími asi 5 běžci (přesně si nepamatuji), že tento „závod“ vyhrál a bere to jako veliký uspěch. Jak by také nevyhrál, když tam bylo jen 6 lidí?! To bych se kousl taky, s málo soupeři se nejedná o problém. Pak jsme najednou na nějakém 100 km závodě v zahraničí, opět bez nějakých přesnějších údajů a informací. Pokračujeme najednou Spartathlonem, který je hodně odfláknutý, a tak dále. Kapitoly takto v knize po sobě nejdou, ale pro představuje se jedná o naprosto přesný popis chronologie knihy.

Na většině závodů měl (na tehdejší dobu a soupeře) naprosto průměrné výsledky, ale aby nevypadal jako nýmand, vždy si v zápisku našel nějaký důvod, proč neběžel naplno nebo proč závod pojal jako trénink. Tu bylo horko, tam měl po nějakých závodech, tehdy zas před závodem… Nikdy nenapsal větu typu: Moje příprava stála za nic a podle toho vypadal i výsledek. Prostě běhám tužku (ale nepřiznám si to). Dokonce i u Spartathlonu si našel výmluvu, proč mu nevyšel v lepším čase. Prý chvíli před ním běžel TMMTR a tam se oddělal. Co má pak říkat Radek B. s jeho počtem závodů a tréninkem? Jo, on vlastně nemusí, on na rozdíl od Miloše vyhrává nebo se neskutečně dobře umisťuje. Z knihy jsem si odnesl hlavně to, že kdykoliv Miloš běžel závod s více účastníky než 10, výsledek nestál za nic. Celkově jeho výsledky u závodů nad 10 km jsou spíš průměrné. Kdyby měl alespoň trochu sebereflexe a zpětně si to přiznal. Ale ne, Miloš je přeci český běžecký bůh, na kterého se nesahá… (Blicí smajlík a odplivnutí!!!)

Celkově mi přijde, že Miloš prodává sám sebe. Nejde o výkony, ale prostě o zviditelnění. Koho zajímá nějaký oběh ČR, když se přitom vozil autem a přespával v penzionech? To samé jeho jiné všelijaké běhy a přeběhy. O nějakých veslařských rekordech vůbec nemluvím, nějak jsem nepobral co v knize dělají. Prostě kniha zklamala…

Přiznám se, spoustu míst v knize jsem přeskákal, prostě se pro nudu a nezajímavost nedala číst. Ani posledních x stránek interview s Milošem se nedalo. I ten rozhovor se neskutečně vleče. „Přečtení“ mi trvalo opravdu dlouho (člověk rychle usne, když čte večer v posteli) a čas strávený nad knihou považuji za opravdu ztracený. Miloši, dlužíš mi x hodin života! Výše jsem psal, že jiné knihy člověka neskutečně motivují. No, tak tato dělá pravý opak.

Pokud opravdu chcete vyhodit své peníze, rychle do knihkupectví a jeden výtisk si kupte. Ale kvaltem, je spousta lidí, kteří potřebují podložky pod klavír a tato kniha by se mohla hodit. V této funkci bude mít nedocenitelnou hodnotu. Jinak prosím ruce pryč. Vážně co nejdál to jde! Kupte si radši knihu od Ivanky, ta alespoň umí oproti Milošovi psát a člověk se něco dozví. Proč knihu vlastně mám a rituálně jí nespálím? Chyběla by mi do sbírky…

Průběh třídenního půstu

A plate, fork and knife

Měsíc bolesti nohy uběhl a s ním spojené nesportování taktéž. Prakticky celou dobu bez běhu. Plně jsem cítil, jak se mi organismus zpomaluje a lehounce přibírám. Nemám doma váhu, ale za ty roky v běhu (tréninku) už umím odhadovat každých pár gramů. Jelikož noha znemožnila běhání, strávil jsem z něj spoustu času v bazénu, tedy ve studené vodě a ta, jak je známo, nakopne organismus k lehkému ukládání ochranné vrstvy – tuků. Doma a vlastně všude se sprchuji od poloviny léta studenou vodou, takže další plus pro tepelnou izolaci. Sprchování studenou provádím ze zdravotních důvodů, takové lehčí otužování.

Ke všemu výše zmíněnému přibily dva víkendy, které proběhly v lehkém alkoholovém opojení. Párty se prostě malinko zvrhly a s tělem pěkně pohnuly. Vždy až do úterý byly v těle pocity, které se mi moc nelíbily.

Prostě jsem se rozhodl restartovat tělo půstem. Již před pár lety, tehdá ještě na vysoké, proběhl pokus s týdenním půstem. Proběhl celkem bez problémů a přesně jak popisovaly všechny zdroje, ke kterým se mi podařilo před pokusem dostat. První den pohoda, druhý den šílený hlaďák, třetí den najednou příval energie a chutě zmizely, čtvrtý stále dost energie s lehce sníženou pozorností (nedoporučuje se řídit) a pátý den stejný jako čtvrtý. Šestý den mi už přišlo zbytečné pokračovat, protože tělo se vyčistilo přímo ukázkově, tak jsem už pomalu najel na jídlo. Dále v průběhu let jednodenní půsty, někdy i nedobrovolné. 😀 Jenže už déle žádný neproběhl.

Tentokrát mi přišel vhodný půst třídenní. Musím přeci jenom fungovat v práci a k tomu lehce sportovat. Lehký klus mi přišel vhodný pro lepší pročistění organismu. Vím, že by se při půstu měly namáhavé činnosti omezovat, ale nejsem přeci žádné béčko, ne? Jako startovní večer jsem zvolil neděli večer po proběhlém namáhavějším víkendu s kamarády a vínem.

Zahájení – neděle večer

O neděli se snad ani nedá nic psát. Dal jsem si někdy v šest večer večeři a poté už nic nejedl. Takový normální večer. Sranda začne až někdy zítra odpoledne.

Před večeří jsem si koupil čistící čaj, který mám v plánu během půstu pít. Že je to chyba mi došlo naštěstí během prvních hodin půstu.

Na půst se přímo neskutečně těším, tělo je po proběhlém víkendu značně rozhozené. Jako by ani nebylo moje. Cítím se jakoby nateklý, přesnější je slovo nakynutý.

Další jídlo až ve čtvrtek ráno.

Přepis mých skromných poznatků:

Den první – pondělí

  • 5:45 – Po dvou týdnech opět ranní tibeťani. Ani nevím proč jsem s nimi přestal. Chyběli mi.
  • 6:30 – Normálně doba, kdy si dávám první jídlo dne – vždy ve všední dny jde o bílý kyselý jogurt. Dnes jen první čistící čaj od Teekanne. Chutná mi.
  • 8:20 – Dostavily se první pocity hladu. Tělo si možná začíná uvědomovat, že se tržim na pár dní změní.
  • 10:20 – Po druhé čaji je s čajem konec. Na internetu se mi podařilo nalézt informace, že se čaj při půstu nesmí. Zabraňuje totiž základní myšlence půstu. V čaji jsou různé minerály, vitamíny a silice, které nechávají střeva aktivní. To při půstu nechceme. Cíl je zastavení činnosti střev aby se energie normálně potřebná na trávení přesunula na opravu organismu.
  • 16:00 – Den v práci bez problémů. Dostavují se první pocity lehkého hladu.
  • 18:00 – Naplánovaná masáž u klientky. Nedalo se jinak, objednaná masáž musí proběhnout. Půst nepůst. Energie v pohodě.
  • 19:40 – Po masáži první postní běh (zajímavé spojení).Jen lehoučký klus, i přes to, že energie je stále nadbytek. Hlad jen ze začátku, pak ho ubil adrenalin.

Zítřek bude ten pocitově zajímavý den.

Den druhý – úterý

  • 5:20 – Budík nebyl třeba, podařilo se vstát dlouho před ním. Tělo má více energie. Alespoň něco funguje. Ranní cvičení tiběťanů bez nejmenších problémů.
  • 9:00 – Hlad se zatím nedostavil. Ani chutě. Nějak je ani nečekám. (Jak jsem byl naivní!!!)
  • 11:15 – Dostavily se pocity lehké otupělosti. Nohy jako by nebyly moje, jsou takové lehké a bez energie. Asi právě začíná ta pravá zábava.
  • 15:00 – Chutě jsou zpět. Nejraději bych cestou domů koupil celé grilované kuře s deseti rohlíky a vše to spláskal na posezení. Samozřejmě se udržím…
  • 16:30 – Únava. Jelikož mám zkušenosti z běhání, vím, že se jedná o hypoglykémii = organismu chybí cukry a nestíhá se s tím vyrovnávat. Vyjít dvě patra do bytu byla celkem slušná zábava,
  • 17:50 – Už po běhu. Byl to přímo spirituální zážitek. Již od první metrů se mi nechtělo, hrozná únava. Tak první dvě třetiny hrozné, celé v hypo stavu. Ale poslední dva kilometry se najednou energie vrátila. A ano, jen kilometrů. I tak to pro mě bylo psychicky jak třicet. Teď mě čeká sauna, zajímá mě, jak jí zvládnu.
  • 21:15 – Žiju! Jen sranda. Sauna naprosto v klidu. Ještě víc než normálně. Vůbec se mi totiž nedařilo zahřát tělo. Poslední sauna byla skoro dvacet minut dlouhá a na konci mi kamarád poklepal na rameno, že už jdeme a úplně se lekl, jak jsem studený. No, bylo mi příjemně, o tom žádná.

Den třetí – středa

  • 5:00 – Jsem vyspaný. Na to, že se mi podařilo vzbudit ve čtyři a už jsem nezabral, tak překvapení.
  • 5:30 – Ranní tibeťani a následné cvičení namáhavější než jindy. Po každém cviku byla třeba chvilička na vydýchání. Výbušná síla nějak zmizela. No nic, směr ranní předpracovní bazén.
  • 7:20 – Tak bazén naprosto v pohodě. Pořádně mě probudil. Plavání bylo krásné, přímo jsem se ve vodě vznášel. Lehoučký jako dlouho ne.
  • 8:30 – Tak dnes energie naprosto neskutečná. Přímo jí překypuji. Po ani sebemenší malátnosti žádná stopa.
  • 11:00 – Asi zabiju kolegu! Vezmu sešívačku a… On si z domova přinesl vepřo-knedlo-zelo! Neskutečná vůně. Málem mě dostal. Pomalu jsem chtěl sníst i desku od stolu.
  • 17:00 – Až na malý psychicky náročný kiks během doby obědů proběhl den naprosto skvěle. Energie jako by ještě přibilo.
  • 18:00 – Běh stejně dlouhý jako včera. Po hypoglykémii ani stopa. Jak já říkám – užívačka.
  • 20:00 – Přiznám se – těším se na jídlo.

Návratový den – čtvrtek

  • 1:40 – Ano, vážně je před druhou ranní! Organismus se zbláznil. Jako by vůbec nepotřeboval spánek. 4 hodiny spánku! Po psychické stránce nic moc pocit. Na usnutí vyzkoušeno snad vše. Nefungovalo nic, smůla. No… četl jsem si.
  • 4:30 – Vážně se mi nepodařilo zabrat. Ani četba nepomohla. A ta normálně funguje stoprocentně.
  • 5:25 – Energie na ranní cvičení prakticky žádná. Přemohl jsem se a s přestávkami odcvičil svou klasickou sestavu. Ale úsilí to dalo hodně.
  • 6:30 – Nevydržel jsem déle a už vařím. Přinesl jsem si kvůli tomu do práce paříci nástavec na hrnec. Dvě brambory, půlka cibule a jedno rajče.
  • 7:00 – Konečně po jídle! 🙂 Přiznám se, že očekávání byla větší. Nějaký extrémní výbuch chutí, jaký se mi podařilo zažít před lety po půstu, se nekonal. Ale i tak naprosto vynikající.
  • 8:10 – Ve střevech mi snad pochodují permoníci. Zvláštní věci se tam dole dějí. Zajímá mě, jestli mě ta pařená zelenina prožene, jak se všude na internetu píše. Údajně by měl přijít pročisťující průjem.
  • 13:30 – Tak nic. Zelenina mě neprohnala. Už pomalu najíždím na normální režim. Ani po indickém čištění střev jsem se doporučeného režimu (až na první jídlo) nedržel.

Půst mi začal v neděli kolem sedmé hodiny večer a skončil ve čtvrtek v sedm ráno. Celou dobu se mi dařilo pít pouze čistou vodu. Celkem se mi podařilo 74 hodin bez jídla. Započítal jsem i těch pár hodin na čaji první den.

Správný návrat k normální stravě by podle teorie měl trvat stejně dlouho jako půst. V momentálním případě tedy 3 dny. Nepovedlo se. Čekal jsem všelijaké problémy, ale žádné se nedostavily. Střeva spokojená. Tělo nějak neprojevovalo potřebu být tři dny na pařené zelenině.

Půst splnil co jsem potřeboval a chtěl. Zmizela oteklost, navrátila se energie a chuť k běhu. Malý bonus byl, že jsem i lehce shodil. Podle všeho na tuku. Se vším spokojenost. Podobný detox můžu jenom doporučit. Ale bez načtení informací předem se do něj nepouštět.

V plánu mám každé dva až tři týdny jednodenní půst. Jen víc dobrých věcí pro organismus.