První místo za nejhorší běžeckou knihu vyhrává…

Důkaz, že jí vlastním

Miloš Škorpil a jeho nejnovější „pokus“ o knihu s názvem Štastný života běh: Zápisky ultraběžce.

Spousta lidí co mě zná ví, že Miloše a jeho přístup moc nemusím, ale slibuji, že tato krátká recenze bude plně objektivní. Jak jen recenze (trochu i soukromý názor) může být. A s klidem beru na svá bedra možnost, že mě jeho příznivci zaživa sežerou.

Kniha mi přišla již skoro před čtvrt rokem s dalšími dvěma – Jak utéct času a Vytrvalost (jsou naprosto úžasné). Tímto titulem se Zápisky honosit nemůžou. Vlastně jediný titul, který jsem knize schopný dát je – PROBOHA PROČ?!?!

Čekal jsem nějaký příběh, životní moudra, Milošovy klasické promluvy do duše… Já nevím, prostě něco podobného ostatním běžeckým knihám vydávaných v Mladé Frontě. Takové to, máme zajímavou osobnost, napíšeme něco o jejím životě, sepíšeme úspěchy, co právě dělá a nakonec z toho vezmeme nějaké ponaučení nebo alespoň silný závěr aby se čtenář okamžitě zvedl z gauče a šel se hýbat. (Knihu Lizzy Hawker prosím do tohoto seznamu nepočítám.) Myslím si, že Miloš by se na podobnou knihu dokázal zmoct. Něco naběhal, hodně proběhal a prostě ten příběh tam snad nějaký je, ne?

Miloš podle všeho vzal své staré deníky, namátkově z nich vybral zápisky, poskládal za sebe a bez nějaké větší úpravy je poslal do nakladatelství. Tam si řekli „Zas něco od Miloše…“ a prostě to vytiskli. Nikdo s alespoň špetkou kritiky v krvi by nikdy podobně světu literatury přece neublížil. I knihy Ivany Pilařové jsou proti tomuto skvostná literární díla, která mají děj a spád.

Zpátky ke knize. Nemá absolutně žádný děj. Ale vůbec! Jeden zápisek střídá druhý. Není u nich žádný úvod ani jiné podobné informace. Například najednou čteme, že Miloš běžel první ročník TMMTR (Transmoravsky Masochistický Terénní Běh) s dalšími asi 5 běžci (přesně si nepamatuji), že tento „závod“ vyhrál a bere to jako veliký uspěch. Jak by také nevyhrál, když tam bylo jen 6 lidí?! To bych se kousl taky, s málo soupeři se nejedná o problém. Pak jsme najednou na nějakém 100 km závodě v zahraničí, opět bez nějakých přesnějších údajů a informací. Pokračujeme najednou Spartathlonem, který je hodně odfláknutý, a tak dále. Kapitoly takto v knize po sobě nejdou, ale pro představuje se jedná o naprosto přesný popis chronologie knihy.

Na většině závodů měl (na tehdejší dobu a soupeře) naprosto průměrné výsledky, ale aby nevypadal jako nýmand, vždy si v zápisku našel nějaký důvod, proč neběžel naplno nebo proč závod pojal jako trénink. Tu bylo horko, tam měl po nějakých závodech, tehdy zas před závodem… Nikdy nenapsal větu typu: Moje příprava stála za nic a podle toho vypadal i výsledek. Prostě běhám tužku (ale nepřiznám si to). Dokonce i u Spartathlonu si našel výmluvu, proč mu nevyšel v lepším čase. Prý chvíli před ním běžel TMMTR a tam se oddělal. Co má pak říkat Radek B. s jeho počtem závodů a tréninkem? Jo, on vlastně nemusí, on na rozdíl od Miloše vyhrává nebo se neskutečně dobře umisťuje. Z knihy jsem si odnesl hlavně to, že kdykoliv Miloš běžel závod s více účastníky než 10, výsledek nestál za nic. Celkově jeho výsledky u závodů nad 10 km jsou spíš průměrné. Kdyby měl alespoň trochu sebereflexe a zpětně si to přiznal. Ale ne, Miloš je přeci český běžecký bůh, na kterého se nesahá… (Blicí smajlík a odplivnutí!!!)

Celkově mi přijde, že Miloš prodává sám sebe. Nejde o výkony, ale prostě o zviditelnění. Koho zajímá nějaký oběh ČR, když se přitom vozil autem a přespával v penzionech? To samé jeho jiné všelijaké běhy a přeběhy. O nějakých veslařských rekordech vůbec nemluvím, nějak jsem nepobral co v knize dělají. Prostě kniha zklamala…

Přiznám se, spoustu míst v knize jsem přeskákal, prostě se pro nudu a nezajímavost nedala číst. Ani posledních x stránek interview s Milošem se nedalo. I ten rozhovor se neskutečně vleče. „Přečtení“ mi trvalo opravdu dlouho (člověk rychle usne, když čte večer v posteli) a čas strávený nad knihou považuji za opravdu ztracený. Miloši, dlužíš mi x hodin života! Výše jsem psal, že jiné knihy člověka neskutečně motivují. No, tak tato dělá pravý opak.

Pokud opravdu chcete vyhodit své peníze, rychle do knihkupectví a jeden výtisk si kupte. Ale kvaltem, je spousta lidí, kteří potřebují podložky pod klavír a tato kniha by se mohla hodit. V této funkci bude mít nedocenitelnou hodnotu. Jinak prosím ruce pryč. Vážně co nejdál to jde! Kupte si radši knihu od Ivanky, ta alespoň umí oproti Milošovi psát a člověk se něco dozví. Proč knihu vlastně mám a rituálně jí nespálím? Chyběla by mi do sbírky…

Průběh třídenního půstu

A plate, fork and knife

Měsíc bolesti nohy uběhl a s ním spojené nesportování taktéž. Prakticky celou dobu bez běhu. Plně jsem cítil, jak se mi organismus zpomaluje a lehounce přibírám. Nemám doma váhu, ale za ty roky v běhu (tréninku) už umím odhadovat každých pár gramů. Jelikož noha znemožnila běhání, strávil jsem z něj spoustu času v bazénu, tedy ve studené vodě a ta, jak je známo, nakopne organismus k lehkému ukládání ochranné vrstvy – tuků. Doma a vlastně všude se sprchuji od poloviny léta studenou vodou, takže další plus pro tepelnou izolaci. Sprchování studenou provádím ze zdravotních důvodů, takové lehčí otužování.

Ke všemu výše zmíněnému přibily dva víkendy, které proběhly v lehkém alkoholovém opojení. Párty se prostě malinko zvrhly a s tělem pěkně pohnuly. Vždy až do úterý byly v těle pocity, které se mi moc nelíbily.

Prostě jsem se rozhodl restartovat tělo půstem. Již před pár lety, tehdá ještě na vysoké, proběhl pokus s týdenním půstem. Proběhl celkem bez problémů a přesně jak popisovaly všechny zdroje, ke kterým se mi podařilo před pokusem dostat. První den pohoda, druhý den šílený hlaďák, třetí den najednou příval energie a chutě zmizely, čtvrtý stále dost energie s lehce sníženou pozorností (nedoporučuje se řídit) a pátý den stejný jako čtvrtý. Šestý den mi už přišlo zbytečné pokračovat, protože tělo se vyčistilo přímo ukázkově, tak jsem už pomalu najel na jídlo. Dále v průběhu let jednodenní půsty, někdy i nedobrovolné. 😀 Jenže už déle žádný neproběhl.

Tentokrát mi přišel vhodný půst třídenní. Musím přeci jenom fungovat v práci a k tomu lehce sportovat. Lehký klus mi přišel vhodný pro lepší pročistění organismu. Vím, že by se při půstu měly namáhavé činnosti omezovat, ale nejsem přeci žádné béčko, ne? Jako startovní večer jsem zvolil neděli večer po proběhlém namáhavějším víkendu s kamarády a vínem.

Zahájení – neděle večer

O neděli se snad ani nedá nic psát. Dal jsem si někdy v šest večer večeři a poté už nic nejedl. Takový normální večer. Sranda začne až někdy zítra odpoledne.

Před večeří jsem si koupil čistící čaj, který mám v plánu během půstu pít. Že je to chyba mi došlo naštěstí během prvních hodin půstu.

Na půst se přímo neskutečně těším, tělo je po proběhlém víkendu značně rozhozené. Jako by ani nebylo moje. Cítím se jakoby nateklý, přesnější je slovo nakynutý.

Další jídlo až ve čtvrtek ráno.

Přepis mých skromných poznatků:

Den první – pondělí

  • 5:45 – Po dvou týdnech opět ranní tibeťani. Ani nevím proč jsem s nimi přestal. Chyběli mi.
  • 6:30 – Normálně doba, kdy si dávám první jídlo dne – vždy ve všední dny jde o bílý kyselý jogurt. Dnes jen první čistící čaj od Teekanne. Chutná mi.
  • 8:20 – Dostavily se první pocity hladu. Tělo si možná začíná uvědomovat, že se tržim na pár dní změní.
  • 10:20 – Po druhé čaji je s čajem konec. Na internetu se mi podařilo nalézt informace, že se čaj při půstu nesmí. Zabraňuje totiž základní myšlence půstu. V čaji jsou různé minerály, vitamíny a silice, které nechávají střeva aktivní. To při půstu nechceme. Cíl je zastavení činnosti střev aby se energie normálně potřebná na trávení přesunula na opravu organismu.
  • 16:00 – Den v práci bez problémů. Dostavují se první pocity lehkého hladu.
  • 18:00 – Naplánovaná masáž u klientky. Nedalo se jinak, objednaná masáž musí proběhnout. Půst nepůst. Energie v pohodě.
  • 19:40 – Po masáži první postní běh (zajímavé spojení).Jen lehoučký klus, i přes to, že energie je stále nadbytek. Hlad jen ze začátku, pak ho ubil adrenalin.

Zítřek bude ten pocitově zajímavý den.

Den druhý – úterý

  • 5:20 – Budík nebyl třeba, podařilo se vstát dlouho před ním. Tělo má více energie. Alespoň něco funguje. Ranní cvičení tiběťanů bez nejmenších problémů.
  • 9:00 – Hlad se zatím nedostavil. Ani chutě. Nějak je ani nečekám. (Jak jsem byl naivní!!!)
  • 11:15 – Dostavily se pocity lehké otupělosti. Nohy jako by nebyly moje, jsou takové lehké a bez energie. Asi právě začíná ta pravá zábava.
  • 15:00 – Chutě jsou zpět. Nejraději bych cestou domů koupil celé grilované kuře s deseti rohlíky a vše to spláskal na posezení. Samozřejmě se udržím…
  • 16:30 – Únava. Jelikož mám zkušenosti z běhání, vím, že se jedná o hypoglykémii = organismu chybí cukry a nestíhá se s tím vyrovnávat. Vyjít dvě patra do bytu byla celkem slušná zábava,
  • 17:50 – Už po běhu. Byl to přímo spirituální zážitek. Již od první metrů se mi nechtělo, hrozná únava. Tak první dvě třetiny hrozné, celé v hypo stavu. Ale poslední dva kilometry se najednou energie vrátila. A ano, jen kilometrů. I tak to pro mě bylo psychicky jak třicet. Teď mě čeká sauna, zajímá mě, jak jí zvládnu.
  • 21:15 – Žiju! Jen sranda. Sauna naprosto v klidu. Ještě víc než normálně. Vůbec se mi totiž nedařilo zahřát tělo. Poslední sauna byla skoro dvacet minut dlouhá a na konci mi kamarád poklepal na rameno, že už jdeme a úplně se lekl, jak jsem studený. No, bylo mi příjemně, o tom žádná.

Den třetí – středa

  • 5:00 – Jsem vyspaný. Na to, že se mi podařilo vzbudit ve čtyři a už jsem nezabral, tak překvapení.
  • 5:30 – Ranní tibeťani a následné cvičení namáhavější než jindy. Po každém cviku byla třeba chvilička na vydýchání. Výbušná síla nějak zmizela. No nic, směr ranní předpracovní bazén.
  • 7:20 – Tak bazén naprosto v pohodě. Pořádně mě probudil. Plavání bylo krásné, přímo jsem se ve vodě vznášel. Lehoučký jako dlouho ne.
  • 8:30 – Tak dnes energie naprosto neskutečná. Přímo jí překypuji. Po ani sebemenší malátnosti žádná stopa.
  • 11:00 – Asi zabiju kolegu! Vezmu sešívačku a… On si z domova přinesl vepřo-knedlo-zelo! Neskutečná vůně. Málem mě dostal. Pomalu jsem chtěl sníst i desku od stolu.
  • 17:00 – Až na malý psychicky náročný kiks během doby obědů proběhl den naprosto skvěle. Energie jako by ještě přibilo.
  • 18:00 – Běh stejně dlouhý jako včera. Po hypoglykémii ani stopa. Jak já říkám – užívačka.
  • 20:00 – Přiznám se – těším se na jídlo.

Návratový den – čtvrtek

  • 1:40 – Ano, vážně je před druhou ranní! Organismus se zbláznil. Jako by vůbec nepotřeboval spánek. 4 hodiny spánku! Po psychické stránce nic moc pocit. Na usnutí vyzkoušeno snad vše. Nefungovalo nic, smůla. No… četl jsem si.
  • 4:30 – Vážně se mi nepodařilo zabrat. Ani četba nepomohla. A ta normálně funguje stoprocentně.
  • 5:25 – Energie na ranní cvičení prakticky žádná. Přemohl jsem se a s přestávkami odcvičil svou klasickou sestavu. Ale úsilí to dalo hodně.
  • 6:30 – Nevydržel jsem déle a už vařím. Přinesl jsem si kvůli tomu do práce paříci nástavec na hrnec. Dvě brambory, půlka cibule a jedno rajče.
  • 7:00 – Konečně po jídle! 🙂 Přiznám se, že očekávání byla větší. Nějaký extrémní výbuch chutí, jaký se mi podařilo zažít před lety po půstu, se nekonal. Ale i tak naprosto vynikající.
  • 8:10 – Ve střevech mi snad pochodují permoníci. Zvláštní věci se tam dole dějí. Zajímá mě, jestli mě ta pařená zelenina prožene, jak se všude na internetu píše. Údajně by měl přijít pročisťující průjem.
  • 13:30 – Tak nic. Zelenina mě neprohnala. Už pomalu najíždím na normální režim. Ani po indickém čištění střev jsem se doporučeného režimu (až na první jídlo) nedržel.

Půst mi začal v neděli kolem sedmé hodiny večer a skončil ve čtvrtek v sedm ráno. Celou dobu se mi dařilo pít pouze čistou vodu. Celkem se mi podařilo 74 hodin bez jídla. Započítal jsem i těch pár hodin na čaji první den.

Správný návrat k normální stravě by podle teorie měl trvat stejně dlouho jako půst. V momentálním případě tedy 3 dny. Nepovedlo se. Čekal jsem všelijaké problémy, ale žádné se nedostavily. Střeva spokojená. Tělo nějak neprojevovalo potřebu být tři dny na pařené zelenině.

Půst splnil co jsem potřeboval a chtěl. Zmizela oteklost, navrátila se energie a chuť k běhu. Malý bonus byl, že jsem i lehce shodil. Podle všeho na tuku. Se vším spokojenost. Podobný detox můžu jenom doporučit. Ale bez načtení informací předem se do něj nepouštět.

V plánu mám každé dva až tři týdny jednodenní půst. Jen víc dobrých věcí pro organismus.

Natáčení techniky došlapu v Táboře

Jednou při běhu se mi podařilo slíbit kamarádům, že jim pomůžu s běžeckou technikou. Přeci jenom už mám lehce něco naběháno a i na různá zranění došlo. Proč tedy nepředat nějaké zkušenosti a pomoci ostatním vyhnout se běžeckým chybám, že.

Utekla nějaká doba a nakonec muselo ke splnění slibu dojít. Jak jinak než s pomocí facebooku. Událost měla celkem ohlas a najednou se na ní přihlásilo celkem dost lidí, když vezmu v potaz funkčnost běžecké komunity v Táboře, která je prakticky nulová. Dokonce i lidi, které jsem nikdy neviděl. Což o to, vytvořit událost dokáže každý, ale když pak uteče čas jako voda a najednou je akce zde, člověk pomalu začne panikařit jak bude vše vůbec probíhat. Naštěstí mi pomoc slíbila kamarádka se stativem a fotoaparátem. Tudíž o jeden problém méně.

Jája byla na místě první, ale alespoň stihla připravit fotoaparát. Ještě než všichni přišli, vyzkoušeli jsme natáčení a jak bude vůbec probíhat. A najednou začali přicházet první účastníci. Proběhlo seznámení, pak čekání na ostatní a při něm povídání. Došel zbytek, Lukáš s Týnou přinesli druhý stativ s foťákem, a mohlo se začít.

Poslal jsem všechny jít se rozklusat, přitom koukal s Jájou a Týnou do foťáků a dolaďoval detaily. Vše nakonec bylo úplně jednoduché. První fáze – běhání v botách v nejběžnějším tréninkovém tempu. Druhá fáze – rychlá diskuze u notebooku se surovými videi a s tím spojená kritika běžeckého stylu. Třetí fáze – běh naboso bez bot a čtvrtá fáze nakonec zase v botách. Poslední část se mnou a hezky říkat všem jejich chyby a snažit se je opravovat za pohybu. Nakonec celkem dlouhá debata o běhu, příjemné povídání, ukazování strečinku, co má kdo v plánu a podobně. Prostě když se sejde banda běžců, vždy to tak dopadne.

Hotové video se celkem povedlo. Jen se mi při stříhání nepodařilo úplně načasovat texty, takže se musí stopovat, ale dá se přežít. Video k dispozici zde:

https://www.youtube.com/watch?v=GAVcaHhSkHE

Celkem se zúčastnilo 11 lidí, bohužel ne všichni počkali do konce na společné foto.DSC_0073-2Děkuji za společné odpoledne. Hrozně jsem si ho užil. 😉

Poprvé pořádání běžeckého závodu – chyby byly

Už zde na blogu byla zmínka, že pořádám závod Táborský trail (článeček zde). čas letí jako voda a už utekl víc než týden od proběhlé akce. Tak nějak se mi podařilo vše v hlavě sesumírovat a sepsat. Našlo se totiž hodně detailů, které jsem s ostatními naplánoval. Tak nějak se pokusím shrnout, co vše pořádání závodu předcházelo, s čím jsme v den D trochu nepočítali, co se pokazilo a z čeho se poučíme a jak na to nahlížíme.

Přípravy

Jako první jsme si sepsali osnovu co vše bude potřeba udělat. Krásně se dá vycházet z doporučení ČUS – http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/poradani-akci.html. Podle ní jsme pak postupovali, různě jí upravovali, až nakonec na našem sdíleném Google Drive bylo přehršel souborů. Ani nevím, jak jsme se v tom vyznali. Ale děkujeme online službám za možnost neustálé komunikace, hrozně nám to ulehčily.

Dalším krokem po prvním nástřelu osnovy bylo už konkrétní zařizování. Hlavně nás zajímala odpovědnost za účastníky. Podle ČUS (http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/sport-a-pravni-praxe/povinnost-organizatora-sportovni-akce-nahradit-ujmu-podle-noz.html) nejsou zdravotníci potřeba, tedy pokud nejsou součástí akce osamostatnělé závody pro děti. Následovaly povolení od města – kultura, sport, komunikace, poplatky za využívání plochy (naštěstí se nás netýkaly, díky záštitě starosty a hlavně charitativní stránce věci byly odpuštěné). Pak bylo třeba povolení od Lesů Tábor a také od vesnic, přes jejichž katastry se běželo. Nesmím zapomenou na lom, jelikož závod vedl po jeho okraji a povolení bylo potřeba. Nezdá se, ale oběhat vše zabralo skoro měsíc a půl.

K tomu se sháněli sponzoři, což šlo lehčeji než jsme čekali. Nakonec tuším 20 sponzorů. Vymýšlela se grafika, sháněly všelijaké věci potřebné k pořádání, komunikovalo s reklamkou na výrobě všelijakých věcí – trika, plaketky pro vítěze, bannery. Vymýšlely diplomy, loga, no všechno. S grafikou naštěstí pomohla kamarádka Jája, které za to patří můj velký dík.

Člověk se ani nenadál a čtvrt roku bylo pryč. Na poslední týden zůstalo futrování startovních tašek, značení trati, nákupy a logistika dostat vše na místo a zase pryč. Kompletně připraveno bylo den předem někdy kolem desáté večer.

Den D

Ráno před osmou sraz na místě a rychlá stavba stanů – stánek, převlékárna, registrace, prezentace Hudy. Najednou tam byli závodníci, čekali na čísla a my nestíhali. Což bylo naštěstí jen pár minutek a rozběhlo se to. Pak už šlo vše jak na drátkách, fotografům jsem ukazoval kde je chci, pořadatelům kde přesně budou stát na trati a co po nich budu chtít, zdravil se s běžeckými kamarády, koordinoval lidi, pomáhal připravovat vše možné a hlavně včas posílal lidi na trať, aby byli na místech v předstihu.

Zbývalo 20 minut do plánovaného startu a já si všiml, že fronta je stále hrozně dlouhá. Naštěstí rychlá reakce, okamžité udělání druhé registrace a v čas startu bylo po frontách. Za zdržení mohla špatně připravená registrace, špatně jsem vysvětlil Lukášovi, jak zapisovat a vydávat čísla a hrozně se to zdrželo. Už víme jak příští rok udělat, aby registrace byla plynulá. Start byl nakonec odložen jen o 20 minut. Na první ročník v normě.

Ani jsme se nenadáli a už přibíhali první závodníci. Sotva jsme se stihli v zázemí otočit a připravit pár věcí. Trochu mě překvapilo, že první jsou jiní běžci než byla má očekávání. Za chvíli jsem se dozvěděl. Z celkového počtu cca 180 běžců mi přibližně 10-15 minuli nejdůležitější odbočku, která vracela z kopce dolů na poslední kilometr. Já před startem oběma davům běžců řekl, že poslední kilometry jsou stejné jako ty první a myslel si, že to bude stačit. bohužel nestačilo a ta jedna šipka mi prostě chyběla. Stále mě to štve a hlavně mrzí. Protože třeba Jirka Csirik s Honzou Macounem a Jirkou Václavíkem skončili 2., 3. a 4. a přitom měli být na prvních třech místech. Všichni si tam zaběhli. To samé se stalo borcům na 7 km trati. Úplně jsem zapomněl, že jak běží člověk naplno, tak mozek nefunguje jako při výklusu. Měl jsem to čekat. Největší chyba a byla má. Bude mě štvát ještě dlouho…

Další kiks přišel s výsledky, vše v pohodě, čas od času špatné jméno, což se podchytilo a také umístění. Za umístění mohli zabloudění běžci, kteří nám přiběhli z druhé strany. Každopádně výsledky se zpětně daly po závodě dohromady ke vší spokojenosti. Že se nám vyhlášení trochu posunulo se dalo čekat. Co se ale už nedá vrátit je vyhlášení starších žen na 7 km trati. Omylem jsme na 3. místě vyhlásili paní, která doběhla mezi posledními. Nevíme jak se to stalo, ona totiž na fotkách nemá číslo a tak netušíme jestli ho náhodou nedala někomu jinému. Být na jejím místě, pro cenu bych si nešel, ale asi to viděla jinak. Tady beru chybu na naší straně, ale velkou roli tam také hrálo nedostatečné fair-play ze strany zmíněné závodnice.

Nebudu lhát, večer jsme celou akci pořádně zapili. Všichni organizátoři nadšení a šťastní, že se povedlo, ale já byl osobně dost mrzutý a naštvaný sám na sebe. Největší chyba a mohl jsem za ní já! Nedostatečné značení…

Co jsem zjistil zpětně, většina účastníků akce byla nadšená a těší se na další ročník. Já nejdřív hned po závodě říkal, že nic nebude, ale lidi jsou nadšení, pořadatelé do toho prý půjdou také a tak další ročník bude, jen ho asi uděláme v jiném termínu až bude tepleji. Z chyb jsme se poučili a napravíme je – značení, registrace výsledky a vyhlášení. Příští ročník bude bez chyb, už víme jak na něj. 😉

Po této zkušenosti ale vím, že pokud budu jako účastník na nějakém závodě a něco se protáhne nebo nebude fungovat, budu klidný a počkám si, protože vím co všechno se může na těhle malých akcích pokazit a tím rozbořit celý časový harmonogram.

Výsledky a další informace: http://www.taborskytrail.webnode.cz

Nakonec děkuji mým kamarádům, kteří pomáhali s celou akcí a bez nichž by nevznikla, Janě Šonkové, Štěpánovi Ulrichovi a Jáje Kratochvílové. Děkuji moc lidi. 😉

Recenze Salming Speed

Dlouho to netrvalo a už jsou v mém botníku druhé boty od Salmingu. Rád bych podotkl, že nedostávám boty ani jiné vybavení zadarmo a nemám ani žádné speciální slevy. Salming prostě umí a já si ho okamžitě oblíbil. Koupil jsem loňský model Speed ve slevě a musím uznat, že se jedná o skvělou botu. Ve Speedech mám naběháno přes 200 km a cítím se tedy s botami dost sehraný na to ohodnotit je.

Po vybalení z krabice
Po vybalení z krabice

První výběh byl trochu rozpačitý, ale rychle jsme se spolu sžili. Pomalu je začínám brát z botníku častěji než SD2. chudinky se asi cítí trochu staře a zapomenutě. Co se mi na botě oproti SD2 hned zalíbilo, byla výška paty. Trochu nižší a co to udělá. Na noze sedí lépe a s příjemnějším pocitem. Za mě palec hore.

Poprvé na noze
Poprvé na noze
Poprvé na noze
Poprvé na noze
Poprvé na noze
Poprvé na noze

Jedná se o užší botu, v porovnání s objemovým modelem SD2 hodně úzkou. Miloš Škorpil o nich píše, že i přes jeho rozťáplou nohu s nimi nemá žádný problém, ale osobně bych je bral trochu širší. Já s šířkou lehký problém mám, noha je v nich moc stažená. Asi mám rozťáplější nohu než Miloš, a to nemám naběhán ani zlomek jeho kilometráže. Pro milovníky NB MT10 nebo MR20 bude šířka bot zklamáním. Dá se na ní zvyknout, ale i po více kilometrech se boty moc nerozšlápnou. Prakticky vůbec. Na fotografii je vidět, že špička jde více do špičata než u širokých SD2.

SD2 (cca 1000 km) a Speed (nové)
SD2 (cca 1000 km) a Speed (nové)

Co se týká tvrdosti bot, nelze jim nic vytknout. Ovšemže se boty nesrolují jako například Vivobarefooty, ale podrážka mi přijde dostatečně pružná a tím tedy i poddajná. Při došlapu na jakémkoliv terénu se cítím jistě. Mé Speedy mají něco k 250 km a oděr podrážky minimální. To u SD2 po 1000 km začínám trochu podrážku postrádat. Nějak netuším, jak v nich Miloš mohl naběhat 1500 km a stále mu podrážka vepředu vypadá jako nová. Asi máme každý naprosto jiný pohled na došlap přes přední část chodidla. 😉 Každopádně Speedy používám převážně k fartlekům, úsekům, rychlým tempům (někdy k 3:00/km) a čas od času k rychlejšímu dlouhému běhu 30-35 km. Vše zvládají na jedničku, ale asi nejvíc jim sedí rychlost. Jak taky jinak, že?

SD2 po 1000 km
SD2 po 1000 km
Podrážka drží lépe než u mých SD2
Podrážka drží lépe než u mých SD2 (lehce jiný materiál proti oděru – podle výrobce – je znát)

Svršek drží snad lépe než u SD2. U těch bylo třeba udělat s pomocí jehly a nitě domácí opravu, lehce se mi po cca 800 km začaly rozešívat zevnitř nad palcem. Chvilička s jehlou a botky fungují bez problémů dál. Speedy mají svršek udělaný trochu jinak a zatím to nevypadá, že by někde povolovaly nebo se objevovaly rozšití. Jak se říká: „Drží jak židovská víra.“

Svršek jako nový a spodek to samé
Svršek jako nový a spodek to samé

Úplně bych zapomněl na tkaničky. Nevím jak to v Salmingu dělají, ale umí je skvěle. Opět bezproblémově drží jen na jeden uzlík, ani by nepotřebovaly druhý pro jistotu. Ještě se mi nerozvázaly. Například ve Vivobarefootu by se od Salmingu mohli hodně naučit o tom, jak se dělá bota, která vydrží a nejsou s ní problémy.

A jsme na konci. Obrázky vypovídají o všem a k tomu pár mých osobních poznámek a plků. Stejně je musíte vyzkoušet sami. Ale ode mě mají v Salmingu velké plus. Salming běžecké boty „zatím“ dělat umí. Uvidíme co nám ukáží v budoucnosti. Víme jak se hodně značek změnilo. Ale to je vedlejší. Botky prostě super.

Pořádám závod – Táborský trail

Logo_průhledné_černé_písmoMyslím, že název krátkého článku mluví za vše. Na BezvaBěhu nedávno vyšla má pozvánka (můžete si přečíst zde) a jen bych jí zde pár slovy rád doplnil.

Táborský trail, registrace od 8:00 ráno 12. března 2016 vedle hotelu Žižkovy lázně, start v 10:30, 7/12 km, 240/350m+ a 150/200 Kč – vlastně všechny informace, které člověk potřebuje. Ještě adresa s kompletními informace a registrací: http://www.taborskytrail.webnode.cz. Závod najdete i na Facebooku.

Trasa je opravdu pěkná. Krásné čisté terény, sedmička celá v lese, dvanáctka z lesa na chvíli vybíhá, bohužel na necelých 400 metrů i na silničku v Hnojné Lhotce a běží kolem lomu u Tábora, mimo les přibližně kilometr. Dolů do lomu je během závodu nádherný pohled. Doufám, že bude počasí přát a v týdnu před závodem zaprší, ať jsou terény pořádně zrádné. Ovšem žádný strach, v den závodu je objednané krásné počasí. 😉

Závod dělám s kamarády pro radost a nic na něm nevyděláme. Chci, vlastně už chceme, hlavně udělat v Táboře závod, který bude proti ostatním místním pouťákům trochu víc na úrovni. Věřte mi, i s minimálními náklady se závod dá uspořádat velmi dobře a kvalitně.

Z organizačního týmu jsem vlastně jediný aktivní běžec, který už pár závodů objel. V porovnání s jinými běžci minimul závodů, ale dost na to, abych věděl co se mi na závodech líbilo a co mi přišlo špatně udělané. Podle toho vypadá i organizace a bude vypadat a probíhat samotná akce v den D.

V zázemí můžete čekat občerstvení – pro závodníky po doběhu něco k zakousnutí, vynikající kávu, pivečko, nealko, jídlo a možná nějaké další dobroty. Kompletní výtěžek půjde na podporu sbírky. Doufám, že si dáte co nejvíce. Máme spoustu sponzorů, takže cen bude dost. Věci, které budou přebývat půjdou do losování o ceny po závodě. Každé startovní číslo je automaticky i los. Na akci bude několik fotografů, amatéři i profesionálové, profesionální kameraman, několik Go-Pro kamerek, časomíra od Pavla Zámostného (výsledky prakticky okamžitě) a prostě zajištění bude na úrovni. Jen dodám, že všechny fotky a záběry budou k dispozici v plném rozlišení zadarmo. Na památce pro závodníky vydělávat nechceme, jsem čistě proti tomu a všude mi fotografie za peníze vadí, podle mě shazují jinak celkem dobře udělané akce. Určitě jsem nepopsal vše, ale to nevadí. Uvidíte sami.

Po závodě bude večer v hotelu Žižkovy lázně (hned vedle zázemí, hotel nám celkově hodně pomáhá, včetně zvýhodněného ubytování) afterpárty. Všichni jsou srdečně zvaní. Tábor je nádherné místo na strávení víkendu. Přijeďte, zaběhejte si, prohlédněte město, zapařte s ostatními běžci a hlavně si užijte víkend! 😉

O pořádání závodu, jak na to, co vše oběhat a podobně, napíši někdy jindy.

Rekapitulace 2015 a plány 2016

Jak dopadly mé sny a touhy (plány) na 2015:

  • Čas na maraton pod 2:40 hodiny by mi udělal radost. Netrvám na něm. – Nesplněno .Bohužel se nepodařilo. Dostalo mě ranění a byl jsem rád, že jsem vůbec na podzim maraton uběhl (čas 3:03 a nějaké drobné není nic, na co bych byl hrdý).
  • Opět běhat bez zranění. – Nesplněno. Koleno (respektive sval) mě vyřadilo z tréninku na skoro 4 měsíce.
  • Udržet si motivaci k běhu, poslední dobou s ní mám problémy. – Splněno. I přes zranění se povedlo, z toho mám radost. Chvíli byla totiž velká krize jestli s běháním skoro neseknout.
  • Opět někam vycestovat s kamarády, tentokrát ale běžeckými. – Nesplněno. Cestování s kamarády nějak nevyšlo. Mohlo za to mé pracovní vytížení.
  • Více se setkávat s kamarády z běhání. 😉 – První polovina roku splněno, střed nic moc a na podzim to ušlo. vlastně se rozjely společné běhy v Táboře, takže splněno.

Co mě v roce 2015 nadchlo kromě bodů výše:

  • Změna práce z masérství na projekční činnost. Víc volna, hlavně víkendy. (Masérství mám jako přivýdělek a hlavně pro zábavu a vypnutí.)
  • Více jsem díky zraněním a tak poznal své tělo. Poznámka, správný strečink zabrání prakticky všemu a nebo člověka jiný pohyb při strečinku z problémů dostane. Vážně.
  • Cesta do Itálie na kole byla super zkušenost. Moc se mi líbila, i přes to, že jsem jel sám. Hodně jsem si při ní utřídil myšlenky.

Sny a touhy (plány) na 2016:

  • Konečně maraton pod 2:40 (trénink na t připravený je).
  • Uspořádat vlastní běžecký závod (již je v běhu a pracuje se na něm 🙂 )
  • více se zapojit do běžecké komunity.
  • Více cestování, jak na závody, tak relaxovat a hlavně navštěvovat kamarády.

 

Jak koukám, každý rok je těch snů a tužeb na příští rok méně. Člověk se asi někam posouvá.

Opožděně všem přeji do Nového roku jisté nohy a lehký krok! Hlavně zdraví ať drží! 😉