Vše o plánování mého odjezdu do předaleké Indie

V minulém příspěvku bylo popsané vše co předcházelo rozhodnutí odjet do Indie. Dnes popíši jakou anabázi jsem musel podstoupit před odjezdem a co vše by si měl cestovatel/turista zařídit.

Kde jsem vzal tolik času?

První co asi všechny napadne, když někdo někam na měsíc nebo delší dobu odjíždí je, že ten týpek určitě nepracuje, bydlí u rodičů a nechává se jimi i živit. Jelikož náklady na život nulové plus žádné povinnosti, začne se nudit a rozhodne se, že bude cestovat. Vždyť v zahraničí se nuda nekoná a je tam vše růžovější. Pojede třeba na měsíc pryč (viz má Indie), půl roku cestovat po Asii/Africe/dosaď své a nebo dokonce na cestu kolem světa. Jo, tyhle lidi povoláním dcera/syn se mají…

Na to všechno hezky zapomeneme. Nic z toho se u mě nekoná. Bydlení si platím, živím auto, živím „sebe“ (uvozovky schválně, protože prakticky žiji s přítelkyní), do kolbenky chodím a peníze od rodičů vidím maximálně na Vánoce (a to i přes to, že jim to rezolutně zakazuji).

Tak kde jsem vzal měsíc volna? Jsou čtyři možnosti, jak toho docílit, když je člověk zaměstnaný:

  • Varianta číslo jedna – čtyři týdny dovolené.
  • Varianta dvě – neplacené volno.
  • Třetí varianta – nadělání si hodně hodin dopředu a vybrání v dalším roce (člověk ovšem tu možnost s naděláváním hodin musí mít, nejde u všech prací).
  • Poslední čtvrtá varianta – dát výpověď.

Nejsem blázen, takže varianta jedna a čtyři nepřipadá v úvahu. Tedy o jedničce jsem uvažoval, ale neprošla u zaměstnavatele a navíc se mi nechtělo vyplýtvat dovolenou najednou. O druhé variantě jsem uvažoval, ale nakonec jí zamítl. Tu si raději nechám v záloze. Takže varianta tři. Jelikož jsem se rozhodl odcestovat už v září 2018, bylo na nadělání hodin dost času. Dohoda se zaměstnavatelem zněla 2 týdny dovolené a 2 týdny z nadělaných hodin. Upřímně, nejsem žádný workoholik, takže nadělání 80 hodin mi dalo celkem zabrat a trvalo mi v podstatě celý podzim. Jelikož mám rád trávení času po práci svými koníčky, vyplývá z toho, že každodenní vstávání bylo brzké a pochopitelně krušné. Často jsem vstával i v půl páté, abych si užil odpolední čas po práci a měl k tomu nadělané hodiny. Ale nakonec se zadařilo a ještě mi zůstalo pár hodin k dobru, kdybych náhodou na něco potřeboval. Já spokojený, zaměstnavatel spokojený, lepší to už být nemůže.

Co nemoci?

Další co okamžitě napadlo mé kamarády i rodinu – očkování. Ano, strašák smrtelných nemocí číhajících v zahraničí hned u výstupu z letadla. Okamžitě na mě mají všechny skočit a totálně mě odrovnat. A vlastně člověk nemusí čekat na vystoupení z letadla, už v něm přeci může chytnout smrtelnou chřipku! Ještě, že nejezdím autobusem…

Okamžitě se začalo mluvit o žloutenkách, břišním tyfu, malárii, vzteklině, chřipce a bůh ví co ještě padlo. Popravdě, při mé cestě do Austrálie na půl roku s mezizastávkami v Asii jsem nic podobného vůbec neřešil. Ale jelikož jsem trochu rozumnější (chápejme, dost na mě tlačí i doma), tak jsem si informace zjistil. I z důvodu, že cestovat chci v budoucnu krapet víc a tak by se zapláclo víc much jednou ranou. Nakonec došlo na Hepatitidu A+B, Břišní tyfus a obnovení tetanovky. A s B na pohodu, břišní tyfus také bez reakce, jen na tetanovku trochu reakce. Nateklá ruka několik dní a k tomu jeden den zvýšená teplota. Když už jsem do sebe něco nechal vpravit, tak už pořádně. Tetanovka byla v kombinaci s černým kašlem a ještě dvěma nemocemi. Reakce pak trochu byla, jak už jsem řekl, ale nic hrozného. Každopádně mám na x let vystaráno.

Problematika malárie. Řešil jsem jí jak s lékaři, tak s lidmi, kteří v Rishikeshi byli, s googlem a i přímo se školou. Lékaři – antimalarika s sebou a brát je. Předepsáno. Kamarádi co již byli – jako nějací komáři tam létali, ale netrápilo je to vůbec a neřešili. Google – do severní části Indie nemá smysl a navíc antimalarická profylaxe zbytečně zatěžuje organismus. Odpověď školy – s malarií ještě problém nebyl, moskytiéry na pokojích máme a repelenty poskytujeme (něco podobného jsem od nich očekával – hlavně DON´T PANIC!). Mé zjištění po nákupu léků na recept v lékárně. Lékaři v ČR nepředepisují antimalarika, ale antibiotika, která mají stejnou funkční látku jako antimalarika. Prý to vyjde o hodně levněji. Upřímně, měsíc a něco antibiotika brát nebudu, nemám zájem zjišťovat co by tomu řeklo mé tělo. Takže antibiotika pojedou se mnou v kufru a snad i neotevřená zpátky. Budu je mít jen pro jistotu. Pokud budou nějaké horečky, u místního lékaře test na malárii a když bude pozitivní, tak léčba. Údajně nejlepší postup v oblastech, kde se nevyskytuje těžká forma malárie jako v Africe. Tam bych si antimalarika nebrat netroufl.

Jsi pojištěný?

Co se dále hodně řešilo a každý k tomu měl co říci bylo a je cestovní pojištění.Všichni mě tlačili do komerčního pojištění na denní bázi. Protože jiné typy pojištění mě prostě plně nepojistí a ještě toho budu litovat. Já se o komerční pojistky ze začátku zajímal také, protože pojištění storna cesty. Ale jakmile jsem zjistil, že podmínky storna jsou dost o ničem a ještě musí být placené v den koupě letenek (obojí bylo dávno zařízené), tak z něj rychle sešlo. Ono platit cca 600 a víc za měsíční pojištění mi přišlo krapet moc. Se stornem cesty hodně přes 1 000 Kč.

Nakonec jsem si zjistil jak se momentálně mají pojištění k platebním kartám a zjistil jsem, že FIO banka je na tom velmi dobře. Jejich nejvyšší varianta pojištění za 75 Kč měsíčně je pro tento typ cesty více než dostatečný. A tento názor mám i po detailním prostudování jejich podmínek. Kdo nevěří, jen se podívejte na stránky banky. Pro cestování podle mě dostatečné pojištění. A nejedná se reklamu. Pojištění ke kartám je prostě dávno jinde, než si většina lidí myslí.

Už máš letenky?

Další bod na seznamu – letenky. K nim jen to, že pokud si najdete letenky za dobru cenu na svém počítači a vyhovují, tak je rovnou kupte. Ono je velmi pravděpodobné, že za půl hodiny už ze stejné IP adresy nebudou k dohledání. Což se mi také stalo. Dopoledne nalezen krásný spoj Praha – Nové Dillí (jiná odletová města na dostřel – Vídeň, Berlín, Bratislava… – lepší ceny nenabízela), ale řekl jsem si, že ještě pohledám dál a případně se k němu vrátím. Když jsem chtěl asi po hodině letenky koupit, už mi nabízeli jen o hodně horší časy za stejnou cenu a nebo stejný čas o hodně dráž. Po zbytek dne beze změny. A kontroloval jsem to opravdu často.

Večer na jiném počítači jsem zkusil najít znovu a najednou spoj byl a i s původní cenou. Okamžitě jsem bookoval. Do Indie letím z Prahy přes Amsterdam s KLM aerolinkami a v Novém Dillí přesedám na vnitrostátní let aerolinek IndiGo. Má to jen jednu nevýhodu, mezinárodní let má omezení 23 Kg na velké zavazadlo,vnitrostátní pouze 15 Kg. Musím s tím při zpáteční cestě počítat…

Vlastně ještě jedna věc bude asi sranda, přesunout se v Novém Dillí z terminálu 3 na Terminál 1. Terminál 3 je určený pro mezinárodní lety a Terminál 1 pro vnitrostátní. Teoreticky cesta mezi nimi zabere jen 20 minut shuttle busem, ale i tak jsem na ten přesun velmi zvědavý.

A to tam můžeš jen tak odjet?

Co jsem si myslel, že bude story sama o sobě, jsou víza. Naštěstí jsou už i Indové v 21. století a nemusí se pro ně jezdit osobně na ambasádu do Prahy. Vše jde vyřešit hezky z pohodlí domova s pomocí internetu. Na oficiální stránce https://indianvisaonline.gov.in/evisa/tvoa.html se jen vyplňuje interaktivní formulář. Doporučuji mít připravený scan pasu (platnost musí být víc jak půl roku po návratovém datu z Indie), dalšího dokladu (OP nebo ŘP) a k tomu “dokladové” foto (já si jen vyfotil před bílou stěnou selfie a trochu ho ořízl). Je dobré si i připravit kontakt s adresou na někoho v Indii, ke komu se jede. (To platí pro vízum spojené s jógovým kurzem – je přímo v nabídce, jak to mají na čistě turistickém netuším.) Samotné vyplnění trvá tři čtvrtě hodinky (chyba prakticky nemožná), zaplatí se a pak se už jenom čeká. Schválení víz trvalo v mém případě 2 dny. I když jsem věděl, že musím projít, stejně jsem byl lehce nervózní. Kdo byl v Pákistánu, mohl by mít možná problém. Jakmile se mi v aplikaci na webu objevilo slovíčko Granted, byl jsem klidný.

U víz si dát opravdu pozor jestli je člověk na oficiální stránce. Údajně existují falešné kopie a cestovatel jen přijde o peníze u podvodníků.

A není to drahé?

A kolik to nakonec celé stojí? Nikde v článcích o absolvování kurzu v Indii se člověk přesná čísla kolik podobný „výlet“ stojí nedočte a všem je jasné, že o nejlevnější zábavu se nejedná. A ano, opravdu ne. Tahle sranda prostě něco stojí a já přesně řeknu kolik (tedy alespoň náklady známé před odletem), protože podobná data mám prostě rád.

Soupis hlavních nákladů (cestovatelské drobnosti kolem moc nepočítám):

  • Kurz – 18 984 Kč (60 000 INR)
  • Víza – 1 927 Kč (82,35 USD)
  • Letenky
    • KLM – 11 455 Kč
    • IndiGo – 1 241 Kč (53 USD)
  • Očkování (cena i s aplikací)
    • Tetanovka speciální – 850 Kč
    • Hepatitida A+B (2 dávky) – 3 500 Kč
    • Břišní tyfus – 760 Kč
  • Léky na malárii – cca 450 Kč
  • Dovybavení lékárničky – cca 450 Kč
  • Dodatečné platby v Indii (taxík na/z letiště a den noclehu navíc) – 1 500 Kč

Suma sumárum = 41 117 Kč

Takže, koho napadne letět studovat jógu do Indie a bude se nad tou myšlenkou přímo rozplývat, měl by si ten nápad rychle vytlouct z hlavy, pořádně jí zchladit, zjistit si nejdřív tvrdá fakta a až s  pořádným odstupem se rozhodnout znovu. Nejedná se zrovna o levnou záležitost, i když na měsíční dovolenou pořád levné. Musím ovšem poukázat, že můj kurz nepatří vůbec mezi ty nejdražší (na druhou stranu ani nejlevnější). Průměrná cena kurzu se pohybuje okolo 1000 Eur, tedy cca 25 000 Kč. Se standardní cenou by byly náklady o kousek jinde. Zas když vezmu, že výlet na běžecké závody v zahraničí trvající pár dní vychází nákladově třeba na 8 – 10 000 Kč (doprava, ubytování, startovné, jídlo atd.), tak se vlastně jedná o levnou záležitost. Každopádně, každý musí posoudit sám. Jeden kamarád mi řekl „Takové peníze?! Jsi blázen! Bych za to nikdy nedal!“ a jiný zas „Kámo, taky bych chtěl někdy tak levnou dovolenou…“

Poznámka bokem a rada pro lidi, kteří nemají zájem o kulturní šok a dlouhé cestování. Když člověk vezme celkové náklady, klidně by mohl podobný kurz absolvovat v Evropě a vyšel by ho prakticky na stejné peníze. Příkladem jsou kurzy Sivananda Yoga, která pořádá učitelské tréninky excelentní kvality všude možně po Evropě a i jinde po světě. A možností kurzů je pochopitelně více než jenom Sivananda Yoga.

Jóga je v Indii úplně stejný byznys jako všude jinde a možná se tam budou snažit člověka ještě více obrat než třeba v Evropě. Prý na lidi ze západu koukají jako na živé bankomaty. Já beru tento výlet hlavně jako dlouhou dovolenou s přidanou hodnotou výcviku jógy a poznáním nové kultury.

Člověk ještě nevyjel a už to celkem dost stálo. Hlavně jsem díky kamarádům připraven na tvrdou realitu: “Extra money for everything…”

Spoustu informací o Indii jsem čerpal (a vy můžete také) ze stránek www.nacaj.cz a stránek www.tybrdo.cz. Skvělé stránky, které jsou informacemi o Indii přímo nabité a jsou často aktualizované. Určitě doporučuji navštívit. Mně tamní rady velmi pomohly.

Únor 2019 = Indie!

„Vážně? Indie? Co tě to zase popadlo? Ty tvé úlety už neznají konce…“ Spousta podobných vět hlavně z úst mé rodiny mi byla řečena. Jenže nikdo z nich skutečně netušil jak jsem to s Indií měl v minulosti a že mi jen trvalo o hodně déle zrealizovat něco, nad čím jsem už roky přemýšlel.

Bylo nebylo…

Indie možná mé rodině a některým přátelům připadá prvoplánově, ale vůbec není. Pro první zmínky o Indii a mém zájmu o ní musíme zabloudit do již značné historie. Psal se červen 2011 a já šel v Brně se spolubydlící na narozeniny její tehdejší nejlepší kamarádky… A co bych se opakoval, koho zajímá, může si počíst zde: http://kaen.cz/2011/06/02/indie/. Kdo si nepřečetl, tak v krátkosti: prostě jsem si s jednou holčinou domlouval celoletní cestování po Indii. Bohužel se z různých důvodů nevydařilo, jako skoro všechny jiné akce a plány v té době. Mladická naivita a nerozvážnost. Realita mě vždy velmi rychle semlela a z plánů nakonec skoro vždy sešlo. Tož teď už víte, že první pomyšlení na Indii mi sice bylo vštěpené někým jiným, ale v mé hlavě se neuvěřitelně uhnízdilo.

Z Indie sice napoprvé sešlo, ale tak nějak se mi pořád myšlenka na ní držela někde na pozadí v hlavě . Když se plánovala má cesta do Austrálie a mé smělé plány na roky po ní, opět jsem si na Indii vzpomněl. Plán byl, že po skončení v Austrálii povede má cesta přes Indii, kde bych strávil nějaký čas v místních ašrámech meditacemi a přemýšlením o životě. Prostě trocha té spirituality. Tehdy jsem totiž velmi koketoval s buddhismem a podobnými filosofickými směry, takže mě podobný pobyt v ašrámu velmi přitahoval. Bohužel Austrálie měla nakonec úplně jiný průběh než jsem očekával a na Indii opět nedošlo…

Pak bylo na několik let ticho po pěšině. Plně jsem se věnoval běhu, sem tam duševnímu rozvoji a hlavně snaze přežít denní život v ČR. Kupodivu, když mě po letech běhání náhle zradilo tělo, opět jsem se vrátil k východním naukám a nakonec po tom dlouhém hledání skončil spokojeně u jógy. K mému překvapení mě totiž od čistě fyzického cvičení postupně přivedla i k spirituální stránce věci.

Foto získáno: ww.thrillophilia.com

Ideální místo pro první návštěvu Indie?

Tím jsme přeskočili do současnosti, kdy se můj dávný plán/sen dal konečně do pohybu a realizuje se. Už je to tak, celý únor 2019 strávím v indii na intenzivním jógovém kurzu jehož výsledek je certifikát RYT200, který je uznávaný po celém světě. Kdo se alespoň malinko zajímá o jógu, tak o Indii slyšel a k tomu i určitě o Rishikeshi. Město na úpatí Himalájí nacházející se prakticky hned vedle Nepálu. Údajně se jedná o světové centrum jógy. Tak se o něm alespoň mluví. Ono těch center je pochopitelně více, namátkou – Kerala, Goa, Mysore. Rishikesh je nejznámější díky Beatles, kteří ho neuvěřitelně v 60. letech minulého století proslavili a po nich se tam každoročně hrnuly přímo davy Američanů. Proto se mu říká světové centrum jógy.

Rishikesh jsem zvolil schválně, pro člověka začínajícího s Indií (ve skrytu duše doufám, že se nebude jednat o poslední návštěvu) a chtěním studovat jógu se prý jedná o nejlepší místo na seznámení s Indií. Na intenzivní studium jógy se těším, ale doufám, že toho tedy stihnu více než jenom cvičení, meditace, očisty, ajurvédu, anatomii, mantry a podobně. Snad bude i dostatek času na poznávání okolí a doufám i v pár krátkých výletů trošičku dále.

Výběr jógové školy

Školu jsem si zvolil sám skrz stránky www.bookyogaretreats.com. Na tyto stránky jsem narazil asi předloni a od doby co je znám jsem na nich čas od času brouzdal. Vždy si zadal různé parametry pobytu a jen koukal na fotky a snil. A najednou už se nejednalo jenom o snění, najednou jsem minulý podzim vážně vybíral školu. Původně jsem cílil na jihoindické město Mysore, protože se mi hodně líbí Ashtanga yoga, ale nakonec padlo rozhodnutí, že prvotní výběr nebude omezující a nakonec jsem zahrnul prakticky celou Indii. Jen městu Goa a jeho okolí jsem se nějak instinktivně vyhýbal. Ani nevím proč, ale prostě se mi tam nechtělo a stále ani nechce (údajně až moc pozápadštělé). Možná v budoucnu navštívím, ale asi jen pokud pojedu s přítelkyní. Aby měla také vyžití, zatímco já se budu poflakovat po lekcích. Abych se vrátil k výběru školy. Každopádně jsem na školu nakonec narazil díky Facebooku, který mi do feedu díky cookies a mému velmi častémů brozdání po bookyogaretreats.com neustále házel reklamy na nějaké školy jógy v Indii. Dlouho jsem návrhy Facebooku ignoroval, ale nakonec mě jedna škola ani nevím proč zaujala. Prohlédl jsem si její informace na bookyogaretreats.com, pak její stránky – www.yogaadi.com, napsal jim pár e-mailů a nakonec se přihlásil a poslal peníze (koho by zajímalo, cena byla 60 000 rupií za vše a měla by být prakticky konečná). Nakonec budu mít kombinaci hatha a ashtanga jógy ve škole, jak už bylo zmíněno, www.yogaadi.com (její profil na stránkách Yoga Alliance). Polovina lekcí jednoho a polovina druhého. Taková je alespoň teorie, uvidíme v praxi.

Přihlášení a poslání peněz byl to ode mě trochu výstřel do tmy. Ale což, jsem už od založení malinko hráč. Protože škola měla velmi málo fotek, málo referencí a prostě vypadala stroze, skoro až neuvěřitelně. Co mě přesvědčilo byla ale jejich komunikace a hlavně jistota, že mám koupeno přes stránky bookyogaretreats.com, takže kdyby byl nějaký veliký problém, peníze by se mi vrátily. Co se mi líbilo oproti jiným školám byly seznamy bodů, které jsou v ceně a které nejsou v ceně kurzu. Jako jediná škola na kterou jsem tehdy narazil, a že jsem si prohlédl něco kurzů, měla informaci, že poplatky za Yoga Alliance certifikaci nejsou v ceně. Tedy, certifikát o absolvování programu pro registraci člověk dostane, ale registrovat se už musí sám a za své peníze. Všechny ostatní školy píší, že dávají certifikaci, ale ani jedna se už nezmiňuje, že poplatky u Yoga Alliance si musí zaplatit každý student za své (jedná se o desítky dolarů ročně plus vstupní poplatek za registraci také ve výši několika desítek dolarů). A tahle otevřenost se mi u této školy velmi zalíbila.

Už za pár dní odjezd!

Od mého přihlášení uteklo několik měsíců a už se nebojím, že má škola neexistuje a nebo že jde o podvod. Škola neustále komunikuje, dodala na své stránky i na stránky přes které jsem se registroval spoustu doplňujících informací, fotek a navíc začaly přibývat i reference od lidí. K mému překvapení všechny pozitivní, na to, že se jedná o školu založenou v říjnu 2017 a je tedy velmi mladá a měla by být přeci nezkušená. Nebudu lhát, jsem velmi zvědavý na kvalitu. Na druhou stranu nějak vůbec nemám strach, že by škola nebyla kvalitní, nějak věřím, že jsem vybral správně a učitelé budou velmi kvalitní. Určitě se nemůže jednat o horší zkušenost, než jsem měl v ČR s rekvalifikačním kurzem. Tady si alespoň měsíc odpočinu od práce a když už nic, tak pocestuji.

Toť ve zkratce vše k tomu, jak se u mě podrobněji Indie v průběhu let vyvíjela. Příště napíši něco blíže k letenkám, očkování, věcem s sebou a prostě všemu kolem plánování.

Poznámka na konec, v článku odkazy s affiliate programem od Bookyogaretreats. Pokud byste přes ně rezervovali pobyt, budu více než rád. 😉

Prvně na ferratách (v Rakousku)


Warning: exif_read_data(IMG_3260-300x225.jpg) [exif_read_data]: Process tag(x0001=UndefinedTa): Illegal format code 0x0000, suppose BYTE in /data/web/virtuals/15485/virtual/www/wp-content/themes/anchorage/inc/helper-functions.php on line 346

O překvapivě těžké ferratě Drachenwand nacházející se u jezera Mondsee a dvou lehkých u jezera Traunsee. Lehká Naturfreundesteig a o něco těžší Traunsee – Klettersteig.

Na dovolené v Rakousku bylo, jako jedna z činností v plánu, lezení nějaké ferraty. Pro mě i pro Renču se jednalo o premiéru. Ani jeden z nás nikdy žádnou ferratu nelezl. Já chodím čas od času na boulder nebo s lanem na stěnu (bohužel se mi zatím nepodařilo z časových důvodů zajít s kamarády na skálu) a Renča lezla před lety, v poslední době ne. Prostě dva dá se říci začátečníci.

Drachenwand

Výchozí místo je u restaurace Gasthof Drachenwand, vedle které je i na louce parkoviště. V letních měsících je podle všeho neustále plné. My přijeli v sobotu odpoledne a plné bylo. V neděli při našem ranním odjezdu bylo už plné a když jsme jeli v pondělí dopoledne kolem, bylo opět narvané. Den kdy na ferratu jet nejsem schopný doporučit. Podle mě je to úplně jedno. Renča říkala, že stránky, ze kterých čerpala informace, hodnotí Drachenwand obtížností B/C. A jelikož E je nejtěžší, přišlo mi tohle jako ideální pro náš začátek.

Drachenwand při našem příjezdu
Drachenwand při našem příjezdu

Od restaurace se jde k začátku ferraty asi půl hodiny. Jako klasicky v Rakousku je cesta značená žlutými směrovkami s nápisem Klettersteig. Cesta je pohodová, tedy až na posledních několik set metrů, kde byla rozbahněná a hrozilo uklouznutí. Nic by se při něm asi nestalo, maximálně by byl člověk úplně zašpiněný. Nic příjemného. Na konci přístupu se už jen musí přelézt horská bystřina, za kterou ferrata přímo začíná. Na začátek cesty jsme jako typičtí Češi dorazili ve tři hodiny odpoledne. V čase, kdy už všichni místní a ostatní zkušení lezci jsou doma nebo se válí u jezera. Na ferraty je doporučeno chodit ráno nebo dopoledne. Ale co jsme měli dělat, když jsme dorazili až odpoledne a nechtělo se nám čekat do druhého dne, že?

Při pohledu na začátek cesty se nám s Renčou nedělalo moc dobře a z určité části naší grupy (nás dvou) zaznívaly nápady, že bychom se měli otočit a zkusit nějakou lehčí ferratu. Podařilo se mi odpadlíky přesvědčit o opaku a směle jsme se vydali nahoru. Prvních cca 100 výškových metrů Drachenwandu vede po příkré skále vedle mírného vodopádu po dvou dlouhých žebřících. Při naší návštěvě neměl potok naštěstí moc vody a vodopád byl mírný. Ve vzduchu byla vodní tříšť, ale naštěstí jenom mírná. I ta ale stačila k tomu, aby lano a všechny kameny byly vlhké a postup byl stížený. Když boty kloužou, není to příjemné ani na chodníku ve městě, natož na kolmé stěně. Prostě takový křest ohněm. V půlce prvního žebříku se chtěla Renča otočit, vůbec se jí začátek nelíbil, ale já byl prozíravý, lezl až za ní a neměla tedy kudy slézt. Po chvilce za námi začala lézt nějaká paní a náš osud byl zpečetěn. Osobně se mi vlhké kameny a žebříky také nelíbily, ale tušil jsem nahoře pohodičku. Vyhlídky na budoucnost jako vždy optimistické. Již jsem se zmiňoval o rozbláceném a kluzkém přístupu k ferratě. Měl ještě jednu nevýhodu, než jenom riziko uklouznutí v lese a zablácení se. Všichni kdo šli na skálu si s sebou na botách přinesli také značnou část hlíny z lesa, takže prvních 100 metrů nebylo jenom kluzkých, ale i pěkně zablácených…

Ze začátku hezky zvostra
Ze začátku hezky zvostra

Konec prvního úseku byl výživný. Trasa vede přímo potokem. Je v něm i udělaný umělý stupeň z ocelového prutu. Při velkém proudu vody si průlez nedovedu představit. Nevím jak se mi to podařilo, ale nějak jsem přelezl okolo vody a ani se moc nenamočil. Aspoň jsem si to myslel, o pár metrů výše jsem stejně do vody musel. Nad první kolmou stěnou je jezírko, tam se člověk odjistí, přeleze pár metrů přes něj, kde opět začíná jistící lano a pokračuje se opět nahoru. U jezírka jsem se otočil a paní byla už jenom pár metrů za námi. Ve vodopádu se zastavila a fotila roztřepené lano, které bylo pekelně ostré. V místě, kde já byl velmi nejistý, ona si stála a vytahovala mobil aby fotila. Hned jsem věděl, že oproti nám bude jiném level. Že prý se jmenuje Lada a vyjela si sama bez rodiny na klidný odpolední výlet. Češi jsou prostě všude.

Lada v potoce
Lada v potoce

Pak už cesta pokračovala mírněji a hlavně suchá. Dokonce bez bahna, které si všichni před námi stejně jako my omyli nedobrovolným lezením ve vodě. pokračuje se po rozpůlených štaflích a hned hezky do stěny. Skála není vlhká, ale zato celkem prudká a pro někoho, kdo si udělal na spodní části několik puchýřů od lana (ano, až tak křečovitě se mužnější část týmu držela, jak křečovitě se držela něžná část opravdu netuším). Asi už každému došlo, že jako správní začátečníci nám pojem rukavice nic neříká. Z tradičního lezení je člověk zvyklý na vlastní ruce, ale u ferrat je třeba počítat s ocelovým lanem. Rukavice určitě nezapomínat (buď cyklistické, když není zbytí, nebo pracovní s ustřiženými konci prstů – speciální jsou podle mě zbytečné).

Lehčí úsek
Lehčí úsek

Po dalších několika desítkách metrů je místo, kde si člověk dáchne. Lano končí a navázání je o několik desítek metrů dál. Mezitím se v klidu projde po prudší pěšině a rozhlédne se po kraji. Nezdá se to, ale výškové metry přibývaly vážně rychle. Na této „rovince“ nás i dohnala paní z vodopádu a představila se jako Lada. Slušně jsme jí pustili před sebe, náš postup byl diametrálně pomalejší. Po krátkéch oddechu, pokud je třeba, pokračuje značně dlouhý úsek až k visuté lávce. Na tomto úseku jsem už moc lano nevyužíval, rukám nebylo lano příjemné. Bohužel se každých pár metrů našel úsek, kdy to jinak než lanem nešlo. Třeba jedno místo, kde šlo lano najednou přímo nahoru a nikde nebyl žádný kloudný chyt. S lezečkami a ne teniskami možná žádný problém, ale takto nezbylo, než si pět metrů povyšplhat po naprosto klouzajícím laně díky potu v dlaních. Příjemný pocit. Ale jinak mi postup přišel pohodový. Třeba průlez komínem byl naprostá užívačka. Nahoře nebe, dole prakticky nic… místo na fotku jak vyšité. Zašprajcl jsem ramena a už se fotilo. I Renču se mi podařilo přesvědčit a vyškemrat na ní fotku.

Odpočinek (neznámý lezec)
Odpočinek (neznámý lezec)

Přiznám se, že skála a další kolmá skála nahoru se popisuje těžko. Po pár desítkách metrů nám Lada řekla, že nás čeká most. Hned se na mě Renča otočila a jen jestli slyšela dobře?! Nic se nedalo dělat, člověk si musí přítomnost užívat. Zato Renča měla úplně jiný přístup a co deset minut se Lady ptala jestli už je vrchol blízko, jestli nejtěžší je za námi, jestli je polovina za námi, jestli… Bavil jsem se. I když jsem vysel celou dobu na dvou provázkách a ocelovém laně bůh ví jak starém, strach se nedostavil. Tak nějak bych své pocity shrnul k odevzdání s naprostým nadšením z okolní přírody. Stejně se nedalo spadnou nikam jinam než dolů, tak co…

V komíně
V komíně

Před mostem jsme si počekali na skále. Vytvořila se normální fronta. Podle všeho a nakonec i reality se o zdržování postarali nějací Slovinci, kteří čekali na typana za námi. Mimochodem, ten nás předtím pustil před sebe. Týpci nahoře křičeli ať mákne, typan pode mnou, že nemůže. Pak něco čemu jsem nerozuměl a najednou koukám, že typan leze po strmé skále vedle mě bez jištění. No dobře, magoři nerespektující život zachraňující pravidla nejsou jenom Češi. Jelikož se typani nahoře nehýbali, prolezla Renča kolem nich k mostu. Že je za horizontem most se dalo vytušit z Renči reakce. Ozvalo se několik nepublikovaných slov a pak mé jméno v ostré tónině. Při prolézání kolem Slovinců jsem se jenom usmál a oni soucitně pokývali hlavami. Mostek byl super – mezi dvěma lany umístěné plastové šprucle, v úrovni ramen na každé straně lano na zachycení a nakonec ještě jedno lano nad hlavou. Bezpečí samo. Uprostřed nechybí deska, ze které mohou startovat basejumpeři. Renča zvládla na výbornou, ani jednou se nepodívala dolů. A přitom dole nebyla žádná velká propast. Asi tak jenom 50 metrů vzduchu a pak stromy a křoviny na svahu. Pro mě malinké zklamání, v očekávání byl výhled, který hne žaludkem.

Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)
Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)

Hned za mostkem se cesta dělila, dalo se jít malinkou odbočkou doprava a posedět si na vyhlídce. Na skálu je tam přidělená dřevěná lavička. Bohužel Renča nebyla ve stavu tam jít a abych se přiznal, mně se také nechtělo. Dalších x desítek metrů nahoru bylo celkem výživných. Ǔseky jen s železnými pruty čouhajícími ze skály, přelézání vrcholku (člověk si hodně slušně zabalancoval nad dvěma žaludkem hýbajícími srázy), opět holé stěny pouze s ocelovými stupni a nakonec pohodové dolezení na vrchol. Zasloužený výhled do okolí. Vše jako na dlani. Já si hned naplánoval běhy na další dva dny. Na Mondsee těžko bude krásnější pohled.

Pohled na Mondsee z vrcholu
Pohled na Mondsee z vrcholu

Po lehkém odpočinku už nás čekala jen cesta dolů. Prudká serpentinová stezka lesem s úseky, které se dají považovat za regulérní Áčkové ferraty. Jinak nic moc pro kolena po tom dlouhém výstupu. Hlavně Renče se rozhodly stávkovat.

Informační cedule
Informační cedule

Suma sumárum nám celá akce zabrala asi 5 hodin. Půl hodiny k ferratě, cca 3 hodiny nahoru (bez těch front na stěně by se dalo rychleji) a 2 hodinky dolů (vážně jsme šli pomalinku). Dole u restaurace je informační cedule patřící k ferratě, podle níž se jedná o obtížnost C. Což je ovšem diskutabilní, protože na internetu je běžně k nalezení hodnocení C/D a někde dokonce jenom D. Jestli se jedná o nejkrásnější ferratu v Rakousku, jak je prezentována, posoudit nedovedu, ale nádherná opravdu je. Zpětně jsem rád, že jsme zvolili pro náš křest zrovna Drachenwand.

Naturfreundesteig a Traunsee – Klettersteig

Poslední odpoledne v Rakousku jsem se hrozně chtěl vrátit k Traunsee a vylézt si ferratu, jejíž začátek byl v mé hlavě od prvního dne. Renča bohužel jít nechtěla, stále jí bolely nohy z předchozích dnů, hlavně asi včerejšího, kdy vyjela na kole na GrossGlockner. Chvíli mi to bylo líto, ale cestou k začátku ferraty jsem to hodil za hlavu. Nahoru jsem zvolil Naturfreundesteig. Od našeho parkování, stejného jako před několika dny kousek za vesnicí Ramsau skoro až na konci Traunsteinstrasse, se k ferratě jde přibližně půlhodinku. Cestou se prochází třemi tunely. Od auta jsem vyrazil kolem třetí odpoledne, takže lézt nahoru v půl čtvrté hraničí s limitní dobou.

Stezka nahoru
Stezka nahoru

Při šněrování se do sedáku (helmu jsem zapomněl v autě a nehodlal se pro ní vracet) přijel na místo někdo místní na skůtru, shodil triko, pozdravil mě a bez jakéhokoliv jištění doslova vyběhl do svahu. Já se došněroval a o mnoho pomaleji začal lézt. Stále na paměti, že lezu nahoru sám a musím být hodně obezřetný. Vždyť ani mobil jsem u sebe neměl, jen vodu a dvě jablka.

Konečně oživení!
Konečně oživení!

Po prvním krásném úseku s žebříky a pohodovými místy na lezení přišlo překvapení – prudká serpentinová stezka vedoucí nahoru. Čas od času bylo v horších úsecích nataženo lano, ale ani by nebylo potřeba. I tak jsem ho ale raději vždy ze začátku použil. Nahoru se stoupalo hodně rychle a ani jsem se nenadál, najednou bylo jezero minimálně o 500 metrů pode mnou. Výhled epesní, ale to bylo asi vše. Já čekal nějakou pěknou A/B ferratu a ono jen klasická Rakouská černá turistická stezka.

Pohodička...
Pohodička…

Přibližně po polovině kopce (kde je i nejzajímavější lezecká pasáž s vykotlanými ocelovými stupni na stěně měřící asi 30 metrů) jsem proti sobě dokonce potkal nějakého staršího pána, co si to směřoval rychlou chůzí z kopce jen s hůlkami v rukou. Sedák ani jištění žádné neměl. Nevadí, jako kluk prakticky z roviny si jištění můžu dovolit i na něčem, čemu místní beztak říkají baby chodník. O pár set výškových metrů výše, několika litrů potu méně a značné nudy, které nezabránily ani nádherné výhledy, se mi podařilo potkat další dva sestupující. Pár anglických vět, ve kterých mě ujistili, že za druhou chatou na vrcholu se dá v pohodě slézt dolů, se pokračovalo dále. Za pár minut oživení sestupu, pán, co před mým zahájením výstupu vyběhl do kopce, běžel dolů. Ale velkým stylem. N2jaká stezka ho vůbec nezajímala, nacházel se o 100 metrů vedle na sesuvu kamenů, po kterých se dlouhými skoky rychlostí kamzíka řítil dolů. Ještě víc trapnosti na mou osobu, vždyť jo.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po další půlhodince se konečně vrcholová chata přiblížila a opět začalo ocelové lano. Nebudu lhát, od mé osoby dostalo naprostou ignoraci a lezení nahoru šlo o hodně rychleji bez něj.

Po necelé další čtvrthodině se mi konečně podařilo dorazit na vrchol. Rychlá fotka, podle času na foťáku mi výstup zabral dvě hodiny a honem k druhé chatě. Cestou padly obě dvě jablka. Ke druhé chatě se jde po celkem pohodové pěšině vedoucí po hřebeni. Chaty jsou od sebe přibližně 10 minut chůze. Mezi nimi se nachází odbočka dolů vedoucí jinou trasou, ale tu já ignoroval, vždyť od druhé chaty měla vézt dolů pohodová cesta. Klasicky od ferrat vede zpátky klidná cesta oklikou. U druhé chaty ale jenom strmá stěna dolů a u ní ocelové lano. Tohle určitě nemysleli, tímhle se mi dolů nechce! Prostě jsem pokračoval dál po hřebeni a doufal, že narazím na normální cestu. Vždyť nějak ty dvě prakticky nové horské chaty s restaurací postavit museli, ne? Po asi 5 minutách se mi podařilo potkat dalšího místního, hubený děda v roztrhaném triku, krátkých kalhotách a sandálech (jestli si dobře pamatuji). Podařilo se mi vyplodit několik vět v němčině, on mě pochopil a neudělal mi radost. Dál prý žádná cesta dolů není a on jde z dalšího vrcholku o pár set metrů dál, na němž stojí velký kříž (blázni se asi chodí modlit i na nepřístupné vrcholky hor). Dolů prý jenom u této blízké chaty a nebo u té druhé. Druhá nepřicházela v úvahu, tudy jsem se nahoru vyškrábal a přeci se nevrátím stejnou cestou. Došli jsme spolu k chatě, mluvili kombinací němčiny s angličtinou a u chaty pán jenom ukázal dolů do strmé stěny a řekl, že za 2 hodinky budu dole a prý „No hard climbing!“ Když to řekl tenhle děda, tak to dám bez postroje! A taky sedák zůstal přimontovaný na batohu.

Traunsee z vrcholu podruhé
Traunsee z vrcholu podruhé

Vzal jsem to hezky zvostra. Drže se ocelového lana s pohledem ke skále (ne že bych se bál, ale jednalo se o rychlejší způsob sestupu) jsem skákal velkými skoky o metry dolů. Po chvíli lano skončilo a byl přechod k jinému. Všude erozí rozviklané kameny, plotny plné klouzajících kamínků a ne moc dobře značená cesta. Podařilo se mi jednou špatně odbočit a pak se musel o x metrů vracet. Další úseky s lany byly všechny po značně příkrých a mnoha lidmi uhlazených stěnách. Postup stále stejný. Jakmile bylo lano, otočen ke skále a doslova seskakovat dolů. Bez lana hezky opatrně po stezičce a hlavně nezakopnout. Výhledy ze srázu nebyly valné, jeden chybný krok by byl asi konečná. Ale byl jsem v klidu, proti mně se totiž objevilo několik lezců opačným směrem, většina před důchodem a stejně jako děda nahoře jen v lehkém oblečení a sandálech. Možná měli v plánu nahoře přespat v chatě, možnost tam určitě byla.

Cesta dolů...
Cesta dolů…

Po nebezpečných skalnatých úsecích, které mohly mít na délku maximálně 500 metrů už byla převážně jenom prudká pěšina vedoucí až dolů. Jen na pár místech jí oživilo lano a dva žebříky, ale jinak dlouhá nuda. Alespoň, že spodní část vedla lesem a nebylo na ní takové horko. Nejlepší bylo, že stezka vyústila přímo na silnici pár metrů od našeho auta. Dole byla i informativní cedule k ferratě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že mnou právě seskákaná ferrata za necelou hodinu a půl je obtížnosti D. Nevěřil jsem a nevěřím.

Hezky lesem...
Hezky lesem…

V sedm hodin a pár minut po příjemné koupeli už převlečený v autě a večeře se vařila. V půl osmé dorazil pár, kterého jsem se ptal v kopci na sestupovou cestu. Auto měli hned vedle našeho a s českou značkou! To vědět, tak s nimi nemluvím anglicky. 😀 Když mě viděli, nevěřili vlastním očím. Co prý dělám tak brzy dole? Odpověď, že jsem měl hlad, je rozesmála. Pak po mém druhém ujištění, že dolů jsem šel Traunsee – Klettersteig ferratou na mě jen divně koukali a po zjištění, že mi celý výstup se sestupem zabral přibližně 4 hodiny jen řekli, že oni vyráželi v 10 dopoledne.

Cedule o Traunsee-Klettersteig
Cedule o Traunsee-Klettersteig

Suma sumárum se jedná o dvě lehké ferraty (už budu vše srovnávat s Drachenwandem), na které určitě můžou i děti. Výškové převýšení je 1200 metrů. Nedoporučuji ale následovat mého příkladu a být hotový za 4 hodiny. U mě to odnesly stehna. Druhý den dobré, ale další tři dny po něm byly nepoužitelné, jako by mě do nich někdo neustále bodal nožem. Totálně jsem si odpálil svaly a asi lehce i namohl vazy. Po mé době rekonvalescence je pro mě ten typan co si nahoru a dolů vyběhl za nějaké 2 hodinky naprostý borec. Doma nezkoušejte! 😀