Jak probíhala cesta do Indie

Konečně je čas sepsat můj první report z Indie. Najít si chvilku času na psaní dá zabrat, jediné co stíhám je zapisování myšlenek a vtipných situací do deníku abych něco nezapomněl.

Samotná cesta je kapitola sama pro sebe, pokusím se co nejvíce zkrátit. Letí se přes Amsterdam, je přece logické, že nejdřív musím letět přes 1000 km na západ, odtud je to přeci do Nového Dillí blíž. Vstávání v den odletu nebylo nic příjemného, a to ani přes to, že jsem s mou milovanou přespával v Praze u její sestry. Vše klaplo na jedničku, letadlo s přehledem stihnuté a i srdceryvné loučení na letišti jsem přežil. Chvíli mi bylo až ouzko. Byl to opravdu silný zážitek a ne moc příjemný pocit. Nechávat měsíc o samotě někoho na kom člověku prakticky nejvíc záleží…

Loučení

Přestup v Amsterdamu klapl na jedničku a už hezky směr New Dillí. Jelikož nejsem žádný business man, letěl jsem hezky v dobytčáku s ostatními “chudými” pasažéry. A ta business vypadá tak hezky, oni jí schválně mají u vstupu do letadla, aby jí každý z dobytčáku musel projít a vidět o co přichází. Než jsme se dostali na letišti na řadu, stihl jsem zkouknout polovinu filmu. Jídlo na palubě skvělé, zábava s palubním systémem jakbysmet. Jen se mi nepodařilo ani na chviličku usnout, což byla veliká chyba.

Letadlo z Prahy

Po 8 a půl hodinách utrpení dosednutí v Dillí. Stále jsem koukal do mraků kolem a čekal až proletíme nízkou oblačností nad městem, až jsem se při dosednutí letadla málem kousnul do jazyku. Neskutečná rána! Dá se říci, že s námi pilot přímo třískl na zem. Ono se není čemu divit, když přistával do mléka a ještě se strojem větším než 13 patrové paneláky. Mám teorii na smog, ale aerolinky a město se snaží lidem vnutit něco o mlhách. Mé plíce mi ale potvrzují spíš ten smog.

Přivítání těsně nad imigrační kontrolou
Smog nebo mlha?

Kufr doletěl se mnou. Jupí! Radoval jsem se předčasně, ještě jsem nevěděl, jak vypadá imigrační kontrola. Po klidné procházce od letadla, kdy jsem si alespoň mohl doplnit láhev vodou, ty pítka na letišti musí mít dobrou vodu i pro Evropana (tím vzalo za své předsevzetí pít jen balenou vodu), přece by v nich nebyla špatná, jsem konečně dorazil k pasové kontrole. Šipky mě dovedly do místnosti plné přepážek a hlavně neuvěřitelného množství lidí. Opravdu šíleně moc. Stoupl jsem si hned k první frontě a čekal. Všiml jsem si, že u naší fronty je otevřené jenom jedno okénko a tedy nepostupuje. Přesunul jsem se hned takticky ke druhé frontě, kde byly 4 okénka. Po pěti minutách ve frontě, kdy jsem se dostal za dva zákruty lana do o polovinu fronty se to stalo, na můj přesun zareagoval Murphy. 2 z okének se zavřely a otevřely se u první řady. Nebudu to protahovat, ve frontě jsem si postál dalších 30 minut, dohromady 60, a mezitím vedle prošlo 3x více lidí. Murphyho zákony prostě fungují, nezapomínat na ně.

Imigrační v Dillí

Po pasovce rychle ke kufrům, což ovšem tak lehké nebylo. 100 metrů za imigrační kontrolou stál chlap, před ním fronta, a kontroloval razítka v pase. Jako kdyby se bez nich dalo přes kontrolu přejít… Kufr jsem záhy úspěšně našel. Kolečka v letadlech nepřežila cestu a jsou malinko odrbaná, takže je to jako bych místo nich měl kostičky. Peníze v nevýhodném kurzu vyměněny, přišel jsem jen o cca 50 Kč. Potřeboval jsem drobné a menší než 50 USD bankovky se nedaly vyměnit.

Letadlo z Amsterdamu

Na letišti v Novém Dillí je úžasné, že mezinárodní lety přistávají na terminál 3, zatímco vnitrostátní lety odlétají z terminálu 1. Vzdálenost mezi nimi je přibližně jen 20 km. Před halou jsem si stoupl mezi lidi čekající na shuttle-bus. Čemuž ovšem předcházelo odehnání taxikáře, který tvrdil, že autobus dnes nejezdí. Vybaven informacemi z internetu jsem mu nevěřil ani slovo a opravdu, nejezdící autobus přijel za 5 minut. V buse měli všichni koupené lístky a byl tam i revizor. Ke mě se nedostal přes shluk lidí, já byl úplně vepředu. Vzadu zkoušel na jednoho Angličana pokus s lístkem. Jenže on se nedal, byl taky informovaný z internetu a věděl, že shuttle-bus je zadarmo. Oficiální stránky letiště by to měly potvrdit. A pokud se pletu, jel jsem na černo a už to stejně nevrátím.

Dobytčák

Při jízdě shuttle-busem mi přišla sms, že můj let byl zrušen a poletím následujícím. Přečíst sms bylo velmi těžké, protože jsem se poprvé setkal s dopravou v Indii. Řidič prakticky nesundal nohu z plynu a neustále troubil. Když jsme šedesátkou a pomocí smyku proletěli mezi zpomalovacími zábranami, kdy všichni v autobuse popadali, už jsem se jenom smál a se mnou i Rusky kolem mě. Slušný masakr. Řídit bych tu jednoznačně nechtěl! Každopádně sms mě nepotěšila, najednou ztratil spěch smysl a už mi bylo jedno jestli budu na terminálu za hodinu nebo dvě.

Jídlo v letadle – v hlavní roli plast

Odbavení na letišti proběhlo celkem v poklidu. Jelikož byl můj let zrušen, nešlo mi vytisknout palubní lístek na automatickém terminálu a šel jsem rovnou k odbavení. Trvalo jen cca 30 minut, než se na mě dostala řada. Pak jsem prošel pasovkou a čekalo mě přes 4 hodiny čekání na miniaturním prostoru. Zůstávat venku z letiště jet se podívat do města nemělo smysl, všude daleko a k tomu nehorázná zima, jen 8°C. Zkusil jsem spát, což mi prostě nešlo, procházení mě nebavilo, dokola navštěvovat záchod taky ne (i když sledovat chlápka na záchodě, kteréhož práce spočívala ve sbírání použitého toaletního papíru bylo celkem zajímavé) a nakonec nezbylo nic jiného než sedět, zkusit nezmrznout a tupě zírat. Alespoň jsem se nenudil, všude samý Ind, cizinců poskrovnu, a v ten moment mi ještě přišli zajímaví. “Kávu” mají na letišti pěkně nedobrou (prý jako všude jinde v Indii), ale zato pečivo úžasné. Alespoň, že denní tisk mají v angličtině, zajímavé oživení čekání.Dozvěděl jsem se třeba, že drobní zemědělci budou podporování dotacemi. 😀

Terminal 1 – čekání u Gate

Let do Dehradunu byl už jen formalita. Sotva jsme vzlétli a nabrali výšku, už hlásili, že začínáme sestupovat. Dohromady trval asi 40 minut. Čekání na ploše před odletem nepočítám. V Dehradunu zázrak, dorazil i můj kufr. Takže všechny přestupy zvládly na letištích na výbornou. Počasí úžasné jen na mikinu a obloha jasná. Jako v pohádce. Taky byla nejteplejší část dne, což mi došlo až následující dny. Před halou jsem musel rozehnat houf otravných taxikářů a šel ke svému odvozu držící cedulku s nápisem Karel. byl jsem prostě pohodlný a odvoz si předem objednal ve škole.

Poslední letadlo Dillí – Dehradun

Takže jsem nenaletěl. Má x měsíců předem, přes půl světa do rozvojové země, zaplacená škola je reálná. Wow! Hned jsem si chtěl omylem sednout na místo řidiče, protože ono se tu jezdí vlevo, což jsem pochopitelně od Dillí zapomněl. Co se týká provozu, je v Dehradunu méně aut než v Dillí, ale o to více troubení a předjíždění v rizikových místech. 3 auta plus motorka na dvouproudé silnici není problém. Vézt na motorce 20 plastových židlí? Bez problému. Konečně jsem byl něčeho podobného svědkem. Bohužel bez fotky, jen v mých vzpomínkách. Ke škole jsme dorazili bez problémů, jen řidič nebyl moc upovídaný, odpovídal jednoslovně nebo jen velmi krátkými větami. Asi už má všech těch cestovatelů za jógou taky dost. Zábava v ní už je na jiný příspěvek.

Budova školy

Toliko k cestě. Určitě jsem na spoustu věcí zapomněl. Snažil jsem se být podrobný, ale ne zas moc. Tomuto popisu jsem obětoval celou jednu hodinu, která měla být věnována samostudiu (a vážně ten čas plně využívám), takže si ho važte. 😀 Příště o prvních dnech v Indii a něco více o škole.

Týden do odletu

Poslední týden před odletem, natěšenost stoupá a s ní i cestovní horečka. Dnes jen pár posledních slov, příští příspěvek už bude snad z Indie (beru si s sebou kvůli psaní cestovní klávesnici, tak doufám, že budu mít na psaní blogu alespoň trochu času).

Vše mám připravené. Víza kontroluji obden a stále mi platí (slovo Granted = uděleno se na mě stále usmívá), téměř vše mám nakoupeno, už sehnat jen zámek. Dokonce se mi podařilo po urputném boji schrastit i fotoaparát, brácha mi po půjčil svou starší zrcadlovku Canon 400D s ideálním objektivem na cestování s rozsahem 18 – 200 mm a já tak s sebou nemusím tahat několik objektivů. I když pevná 50 by se hodila, s tou jsem vždy fotil velmi rád.

Oproti jiným dovoleným jsem si napsal i seznam věcí co budu potřebovat a hezky ho celý bod po bodu splnil. Skoro všechny věci jsem si dokonce připravil na hromadu už týden před odletem. To normálně nedělám! Většinou čekám na poslední den a ten pak celý lítám a sháním všechno v několika hodinách. Tentokrát jsem si řekl, že se o tento typ adrenalinu připravím a celkem jsem si s plánováním dal práci. Beru si s sebou něco kolem 60 věcí. Níže fotka co se mnou pojede (na fotce chybí prakticky jen má cestovní jógamatka).

Připraveno k zabalení.

Článků o Indii jsem si načetl hodně a připadám si celkem připravený. Zdroje www.nacaj.cz a www.tybrdo.cz jsou velmi obsáhlé a řeknou člověku i ty nepříjemné stránky Indie. Jako třeba o tom, že když se taxikář zeptá jakou prací se člověk živí doma v Evropě, tak se nejedná o společenskou frázi, ale zjišťování, jak moc movitý je ten živý “bankomat” a o kolik ho tedy s klidným svědomím může stáhnout. Ale vím, že stejně budu překvapený až dorazím na místo. Jak jsem psal posledně, kamarádka říkala, že v Indii chtějí “Extra money for everything…”, ale hlavně zdůraznila, že tam jsou lidi stejní jako všude jinde a člověk se prostě musí mít na pozoru.

Co očekávám, je šok z množství lidí v Dillí a Indii celkově. A hodně mě zajímá i tamní přezaměstnanost. Spousta kamarádů mi o přezaměstnanosti v Indii vyprávěla, ale stejně si ji nedokáži představit. Celkově si myslím, že Indie bude zajímavá. Všichni vždycky píší a říkají, jak si po návratu váží všeho co zde mají a jak si vlastně žijeme v nadbytku a řešíme zbytečnosti. Tak uvidím co si po návratu budu myslet já a jak se k tomuto tématu budu sám vyjadřovat.

Jedna z hůře proveditelných a neovlivnitelných proměnných před odjezdem byla a stále ještě je – neonemocnět. V posledním půlroce jsem se pro posílení organismu snažil udělat vše možné. Od většího konzumování ovoce, přes prakticky vynechání alkoholu, konzumace vyššího množství C vitamínů ještě s jinými doplňky, vyhýbání se hromadné dopravě, když nebylo úplně nutné, až po saunování. Saunování provozuji tedy i normálně, nejedná se o novinku. Snad bude vše v pořádku a odletím v plné síle bez sebemenší nemoci v těle. Zatím se cítím skvěle, ale těžko říci co na můj organismus bude zbývající 4 dny působit. Několik kolegů má malé děti a jak je známé, jejích zákeřné bacily bývají pro dospělý organismus zničující. Nezbývá než doufat a pevné věřit, že zdraví i těch několik posledních dní vydrží.

Nakonec malinká perlička, které budeme říkat váhová challenge. Kolik budu asi tak vážit po návratu? I přes proběhlé Vánoce a s nimi spojené volno se mi nějak nepodařilo přibrat. A to jsem se celkem i snažil, protože malinko přibrat před odjezdem mi přišlo (mému okolí též) jako dobrý nápad. Ale bohužel, aktuální váha se mi pohybuje mezi mými standardními 63 a 64 kilogramy. Takže kolik to asi bude po měsíci kdy bude mít člověk přibližně 4 hodiny pohybu denně a k tomu asi i menší denní kalorický příjem?  A to už vůbec nemluvit o hypotetických průjmech a jiných střevních problémech, které jsou v Indii při její první návštěvě více než reálné. Osobně doufám, že snad moc dolů váhou nepůjdu, protože kdyby ano, vážně budu vypadat jako kulturista z Mauthausenu…

Vše o plánování mého odjezdu do předaleké Indie

V minulém příspěvku bylo popsané vše co předcházelo rozhodnutí odjet do Indie. Dnes popíši jakou anabázi jsem musel podstoupit před odjezdem a co vše by si měl cestovatel/turista zařídit.

Kde jsem vzal tolik času?

První co asi všechny napadne, když někdo někam na měsíc nebo delší dobu odjíždí je, že ten týpek určitě nepracuje, bydlí u rodičů a nechává se jimi i živit. Jelikož náklady na život nulové plus žádné povinnosti, začne se nudit a rozhodne se, že bude cestovat. Vždyť v zahraničí se nuda nekoná a je tam vše růžovější. Pojede třeba na měsíc pryč (viz má Indie), půl roku cestovat po Asii/Africe/dosaď své a nebo dokonce na cestu kolem světa. Jo, tyhle lidi povoláním dcera/syn se mají…

Na to všechno hezky zapomeneme. Nic z toho se u mě nekoná. Bydlení si platím, živím auto, živím „sebe“ (uvozovky schválně, protože prakticky žiji s přítelkyní), do kolbenky chodím a peníze od rodičů vidím maximálně na Vánoce (a to i přes to, že jim to rezolutně zakazuji).

Tak kde jsem vzal měsíc volna? Jsou čtyři možnosti, jak toho docílit, když je člověk zaměstnaný:

  • Varianta číslo jedna – čtyři týdny dovolené.
  • Varianta dvě – neplacené volno.
  • Třetí varianta – nadělání si hodně hodin dopředu a vybrání v dalším roce (člověk ovšem tu možnost s naděláváním hodin musí mít, nejde u všech prací).
  • Poslední čtvrtá varianta – dát výpověď.

Nejsem blázen, takže varianta jedna a čtyři nepřipadá v úvahu. Tedy o jedničce jsem uvažoval, ale neprošla u zaměstnavatele a navíc se mi nechtělo vyplýtvat dovolenou najednou. O druhé variantě jsem uvažoval, ale nakonec jí zamítl. Tu si raději nechám v záloze. Takže varianta tři. Jelikož jsem se rozhodl odcestovat už v září 2018, bylo na nadělání hodin dost času. Dohoda se zaměstnavatelem zněla 2 týdny dovolené a 2 týdny z nadělaných hodin. Upřímně, nejsem žádný workoholik, takže nadělání 80 hodin mi dalo celkem zabrat a trvalo mi v podstatě celý podzim. Jelikož mám rád trávení času po práci svými koníčky, vyplývá z toho, že každodenní vstávání bylo brzké a pochopitelně krušné. Často jsem vstával i v půl páté, abych si užil odpolední čas po práci a měl k tomu nadělané hodiny. Ale nakonec se zadařilo a ještě mi zůstalo pár hodin k dobru, kdybych náhodou na něco potřeboval. Já spokojený, zaměstnavatel spokojený, lepší to už být nemůže.

Co nemoci?

Další co okamžitě napadlo mé kamarády i rodinu – očkování. Ano, strašák smrtelných nemocí číhajících v zahraničí hned u výstupu z letadla. Okamžitě na mě mají všechny skočit a totálně mě odrovnat. A vlastně člověk nemusí čekat na vystoupení z letadla, už v něm přeci může chytnout smrtelnou chřipku! Ještě, že nejezdím autobusem…

Okamžitě se začalo mluvit o žloutenkách, břišním tyfu, malárii, vzteklině, chřipce a bůh ví co ještě padlo. Popravdě, při mé cestě do Austrálie na půl roku s mezizastávkami v Asii jsem nic podobného vůbec neřešil. Ale jelikož jsem trochu rozumnější (chápejme, dost na mě tlačí i doma), tak jsem si informace zjistil. I z důvodu, že cestovat chci v budoucnu krapet víc a tak by se zapláclo víc much jednou ranou. Nakonec došlo na Hepatitidu A+B, Břišní tyfus a obnovení tetanovky. A s B na pohodu, břišní tyfus také bez reakce, jen na tetanovku trochu reakce. Nateklá ruka několik dní a k tomu jeden den zvýšená teplota. Když už jsem do sebe něco nechal vpravit, tak už pořádně. Tetanovka byla v kombinaci s černým kašlem a ještě dvěma nemocemi. Reakce pak trochu byla, jak už jsem řekl, ale nic hrozného. Každopádně mám na x let vystaráno.

Problematika malárie. Řešil jsem jí jak s lékaři, tak s lidmi, kteří v Rishikeshi byli, s googlem a i přímo se školou. Lékaři – antimalarika s sebou a brát je. Předepsáno. Kamarádi co již byli – jako nějací komáři tam létali, ale netrápilo je to vůbec a neřešili. Google – do severní části Indie nemá smysl a navíc antimalarická profylaxe zbytečně zatěžuje organismus. Odpověď školy – s malarií ještě problém nebyl, moskytiéry na pokojích máme a repelenty poskytujeme (něco podobného jsem od nich očekával – hlavně DON´T PANIC!). Mé zjištění po nákupu léků na recept v lékárně. Lékaři v ČR nepředepisují antimalarika, ale antibiotika, která mají stejnou funkční látku jako antimalarika. Prý to vyjde o hodně levněji. Upřímně, měsíc a něco antibiotika brát nebudu, nemám zájem zjišťovat co by tomu řeklo mé tělo. Takže antibiotika pojedou se mnou v kufru a snad i neotevřená zpátky. Budu je mít jen pro jistotu. Pokud budou nějaké horečky, u místního lékaře test na malárii a když bude pozitivní, tak léčba. Údajně nejlepší postup v oblastech, kde se nevyskytuje těžká forma malárie jako v Africe. Tam bych si antimalarika nebrat netroufl.

Jsi pojištěný?

Co se dále hodně řešilo a každý k tomu měl co říci bylo a je cestovní pojištění.Všichni mě tlačili do komerčního pojištění na denní bázi. Protože jiné typy pojištění mě prostě plně nepojistí a ještě toho budu litovat. Já se o komerční pojistky ze začátku zajímal také, protože pojištění storna cesty. Ale jakmile jsem zjistil, že podmínky storna jsou dost o ničem a ještě musí být placené v den koupě letenek (obojí bylo dávno zařízené), tak z něj rychle sešlo. Ono platit cca 600 a víc za měsíční pojištění mi přišlo krapet moc. Se stornem cesty hodně přes 1 000 Kč.

Nakonec jsem si zjistil jak se momentálně mají pojištění k platebním kartám a zjistil jsem, že FIO banka je na tom velmi dobře. Jejich nejvyšší varianta pojištění za 75 Kč měsíčně je pro tento typ cesty více než dostatečný. A tento názor mám i po detailním prostudování jejich podmínek. Kdo nevěří, jen se podívejte na stránky banky. Pro cestování podle mě dostatečné pojištění. A nejedná se reklamu. Pojištění ke kartám je prostě dávno jinde, než si většina lidí myslí.

Už máš letenky?

Další bod na seznamu – letenky. K nim jen to, že pokud si najdete letenky za dobru cenu na svém počítači a vyhovují, tak je rovnou kupte. Ono je velmi pravděpodobné, že za půl hodiny už ze stejné IP adresy nebudou k dohledání. Což se mi také stalo. Dopoledne nalezen krásný spoj Praha – Nové Dillí (jiná odletová města na dostřel – Vídeň, Berlín, Bratislava… – lepší ceny nenabízela), ale řekl jsem si, že ještě pohledám dál a případně se k němu vrátím. Když jsem chtěl asi po hodině letenky koupit, už mi nabízeli jen o hodně horší časy za stejnou cenu a nebo stejný čas o hodně dráž. Po zbytek dne beze změny. A kontroloval jsem to opravdu často.

Večer na jiném počítači jsem zkusil najít znovu a najednou spoj byl a i s původní cenou. Okamžitě jsem bookoval. Do Indie letím z Prahy přes Amsterdam s KLM aerolinkami a v Novém Dillí přesedám na vnitrostátní let aerolinek IndiGo. Má to jen jednu nevýhodu, mezinárodní let má omezení 23 Kg na velké zavazadlo,vnitrostátní pouze 15 Kg. Musím s tím při zpáteční cestě počítat…

Vlastně ještě jedna věc bude asi sranda, přesunout se v Novém Dillí z terminálu 3 na Terminál 1. Terminál 3 je určený pro mezinárodní lety a Terminál 1 pro vnitrostátní. Teoreticky cesta mezi nimi zabere jen 20 minut shuttle busem, ale i tak jsem na ten přesun velmi zvědavý.

A to tam můžeš jen tak odjet?

Co jsem si myslel, že bude story sama o sobě, jsou víza. Naštěstí jsou už i Indové v 21. století a nemusí se pro ně jezdit osobně na ambasádu do Prahy. Vše jde vyřešit hezky z pohodlí domova s pomocí internetu. Na oficiální stránce https://indianvisaonline.gov.in/evisa/tvoa.html se jen vyplňuje interaktivní formulář. Doporučuji mít připravený scan pasu (platnost musí být víc jak půl roku po návratovém datu z Indie), dalšího dokladu (OP nebo ŘP) a k tomu “dokladové” foto (já si jen vyfotil před bílou stěnou selfie a trochu ho ořízl). Je dobré si i připravit kontakt s adresou na někoho v Indii, ke komu se jede. (To platí pro vízum spojené s jógovým kurzem – je přímo v nabídce, jak to mají na čistě turistickém netuším.) Samotné vyplnění trvá tři čtvrtě hodinky (chyba prakticky nemožná), zaplatí se a pak se už jenom čeká. Schválení víz trvalo v mém případě 2 dny. I když jsem věděl, že musím projít, stejně jsem byl lehce nervózní. Kdo byl v Pákistánu, mohl by mít možná problém. Jakmile se mi v aplikaci na webu objevilo slovíčko Granted, byl jsem klidný.

U víz si dát opravdu pozor jestli je člověk na oficiální stránce. Údajně existují falešné kopie a cestovatel jen přijde o peníze u podvodníků.

A není to drahé?

A kolik to nakonec celé stojí? Nikde v článcích o absolvování kurzu v Indii se člověk přesná čísla kolik podobný „výlet“ stojí nedočte a všem je jasné, že o nejlevnější zábavu se nejedná. A ano, opravdu ne. Tahle sranda prostě něco stojí a já přesně řeknu kolik (tedy alespoň náklady známé před odletem), protože podobná data mám prostě rád.

Soupis hlavních nákladů (cestovatelské drobnosti kolem moc nepočítám):

  • Kurz – 18 984 Kč (60 000 INR)
  • Víza – 1 927 Kč (82,35 USD)
  • Letenky
    • KLM – 11 455 Kč
    • IndiGo – 1 241 Kč (53 USD)
  • Očkování (cena i s aplikací)
    • Tetanovka speciální – 850 Kč
    • Hepatitida A+B (2 dávky) – 3 500 Kč
    • Břišní tyfus – 760 Kč
  • Léky na malárii – cca 450 Kč
  • Dovybavení lékárničky – cca 450 Kč
  • Dodatečné platby v Indii (taxík na/z letiště a den noclehu navíc) – 1 500 Kč

Suma sumárum = 41 117 Kč

Takže, koho napadne letět studovat jógu do Indie a bude se nad tou myšlenkou přímo rozplývat, měl by si ten nápad rychle vytlouct z hlavy, pořádně jí zchladit, zjistit si nejdřív tvrdá fakta a až s  pořádným odstupem se rozhodnout znovu. Nejedná se zrovna o levnou záležitost, i když na měsíční dovolenou pořád levné. Musím ovšem poukázat, že můj kurz nepatří vůbec mezi ty nejdražší (na druhou stranu ani nejlevnější). Průměrná cena kurzu se pohybuje okolo 1000 Eur, tedy cca 25 000 Kč. Se standardní cenou by byly náklady o kousek jinde. Zas když vezmu, že výlet na běžecké závody v zahraničí trvající pár dní vychází nákladově třeba na 8 – 10 000 Kč (doprava, ubytování, startovné, jídlo atd.), tak se vlastně jedná o levnou záležitost. Každopádně, každý musí posoudit sám. Jeden kamarád mi řekl „Takové peníze?! Jsi blázen! Bych za to nikdy nedal!“ a jiný zas „Kámo, taky bych chtěl někdy tak levnou dovolenou…“

Poznámka bokem a rada pro lidi, kteří nemají zájem o kulturní šok a dlouhé cestování. Když člověk vezme celkové náklady, klidně by mohl podobný kurz absolvovat v Evropě a vyšel by ho prakticky na stejné peníze. Příkladem jsou kurzy Sivananda Yoga, která pořádá učitelské tréninky excelentní kvality všude možně po Evropě a i jinde po světě. A možností kurzů je pochopitelně více než jenom Sivananda Yoga.

Jóga je v Indii úplně stejný byznys jako všude jinde a možná se tam budou snažit člověka ještě více obrat než třeba v Evropě. Prý na lidi ze západu koukají jako na živé bankomaty. Já beru tento výlet hlavně jako dlouhou dovolenou s přidanou hodnotou výcviku jógy a poznáním nové kultury.

Člověk ještě nevyjel a už to celkem dost stálo. Hlavně jsem díky kamarádům připraven na tvrdou realitu: “Extra money for everything…”

Spoustu informací o Indii jsem čerpal (a vy můžete také) ze stránek www.nacaj.cz a stránek www.tybrdo.cz. Skvělé stránky, které jsou informacemi o Indii přímo nabité a jsou často aktualizované. Určitě doporučuji navštívit. Mně tamní rady velmi pomohly.