Únor 2019 = Indie!

„Vážně? Indie? Co tě to zase popadlo? Ty tvé úlety už neznají konce…“ Spousta podobných vět hlavně z úst mé rodiny mi byla řečena. Jenže nikdo z nich skutečně netušil jak jsem to s Indií měl v minulosti a že mi jen trvalo o hodně déle zrealizovat něco, nad čím jsem už roky přemýšlel.

Indie možná mé rodině a některým přátelům připadá prvoplánově, ale vůbec není. Pro první zmínky o Indii a mém zájmu o ní musíme zabloudit do již značné historie. Psal se červen 2011 a já šel v Brně se spolubydlící na narozeniny její tehdejší nejlepší kamarádky… A co bych se opakoval, koho zajímá, může si počíst zde: http://kaen.cz/2011/06/02/indie/. Kdo si nepřečetl, tak v krátkosti: prostě jsem si s jednou holčinou domlouval celoletní cestování po Indii. Bohužel se z různých důvodů nevydařilo, jako skoro všechny jiné akce a plány v té době. Mladická naivita a nerozvážnost. Realita mě vždy velmi rychle semlela a z plánů nakonec skoro vždy sešlo. Tož teď už víte, že první pomyšlení na Indii mi sice bylo vštěpené někým jiným, ale v mé hlavě se neuvěřitelně uhnízdilo.

Z Indie sice napoprvé nepodařilo, ale tak nějak se mi pořád myšlenka na ní držela v hlavě někde v pozadí. Když se plánovala má cesta do Austrálie a mé smělé plány na roky po ní, opět jsem si na Indii vzpomněl. Plán byl, že po skončení v Austrálii povede má cesta přes Indii, kde bych strávil nějaký čas v místních ašrámech meditacemi a přemýšlením o životě. Prostě trocha té spirituality. Tehdy jsem totiž velmi koketoval s buddhismem a podobnými filosofickými směry, takže mě podobný pobyt v ašrámu velmi přitahoval. Bohužel Austrálie měla nakonec úplně jiný průběh než jsem očekával a na Indii opět nedošlo…

Pak bylo na několik let ticho po pěšině. Plně jsem se věnoval běhu, sem tam duševnímu rozvoji a hlavně snaze přežít denní život v ČR. Kupodivu, když mě po letech běhání náhle zradilo tělo, opět jsem se vrátil k východním naukám a nakonec po tom dlouhém hledání skončil spokojeně u jógy. K mému překvapení mě totiž od čistě fyzického cvičení postupně přivedla i k spirituální stránce věci.

Foto získáno: ww.thrillophilia.com

Tím jsme přeskočili do současnosti, kdy se můj dávný plán/sen dal konečně do pohybu a realizuje se. Už je to tak, celý únor 2019 strávím v indii na intenzivním jógovém kurzu jehož výsledek je certifikát RYT200, který je uznávaný po celém světě. Kdo se alespoň malinko zajímá o jógu, tak o Indii slyšel a k tomu i určitě o Rishikeshi. Město na úpatí Himalájí nacházející se prakticky hned vedle Nepálu. Údajně se jedná o světové centrum jógy. Tak se o něm alespoň mluví. Ono těch center je pochopitelně více, namátkou – Kerala, Goa, Mysore. Rishikesh je nejznámější díky Beatles, kteří ho neuvěřitelně v 60. letech minulého století proslavili a po nich se tam každoročně hrnuly přímo davy Američanů. Proto se mu říká světové centrum jógy.

Rishikesh jsem zvolil schválně, pro člověka začínajícího s Indií (ve skrytu duše doufám, že se nebude jednat o poslední návštěvu) a chtěním studovat jógu se prý jedná o nejlepší místo na seznámení s Indií. Na intenzivní studium jógy se těším, ale doufám, že toho tedy stihnu více než jenom cvičení, meditace, očisty, ajurvédu, anatomii, mantry a podobně. Snad bude i dostatek času na poznávání okolí a doufám i v pár krátkých výletů trošičku dále.

Školu jsem si zvolil sám skrz stránky www.bookyogaretreats.com. Na tyto stránky jsem narazil asi předloni a od doby co je znám jsem na nich čas od času brouzdal. Vždy si zadal různé parametry pobytu a jen koukal na fotky a snil. A najednou už se nejednalo jenom o snění, najednou jsem minulý podzim vážně vybíral školu. Původně jsem cílil na jihoindické město Mysore, protože se mi hodně líbí Ashtanga yoga, ale nakonec padlo rozhodnutí, že prvotní výběr nebude omezující a nakonec jsem zahrnul prakticky celou Indii. Jen městu Goa a jeho okolí jsem se nějak instinktivně vyhýbal. Ani nevím proč, ale prostě se mi tam nechtělo a stále ani nechce (údajně až moc pozápadštělé). Možná v budoucnu navštívím, ale asi jen pokud pojedu s přítelkyní. Aby měla také vyžití, zatímco já se budu poflakovat po lekcích. Abych se vrátil k výběru školy. Každopádně jsem na školu nakonec narazil díky Facebooku, který mi do feedu díky cookies a mému velmi častémů brozdání po bookyogaretreats.com neustále házel reklamy na nějaké školy jógy v Indii. Dlouho jsem návrhy Facebooku ignoroval, ale nakonec mě jedna škola ani nevím proč zaujala. Prohlédl jsem si její informace na bookyogaretreats.com, pak její stránky – www.yogaadi.com, napsal jim pár e-mailů a nakonec se přihlásil a poslal peníze (koho by zajímalo, cena byla 60 000 rupií za vše a měla by být prakticky konečná). Nakonec budu mít kombinaci hatha a ashtanga jógy ve škole, jak už bylo zmíněno, www.yogaadi.com (její profil na stránkách Yoga Alliance). Polovina lekcí jednoho a polovina druhého. Taková je alespoň teorie, uvidíme v praxi.

Přihlášení a poslání peněz byl to ode mě trochu výstřel do tmy. Ale což, jsem už od založení malinko hráč. Protože škola měla velmi málo fotek, málo referencí a prostě vypadala stroze, skoro až neuvěřitelně. Co mě přesvědčilo byla ale jejich komunikace a hlavně jistota, že mám koupeno přes stránky bookyogaretreats.com, takže kdyby byl nějaký veliký problém, peníze by se mi vrátily. Co se mi líbilo oproti jiným školám byly seznamy bodů, které jsou v ceně a které nejsou v ceně kurzu. Jako jediná škola na kterou jsem tehdy narazil, a že jsem si prohlédl něco kurzů, měla informaci, že poplatky za Yoga Alliance certifikaci nejsou v ceně. Tedy, certifikát o absolvování programu pro registraci člověk dostane, ale registrovat se už musí sám a za své peníze. Všechny ostatní školy píší, že dávají certifikaci, ale ani jedna se už nezmiňuje, že poplatky si musí zaplatit každý student za své (jedná se o desítky dolarů ročně plus vstupní poplatek za registraci také ve výši několika desítek dolarů). A tahle otevřenost se mi u této školy velmi zalíbila.

Od mého přihlášení uteklo už několik měsíců a už se nebojím, že má škola neexistuje a nebo že jde o podvod. Škola neustále komunikuje, dodala na své stránky i na stránky přes které jsem se registroval spoustu doplňujících informací, fotek a navíc začaly přibývat i reference od lidí. K mému překvapení všechny pozitivní, na to, že se jedná o školu založenou v říjnu 2017 a je tedy velmi mladá a měla by být přeci nezkušená. Nebudu lhát, jsem velmi zvědavý na kvalit. Na druhou stranu nějak vůbec nemám strach, že by škola nebyla kvalitní, nějak věřím, že jsem vybral správně a učitelé budou velmi kvalitní. Určitě se nemůže jednat o horší zkušenost, než jsem měl v ČR s rekvalifikačním kurzem. Tady si alespoň měsíc odpočinu od práce a když už nic, tak pocestuji.

Toť ve zkratce vše k tomu, jak se u mě podrobněji Indie v průběhu let vyvíjela. Příště napíši něco blíže k letenkám, očkování, věcem s sebou a prostě všemu kolem plánování.

Poznámka na konec, v článku odkazy s affiliate programem od Bookyogaretreats. Pokud byste přes ně rezervovali pobyt, budu více než rád. 😉

Prvně na ferratách (v Rakousku)


Warning: exif_read_data(IMG_3260-300x225.jpg) [exif_read_data]: Process tag(x0001=UndefinedTa): Illegal format code 0x0000, suppose BYTE in /data/web/virtuals/15485/virtual/www/wp-content/themes/anchorage/inc/helper-functions.php on line 346

o překvapivě těžké ferratě Drachenwand nacházející se u jezera Mondsee a dvou lehkých u jezera Traunsee. Lehká Naturfreundesteig a o něco těžší Traunsee – Klettersteig.

Na dovolené v Rakousku bylo, jako jedna z činností v plánu, lezení nějaké ferraty. Pro mě i pro Renču se jednalo o premiéru. Ani jeden z nás nikdy žádnou ferratu nelezl. Já chodím čas od času na boulder nebo s lanem na stěnu (bohužel se mi zatím nepodařilo z časových důvodů zajít s kamarády na skálu) a Renča lezla před lety, v poslední době ne. Prostě dva dá se říci začátečníci.

Drachenwand

Výchozí místo je u restaurace Gasthof Drachenwand, vedle které je i na louce parkoviště. V letních měsících je podle všeho neustále plné. My přijeli v sobotu odpoledne a plné bylo. V neděli při našem ranním odjezdu bylo už plné a když jsme jeli v pondělí dopoledne kolem, bylo opět narvané. Den kdy na ferratu jet nejsem schopný doporučit. Podle mě je to úplně jedno. Renča říkala, že stránky, ze kterých čerpala informace, hodnotí Drachenwand obtížností B/C. A jelikož E je nejtěžší, přišlo mi tohle jako ideální pro náš začátek.

Drachenwand při našem příjezdu
Drachenwand při našem příjezdu

Od restaurace se jde k začátku ferraty asi půl hodiny. Jako klasicky v Rakousku je cesta značená žlutými směrovkami s nápisem Klettersteig. Cesta je pohodová, tedy až na posledních několik set metrů, kde byla rozbahněná a hrozilo uklouznutí. Nic by se při něm asi nestalo, maximálně by byl člověk úplně zašpiněný. Nic příjemného. Na konci přístupu se už jen musí přelézt horská bystřina, za kterou ferrata přímo začíná. Na začátek cesty jsme jako typičtí Češi dorazili ve tři hodiny odpoledne. V čase, kdy už všichni místní a ostatní zkušení lezci jsou doma nebo se válí u jezera. Na ferraty je doporučeno chodit ráno nebo dopoledne. Ale co jsme měli dělat, když jsme dorazili až odpoledne a nechtělo se nám čekat do druhého dne, že?

Při pohledu na začátek cesty se nám s Renčou nedělalo moc dobře a z určité části naší grupy (nás dvou) zaznívaly nápady, že bychom se měli otočit a zkusit nějakou lehčí ferratu. Podařilo se mi odpadlíky přesvědčit o opaku a směle jsme se vydali nahoru. Prvních cca 100 výškových metrů Drachenwandu vede po příkré skále vedle mírného vodopádu po dvou dlouhých žebřících. Při naší návštěvě neměl potok naštěstí moc vody a vodopád byl mírný. Ve vzduchu byla vodní tříšť, ale naštěstí jenom mírná. I ta ale stačila k tomu, aby lano a všechny kameny byly vlhké a postup byl stížený. Když boty kloužou, není to příjemné ani na chodníku ve městě, natož na kolmé stěně. Prostě takový křest ohněm. V půlce prvního žebříku se chtěla Renča otočit, vůbec se jí začátek nelíbil, ale já byl prozíravý, lezl až za ní a neměla tedy kudy slézt. Po chvilce za námi začala lézt nějaká paní a náš osud byl zpečetěn. Osobně se mi vlhké kameny a žebříky také nelíbily, ale tušil jsem nahoře pohodičku. Vyhlídky na budoucnost jako vždy optimistické. Již jsem se zmiňoval o rozbláceném a kluzkém přístupu k ferratě. Měl ještě jednu nevýhodu, než jenom riziko uklouznutí v lese a zablácení se. Všichni kdo šli na skálu si s sebou na botách přinesli také značnou část hlíny z lesa, takže prvních 100 metrů nebylo jenom kluzkých, ale i pěkně zablácených…

Ze začátku hezky zvostra
Ze začátku hezky zvostra

Konec prvního úseku byl výživný. Trasa vede přímo potokem. Je v něm i udělaný umělý stupeň z ocelového prutu. Při velkém proudu vody si průlez nedovedu představit. Nevím jak se mi to podařilo, ale nějak jsem přelezl okolo vody a ani se moc nenamočil. Aspoň jsem si to myslel, o pár metrů výše jsem stejně do vody musel. Nad první kolmou stěnou je jezírko, tam se člověk odjistí, přeleze pár metrů přes něj, kde opět začíná jistící lano a pokračuje se opět nahoru. U jezírka jsem se otočil a paní byla už jenom pár metrů za námi. Ve vodopádu se zastavila a fotila roztřepené lano, které bylo pekelně ostré. V místě, kde já byl velmi nejistý, ona si stála a vytahovala mobil aby fotila. Hned jsem věděl, že oproti nám bude jiném level. Že prý se jmenuje Lada a vyjela si sama bez rodiny na klidný odpolední výlet. Češi jsou prostě všude.

Lada v potoce
Lada v potoce

Pak už cesta pokračovala mírněji a hlavně suchá. Dokonce bez bahna, které si všichni před námi stejně jako my omyli nedobrovolným lezením ve vodě. pokračuje se po rozpůlených štaflích a hned hezky do stěny. Skála není vlhká, ale zato celkem prudká a pro někoho, kdo si udělal na spodní části několik puchýřů od lana (ano, až tak křečovitě se mužnější část týmu držela, jak křečovitě se držela něžná část opravdu netuším). Asi už každému došlo, že jako správní začátečníci nám pojem rukavice nic neříká. Z tradičního lezení je člověk zvyklý na vlastní ruce, ale u ferrat je třeba počítat s ocelovým lanem. Rukavice určitě nezapomínat (buď cyklistické, když není zbytí, nebo pracovní s ustřiženými konci prstů – speciální jsou podle mě zbytečné).

Lehčí úsek
Lehčí úsek

Po dalších několika desítkách metrů je místo, kde si člověk dáchne. Lano končí a navázání je o několik desítek metrů dál. Mezitím se v klidu projde po prudší pěšině a rozhlédne se po kraji. Nezdá se to, ale výškové metry přibývaly vážně rychle. Na této „rovince“ nás i dohnala paní z vodopádu a představila se jako Lada. Slušně jsme jí pustili před sebe, náš postup byl diametrálně pomalejší. Po krátkéch oddechu, pokud je třeba, pokračuje značně dlouhý úsek až k visuté lávce. Na tomto úseku jsem už moc lano nevyužíval, rukám nebylo lano příjemné. Bohužel se každých pár metrů našel úsek, kdy to jinak než lanem nešlo. Třeba jedno místo, kde šlo lano najednou přímo nahoru a nikde nebyl žádný kloudný chyt. S lezečkami a ne teniskami možná žádný problém, ale takto nezbylo, než si pět metrů povyšplhat po naprosto klouzajícím laně díky potu v dlaních. Příjemný pocit. Ale jinak mi postup přišel pohodový. Třeba průlez komínem byl naprostá užívačka. Nahoře nebe, dole prakticky nic… místo na fotku jak vyšité. Zašprajcl jsem ramena a už se fotilo. I Renču se mi podařilo přesvědčit a vyškemrat na ní fotku.

Odpočinek (neznámý lezec)
Odpočinek (neznámý lezec)

Přiznám se, že skála a další kolmá skála nahoru se popisuje těžko. Po pár desítkách metrů nám Lada řekla, že nás čeká most. Hned se na mě Renča otočila a jen jestli slyšela dobře?! Nic se nedalo dělat, člověk si musí přítomnost užívat. Zato Renča měla úplně jiný přístup a co deset minut se Lady ptala jestli už je vrchol blízko, jestli nejtěžší je za námi, jestli je polovina za námi, jestli… Bavil jsem se. I když jsem vysel celou dobu na dvou provázkách a ocelovém laně bůh ví jak starém, strach se nedostavil. Tak nějak bych své pocity shrnul k odevzdání s naprostým nadšením z okolní přírody. Stejně se nedalo spadnou nikam jinam než dolů, tak co…

V komíně
V komíně

Před mostem jsme si počekali na skále. Vytvořila se normální fronta. Podle všeho a nakonec i reality se o zdržování postarali nějací Slovinci, kteří čekali na typana za námi. Mimochodem, ten nás předtím pustil před sebe. Týpci nahoře křičeli ať mákne, typan pode mnou, že nemůže. Pak něco čemu jsem nerozuměl a najednou koukám, že typan leze po strmé skále vedle mě bez jištění. No dobře, magoři nerespektující život zachraňující pravidla nejsou jenom Češi. Jelikož se typani nahoře nehýbali, prolezla Renča kolem nich k mostu. Že je za horizontem most se dalo vytušit z Renči reakce. Ozvalo se několik nepublikovaných slov a pak mé jméno v ostré tónině. Při prolézání kolem Slovinců jsem se jenom usmál a oni soucitně pokývali hlavami. Mostek byl super – mezi dvěma lany umístěné plastové šprucle, v úrovni ramen na každé straně lano na zachycení a nakonec ještě jedno lano nad hlavou. Bezpečí samo. Uprostřed nechybí deska, ze které mohou startovat basejumpeři. Renča zvládla na výbornou, ani jednou se nepodívala dolů. A přitom dole nebyla žádná velká propast. Asi tak jenom 50 metrů vzduchu a pak stromy a křoviny na svahu. Pro mě malinké zklamání, v očekávání byl výhled, který hne žaludkem.

Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)
Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)

Hned za mostkem se cesta dělila, dalo se jít malinkou odbočkou doprava a posedět si na vyhlídce. Na skálu je tam přidělená dřevěná lavička. Bohužel Renča nebyla ve stavu tam jít a abych se přiznal, mně se také nechtělo. Dalších x desítek metrů nahoru bylo celkem výživných. Ǔseky jen s železnými pruty čouhajícími ze skály, přelézání vrcholku (člověk si hodně slušně zabalancoval nad dvěma žaludkem hýbajícími srázy), opět holé stěny pouze s ocelovými stupni a nakonec pohodové dolezení na vrchol. Zasloužený výhled do okolí. Vše jako na dlani. Já si hned naplánoval běhy na další dva dny. Na Mondsee těžko bude krásnější pohled.

Pohled na Mondsee z vrcholu
Pohled na Mondsee z vrcholu

Po lehkém odpočinku už nás čekala jen cesta dolů. Prudká serpentinová stezka lesem s úseky, které se dají považovat za regulérní Áčkové ferraty. Jinak nic moc pro kolena po tom dlouhém výstupu. Hlavně Renče se rozhodly stávkovat.

Informační cedule
Informační cedule

Suma sumárum nám celá akce zabrala asi 5 hodin. Půl hodiny k ferratě, cca 3 hodiny nahoru (bez těch front na stěně by se dalo rychleji) a 2 hodinky dolů (vážně jsme šli pomalinku). Dole u restaurace je informační cedule patřící k ferratě, podle níž se jedná o obtížnost C. Což je ovšem diskutabilní, protože na internetu je běžně k nalezení hodnocení C/D a někde dokonce jenom D. Jestli se jedná o nejkrásnější ferratu v Rakousku, jak je prezentována, posoudit nedovedu, ale nádherná opravdu je. Zpětně jsem rád, že jsme zvolili pro náš křest zrovna Drachenwand.

Naturfreundesteig a Traunsee – Klettersteig

Poslední odpoledne v Rakousku jsem se hrozně chtěl vrátit k Traunsee a vylézt si ferratu, jejíž začátek byl v mé hlavě od prvního dne. Renča bohužel jít nechtěla, stále jí bolely nohy z předchozích dnů, hlavně asi včerejšího, kdy vyjela na kole na GrossGlockner. Chvíli mi to bylo líto, ale cestou k začátku ferraty jsem to hodil za hlavu. Nahoru jsem zvolil Naturfreundesteig. Od našeho parkování, stejného jako před několika dny kousek za vesnicí Ramsau skoro až na konci Traunsteinstrasse, se k ferratě jde přibližně půlhodinku. Cestou se prochází třemi tunely. Od auta jsem vyrazil kolem třetí odpoledne, takže lézt nahoru v půl čtvrté hraničí s limitní dobou.

Stezka nahoru
Stezka nahoru

Při šněrování se do sedáku (helmu jsem zapomněl v autě a nehodlal se pro ní vracet) přijel na místo někdo místní na skůtru, shodil triko, pozdravil mě a bez jakéhokoliv jištění doslova vyběhl do svahu. Já se došněroval a o mnoho pomaleji začal lézt. Stále na paměti, že lezu nahoru sám a musím být hodně obezřetný. Vždyť ani mobil jsem u sebe neměl, jen vodu a dvě jablka.

Konečně oživení!
Konečně oživení!

Po prvním krásném úseku s žebříky a pohodovými místy na lezení přišlo překvapení – prudká serpentinová stezka vedoucí nahoru. Čas od času bylo v horších úsecích nataženo lano, ale ani by nebylo potřeba. I tak jsem ho ale raději vždy ze začátku použil. Nahoru se stoupalo hodně rychle a ani jsem se nenadál, najednou bylo jezero minimálně o 500 metrů pode mnou. Výhled epesní, ale to bylo asi vše. Já čekal nějakou pěknou A/B ferratu a ono jen klasická Rakouská černá turistická stezka.

Pohodička...
Pohodička…

Přibližně po polovině kopce (kde je i nejzajímavější lezecká pasáž s vykotlanými ocelovými stupni na stěně měřící asi 30 metrů) jsem proti sobě dokonce potkal nějakého staršího pána, co si to směřoval rychlou chůzí z kopce jen s hůlkami v rukou. Sedák ani jištění žádné neměl. Nevadí, jako kluk prakticky z roviny si jištění můžu dovolit i na něčem, čemu místní beztak říkají baby chodník. O pár set výškových metrů výše, několika litrů potu méně a značné nudy, které nezabránily ani nádherné výhledy, se mi podařilo potkat další dva sestupující. Pár anglických vět, ve kterých mě ujistili, že za druhou chatou na vrcholu se dá v pohodě slézt dolů, se pokračovalo dále. Za pár minut oživení sestupu, pán, co před mým zahájením výstupu vyběhl do kopce, běžel dolů. Ale velkým stylem. N2jaká stezka ho vůbec nezajímala, nacházel se o 100 metrů vedle na sesuvu kamenů, po kterých se dlouhými skoky rychlostí kamzíka řítil dolů. Ještě víc trapnosti na mou osobu, vždyť jo.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po další půlhodince se konečně vrcholová chata přiblížila a opět začalo ocelové lano. Nebudu lhát, od mé osoby dostalo naprostou ignoraci a lezení nahoru šlo o hodně rychleji bez něj.

Po necelé další čtvrthodině se mi konečně podařilo dorazit na vrchol. Rychlá fotka, podle času na foťáku mi výstup zabral dvě hodiny a honem k druhé chatě. Cestou padly obě dvě jablka. Ke druhé chatě se jde po celkem pohodové pěšině vedoucí po hřebeni. Chaty jsou od sebe přibližně 10 minut chůze. Mezi nimi se nachází odbočka dolů vedoucí jinou trasou, ale tu já ignoroval, vždyť od druhé chaty měla vézt dolů pohodová cesta. Klasicky od ferrat vede zpátky klidná cesta oklikou. U druhé chaty ale jenom strmá stěna dolů a u ní ocelové lano. Tohle určitě nemysleli, tímhle se mi dolů nechce! Prostě jsem pokračoval dál po hřebeni a doufal, že narazím na normální cestu. Vždyť nějak ty dvě prakticky nové horské chaty s restaurací postavit museli, ne? Po asi 5 minutách se mi podařilo potkat dalšího místního, hubený děda v roztrhaném triku, krátkých kalhotách a sandálech (jestli si dobře pamatuji). Podařilo se mi vyplodit několik vět v němčině, on mě pochopil a neudělal mi radost. Dál prý žádná cesta dolů není a on jde z dalšího vrcholku o pár set metrů dál, na němž stojí velký kříž (blázni se asi chodí modlit i na nepřístupné vrcholky hor). Dolů prý jenom u této blízké chaty a nebo u té druhé. Druhá nepřicházela v úvahu, tudy jsem se nahoru vyškrábal a přeci se nevrátím stejnou cestou. Došli jsme spolu k chatě, mluvili kombinací němčiny s angličtinou a u chaty pán jenom ukázal dolů do strmé stěny a řekl, že za 2 hodinky budu dole a prý „No hard climbing!“ Když to řekl tenhle děda, tak to dám bez postroje! A taky sedák zůstal přimontovaný na batohu.

Traunsee z vrcholu podruhé
Traunsee z vrcholu podruhé

Vzal jsem to hezky zvostra. Drže se ocelového lana s pohledem ke skále (ne že bych se bál, ale jednalo se o rychlejší způsob sestupu) jsem skákal velkými skoky o metry dolů. Po chvíli lano skončilo a byl přechod k jinému. Všude erozí rozviklané kameny, plotny plné klouzajících kamínků a ne moc dobře značená cesta. Podařilo se mi jednou špatně odbočit a pak se musel o x metrů vracet. Další úseky s lany byly všechny po značně příkrých a mnoha lidmi uhlazených stěnách. Postup stále stejný. Jakmile bylo lano, otočen ke skále a doslova seskakovat dolů. Bez lana hezky opatrně po stezičce a hlavně nezakopnout. Výhledy ze srázu nebyly valné, jeden chybný krok by byl asi konečná. Ale byl jsem v klidu, proti mně se totiž objevilo několik lezců opačným směrem, většina před důchodem a stejně jako děda nahoře jen v lehkém oblečení a sandálech. Možná měli v plánu nahoře přespat v chatě, možnost tam určitě byla.

Cesta dolů...
Cesta dolů…

Po nebezpečných skalnatých úsecích, které mohly mít na délku maximálně 500 metrů už byla převážně jenom prudká pěšina vedoucí až dolů. Jen na pár místech jí oživilo lano a dva žebříky, ale jinak dlouhá nuda. Alespoň, že spodní část vedla lesem a nebylo na ní takové horko. Nejlepší bylo, že stezka vyústila přímo na silnici pár metrů od našeho auta. Dole byla i informativní cedule k ferratě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že mnou právě seskákaná ferrata za necelou hodinu a půl je obtížnosti D. Nevěřil jsem a nevěřím.

Hezky lesem...
Hezky lesem…

V sedm hodin a pár minut po příjemné koupeli už převlečený v autě a večeře se vařila. V půl osmé dorazil pár, kterého jsem se ptal v kopci na sestupovou cestu. Auto měli hned vedle našeho a s českou značkou! To vědět, tak s nimi nemluvím anglicky. 😀 Když mě viděli, nevěřili vlastním očím. Co prý dělám tak brzy dole? Odpověď, že jsem měl hlad, je rozesmála. Pak po mém druhém ujištění, že dolů jsem šel Traunsee – Klettersteig ferratou na mě jen divně koukali a po zjištění, že mi celý výstup se sestupem zabral přibližně 4 hodiny jen řekli, že oni vyráželi v 10 dopoledne.

Cedule o Traunsee-Klettersteig
Cedule o Traunsee-Klettersteig

Suma sumárum se jedná o dvě lehké ferraty (už budu vše srovnávat s Drachenwandem), na které určitě můžou i děti. Výškové převýšení je 1200 metrů. Nedoporučuji ale následovat mého příkladu a být hotový za 4 hodiny. U mě to odnesly stehna. Druhý den dobré, ale další tři dny po něm byly nepoužitelné, jako by mě do nich někdo neustále bodal nožem. Totálně jsem si odpálil svaly a asi lehce i namohl vazy. Po mé době rekonvalescence je pro mě ten typan co si nahoru a dolů vyběhl za nějaké 2 hodinky naprostý borec. Doma nezkoušejte! 😀

Dovolená v Rakousku opravdu levně – 2. polovina


Warning: exif_read_data(03-1024x344.png) [function.exif-read-data]: File not supported in /data/web/virtuals/15485/virtual/www/wp-content/themes/anchorage/inc/helper-functions.php on line 346

Pokračování předchozího reportu: http://kaen.cz/2016/08/21/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-1-polovina/.

Den třetí – pondělí

Doba spánku asi nikoho už nepřekvapí. Zase kolem 10 hodin. Musím říci, že tak dobře odpočinutý jsem už dlouho nebyl. Plán jednoduchý – dopoledne sport a odpoledne přesun k Zell am See a snad koupání.

Já zvolil oběh Mondsee, můj tip byl, že jezero nemá kolem víc jak 25 km a tudíž se mi zdálo jako ideální volba. Kolem celého jezera se dá krásně běžet. Dokonce lehce přes kilometr i tunelem pro cyklisty a pěší. Chvílemi vede cesta krapet nad hladinu do kopců, ale jinak je člověk skoro pořád u vody. I nebezpečnější úseky s auty se dají odpustit. Jsou vlastně jenom dva kde nejsou chodníky ani stezka, jenom krajnice. Naštěstí nejsou dlouhé. Po dvaceti kilometrech mi nohy hlásily, že mají pomalu dost a rády by skončily, ale nedalo se nic dělat, auto bylo na odpočívadle u jezera a muselo se až k němu. Poslední tři kilometry už známá trasa z předchozího dne. Běželo se kolem parkoviště ferraty a tak jsem ze zvědavosti koukal na kopec jestli někoho neuvidím, ale i přes značné množství aut se mi nepodařilo nikoho vidět. Možná kdybych si vzal brýle, přeci jenom je od parkoviště skála značně daleko.

Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)
Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)

Odhad byl skoro přesný, netrefil jsem se jenom o necelý kilometr, reálně má oběh 25,85 km (kilometr a kousek přidá tunel). Doběh byl dnes jiný než předchozí den, Renča přijela jenom chviličku přede mnou. Také objížděla jezero a k tomu se ještě stavila ve městě na kafe a nakupovat suvenýry. Dali jsme naše klasické strečinky (většinou i lehce posiluji, na dovolené vypuštěno), já se vykoupal, pak snídaně a mohlo se vyrazit.

Přesun k Zell am See byl bezproblémový. I když jedna věc nás překvapila, že jsou všechny obchody zavřené. Do obchodu jsme chtěli pro nějaké drobnosti, jinak jídla bylo dost. Až po chvíli nás napadlo podívat se do Renči diáře na státní svátky v Rakousku a bingo, do jednoho se nám podařilo trefit. Cestou zastávka v McDonald dobít si všelijaké elektronické věcičky. Mně osobně hlásila baterie Garminů, že jí dochází šťáva. A bez nich by se mi to nelíbilo, chtěl jsem mít všechny běhy pokud možno zazanamenané (což se mi nakonec moc nepovedlo). Zmrzlina a hranolky pro mě byl jen příjemný bonus. Koukl jsem na hromadu zpráv na telefonu a s radostí zase telefon vypnul. Bylo mi bez něj krásně. Zastávka nám zabrala necelou hodinu a zase se pokračovalo.

K Zell am See se nám podařilo dorazit někdy kolem druhé. Chvíli jsme jezdili kolem jezera (v porovnání s Mondsee se jedná o malý rybníček) a hledali místo kde zaparkovat, pokud možno i na noc. Renča chtěla risknout parkoviště u koupaliště, já zase malé parkovišťátko vedle silnice o kus dál. Ani na jedno místo nakonec nedošlo. Popojeli jsme kousek zpátky a zaparkovali na parkovišti vedle kempu Seecamp. Nakonec nejlepší volba. Kousek dál byl pramen s pitnou vodou a jezero bylo jen 50 metrů daleko. Pramen je silné slovo, napuštění všech našich nádob nám zabralo minimálně půl hodiny, ne-li déle. Jednalo se jen o takový čůrek. Ale co, času bylo habaděj a dalo se kochat okolím. Jen počasí moc nepřálo a bylo takové přeháňkové počasí s chladným větrem. Renča chtěla jít hrozně plavat, dokonce si na plavání vzala k vodě i věci, ale nelíbily se jí řasy, takže z plavání sešlo. Já šel s ní, ale dopředu mi bylo jasné, že do vody nepůjdu. Jelikož jsme drzí Češi, v klidu jsme se v kempu vysprchovali a využili tamních služeb. Pro podobně smýšlející cestovatele jako my, v Seecampu je možnost sprch a sociálů a free wifi (ta mě zajímala až druhý den večer). Člověk se jen musí tvářit jako jeden z ubytovaných. Hledání místa na zaparkování a napouštění pitné vody zabralo docela dost času a najednou byl zase večer a tradiční vaření následované četbou.

Jen vsuvka bokem. U Zell am See mě zarazilo, kolik se tam pohybovalo a podle všeho i bydlelo muslimů. Jak bych to řekl, nejsem žádný velký rasista nebo podobně, ale vlastně jsem ještě neměl moc možností vidět a pozorovat nějakou jejich komunitu. Pro mě osobně hrozný nezvyk, jak všechny jejich ženy a dívky chodily zahalené. Když jsme minuly několikátou starší paní celou v černém, vzpomněl jsem si na kreslený vtip, co jsem jednou viděl na facebooku – několik zahalených žen stálo na ulici kolem stojanu plného naprosto stejných černých hábitů a nemohly se rozhodnout, který si koupí. Tomu se říká dilema! Vrátím se k věci, o muslimech píši proto, že kdyby k jezerům v Rakousku měl v plánu jet někdo kdo muslimy nemá rád, nebude se mu tam moc líbit. Zpětně si uvědomuji, že jich hodně bylo i u Mondsee.

Den čtvrtý – úterý

Pro mě naplánovaný den bez běhu. Ono naběhat ve třech dnech po sobě přes 60 kilometrů a doplňovat je ještě jinými aktivitami je pro mé tělo celkem dost. Nohy byly takové všelijaké, pauzu potřebovaly. Ale to bychom nebyli s Renčou sportovci, aby nebylo na programu dne něco lehce bláznivého. Rpzhodli jsme se pro vyjetí GrossGlockneru na kole. Mělo jenom jeden háček. Sice jsem si kolo vzal, ale bylo s prázdnou duší. Nejdřív výměna, nafouknutí a pak až jízda. Při výměně za novou kontrola pláště i ráfku a po nafouknutí a kontrole, jestli neutíká ventilek, se mohlo jet. Překontrolování všeho proběhlo pro jistotu, s kolem se mi už několik týdnů táhnou problémy a pořád ucházelo. Tentokrát už jsem doufal, že je problém vyřešen.

Ještě bych se rád zmínil o Renči včerejší přípravě na cestu. Nikdy bych nevěřil, že tolik podpůrných přípravků je na jednu několikahodinovou vyjížďku třeba. Jako běžec zúčastňující se „dětských“ ultramaratonů a trénující na ně, mám na věc asi poněkud jiný názor. Nejdřív si připravila tekutou výživu rozmíchatelnou do vody. K ní iontový nápoj do druhého bidonu. Následovaly všelijaké gely – banánové, s jednou dávkou kofeinu, se třemi dávkami a ještě jiné, každý pro pomoc při jiném typu krize. Pak se zabalily sušenky – s těmi jsem jako s jedinými souhlasil. A to je vše co pamatuji, protože toho bylo ještě víc. Na můj vkus až šíleně moc chemie. Co jí to v tom Portugalsku učí? Dle mého názoru by mělo jít zajet takovou vyjížďku prakticky nalačno. Ale abych netrhal partu, zabalil jsem si alespoň sušenky.

Tož jsme ráno vyrazili. Renča na mě brala ohledy a neujížděla mi. Ono se jí její silnička vždy najednou rozjela a já se svým starým trekem mohl tak leda koukat. Po krátkém zastavení u koupaliště na záchod mi došlo, že jsem si zapomněl pití. Naštěstí byla cestou po nějakých 9 km Billa a jelikož už nebyl svátek a měla otevřeno, pití bylo kde koupit. Přibral jsem k němu ještě jednu Milku, jako takovou odměnu za zdolání vrcholu. Po krátké zastávce se jelo dál. Od Billy už jenom stoupání, nejdříve mírné a postupně přiostřovalo. Za druhou vesnicí už regulérní kopec. Což, mně problémy nedělal, ale Renče jo. Já totiž mám na kole spoustu malinkých koleček a tudíž je jízda s ním hodně lehká. Zato Renči silnička má klasicky jen dva kotouče, ale ten menší moc do kopců není. Bylo na ní vidět, že není žádná sranda do toho kopečku šlapat.

GlossGlockner
GrossGlockner

Chvíli to trvalo, ale najednou jsme byli u brány s mýtem pro auta. Cyklisti naštěstí zadarmo. Ještě před dosažením tohoto výjezdního bodu se mi při jedné z pauziček podařilo zjistit, že mé zadní kolo je měkčí než ráno. Potvrdila i Renča, což mi klidu nepřidalo. Při průjezdu kolem brány se ještě dalo, ale o necelé dva kilometry výše už mi začalo být jasné, že se nahoru asi nepodívám. Pro zlobivé zadní kolo můj pokus skončil. Hezky jsem otočil zpátky a doufal, že sjedu co nejdál. Renča pokračovala nahoru.

Moc daleko se mi dojet nepodařilo. Na parkovišti za mýtnými branami byl pro mě konec. Kolo totálně měkké, dál leda po ráfku. Nechtělo se mi riskovat zničení kola, takže tato eventualita padla. Sedl jsem na parkoviště a přemýšlel co budu dělat. Při tom se mi podařilo spořádat celou čokoládu a zbytek sucharů co jsem měl s sebou. Po 20 minutách mě situace přestala bavit a pomalu mi začalo docházet, že jinak než po svých to nepůjde. Nikdo na místě pumpičku neměl a ani mi nemohl jinak pomoct. Ptát jsem se zkoušel. Tak jsem kolo vzal, hodil do vysoké trávy mezi parkovištěm a potokem, přidal k němu helmu a pomaličku se rozběhl zpátky k autu. Krásný den bez běhu…

GrossGlockner
GrossGlockner

I když většina cesty vedla z kopce, vůbec se mi neběželo dobře. Tělo ani mysl na běh prostě nebyli v ten den připravení. Asi po půl hodině běhu mi došlo, že si vzdálenosti pamatuji asi špatně. Myslel jsem, že Billa je cca 8 km daleko. Nebyla, došlo mi, že musí být okolo 12 km. Bylo mi těžko, čokoládu jsem snědl ještě v době, kdy o běhu nebyla v myšlenkách ani zmínka. Navíc pražilo slunce, bylo bezvětří a prostě horko. Prostě mi celý běh nešel. Na prvních 15 kilometrech jsem musel pro divné pocity v celém těle dvakrát zastavit. Pak už by to i celkem šlo, ale začala se ozývat čokoláda v žaludku. Dělal tam pěknou paseku. Naštěstí začala dělat problémy kousíček před koupalištěm. Vysvobodil mě tamní záchod. Netuším co bych bez něj dělal, asi by celá situace nedopadla dobře. Dál už byl běh lepší a zbývajících necelých 5 kilometrů jsem zvládl v pohodě. Nikam jsem se ovšem nehnal.

Po doběhnutí vypit asi litr vody. Běhat v horku bez vody mi jde tohle léto nějak hůře než minulé. Napsal jsem Renče kde je, abych se s ní náhodou někde neminul, a rozjel se autem pro kolo. Při příjezdu na parkoviště mi Renča napsala, že zrovna dorazila na vrchol. Jak já jí záviděl! Pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání jsem chodil máčet nohy do ledové horské bystřiny. Voda byla vážně jako led, nikdy se mi v ní nepodařilo vydržet kvůli bolesti z chladu moc dlouho. Aspoň jsem proceduru opakoval třikrát, aby měla alespoň nějaký účinek. Že bych tedy cítil nějaký rapidní rozdíl se říci nedá, ale věřil jsem v pozitivní regenerační účinek. Mezi chozením do potoka se mi podařilo nalézt free wifi a hodit foto na instagram. Renča přijela si po 45 minutách. Ten sjezd musel být úžasný. I když, jeden její prsteníček vypadal díky silnému brždění pěkně ošklivě nateklý. Každý kdo by jí chtěl nandat prsten by určitě pohořel.

Ledárna!
Ledárna!

Jedno vyjetí kopce (v Renči případě) a seběhnutí pro kolo (můj případ) zabralo většinu dne. Už byly asi 2 hodiny odpoledne a oba dva jsme byli naprosto hotoví. Po rychlém dokoupení zásob v Bille směr koupaliště a nicnedělání. Já vzal knihu a Renča tréninkový deník. Koupaliště u Zell am See je zajímavé. Do vody vede asi 50 metrů dlouhé molo z barelů. Ale na skákání do vody to není. Na konci mola je vody asi tak po pás. Ano, Zell am See je dost mělké několik desítek metrů od břehů. Nepodařilo se mi dojít tak daleko, abych nestačil. Alespoň, že plavat se dalo bez odřených kolen. Voda jako vždy naprosto úžasná. Navíc měli na koupališti všelijaké atrakce pro zpříjemnění času a všechny zadarmo. Z toho co jsem viděl tak dva kurty na beach-volley, slackline, stůl na stolní tenis, ndřevěnou hru kde se dva týmy snažily navzájem srazit dřevěné špalíky a ještě další, bohužel si nepamatuji. K tomu vynikající zmrzlina. Opět skvělé odpoledne. A to, že místo předem hlášeného deště bylo nádherně s občasným mráčkem, byl jen příjemný bonus navíc. O panoramatech všude kolem se snad ani nemá cenu už zmiňovat, ještě vy všem přišlo, že jsem až moc velký romantik.

Den pátý – středa

Den, který utekl jako voda. Já ho začal oběhem jezera. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel. Zell am See je vážně malinké jezero – po obvodu má pouze 11,6 km. Abych naběhal alespoň něco, protáhl jsem si trasu do vesničky vedle a nakonec skončil lehce přes 15 kilometrů. Samá rovina. Ale co se dalo dělat. Opomněl jsem zmínit, že náš pobyt byl v týdnu před Ironmanem. Všude byly značky, cedule, reklamní plakáty a hlavně už se sem tak objevil i nějaký triatlonista. Při pohledu na okolní kopce mi bylo jasné, že o lehký triatlon se nejedná.

Zell am See
Zell am See

Už ráno mi bylo jasné, že se jedná o poslední běh a vlastně i den. Večer jsme byli sednou s renčou na internetu a ona zjistila, že jí jednou špatně spoje z Prahy domů a musí jet už ve čtvrtek. Já už byl vydovolenkovaný dost a s podobnou délkou v Rakousku jsem původně i počítal, tak za mě pohoda.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po všech našich trénincích, jídle a posílání pohledů přišel čas na přesun zpátky k Traunsee. Já chtěl hrozně moc vylézt jednu ferratu, kterou se mi podařilo zahlédnout. V sobotu na ní byly zástupy, ale mé tušení mi říkalo, že dnes na ní budu sám.

Po příjezdu na místo (stejné jako první den), cestou se mi podařilo omylem odbočit o 10 kilometrů dříve k jinému jezeru, jsem se hned vydal nahoru. Bohužel sám, Renče se nechtělo a spíš se cítila na plavání, protože ranní se jí moc nevyvedlo. Chvíli mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. O ferratě zase napíši až později, snad se jen zmíním, že po 4 hodinovém trmácení se mi podařilo vrátit k autu a byl jsem rád, že se mnou Renča nebyla. Moc by se jí zpáteční cesta nelíbila.

Západ slunce
Západ slunce

Večer už jenom koupání se v jezeře, zdravé vaření a při večeři si užívání západu slunce nad kopci u jezera. Krásný pohled. Prostě taková pěkná tečka.

Západ slunce podruhé
Západ slunce podruhé

Cesta zpět a zhodnocení

Vstávalo se brzy aby se stihlo být včas v Praze. Že bylo opět krásné ráno se snad ani nemá cenu zmiňovat. Cesta proběhla dobře, vše se stihlo a všichni domů dorazili v pořádku. Tím bych celou cestu odbyl.

Co se týká našeho putování po jezerech, neskutečně jsme si ho užili, viděli spoustu míst a hlavně si dali pořádně do těla. Cestování a spaní v dodávce má určitě své kouzlo. Sice nás čas od času ráno probudily hlasy kolemjdoucích nebo v noci bouřka s vydatným burácením vody o střechu, ale vše se dá odpustit. Pro mě na dovolenou super, kdybych chtěl v autě trávit více času a třeba bydlet (jak má v úmyslu Renča), asi bych si vnitřek auta pořádně upravil a možná i lehce zateplil. Bylo by pak v autě tepleji a hlavně méně hluku.

Sportovně více než spokojen. Za 5 dní se mi podařilo naběhat cca 103 km. Když vezmu v potaz, že každý den byly nějaké další aktivity, dostalo tělo pořádný impuls. Sice jsem si nemusel výlezem na ferraty nad Traunsee ve středu odpálit stehna na další tři dny, ale to k tomu patří. Věřím, že jim to jenom prospělo a posílily z toho.

A na kolik celá ta 5 (6) denní sranda vyšla? Jen pro informaci – ujeli jsme nějakých 1200 km, objeli tři jezera, vařili si na plynu, jídlo měli koupené do zásoby a strávili v Rakousku celkem 6 nocí. Já se osobně vešel pod 2500 Kč a myslím, že Renča na tom bude podobně. Prostě super dovolená za hubičku. Doporučuji vyzkoušet.