Poslední část mého letošního indického vyprávění

Tato část už bude méně strukturovaná, spíš doplní ty předchozí a snad vše nějak důstojně uzavřu.

Mysore palác

V mé hlavě se toho dělo po celý čas pobytu spoustu. Čemuž ve velké míře pomohlo i odloučení od mobilního telefonu. V prvních 3 týdnech kurzu jsem dostal mobil k dispozici průměrně jednou za 3 dny na přibližně 2 hodiny času. To se sotva stihla s místním internetem poslat zpráva. nic moc jiného dělat nešlo. Člověk si okamžitě uvědomí, že bez mobilního telefonu má najednou neskutečně času na přemýšlení. Člověk jen sedí, hrabe se ve své hlavě, přemýšlí o čem přemýšlí a důležité věci si zapisuje do deníku. Nikdy jsem nepopsal více stránek než na tomto kurzu. Bez mobilu byl každý den najednou neuvěřitelně dlouhý a plný drobných radostí. Jak člověk nemohl utéct co pár minut k životu někoho jiného (via Instagram nebo Facebook), najednou má spoustu času na ten svůj. Tomu ještě přispěly dny ticha, kdy jsme mezi sebou nesměli vůbec promluvit (což bylo doporučeno obecně po celou dobu) a náš hlavní úkol byl starat se o své myšlenky a nenechat se ničím vyrušovat. Takových odpovědí na životní otázky, co se najednou v hlavě vynořilo… Ovšem i sposta nových otázek. 😀 Dny ticha mi vyhovovaly hodně. Nepronést třeba 2 dny po sobě ani slovo je příjemné. Hlavně nikoho neurazilo, když člověk neodpověděl na otázku nebo nereagoval, prostě to tak bylo a všichni to tak brali… Není asi divu, že jsem pořádně začal všechny poznávat až poslední týden kurzu, který byl volnější v pravidlech kvůli závěrečným vedeným hodinám a zkouškám (a učením se na ně). Shrnul bych to, přijít na dobré tři týdny o mobil a do toho nemluvit je něco, co určitě doporučuji vyzkoušet každému. Člověk prostě pozná sám sebe. Hlavně má na sebe čas, to se mi v ČR prostě nedaří nasimulovat.

Součást palácového komplexu

Co jsem si během celého pobytu nesmírně užíval byly východy a západy slunce. Každé ráno jsem po proběhlých očistách se všemi ostatními seděl na zemi, popíjel čaj a kochal se pomalým východem slunce. Neskutečně příjemný ranní rituál. Jen ticho, společnost ostatních kolem a vycházející slunce na obzoru… A zase naopak večer, po proběhlé dvouhodinové vnitřní józe, kdy člověku uvnitř v těle doznívaly všelijaké myšlenky a pocity, se jen sedělo v tichu a sledoval se západ slunce. Sluneční kotouč hezky pomalu zaplouval večer co večer mezi dvě palmy a vytvářel s nimi neskutečně nádhernou hru stínů. Úplné pohlazení po duši… A o nočním nebi naprosto plném hvězd, na kterém po většinu času nebyl ani mráček, se snad ani nemusím zmiňovat. Krása prostě střídala nádheru. Přišlo mi, že můj pohled skoro pořád směřoval na nebe…

Jeden ze západů…

Bohužel nemám zde doma v ČR kvůli pracovním povinnostem a podobně možnost východy slunce sledovat. Západy by i šly, ale často je člověk tak unavený, že prostě nemá sílu ani chuť nikam jít. Hodně mi tohle sledování slunce, měsíce a noční oblohy chybí…

Brána paláce

Hned první den kurzu se stalo něco, co jsem vážně neočekával. Ztratila se mi má cestovní jógamatka, která se mnou byla už v Rishikeshi, projógoval jsem na ní pořádný kus Evropy a v ČR jsem na ní i vedl hodiny. První den kurzu po první ásanové praxi jsem jógamatku sroloval a nechal jí v shale v rohu mezi ostatními podložkami s pocitem absolutní důvěry, že jí tam později zas najdu. Kdo by zde taky kradl, když není kam s věcmi odejít nebo kam si je případně schovat, že? Za hodinu a půl byla pryč! Prostě se ztratila a už se nenašla. A to jsme se jí celý první týden snažili najít všichni. Co se podle všeho stalo jsme vykoumali po pár dnech. Již jsem se zmínil, že hned na začátku kurzu odjeli po rozdělení karma jógových prací 2 studenti. Podle všeho si nejmenovaná Francouzska spletla naše podložky a při rychlém odjezdu sprostě vzala mou. Po ní tam zůstala také šedá podložka z Decathlonu, jen ne cestovní a také o hodně méně kvalitní. Splést si osobní podložku je podle mého mínění prakticky nemožné. Každý ví jak jeho podložka vypadá, voní, váží… vždyť na ní trávíme mnoho hodin každý den… Každopádně jsem se s mou starou jógamatkou rychle rozloučil a co nejrychleji si našel mezi erárními jednu, která mi alespoň trochu na zbytek tréninku vyhovovala. Tu jsem pak už hlídal jako ostříž, i když o žádné terno se nejednalo. Zkoušel jsem pár dní jógovat na jógovém koberečku, ale kvůli moc velké roztažnosti jsem ho nakonec vyměnil za moderní verzi – obr. níže :D.

Aparighara, nebo-li zbytečně neulpívaní na věcech. Jedna z mých oblíbených yama se prostě přirozeně přihlásila o slovo. Už byl asi čas se s mou oblíbenou jógamatkou rozloučit…

Jo, a taky jsem se zranil. Vtipná story. 😀 Při jedné ásanové praxi přesně v polovině kurzu, kdy se probíraly a zkoušely lehce pokročilejší pozice a vůbec spousta zajímavých variant ásan, se stalo něco, co mi úplně změnilo přístup ke cvičení a celkově mi přineslo AWARENESS = UVĚDOMĚNÍ (jedno z nejvíce opakovaných slov během pobytu). Situace mi ukázala, že mé tělo vážně není nezničitelné a musím se k němu chovat opatrně. Nějaký ten věk se prostě plíživě hlásí o slovo. Opravdu je důležité být při praxi vědomý a nelítat myšlenkami kdesi jinde, být prostě přítomný a hlavně citlivý sám k sobě.

Při provádění Ardha Baddha Padma Paschimottanasana (viz obrázek výše) mi málem odešlo koleno do věčných lovišť. Nikdy dříve jsem si nemyslel, že se mi kdy podaří chytit si palec nohy v polovičním lotosu za zády (myslel si, že ručičky jsou moc krátké…), ale najednou se mi to podařilo s levou novou na pravém stehně a celkem i snadno. Taková radost! Já udělal něco, v co jsem vůbec nedoufal, že někdy půjde! Jenže pak naskočilo ego a chtění. Když šla jedna strana, prostě musí jít i druhá, která předtím nešla. Jen mi nedošlo, že můj levý kyčel je asi rozvolněnější než pravý a tedy s ním to už jde a pravý potřebuje ještě spoustu času. Pravý nárt na stehnu a snaha chytit palec pravé nohy pomocí ruky za zády. Moc to nešlo, chyběl mi kousíček. Nenapadlo mě nic lepšího, než trochu popotáhnout za koleno tu pokrčenou pravou nohu. A tehdy se to stalo. Já zabral (lehounce, vážně ne moc) a najednou se ozvalo šílené zakřupání v koleni. Opravdu hlasité, až jsem se divil, že ho neslyšeli ostatní kolem mě. Ale naštěstí byli plně zaměření na svou praxi. Pomalinku jsem nohu rozmotal, zahýbal s ní a jelikož nebolela, opatrně dokončil sekvenci.

V ten moment a celý zbytek dne pocity na nic. Jaké taky jiné, když jsem si asi oddělal koleno a díky němu se mi asi dost zhorší pobyt? Bolest ten den se jen lehce stupňovala a hybnost zase malinko snižovala. Asi jak se mi kolem postiženého místa stahovaly svaly a tělo nohu přirozenou cestou chránilo. Něco jsem si vygooglil a zjistil, že kdyby šlo o vazy, asi bych tak bezproblémově po okolí nechodil. Nešlo nic dělat, dal jsem noze čas. Pozitivní bylo, že druhý den bolela prakticky stejně, spíš méně. Většina pohybů šla, jen při zkrutu koleno bolelo, tak jsem se zkrutovým pozicím pro kolena rozhodl vyhýbat a nahrazoval je jinými variantami. Kolenu se naštěstí nic vážného nestalo, asi 2 měsíce po návratu z Indie domů už pocitově i pohybově v pořádku a nic nebolí. Co mu bylo nevím, tipuji natažený vaz. Každopádně jsem hezky zpomalil, začal zase více všechno naciťovat a rozhodl se kompletně vyhnout pozicím tipu Padmasana. Pozicím prostě nedobrým pro koleno = extrémně zkřížená kolena. Dnes třeba už zase dělám pozici Eka Pada Rajakapotasana, ale i tak si v ní hodně ulevuji a dávám veliký pozor na koleno. Raději si pozice těžší pro kolena lehce upravuji komplexně.

Abych nekřivdil časovému rozhvrhu kurzu, 3x jsme dostali volno na již dříve popsaných 6 a půl hodiny. Já je vždy využil ke krátkému výletu. 2x jsem byl ve městě (mimochodem, autobus stál jen 20 INR, což je oproti 400 INR za tuk-tuk docela rozdíl) a snažil se z něj prohlédnout co šlo. Jednou jsem se vypravil na Chamundi Hills – veliký a jediný kopec nad městem, ze kterého je výhled na celý Mysore. Jak už jsem psal, město mě nijak nezaujalo. Prostě moderní město, které pro mě osobně nemá žádné kouzlo. (Omlouvám se všem, kteří jsou do tohoto města zamilovaní. Stále si stojím za Rishikeshi a jeho duchovní atmosférou.) Hned po prvním návratu z návštěvy města mi došlo, že jsem si hrozně oddychl, když jsem se zase vrátil do naší malé komunity a ticha venkova. Ruch města mi vůbec nevyhovoval (celkově nevyhovuje ani doma). Byl jsem (a stále jsem) rád, že jsem nakonec nezvolil klasickou cestu studia jógy v Mysore. Když už člověk někam jede a stojí ho to celé tolik úsilí, času i peněz, měl by se věnovat naplno důvodu proč tam odjel.

Jen krátce k výletu na Chamundi Hill. Konal se 2 dny po mém zranění kolena. Bohužel jsem si špatně našel trasu a nahoru tak nakonec musel vyjet autobusem. Nezastavil mi pod schody, původně jsem chtěl jít nahoru po nich hezky po svých. Lehce i kvůli ozkoušení kolena. Nahoře davy lidí, spousty stánků a atmosféra velmi podobná pouťové. Jedná se o poutní místo, tak jak také jinak, že? Ale jinak vážně neskutečná šílenost. Prošel jsem se kolem, udělal pár fotek, jen tak nasával atmosféru místa a chvíli koketoval s myšlenkou jít do chrámu, ale davy lidí mě přesvědčily o opaku. Po asi hodině, kdy jsem si celý vršek kopce prohlédl, mě tamní prostředí přestalo bavit a rozhodl se, že když už jsem nemohl jít nahoru, půjdu alespoň dolů. Těch 1001 (myslím) schodů jsem sešel celkem rychle. Až jsem si říkal, jaká je to pohodička. Nebudu nikoho napínat, druhý den jsem pekelně cítil lýtka a bolest v nich vydržela po další 4 dny. 😀 Alespoň, že koleno v „pohodě“.

Panorama Mysore z Chamundi Hills

Určitě si někdo kladl otázku jakpak se asi spalo v jedné veliké místnosti s dalšími cca 25 spolunocležníky. Po pravdě – úplně v pohodě. Vzal jsem si s sebou totiž 17 párů špuntů do uší. Díky tomu jsem spal po celou dobu v krásném tichu. Co vím od lidí, kteří špunty neměli, tak přibližně první polovinu kurzu údajně dost lidí chrápalo, ale po ní se asi něco změnilo, protože chrápání bylo jen výjimečné a v noci bylo prostě ticho. Ale i tak jsem byl rád za své špunty. Asi 3x bláznili sousedi a měli celou noc nějakou párty s hlasitou hudbou jako na techno párty. Sousedi sice cca 600 metrů daleko, ale bylo to jako by byli hned vedle.

V průběhu kurzu jsme každý den vyplňovali speciální formulář s naším fyzickým a psychickým stavem. Vše od pohybu střev, přes vyrážky až k psychickému stavu. Každých 6-7 dní se zapisovala váha a měřil tlak s klidovým tepem. Takže pár mých hodnot v průběhu času – vždy váha v kg / klidový tep / tlak.

  • 31.12.2019 – 62.5 / 60 / 133-90
  • 06.01.2020 – 61.5 / 58 / 133-82
  • 13.01.2020 – 60.9 / 46 / 118-84
  • 20.01.2020 – 60.6 / 52 / 107-70
  • 28.01.2020 – 60.0 / — / ——

Kurz nebyl úplně bez zkoušek a zadarmo. Abychom dobře vyplnili čas, dostávali jsme každý týden za úkol vypracovat papíry s otázkami ohledně probírané látky – Assignments. Celkem jsme jich museli vypracovat 10 a bylo na nich mezi 15 a 25 otázkami. Lehké úplně nebyly, ale mohly jsme používat poznámky a učebnici. Nejhorší bylo jen vše přepsat, zabralo to spoustu času. Tématické okruhy – Filosofie jógy, Kosterní systém, Svalový systém, Trávicí soustava, Dýchací soustava, Filosofie jógy 2, Oběhová soustava, Nervový systém, Lymfatický systém a Endokrinní systém. K tomu na konci přibyly 2 vedené hodiny v malých skupinkách po 3 lidech. Jedna hodina terapeutické jógy zaměřená na určitou soustavu (já si vylosoval oběhovou) a jedna hodina hatha jógy, která ale musela vycházet z probíraných ásan. To byla spíš sranda než zkouška. Ale i tak jsem se na každou hodinu pořádně připravil. A na úplném konci jsme ještě dostali celkem „těžký“ test. 🙂

Všechno jednou skončí a tak i tento „kurz“ jógy. Na začátku jsem přijel na kurz hlavně něco udělat se svou osobní praxí jógy a také pro novou certifikaci. Po prvním týdnu jsem už věděl, že ten papír opravdu není důležitý a jde hlavně o ten proces. O samotný průběh kurzu. Dostal jsem víc, než jsem vůbec doufal. Jsem hrozně rád, že jsem na tomto kurzu mohl být. Ostatní říkali, lidé s několika absolvovanými TTC kurzy všude možně po světě, že na lepším kurzu ještě v životě nebyli. Takže ode mě jednoznačně doporučení. Až bude tedy opět možné cestovat do Indie …

Inteyoga tým

Kdyby delší dobu nebylo možné cestovat, tak návod na vlastní denní praxi je jednoduchý:

  • Dr. Ashutosh nám poradil přesně toto: „Denně praktikovat ( jen chvilku), krátká pranayama, psát si deník a číst Patanjaliho jógasútry (pokud možno bez vysvětlivek, jenom čistý překlad).“
  • Slova Kadambari, naší učitelky ásanové praxe: „Jóga je věda zkušenosti. Věda o praxi.“
  • Slovy Swami Sivanandy: „Jedna unce praxe má větší hodnotu než tuny teorie.“

Toť ode mě vše o mé letošní cestě do Indie. Jsem rád, že se mi tam podařilo se podruhé podívat a spoustu toho zažít. Pro někoho málo, pro mě osobně neskutečně moc. Doufám, že momentální situace a zákaz cestování z důvodu Koronaviru brzy skončí a my se zase jednou budeme moci do Indie podívat. 🙂

Dr. Astuhosh, já a Kadambari

Podívám se já osobně zase někdy do Indie? Opravdu neznám odpověď. Možná ano, možná ne… Vážně nevím. Jedno vím jistě, po čtyřech měsících od návratu strávených doma nemám zatím žádné pnutí či sebemenší myšlenky na nějakou dlouhodobější (měsíc už pro mě delší doba je) cestu za hranice, potažmo do Indie. Mám svou osobní praxi, se kterou jsem spokojený, a konečně vím jak se svou praxí pokračovat aby někam vedla. A kdybych měl nějaké pnutí ohledně jógy, vím že i v ČR se dá kvalitně jógově vzdělávat. 🙂