Na cestě do ashramu

Jóga je přeci vnitřní praxe, nikam jezdit nemusíme. Copak mi v Indii můžou říci něco, co nezjistím v nějaké knize? Copak jsem se toho v Rishikeshi nedozvěděl dost? Mám zapotřebí někam takhle jezdit a nechávat doma Jitku samotnou? Chce se mi vůbec?

Takové a podobné otázky se mi honily hlavou těsně před mým odjezdem. Dokonce i těsně před odletem v autě cestou na letiště. I když jsem si vše dopředu zařídil, stále jsem cítil nejistotu. Také jsem doma nechtěl nechat J. samotnou přes Silvestr a vůbec déle než celý měsíc – 35 dní pryč. Malý červík je v hlavě vždycky, ale pevně jsem věřil, že to v klidu vydržíme a náš vztah se tím jenom posílí. Vždyť co to je měsíc, že? Navíc jsme to už jednou před necelým rokem zažili. Člověk aspoň věděl do čeho jde.

Trocha toho kýče

Ale jakmile se první letadlo odlepilo od země, všechny pochybnosti jako by se mávnutím kouzelného proutku mikroskopicky zmenšily a já si už jen užíval každý okamžik cesty. Tři letadla, málem ulétnuté letadlo o 5 minut v Istanbulu (70 minut na přestup už nikdy znovu riskovat nebudu, i když se jedná o garantovaný…), tam ztracená šála během sprintu přes celé letiště, během čehož mi skoro vybuchly plíce (jo, to neběhání musí být někde znát, kondička z mé běžecké minulosti už vzala dávno vale), spousta hodin ve vzduchu a i dost hodin strávených čekáním na navazující lety. Taková klasická cesta do Asie.

Imigrační konec prosince 2019

Imigrační v Indii bez překvapení, do země po vystání fronty vpuštěn za minutku. Asi 45 minutové čekání ve frontě byl oproti loňsku rekordně rychlý čas prostě pohoda. V cíli mé letecké cesty, Kempegowda International Airport Bengaluru, snadné nalezení zastávky Flybus autobusů (ano, vím že se jedná o dražší variantu cesty z letiště) jezdících do Mysore a i koupě jízdenky na nejbližší odjezd. Místa bylo naštěstí dost. Místní volí levnější varianty dopravy z letiště. Kdyby ne, asi bych měl malinký problém. Tuhle část cesty jsem si nezařídil dopředu a prostě risknul. 😀

Vše klapalo až do Mysore, kde přišlo zadrhnutí. Na první noc jsem měl domluvený a zaplacený pokoj přes Airbnb. Jenže bez lokální sim karty se přesná adresa hledá jen velmi těžko (chápejte, nejde si zavolat aniž by to stálo majlant) a já se najednou ve 22 večer přistihl malinko nervóznější než bych zrovna chtěl být stojící na kruhovém objezdu kdesi uprostřed vilové čtvrti značný kus od centra, kde široko daleko nebylo živáčka a začínali se o mě více a více zajímat místní toulaví psi. Zrovna přítulní nebyli, to člověk podle vrčení pozná. Ale stačilo se párkrát ohnat a dali mi pokoj. Přesnou adresu ubytování jsem neměl, asi není v Indii bezpečné dávat někomu takhle adresu, a najednou jsem byl v docela prekérní situaci. Naštěstí můj plán B byl nějaký hotel ve městě, kam by mě určitě nějaký ochotný tuk-tukář s radostí vzal, takže žádný velký stres. Nebudu to protahovat, vše nakonec dobře dopadlo. S pomocí místní rodiny, která šla kolem při večerní procházce (mimochodem, všichni měli v rukou klacek na odhánění psů), jednoho řidiče tuk-tuku, který mi půjčil mobil na zavolání a hromady štěstí, jsem bezpečně dorazil po cca 28 hodinách na cestě k mé paní domácí. celkem rychle jsem po sprše (i přes ledovou vodu se jednalo o neuvěřitelnou lahodu) a nandání špuntů do uší usnul. Bez těch špuntů bylo prakticky nemožné usnout – šíleně hluku kolem.

Ráno jsem chtěl po anglicku zmizet, ale chytla mě paní domácí a pozvala na snídani. Nu což, pravá indická snídaně se neodmítá. Popravdě, přesně nevím co jsem na ten talíř asi 3x dostal. Byla to nějaká zvláštní placka, ke které jsem dostal směs mléka, do kterého jsem jí namáčel. Vařila mi přímo maminka paní domácí a seděl jsem v jejich kuchyni. Celkem hezký dům, žádný velký luxus, ale plný života. Moc jsme toho nenapovídali, ale bylo to příjemné. Po snídani směr město. Zjistil jsem, že do centra, kam potřebuji, je to ještě dost daleko a tak jsem původní plán na procházku změnil a vyhrál tuk-tuk u hotelu ve vedlejší ulici. Asi mě krapet obral, řekl si o 70 INR. (Standard po Mysore byl v lednu 2020 za 50 INR, někam dál pak individuálně.)

Pohled do kuchyně paní domácí

Do centra města jsem se vydal příliš brzy a většina krámků a obchodů byla ještě zavřená. Jen tak jsem se bezcílně procházel městem a nic neřešil. Jednoduše jsem nasával atmosféru a užíval si čím dál větší teplo, které každým okamžikem vzrůstalo. Budu upřímný – Mysore na mě moc nezapůsobilo. Oproti Rishikeshi, kde na člověka úplně dýchne pohodová atmosféra a hlavně přímo neskutečná spiritualita, je Mysore prostě normální město, kde se každý za něčím žene a je nehorázně rušné.

Při mém bloumání se vedle mě najednou z ničeho nic objevil nějaký Ind, který se se mnou dal do řeči. Byl příjemný a „nic“ nechtěl. V Indii jsem vždy ostražitý a raději se s lidmi nebavím, vždycky nakonec něco chtěli. (Nic nechtěl v uvozovkách, až později mi došlo, že to byl nejpravděpodobněji nějaký náhončí pro obchody.) Poradil, kde si nakoupit spirituální věci, kde si koupit sim kartu a domluvil mi tuk-tuk za místní cenu. Taky mi řekl, ať se nenechám od řidičů obírat, že momentální normální cena po městě je kolem 50 INR. Důvod, proč jsem se s ním tak dlouho bavil byl, že znal velmi dobře Prahu a uměl dost slov česky. A taky znal můj ashram kam jsem jel. Já se o něm ani nezmínil, ale byl to jeho druhý tip na mé studium v Mysore. Asi má Inte yoga ashram čím dál lepší jméno. A podle všeho o ČR nelhal, protože mi dokonce ukázal spoustu fotek v mobilu z návštěvy Prahy, Krumlova a pár dalších míst. Celkem příjemně jsem si s ním popovídal a vlastně mi i pomohl.

V prvním shopu s oleji jsem si koupil trochu oleje proti komárům – Water Lilli. Nic proti komárům jsem s sebou neměl a tohle mi přišlo jako dobré řešení, hlavně přírodní. Sice ne nejlevnější, ale v pohodě. Vážně jsem měl celkem strach z malárie (nakonec to nebylo vůbec tak hrozné jak jsem si předem představoval). Je to nemoc, o kterou nestojím ani v nejmenším. V druhém obchodě s jogínskými věcmi jsem si nakoupil nějaké blbosti a tibetskou mísu (tu už jsem dlouho chtěl a v ČR jsou zbytečně drahé). Zpětně si uvědomuji, že mě v druhém obchodě asi trochu natáhli, ale já se vážně snažil smlouvat, ale bohužel bez účinku. I tak jsem oproti ČR hodně ušetřil. Nakonec koupě sim karty. Ještě, že byl se mnou můj řidič, posloužil mi i jako ověřovací osoba u místního Vodafonu. /Ohledně výše popsaného obchodu s jogínskými věcmi, bohužel jsem si nezapamatoval jméno, prý se jedná o jeden z nejznámějších obchodů mezi ashtangisty. Kdybyste někdo věděl jméno, rád ho doplním. Později jsem se do něj už nedostal a poslední den jsem nesehnal žádného tuk-tukáře, který by ho znal… 🙁 /

Výroba vonných tyčinek

Po všech těhle zážitcích první den a i koupě všech věcí, které jsem měl na seznamu (vážně jsem nic jiného už v Indii koupit nechtěl), jsem měl města dost a chytl jsem si tuk-tuk, který mě odvezl za 400 INR do ashramu. Ashram leží (ležel v té době, škola se měla brzy po mém odjezdu stěhovat) cca 14 km od Mysore vedle vesničky Devalapura. Krásný klidný venkov.