Opět do Indie?

Dnes 1. dubna 2020 (ano, příspěvek, tedy spíš celou sérii, jsem začal psát na začátku dubna :D) je to přesně 2 měsíce od mého návratu z Indie. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem se dokopal k sepsání mých letošních indických zážitků. Tento příspěvek je takový úvod. 😉

Když jsem se naposledy vrátil z Indie, říkal jsem sám sobě: „Máš to za sebou. Můžeš si udělat CHECK v seznamu snů. Splnil sis svou jogínskou cestu do místa vzniku jógy. Indii jsi viděl a zažil, tak pohoda. Už můžeš zůstat doma se svou přítelkyní, osobní jógovou praxí a být spokojený. Posunout se v životě dál…“

Čas plynul, má každodenní praxe pokračovala a do toho jsem párkrát týdně vedl hodiny „fitness“ jógy. Fitness v uvozovkách, hodně jsem si své hodiny upravil k co největší klasice to šlo, ale i tak hodně okleštěné a primárně zaměřené na fyzično. Osobní život super a prostě celkově se vším spokojenost. Když vidíte tu bídu a boj o práci lidí v Indii mi dokonce i má práce najednou připadala skvělá. Nebylo si na co stěžovat a jednalo se o skvělé období.

Jak už to ale bývá, vždycky se v hlavě něco najde – tentokrát to byla, jak jinak, jóga. Denní cvičení už mi nepřinášelo takovou radost, nějak jsem ztrácel fantasii. Čas od času jsem cvičil podle youtube, abych si svou praxi oživil, ale to je tak všechno. Jinak pořád ta stejná omáčka pohybů, co se týče fyzické praxe. Ne, že by mě to přestávalo bavit, jen jsem nevěděl často co dělat a jak by měla má denní hodinka a něco probíhat. Na mou obranu, koketoval jsem i s pranayamou a meditací. Snažil jsem se denně alespoň pár minutek, ať už o meditaci nebo pranayamu, prostě snaha zklidnit mysl bez nějakého tlaku sám na sebe. Jenže najednou to všechno přestávalo fungovat a uklidnit mysl bylo těžší a těžší.

Nestalo se to ze dne na den, jednalo se o postupný dlouhodobý proces, ke kterému asi i přispělo, že se v mém okolí nenachází žádný učitel (zkušenější jogín), ke kterému bych mohl pravidelně docházet. Ať už na lekce, konzultace nebo si jen tak posedět při čaji a o józe si povídat. Někdo, kdo by mě posunul dál… Nebo možná jen trochu usměrnil náhled a celkový přístup k osobní praxi.

Ten malý „indický“ červík se vzrůstajícími pocity nejistoty živil a postupně rostl. Najednou mi začalo docházet, že v Rishikeshi jsem nedostal dost, že se tam jednalo o dost povrchní záležitost. Probírala se tam hlavně západní posturální jóga a podle toho vypadala i má denní praxe. Učení meditace a pranayamy bylo velmi chudé, spíš jen teoretické. Chyběla mi tam hloubka… Praxe duchovnějších technik, práce s energií a prostě cesty ponoření se sama do sebe.

Nejprve se jednalo pouze o pocit, ale časem už jsem si regulérně s myšlenkou Indie a návratu do ní pohrával v hlavě. Věděl jsem, že do Indie chci znovu, ale co se týče výběru kurzu, nebyl jsem si jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že chci do tepla a ne znovu na „sever“. V lednu by byla v oblasti cca Rishikeshe ještě větší „zima“ než posledně a Nepál (varianta mimoindická) jsem z výběru vyřadil hodně rychle. Vybíral jsem ze spousty míst a nakonec jsem zaměřil svou pozornost na Mysore ve státě Karnataka. Přeci jenom o něm spousta lidí básnila, tak proč ho nevyzkoušet, že? Nejprve jsem přemýšlel o klasické cestě jakou chodí v Mysore většina studentů jógy – jet do Mysore, studovat jógu v nějaké shale pod vedením jednoho učitele (chcete-li gurua) a bydlet někde ve městě po vlastní ose. V mezičase, kdy bych nebyl v shale, se procházet po městě, válet se u bazénů, pít kávičky a prostě si užívat městský život. Být v jednom kole… Jenže jsem si zase říkal, že když už tam pojedu, tak to musím udělat naplno a pokud možno, všechen čas věnovat svému seberozvoji a ničím se nerozptylovat. Začal jsem místo gurua se shalou hledat nějaký komplexní kurz se vším všudy. Ano, moc se mi nechtělo zase podstupovat všechno to utrpení ranního brzkého vstávání, všelijakých očist a nudné teorie, ale zase jsem věděl, že jinak to nepůjde. Někdy je to co je nám nepříjemné to nejlepší co musíme v daný moment udělat.

A co se nestalo? Najednou mi před očima na internetu znenadání přistála nabídka zúčastnit se jednoho z nejlépe hodnocených kurzů jógy v Indii – www.inteyoga.org (poslední volné místo v termínu mně vyhovujícím). Na školu jsem narazil už rok předtím, ale bohužel mně vyhovující termín byl už plný a tak jsem zvolil Rishikesh. Rishikesh mě tehdy před rokem celkově více táhl. A jelikož tento kurz zároveň patřil v době mé rezervace k nejlevnějším v oblasti Mysore, bylo v mé hlavě prakticky dokonáno. A kdo by nechtěl strávit leden na jihu Indie, že? Hlavně si nezapomenout sluneční brýle!

Cena v polovině roku 2019 byla pouhých cca 10 000 Kč za 30 dní „all-inclusive“ kurzu – denní program, ubytování, jídlo, certifikát… I s letenkou a penězmi na útratu vše vycházelo mnohem levněji než podobné kurzy konané v Evropě, V ČR bohužel nikdo pokročilé RYT300 nedělá. Prý se snad brzy dočkáme. (Před Covid-19 byla cena pro rok 2020 nějakých 450 amerických dolarů – s aktuálním kurzem cca 26 Kč za USD to vychází do cca 15 000 Kč. Zdražilo se kvůli vzrostlým provozním nákladům.)

Se školou jsem se předdohodl aby mi místo podrželi než vše dojednám v práci a hlavně doma. Domluvit se v práci bylo překvapivě lehké, až mě to překvapilo. Prakticky okamžitě mi cestu za super podmínek povolili (ono, kdy jindy než v lednu si taky vybrat desítky přesčasových hodin, že?). Přítelkyně byl větší oříšek, ale nakonec mi cestu posvětila. Ve vztahu vždy musí být dialog a ne pouze jednostranný monolog, proto rozhodnutí nebylo jen mé. Šlo o kolektivní rozhodnutí. Ono taky odjet v 11 měsících 2x na měsíc do Indie není zrovna vztahově dobré a navíc termín odjezdu 28. 12. před Silvestrem… Jedná se o velmi sobecký čin, to si uvědomuji, a jsem za umožnění odjezdu neskutečně vděčný. Ale došlo mi, že už také nemusí být v budoucnu nikdy příležitost jet a tak jsme k tomu s J. i oba přistoupili. Jo, to jsem vůbec ještě netušil nic o žádném viru a ani ve snu by mě nenapadlo, že cestování nebude možné i pár let. Nebo kdo ví jak dlouho… Jak jsem teĎ rád, že jsem měl ještě tu bezproblémovou možnost. 🙂

Zbývalo jen zaplatit škole zálohu (zlatý Transferwise!) a zařídit si vše potřebné, což byla vzhledem k necelým rok starým zkušenostem doslova procházka růžovým sadem. Kdo jednou komunikoval s Indií, nic ho nemůže překvapit. Pak už jen běžel čas a najednou zde byl den odjezdu. Tentokrát jsem si s sebou skoro nic nebral, jen pár věcí na cvičení, jinak jen hygienu, věci co jsem měl na sobě, pár propisek s bloky, cestovní lékárničku a už jen mou jógamatku. Celkem necelých 9 kg věcí. Pro 35 dní pobytu dobrá hmotnost. Taky jsem chtěl mít dostatek místa na věci, které bych si eventuálně vezl zpět domů. 🙂