Poslední týden jógového kurzu v Indii

Člověk se ani nenadál a byl před námi poslední volný den. Naše společenstvo se rozdělilo na tři skupiny podle svých plánů. Jedna skupina se rozhodla jít klasicky do města na nákupy, druhá jela s Yogi-ji do kopců nad Rishikeshem podívat se na jeskyni, ve které Yogi-ji strávil hodně měsíců meditací a třetí byla má skupina, jejíž členové se rozhodli jet se mnou podívat se na „Beatles“ Ashram a po jeho návštěvě na chvíli navštívit město.

„Beatles“ Ashram, pravým jménem Ashram Of Maharishi Mahesh Yogi, se nachází přibližně 15 minut klidné chůze od mostu Ram Jhula (ten druhý zavěšený po proudu) na levém břehu Gangy. Jedná se o místo, které díky skupině Beatles proslavilo Rishikesh, jógu a Indii vůbec v USA a na západě. My v ČR jsme v roce 1968 řešili invazi sovětských vojsk do naší vlasti a skupina Beatles se duchovně regenerovala v Rishikeshi a západní svět díky ní propadl šílenství Indie, meditací a jógy.

Meditační umělé jeskyně

Dnes už bohužel ashram dávno nežije (což je dle mého škoda) a je z něj turistická atrakce. Při vstupu se návštěvník musí připravit na indické poměry nemalé vstupné 600 INR. Nás bylo 7, takže jsme dostali vstupné za 500/osoba. Tudíž doporučuji navštívit ve větší skupince, sleva možná. Druhá rada, čas návštěvy si zvolit ráno po otevření. My měli celý ashram sami pro sebe, nikde ani živáček až na pár fotografů a až při našem odchodu se na místo začaly valit skupiny turistů s průvodci. Na vdechnutí a procítění atmosféry místa je ten klid potřeba.

Jedna z bývalých ubytoven

Ashram je hodně rozlehlý. Hned na začátku v kopci vedle stezky jsou dvě nebo tři polorozpadlé shaly a přes cestu s nimi sousedí první meditační „jeskyně“. Jde o uměle postavené ubytovací buňky pro jednoho, na jejichž stavbu byly použité kameny z řeky Gangy. Dole bydlení se sociálem, nahoře po schůdcích v podkroví místo k meditaci. Všechny se dají prolézt, nikde není vstup zakázán. Je jich tam opravdu hodně a muselo se v nich bydlet úžasně. Dále při procházení areálem člověk narazí na velké budovy hotelového typu, rozlehlejší domy přízemního typu pro movitější návštěvníky (Beatles měli také jeden), několik shal, hodně polorozpadlých domů, dům hlavního guru (ten se měl dobře, nejlepší výhled na řeku a k tomu soukromý bazén) a spousta dalších věcí. Součástí areálu je i muzeum fotografií. Co je na areálu pěkné, jsou graffiti všude možně na zdech. Vdechují místu neuvěřitelnou atmosféru. Ta je sama o sobě neskutečná, člověk skoro tu energii cítí. Ani si nedokáži představit, jaké to muselo být za funkčních časů. Asi naprosto skvělé. Stovky studentů, desítky učitelů, všude vládnoucí pohoda a dychtivost po vědomostech…

Po ashramu už jen krátká návštěva města spojená s obědem a hezky rychle zpátky domů, užít si ještě odpolední chill na terase se sluníčkem. Byl to velmi povedený den.

Rozvrh posledního týdne

Tento týden byl věnovaný testům, posledním hodinám alignmentu, filosofie, nějaký yogic talk a hlavně konečně nadešel čas námi vedených hodin. V naší skupině bylo 13 lidí, takže pokud měl každý vést hodinu, zabralo nám to 4 celé dny a jedno ráno navíc. Vždy vedená hodina ráno, před obědem a večer. Námi vytvořené lekce měly být 60 minut dlouhé. Jen 60 minut proto, že se jedná o nejčastější délku lekce v jógových studiích. Ale mohli jsem nepatrně přetáhnout, i když lepší bylo čas dodržet. Hezky se držet time managementu a naučit se pracovat s časem. Časy hodin jsme si napůl napůl losovali a napůl určovali sami. Na mě připadla 7. hodina, tedy třetí den ráno.

Alexina hodina

Co se týká testů. Byly zajímavé. Čekal jsem těžké leháro jako na kurzu v ČR, ale tak nějak byly testy těžší. Ono už jenom to, že byly v angličtině… První test byl v neděli z anatomie. Měl celkem 20 otázek a nějaké byly hodně zapeklité. Navíc se nás snažili celou dobu hlídat abychom nepodváděli. Některé otázky mi přišly hodně složité a nějaké jsem prostě špatně pochopil. Byly povolené překladače v mobilu, takže toho hodně lidí využilo a googlilo jak blázen. Lhát nebudu, Google pomohl i mně u 2 otázek. Nakonec se mi podařilo v testu vytřískat 14 bodů z 20 a na pohodu jsem prošel. Co vím, prošli snad všichni. Ono pro úspěch stačilo získat 35%, takže nesplnit byl nadlidský úkol. Druhá teoretická část zkoušky se týkala Asignmentu. Nikdo netušil o co půjde a všichni se pořád všech dokola ptali. Zábavná situace ptát se svých spolužáků, kteří mají úplně stejné informace jako ten kdo se ptal. Já prohlašoval, že půjde asi o napsání nějaké krátké eseje o nás a józe. Vycházel jsem z porovnání s kurzem v ČR, kde písemná část byla a Asignment byl jediná část zkoušky, kde mohla být. Nemýlil jsem se. Jednalo se jen o informativní esej o nás, józe, našem pohledu na ní a naší plánované budoucnosti. I s mou špatnou angličtinou jsem to dal. Jednalo se o osobní zpověď pro Anninu. Poslední část teoretických testů byla filosofie. Té jsem se nebál, protože jsem si během kurzu jen oživil teorii co jsem znal už dříve z předchozího kurzu v ČR. Až na jednu otázku s větou v sanskrtu byl test o 8 otázkách naprostá brnkačka. Opět prošli všichni, i tací, kteří nevyjmenovali ani všech 8 částí Patanjaliho cesty jógy (= naprostý základ). Ono se ani nedalo čekat nic jiného. Prostě jsme všichni projít museli. Někdo měl znalostí více, někdo méně.

Lauren učí

Co se týká našich vlastních hodin, to byla teprve zábava. Měli jsme přibližně 7 – 10 dní na připravení vlastní sekvence. Zadání bylo – 60 minut, mantra, pránajama a na konci alespoň 5 minut v Šavásáně. Jinak byl ring volný. Sice nám kladli na srdce, ať se jedná pokud možno o Hatha jógu se správným pořadím ásan v hodině. Ale s tím si lidi moc hlavu nelámali, většina hodin byla nakonec Flow jóga s velmi zajímavým (někdy až zdraví nebezpečným) navazováním ásan za sebou. Po každé hodině byla naplánovaná zpětná vazba v kruhu všech ze skupiny. Hezky si říci své pocity, názory a hlavně informovat co nefungovalo, aby se těm chybám mohl ten konkrétní učitel/ka v budoucnu vyhnout.

Gabrielova chvíle slávy

První hodinu měla Allie (Australanka z Perthu). Při vybírání času byla nekompromisní a prostě se o první hodinu byla schopná i poprat. Hned mít hotovo a pak se dál netrápit. Já chtěl být raději v půlce, abych si mohl něco vzít z případných zpětných vazeb ostatních. Allie udělala hodně rychlou flow jógu, pomalu ani nebyl čas se v ásanách usadit a už vůbec nebyl čas je procítit. Bohužel kvůli rychlosti nešlo ásany dělat moc správně, ani samotné Allie moc nešly. Nějak jsme hodinu dali a byli po ní pěkně zahřátí. Na ráno tedy dost náročná, ale každý své vlastní preference. Pak následoval feedback. Všechny holky se začaly vyjadřovat ve smyslu jak úžasné to bylo, jak to plynulo, něco o úžasném božském hlase a tak podobně. Prostě american style zpětné vazby = upřímnost prakticky nikde a hlavně kritika žádná. Jen jsem mlčel, přemýšlel a čekal. Když konečně došla řada na mě, řekl jsem jen, že se mi v sekvenci nelíbilo několik přechodů mezi ásanami, že se daly vyřešit elegantněji vinyasami a plynutí mohlo být lepší. Rychlost a správnost provedení jsem nehodnotil, flow je prostě taková. Druhá hodina toho dne byla od slečny z Holandska (čtvrtý týden od kurzu a už mi vypadávají jména, takže bohužel nevím). Jednalo se prakticky o skoro stejnou sekvenci jako ráno, jen se přidalo pár stojných ásan na balanc. V sekvenci nefungovalo víc věcí, navazování ásan zvláštví, chvíli nahoře, chvíli dole, k tomu zvláštní pránajama a k mému nemilému překvapení začala v závěrečné relaxaci při uvolnění náhle zpívat celkem dost vysokým hlasem a mě to totálně rozhodilo. Feedback proběhl opět podobně, kritika zazněla prakticky jenom ode mě. Věnoval jsem se hlavně ásanám a pránajamě. Osobní pocity ze zpěvu jsem si zatím nechal pro sebe. Mohl jsem se s hodnocením klidně vrátit později po hodině někoho jiného. Musel jsem si nechat projít hlavou jestli o tom mluvit nebo ne. Třetí a poslední hodina soboty patřila Lauren z Kanady. Bylo mi jasné, že půjde o těžší flow, ale překvapila, bylo to fakt hard. Bohužel její sekvence byla skoro totožná s předchozími dvěma a moc mě nebavila. Místo hodně ásan jsem odpočíval v dítěti. Nechtěl jsem se oddělat. Na konci jsem byl rád za Šavasánu, protože 3 takhle náročné hodiny byly opravdu až moc pro mé tělo.

Victoria ze Španělska

Tento večerní feedback byl nejzajímavější. Lidi se opět mohli zbláznit s pozitivním hodnocením. Já byl zase poslední. Řekl jsem pár věcí co nefungovalo, zhodnotil nějaký timing a to bylo vše. A bylo to tady! Tento poslední feedback už to holky nevydržely a chtěli vědět proč jsem při hodnocení tak negativní? Že sekvence byla pěkná a něco se mi líbit muselo. Byla z toho skoro 10 minutová debata… Já jim řekl, že můj přístup je jednoduchý, že si prostě intuitivně všímám kde co v sekvenci nefunguje a na konci to prostě řeknu. Ale to neznamená, že by se mi sekvence nelíbila nebo bych se nudil. Zbytek sekvence se mi líbil, jen mi přijde zbytečné říkat něco co už řeklo x lidí přede mnou a navíc když nikdo neřekl nic konstruktivního. Pak byla debata o pochopení slova feedback, což byla zábava. Já prostě říkal, že mě zajímají chyby a co nefungovalo, že ten zbytek co fungoval není pro mě osobně důležitý, většinou se o něm nikdo nezmiňuje, prptože ztráta času, a že zaměřit se musím na nedostatky. Dodal jsem, že ještě v době mého aktivního masírování mě taky zajímaly od klientů hlavně konstruktivní poznámky a ne informace jak úžasné to bylo, že tak se člověk nikam neposouval. K čemuž jsem dodal, že osobní názor na hlas mi přijde ve feedbacku zbytečný, protože třeba zpěv v odpolední hodině mě totálně rozhodil (nebyl jsem sám, to jsem si zjistil běhěm odpoledne, bylo nás nejméně 5), slečny se to krapet dotklo, a jedná se tedy o naprosto individuální názor, který nemá celkově moc váhu, protože s tóninou hlasu nikdo nic neudělá. Holky zase protestovaly, že důležitější je pozitivní feedback a ty chyby jen tak lehce a hlavně nebýt negativní. Tak jsem jim řekl, že to bude asi i o národností, přístupem obecně a že tyhle americké zpětné vazby jsou o ničem. Že my v ČR jsme prostě trochu jiní a doporučil jsem holkám nikdy v ČR nezdravit větou „How are you?“, protože spousta lidí si jí prostě přeloží (Vím, že to není až tak extrémní) a odpoví na ní. Což okamžitě potvrdil Ben a dodal, že měl spolubydlícího z Ruska a ten mu vždy na jeho pozdrav odpověděl „Do you really want to hear how was my day?“. No zábava, holky můj přístup nakonec pochopily (po argumentu, že kdyby dostaly 9 pozitivních feedbacků, tak by je stejně všechny vymazal 10 člověk s negativním názorem a že by je potom těch 9 předchozích už vůbec nezajímalo, což mi potvrdily, že je asi pravda), já pro jejich klid přidal jednu pozitivní větu o celé sekvenci a Lauren řekla, že se jí Češi začínají čím dál více líbit, protože přístup s ničím se nepárám a rovnou to řeknu, se jí opravdu líbí.

Po poslední hodině (bohužel nejsme všichni ze skupiny)

Nevím, možná jsem při hodnocení trochu tvrdý, ale na svou obranu musím říci, že naše hlavní lektorky se mnou většinou do písmene souhlasily a nemusely pak už skoro nic dodávat k sekvencím a ásanám. Nakonec holky při zpětných hodnoceních vždy čekaly na můj názor a ostatní ani moc neposlouchaly, nějak je přestal americký feedback zajímat. Ale často jsem už neměl co dodat, vždy jsem čekal až ostatní domluví, ale ti také začali chytat chyby a upřímně je říkat, takže jsem už pak nemusel prakticky nic dodávat.

Před mou hodinou

Co se týká mojí hodiny. Držel jsem se pravidla „Take it easy!“ a podle toho má hodina i vypadala. Udělal jsem klasickou hatha jógu s delší výdrží v pozicích. V sestavě jsem neměl moc pozic a byly lehčího typu. Navíc jsem zaměřil lekci na rovnovážné pozice a tudíž jsem ani nemohl lidem moc dopomáhat v ásanách. Prostě jsem to pojal vážně lehce. Lehké rozehřátí na začátku, následoval pozdrav měsíci z Šivananda jógy, pak pár balančních pozic, po nich posilování břicha, pak příprava ramen, balanční pozice na rukou jako vrána a podobně a nakonec po vráně twist, relaxační poloha s použitím bolsteru a nohou ve vzduchu a mrtvola. Nic složitého. Navíc jsem udělal změnu tím pozdravem měsíci, který ostatní vůbec neznali. Řekl jsem si, že v předchozích 6 hodinách bylo pozdravů slunce dost a chce to podpořit i ženskou energii. Takže pozdrav měsíci a pak jsme každou ásanu začínali levou stranou těla (tím se podporuje ženská energie). Lidem se líbilo. I přes mou horší angličtinu všichni rozuměli a nedošlo k nedorozumění. Lidem jsem do ásan moc nemluvil a spíš je nechával ve svém vlastním světě. Jen jsem vždy na začátku popsal ásanu a pak už se soustředil každý sám na sebe. Závěrečný feedback proběhl s pár připomínkami:

  • Někomu chybělo počítání v ásanách. / Jiným zase vůbec nechybělo a i bez něj vždy přesně věděli kdy bude změna pozice a maximálně si užívali svůj vnitřní svět.
  • Prý jsem mohl alespoň dříve naznačit, že se z ásany půjde. / Zase opak – viz. druhá polovina bodu výše.
  • Před pozdravem měsíci vysvětlit změnu z Ardha Chandrasana do Parivritta Ardha Chandrasana.
  • Mohl jsem použít bloky v pozici vrány – Kakasana.
  • Na konci Savasany jsem použil malé činely a jejich cinknutí. Bohužel jsem zkusil prvně a na pár lidí to bylo moc silné. Jiným se zas líbilo. 😀
  • Co jsem si sám našel – trochu zmatky na začátku, Přeskočená Matarajasna – kočka) a na konci po relaxační ásaně s bolsterem jsem zapomněl na twist před Savasanou.
  • Někdo chtěl v Savasane pokyny. / Maximální spokojenost s mlčením a tichem = maximální relaxace.

Takže nic velkého, žádné extrémní chyby. Na feedbacku je vidět, že jóga je opravdu velmi individuální věc a každý k ní přistupuje jinak. Ještě štěstí, že je tolik učitelů a každý si tedy může vybrat co mu vyhovuje. Někdo chce hromadu instrukcí, jiný zase miluje ten prostor, který je mu dán. Někdo chce počítat, někdo zas ne. Z toho lze vyvodit, že hlavní je být svůj a mít svůj styl. Ale dodržovat základní pravidla pořadí ásan v sekvenci a správné provedení ásan. Pak si ho lidé sami najdou a budou k němu rádi chodit, když jim bude vyhovovat.

Poobědový chill na střeše

Co se týká hodin mých spolužáků, většina mě nijak nezaujala. Jen před 3 musím naprosto smeknout. Naprosto bezchybnou hodinu měla Alex. Od začátku do konce jsme si jí užívali a na konci nás tak pěkně zavedla do meditace, že se mi z ní vážně nechtělo. Dalším překvapením byla Joanne, jedna ze starších dam. Zvolila jako svou hodinu ukázku Iyengar jógy. Za celou hodinu jsme po pozdravech slunci udělali asi 4 ásany a neskutečně si je užili. Být vždy v ásaně opravdu dlouho byla fascinující změna. Opravdu mě to bavilo. Neměl jsem nic k hodině a jen mlčel při feedbacku. Opravdu povedená hodina. A zábavná tečka na závěr byla, když nám Joanne řekla, že se jí Iyengar jóga vlastně vůbec nelíbí. 😀 Ale její hodina byla i přes to úžasná! Třetí překvapení byla Victoria, také starší jogínka ze Španělska. Od její hodiny jsem vůbec nic nečekal a bohužel z důvodu bolesti na plicích byla její hodina jednou ze dvou, kterých jsem se nezúčastnil a jen sledoval. Měla naprosto skvěle připravenou hodinu, málo ásan, pomalejší a jasné instrukce. No… prostě velmi povedená hodina. Všem vyrazila dech. Tyto tři hodiny byly prakticky top z naší skupiny. I má hodina byla kvalitativně pod nimi, to říkám s klidným svědomím a zcela upřímně.

Na jedné hodině, kterou měla Moshka z Iránu se stala zajímavá a velmi nebezpečná věc. Při jedné dopomoci v ásaně málem zmrzačila Gabriela. Cílová ásana mělo být něco jako žába, ale se zafixovanými nohami páskem. Pro ženy celkem v pohodě poloha, ale pro muže moc ne. Já jí rovnou odmítl, necítil jsem se na ní. Gabriel se o pozici pokusil, jenže dost dobře nepochopil instrukce a tak ležel se svázanými nohami ve variantě dítěte. Moshka k němu přišla, prostě chytla jeho kolena a švihem mu je protáhla za tělo do pozice (byl na břiše a nohy měl na stehněch), pak ještě začala tlačit dlaní na Gabrielovu bederní páteř. Nebudu lhát, už jsem viděl, jak odjíždí na vozíku. Málem ho zlomila. I když jí jasně říkal, ať to nedělá, ona pokračovala s velkou razancí a silou. Po hodině pak řekla, že rozuměla opak a myslela, že má pokračovat. Každopádně jsem jí doporučil nejdřív si dopomáhání vyzkoušet na rodinných příslušnících, než aby někde někoho zranila. Tato událost mi jen ujasnila, že ne každý s certifikátem je hodný následování a něco o dané problematice ví. Opravdu je třeba si učitele dobře vybírat.

Tento poslední týden se u všech už značně naakumulovala únava. Nebyla ani tak fyzická, jako spíš psychická. Mít denně tři hodiny jógy a každou s trochu jiným stylem a energií učitele nebylo zrovna jednoduché. Ne všechny styly člověku sedí a když se snaží odcvičit všechny, může to s tělem a hlavou všelijak pohnout. Prostě jsme se všichni těšili na konec. Ty poslední dny se prostě vlekly…

Yogic talk

Jeden z večerů byl naplánovaný Tratak. Konečně se na něj dostalo! Připravili nám Shalu a rozsadili nás za dřevěné lavice. Vždy mezi 2 studenty položili svíčku. Po chvíli svíčky zapálili a měli jsme za úkol jen zírat a pokud možno nemrkat. Techniku jsem už dřív zažil v ČR a musím říci, že na kurzu v ČR byla lépe zvládnutá. V ČR byla rozdělená na několik částí a jasně vedená. Tady po nás chtěli jen sedět a zírat. Po chvíli mi došly slzy a už jsem jen zíral. Moc mě to nebavilo, nějak jsem se nemohl dostat do správného módu. Každopádně technika má vyčistiti slzné kanálky a oči. Lidé pracující na počítači by jí údajně měli dělat každý den a oči se jim zlepší a budou odpočatější. Nevím co je na tom pravdy, já každopádně nic necítil. Po cca 40 minutách byl konec. Za mě nic moc technika. Nebo technika možná dobrá, ale prostředí a průběh mi nevyhovoval.

Předposlední den po poslední hodině už bylo po programu. Někdo se zúčastnil hodiny vaření, někdo se šel projít, pár lidí odjelo nakupovat do města a pár se jen poflakovalo na terase a po okolí. Později se všichni přidali k přípravě velké shaly pro závěrečný ceremoniál. Já na něj půjčil mé dvě tapisérie se slonem a s chakrami. V průběhu odpoledne mi přišla zpráva, že letiště je z důvodu eskalace napětí mezi Indií a Pákistánem uzavřené a lety jsou zrušené. Dost lidí to překvapilo, ale Indové se nějak nevzrušovali. Jen říkali ať počkáme, že 28. to už určitě bude dobré. Při nejhorším, že si vezmeme taxík až do Dillí. Prý to cenově nevychází draho a ve 4 va autě je to v pohodě. Tož jsem letiště nějak víc neřešil a jen se těšil na ceremoniál.

Všichni se na ceremoniál připravili a holky po měsíci nahodily make-up. Asi se snažily dohnat celý měsíc, protože něco takového jsem dlouho neviděl. Krásné holky, které byly celý měsíc bez špetky malování, si na svůj obličej najednou nanesly „kila“ make-upu. Alespoň jsem se díky tomu dozvěděl, že ve Švýcarsku a Francii se také říká věta: „Nahodila to na ksicht jako kdyby použila zednickou lžíci!“ Gabriel k tomu udělal i ten správný pohyb zápěstím. 😀

Ceremoniál samotný byl úžasný. Odstartoval ho Jogi-ji chantingem = zpíváním manter. Asi 10-15 minut jsme přezpívávali všechny mantry, které jsme se za měsíc naučili. Ke konci jsem cítil vibrace v celém těle. Neskutečný zážitek! Škoda, že jsme během kurzu neměli víc klasických Satsangů – hodinových posezení jenom s mantrami. Po nějakých proslovech přišla chvíle aby každý řekl pár slov. Já jen poděkoval za skvělou společnost a nic víc neříkal. Nějak jsem nevěděl co. Poté jsme předali dárkový koš učitelům a nechali si pozvat kuchaře, kteří od nás dostali celkem slušné dýško, na které jsme se všichni skládali. A následovalo to, na co všichni čekali, dostali jsme naše certifikáty. Bylo to hezké, ale jak řekl Roger: „Hmm, tak mám papír… A co jako?“ 😀 Holky šílely, my to s Gabrielem sledovali a jen si užívali tu chvíli. Bylo to oficiálně za námi.

Má chvilka slávy

Oslavy trvaly až do rána. Pár lidí tedy zůstalo až do rána, Já končil kolem jedenácté. Ráno jsme si pod vedením Lauren udělali změnu v programu a zacvičili si pilates. Já ho cvičil prvně a musím říct, že se jedná o zajímavé cvičení, i když ne zrovna podle mého gusta. Pak už jsme jenom čekali po zabalení věcí na naše taxíky. Letiště kolem 4. ráno otevřeli, takže bez stresu. Jelikož jsme měli hodně času, zašli jsme s holkami ještě do cukrárny na pár dortů a místních sladkostí. Odpoledne jsem po rozloučení se zbytkem osazenstva sdílel taxík na letiště a už se myšlenkami plně zaměřoval domů.

Cesta byla ještě sranda. Z Dehrádunu do Dillí jsme odlétli na čas. I když jsem si říkal, jestli vůbec doletíme. Letadlo celé vrzalo, skřípalo, v podvozku něco pískalo a ozývaly se rány, jako když nejde zatáhnout podvozek. No zábava. Ale ještě o nic nešlo. Sranda začala až v Dillí. Díky krizi s Pákistánem byla snad polovina mezinárodních letů zpožděná. Nelétalo se do Evropy přímo, ale oklikou se spodem podlétal Pákistán. Takže i let byl o 2 hodiny delší. Můj let byl z 3:20 přesuntý na 4:30. To by bylo v pohodě, ale díky prodloužení letu jsem prostě nemohl stihnout navazující spoj v Amsterdamu. Trvalo skoro 2 a půl hodiny přebookovat letenku na let z Amsterdamu. Přehazovali si mě na letišti jako horkou bramboru, ale asi 5. pracovník měl konečně pravomoci a mohl mi letenku přerezervovat. Bohužel nejbližší volné sedadlo z Amsterdamu bylo až v 5 odpoledne. Nedalo se nic dělat, čekalo mě v Amsterdamu čekání 6 hodin. Po projití bezpečnostní kontrolou jsem si po nákupech našel Gate a v rohu na koberci u něj usnul. Naštěstí jsem nezapomněl nastavit budík a letadlo mi tedy neuletělo.

V AMS už vše v pohodě. Ještě jsem se pokusil změnit rezervaci na dřívější, ale opravdu byla všechna letadla plná. Co taky čekat v pátek, že? Tak jsem nachodil hromadu kilometrů mezi odletovými branami, zacvičil si, snědl tabulku čokolády, koukal na filmy a prostě všelijak ubíjel čas. Nakonec, po dalším asi 50 minutovém zpoždění odletu z důvodu čekání na posádku, se naše letadlo odlepilo od země a já přibližně v 19 hodin vyšel z odletové haly v Praze. Tam na mě čekalo překvapení – vyzvedla mě Jíťa s cedulkou. Vůbec jsem jí nečekal, vážně mě neuvěřitelně překvapila. Nejkrásnější přivítání co jsem kdy zažil!

Poslední ráno bylo magické

A to je skoro vše o mém pobytu v Indii. V dalším kratším příspěvku už se jenom zmíním o kastách a pokusím se sám sobě zodpovědět otázku na kterou se mě všichni ptají – co mi pobyt dal?