Druhý týden učitelského kurzu v Indii

První volný den po pěti dnech s jógou. Už jsem vážně potřeboval orazit. Ono během pěti dní mít regulérních 13 a půl hodiny jógy, plus dalších 5 hodin strávených probíráním ásan a dopomocí v nich, člověka celkem unaví. Ještě večer před pátkem jsem si říkal, že udělám ráno krátkou praxi s meditací, ale jak už to bývá, nestalo se. Z pokoje jsem se vypotácel po osmé ráno a to už nemělo smysl nic začínat a jen počkat na snídani v devět. Prý klasická indická – zeleninové palačinky s něčím co mi nejvíc připomíná kefír. Celkem dobré.

Novější most v Rishikeshi

Plánoval jsem si jen krátký trip do města, nakoupit pár věcí a na oběd kolem půl druhé se vrátit zpátky. Tak to chtělo udělat víc lidí. Jak to asi mohlo dopadnout, že? Do Rishikeshe jsme šli pěšky podél řeky, kde nebyli žádní lidé, ale opravdu žádní (chápete to? v Indii klidné místo bez lidí!) a kus se svezli tuk-tukem. V něm nás jelo 8! Tuk-tuk měl co dělat, ale zvládl to. I když do kopce se mu vůbec nechtělo. Pak jen obcházení krámků, nakupování věcí, sem tam něco dobrého na zub a ani nevím jak, den utekl. Najednou bylo pozdní odpoledne. Osobně bych procházku stihl rychleji, ale s holkama to prostě rychleji nešlo. Ze začátku strávily u každého stánku s oblečením věčnost. I ony nakonec jen procházely a ničehož moc v obchodech si nevšímaly. Jen si užívali ruch města, lidi kolem, architekturu a hlavně tu energii. Po návratu už se do ničeho nechtělo a jen jsem odpočíval.

Druhý týden začal a měli jsme v něm naštěstí naplánováno víc hodin pro samostudium. Jenže co se nestalo, přijel zakladatel školy AlakhYog a rozhodl se s námi trávit večery. Předat nám nějakou moudrost o Naturopathy. Něco jako lidové léčitelství. Takže na samostudium nám zbyla jenom hodina po obědě, kdy jsme byli rádi, že jsme rádi.

Chicken race

Každé ráno máme hodinu čistících technik – Kriyas. Ze začátku jsme na to šli zlehka, jen proplachování nosu slanou vodou Jala-Néti, na proplachování plynule navázalo protahování gumičky skrz nosní dírku do úst a ven Sutra-Néti. Hned první den druhého týdne se mi podařily obě nosní dírky. Následovala Naulí, což je jen speciální masáž břicha a orgánů pomocí uddiana bandhy. Pak na jedné hodině Naturopathy přišel Rami-gi (majitel školy) s metodou klystýru Basti a dokonce nám každému dal vybavení. Nu což, jsem trochu horká hlava a tak hned následující ráno jsem metodu provedl. Nemůžu o tom říct vlastně nic. Jen v člověku postupně zadní cestou zmizí 1 – 2 litry vody. Pak je člověk v sobě chvíli drží (má se až 15 minut, já neměl tolik času), osobně jsem přidal masáž břicha pomocí Naulí a nakonec vše vypustí ven do záchodu. Cítil jsem se zajímavě, lehčeji, i když nějakou energii mi to sebralo. Poté jsem s konvičkou na Jala-Néti vyšel za ostatními na střechu a tam na mě čekalo překvapení – nová očistná technika Dhauti. Dhauti spočívá ve vypití přibližně 1 litru slané vody a jejím následném vyzvracení. OK, trochu mě to překvapilo, ale s chutí jsem se do toho pustil. Poslouchá se to všelijak, ale je to velmi jednoduchá technika a šla skoro sama. Sborové zvracení kolem střechy byl naprosto famózní a nezapomenutelný zážitek. Ale ne všichni do toho šli, hodně lidí se zdrželo. Nakonec ještě pročistit nos a jít na hodinu. Po všech těch čistících technikách jsem byl odpoledne lehce unavený, ale vše se mi nějak podařilo zvládnout. Ovšem zpětně vím, že těch technik bylo vážně až moc najednou.

Indický učitel druhé skupiny

Poslední večer našeho týdne, ve čtvrtek (na Valentýna) před volným dnem, se konala oslava. Trixie z Německa si dobře naplánovala pobyt a oslavila zde třicetiny. Musím uznat, že jogínská oslava narozenin se mi hodně zamlouvala. Ani kapka alkoholu, ale o to víc jídla. Jedlo se, zpívalo se, měli jsme oheň a hlavně se hodně tancovalo. Prostě oslava jak blázen a i přes to, že byli všichni střízliví, tak si ji neskutečně užili. Byl jsem neskutečně přejedený, ale bylo mi to jedno, cítil jsem se příjemně. Všichni už byli narvaní k prasknutí  a najednou informace, že to byl jen předkrm a večeře je v jídelně. Trixie byla neskutečně ťastná a myslím, že lépe narozeniny ani oslavit nemohla. Já osobně jsem skončil kolem desáté (v plánu byla ranní samostatná praxe a trocha meditace), ale hodně lidí vydrželo až do jedné do rána.

Když už jsem zmínil Valentýna. Všichni v naší škole dostali malou růži. I muži. Byla to asi první květina co jsem dostal, nějak si nemůžu vzpomenout, že bych byl někdy obdarovaný. Normálně jsem totiž dárce já. A i přes to, že jsem v Indii, Valentýna v ČR jsem vyřešil na dálku. Dalo to trochu práce a obtížnější komunikace po e-mailu, ale nakonec vše klaplo a květiny dorazily. Jsem rád, že udělaly radost a hlavně, že byly velké překvapení. 🙂

Se spolužáky

Co se týká jógy, lehce se přitvrdilo. Kyčle jsou otevřené ještě víc než předtím a o jiných svalech a místech na těle vůbec nemluvit, tolik hodin jógy je prostě masakr. Tutově jsem shodil nějaká kila, ale nejspíš šlo jen o tuk. V pase jsem ubral, ale ramena se rozšířila. Škoda, že nemám foto před, mohl jsem udělat foto po. Vím jen přibližnou váhu jakou jsem měl. Ranní jóga s naší indickou učitelkou přitvrdila a přešla do pokročilejších ásan. Do hodně z nich se vůbec nedostaneme, nikdo z nás. Snažíme se, ale často marně. Jako by si na nás učitelka zvyšovala ego. Pro každého kdo by chtěl vyzkoušet indickou jógu a myslí si, že je ta pravá, těžko soudit, ale mě moc nevyhovuje. Pochází totiž čistě od mužů a i když jí cvičí ženy, je prostě silová. Jako by se do ní přenesla mužská soutěživost a na další aspekty kolem se moc nekouká. Indové, můj názor, se nestarají o anatomii jako my ze “západu”, prostě ásany dělají a snaží se do nich dostat za každou cenu. Naštěstí jsem to čekal, takže jsem s tím v pohodě.

Zato naše druhá učitelka Anniina (je původem z Finska) je přesný opak. Prošla si Iyengar školou jógy a je tedy velmi precizní. U každé ásany nám říká jak se v ní cítit, jak by mělo být naše tělo v ásaně správně nastavené a hlavně čeho chceme danou ásanou dosáhnout. Na co se každá ásana zaměřuje. Prostě všechny indikace a hlavně kontraindikace. Hodně používá pomůcky jako pásky, bločky, bolstery a hlavně zdi. První pravidlo – zeď je náš nejlepší přítel. Druhé pravidlo – méně je někdy více. Někdy je lepší být v ásaně o x centimetrů zpět a tělu pomůžeme více, než když se silou narveme do konečné polohy abychom vypadali krásně na Instagramu a nakonec ásanou působíme na úplně jinou část těla než bychom měli. Anniina je neuvěřitelná studnice vědomostí a já se snažím nasát co nejvíc to jde. Prostě mi tento západní přístup víc vyhovuje. Máme s ní i normální vedené hodiny a jsou až neuvěřitelně náročné, ale skvěle postavené a navazující. Má to prostě propracované.

Jelikož jsme rozdělení na dvě skupiny, tak má druhá skupina jiné učitele. Už příští týden si je také vyzkoušíme, naše skupiny si je prohodí. Jsem na změnu velmi zvědavý, člověk se na věc zas podívá očima někoho jiného. Měli bychom mít jenom indické učitele. Doufám.

Brahmari pranayama

Jen z meditací jsem zde velmi zklamaný. Čekal jsem na kurzu trochu větší ponoření a vysvětlení jak na to. Jenže meditace jsme měli za první dva týdny pouze třikrát a už moc nevěřím, že se to zlepší. Škoda, budu se v budoucnu muset poohlédnout jinde.

Rád bych se ještě pozastavil nad jógou v Indii a vlastně celkově nad přístupem k józe. V Evropě máme jógová studia, je v nich ticho, podlahy vycíděné, vůně kadidla a hlavně – prostor kam nezasahuje ruch vnějšího světa. Všichni jsou na to u nás doma zvyklí a tento standard vyžadují. Nedej bože, když se během hodiny jógy, v jejím průběhu nebo při závěrečné meditaci ozve odněkud troubení auta a nebo třeba zvuk sbíječky či nějakého jiného pracovního nástroje. Hned jsou lidé rozladění, ošívají se a nedokáží se uvolnit. Taky jsem to dřív měl, ale ještě v ČR mě to po několika prvních měsících s jógou přešlo. A pak přišla Indie. Země odkud jóga pochází. Tam přece všichni meditují, takže na to musí mít klid a všichni musí respektovat klid pro meditující. A jak je to ve skutečnosti? Nikoho nezajímá, že někde zrovna probíhá meditace, odříkávání manter, rituál a nebo hodina jógy. Při úvodní ceremonii nám z vedlejšího domu do rituálu pustili nahlas rádio. Při hodině jógy nám x krát vedle domu a nebo přímo pod shalou nastartovali motorky a nechali je běžet. Nejlepší je to vždy při relaxační části hodiny, úžasný pocit, když se přímo pod vámi ozve motor motorky a majitel ještě zatůruje. Ale co je krásné, nikomu to nevadí. Tohle je Indie, každý má naprostou volnost a ostatní ho respektují. Jako by to přímo očekávali, že v okolí může být něco rušivého. Řve ti u ucha motorka, no a co, prostě se od toho odprosti a medituj. To je ta pravá jóga. Neřešit prostředí a umět se od něj izolovat do vlastního světa.