Jak probíhala cesta do Indie

Konečně je čas sepsat můj první report z Indie. Najít si chvilku času na psaní dá zabrat, jediné co stíhám je zapisování myšlenek a vtipných situací do deníku abych něco nezapomněl.

Samotná cesta je kapitola sama pro sebe, pokusím se co nejvíce zkrátit. Letí se přes Amsterdam, je přece logické, že nejdřív musím letět přes 1000 km na západ, odtud je to přeci do Nového Dillí blíž. Vstávání v den odletu nebylo nic příjemného, a to ani přes to, že jsem s mou milovanou přespával v Praze u její sestry. Vše klaplo na jedničku, letadlo s přehledem stihnuté a i srdceryvné loučení na letišti jsem přežil. Chvíli mi bylo až ouzko. Byl to opravdu silný zážitek a ne moc příjemný pocit. Nechávat měsíc o samotě někoho na kom člověku prakticky nejvíc záleží…

Loučení

Přestup v Amsterdamu klapl na jedničku a už hezky směr New Dillí. Jelikož nejsem žádný business man, letěl jsem hezky v dobytčáku s ostatními “chudými” pasažéry. A ta business vypadá tak hezky, oni jí schválně mají u vstupu do letadla, aby jí každý z dobytčáku musel projít a vidět o co přichází. Než jsme se dostali na letišti na řadu, stihl jsem zkouknout polovinu filmu. Jídlo na palubě skvělé, zábava s palubním systémem jakbysmet. Jen se mi nepodařilo ani na chviličku usnout, což byla veliká chyba.

Letadlo z Prahy

Po 8 a půl hodinách utrpení dosednutí v Dillí. Stále jsem koukal do mraků kolem a čekal až proletíme nízkou oblačností nad městem, až jsem se při dosednutí letadla málem kousnul do jazyku. Neskutečná rána! Dá se říci, že s námi pilot přímo třískl na zem. Ono se není čemu divit, když přistával do mléka a ještě se strojem větším než 13 patrové paneláky. Mám teorii na smog, ale aerolinky a město se snaží lidem vnutit něco o mlhách. Mé plíce mi ale potvrzují spíš ten smog.

Přivítání těsně nad imigrační kontrolou
Smog nebo mlha?

Kufr doletěl se mnou. Jupí! Radoval jsem se předčasně, ještě jsem nevěděl, jak vypadá imigrační kontrola. Po klidné procházce od letadla, kdy jsem si alespoň mohl doplnit láhev vodou, ty pítka na letišti musí mít dobrou vodu i pro Evropana (tím vzalo za své předsevzetí pít jen balenou vodu), přece by v nich nebyla špatná, jsem konečně dorazil k pasové kontrole. Šipky mě dovedly do místnosti plné přepážek a hlavně neuvěřitelného množství lidí. Opravdu šíleně moc. Stoupl jsem si hned k první frontě a čekal. Všiml jsem si, že u naší fronty je otevřené jenom jedno okénko a tedy nepostupuje. Přesunul jsem se hned takticky ke druhé frontě, kde byly 4 okénka. Po pěti minutách ve frontě, kdy jsem se dostal za dva zákruty lana do o polovinu fronty se to stalo, na můj přesun zareagoval Murphy. 2 z okének se zavřely a otevřely se u první řady. Nebudu to protahovat, ve frontě jsem si postál dalších 30 minut, dohromady 60, a mezitím vedle prošlo 3x více lidí. Murphyho zákony prostě fungují, nezapomínat na ně.

Imigrační v Dillí

Po pasovce rychle ke kufrům, což ovšem tak lehké nebylo. 100 metrů za imigrační kontrolou stál chlap, před ním fronta, a kontroloval razítka v pase. Jako kdyby se bez nich dalo přes kontrolu přejít… Kufr jsem záhy úspěšně našel. Kolečka v letadlech nepřežila cestu a jsou malinko odrbaná, takže je to jako bych místo nich měl kostičky. Peníze v nevýhodném kurzu vyměněny, přišel jsem jen o cca 50 Kč. Potřeboval jsem drobné a menší než 50 USD bankovky se nedaly vyměnit.

Letadlo z Amsterdamu

Na letišti v Novém Dillí je úžasné, že mezinárodní lety přistávají na terminál 3, zatímco vnitrostátní lety odlétají z terminálu 1. Vzdálenost mezi nimi je přibližně jen 20 km. Před halou jsem si stoupl mezi lidi čekající na shuttle-bus. Čemuž ovšem předcházelo odehnání taxikáře, který tvrdil, že autobus dnes nejezdí. Vybaven informacemi z internetu jsem mu nevěřil ani slovo a opravdu, nejezdící autobus přijel za 5 minut. V buse měli všichni koupené lístky a byl tam i revizor. Ke mě se nedostal přes shluk lidí, já byl úplně vepředu. Vzadu zkoušel na jednoho Angličana pokus s lístkem. Jenže on se nedal, byl taky informovaný z internetu a věděl, že shuttle-bus je zadarmo. Oficiální stránky letiště by to měly potvrdit. A pokud se pletu, jel jsem na černo a už to stejně nevrátím.

Dobytčák

Při jízdě shuttle-busem mi přišla sms, že můj let byl zrušen a poletím následujícím. Přečíst sms bylo velmi těžké, protože jsem se poprvé setkal s dopravou v Indii. Řidič prakticky nesundal nohu z plynu a neustále troubil. Když jsme šedesátkou a pomocí smyku proletěli mezi zpomalovacími zábranami, kdy všichni v autobuse popadali, už jsem se jenom smál a se mnou i Rusky kolem mě. Slušný masakr. Řídit bych tu jednoznačně nechtěl! Každopádně sms mě nepotěšila, najednou ztratil spěch smysl a už mi bylo jedno jestli budu na terminálu za hodinu nebo dvě.

Jídlo v letadle – v hlavní roli plast

Odbavení na letišti proběhlo celkem v poklidu. Jelikož byl můj let zrušen, nešlo mi vytisknout palubní lístek na automatickém terminálu a šel jsem rovnou k odbavení. Trvalo jen cca 30 minut, než se na mě dostala řada. Pak jsem prošel pasovkou a čekalo mě přes 4 hodiny čekání na miniaturním prostoru. Zůstávat venku z letiště jet se podívat do města nemělo smysl, všude daleko a k tomu nehorázná zima, jen 8°C. Zkusil jsem spát, což mi prostě nešlo, procházení mě nebavilo, dokola navštěvovat záchod taky ne (i když sledovat chlápka na záchodě, kteréhož práce spočívala ve sbírání použitého toaletního papíru bylo celkem zajímavé) a nakonec nezbylo nic jiného než sedět, zkusit nezmrznout a tupě zírat. Alespoň jsem se nenudil, všude samý Ind, cizinců poskrovnu, a v ten moment mi ještě přišli zajímaví. “Kávu” mají na letišti pěkně nedobrou (prý jako všude jinde v Indii), ale zato pečivo úžasné. Alespoň, že denní tisk mají v angličtině, zajímavé oživení čekání.Dozvěděl jsem se třeba, že drobní zemědělci budou podporování dotacemi. 😀

Terminal 1 – čekání u Gate

Let do Dehradunu byl už jen formalita. Sotva jsme vzlétli a nabrali výšku, už hlásili, že začínáme sestupovat. Dohromady trval asi 40 minut. Čekání na ploše před odletem nepočítám. V Dehradunu zázrak, dorazil i můj kufr. Takže všechny přestupy zvládly na letištích na výbornou. Počasí úžasné jen na mikinu a obloha jasná. Jako v pohádce. Taky byla nejteplejší část dne, což mi došlo až následující dny. Před halou jsem musel rozehnat houf otravných taxikářů a šel ke svému odvozu držící cedulku s nápisem Karel. byl jsem prostě pohodlný a odvoz si předem objednal ve škole.

Poslední letadlo Dillí – Dehradun

Takže jsem nenaletěl. Má x měsíců předem, přes půl světa do rozvojové země, zaplacená škola je reálná. Wow! Hned jsem si chtěl omylem sednout na místo řidiče, protože ono se tu jezdí vlevo, což jsem pochopitelně od Dillí zapomněl. Co se týká provozu, je v Dehradunu méně aut než v Dillí, ale o to více troubení a předjíždění v rizikových místech. 3 auta plus motorka na dvouproudé silnici není problém. Vézt na motorce 20 plastových židlí? Bez problému. Konečně jsem byl něčeho podobného svědkem. Bohužel bez fotky, jen v mých vzpomínkách. Ke škole jsme dorazili bez problémů, jen řidič nebyl moc upovídaný, odpovídal jednoslovně nebo jen velmi krátkými větami. Asi už má všech těch cestovatelů za jógou taky dost. Zábava v ní už je na jiný příspěvek.

Budova školy

Toliko k cestě. Určitě jsem na spoustu věcí zapomněl. Snažil jsem se být podrobný, ale ne zas moc. Tomuto popisu jsem obětoval celou jednu hodinu, která měla být věnována samostudiu (a vážně ten čas plně využívám), takže si ho važte. 😀 Příště o prvních dnech v Indii a něco více o škole.