Běháš nebo utíkáš?

Již více než rok se má aktivita na blogu rovnala nule. Přes rok nepřidán žádný článek ani stupidní fotka. Takový skandál! Spousta lidí si určitě myslela, že jsem s blogem skončil… ale nic není dál od pravdy. Jen jsem si dal dlouhou pauzu. Jak od psaní (snadné a lehké vyjádření na Instagramu mě na chvíli pohltilo), tak i od běhání.

Postupně se mi v hlavě utřídily myšlenky a já s odstupem potřebuji přenést obsah své hlavy do textu a ventilovat ho. Třeba mé myšlenky v textové podobě někomu pomůžou. Více než roční pauza od běhání (čistě bez běhu pouze pár měsíců) mi ujasnila priority a hlouběji jsem se mohl nad mým běháním zamyslet.

Dokonce i někdo jako já, naprostý šílenec do běhu, někdo kdo si bez běhu vůbec nedovedl představit život, totální závislák, který během žil 24 hodin denně 7 ní v týdnu, se dokáže vyléčit a opět normálně žít. A běh si zase užívat jako naprosto normální smrtelník. Bez ambicí, prostě jen tak, pro radost.

Zamyšlení napomohl i e-mail od jedné čtenářky mého blogu. V lednu mi od ní přišel e-mail a já na něj zapomněl odpovědět. Za to se omlouvám, ale v zapomnění nezapadl. Dost často mi jeho obsah vytanul před očima. Paní K. psala jak se v pokročilejším věku dostala k běhu, v čem jí pomohl a jak jí postupně pohltil. Začala během žít a postupně to došlo tak daleko, že nejít běhat byl přímo hřích. Přeběhávala nachlazení, chřipky, záněty okostice a další problémy. Všichni běžci nakonec nemoci přeběhávají a nebo se na tréninkovou trasu vracejí zbytečně brzy v době, kdy by tělo ještě potřebovalo po nemoci odpočívat. Když se k tomu přičte stres spojený s prací a jinými problémy, je až s podivem, že se naše těla nesesypou dřív. Paní K. postupně také musela pro různé zdravotní peripetie přestat běhat.

Ale paní K. měla štěstí a zrovna v období neběhání/léčení (nejhorší období závislého běžce – pro nedostatek denní dávky endorfinů je s ním v jedné místnosti k nevydržení) se k ní dostala Modrá knížka o běhání a o životě (přiznám se, že osobně jsem jí nečetl a nebudu, protože Škorpil). A v e-mailu zdůraznila na co díky knize přišla. Mně se stejné myšlenky honily hlavou taky už chvíli, jen jsem je neuměl pojmenovat.

Paní K. si uvědomila, že neběhala, ale utíkala. Běháním si jenom kompenzovala jiné věci. Každému snad musí dojít, že podobný přístup nelze dlouhodobě provozovat. Ovšem, nemusí jít jenom o běhání (jako útěk může sloužit jakýkoliv sport a vlastně i činnost). Začneme běhat (dělat nějakou činnost) pro vyplněné volného času nebo proto, že nám pohyb pomáhá s nějakým psychickým (např. deprese) či fyzickým (např. zvýšená váha) problémem. Nakonec se z běhání stane prakticky druhá práce a pokud nemůžeme trénovat, je nám psychicky špatně a původní dobrý vliv na psychiku najednou nefunguje jako na začátku. Výsledky pak nejsou podle očekávání (ono zaběhnout osobák s rozhozenou hlavou jaksi nejde) a pocity z běhu se ještě zhorší. Najednou se stresujeme z volnočasové aktivity (návrat deprese pro neplnění a nespokojenost). A když není v pořádku psychika, není ani tělo (pro změnu můžeme trpět podvýživou). Začarovaný kruh.

Útěk… podle mě velmi vystihující slovo. Při ohlédnutí se zpět jsem popravdě stále před něčím utíkal. Nejdřív před rozhodnutím kam se v životě posunout, následovaly problémy v práci, které jsem ignoroval, protože hlavní byl pro mě běh a k tomu všemu trpěly i vztahy s kamarády a blízkými a nakonec i osobní vztahy. Stále jsem někde běhal a málo trávení času s lidmi jsem si obhajoval tím, že mám přeci tréninkový plán a musím ho plnit. Bez něj těch pár vteřin na svém rekordu přeci nestáhnu! Tak proč někde sedět u piva a bavit se, když mám ráno dlouhý běh, že? Proč se obtěžovat v nějakém vztahu, nemohl bych trénovat jak potřebuji, vždyť bych byl omezován…

Ten paradox, pár vteřin osobního rekordu naprosto bezvýznamného času z hlediska dějin a proti nim vlastně celý osobní život daného jedince. Nejedná se jenom o mě a můj život. Znám více lidí, kteří běhání (jiné činnosti na pro dějiny nedůležité úrovni) zasvětili život, kteří jsou po x letech obětovaných sportu sami (převážnou část doby byli také) a někdy jim to ani nepřijde jako problém. Důvod je snadný, člověk má život vyplněný činností pro něj nesmírně důležitou a je jako závodní kůň, do stran nevidí. Nevidí nebo nechce vidět, vždy s plnou nůší výmluv proč je mu krásně. Ale roky letí šíleným tempem. To uvědomení je pak tvrdý pád na zem.

Vždycky se mě lidé ptali co budu dělat, až nebudu moct běhat. Já pokaždé odpověděl, že taková doba nenastane a kdyby náhodou, tak vůbec netuším, protože si bez běhu (myslel jsem hlavně závody a celou komunitu) nedokáži život představit. Největší překvapení pro mě bylo, že po 10 letech běhání, těžkých tréninků, dodržování jídelníčku, víkendových závodech, běžeckých dovolených, rozhovorech jenom o běhu a nevím čeho všeho ještě, přišlo zranění. A? Mně vůbec nevadilo, že neběhám. Opravdu, běh mi vůbec nechyběl. Ani trochu! Najednou jsem prostě neběhal a hotovo šmitec.

Jako kdyby se mi život sám od sebe spravil. Najednou byla spousta času, vztahy s rodinou se napravily, práce taky, i vážný vztah najednou sám od sebe přišel. Prostě všechno, co celé roky nešlo a bylo na vedlejší koleji, se najednou přihlásilo o slovo. Celkově i já osobně byl a jsem jakoby vyrovnanější. Dokonce se mi zalíbila konečně jóga, které se mi v předchozích letech nedařilo ani na x pokusů přijít na chuť.

Tělu došlo, že útěk skončil. Hlavě zjištění ještě nějakou dobu trvalo, ale nakonec i ona prozřela. Klid…

Z textu by až člověk dostal dojem, že lituji těch 10 let v běhu. Tak to ale není. Nelituji ničeho. Běh mě naplňoval a já si celé to období užíval. Byla sranda a spousta zážitků. Hlavně jsem poznal neskutečné množství lidí a za to jsem rád.

Minulý měsíc, po více než roce od zranění, mi došlo, že noha je konečně v pořádku a přestala bolet. Pozitivní informace potěšila, ale to je tak vše. Neplánuji se vrátit k intenzivnějšímu běhání a závodům. Bohatě mi stačí jít si zaběhat 2-3x týdně jen pár kilometrů a k tomu se věnovat józe a meditacím. Běh mi zase přináší radost a ani mi nevadí, že dávno nejsem ve svém okolí známých a kamarádů ten nejlepší běžec. Je mi to prostě jedno. Cvičím jógu a medituji, což mě velmi baví a až neuvěřitelně naplňuje. Beru jógu celkem vážně, ale do stavu jako při běhu se nikdy nedostane. Ani nechci aby se tam dostala. Co se stane pokud vynechám denní praxi? Vůbec nic. Svět se mi nezboří. Sice je lepší praktikovat každý den, ale proč se stresovat něčím co dělám pro uklidnění, že?

Nečetl jsem žádnou knihu, vše mi došlo samo, ale zjištění trvalo dlouho – roky. Je dobré se čas od času zamyslet a podívat se na vše s nadhledem a hlavně osobním odstupem. Vystoupit z bubliny kontaktů a známých může taky pomoci. Pak někdy člověk zjistí, že něco co bere hodně vážně, není nakonec vůbec tak důležité jak si myslel.

Takže, otázka na konec vystihující vše: „Běháš nebo utíkáš?“

7 komentářů u „Běháš nebo utíkáš?

  1. Občas běhám, občas potřebuju nutně ale nutně utéct, občas se kopu do zadku a prostě jdu, i když se mi nechce, protože TP. A pořád mě to baví, pořád mě to naplňuje, pořád se díky tomu dostávám do míst, kam bych se nikdy nepodívala, pořád si tím saturuju vnitřní potřebu sebeuznání, protože když dojdeš 118 km, něco to znamená. Okolí je to sice srdečně jedno a další den se jede jako předtím, chleba levnější není a spirála DNA se dál točí doleva, ale ty víš, žes to dokázal. Běhání je pro mě kotva, vzhledem k povaze mých prací a povinností, je to činnost, jež vyžaduje pravidelnost, kterou nutně potřebuju. Je to koníček, který mi umožňuje trávit čas venku, trávit čas s lidmi, jež mi běh přivedl do života a se kterými si, snad paradoxně, při běhu o běhu ani nepovídám a přestože mu pořád věnuju hromadu času, je fakt, že původní zamilovanost už dávno vyprchala.
    Před časem jsem psala na BB o fázích vztahu s běháním, které jsou prostě stejné jako s každým jiným dlouhodobým vztahem – i letitá manželství se rozpadají. A neznamená to, že se musí rozpadnout všechna nebo že manželství je na prd a že jen jeden správný způsob, jak v něm žít a fungovat.
    Je dobře, že jsi spokojený, moc ráda čtu, že jsi šťastný a že se ti dobře daří. Tak jen tak dál :-). A třeba se někdy ještě na nějakém závodě nebo někde jinde potkáme (a já ti vrátím gurua!), koneckonců ne nadarmo se říká, že staré lásky nerezaví, třeba ten plamen vůči běhu v budoucnu znovu zaplápolá, třeba až budeš potřebovat prchnout z domácnosti plné řvoucích nositelů tvého genofondu – když tak nad tím přemýšlím, pro mě není ani na tom utíkání vlastně nic zlého, dokud se člověk rád vrací, má to svůj smysl…

    1. Věděl jsem, že ty budeš mít jasno. Naprosto jasno. Taky jsi s během začala, když jsi měla jasno. Tedy ta nejsprávnější cesta. Jsi inspirace, velmi rád čtu tvé bezpečné (i neběžecké) příspěvky. 😉

      Taky jsem si s lidmi spíš běhal povídat, takové ty deep runs, jenže nějak se postupně vytratili (u většiny čas a nebo úplně jiný týdenní režim) a jedno z kouzel co mě ještě drželo bylo pryč.

      Těžko říct jestli se někdy vrátím, každopádně nikdy neříkám nikdy. Momentálně mě závodit neláká, leda na závod jako pomoc organizátorům. A nebo pak slavit. 😁

  2. Konečně nový příspěvek! Ani nepočítám, kolikrát jsem se sem za ten rok zklamaně díval. A teď přijde taková pecka. Hned jsem si musel projet Tvůj instagram a ty pozice z jógy, to je teda naprosté sci-fi. Fakt respekt. Jsem rád, že se Ti daří, zníš maximálně spokojeně!
    A k článku – krásně napsané a opravdu k zamyšlení. V hodně věcech se tam vidím. Najít sám ten správný balanc ale není vůbec snadné. Zranění je v podstatě nejjednodušší cesta, jak z toho ven. Díky moc za sdílení, mám rozhodně o čem přemýšlet. Ať se daří a doufám, že zase brzy něco napíšeš 😉

  3. Tak tenhle článek má zatracenou hloubku a je v něm více pravdy, než by si člověk pomyslel… I já občas utíkám, a utíkat potřebuju, protože na mě někdy všechno padá a neznám lepší „lék“, než vyběhnout někam do klidu do lesa a nechat hlavu třídit myšlenky (nebo naopak nemyslet vůbec na nic). Každý máme občas touhu utéct od problémů, nicméně za sebe můžu říct, že mi právě běh pomáhá přijít na řešení nebo se minimálně trochu srovnat… Běhám, protože mě to baví, uspokojuje, přináší mi to radost a taky, co si budeme povídat, sem tam se objeví i nepatrný náznak dobrého pocitu ze sebe sama a z toho, že jsem něco (především sama sobě) dokázala.
    Na druhou stranu je taky pravda, že někdy je ten tlak tak velký, že i já začnu mít pocit, že musím jít běhat, musím plnit plán, musím předběhnout tu a tu, musím zaběhnout ten a ten čas, protože… No a tohle je cesta do pekel. Zatím u mne naštěstí pořád převažuje „chci“ před „musím“ a ten skvělý pocit na těle i na duchu poté, co s dobrou náladou přiběhnu, za nic nevyměním. Minimálně prozatím 🙂
    Ať se Ti daří a děláš jen to, co tě baví a přináší Ti radost, protože o tom to je!

    P. S. Nechceš zajet k nám na triatlon? Popovídáme – i David Tě rád uvidí.

    1. Lindo, já si tvého komentáře nevšiml. Delěí dobu jsem na blogu nebyl. Omlouvám se. 😉

      Já ten pocit s přiběhnutím domů mám stále, je skvělý, ale zjistil jsem, že stejný pocit mám i po pár minutách jógy a nebo i jenom meditace. 🙂

      Hlavně nespadnout do „musím“ jak píšeš. Hekzy jen „chtít“ a pokud možno kombinovat se vším možným. 😉

  4. Ještě pro doplnění – dneska jsem narazil na opravdu zajímavé video o škodlivosti přehnaného běhání: https://www.youtube.com/watch?v=Y6U728AZnV0&index=7&t=0s&list=PLL3pXQi4Q7UrTGXjWvWUYmK3QpcoXaJUV

    Ve zkratce: běhat je dobré, ale nesmí se to přehánět – ať už kilometrově, nebo rychlým tempem. Docela mě překvapilo, že ta hranice, za kterou se výhody běhu stírají je už při náběhu 40 km týdně.

    Myslím, že jsi došel k té ideální střední cestě, která má nejlepší potenciál k dlouhodobému zdraví. Tak ať to tak zůstane 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *