Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

9 komentářů u „Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

  1. Vzdát se snu je bolestivé jen potud, dokud ho nedokážeme nahradit novým snem. Ale to u tebe nebude třeba. Jen dej prosím tě tělu nějakej čas klid a pak hlavně pozvolna a opatrně, dej tomu čas. Jsi mladej, času máš hafo, hleď si udržet hlavně radost. Si vždycky tak říkám, jestli trénovat tak, abych na příštím závodu udělal osobák, nebo tak, aby mě to bavilo ještě za 30 let. No určitě bé je správně!!! 🙂

    1. Naprosto souhlasím, radši trénovat tak, abych běhal ještě za 30 let. Snu jsem se nějak nevzdal, já ani žádný konkrétní v běhu neměl. Vždy jsem říkal, že běhám hlavně kvůli zdraví a silnému srdci, teď to tak konečně vážně bude. 🙂

      1. Zrovna dneska jsem trošku krutě vykládal momentálně depresívnímu Máťovi, že nakonec stejně všichni umřem. A že rozdíl je jen v tom, že někdo si ten život užije vesele a jinej si ho odtrpí, i když je třeba potkaj podobný věci. Z tohoto hlediska je tvůj postoj naprosto geniální! 🙂

  2. Kájo, je skvělý, že svoje tělo posloucháš. A že ti to došlo po půlroce? Mně připadá, že ti to došlo ještě dost brzo. Co je půlroku v porovnání s délkou lidského života?

    1. Tobě brzo, mně pozdě. Myslel jsem totiž, že své tělo znám lépe. Ale jak se říká, lepší pozdě, než-li vůbec. 🙂

  3. Po mém zranění (prakticky 3 měsíce bez běhání) jsem došel ke stejným závěrům – běh si hlavně užívat a být rád za každý naběhaný kilometr. Každopádně když jsem nemohl vůbec běhat, začal jsem také (konečně!) s jógou a neuvěřitelně mě chytla! Teď už si neumím představit nezačít den jejím cvičením. Problém je, že jak se pomalu vracím do běhání, tak už mi ráno nezbývá čas na mé (do té doby oblíbené) ranní běhy a začínám tak mít dilema – dát si jógu nebo běh? 🙂

    Pokud s jógou začínáš, určitě doporučuji youtube kanál „Yoga With Adriene“ a její „REVOLUTION: 31 Days of Yoga“, na kterém jsem také začal 😉

    1. Filipe, já bych to střídal, pokud necvičíš večer. Já osobně jóguji po večerech, takže se nevylučuje. Ale když jdu do jógového studia, ten den neběhám vůbec. Jinak jsem si pořídil koloběžku, takže míň běhu kompenzuji jinak.

      Děkuji za doporučení Adriene, ale osobně mě víc chytla „Yoga with Tim.“ K Adriene se třeba časem dopracuji.

  4. Dulezity IMHO je, ze jsi se svym rozhodnutim stastnej a spokojenej.. Pokud clovek neni na uplny spicce, tak honit se a obetovat svuj osobni zivot, volny cas a treba i kus zdravi nejakym (pofidernim) pokusum o zlepseni, mi taky neprijde moc moudry.:)
    Ale sam za sebe bych si tipoval, ze po case zase prijde nejaky zavod, nebo vyzva.. kde te budes bavit se „zmacknout“ :)… Mne se zacali libit takove ty delsi.. v horach. Obcas to nema s behem moc spoleceneho, // taky v podstate ten „cas“ clovek nijak neresi [pokud se vejde do limitu:)], ale ta atmosfera, casto jsem tam uplne sam.. rana, vecery a noci .. To je zase uplne jiny rozmer, bezecke turistiky..
    MSF! At to beha! 12:)

    1. Tvůj první odstavec mi úplně mluví z duše. Nějak mi konečně po letech došlo, že mé honění za sekundami (naprosto zbytečné z i republikového hlediska) nemá smysl. Delší závody v horách jsem dříve běhal (z mého hlediska, já jedu v kilometrech, ty už v mílích) a asi se k nim pomalu vrátím. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *