Podzimní sezóna 2016 zazděná

ilustrační obrázeklZačátkem léta během tréninků jsem si říkal, jakou mám formu. Běhalo se naprosto lehce, tepy dole, tělo špičkově připravené na cokoliv prakticky bez tuku, nic nebyl problém… Nohy neuvěřitelně létaly prakticky bez námahy. V té době přišlo i přihlášení na Dalmacija ultratrail – prvním ročníku ultra trailu v Chorvatsku kolem Dubrovniku. Natěšenost byla veliká. Trénink se mi dařilo plnit přesně podle představ, nebudu lhát, začal jsem si pomýšlet ohledně Dalmacija ultratrailu na bednu. Těch 110 km s nějakými 4000 m+ převýšení mi nepřišlo jako nic hrozného.

Cíli jsem upravil i mou osobní termínovku. Hlavně aby závodů nebylo moc a někde jsem se neoddělal. Vše se dařilo. V červenci pouze dva závody – krátký běh do vrchu v Prčicích a na konci měsíce 24 hodin v Kladně. Prčicě dopadly jak dopadly, vrchař prostě nejsem a Kladno s bídným výsledkem mi nakonec přišlo jako dobrý trénink být 24 hodin v kuse na nohou. Po Kladně proběhla důkladná několikadenní regenerace a opět návrat do tréninku. Ten probíhal ještě lépe než předtím. Těch 24 hodin nohy o kousek posunuly.

Ale pak přišla dovolená v Rakousku, která podle všeho může za později vzniklý problém. Byla totiž hodně sportovní – vždy ráno běh ve velmi slušném tempu a odpoledne nějaká činnost jako ferraty, kolo, plavání nebo tak. A podle všeho ferraty mi oddělaly nohy. Samotné skály za to nemohou, může za to zbytečné spěchání být rychle nahoře a co nejrychleji dole. Chybu jsem udělal na ferratě u Traunsee. Odpálil jsem si svaly v nohách a to mohlo dle všeho za můj problém.

V druhém týdnu po dovolené mě zničeho nic začalo lehce píchat uprostřed pravého lýtka z vnitřní strany kosti holenní. První zmínka bolesti byla 25. srpna. O pět dní později už noha bolela i v klidu a nad během se nedalo ani uvažovat. Dal jsem pár dní klidu, po kterých se ovšem noha nezlepšila. Před problémy jsem ale Renče slíbil, že jí zaběhnu běžeckou část štafety při triatlonu v Hrádku nad Nisou. Zde jsem o proběhlém závodě nepsal. Adrenalin mi totiž povolil běžet a podařilo se mi zaběhnout myslím 4. nejrychlejší čas běhu ten den. Celkově jsme vyhráli smíšené štafety a ve štafetách skončili třetí ze všech (snad si dobře pamatuji). S během nespokojenost, připadal jsem si obratný asi jako dinosaurus, o rychlosti nemohla být řeč. Pomalost!

Adrenalin mi sice umožnil běhat, ale jinak byl závod asi chyba. Totálně mi zazdila běhání na několik týdnů. V týdnu po triatlonu raději návštěva ortopeda s rentgenem, hezky vyloučit únavovou zlomeninu. Rentgen nic a že prý jde o natažený vaz. Hmm, by mě zajímalo jaký vaz se uprostřed nohy nachází… Nevadí, bylo mi jasné, že s během je amen. I tak jsem se stále nevzdával Dalmacije. U té mi došlo koncem září, že je nereálná. Triatlon byl 4. září a první trochu bezbolestný běh po něm byl možný až za 16 dní totálně bez běhu. Dalo se lehce klusat jen s nepatrnou bolestí. Klus o délce 3 až 4 kilometrů. Prostě k smíchu. V tu dobu účast v Dalmáciji definitivně vzdaná. Až tehdy jsem informoval ostatní, že nepoběžím.

Brněnský masakr a Dušanovo SUM (Strom Ultra Maraton startující z Vlastibořic) mě asi mrzí ještě víc. Na víkend s přáteli jsem se těšil, vždy mě neuvěřitelně nabyl pozitivní energií a chtíčem běhat a zlepšovat se. Dlouhá léčba neobjasněných potíží prostě vezme energii i elán.

Volba neběžet Dalmáciji byla dobrá, protože první opravdu bezbolestný běh se konal až v polovině října. Přibližně týden před startem v Dalmáciji (startuje se 21. 10.). V momentálním stavu bych nebyl schopný těch 110 km ani odbelhat, natož běžet. Mrzí mě to, ale nedalo se nic dělat. Padlo rozhodnutí poslouchat tělo. Nejhorší je, že i po zdárném vyléčení stále nevím (a vědět asi nebudu) důvod problému…

Co bohužel provázelo zranění ruku v ruce je pokles motivace. Podzimní sezóna totálně zrušená, což bych i přežil, ale problém je, že se nedaří nalézt chuť pro návrat do tréninku. Vůbec chuť běhat najednou zmizela. Nemám náladu závodit a s někým se poměřovat, ani sám se sebou. Běhat chodím jen klusem do 12 kilometrů a nad tempem ani nepřemýšlím. Je mi ukradené. Koukám na zápisky ostatních na DM, blozích nebo FB a vůbec nic se mnou nedělají. Ještě před zraněním byly vždy jak červený hadr na býka.

Abych si jen nestěžoval. S nechutí bojuji a pevně doufám, že na Silvestra budu v Jistebnici připraven obhajovat umístění z minulých let. Já se vrátím…

4 komentáře u „Podzimní sezóna 2016 zazděná

  1. nooo nejspíš se vůbec neznáme, ale za sebe musím říct, že letos zhruba od začátku června zažívám dá se říct přesně to samý, i ty problemy jsou nejspíš stejné nebo aspoň podobné. Na jaře sem běhal ještě více než sem zvyklej a jednoho dne se ozvala lýtko jakoby od holeně. Postupně horší a horší, jeden závod zrušen, ale druhej sem běžet chtěl. Byl na dvě kola. V tom prvním sem se neskutečně protrápil a rozmýšlel se, jestli neskončím, nakonec sem uběhl i to druhý kolo, který bylo o trochu lepší a kde jsem si aspoň nějaký to lepší umístění vybojoval. Ale jinak je to bída. Noha střídavě pobolívá, ortoped na nic moc nepřišel, chodil sem na elektro, ale to zabralo jen do prvního běhu. Teď na konci září sem se rozhodl zase běžet jeden kratší závod a nedopadlo to zase nic moc. Končil sem v křečích. Momentálně trochu hledám motivaci. Snad se to zlepší. I Vám budu fandit.

    1. Já se dal místo běhu na plavání. Vykompenzovalo mi nedostatek pohybu. O plavání ještě budu psát. Také držím palce ať je brzy vše v pořádku. Já už jsem skoro venku z tunelu. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *