Prvně na ferratách (v Rakousku)

o překvapivě těžké ferratě Drachenwand nacházející se u jezera Mondsee a dvou lehkých u jezera Traunsee. Lehká Naturfreundesteig a o něco těžší Traunsee – Klettersteig.

Na dovolené v Rakousku bylo, jako jedna z činností v plánu, lezení nějaké ferraty. Pro mě i pro Renču se jednalo o premiéru. Ani jeden z nás nikdy žádnou ferratu nelezl. Já chodím čas od času na boulder nebo s lanem na stěnu (bohužel se mi zatím nepodařilo z časových důvodů zajít s kamarády na skálu) a Renča lezla před lety, v poslední době ne. Prostě dva dá se říci začátečníci.

Drachenwand

Výchozí místo je u restaurace Gasthof Drachenwand, vedle které je i na louce parkoviště. V letních měsících je podle všeho neustále plné. My přijeli v sobotu odpoledne a plné bylo. V neděli při našem ranním odjezdu bylo už plné a když jsme jeli v pondělí dopoledne kolem, bylo opět narvané. Den kdy na ferratu jet nejsem schopný doporučit. Podle mě je to úplně jedno. Renča říkala, že stránky, ze kterých čerpala informace, hodnotí Drachenwand obtížností B/C. A jelikož E je nejtěžší, přišlo mi tohle jako ideální pro náš začátek.

Drachenwand při našem příjezdu
Drachenwand při našem příjezdu

Od restaurace se jde k začátku ferraty asi půl hodiny. Jako klasicky v Rakousku je cesta značená žlutými směrovkami s nápisem Klettersteig. Cesta je pohodová, tedy až na posledních několik set metrů, kde byla rozbahněná a hrozilo uklouznutí. Nic by se při něm asi nestalo, maximálně by byl člověk úplně zašpiněný. Nic příjemného. Na konci přístupu se už jen musí přelézt horská bystřina, za kterou ferrata přímo začíná. Na začátek cesty jsme jako typičtí Češi dorazili ve tři hodiny odpoledne. V čase, kdy už všichni místní a ostatní zkušení lezci jsou doma nebo se válí u jezera. Na ferraty je doporučeno chodit ráno nebo dopoledne. Ale co jsme měli dělat, když jsme dorazili až odpoledne a nechtělo se nám čekat do druhého dne, že?

Při pohledu na začátek cesty se nám s Renčou nedělalo moc dobře a z určité části naší grupy (nás dvou) zaznívaly nápady, že bychom se měli otočit a zkusit nějakou lehčí ferratu. Podařilo se mi odpadlíky přesvědčit o opaku a směle jsme se vydali nahoru. Prvních cca 100 výškových metrů Drachenwandu vede po příkré skále vedle mírného vodopádu po dvou dlouhých žebřících. Při naší návštěvě neměl potok naštěstí moc vody a vodopád byl mírný. Ve vzduchu byla vodní tříšť, ale naštěstí jenom mírná. I ta ale stačila k tomu, aby lano a všechny kameny byly vlhké a postup byl stížený. Když boty kloužou, není to příjemné ani na chodníku ve městě, natož na kolmé stěně. Prostě takový křest ohněm. V půlce prvního žebříku se chtěla Renča otočit, vůbec se jí začátek nelíbil, ale já byl prozíravý, lezl až za ní a neměla tedy kudy slézt. Po chvilce za námi začala lézt nějaká paní a náš osud byl zpečetěn. Osobně se mi vlhké kameny a žebříky také nelíbily, ale tušil jsem nahoře pohodičku. Vyhlídky na budoucnost jako vždy optimistické. Již jsem se zmiňoval o rozbláceném a kluzkém přístupu k ferratě. Měl ještě jednu nevýhodu, než jenom riziko uklouznutí v lese a zablácení se. Všichni kdo šli na skálu si s sebou na botách přinesli také značnou část hlíny z lesa, takže prvních 100 metrů nebylo jenom kluzkých, ale i pěkně zablácených…

Ze začátku hezky zvostra
Ze začátku hezky zvostra

Konec prvního úseku byl výživný. Trasa vede přímo potokem. Je v něm i udělaný umělý stupeň z ocelového prutu. Při velkém proudu vody si průlez nedovedu představit. Nevím jak se mi to podařilo, ale nějak jsem přelezl okolo vody a ani se moc nenamočil. Aspoň jsem si to myslel, o pár metrů výše jsem stejně do vody musel. Nad první kolmou stěnou je jezírko, tam se člověk odjistí, přeleze pár metrů přes něj, kde opět začíná jistící lano a pokračuje se opět nahoru. U jezírka jsem se otočil a paní byla už jenom pár metrů za námi. Ve vodopádu se zastavila a fotila roztřepené lano, které bylo pekelně ostré. V místě, kde já byl velmi nejistý, ona si stála a vytahovala mobil aby fotila. Hned jsem věděl, že oproti nám bude jiném level. Že prý se jmenuje Lada a vyjela si sama bez rodiny na klidný odpolední výlet. Češi jsou prostě všude.

Lada v potoce
Lada v potoce

Pak už cesta pokračovala mírněji a hlavně suchá. Dokonce bez bahna, které si všichni před námi stejně jako my omyli nedobrovolným lezením ve vodě. pokračuje se po rozpůlených štaflích a hned hezky do stěny. Skála není vlhká, ale zato celkem prudká a pro někoho, kdo si udělal na spodní části několik puchýřů od lana (ano, až tak křečovitě se mužnější část týmu držela, jak křečovitě se držela něžná část opravdu netuším). Asi už každému došlo, že jako správní začátečníci nám pojem rukavice nic neříká. Z tradičního lezení je člověk zvyklý na vlastní ruce, ale u ferrat je třeba počítat s ocelovým lanem. Rukavice určitě nezapomínat (buď cyklistické, když není zbytí, nebo pracovní s ustřiženými konci prstů – speciální jsou podle mě zbytečné).

Lehčí úsek
Lehčí úsek

Po dalších několika desítkách metrů je místo, kde si člověk dáchne. Lano končí a navázání je o několik desítek metrů dál. Mezitím se v klidu projde po prudší pěšině a rozhlédne se po kraji. Nezdá se to, ale výškové metry přibývaly vážně rychle. Na této „rovince“ nás i dohnala paní z vodopádu a představila se jako Lada. Slušně jsme jí pustili před sebe, náš postup byl diametrálně pomalejší. Po krátkéch oddechu, pokud je třeba, pokračuje značně dlouhý úsek až k visuté lávce. Na tomto úseku jsem už moc lano nevyužíval, rukám nebylo lano příjemné. Bohužel se každých pár metrů našel úsek, kdy to jinak než lanem nešlo. Třeba jedno místo, kde šlo lano najednou přímo nahoru a nikde nebyl žádný kloudný chyt. S lezečkami a ne teniskami možná žádný problém, ale takto nezbylo, než si pět metrů povyšplhat po naprosto klouzajícím laně díky potu v dlaních. Příjemný pocit. Ale jinak mi postup přišel pohodový. Třeba průlez komínem byl naprostá užívačka. Nahoře nebe, dole prakticky nic… místo na fotku jak vyšité. Zašprajcl jsem ramena a už se fotilo. I Renču se mi podařilo přesvědčit a vyškemrat na ní fotku.

Odpočinek (neznámý lezec)
Odpočinek (neznámý lezec)

Přiznám se, že skála a další kolmá skála nahoru se popisuje těžko. Po pár desítkách metrů nám Lada řekla, že nás čeká most. Hned se na mě Renča otočila a jen jestli slyšela dobře?! Nic se nedalo dělat, člověk si musí přítomnost užívat. Zato Renča měla úplně jiný přístup a co deset minut se Lady ptala jestli už je vrchol blízko, jestli nejtěžší je za námi, jestli je polovina za námi, jestli… Bavil jsem se. I když jsem vysel celou dobu na dvou provázkách a ocelovém laně bůh ví jak starém, strach se nedostavil. Tak nějak bych své pocity shrnul k odevzdání s naprostým nadšením z okolní přírody. Stejně se nedalo spadnou nikam jinam než dolů, tak co…

V komíně
V komíně

Před mostem jsme si počekali na skále. Vytvořila se normální fronta. Podle všeho a nakonec i reality se o zdržování postarali nějací Slovinci, kteří čekali na typana za námi. Mimochodem, ten nás předtím pustil před sebe. Týpci nahoře křičeli ať mákne, typan pode mnou, že nemůže. Pak něco čemu jsem nerozuměl a najednou koukám, že typan leze po strmé skále vedle mě bez jištění. No dobře, magoři nerespektující život zachraňující pravidla nejsou jenom Češi. Jelikož se typani nahoře nehýbali, prolezla Renča kolem nich k mostu. Že je za horizontem most se dalo vytušit z Renči reakce. Ozvalo se několik nepublikovaných slov a pak mé jméno v ostré tónině. Při prolézání kolem Slovinců jsem se jenom usmál a oni soucitně pokývali hlavami. Mostek byl super – mezi dvěma lany umístěné plastové šprucle, v úrovni ramen na každé straně lano na zachycení a nakonec ještě jedno lano nad hlavou. Bezpečí samo. Uprostřed nechybí deska, ze které mohou startovat basejumpeři. Renča zvládla na výbornou, ani jednou se nepodívala dolů. A přitom dole nebyla žádná velká propast. Asi tak jenom 50 metrů vzduchu a pak stromy a křoviny na svahu. Pro mě malinké zklamání, v očekávání byl výhled, který hne žaludkem.

Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)
Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)

Hned za mostkem se cesta dělila, dalo se jít malinkou odbočkou doprava a posedět si na vyhlídce. Na skálu je tam přidělená dřevěná lavička. Bohužel Renča nebyla ve stavu tam jít a abych se přiznal, mně se také nechtělo. Dalších x desítek metrů nahoru bylo celkem výživných. Ǔseky jen s železnými pruty čouhajícími ze skály, přelézání vrcholku (člověk si hodně slušně zabalancoval nad dvěma žaludkem hýbajícími srázy), opět holé stěny pouze s ocelovými stupni a nakonec pohodové dolezení na vrchol. Zasloužený výhled do okolí. Vše jako na dlani. Já si hned naplánoval běhy na další dva dny. Na Mondsee těžko bude krásnější pohled.

Pohled na Mondsee z vrcholu
Pohled na Mondsee z vrcholu

Po lehkém odpočinku už nás čekala jen cesta dolů. Prudká serpentinová stezka lesem s úseky, které se dají považovat za regulérní Áčkové ferraty. Jinak nic moc pro kolena po tom dlouhém výstupu. Hlavně Renče se rozhodly stávkovat.

Informační cedule
Informační cedule

Suma sumárum nám celá akce zabrala asi 5 hodin. Půl hodiny k ferratě, cca 3 hodiny nahoru (bez těch front na stěně by se dalo rychleji) a 2 hodinky dolů (vážně jsme šli pomalinku). Dole u restaurace je informační cedule patřící k ferratě, podle níž se jedná o obtížnost C. Což je ovšem diskutabilní, protože na internetu je běžně k nalezení hodnocení C/D a někde dokonce jenom D. Jestli se jedná o nejkrásnější ferratu v Rakousku, jak je prezentována, posoudit nedovedu, ale nádherná opravdu je. Zpětně jsem rád, že jsme zvolili pro náš křest zrovna Drachenwand.

Naturfreundesteig a Traunsee – Klettersteig

Poslední odpoledne v Rakousku jsem se hrozně chtěl vrátit k Traunsee a vylézt si ferratu, jejíž začátek byl v mé hlavě od prvního dne. Renča bohužel jít nechtěla, stále jí bolely nohy z předchozích dnů, hlavně asi včerejšího, kdy vyjela na kole na GrossGlockner. Chvíli mi to bylo líto, ale cestou k začátku ferraty jsem to hodil za hlavu. Nahoru jsem zvolil Naturfreundesteig. Od našeho parkování, stejného jako před několika dny kousek za vesnicí Ramsau skoro až na konci Traunsteinstrasse, se k ferratě jde přibližně půlhodinku. Cestou se prochází třemi tunely. Od auta jsem vyrazil kolem třetí odpoledne, takže lézt nahoru v půl čtvrté hraničí s limitní dobou.

Stezka nahoru
Stezka nahoru

Při šněrování se do sedáku (helmu jsem zapomněl v autě a nehodlal se pro ní vracet) přijel na místo někdo místní na skůtru, shodil triko, pozdravil mě a bez jakéhokoliv jištění doslova vyběhl do svahu. Já se došněroval a o mnoho pomaleji začal lézt. Stále na paměti, že lezu nahoru sám a musím být hodně obezřetný. Vždyť ani mobil jsem u sebe neměl, jen vodu a dvě jablka.

Konečně oživení!
Konečně oživení!

Po prvním krásném úseku s žebříky a pohodovými místy na lezení přišlo překvapení – prudká serpentinová stezka vedoucí nahoru. Čas od času bylo v horších úsecích nataženo lano, ale ani by nebylo potřeba. I tak jsem ho ale raději vždy ze začátku použil. Nahoru se stoupalo hodně rychle a ani jsem se nenadál, najednou bylo jezero minimálně o 500 metrů pode mnou. Výhled epesní, ale to bylo asi vše. Já čekal nějakou pěknou A/B ferratu a ono jen klasická Rakouská černá turistická stezka.

Pohodička...
Pohodička…

Přibližně po polovině kopce (kde je i nejzajímavější lezecká pasáž s vykotlanými ocelovými stupni na stěně měřící asi 30 metrů) jsem proti sobě dokonce potkal nějakého staršího pána, co si to směřoval rychlou chůzí z kopce jen s hůlkami v rukou. Sedák ani jištění žádné neměl. Nevadí, jako kluk prakticky z roviny si jištění můžu dovolit i na něčem, čemu místní beztak říkají baby chodník. O pár set výškových metrů výše, několika litrů potu méně a značné nudy, které nezabránily ani nádherné výhledy, se mi podařilo potkat další dva sestupující. Pár anglických vět, ve kterých mě ujistili, že za druhou chatou na vrcholu se dá v pohodě slézt dolů, se pokračovalo dále. Za pár minut oživení sestupu, pán, co před mým zahájením výstupu vyběhl do kopce, běžel dolů. Ale velkým stylem. N2jaká stezka ho vůbec nezajímala, nacházel se o 100 metrů vedle na sesuvu kamenů, po kterých se dlouhými skoky rychlostí kamzíka řítil dolů. Ještě víc trapnosti na mou osobu, vždyť jo.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po další půlhodince se konečně vrcholová chata přiblížila a opět začalo ocelové lano. Nebudu lhát, od mé osoby dostalo naprostou ignoraci a lezení nahoru šlo o hodně rychleji bez něj.

Po necelé další čtvrthodině se mi konečně podařilo dorazit na vrchol. Rychlá fotka, podle času na foťáku mi výstup zabral dvě hodiny a honem k druhé chatě. Cestou padly obě dvě jablka. Ke druhé chatě se jde po celkem pohodové pěšině vedoucí po hřebeni. Chaty jsou od sebe přibližně 10 minut chůze. Mezi nimi se nachází odbočka dolů vedoucí jinou trasou, ale tu já ignoroval, vždyť od druhé chaty měla vézt dolů pohodová cesta. Klasicky od ferrat vede zpátky klidná cesta oklikou. U druhé chaty ale jenom strmá stěna dolů a u ní ocelové lano. Tohle určitě nemysleli, tímhle se mi dolů nechce! Prostě jsem pokračoval dál po hřebeni a doufal, že narazím na normální cestu. Vždyť nějak ty dvě prakticky nové horské chaty s restaurací postavit museli, ne? Po asi 5 minutách se mi podařilo potkat dalšího místního, hubený děda v roztrhaném triku, krátkých kalhotách a sandálech (jestli si dobře pamatuji). Podařilo se mi vyplodit několik vět v němčině, on mě pochopil a neudělal mi radost. Dál prý žádná cesta dolů není a on jde z dalšího vrcholku o pár set metrů dál, na němž stojí velký kříž (blázni se asi chodí modlit i na nepřístupné vrcholky hor). Dolů prý jenom u této blízké chaty a nebo u té druhé. Druhá nepřicházela v úvahu, tudy jsem se nahoru vyškrábal a přeci se nevrátím stejnou cestou. Došli jsme spolu k chatě, mluvili kombinací němčiny s angličtinou a u chaty pán jenom ukázal dolů do strmé stěny a řekl, že za 2 hodinky budu dole a prý „No hard climbing!“ Když to řekl tenhle děda, tak to dám bez postroje! A taky sedák zůstal přimontovaný na batohu.

Traunsee z vrcholu podruhé
Traunsee z vrcholu podruhé

Vzal jsem to hezky zvostra. Drže se ocelového lana s pohledem ke skále (ne že bych se bál, ale jednalo se o rychlejší způsob sestupu) jsem skákal velkými skoky o metry dolů. Po chvíli lano skončilo a byl přechod k jinému. Všude erozí rozviklané kameny, plotny plné klouzajících kamínků a ne moc dobře značená cesta. Podařilo se mi jednou špatně odbočit a pak se musel o x metrů vracet. Další úseky s lany byly všechny po značně příkrých a mnoha lidmi uhlazených stěnách. Postup stále stejný. Jakmile bylo lano, otočen ke skále a doslova seskakovat dolů. Bez lana hezky opatrně po stezičce a hlavně nezakopnout. Výhledy ze srázu nebyly valné, jeden chybný krok by byl asi konečná. Ale byl jsem v klidu, proti mně se totiž objevilo několik lezců opačným směrem, většina před důchodem a stejně jako děda nahoře jen v lehkém oblečení a sandálech. Možná měli v plánu nahoře přespat v chatě, možnost tam určitě byla.

Cesta dolů...
Cesta dolů…

Po nebezpečných skalnatých úsecích, které mohly mít na délku maximálně 500 metrů už byla převážně jenom prudká pěšina vedoucí až dolů. Jen na pár místech jí oživilo lano a dva žebříky, ale jinak dlouhá nuda. Alespoň, že spodní část vedla lesem a nebylo na ní takové horko. Nejlepší bylo, že stezka vyústila přímo na silnici pár metrů od našeho auta. Dole byla i informativní cedule k ferratě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že mnou právě seskákaná ferrata za necelou hodinu a půl je obtížnosti D. Nevěřil jsem a nevěřím.

Hezky lesem...
Hezky lesem…

V sedm hodin a pár minut po příjemné koupeli už převlečený v autě a večeře se vařila. V půl osmé dorazil pár, kterého jsem se ptal v kopci na sestupovou cestu. Auto měli hned vedle našeho a s českou značkou! To vědět, tak s nimi nemluvím anglicky. 😀 Když mě viděli, nevěřili vlastním očím. Co prý dělám tak brzy dole? Odpověď, že jsem měl hlad, je rozesmála. Pak po mém druhém ujištění, že dolů jsem šel Traunsee – Klettersteig ferratou na mě jen divně koukali a po zjištění, že mi celý výstup se sestupem zabral přibližně 4 hodiny jen řekli, že oni vyráželi v 10 dopoledne.

Cedule o Traunsee-Klettersteig
Cedule o Traunsee-Klettersteig

Suma sumárum se jedná o dvě lehké ferraty (už budu vše srovnávat s Drachenwandem), na které určitě můžou i děti. Výškové převýšení je 1200 metrů. Nedoporučuji ale následovat mého příkladu a být hotový za 4 hodiny. U mě to odnesly stehna. Druhý den dobré, ale další tři dny po něm byly nepoužitelné, jako by mě do nich někdo neustále bodal nožem. Totálně jsem si odpálil svaly a asi lehce i namohl vazy. Po mé době rekonvalescence je pro mě ten typan co si nahoru a dolů vyběhl za nějaké 2 hodinky naprostý borec. Doma nezkoušejte! 😀

1 komentář u „Prvně na ferratách (v Rakousku)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *