Dovolená v Rakousku opravdu levně – 2. polovina

Pokračování předchozího reportu: http://kaen.cz/2016/08/21/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-1-polovina/.

Den třetí – pondělí

Doba spánku asi nikoho už nepřekvapí. Zase kolem 10 hodin. Musím říci, že tak dobře odpočinutý jsem už dlouho nebyl. Plán jednoduchý – dopoledne sport a odpoledne přesun k Zell am See a snad koupání.

Já zvolil oběh Mondsee, můj tip byl, že jezero nemá kolem víc jak 25 km a tudíž se mi zdálo jako ideální volba. Kolem celého jezera se dá krásně běžet. Dokonce lehce přes kilometr i tunelem pro cyklisty a pěší. Chvílemi vede cesta krapet nad hladinu do kopců, ale jinak je člověk skoro pořád u vody. I nebezpečnější úseky s auty se dají odpustit. Jsou vlastně jenom dva kde nejsou chodníky ani stezka, jenom krajnice. Naštěstí nejsou dlouhé. Po dvaceti kilometrech mi nohy hlásily, že mají pomalu dost a rády by skončily, ale nedalo se nic dělat, auto bylo na odpočívadle u jezera a muselo se až k němu. Poslední tři kilometry už známá trasa z předchozího dne. Běželo se kolem parkoviště ferraty a tak jsem ze zvědavosti koukal na kopec jestli někoho neuvidím, ale i přes značné množství aut se mi nepodařilo nikoho vidět. Možná kdybych si vzal brýle, přeci jenom je od parkoviště skála značně daleko.

Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)
Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)

Odhad byl skoro přesný, netrefil jsem se jenom o necelý kilometr, reálně má oběh 25,85 km (kilometr a kousek přidá tunel). Doběh byl dnes jiný než předchozí den, Renča přijela jenom chviličku přede mnou. Také objížděla jezero a k tomu se ještě stavila ve městě na kafe a nakupovat suvenýry. Dali jsme naše klasické strečinky (většinou i lehce posiluji, na dovolené vypuštěno), já se vykoupal, pak snídaně a mohlo se vyrazit.

Přesun k Zell am See byl bezproblémový. I když jedna věc nás překvapila, že jsou všechny obchody zavřené. Do obchodu jsme chtěli pro nějaké drobnosti, jinak jídla bylo dost. Až po chvíli nás napadlo podívat se do Renči diáře na státní svátky v Rakousku a bingo, do jednoho se nám podařilo trefit. Cestou zastávka v McDonald dobít si všelijaké elektronické věcičky. Mně osobně hlásila baterie Garminů, že jí dochází šťáva. A bez nich by se mi to nelíbilo, chtěl jsem mít všechny běhy pokud možno zazanamenané (což se mi nakonec moc nepovedlo). Zmrzlina a hranolky pro mě byl jen příjemný bonus. Koukl jsem na hromadu zpráv na telefonu a s radostí zase telefon vypnul. Bylo mi bez něj krásně. Zastávka nám zabrala necelou hodinu a zase se pokračovalo.

K Zell am See se nám podařilo dorazit někdy kolem druhé. Chvíli jsme jezdili kolem jezera (v porovnání s Mondsee se jedná o malý rybníček) a hledali místo kde zaparkovat, pokud možno i na noc. Renča chtěla risknout parkoviště u koupaliště, já zase malé parkovišťátko vedle silnice o kus dál. Ani na jedno místo nakonec nedošlo. Popojeli jsme kousek zpátky a zaparkovali na parkovišti vedle kempu Seecamp. Nakonec nejlepší volba. Kousek dál byl pramen s pitnou vodou a jezero bylo jen 50 metrů daleko. Pramen je silné slovo, napuštění všech našich nádob nám zabralo minimálně půl hodiny, ne-li déle. Jednalo se jen o takový čůrek. Ale co, času bylo habaděj a dalo se kochat okolím. Jen počasí moc nepřálo a bylo takové přeháňkové počasí s chladným větrem. Renča chtěla jít hrozně plavat, dokonce si na plavání vzala k vodě i věci, ale nelíbily se jí řasy, takže z plavání sešlo. Já šel s ní, ale dopředu mi bylo jasné, že do vody nepůjdu. Jelikož jsme drzí Češi, v klidu jsme se v kempu vysprchovali a využili tamních služeb. Pro podobně smýšlející cestovatele jako my, v Seecampu je možnost sprch a sociálů a free wifi (ta mě zajímala až druhý den večer). Člověk se jen musí tvářit jako jeden z ubytovaných. Hledání místa na zaparkování a napouštění pitné vody zabralo docela dost času a najednou byl zase večer a tradiční vaření následované četbou.

Jen vsuvka bokem. U Zell am See mě zarazilo, kolik se tam pohybovalo a podle všeho i bydlelo muslimů. Jak bych to řekl, nejsem žádný velký rasista nebo podobně, ale vlastně jsem ještě neměl moc možností vidět a pozorovat nějakou jejich komunitu. Pro mě osobně hrozný nezvyk, jak všechny jejich ženy a dívky chodily zahalené. Když jsme minuly několikátou starší paní celou v černém, vzpomněl jsem si na kreslený vtip, co jsem jednou viděl na facebooku – několik zahalených žen stálo na ulici kolem stojanu plného naprosto stejných černých hábitů a nemohly se rozhodnout, který si koupí. Tomu se říká dilema! Vrátím se k věci, o muslimech píši proto, že kdyby k jezerům v Rakousku měl v plánu jet někdo kdo muslimy nemá rád, nebude se mu tam moc líbit. Zpětně si uvědomuji, že jich hodně bylo i u Mondsee.

Den čtvrtý – úterý

Pro mě naplánovaný den bez běhu. Ono naběhat ve třech dnech po sobě přes 60 kilometrů a doplňovat je ještě jinými aktivitami je pro mé tělo celkem dost. Nohy byly takové všelijaké, pauzu potřebovaly. Ale to bychom nebyli s Renčou sportovci, aby nebylo na programu dne něco lehce bláznivého. Rpzhodli jsme se pro vyjetí GrossGlockneru na kole. Mělo jenom jeden háček. Sice jsem si kolo vzal, ale bylo s prázdnou duší. Nejdřív výměna, nafouknutí a pak až jízda. Při výměně za novou kontrola pláště i ráfku a po nafouknutí a kontrole, jestli neutíká ventilek, se mohlo jet. Překontrolování všeho proběhlo pro jistotu, s kolem se mi už několik týdnů táhnou problémy a pořád ucházelo. Tentokrát už jsem doufal, že je problém vyřešen.

Ještě bych se rád zmínil o Renči včerejší přípravě na cestu. Nikdy bych nevěřil, že tolik podpůrných přípravků je na jednu několikahodinovou vyjížďku třeba. Jako běžec zúčastňující se „dětských“ ultramaratonů a trénující na ně, mám na věc asi poněkud jiný názor. Nejdřív si připravila tekutou výživu rozmíchatelnou do vody. K ní iontový nápoj do druhého bidonu. Následovaly všelijaké gely – banánové, s jednou dávkou kofeinu, se třemi dávkami a ještě jiné, každý pro pomoc při jiném typu krize. Pak se zabalily sušenky – s těmi jsem jako s jedinými souhlasil. A to je vše co pamatuji, protože toho bylo ještě víc. Na můj vkus až šíleně moc chemie. Co jí to v tom Portugalsku učí? Dle mého názoru by mělo jít zajet takovou vyjížďku prakticky nalačno. Ale abych netrhal partu, zabalil jsem si alespoň sušenky.

Tož jsme ráno vyrazili. Renča na mě brala ohledy a neujížděla mi. Ono se jí její silnička vždy najednou rozjela a já se svým starým trekem mohl tak leda koukat. Po krátkém zastavení u koupaliště na záchod mi došlo, že jsem si zapomněl pití. Naštěstí byla cestou po nějakých 9 km Billa a jelikož už nebyl svátek a měla otevřeno, pití bylo kde koupit. Přibral jsem k němu ještě jednu Milku, jako takovou odměnu za zdolání vrcholu. Po krátké zastávce se jelo dál. Od Billy už jenom stoupání, nejdříve mírné a postupně přiostřovalo. Za druhou vesnicí už regulérní kopec. Což, mně problémy nedělal, ale Renče jo. Já totiž mám na kole spoustu malinkých koleček a tudíž je jízda s ním hodně lehká. Zato Renči silnička má klasicky jen dva kotouče, ale ten menší moc do kopců není. Bylo na ní vidět, že není žádná sranda do toho kopečku šlapat.

GlossGlockner
GrossGlockner

Chvíli to trvalo, ale najednou jsme byli u brány s mýtem pro auta. Cyklisti naštěstí zadarmo. Ještě před dosažením tohoto výjezdního bodu se mi při jedné z pauziček podařilo zjistit, že mé zadní kolo je měkčí než ráno. Potvrdila i Renča, což mi klidu nepřidalo. Při průjezdu kolem brány se ještě dalo, ale o necelé dva kilometry výše už mi začalo být jasné, že se nahoru asi nepodívám. Pro zlobivé zadní kolo můj pokus skončil. Hezky jsem otočil zpátky a doufal, že sjedu co nejdál. Renča pokračovala nahoru.

Moc daleko se mi dojet nepodařilo. Na parkovišti za mýtnými branami byl pro mě konec. Kolo totálně měkké, dál leda po ráfku. Nechtělo se mi riskovat zničení kola, takže tato eventualita padla. Sedl jsem na parkoviště a přemýšlel co budu dělat. Při tom se mi podařilo spořádat celou čokoládu a zbytek sucharů co jsem měl s sebou. Po 20 minutách mě situace přestala bavit a pomalu mi začalo docházet, že jinak než po svých to nepůjde. Nikdo na místě pumpičku neměl a ani mi nemohl jinak pomoct. Ptát jsem se zkoušel. Tak jsem kolo vzal, hodil do vysoké trávy mezi parkovištěm a potokem, přidal k němu helmu a pomaličku se rozběhl zpátky k autu. Krásný den bez běhu…

GrossGlockner
GrossGlockner

I když většina cesty vedla z kopce, vůbec se mi neběželo dobře. Tělo ani mysl na běh prostě nebyli v ten den připravení. Asi po půl hodině běhu mi došlo, že si vzdálenosti pamatuji asi špatně. Myslel jsem, že Billa je cca 8 km daleko. Nebyla, došlo mi, že musí být okolo 12 km. Bylo mi těžko, čokoládu jsem snědl ještě v době, kdy o běhu nebyla v myšlenkách ani zmínka. Navíc pražilo slunce, bylo bezvětří a prostě horko. Prostě mi celý běh nešel. Na prvních 15 kilometrech jsem musel pro divné pocity v celém těle dvakrát zastavit. Pak už by to i celkem šlo, ale začala se ozývat čokoláda v žaludku. Dělal tam pěknou paseku. Naštěstí začala dělat problémy kousíček před koupalištěm. Vysvobodil mě tamní záchod. Netuším co bych bez něj dělal, asi by celá situace nedopadla dobře. Dál už byl běh lepší a zbývajících necelých 5 kilometrů jsem zvládl v pohodě. Nikam jsem se ovšem nehnal.

Po doběhnutí vypit asi litr vody. Běhat v horku bez vody mi jde tohle léto nějak hůře než minulé. Napsal jsem Renče kde je, abych se s ní náhodou někde neminul, a rozjel se autem pro kolo. Při příjezdu na parkoviště mi Renča napsala, že zrovna dorazila na vrchol. Jak já jí záviděl! Pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání jsem chodil máčet nohy do ledové horské bystřiny. Voda byla vážně jako led, nikdy se mi v ní nepodařilo vydržet kvůli bolesti z chladu moc dlouho. Aspoň jsem proceduru opakoval třikrát, aby měla alespoň nějaký účinek. Že bych tedy cítil nějaký rapidní rozdíl se říci nedá, ale věřil jsem v pozitivní regenerační účinek. Mezi chozením do potoka se mi podařilo nalézt free wifi a hodit foto na instagram. Renča přijela si po 45 minutách. Ten sjezd musel být úžasný. I když, jeden její prsteníček vypadal díky silnému brždění pěkně ošklivě nateklý. Každý kdo by jí chtěl nandat prsten by určitě pohořel.

Ledárna!
Ledárna!

Jedno vyjetí kopce (v Renči případě) a seběhnutí pro kolo (můj případ) zabralo většinu dne. Už byly asi 2 hodiny odpoledne a oba dva jsme byli naprosto hotoví. Po rychlém dokoupení zásob v Bille směr koupaliště a nicnedělání. Já vzal knihu a Renča tréninkový deník. Koupaliště u Zell am See je zajímavé. Do vody vede asi 50 metrů dlouhé molo z barelů. Ale na skákání do vody to není. Na konci mola je vody asi tak po pás. Ano, Zell am See je dost mělké několik desítek metrů od břehů. Nepodařilo se mi dojít tak daleko, abych nestačil. Alespoň, že plavat se dalo bez odřených kolen. Voda jako vždy naprosto úžasná. Navíc měli na koupališti všelijaké atrakce pro zpříjemnění času a všechny zadarmo. Z toho co jsem viděl tak dva kurty na beach-volley, slackline, stůl na stolní tenis, ndřevěnou hru kde se dva týmy snažily navzájem srazit dřevěné špalíky a ještě další, bohužel si nepamatuji. K tomu vynikající zmrzlina. Opět skvělé odpoledne. A to, že místo předem hlášeného deště bylo nádherně s občasným mráčkem, byl jen příjemný bonus navíc. O panoramatech všude kolem se snad ani nemá cenu už zmiňovat, ještě vy všem přišlo, že jsem až moc velký romantik.

Den pátý – středa

Den, který utekl jako voda. Já ho začal oběhem jezera. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel. Zell am See je vážně malinké jezero – po obvodu má pouze 11,6 km. Abych naběhal alespoň něco, protáhl jsem si trasu do vesničky vedle a nakonec skončil lehce přes 15 kilometrů. Samá rovina. Ale co se dalo dělat. Opomněl jsem zmínit, že náš pobyt byl v týdnu před Ironmanem. Všude byly značky, cedule, reklamní plakáty a hlavně už se sem tak objevil i nějaký triatlonista. Při pohledu na okolní kopce mi bylo jasné, že o lehký triatlon se nejedná.

Zell am See
Zell am See

Už ráno mi bylo jasné, že se jedná o poslední běh a vlastně i den. Večer jsme byli sednou s renčou na internetu a ona zjistila, že jí jednou špatně spoje z Prahy domů a musí jet už ve čtvrtek. Já už byl vydovolenkovaný dost a s podobnou délkou v Rakousku jsem původně i počítal, tak za mě pohoda.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po všech našich trénincích, jídle a posílání pohledů přišel čas na přesun zpátky k Traunsee. Já chtěl hrozně moc vylézt jednu ferratu, kterou se mi podařilo zahlédnout. V sobotu na ní byly zástupy, ale mé tušení mi říkalo, že dnes na ní budu sám.

Po příjezdu na místo (stejné jako první den), cestou se mi podařilo omylem odbočit o 10 kilometrů dříve k jinému jezeru, jsem se hned vydal nahoru. Bohužel sám, Renče se nechtělo a spíš se cítila na plavání, protože ranní se jí moc nevyvedlo. Chvíli mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. O ferratě zase napíši až později, snad se jen zmíním, že po 4 hodinovém trmácení se mi podařilo vrátit k autu a byl jsem rád, že se mnou Renča nebyla. Moc by se jí zpáteční cesta nelíbila.

Západ slunce
Západ slunce

Večer už jenom koupání se v jezeře, zdravé vaření a při večeři si užívání západu slunce nad kopci u jezera. Krásný pohled. Prostě taková pěkná tečka.

Západ slunce podruhé
Západ slunce podruhé

Cesta zpět a zhodnocení

Vstávalo se brzy aby se stihlo být včas v Praze. Že bylo opět krásné ráno se snad ani nemá cenu zmiňovat. Cesta proběhla dobře, vše se stihlo a všichni domů dorazili v pořádku. Tím bych celou cestu odbyl.

Co se týká našeho putování po jezerech, neskutečně jsme si ho užili, viděli spoustu míst a hlavně si dali pořádně do těla. Cestování a spaní v dodávce má určitě své kouzlo. Sice nás čas od času ráno probudily hlasy kolemjdoucích nebo v noci bouřka s vydatným burácením vody o střechu, ale vše se dá odpustit. Pro mě na dovolenou super, kdybych chtěl v autě trávit více času a třeba bydlet (jak má v úmyslu Renča), asi bych si vnitřek auta pořádně upravil a možná i lehce zateplil. Bylo by pak v autě tepleji a hlavně méně hluku.

Sportovně více než spokojen. Za 5 dní se mi podařilo naběhat cca 103 km. Když vezmu v potaz, že každý den byly nějaké další aktivity, dostalo tělo pořádný impuls. Sice jsem si nemusel výlezem na ferraty nad Traunsee ve středu odpálit stehna na další tři dny, ale to k tomu patří. Věřím, že jim to jenom prospělo a posílily z toho.

A na kolik celá ta 5 (6) denní sranda vyšla? Jen pro informaci – ujeli jsme nějakých 1200 km, objeli tři jezera, vařili si na plynu, jídlo měli koupené do zásoby a strávili v Rakousku celkem 6 nocí. Já se osobně vešel pod 2500 Kč a myslím, že Renča na tom bude podobně. Prostě super dovolená za hubičku. Doporučuji vyzkoušet.

3 komentáře u „Dovolená v Rakousku opravdu levně – 2. polovina

  1. Hele, ten kopec focenej pres platidla neni Glockner, ten je az za nim..:) pres to sedlo vlevo s tim snehem vede grossglockner ultratrail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *