Kladno 24h Self-Transcendence 2016

aneb 24 hodin běžeckého sebetrýznění za pomoci Sri-Chinmoy Marathon Teamu.

Nikdy by mě ani nenapadlo se podobné akce účastnit, jenže nepovedené závody mění často názor. Díky nepovedenému PIMu jsem šel z hecu už jednu delší akci než maraton a to 6 h Self-Transcendence Run ve Stromovce v Praze. Mé nohy a tělo po něm byly pěkně rozbité, ale znáte ty pocity. Tak nepříjemné, až se člověku zalíbí a masochistická část jeho osobnosti je touží prožít znovu. Po PIMu mě v hospodě Pavel pozval na první ročník říjnového Dalmacia Ultratrailu. Nejdříve jsem ho odmítl, ale po zjištění, že mají i dětskou trasu cca 110 kilometrů, mému souhlasu už nic nebránilo (již zaregistrováno a úspěšně zaplaceno). A jelikož je třeba na podobnou akci pořádně připravit tělo a mysl, rozhodl jsem se pro 24 hodinový běh v Kladně. Hezky mě na něj i nalákal Jirka. Jeho popisu šíleně dlouhého utrpení by neodolal každý alespoň trochu nenormálního ražení. Možná i maličko masochistických sklonů.  Já mu prostě nevěřil, že se jedná o tak hrozný závod a myslel jsem, že jenom přehání. Plán byl zúčastnit se a poznat na vlastní kůži pravdu. Že jsem předem v mysli koketoval s víc kilometry než byl výsledek nebudu tajit.

Předzávodní příprava

Trénink pár týdnů před závodem šel úplně sám. Průměrná kilometráž byla přes 110 km týdně a dobrá polovina tréninků v tvrdších tempech. Nejednalo se o žádné klusy. Předposlední týden se mi podařilo naběhat i přes 120 km, což bylo po dlouhé době konečně pěkné číslo na běžeckém tachometru. Momentální plán (až se dostanou nohy do pohody) bude se těch 120 nějakou dobu držet a pak se uvidí, jestli půjdou ještě navýšit.  Co mě velmi potěšilo bylo, že v tom předposledním týdnu jsem ani na chvíli nepociťoval únavu nebo nějaké podobné problémy. Jako by si tělo zvyklo na vyšší výdej energie. V týdnu před Kladnem už jenom pomalé klusy a spíš se šetřit, naběháno pouze lehce přes maraton. Dokonce byla příprava taková, že jsem chodil dřív spát a od středy pil hodně mladého ječmene. Díky naprosto skvělým pocitům připraveno nejel tělo, ale i hlava. Alespoň jsem si myslel, že je připravená.VýstřižekVečer před úspěšně odmítnuté všechny pozvánky na pivo a s dobrým pocitem v srdci se držel doma a nikam nešel. Příprava vybavení na závod mi zabrala o trochu více času než normálně. Člověk je zvyklý vzít si třeba na maraton boty, jedny trenky, triko s hodinkami a jde. Někdy ještě sluneční brýle. Tentokrát byl na místě lepší přístup, hlavně nic neponechat náhodě. Kromě výše zmíněného přibaleny kompresní návleky, nové ponožky, druhé boty, triko s dlouhým rukávem, větrovka, náhradní kraťasy a dlouhé kalhoty. Pro jistotu i kompresní podkolenky, kdybych během závodu dostal odvahu sundat stávající ponožky a vydržel pohled na stav nohou. Místo klasické hromádky prostě veliká hromada. Ke které ještě přibil raději i spacák a nafukovací karimatka. Sice nebylo v plánu spát, ale jistota je jistota. Když se sečte i nějaké jídlo s pitím, táhl jsem toho s sebou jak normálně na dvoutýdenní dovolenou.WP_20160729_20_00_24_Pro (2) (765x1024)Doprava na závod byla jednoduchá – před sedmou autobusem do hlavního města a odtud z druhé strany metropole dalším autobusem k nemocnici v Kladně. Na Nádraží Veleslavín na mě čekala Anička. Nejvíc bláznivá holka/běžkyně, kterou jsem zatím poznal. První setkání na 6/12 h ve Stromovce, kde běžela s rodinou štafetu na 12 hodinách. Po ne moc dlouhém pobíhání se přihlásí na 24 hodinový závod?! Neměl bych se divit, jelikož její rodina je trochu do ultra zapálená (taková ultra rodina), ale i tak měla a má můj neskutečný obdiv. Hlavně potom co v Kladně předvedla. Z Prahy do Kladna mi cesta utekla v mžiku. Hodně člověka uklidnilo, že nemocnice je od stadionu Sletiště opravdu za rohem. Stát se mohlo cokoliv, pomoc byla vedle. Já byl v klidu úplně, hlavně že se nejednalo o Táborskou nemocnici. 😀 Na místě dvě a půl hodiny před startem, podle mě ideální. Co mě hodně překvapilo bylo, že první závodník 48 hodinového běhu už měl natočených 200 km. Zase jsem si připadal jako v Praze ve Stromovce, bylo mi jasné, že jen minimum lidí na 24 hodinách jeho výkon překoná.

48 hodin závod po cca 22 hodinách běhu
48 hodin závod po cca 22 hodinách běhu

Pak už se začali scházet pomalu všichni a mezi nimi i dost známých tváří. Poslední hodinu před startem jsem proležel ve stínu na trávníku a prostě se snažil nehýbat. Začalo mi být nějak nepříjemně teplo a vypadalo to, že bude ještě víc horko. Nemýlil jsem se. Už jen poslední foto před startem a šlo se na to.

Mé místo na případné spaní v tělocvičně
Mé místo na případné spaní v tělocvičně

Závod – 1. polovina

Na startu rychlé popřání štěstí všem okolo a už se běželo. Ještě než se vyběhlo, vzpomínám, že se mi točilo v hlavě přání, aby žaludek vydržel co nejdéle a nezačal protestovat. Normálně si stoupám dopředu, tentokrát mazácky do zadních řad. Byl tam i Pavel Marek, takže správné místo. Závod jsem rozběhl s ním a držel jeho tempo. Jen mě překvapilo, jakým tempem se vepředu vyrazilo. Já byl rád za nasosání trochu Pavlových zkušeností. Točili jsme to spolu skoro 10 kilometrů tempem něco kolem 5:45-5:55/km. Podle mě a hlavně podle Pavla ideální na začátek. Byla to sranda, hrozně jsme pokecali, probrali různé závody, dostal jsem spoustu rad o 24 hodinovce a hlavně se parádně nasmáli. Jenže pak jsme se oddělili a už se potkali ve stejném tempu jen párkrát. Od té doby člověk točil sám a jen čas od času na chvilku s někým sladil tempo. Hlavně jsem si pořád opakoval nezrychlovat a k vlastnímu překvapení to dokázal dodržet.

Anička a má maličkost - ještě plni optimismu před startem
Anička a má maličkost – ještě plni optimismu před startem

Jenže pak přišla kolem třetí hodiny běhu krize. Ale ne taková, jaká každého běžce napadne. Tělo plné energie stejně jako na začátku. Problém byl hlava, jenže tentokrát se vydala do úplně nových nezmapovaných krizových oblastí. Mě to kroužení prostě totálně nebavilo, nemělo pro mě žádný smysl. Tělo v cajku plné energie, hlava rozsekaná a šprajclá – „Proč tady kroužím? Co si tím dokážu? Nebaví mě to!“ Snaha s hlavou bojovat byla, ale po další necelé hodině jsem uznal prohru. Nasadil těžký kalibr knihy do uší – Analfabetky od Jonase Jonassona. Léta už jsem s přehrávačem neběžel, jsem tvrdý zastánce a obhájce čisté hlavy a vlastních myšlenek. Jenže když všechny ostatní myšlenky vytlačí negativum, musí se ubít z vnějšku. Analfabetka byla skvělá. Najednou se nohy zase rozběhly a čas od času jsem se přistihl, jak se nahlas směji a ušklíbám. Čas od času se jiní běžci otáčeli, když jsem za nimi vybuchl smíchy. Do toho zase stejné tempo jako na začátku. Prostě pohoda, dokonce mě zase běh bavil.

Zázemí
Zázemí

Přibližně od doby nasazení přehrávače jsem i začal lehce jíst. Došlo mi, že bych měl, aby se žaludek nestáhl a v pozdější fázi závodu pak jídlo neodmítal. Každé dvě hodiny jem do sebe lupnul i kelímek mladého ječmene. Zpětně hodnotím jako zbytečnost. Nějak podle mě nepomohlo.

Zázemí podruhé
Zázemí podruhé

A pak přišlo veliké poučení pro příště! Z toho plyne i má rada pro všechny. Když půjdete na dlouhý závod, nemusí se jednat jen o 24 hodin, kupte si přehrávač, který dlouho vydrží. 😀 Můj umřel přesně po třech hodinách přehrávání, zrovna když se Analfabetka začala pořádně rozjíždět a tlemil jsem se pořád víc a víc. Jo, můj přehrávač za 200 Kč z Ebay už po těch letech v šuplíku dost ztratil kapacitu baterie. O víc než 50%. Tak jsem jenom prošel cílem k mým věcem, mp3 odložil a v hlavě přepnul na dalších necelých 18 hodin kroužení. 😀 Tak kde jsi ZENe? Čekal jsem na něj a on stále nepřicházel. I nějaké halucinace by byly lepší než co probíhalo. A ono nic! Prostě jsem se zatnul a začal kroužit. Ani nevím jak, ale prostě to pořád běželo tak nějak stejně. Ono i když se tempo malinko zpomalilo, přišlo mi tak nějak stejné. Pomalé až hrůza.

Zázemí po třetí (vpravo část stanového městěčka)
Zázemí po třetí (vpravo část stanového městěčka)

Snad prvně v životě, kdy mě běh totálně nebavil. Vážně nepamatuji, že by se mi něco podobného někdy stalo. A jak jsem k tomu přistoupil? Prostě jsem si řekl, že poběžím bez zábavy a prostě tam budu minimálně do sto kilometrů sekat jedno kolo za druhým. Světe div se, ale ono to fungovalo. Připadal jsem si jako stroj. Bez sebemenšího záchvatu uspokojení z pohybu nebo podobných pocitů jsem prostě donutil tělo k pohybu vpřed. Nebyla to zábava, prostě pohyb. Co taky jiného dělat, když už tam člověk jednou je, že? Alespoň, že ostatní můj přístup pobavil. Jasně, že jsem si své pocity nenechal pro sebe. Nejsem si úplně jistý, ale hranici 100 km jsem podle všeho protínal tak 45 minut před půlnocí. 11 hodin a nějaké minuty na 100 km? Spokojenost nebyla, ale ani nespokojenost. Věděl jsem, že ze začátku by byla blbost běžet rychleji. Po 100 km naplánována pauza na větší jídlo a hlavně výměnu bot. Mé NB Zante už dávno přestaly být komfortní a chtělo to něco širšího. Lepší boty než Salmingy Distance A2 prošláplé cca 1500 naběhanými kilometry snad ani nemohly být. Taková úleva…

Zázemí se stany podruhé
Zázemí počtvrté (stany)

Co jsem zapomněl zmínit, je žaludek. Začal se ozývat někdy mezi 4. a 5. hodinou. Nebudu lhát. Prostě jsem začal hodně často chodit na záchod. Frekvence byla asi tak dvě až tři kola. Opravdu nepříjemné a omezující, ale jak měl člověk vymleto, nenapadlo ho prostě řešení. Co jsem se nazkoušel žaludečních čajů a podobných nápojů, vždy zabraly jenom na chvilku. Až když jsem měl v nohách 100 km a zase po delší době se při kroužení zastavil na chodecký pokec u Aničky, poradila mi ať si zajdu pro Imodium ke zdravotníkům. Jak snadné! Imodium zabralo během chvilky. Zlatá Anička! Asi by mi to bez ní nedošlo a trápil se tam až do rána. Po Imodiu žaludek pevný jako skála, hned byl pohyb snadnější, když člověk nemusel poslouchat žbluňkání a přiznám, čas od času i zadržovat svěrače. 😀 Kdybych se snažil popsat, co ze mě vycházelo při čůrání, nešlo by mi to. Taková barva snad ani neexistuje, tedy když už ze mě něco vyšlo. Vypadalo to na dost přetížené ledviny, ještě ke všemu.

Štosování před startem
Štosování před startem

Ale co se potom nestalo, přibližně u 105. kola mi najednou začaly padat samy od sebe víčka. Mozek a tělo by jel pořád dál, ale oči nechtěly. Na chvíli jsem lehl na lavičku vedle trati a zkusil usnout, ale nešlo to. Tak jsem poprosil o kávu, řekli, že v dalším kole bude. Tak jsem ho tedy odkroužil a s chutí jí vypil. Čekal jsem ránu energie, bez kávy totiž asi tak 2 roky. A co přišlo? Nic. Vůbec nepomohla. Ještě jsem odkroužil dvě kola a jelikož byly oči neúnosné, šel si lehnout do tělocvičny. A to jsem vážně před závodem nechtěl…

Když bych se zmínil o ostatních v první polovině. Pavel Marek si běžel úplně svůj vlastní závod. Byl jako robot, stále stejné tempo, stále stejná nálada, bylo vidět, že mu závod maximálně sedl. Pavel F. měl už od cca 3. hodiny slušnou krizi, ale statečně s ní bojoval. Problém se trochu zvětšil s bolestí prstu, ale i tak stále kroužil. Holky běžely všechny famózně, rvaly se o první pozice mezi sebou úplně šíleně. Anička překvapila nejen mě, ale i sebe, ještě před půlnocí už měla nakroužíno 70 kilometrů. Výkon neskutečný, původně si myslela, že dá sotva maraton. Já jí předpovídal jiné číslo a taky ho nakonec skoro dosáhla. Evžen šel své a hlavně si závod užíval.

Anička po 12 hodinách (super výkon nakonec - na to že běhá jen cca 9 masíců...)
Anička po 12 hodinách (cituji „Za tu fotku tě zabiju!“), aneb jak zničeně vypadali skoro všicí

Závod – 2. polovina

Odpočinek nestál za nic. Dvě hodiny převalování beze spánku. Jen ruka přes oči a tím i jejich úleva. Někdy lehce po druhé návrat na trať. V zázemí na židličce seděl Pavel a byl v krizi. Prý už měl 100 km. Poblahopřál jsem mu k prakticky stejnému číslu jako jsem měl já a požádal ho, jestli by se se mnou kousek neprošel, že potřebuji rozhýbat nohy. Během ležení mi totiž dost zatuhly a krapet natekly chodidla, pohyb v botách byl utrpení. Naštěstí se po jejich důkladném zavázání po chvilce pocit zlepšil. S Pavlem jsem bohužel moc dlouho nešel, po nějakých 400 metrech mi najednou došlo, že chodidla se rozhýbala a tedy by se měl rozhýbat i zbytek těla.

Ještě vysmátý před startem
Ještě vysmátý před startem

Začalo kroužení. Jednoduše jsem tam začal sekat kilometr za kilometrem zase tempem kolem 6:00/km. Přišlo mi pohodové a kola ubíhala nějak jednoduše. Najednou bylo 110 km, ani jsem se nenadál a 120 a po další hodince 130. Krátký odpočinek v tělocvičně tělu vážně pomohl. Před ním měla má moč naprosto šílený odstín (i přes dodržování pitného režimu), najednou bylo chození na záchod opět v normálu a i barva průsvitná. Jako by se za ty dvě hodiny zregenerovaly ledviny s játry. Nevím, ale zafungovalo.

130 kilometrů se mi podařilo zdolat někdy kolem páté hodiny ranní. To už začínalo i svítat a konečně se lehce ochladilo. Od startu bylo hrozné horko, přišlo mi, že pořád beru namočenou houbu a nebo sáček s ledem, abych udržel teplotu těla trochu dole. Svítání bylo nádherné a vlilo úplně energii do žil. Za živa jsem viděl rudou záři nad Kladnem. 😀 Najednou všichni, včetně mě, lehce zrychlili. Asi už cítili poslední čtvrtinu závodu. Pavel tedy momentálně přemáhal nejtěžší krizi, což se mu povedlo a pak se mu konečně nohy roztočily. Z nočního odpočinku se vrátila Anička a normálně koketovala s myšlenkou překonání hranice 100 km! Popřál jsem jí hodně štěstí a soustředil se sám na sebe. U mě totiž nastalo kolem 135. km lehké zpomalení a zase se do běhu vložila hlava. Navíc ranní chládek rychle mizel.

Evžen s Pavlem v pět ráno (oba měli krizi)
Evžen s Pavlem v pět ráno (oba měli krizi)

Hlava vyhrála a já se rozhodl na 150. kilometru prostě skončit. Posledních 15. kilometrů co mi zbývalo jsem vždy 3-4 kolečka běžel indiánsky od cedule k ceduli (kolem trati byly po cca 50 metrech motivační citáty, jako vždy na závodě Sri Chinmoy) a jedno až dvě kolečka pomalinku proklusal. Příjemné bylo, že začalo pršet, což jsem si neskutečně užíval. Dopolední začínající vedro konečně přestalo a ochladilo se. Nádhera! Nějak jsem nechápal ty Němce v pláštěnkách, mně bylo v promoklém triku nádherně. Čím blíže byla meta 150, tím více bylo indiánského běhu. Nejvíce za to asi mohly puchýře, byly cítit čím dál víc a pěkně znemožňovaly pohyb všech. Nic pro slabé povahy, ale zdárně si s tím poradila masochistická část mé osobnosti. Druhá racionální část se zapřísahala, že už nikdy (minimálně příštích pár let) podobnou akci nepůjde! Zbytek osobnosti, má normální část mezi lidi, jí souhlasně přikyvovala.

Konečně začalo to nejlepší – běh všech na okruhu začal připomínat zombie run (spíš walk). 😀 Každého něco bolelo nebo si na něco stěžoval (Pavel M. s Ondrou a vedoucími holkami jsou výjimky potvrzující pravidlo). Taková Markétka Gruberová byla jako stroj a nevypadala, že má za sebou 21 hodin běhu. Sekala tam jedno kolo za druhým v tempu cca 6:00/km a prostě bojovala o umístění. Zajímavé bylo, že tak bojovala celých posledních 7 hodin. Slovy SEDM hodin! Něco neskutečného! Klaním se až k zemi. Mně puchýře už nedovolovaly moc pohybu.

A i já se dočkal, poslední 150. kolo hezky vyklusané a po něm v klidu k občerstvení naložit si ten největší talíř jídla za celou dobu (hromada sladkého) a jít si s ním v klidu sednout. Ještě jsem nebyl ani v polovině a už u mě byli hecaři. Prý mám ještě dvě a půl hodiny a proč končit na 150 kilometrech. Za zbývající čas těch 11 km do 100 mil úplně na pohodu dojdu. Jo, nechal jsem se vyhecovat. V klidu si dojedl jídlo, dopil pití, přezul boty z mokrých Salmingů za suché Zante a šel pochodovat. Jasně jsem řekl, že 100 mil udělám, ale už nepoběžím.

V prvních třech hodinách - soustředěn na běh
V prvních třech hodinách – soustředěn na běh

Snížené těžiště, mávání rukama a rychlý pochod vpřed. Stejný pohyb, který jsem na různých závodech odkoukal od starých veteránů běhu. Mají to promakané, fakt se jde rychleji a ekonomičtěji. 😀 Ujít zbývajících 11 kilometrů mi trvalo skoro 2 hodiny. Pěkně hrozné dvě hodiny. Kilometry jsem měl přesně po 10 minutách, a to jsem se na ně ještě musel hodně snažit. Až mi zas někdo bude tvrdit, že při chůzi je schopný ujít za hodinu 8 kilometrů, tak přesně vím kam ho pošlu. A pak už konec. Poslední kolo mě napadlo, že bych ho uběhl, ale po 200 metrech jsem se hezky pokorně vrátil k chůzi. Puchýře nedovolily a navíc protestovaly i kotníky.

Po závodě

Dočkal jsem se. 161 km doma! Došel jsem se zase najíst, pak sebral věci a šel se dát do kupy. Po sundání ponožek tak nějak masakr podle očekávání. Nebudu popisovat, fotka to za mě řekne lépe. Jen mi věřte, že při dávání puchýřů do kupy v lékařském stanu jsem s láskou vzpomínal na doby z dětství a vrtání zubů. Při likvidaci puchýře pod patou jsem měl co dělat, abych potupně nevykřikl. 😀 Kluci z toho měli srandu a prý má chodidla zdaleka nebyla nejhorší. Dali mi na puchýře „second skin“ (pro neanglicky mluvící – druhá kůže, novinka z Émeriky) pro podporu hojení a po zalepení nohou mě propustili. Slézt z lehátka a udělat pár kroků byl výkon hodný olympionika.

Nahoře těsně po sundání ponožek. Dole pár hodin po závodě už s úplným otokem.
Nahoře těsně po sundání ponožek. Dole pár hodin po závodě už s úplným otokem.

Přežilo se, sprcha byla super. Křeče byly najednou všude a nejvíc na břichu. Nezmínil jsem se o tom, ale od nějaké 10. hodiny běhu mě do něj braly křeče a bolelo, jako bych udělal několik tisíc sed lehů, které následoval stejný počet sklapovaček. U dlouhých závodů to tak vždy mám, myslím, že za to může hodně hluboké dýchání do břicha a to je pak celé unavené. Tak nějak tuším, že zabalení věcí by mi normálně zabralo o čtyřikrát kratší dobu, ale to je detail. Už zbývalo jenom závěrečné jídlo, pokec se všemi nadšenými běžci, smání se chůzi ostatních (včetně té své) a vyhlášení. To mě začíná bavit čím dál více. Mladí muži v plné formě jdou pro medaile, ale jak jdou! Pochod devadesátiletých důchodců by byl svižnější. Nikdy mě to nepřestane bavit!

Když jsem šel pro diplom, stala se jedna zajímavost. Beru diplom a koukám, mám na něm DNF. Jak je to vůbec možné?! Jak mi moc mozek neslouží, dávám ho na věci a jdu si sednout k Pavlovi. Tomu to po chvilce říkám a on na mě jen nevěřícně kouká, že to není možné. Tak jsem došel za pořadateli a oni na to taky koukali jak blázni. Asi chyba programu co to tiskl. Pošlou nový štítek poštou a později i opraví výsledky. Alespoň už vím, proč mi tolik lidí psalo, jestli jsem OK. Na netu jsem měl totiž DNF. Sranda! 😀 Alespoň mám na světě naprosto jedinečný diplom s DNF umístěním na 24 hodinovém závodě. 🙂

Jooo! Jediný na světě!
Jediný na světě!

Nevím jak to Pavel dokázal, ale ještě nás odvezl do Prahy (všechna čest, já bych na to neměl, taky jsem v autě začal krutě usínat), kde jsem se přes metro (sejít schody do podzemí byl výkon) dostal k vlaku, ve kterém jsem mohl konečně zalomit. V Táboře se mi podařilo na schodech z nástupiště naštvat pár lidí, kteří asi pospíchali, ale mě to prostě z těch schodů rychleji nešlo. Připadal jsem si jako blesk, nemůžu za to, že ostatním to tak nepřipadalo. Doma bylo v plánu vítězné pivo, ale nepodařilo se mi ho dopít. Prostě jsem to zalomil a hotovo.

Výsledky: kladno-2016-mcr

Zhodnocení plus regenerace

Je tři dny po závodě. Pondělí bylo nejhorší, nohy byly šíleně nateklé. Na ranní rituál pěti tibeťanů následovaný krátkým cvičením nebylo ani pomyšlení. V práci ze mě měli srandu a jinak byl klid, pokud to šlo, nevstával jsem ze židle. Naštěstí mělo dost lidí dovolenou, tak si mě dobírala jen půlka. Večer se šlo spát hodně brzo, hezky po sauně, která hodně moc pomohla. Úterý už bylo vstávání naprosto v pohodě, ale i přes dobré pocity jsem ještě ranní cvičení zazdil. Jelikož se mi už chůze v pohodě dařila, už si mě v práci moc nedobírali. Odpoledne chuť na klusání. Čekal jsem všechno možné, ale to co bylo ne. Běželo se mi naprosto parádně, nohy nebolely, puchýře také ne, kdybych neměl tempo šneka, nevěřil bych si, že jsem o víkendu někde byl. Běh hodně pomohl, nohy skoro celé splaskly. Dnes, ve středu, už naprostá pohoda, sice trochu zatvrdly puchýře a jeden začal být cítit, ale jinak pohoda. Tempo v tréninku už na pohodu pod 5:30/km a kilometrů bylo dost přes 10. Alespoň na něco byla zvýšená kilometráž v tréninku před dobrá, nohy se mi díky ní zregenerovaly skoro okamžitě. Po zbytek týdně naplánované klusy a ten další zas návrat k tréninku.

Abych to zhodnotil. Jsem se svým výkonem spokojený. Sice jsem před závodem myslel, že bych mohl dát cca 180 km, ale i 100 mil je pěkných. Na první účast podle mě celkem dobré. Vím jistě, že několik příštích let na 24 nebo 48 hodinovku určitě nepůjdu. Delší vůbec nepřipadají v úvahu. Kdybych náhodou dostal choutky, má ode mě kamarádka jasné instrukce co udělat. Budu se držet závodů do 110 kilometrů a co se týká časových závodů, tak do 12 hodin. Na delší jsem prostě pořád moc velkej měkouš. Teď se musím pořádně připravit na říjnový Dalmacia Ultratrail. Tahle 24 hodinovka se mi moc hodila do přípravy a podle mě naprosto splnila funkci – dostat tělo a hlavu na dno.

Na zázemí v Kladně se mi asi nejvíc líbila domácí atmosféra a zázemí pro podpůrné týmy běžců. Stanový tábor vedle trati s rodinami a kamarády všelijakých účastníků byl prostě suprový. Tahle věc se mi hrozně zalíbila. Děkuji Sri Chinmoy Marathon Teamu a všem ostatním dobrovolníkům za naprosto super akci se skvělým zázemím. Nevím jestli se do Kladna vrátím (v příštích letech maximálně se štafetou), ale děláte ty akce vážně skvěle. Sri Chinmoy Team prostě umí nejenom špičkové zázemí, ale hlavně bezkonkurenční pozitivní atmosféru.

4 komentáře u „Kladno 24h Self-Transcendence 2016

  1. Velká gratulace k první stomílovce! To už je sakra pořádný číslo!! A jak říká TB – ty kilometry je v přípravě na velký akce prostě potřeba odťapat, takže v Dalmácii si to pořádně vychutnáš a všechno se ti to v dobrém vrátí! 🙂 Smekám!!

    1. Jíťo, děkuji moc. 🙂 S tím odťapáním máš pravdu, přesně tak ke Kladnu přistupuji. Na Dalmácii bude natrénováno. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *