KMMP 2015 , aneb M bez tréniku rovná se očistec

Po půl roce prakticky neběhání jsem se vrátil začátkem září do tréninku. A co mě hned nenapadlo? Vrátím se k závodění a rovnou maratonem v Písku – Královský maraton města Písku. Ale nejdřív, co mému spontánnímu rozhodnutí běžet předcházelo.11887570_901894433221730_1956798041556253379_oJak už jsem řekl, trénink v posledních pěti měsících nestál za nic. V dubnu po podařeném závodě Kolem Harrachovky se mi stalo něco s kolenem a běh začal být prakticky nemožný. – Každé zvednutí kolena bolelo. Abych to zkrátil. Doktoři nepomohli, pomohl jsem si opět sám. Problém byl jednoduchý, proto mi trvalo přijít na něj skoro dva měsíce. Nejdříve mi totiž přišlo, že mi koleno prochladlo, takže léčba prochladlého kolena. Jenže ani po měsíci (prochladnutí by tou dobou mělo mizet) se nelepšilo a já začal zjišťovat jiný důvod. Až po několikahodinovém studia anatomie kolene mi došlo, že problém bude ve čtyřhranném stehenním svalu, přesně jeho vnější hlavy. Byla zkrácená, táhla mi čéšku a to způsobovalo nesnesitelnou bolet při zvedání kolene za běhu, dopad byl bezbolestný. Léčba snadná a po týdnu bylo po bolestech. Stačilo pouze několikrát denně protahovat již zmíněnou vnější hlavu čtyřhranného svalu stehenního. Každý fyzio nebo běžec by řekl, že stačí jen přitáhnout nohu k hýždi (levá k levé a pravá k pravé) a tím se celý sval protáhne. Omyl. Touto klasikou se protahuje hlavně přímá hlava a ne vnější. Pokud chce běžec protáhnout hodně důležitou vnější hlavu, musí přitáhnout nohu úhlopříčně, tedy levou k pravé hýždi a pravou k levé hýždi. Okamžitě je cítit protažení vnější hlavy svalu stehenního. Doporučuji zařadit k poběhovému strečinku. Jednoduché a funkční. – Každopádně, naběhané kilometry se pohybovaly do 200 km měsíčně, někdy ani 150 km nebylo. Což, přiznejme si, není trénink na dobrý maraton. V červnu ještě test kolena na závodě Radimovický koňák, který jsem vyhrál, ale běh byl ke konci přes bolest a výsledný čas oproti loňsku o pár vteřin horší… Na začátku září pak návrat k tréninku, zase skoro 100 km každý týden. 🙂 (Přepísknutí – puchýře, bolesti kotníků, kyčle – prostě přetížení. Naštěstí si tělo zase zvyklo. Vlastně se mi zase musely posílit a vytvořit svaly na nohou, takže se není co divit.) A jelikož trénink šel, padlo rozhodnutí, že prostě Písek zkusím a uvidím jestli si nohy pamatují něco z jara (jó, tehdá bylo natrénováno na maraton pod 2:40, kde ty loňský sněhy jsou, že…). Hned druhý den od rozhodnutí (8 dní do maratonu) mě začalo bolet v krku, ten se mi podařilo vyléčit za tři dny, pak ale nastoupila rýma, opravdu krutá rýmička, která trvala dva dny a pak byl další dva dny suchý kašel. Energie celý týden žádná, trénink jen pomalinký běh a při něm nabalený jak eskymák a k tomu nová práce, která také ubírala energii. Předzávodní příprava naprosto ideální a podle představ. Naštěstí den před startem vše odeznělo a já potvrdil Helen, že s ní jedu.

Cca 16. km - ještě nádhera
Cca 16. km – ještě nádhera

Bylo skvělé zase po dlouhé době vidět všechny kamarády a známé. Takhle zpětně nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Té energie kolem. Už jen atmosféra člověka nabije na týdny. Hned jsem byl zpátky ve své živlu, jako bych ani nebyl půl roku mimo. Rychle jsem se zaregistroval, převlékl a šel rozhýbat. Nevím proč, ale nějak mi nesedlo ráno a mně se od rána nedařila nejdůležitější věc před dlouhým závodem – pořádné vyprázdnění na záchodě. I přes mega večeři, dávno strávená, prostě nic. Ani několika kilometrové rozběhání se střevy nehlo. V hlavě hlodal velký červík, opravdu veliký.

K průběhu závodu není moc co říct. Od začátku na čele, po kilometru mě doběhl budoucí vítěz a já mu prakticky celý závod koukal na záda. Rozběhl svižně, cca 4 min/km a já se ho držel na dohled. Zpětně vím, že to byla chyba. Prostě nebylo naběháno. Až do 33. kilometru nádhera, běželo se bez sebemenšího problému, nádrže prostě plné. Trať v Písku udělaná hodně dobře, až na první dva kilometry čtvrtmaratonského okruhu vedoucí a klikatící se po parkovišti u zimního stadionu, které mohly být klidně protažené dozadu podél řeky, se celý závod běžel po rovině na stezce podle řeky ve 4 okruzích. Jediné trochu nepříjemné stoupání byl kopeček u Písecké elektrárny, ale nic extrémního. Vlastně rovina. Na tiatřicátém kilometru mi ale došla šťáva. Nohy začaly drhnout a mé do té doby průměrné tempo 4:10-13/km šlo do říše snů. 34. km za 4:30, motor se definitivně zadřel a pak už jenom hůře. Posledních pět kilometrů očistec, i přes snahu zpomalit na 5:00/km (bohužel jsem je nebyl schopný udržet). Doslova jsem se rozmázl o pověstnou maratonskou zeď (od prvního maratonu v roce 2011 prvně!) a k tomu mi připadalo, že se broddím po kolena bažinou. Tak mi poslední kilometry připadaly. Také mě v nich předběhli dva soupeři (jednoho jsem si vůbec nevšiml, měl číslo jako štafetáři) a já se lehkým klusem nakonec dobelhal do cíle v čase 3:03:37. K lehkému klusu donucení přes bolest, nemohl jsem se před lidmi přeci ztrapnit. Stačilo, že na posledních třech kilometrech mi tělo vypovědělo službu, já musel přejít několikrát do chůze a dokonce si asi třikrát dřepnout na bobek, při čemž mě viděli snad všichni ostatní závodníci.

Zpětně s odstupem hodnotím závod jako povedený. Prakticky bez speciální přípravy a nebo aspoň naběhaných kilometrů se nedalo nic jiného čekat. Jako návrat k závodům povedené. Maraton je za mnou skoro dva týdny, já trénuji jak divý (naštěstí byl druhý den úplně v pohodě, nic nebolelo) a cítím, že forma vzrůstá. Brzy bude na úrovni před dubnovým zraněním kolene. Zařekl jsem se sám sobě, že poběžím PIM 2015 a zkusím ho dát pod 2:40. Uzpůsobím svému cíli trénink a k tomu ale tentokrát i jídelníček a regeneraci. Mám spoustu nápadů. Jo, běh mě stále baví. Jeden neúspěch mi ho nezkazí, spíš mě ještě víc utvrdil, jaká je běh zábava, stále překvapení. 🙂

Kategorie M39
Kategorie M39

Výsledky: KMMP2015

1 komentář u „KMMP 2015 , aneb M bez tréniku rovná se očistec

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *