Na kole ze Salzburgu do Benátek – 2. část

Předchozí část zde.

IMG_2826Přiznám se, že místo na spaní nic moc. Terén nebyl vůbec rovný, takže mi spacák celou noc klouzal z karimatky, když už se mi podařilo zabrat, buď jely auta a nebo z druhé strany (čehož jsem si večer nevšiml) projel vlak. Ano, byla tam železnice. I přes několik probuzení v noci mi ale ten přerušovaný spánek dodal energii. A hlavně nepršelo. Takže vlastně samá pozitiva. Ráno bylo ale chladné, pěkná kláda byla. Hned jsem sedl na kolo a snažil se zahřát, moc to nešlo. Po chvíli jsem potkal zastřešenou zastávku, takže aspoň jídlo a chvilka v závětří. Celkem povedená snídaně to byla – slunce svítilo, nepršelo, vítr se tišil a já už neměl hlad. 🙂 Jedno mi bylo jasné, že někdy kolem poledního bych měl dorazit za Bad Gastein a vyšlápnout si nejhorší stoupání na trase z nějakých 850 m.n.m do 1200 m.n.m. Nezdá se kruté, ale když si člověk uvědomí, že je asi jenom na čtyřech až šesti kilometrech, tak mu to pozitivní náladu nepřidá. Co mě malinko po dalších dvaceti minutách překvapilo, byla cedule Bad Gastein, překvapila hlavně proto, že jsem byl stále dole v údolí. Vjel jsem do vesnice a co se nestalo, najednou začalo stoupání, kruté stoupání, a trvalo dlouho, déle než se mi tak zkraje po ránu líbilo. Očividně jsem se s časem příjezdu k nejhoršímu výšlapu zmýlil. Bylo zde. Projet celý Bad Gastein a došlapat na vrchol chtělo opravdu hodně morálu a skoro dvě hodiny na nejnižších převodech. To bylo pořád, krutých sto metrů nakloněný přes řídítka, pak kratičká rovinka a zase dalších pár set metrů prudkého stoupání. Okolo projíždějící řidiči na mě koukali se soucitem v očích, očividně jsem nebyl první ani poslední koho tam takhle potkávají. Tohle stoupání bolelo, opravdu hodně, hlavně v hlavě. Co mě rozsekalo, bylo, když jsem byl skoro na konci, užíval si lehkého stoupání před koncem (zastávka železnice skrz horu) a předjela mě babička z předchozího dne. Vyšlapovala si, jako by se nechumelilo a jela po absolutní rovině. Jak já nenávidím elektrokola! A nádraží bylo zde, jen rychle předjet kolonu, koupit za 5 euráčů lístek pro kolo a rychle do vlaku. Byl nejvyšší čas, vlak za tři minuty vyjel. Ani ne za deset minut a už se stavělo na druhé straně toho kopečku.

Krásně bylo, jasno, slunce svítilo. A já byl rád, že nejhorší je za mnou. Kousek jsem sjel, zastavil a najedl se. Při té příležitosti se i oblékl, stále bylo chladno (1200 m.n.m je znát) a začal sjíždět na druhé straně dolů. Pěkně to frčelo, ale když mi tachometr lezl přes 60 km/h, radši jsem začal přibržďovat. Žádná sranda s naloženým kolem, asi jako to stoupání. Navíc jsem srab a nemám rád takové rychlosti, kdy i jen malý kamínek v cestě může způsobit veliké nepříjemnosti. Každopádně jsem si sjezd užil a za necelou čtvrt hodinku byl dole. Byl jsem rád, že nemusím vyjíždět z téhle strany kopce, chudáci ti co tam jeli. A dole jsem opět potkal mou starou známou. Stála na křižovatce mimo trasu a nevěděla kudy dál. Já vím, že bych neměl mít srandu z lidí, ale tohle bylo fakt už k popukání. Jakmile se někde objevila křižovatka, ona jela špatně! Každopádně si mě opět všimla (jak by také ne, mé triko svítilo na dálku) a jela za mnou. Mně to bylo jedno, stejně jsem zastavil u Billy doplnit zásoby. Hlavně sušenek, jejich spotřeba byla nejvyšší. Pak opět cesta dost rovná, jen s občasným zvlněním. Jelo se na Villach podél řek a tak nic moc ohledně záživnosti. Ovšem, panoramata celý úsek zachraňují, neuvěřitelně jsem se kochal a vychutnával si ty výhledy. Jenže někde za Spittal začala absolutní rovina a to byl vážně úsek na palici. Neměl konce. Ten nezachránili ani panoramata. Když se přidal lehký protivítr, mé myšlenky byly chvilku dost černé. Naštěstí vše negativní jednou končí a najednou se přede mnou vynořila cedule Willkommen in Villach. Jaká radost, nějaký 80 km ten den a přede mnou už jen cca 35 k Italským hranicím. Hmm, nevím jak ve Villachu ohraničují město, ale po dalších 4 kilometrech stále jenom jednotlivé baráky kolem mě a centrum v nedohlednu. Ještě další dva kilometry to zabralo, než se přede mnou Villach objevil. A stejně rychle jako se objevil ho i já přejel. Byl to vážně okamžik a já byl na druhé straně města. A tam přišel kiks! Nevím jak se to stalo, stále jsem sledoval ukazatele se značkou Alpe-Adria… Každopádně jsem někde špatně odbočil a na chybu přišel až asi za 20 km. Bylo mi divné, že už dávno nestoupám. Já se chytil špatné cedule a byl úplně mimo. Což mi potvrdil i nějaký rakouský cyklista. Anglicky moc neuměl, ale i má chabá němčina stačila na zjištění, že den ještě dlouho neskončí. Poslal mě cca 4 km opačným směrem s tím, že tam se napojím na hlavní a po té je to do Arnoldsteinu přibližně 10 km. Kecal. Šlapal jsem do něj po té hlavní dvě hodiny! To je o hodně víc než 10 km! Každopádně jsem byl šťastný, že jsem opět na správné trase. Sice v Arnoldsteinu měli špatně značení, musel jsem se zeptat, ale nakonec se mi k Italským hranicím podařilo dostat. Místo cca 120 km, které jsem měl v plánu najet, mi tachometr ukazoval 166 km! Hned za hranicí jsem vystoupal pár desítek metrů po čisté cyklostezce a u jednoho občerstvovacího stolku zastavil. Byl tam potok, měkká zem (ve které jsem si vyhrabal pohodlnou postel a ticho) a bylo mi jasné, že v devět večer už nikdo přes hranici nepojede, tudíž ani kolem mě. Opět proběhla koupačka na Adama, vydatné posilnění jídlem a zasloužený spánek. Bylo mi jasné, že pršet nebude, obloha byla zcela vymetená. Spal jsem jako v bavlnce…

Předchozí noc byla probouzecí a hrozná, tahle byla, jako bych spal doma na mém futonu (ano, mám futon a je na něm nejlepší spaní za celý můj život). Probuzení jako z pohádky. Zpívající ptáci, jasná obloha a vůně lesa. Nemohlo být lepší. Možná kdyby bylo krapet tepleji. Ale i přes to maximální užívačka. Pořád jsem se nacházel v horách, takže teplota po ránu v lese nic extra vysokého. Hygiena, snídaně, zabalení věcí a rozhodnutí zahřát se pohybem. Vážně byla kosa a já měl s sebou jen tenounké šusťákové kalhoty. Nezahřály, maximálně lehce odklonily ten ledový vítr. Ale co, za chvíli mi byla teplota ukradená, zase ty panoramata! A ty probouzející se vesničky! Tyhle okamžiky jsem měl na celém cestování nejraději, probouzející a naopak ke spánku se ukládající okolí. Každopádně, po asi půl hodince se mi podařilo dorazit od hranic do městečka Tarvisio. Malinké městečko, nic zajímavého, prostě jsem ho projel. Takhle napsané to zní lehce, ale měl jsem tam asi spíš štěstí. Nevím proč, ale mezi domy najednou zmizelo značení mé stezky a já netušil kudy kam. Tak nějak intuitivně jsem na jednom kruháči jel směr západ a doufal ve správnou cestu. Drželo se mě štěstí. Sice jsem z města vyjel po hlavní a fičel si to dolů z kopce plnou rychlostí, ale naštěstí jeli okolo jiní cyklisté a díky nim jsem zjistil, že souběžně s mou silnicí vede má cyklostezka. Jen jednoduchá odbočka a na x dalších hodin jsem nemusel potkat auto. Dolů směr Itálie vede z Tarvisia luxusní stezka pro cyklisty a chodce. Jedná se o přestavbu staré železnice, úzkokolejky, a co je nejlepší, z Trevisia vede prakticky neustále z kopce. Jeden dlouhý sjezd. Člověk jen jede, kochá se nádhernou krajinou, užívá sluníčka, odpovídá na pozdravy ostatních cyklistů a je prostě jen v tom okamžiku. Úplný ZEN. Vážně se nedá tomuhle úseku nic vytknout. Luxusní cesta, tunely, mosty, lidé… prostě super. Malinko jsem litoval ostatní cyklisty naproti mně, šlapat nahoru jsem jim opravdu nezáviděl. Nejvíc o téhle části řeknou fotky.

Dále cesta pokračovala vedle řeky. Cesta nic moc. Kameny, písek, drobnější kamínky, kola se bořila, uskakovala a k tomu neskutečné horko. Rychlost prakticky nulová a navíc se mi už dlouho neobjevila před očima žádné značení. Co mám říkat, nálada pod psa. Co jí nepřidalo bylo, že konečně po vyjetí na silnici jsem automaticky zahnul doprava (značky žádné) a co se nestalo. Zase špatně. Naštěstí jsem si zajel jen několik kilometrů, sice do kopce, ale jinak to šlo. V prvním městečku jsem na mapě zjistil, že jsem mimo a vrátil se zpátky. U mé špatné odbočky jsem jel na druhou stranu a co tam nebylo, cca dvacet metrů od ní bylo značení! Pak už jen lehké bloudění po špatném odbočení ani ne za kilometr, trochu terén, ale dal se, a už jen rovina. Ano, oficiálně byly hory za mnou a přede mnou nic než rovina a trochu (hodně) nuda. Nebezpečná nuda. U města Osoppo jsem oficiálně sjel z Alpe-Adria a pokračoval na Benátky. Ten den jsem ujel nějakých 138 kilometrů, prakticky bez námahy a jelikož mě bolely kolena, zapíchnul jsem to dřív. Kolem páté se mi podařilo nalézt super tábořiště u řeky vedle města Varmo. Koupačka, krátké opalování (brzy přišly mraky…) a prostě odpočívání. Také jsem hodně jedl, ukradené víno, natrhaná jablka a zbytek jídla co mi zbyl. Ten večer mi došlo jídlo a nejednalo se o příjemnou situaci. Každopádně jsem jí zaspal. Opět se mi podařilo spát jako v bavlnce. Vypadá to, že pro pohodlné spaní pod širákem potřebuji jen neklouzat z karimatky.

Ráno probuzení kapkami na obličej. Celou noc bylo zataženo, ale lehce krápat začalo až ráno. Spacák celý mokrý, ale nějak mi bylo jedno, uvnitř nádherné sucho. Ještě jsem si poležel a vstal asi až za hodinu. Sotva jsem se dal do kupy a zabalil věci, začal slejvák. První déšť (o pár kapkách první den v Rakousku se nedá mluvit jako o dešti) cestou, vlastně i poslední. Trval několik hodin, nic moc ráno. Měl jsem hlad, oblečení promoklé, zmrzlé prsty a přede mnou jen cca 110 km do cíle. K tomu jsem neměl zařízené žádné ubytování v Benátkách a ani žádný nápad, jak ho zařídit. Super situace. Kolem desáté dopoledne konečně Spar. Velký nákup a pak velké jedení před obchodem. Bylo mi jedno, jak na mě lidé koukají. Tam jsem také prvně potkal žebrajícího imigranta. Vypadal nebezpečně, ale podle všeho byl neškodný, tedy až na to obtěžování lidí. S plným žaludkem se hned jelo lépe. Ale cesta byla prostě nudná. Jenom jedna veliká rovina, pršelo a navíc kolem mě neustále nebezpečně blízko jezdili Italové víc než stovkou. Podle mě nesprávný druh adrenalinu. Zpestření přišlo, když se mi někdy kolem jedné podařilo potkat McDonald. Spása! Wifi zdarma! Chvíle hledání, upřímné prosení ať funguje wifi rychleji a voalá – ubytování zařízené. Celkem za levno v Malcontentě v jednom hostelu. Hned se jelo veseleji. Do Benátek prostě jen špapání po rovině, průměrka někde kolem 27 km/h. Nevěřil jsem svým očím, ale bylo to tak. Sranda začala až v Benátkách, tam mi došlo, že mé přípravy byly vážně minimalistické, krapet jsem zapomněl nahrát do mobilu mapu Itálie, takže GPS mi byla momentálně k ničemu. A má mapa Itálie 1:500000 opravdu tuhle vesničku neměla zaznamenanou. Ale což, líná huba, že… Líná huba nebyla, ale nalézt ubytování zabralo přes dvě hodiny. Dobře mi poradil pouze první člověk, pak už to byla bída a každý mě posílal někam jinam. Nakonec se mi po dlouhém strastiplné hledání podařilo nalézt ulici s hostelem a po falších desti minutách už jsem byl ubytovaný. Dlouhá, opravdu dlouhá, sprcha proběhla, pak jídlo, trocha internetu (mapa Itálie v mobilu!) a potom dlouhý spánek.IMG_2854Jelikož jsem do cíle dorazil dříve než bylo v plánu (byly přede mnou tři dny čekání do pátku, kdy mi letělo letadlo), úkoly na další dny byly jednoduché.

První den prohlídka Benátek zakončená návštěvou předem nalezeného cyklo obchodu kvůli krabici na kolo. Benátky mě prostě nezaujali. Jednalo se o druhou mou návštěvu, tentokrát za plné sezóny a nádherného počasí a pocity pořád stejné – o ničem. Moc schodů, moc lidí, prostě město a nic extra zajímavého (jsem typ člověka na přírodu a panoramata). Navíc bylo dost nebezpečné do města dojet, pro cyklisty žádná speciální stezka, takže opět těsně vedle šílených aut, tentokrát jen byly blíže. První zastávka u obchodu pak nic moc, zrovna byla dlouhá polední pauza. Nevadilo, zajel jsem odvézt mé věci, při té příležitosti jsem se seznámil s Chosém, mým novým spolubydlícím na další tři dny. Super týpek ze Španělska, který byl na tripu přes asi dvacet velkých měst v Evropě. Prahou byl nadšený, hlavně cenou piva. 😀 Druhá zastávka u obchodu později odpoledne byla úspěšná. Pán ochotný, krabice měl, jenom ne zadarmo – jen 15 euro za ten kus papíru. Díky tomuto papíru se mi také podařil jediný pád za celou cestu. Abych to upřesnil, krabice měla rozměry 200×85 cm, takže se na kole moc dobře nevezla, ale jelikož do hostelu to bylo přes 6 kilometrů, nechtělo se mi jít zbytek odpoledne. První dva kilometry šly, jenže pak přišla odbočka a zničeho nic se objevil vítr. Po pár minutách fouklo trochu víc a už jsem letěl. Krabice na zemi, já na zemi (běžel jsem po čtyřech :-D), brýle někde v dálce a u kola ohnutý blatník. K tomu jeden vyděšený Ital, který byl svědkem mého pádu. Vůbec nic mi nebylo, ale asi to vypadalo ošklivě. No, těch 6 kilometrů mi nakonec zabralo asi hodinu a totálně mě vyflusly. Takže večer jen chvilka čtení a spánek.IMG_2863Druhý den jsem se pokoušel nalézt místo na koupání, poměrně brzy mi došlo, že se raději zeptám na hostelu. Bylo mi řečeno, že na nejbližší pláž se dostanu jednoduše, busem do Benátek a odtud lodí na nějaký ostrov. Kolem Benátek je jinak laguna a tudíž nemožnost se vykoupat. Plán B zahrnoval bazén. Byl kousek, hledání v těch uličkách sice zabralo asi dvě hodiny, ale nakonec jsem ho našel. Totálně vyfluslý vedrem, takže mi ani 7,5 euro nepřišlo nějak divné. Koupačka je koupačka. Jo, zlaté bazény u nás, za tyhle peníze bych si užil jinou kvalitu. Ale což, nic jiného k dispozici nebylo. Den zabity válením a večer po pár pivech spánek. Začínal jsem se nudit.IMG_2865Na třetí den plán nebyl, ale Chosé předchozí večer mluvil o Padově a tak zase na kolo a dojet se do ní podívat. Upřímně, nijak mě nezaujala, takže zmrzlina a zpět. Někdy chvíli po obědě jsem byl zpět a zbytek odpoledne připadl balení kola a věcí. Jo, zabalit kolo byla vážně sranda. Měl jsem s sebou patnáctku klíč na sundání šlapek. Tož operace začala. Hned mi bylo jasné, že můj klíč mi nepomůže. Jednalo se o hodně starý klíč a byl pěkně vykloktaný, tak o půl čísla. Se šroubem ani nehnul. Tak došlo na půjčení nářadí od údržbářů, naštěstí byli ochotní. Měl jsem hasák, patnáctku klíč, sadu imbusů, mlátil jsem do klíče, šlapal na něj, cukal s ním, zkusil vše a stejně nic. Nejdřív se mi podařilo zničit půjčenou sadu imbusů (zamaskováno a vráceno), pak lehce odrbat šroubovák a pak jsem to vzdal. Navíc jsem během celé snahy snědl balení sušenek. No, došlo mi, že se šlapkami nehnu. Sednout na kolo, dojet sedm kilometrů do cyklo obchodu, poprosit o pomoc, pán vzal tak půlmetrový klíč, dvakrát cukl a bylo hotovo. Problém vyřešen. 🙂 Pak jen dojet zpátky, zabalit kolo do krabice, dát si sprchu, potom pivo a v klidu si číst. Moc dlouho se nečetlo, najednou kolem mě totiž prošly nějaké mladé holky s batohy na zádech a mně bylo jasné, že večer bude zábava. A byla! Párty se dvěma Kanaďankama, jednou Mexičankou a Chosém, což je Španělsko. A ovšem, já jako zástupce Čech. Povídalo se, hráli se hry, pilo víno, pilo pivo, ještě víc se povídalo v angličtině, ukazovaly fotky… no prostě všechno. Super zakončení parádní dovolené.IMG_2870Poslední večer byl prostě úžasný. Ale co by to bylo za dovolenou, kdyby poslední den nebyl bez problémů, že… Největší problém hned po ránu. Dovlekl jsem krabici s kolem na zastávku a čekal na bus. Přijel za okamžik. Ale co se nestalo. Řidička mě zastavila a asi minutu na mě mluvila italsky, i přes to, že jsem jí několikrát anglicky řekl, že nerozumím. Až po chvilce mi někdo řekl, že si mám počkat na další autobus. Dobře, čekal jsem. Opravdu další bus přijel. Tentokrát jsem řidiče ani nezkoušel a dovnitř vlezl prostředními dveřmi. Řidič na mě koukal divně a z autobusu mě vyháněl, ale já se nedal, několikrát jsem zopakoval, že ta velká krabice je pouze moje zavazadlo a nehýbal se z místa. Týpek to vzdal a do Benátek mě odvezl. Naštěstí v autobusu skoro nikdo nebyl, takže jsem nepřekážel. Z Benátek na letiště už bez problému, řidiči bylo naprosto jedno kdo jede a co si veze. Na letišti trochu brzy, takže dlouhé čekání na check-in. U check-inu potom problém s váhou, slečna po mně chtěla zaplatit 7 kilo. I přes mé argumenty, že mám zabookované kolo, tedy sportovní vybavení. Když už jsem rozhovor vzdal, slečna se jala tisknout letenku a najednou udiveně povídá, že nic doplácet nemusím. I přes mé vysvětlení se sportovním vybavením to stejně nechápala. No nic. Odnesl jsem kolo k odbavení nadrozměrných zavazadel, předal černochům a modlil se, ať ho ti týpci naloží do správného letadla.

Poslední spaní pod širákem
Poslední spaní pod širákem

Spoiler. Naložili. Let se podařilo přežít. Sice s letadlem házel každý poryv větru, ale aspoň byla zábava. Navíc bylo jasno, takže krásný výhled na hory. Pro mě přesně typ dovolené, kterou jsem právě potřeboval. Původně jsem chtěl jet s někým, ale tohle bylo parádní. Těším se na další rok a ještě větší šílenost.IMG_2875Lehká statistika:

  • první den … 100 km … 6h23m
  • druhý den … 166 km … 9h53m
  • třetí den … 138 km … 7h40m
  • čtvrtý den … 127 km … 6h44m
  • pátý den … 53 km … 3h7m
  • šestý den … 45 km … 2h44m
  • sedmý den … 51 km … 2h23m

Celkem: 680 km za 38h 54m. 🙂

1 komentář u „Na kole ze Salzburgu do Benátek – 2. část

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *