Na kole ze Salzburgu do Benátek – 1. část

Ani nevím jak nebo proč, ale najednou byla má hlava plná cyklodovolené. Opravdu netuším proč, kolo jsem vždy využíval jen na dopravu po městě, že bych ho vzal a ujel třeba pár desítek kilometrů místo běžeckého tréninku, to mě nikdy nenapadlo. Když mi bylo začátkem srpna v práci sděleno, že si musím vybrat část dovolené už v srpnu, bylo mi jasné, jak jí strávím – na kole. Po chvíli hledání na internetu mi bylo jasné, že cyklotrasa Alpe-Adria je ideální pro začátečníka, jako jsem já. Mám sice něco v nohách naběháno, ale to je přeci úplně jiný pohyb…

Na plánování nebylo moc času, něco přes dva týdny. Takže jsem musel zajistit dopravu s kolem do Salzburgu, vybavení, až na brašny, helmu a světla nic, a pak dopravu zpět s kolem domů. Jako vždy, začal jsem s tím posledním, s dopravou domů. Nejdřív mě napadly autobusy, tož začalo obvolávání společností. U Student Agency totiž všechny místa na kola na dlouho dopředu z Itálie vyprodaná. Ani jedna společnost s dálkovými autobusy mi přepravu kola nezaručila, že se jedná o řidičovo rozhodnutí a je dost možné, že při plném autobusu kolo nevezme. K mé smůle bylo ve všech autobusech už jen pár posledních míst. Tudy cesta nevedla. Jako druhá varianta samozřejmě vlak. Na internetových stránkách to nic ze severu Itálie nenajde, tak došlo na infolinku. Po asi desetiminutovém čekání a poslouchání šílené melodie mě konečně spojili s operátorkou. Ta mě po druhé větě přepojila, opět čekání, a pak už jsem dostal požadované informace. Možnost by byla z Udine, asi jen tři přestupy, cesta by zabrala cca 24 hodin a jízdenka by vyšla kolem 3 500 Kč. Diplomaticky jsem hovor ukončil a vlaky okamžitě dal na konec seznamu jako poslední volbu. Pak mě napadlo domluvit se s bratrem, že by pro mě zajel. On by si udělal výlet k moři a doprava by byla v mé režii. Přemlouvání bylo veliké, dokonce mi kývl a byli jsme domluvení, jenže pak to asi řekl doma manželce a bylo po. Typické… Poslední možnost, pokud nepočítám chytání tiráků, letadlo. Nejdřív studium na internetu, jak to probíhá, žádný zádrhel jsem nenašel, a pak vyhledání letenky. Za nejlevněji, rovná se cca 2 600 Kč, byla z Benátek v pátek 28. 8. odpoledne. Přišlo mi to jako dobrý termín a Benátky nějak nevadili, prostě jsem změnil trasu a místo ukončení v Gradu, tam končí Alpe-Adria, se rozhodl zakončit v Benátkách. Pár hovorů na infolinku, nákup letenky, zarezervování zavazadla jako kolo a letenka byla na mailu. Doprava zpět v cajku. Doprava do Salzburgu tak dramatická nebyla, jen jsem zašel na nádraží, vyhledal spoje s koly, koupil jízdenku. Když se člověk podívá na www stránky ČD, najde jízdenku do Salzburgu za cca 500 Kč. S tím jsem tak nějak počítal. Jenže, tam už není místenka (cca 100 Kč), druhá místenka v Rakousku (cca 100 Kč) a k tomu jízdenka pro kolo (cca 200 Kč). Nechal jsem na nádraží necelou tisícovku (poplatek za platbu kartou 50 Kč je vážně zlodějna nejvyššího kalibru!) a tím okamžikem přestal úplně řešit finance.

Už zbývalo jen vybavení. Pozitivum. Brašny už mi několik let leží ve skříni, jednou mi přistály k Vánocům od Ježucha. Dlouho nevyužité… Ale ten zbytek: nosič, nový zadní plášť, duše, pumpička, lepení, rukavice na kolo, nářadí, cyklo kraťasy (bez těch se mi vážně nechtělo) a mapa Rakouska s Itálií. Nosič a plášť sehnán v Táboře za osm stovek a okamžitě nainstalován. Hned první den co to šlo, hodil jsem na nosič brašny a zajel si z Tábora do Budějovic navštívit Decathlon, necelých 60 km. Úžasná vyjížďka, cesta do Budějovic po úplně nové trase plná úžasných výhledů. Nečekal jsem, že mě trasa až tak překvapí, ale jen prostě do budějovic na kole místo autem je opravdu něco jiného. V Decathlonu nakoupeno za necelou tisícovku, pak zastávka u Babičky kousek od Budějovic a hurá domů. Necelých 130 km ten den a pozitivní bylo, že nohy nebolely, ani následující den. Trochu mě tedy zaskočilo chování brašen. Pár kilometrů před cílem se mi podařilo vzít velikou díru v plné rychlosti a jedna brašna se trochu dost pocuchala v zadních drátech. Bál jsem se co bude dělat cestou, ale naštěstí naplnění a přidělání horního kufru brašen vše vyřešilo. Trochu problém sehnat mapu, ale nakonec jsem se spokojil s mapou Alp v měřítku 1:500000. Spoléhal jsem na to, že na nějaké město nebo vesnici vždy narazím.

Na cestu vše připraveno, už jen spacák, pár věcí na sebe, jídlo, starý mobil s náhradní baterií, foťák, nůž, lžíci, nějaké základní prášky a alumatku. Stan a podobné kraviny jsem neřešil, rozhodl jsem se pro naprosto minimalistické cestování. Den předem věci zabaleny, vše v brašnách a pořád dost místa. Nemělo cenu řešit, víc věcí mi přišlo zbytečných. Suma sumárum 17 kg i s 4,7 litry vody a tak 3 kg jídla.

Budík mě vzbudil v 5:45. Chtěl jsem se ještě v klidu nasnídat a dojet na kole na nádraží. Kolo bylo přes noc v bytě na chodbě, hezky naložené a umyté. Úkol číslo jedna byl snést kolo po schodech z druhého patra. Malinko mě překvapila jeho váha – já ho nemohl unést! Kolo bylo tak převážené na jednu stranu, že jsem byl rád ho nějak z těch schodů stáhnout. Nějak nebyla síla tak brzy po ránu. Každopádně se nějak podařilo a já už nasedl před barákem. Hrozně mě zajímalo jak se na tak naloženém kole pojede, jelo se skoro stejně lehce jako na prázdném. Pohodička. Na nádraží jsem byl včas, našel si vagón s držáky na kola, usoudil, že brašny musí dolů a pak si našel místo. Původně se mi brašny sundavat nechtěly, ale nějak jsem v tom dostal grif a bylo mi jasné, že sundavání brašen nebude problém. Vlak měl odjíždět v sedm hodin, sedm nula pět a nic, čtvrt na osm a nic, no jo ČD aneb Času Dost. V sedm dvacet nastoupilo hodně lidu a konečně se vyrazilo. I nějací kolaři si ke mně přisedli. Do řeči jsem se s nimi dal až za hranicemi. Jeli stejnými vlaky jako já, jenom pak dál do Švýcarska. Zpoždění bylo kvůli výluce mezi Benešovem a Táborem, jako vždy si to neumí ČD moc dobře ošéfovat. Tak nějak mi to bylo jedno, už když jsem kupoval jízdenky, tak mi bylo jasné, že vlak v Linci nemůžu stihnout. V Budějovicích přisedli vodáci, v půl deváté ráno už lidi jeli na vodu. Do našeho vagonu přisedla banda náctiletých stylově všichni v jeptiškovských úborech ověšení kříži a podobnými doplňky. Věta „Bůh ti žehnej.“ byla jejich nejoblíbenější hláška. Sice bylo ráno, ale děcka už byla pěkně na plech. Jen jsem je sledoval a říkal si, že jestli já taky dělal takový věci, tak se na sebe nechci ani podívat. Je mi jasné, že já byl s kamarády horší, tyhle byli ještě mírní proti tomu co jsme ve vlacích dřív dělali my. Jedno mi bylo jasné, nikdy víc se chovat podobně jako tyhle děcka. Třeba se opít, ale pak hezky v koutě spát. 😀 Naštěstí v Rybníku vystoupili a pak už zůstali jen lidi mířící do Lince. Rakušani asi nechápou co znamená slovo rychlík, protože za hranicí stavěl vlak doslova v každé prdeli. U nás rychlík, u nich osobák. Hotovo. Do Lince příjezd pouze s 20 minutovým zpožděním. Navazující vlak dávno v trapu, ale za pět minut jel další. Vylezl jsem s kolem na nástupiště, vlak přijel, já nestačil říct průvodčí ani pět slov a vlak odjel. Vlak pryč a já s otevřenou pusou na nástupišti. Tož jsem se sebral, došel na informace, nechal si vytisknout místenku pro kolo na další vlak (naštěstí zadarmo, znají tam naší firmu Času Dost moc dobře) a dalším vlakem si to krásně frčel do Salzburgu. Stejně se zařídili i mí spolucestující z vlaku, když jsem jim to poradil. Bylo mi to nějak jedno, dovolená je dovolená a čas se nemá řešit.

Ve tři čtvrtě na jednu už stálo mé kolo opět naložené na nástupišti v Salzburgu a já se začal orientovat. Našel jsem nejbližší mapu města, tak nějak zjistil kde stojím, jakým přibližně směrem je Mozart Platz (tam začíná Adre-Adria Radweg) a vyrazil. Ani jsem nebloudil moc dlouho, po asi půlhodince se přede mnou objevila Mozartova socha. Salzburg je nádherné město úplně úžasně uzpůsobené pro cyklisty. Teď mě napadly dvě věci, buď zkusím jet skrz celé Rakousko a v Itálii jen podle značení a nebo si někde seženu mapu. Hned mi do očí padlo infocentrum. Původně jsem se byl jenom zeptat, jestli cyklostezka Alpe-Adria začíná na náměstí, což mi bylo potvrzeno, ale k tomu mi byla do ruky okamžitě dána mapa celé trasy a přání šťastné cesty. Zdržovat se nějak víc nemělo smysl, slunce krásně svítilo a já chtěl krásného počasí co nejvíce využít, vyrazil jsem. Ze Salzburgu se jede krásně podél řeky, rovinka, asfalt střídá štěrk, žádná námaha. Po tři čtvrtě hodince první zastávka na oběd. Po deseti minutách jsem pokračoval. Nemělo cenu se nějak zdržovat, vyrazil jsem až po jedné odpoledne a cíl bylo ujet první den co nejvíce. Popravdě, cesta byla opravdu víc rovinatá, než jsem čekal, až trochu i nudná. Darovaná mapka má i profil trasy a na něm je ze Salzburgu lehké stoupání, ale je opravdu mírné, že není ani poznat. Rovinky s mírnými kopci, po boku prakticky neustále řeka a čas od času městečko. Cesta ubíhala rychleji, než byl původní plán. Ani jsem se nenadál, hodiny tedy letěly jako splašené, a byl jsem ve městě Schwarzach (cca 70 km). Tak nějak jsem si říkal, že by nebylo špatné někde za ním najít místo ke spaní. Stačil by mi strom vedle nějakého potoka. Do té doby těch míst bylo habaděj. Na začátku Schwarzachu mě dojela nějaká starší paní na kole, vlastně předjela, ona měla takové to moderní elektrokolo a jelo jí úplně samo. Sice mě předjela, ale já zas po chvíli předjel jí. Ne, že bych byl tak nařachaný, ale ona naprosto postrádala smysl pro orientaci. Ve městě totiž byla Alpe-Adria vedená objížďkou a značená velkými A4 cedulemi. Opravdu dobře značená. Jenže babička na každé křižovatce zastavila a nevěděla kudy dál. Vždy počkala, až jí dojedu, ukážu kudy, pak mě předjela a na další křižovatce se celé zas opakovalo. Upřímně, dost jsem se bavil. Ono jsem se totiž s babičkou potkával i druhý den za stejných situací. 😀 Město se mi podařilo projet rychle, a hned za jeho cedulí přišlo překvapení. Ostrá zatáčka a zcela nečekaný prudký kopec, bylo to tak rychlá změna, že jsem málem nestihl přeřadit na nejnižší stupně. Nejdřív vepředu na 2 a vzadu tři, ale prakticky okamžitě mi bylo jasné, že bez nižších to nepůjde. Kopec byl v jednom místě až tak prudký, že jsem si musel stoupnout a být nakloněný přes řídítka, jinak se kolo nějak podivně naklánělo dozadu… Myslel, jsem, že kopec po prvním horizontu zmizí a zas bude pohodička. Já naiva! Než se mi podařilo vyfunět na nejvyšší bod, uběhla dobrá půlhodina a já si připadal jak před infarktem. Zpocený (měl jsem na sobě větrovku, protože předtím poprchávalo a začal večerní alpský chládek), parní lokomotiva proti mně naprosto tichá a úplně hotový. Sice byl odtud krásný výhled na Schwarzach, ale nebyl jsem ve stavu ho ocenit. Začalo klesání, které bylo jako na zavolanou, asi bych další prudká stoupání nedal psychicky. Stále jsem se rozhlížel po místě na spaní, bylo jich dost, ale přišlo mi, že je ještě brzy. Klesání netrvalo dlouho, během deseti minut skončilo (byl jsem rád, po mokrých silnicích s naloženým kolem žádná sranda – měl jsem strach) a opět stoupání. Ne, nezačal jsem brečet, jen přišlo pořádné ulevení od plic. A ano, bylo mi líp. Půlhodinka a konečně tunel. Projíždění tunelem vedle aut bylo super, je tam zábrana a jedná se tedy o skoro čistokrevnou cyklostezku. Pak se profil zase srovnal a já si v pohodičce šlapal dál. Projel jsem skrz Bad Hofgastein a pomalu začínal být zoufalý. Byla mi zima, měl jsem hlad a chtělo se mi spát. Denního světla také už moc nezbývalo. Jenže místo na spaní ne a ne se objevit. Vesnice byly napojené jedna na druhou, všude bylo moc lidu a žádný přístup k vodě. Na konci jedné vesnice byla nějaká louka, zoufalství dospělo vrcholu, převedl jsem přes ní kolo, sundal brašny, kolo schoval do křoví a sám si o padesát metrů dál ustlal. Silnice byla sice přibližně 50 metrů ode mě, ale lehce mě před auty zakrýval terén, navíc docela dobrý přístup k vodě, takže jsem se mohl omýt. Řeknu vám, koupat se na konci léta v alpském potoku není žádný med. Výhoda byla, že nikde nebyl ani živáček a ani k potoku nebylo vidět, koupačka na Adama jasná volba, ale jinak voda teploty krásně vychlazeného piva. Nedělal jsem s tím cavyky, umyl se, oblékl, zalezl do spacáku a po jídle usnul. A to bylo ještě světlo!

Pokračování zde.

4 komentáře u „Na kole ze Salzburgu do Benátek – 1. část

  1. Ahoj cestovateli,
    díky za podnětný článek.
    Chystam se na Alpe-Adria ted v cervenci 2016. Chtěla jsem se zeptat, jestli bys mi mohl prodat – půjčit – darovat (zalezi na tobe) mapu Alpe-Adria, cos obdržel v infocentru v Salzburgu diky Monika

    1. Ahoj, pokud bych jí někde nalezl, rád ti jí půjčím (ale v infocentru jí dostaneš taky 😉 ). Napiš mi mail, to bude lepší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *