Maraton ve Florencii

Po nepodařeném Benešovském maratonu Pojizeřím mi bylo hned jasné, že někde svou těžce natrénovanou formu prodat musím. I když to z výsledku v Benešově mohlo vypadat jinak, mně samotnému bylo jasné, že natrénováno pod 2 hodiny a 50 minut určitě je. Ještě ten den jsem v Bobkovně u Dušana a Lůci probral termínovku od shora dolů a ještě jednou zpátky. Hned mi bylo jasné kam pojedu příště. Cílová destinace Itálie, město Florencie a termín poslední den listopadu vycházel krásně na první adventní neděli. Dušan chvíli koketoval s myšlenkou, že by jeli také, ale nakonec zvítězily Lůci racionální argumenty a z výletu sešlo. Nějak mi to nevadilo, hned po příjezdu domů jsem se dohodl se spolubydlícím, ještě se nám podařilo vmanévrovat k prodlouženému víkendu kamaráda a bylo rozhodnuto. Jelo se, jedno auto, pět lidí, tuna dobré nálady a z toho všeho jeden natěšený maratonec, jediný člen výpravy běžeckého vyznání.

Naše grupa
Naše grupa

Cesta do 1 000 kilometrů vzdáleného Firenze (česky Florencie) nám zabrala necelých 1 hodin. Na naší obranu, nebyl žádný spěch a tudíž se nějak nehnalo. Navíc se nám nechtěly instalovat navigace a jelikož byla má maličkost jediná z výpravy, která dřív často jezdila do italských Dolomit, což je cestou, tak jsem musel navigovat. Nevím co ostatním připadalo tak těžké, vždyť to byl jenom Salzburg, Innsbruck, Bolzano a pak kolem Milána pokračovat na Florencii. V té se vyskytl první problém, najít domluvený hostel, po nalezení přibližného místa nastal druhý problém, kde zaparkovat. Najít místo k parkování ve Florencii je opravdu umění, lehce závidím lidem, kteří ho mají v jejich DSC_4513hotelu. Nám trvalo nalézt parkoviště přibližně hodinu a půl. Podařilo se to až na vyhlídce nad městem, tam bylo veřejné parkoviště zadarmo (40 Euro v garážích v centru se nám platit nechtělo). Sice bylo necelé tři kilometry od centra a tedy i od ubytování, ale ta vyhlídka za menší procházku stála. Mám takové tušení, že jinak bychom jí ani nenašli. Do check-inu času dost, takže procházení po městě a přitom hledání expa kvůli registraci. Povedla se krásná bota se zmrzlinou, aneb jak si dát nejdražší zmrzlinu v Itálii, ne-li v Evropě. Tak jsem si vykračovali podél řeky a najednou zmrzlina a hned dáme si zmrzlinu. Tož jsem očekoval kolik stojí a po mém prohlášení, že 7 Euro je moc, se pokračovalo dál k nějaké levnější. Hned za mostem byla další, zkušeně jsem si přečetl 1 scoop za 2,5 Eura a řekl to ostatním. Cena už byla akceptovatelná. Všichni si objednali a pak došlo na placení. Jaké bylo naše překvapení, když z ženské vypadlo, že jeden kopeček stojí 10 euro si prostě nepředstavíte! Nu což, zaplatilo se a pak se už jenom užívalo. Zmrzka byla fakt dobrá, o tom žádná. Alespoň se člověk poučil a pak už se na vše rovnou ptal. Původně lehký úkol s expem se objevil jako něco neskutečně těžkého. Prakticky každý obyvatel města neuměl moc poradit a nebo neuměli anglicky, ani běžci nevěděli, a že jsem jich zastavil hodně. Pořád mě posílali někam dozadu podél řeky, že tam by to mělo být. Hezky jsem je poslouchal a věřil jim. Po hodně dlouhé době už se mi to přestalo líbit, zbytek teamu měl kecy už minimálně půl hodiny. Pak se nějak odbočilo, bloudilo v různých ulicích a najednou mi jeden Ital řekl, že stačí přejít koleje a na druhé straně to už je. Úleva! (Kamarádky VivoFit později sdělil, že se nachodilo něco kolem 30 000 kroků ten den. Většina díky tomuto bloudění.) Expo už klasika, vyzvednutí čísla, pak dlouhá chůze přes vydýchaný veletrh pro tričko a rychle pryč jít se nahlásit na Hostel. Cestou ještě prohlédnou místo cíle, který mi nepřišel ve srovnání s Bratislavou nic moc a pak už jenom užívání si města, večeře a spousty jiných zajímavostí, které Itálie nabízí. Město samotné je ve dne naprosto úchvatné, ale v noci, to si člověk musí dávat pozor na otevřenou pusu. Jak ho mají Italové krásně nasvícené se ani nedá popsat. Pohledy beroucí dech se střídaly až moc rychle. Po nějaké době jsem už sotva plet nohama a byl jsem rád, že jsem se nějak dostal do postele. Ještě než se mi podařilo usnout se mi honilo hlavou, že takto by se opravdu noc a den před maratonem trávit neměly.

Cíl byl připraven :-)
Cíl byl připraven 🙂

Rád bych napsal, že maratonské ráno bylo jako z pohádky, ale spíš bych ho přirovnal k probuzení po proflámované noci. Těch deset hodin spánku sice regeneraci pomohlo, ale na 100 % jsem se zdaleka necítil. Rychlá hygiena, převlečení (botky vyhrály Adapty, hezky naboso), předání věcí kamarádům a rychle směr start. Opět mi chvíli trvalo najít místo pro bag, ale podařilo se. Dokonce jsem cestou potkal Míru a Bohunku z JBP. Přijeli si zaběhat po vlastní ose. Bohužel nikoho jiného z JBP se mi potkat nepodařilo. Lidí bylo opravdu hodně. Frontu na záchody jsem vzdal rovnou. Naštěstí mi ranní toaleta stačila. I najít místo na rozklusání dalo zabrat. Naštěstí vedle kamionů s taškami byla za zábranami volná silnice, tedy jak takž volná. Rozklus dal dohromady kilometr, pak už byl čas jít do koridoru. Měl jsem štěstí a s mým osobním rekordem mě zařadili hned za elitu. Maraton měl startovat v devět hodin, ale podle všeho chápou Italové časy pouze přibližně. Takže se čekalo, čekalo a ještě čekalo. Při tom stání jsem přemýšlel nad tím jestli se dostavila nervozita, podle všeho ne, tepovku jsem měl mezi 70 a 80. Měřeno několikrát. Psychiku jsem si asi dopředu připravil dobře. Po čtvrt hodině dorazila elita, mimo jiné i budoucí vítěz Kipsang. Pak se ještě chvíli čekalo a přibližně v 9:20 byl konečně start. Tlačenice to tedy byla slušná, fakt byly třeba lokty. Před startem mezi nás totiž pustili i lidi z ostatních koridorů a ti hned začali překážet. Nechápu tyhle lidi. Přepálí začátek, překáží rychlejším a pak se diví, že mají časy na nic. Každopádně díky těmhle lidem jsem přibližně první dva kilometry kličkoval z jedné strany na druhou a dost často za někým musel brzdit. No, přežilo se to, ale lehce to rozhodilo. Tu časovou ztrátu se mi muselo podařit nějak stáhnout, takže mi bylo jasné, že třetí kilometr musí být rychlejší, abych dosáhl plánovaného mezičasu, pro třetí kilometr 11:30. Podařilo se o pár vteřin rychleji, takže hezky zvolnit tempo a začít si závod užívat. Trať zatím hodně rychlá, i když u začátku by byla vhodnější širší. Na pátém kilometru mezičas v normě, o pár vteřin rychlejší. Ono se do něj nic zajímavého nestalo. Jen jsem neustále předbíhal jednoho běžce za druhým. Před desátým kilometrem mi došlo, že budu muset na záchod. A to se mi zrovna tak krásně běželo ve skupince, která měla přesně mé plánované tempo 3:50/km. Nedalo se nic dělat, na dohled mezičas na 10 km a já musel zastavit a ulevit si. Bylo to pouze pár sekund, ale díky nim jsem o pár vteřinek nesplnil plánovaný mezičas. Každopádně se mi podařilo chytiti kluka v zeleném triku, který také běžel mě vyhovujícím tempem. Byl kousek za mou bývalou skupinkou, nějak se mi je podařilo doběhnout. O dva a půl kilometru dál byla stanice s namočenými houbičkami. A jelikož se ranní chlad změnil na skoro polojasno, tak byla jasná volba se pořádně smočit. Dokonce mě napadla hravá vložka, za stanicí stály koše na použité houbičky a mě napadlo se do nich trefovat. První hod se povedl, koš za běhu trefen! Za touto stanicí byla dlouhá rovinka, pro mě jediné místo, kde si prohlédnout zbytek startovního pole v protisměru. Nebyl jsem jediný, kdo sledoval. Někdo na mě zakřičel: „Češi, do toho!“ Bohužel nemám tušení kdo mě poznal, nedovedl jsem si ho nikam zařadit. I na klučinu vedle mě pokřikovali, přiznám, že častěji. Důvod bude asi v tom, že byl Ital. Každopádně se nám běželo krásně a dokonce jsme se střídali ve vedení, vždy při pocitu, že ten druhý zpomaluje. Což se mně stalo třeba před 15. kilometrem, kde se podbíhal most a muselo se vyběhnout na most přes řeku, sice krátký, ale zato citelný kopeček. Tam mě zelené triko vedle mě podrželo. A už tu byla druhá strana řeky, pár jediných kilometrů podle mapky na druhém břehu. Klučina v zeleném nějak začal zaostávat. Naštěstí mi to došlo, tak jsem malinko přidal. Najednou na mě začali diváci neuvěřitelně pokřikovat a fandit. Normálně jako by se mi navrátily síly. Příjemné. Asi už všem došlo, že pokřik nepatřil mě, kousíček za mnou totiž běžela první Italka. Holčina, vedle které jsem stál celou dobu na startu. Mně přišlo divné, že mává na kameru při vyvolání jejího jména. A jelikož mě pokřik věnovaný jí probudil, držela se několik metrů za mnou. A najednou cedule 20. kilometru. Na ní jsem čekal s gelem, který jsem si tentokrát hezky celou dobu nesl, stejně jako v Bratislavě. Metu půlmaratonu se mi podařilo proběhnout v čase 1:21:14.

Lidí (i tašek) bylo opravdu hodně
Lidí (i tašek) bylo opravdu hodně
Ten pravý kamion byl můj
Ten pravý kamion byl můj

Druhá polovina mohla začít. A stále jsem se cítil skvěle. Sice mě za půlmaratonem ta Italka předběhla, ale nějak mi to nevadilo. Já čekal, až trochu zabere gel. Mezitím jsem si udržoval konstantní tempo a začaly se vtírat myšlenky, že při druhé polovině pod 1:25 se dostanu na krásný čas. A někdy u těchto myšlenek gel zabral, najednou se mi vrátila energie. Navíc jsem přesně věděl kde se nacházím, protože den předtím se nám tam dařilo bloudit. Nebudu lhát, ale na metě 25. kilometru byla Italka jen pár metrů přede mnou a já si plánoval, že do dalšího milníku jí v pohodě předběhnu a pak budu držet tempo až do cíle. Pocity totiž skvělé, nic nebolelo, prostě paráda. A najednou PRÁSK! Bolest v levé noze, naprosto neidentifikovatelná. Já jí tam celou dobu čekal, ale asi tak 5 cm z vnitřní strany holenně pod kolenem, a ona byla sice zevnitř, ale tak 5 cm nad kotníkem. Úplně jiné místo a jiný typ bolesti. I jinak intenzivní. Úplně mi rozhodila krok a já najednou zjistil, že Italka se vzdaluje a pomalu se na mě dotahují chlapi, které jsem dal před chvílí. Vůbec mi nedocházelo co se stalo, co mám s nohou a proč běžím najednou pomaleji. Můj optimismus zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou se do hlavy začaly vtírat myšlenky typu „zpomal“, „kašli na čas“, „za tu bolest ti to nestojí“, „v klidu to doběhni“ a podobné… Jenže se objevilo i něco jiného. Pocity z mých dlouhých běhů nad 30 kilometrů, kterých v předchozím měsíci a půl bylo opravdu hodně. Jednoduše mi bylo najednou jasné, že ta bolest musí do dvou kilometrů přejít a pak běh zase nějak půjde. Bylo to opravdu trápení, řekl bych, že hodně dlouho i víc psychické, než fyzické. Ale podařilo se ho přetrpět a najednou to začalo zase jít. Já běžel. A na metu 30. kilometru se mi podařilo přiběhnout s minimální časovou ztrátou na posledních pěti kilometrech. Tam další kus gelu a pokračovalo se. Na meziobčerstvovačkách se mi i dařilo houbičkami trefovat do košů. Příjemné zpestření. Nevím co bych bez těch houbiček dělal, ráno totiž na ruce návleky a najednou na ně bylo horko. A blížil se 33. kilometr, mě začalo docházet, že do cíle zbývá už jenom 9, slovy DEVĚT, kilometrů. To už je jako nic. A najednou pokřik: „Karle! Do toho!“ doprovázený máváním českou vlajkou. Do téhle chvíle jsem si myslel, že nějaké fandění nemůže mít vliv, ale přiznám, že najednou i ty zbytky černých myšlenek zmizely a já prostě zrychlil a jen se snažil opět přiblížit tempu 3:50/km. Jasně, že se nepodařilo, ale snaha byla. Zase za mnou začínalo být víc lidí a nikdo mě nepředbíhal. Posledních sedm kilometrů uteklo ani nevím jak. Jenom vím, že tam opět byly nějaká stoupání na mosty a šíleně moc dlažby. Taky si vzpomínám, že mi v hlavě bleskla myšlenka typu, že o mém běhu ví celkem hodně lidí a možná mě i někdo sleduje online. Na 40. kilometru jsem sípal jako blázen, ale už mi bylo jasné, že se nerozhoduje jestli zaběhnu pod 2:50, ale jestli bude 46 nebo 47. Poslední kilometry vážně bolely, i když jsem na bolest na chvilku zapomněl. Tak jeden kilometr před cílem totiž lidé masáží srdce u kraje oživovali úplně modrého běžce. Nic moc pohled. Jen při rychlém shlédnutí bylo jasné, že se nejednalo o nikoho, kdo by přecenil své možnosti, vypadal jako zkušený maratonský matador. Doufám, že vše dopadlo dobře. Každopádně najednou zde bylo posledních pár set metrů a mě došlo, že se mi to podařilo. Prostě jsem se začal usmívat. Bylo mi najednou úplně skvěle. Kdybych patřil mezi měkčí typy lidí, asi bych i uronil slzu. Takhle se mi jenom podařilo zasprintovat a s vítězným JO proběhnout cílem v čase 2:46 a nějaké drobné. Dobře, málem se sprint nepovedl a spíš byla na začátku koberce pořádná tlama, ale naštěstí se mi podklouznutí podařilo ustát. Pocity opět nepopsatelné.

Kontrola tempa
Kontrola tempa
Málem jsem kamarády přehlédl
Málem jsem kamarády přehlédl

A najednou se dostavily pocity, které se posledních pár kilometrů potlačily. Bolest pravé nohy u paty, Adapty mi tam úplně sedřely kůži. Převzetí medaile, odevzdání čipu (stejný jako na PIMu) a zabalení do fólie. Nějak se mi najednou ochladilo. Pak pajdání směr tašky. Při procházení kolem záchranářů jsem si řekl proč bych se trápil a hezky mi nohu obvázaly. Ona z ní totiž krapet tekla krev. A pak mě objevili kamarádi, takže směr hostel dát sprchu a pak hned pokračovat směr Benátky. Ale ty už sem nepatří, ani to jak se nám v nich večer podařilo zabloudit a během několikahodinového bloudění nachodili dalších dobrých 10 kilometrů.

Výtlem!
Výtlem!

Maraton ve Florencii je naprosto úžasný. Organizace v pár věcech sice trošičku pokulhávala, ale zážitek jí jednoznačně překoná. Navíc se jedná o jednu z dvaceti nejrychlejších tratí na světě, věřím tomu. Pokud si někdo chce zaběhnout osobák, užít si hromadu kultury, skvělého jídla, ideálního počasí a spousty dalších věcí, je tento maraton ten pravý. Perlička na závěr, podle VivoFitu se nám za víkend podařilo nachodit něco přes 50 km. 🙂

Nevypadám, ale spokojený :)
Nevypadám, ale spokojený 🙂

Video mé maličkosti při závodě ZDE. Oficiální výsledky ZDE.

Trocha čísel nakonec:
Snímek obrazovky pořízený 2014-12-03 21:11:44

5 komentářů u „Maraton ve Florencii

  1. Úžasný výkon, opravdu před tebou smekám! Jen video jsem prošvihla, tak se nepokochám, ale že jsi i přes bolavou nohu běžel s gazelí lehkostí, je vidět i z fotek 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *