31. Benešovský maraton Pojizeřím – opět mě maraton dostal

IMG_4698Měl to být můj vrchol roku, závod, na kterém se mi podaří prolomit hranice 2 hodin a 50 minut. Jakpak by také ne, když mi každý říkal, že tamní trať je hodně rychlá. A jelikož mi to potvrdilo hodně běžců, neměl jsem důvod jim nevěřit. Opravdu dlouho jsem na tento závod trénoval a i psychicky se připravoval. Nikdy mi nebylo lépe. Víkend celý volný, dohoda s Dušanem z Vlastibořic o přespání a bylo jenom těšení se. Ladící závod týden před také dopadl skvěle.

Rozklusání
Rozklusání

img00029

K Dušanovi se mi podařilo dorazit podle dohody v sobotu kolem deváté ráno, rychlá příprava a vyrazili jsme do Benešova u Semil dát všem co proto. Když jsem koukal na výsledky z minulých ročníků, vypadalo to, že bych se mohl umístit na bedně. Natrénováno totiž pod ty 2h50m bylo. Na místě včas, rychlé převzetí čísla, pozdravení se se všemi známými a rozklusání. Měl jsem při něm divné pocity v oblasti pod břichem, ale kdo by se jim nějak věnoval, 42 kilometrů je dost času na jejich umlčení. Při rozklusu mě malinko zarazil hned kopec přibližně na prvním kilometru, byl drsnější byly jakékoliv očekávání. Ještě se mi taky nelíbilo počasí, najednou se rozjasnilo, svítilo slunce a muselo určitě být víc než dvacet stupňů ve stínu kombinované s bězvětřím. Prostě nic moc podmínky na maraton. Ale doufal jsem ve snížení teploty…

Za prvním kopcem
Za prvním kopcem
Dušan za prvním kopcem
Dušan za prvním kopcem

Ani nevím jak a najednou bylo odstartováno. Na startu bylo opravdu hodně lidí, ale nějak to nevadilo, protože většina běžela za námi. Před startem se mi podařilo prohodit pár slov s Radkem, říkal, že nepoběží nějak rychle, prý v tempu 100 km závodu, takže asi na cílový čas 2h45m. To mě zaujalo, tak nějak mi přišlo vhodné se ho držet. Moc dlouho mi to ale nevydrželo. Už na prvním kilometru mi bylo jasné, že Radek běží rychleji, věděl jsem totiž čas na kilometr, který by na jeho původně plánovaný čas měl být a on běžel o dobrých 10 vteřin na kilometr rychleji. To jsem si hned běžet s ním rozmyslel a hezky začal zpomalovat. Ono ani horko nebylo moc příjemné, potil jsem s ejako už dlouho ne. Z toho předbíhání spoustou běžců jsem si nic nedělal. Vždyť se jednalo o první kilometry závodu. Nakonec se mi kolem pátého kilometru podařilo chytit mého původně plánovaného tempa a už jsem se soustředil jenom na dech a běžecký styl. Trochu i na trať, byla opravdu jiná, než očekávání. O mírně zvlněné trati se může mluvit, když se odmyslí těch několik docela brutálních táhlých stoupání. Pak bych souhlasil, že jde o rychlou trať. Ani nevím jak a byli jsme na otočce. Nevím jestli můžu říkat jsme, protože pár maratonců bylo několik desítek metrů přede mnou a za mnou široko daleko nikdo. I na většinu půlmaratonců bylo naše tempo rychlé. Ono i na mě, ale to mi mělo dojít až v druhé polovině závodu. Každopádně na občerstvovací stanici za obrátkou, těsně před 11. kilometrem, byla a fandila Lenka Horká. Moc příjemné překvapení. Ona na mě už předtím při rozklusu volala z kola, ale s mými, sice slabými, dioptriemi jsem jí předtím prostě nepoznal. Cesta zpátky na půlmaraton měla být z kopce, ale pocitově mi opravdu nepřišla. Nevím jak, ale prostě se mi zdálo, že běžíme pořád do mírného kopce. Podařilo se mi stáhnout dva kluky a i předběhnout, ale bohužel se mi zvětšily nepříjemné pocity v oblasti močového měchýře. Ano, se zvětšující bolestí mi došlo, o jaké místo se jedná. Byla to stejně řezavá bolest jako při zánětu močového měchýře. Zastavil jsem poprvé a zkusil si dojít na malou, nic. Nevadí, předběhl mě jeden z před chvílí stáhnutých běžců a já se stihl akorát zařadit za toho druhého. Co ale čert nechtěl, po pár minutách, když se mi je zase podařilo předběhnout, se zase dostavily pocity potřeby záchodu. Opět nic a opět předběhnutý oběma běžci. Ten druhý mi řekl, že kdybych pořád nezastavoval, možná bych to pod ty 2h50m dal. 😀

To mi ještě bylo hej, aneb v prvních pěti kilometrech
To mi ještě bylo hej, aneb v prvních pěti kilometrech

Každopádně ještě těsně před obrátkovou metou půlmaratonu (1h23m a nějaké drobné) byli pár metrů přede mnou, pak jsem se ale zdržel na občerstvovací stanici hledáním předem připraveného gelu a oni mi utekli. Gel se mi nalézt nepodařilo a já začal mít špatné tušení, alespoň jsem tam ale nechal rukavice, už v nich bylo moc horko. Tak nějak mi bylo už před závodem jasné, že bez doplnění cukrů v polovině závodu to mé tělo nedá, že si musím dát gel aby do nějakého 30 kilometr stihl nastartovat. A jak jsem byl rozhozený z nenalezení gelu, nevzal jsem si ani cukrové tablety na občerstvovačce a napil se jenom čaje. Stálo to za nic. Pak přišel znovu první kopec a tam mi dost spadlo tempo, ovšem nebyl

Za metou půlmaratonu
Za metou půlmaratonu

jsem sám, klukům přede mnou taktéž. Naštěstí se mi podařilo kolem 25. kilometru zastavit Dušana a vyškemrat od něj jeden TurboSnack. Zdržel jsem nás oba a tímto mu ještě jednou děkuji. Což jsem nikdy předtím nezkusil, ale byl jsem ochotný riskovat. Stále se mi totiž dařilo držet časy pod 2h50m. Jenže po pár dalších kilometrech se opět ozval podbřišek a ještě jeden pokus o malou. Další už jsem ignoroval. Na obrátce to ještě šlo, ale chvilku za občerstvovačkou mi začalo docházet, úplně stejně jako na Mercury v lednu. Došlo mi, že zbylých nějakých 10 kilometrů do cíle bude opravdové utrpení. Ani hodně časté fandění protiběžců a neustálé opakování pozice mi nepomáhalo. Já věděl, že jsem osmý, ale nějak se s tím nedalo nic dělat. I když musím uznat, že Dušanovo přidání k pozici, že jsou přede mnou jenom samí staříci, mi náladu pozvedlo. 🙂 Jaké ale bylo mé překvapení, když se mi na přibližně 36. kilometru podařilo předběhnout závodníka, kterého jsem předtím viděl mezi prvními třemi. Mazec! Posunutí na průběžnou sedmou pozici. Chvíli jsem se na něj ještě otáčel, ale on nic, jenom šel, byl na tom ještě hůře než já. Okolí pro mě přestalo existovat, jediné co mi ještě šlo bylo soustředění na každou další zatáčku a kopeček. Dával jsem si spoustu mezibodů, ke kterým se musím dostat. Kolem 39. kilometru ale další překvapení. Přede mnou běžec a já ho pomalu stahoval. (Později doma jsem se dozvěděl, že to byl Bouřňák z Běhej.com. Vážně jsem ho nepoznal, jako hodně lidí, kteří mě zdravili a bavili se se mnou.) Opravdu hodně pomalu, přišla totiž největší krize a já, přiznám se, jsem začal prokládat běh chůzí. I tak se mi ale chlapa přede mnou dařilo dobíhat. Kolem 40. kilometru se mi to podařilo a já ho dal s rozhodnutím, že už do chůze nepřejdu. Hned asi po 100 metrech jsem do ní byl přinucen přejít. Ze dvorku vedle silnice totiž vyběhl nějaký pudl a normálně mi sprostě se štěkotem zaútočil na nohu. Jak jsem měl vypnuto, nenapadlo mě nic jiného než ho pořádně nakopnout. Hezky se proletěl. Nevěřícně jsem se otočil na běžce za mnou, který se mezitím dostal na mou úrověň, ale ten na sobě vůbec nedal znát, že si nějakého psa všiml. Nezbylo než se zase otočit, doběhnout to poslední stoupání a prchat do cíle. Nebudete mi věřit, ale poslední kilometr se mi to podařilo rozbalit tempem 4:40/km! 😀 Cíl byl opravdové vysvobození.

Radek v cíli
Radek v cíli
Konec utrpení!
Konec utrpení!

Bylo mi hrozně, jak už dlouho ne. Jen jsem pogratuloval doběhnuvším přede mnou a pak strávil minimálně 10 minut u stánku s občerstvením a pil a pil. Sotva jsem si začal uvědomovat, že se mi podařilo i s tak hrozným časem 3h3m9s doběhnout celkově šestý a druhý v kategorii. Pak se mi podařilo odvalit na trávník ke stupním vítězů, tam se svalil do trávy a jen koukal. Bylo mi čím dál divněji. Co se ale po chvilce nestalo, přiběhl Dušan v novém osobním rekordu 3h25m a nějaké drobné. Fantastické! Tam, kde já naprosto pohořel, on si zaběhl osobák. Pak nějaké to povídání s ostatními, vyhlášení, kde jsem dostal krásnou medaili a balík s věcmi od Enervitu a jedny ponožky od Eleven. Bylo to super, ale nevydržel jsem u vyhlášení do konce. Najednou se mi udělalo špatně a já si šel rychle pro guláš a něco sníst, začala se mi točit hlava a asi bych sebou brzy seknul, kdybych se nenajedl. Jediné, co se mi povedlo, bylo dojít do stanu, objednat si jídlo a sednout si. Pak už nejak nebyla síla na to si pro jídlo ten metr a půl dojít… Guláš jsem jedl opravdu dlouho, ale pak už mi bylo celkem dobře. I barva se mi malinko vrátila. Jak mě krásně popsal Radek: „Vypadáš jak z Adams Family!“ 😀IMG_5006 IMG_5018

38bc4c7f62d2826765c1945120d46ebf
Radek, já a Dušan

Tolik k tomuto krásnému závodu, kam se asi jen tak na maraton nevrátím. Půlmaraton klidně, ale maraton vážně nevím. Jo a vyhrál Radek brunner s úsměvem na tváři v čase 2h38m a nějaké vteřiny. Výsledky: bema2014_mar_abs

4 komentáře u „31. Benešovský maraton Pojizeřím – opět mě maraton dostal

  1. Výsledky jsem prohlížel a viděl ten pěkný mezičas na půlce, tak jsem si říkal,
    že ta druhá půlka musela MOC bolet. Já byl druhý den v Hradci Králové a tam je to
    opravdu pěkný. Příští rok se tam má s půlmaratonem běžet i maraton, tak třeba….

    Run free. Pavel Škrleta

    1. Jo, bolela moc. Hradec zní lákavě, ale asi jen spíš na půlmaraton. Nemám moc rád okruhové maratony. Jediný, který mi sedl byla Bratislava, ale nejsem si jistý jestli by byla i podruhé tak v pohodě. Ale díky za pozvání. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *