Běh Údolím vzdechů 2014

Snímek obrazovky pořízený 2014-05-01 13:45:25Prvního května byl můj program jasný. Kamarádka pořádala v Sudoměřicích u Tábora krosovou desítku a já tam nemohl chybět. Prakticky domácí závod. Na závodech v týdnech předtím jsem se snažil nalákat co nejvíc lidí, ale jediný kdo nakonec přijel byl Jirka Diviš. Hodně dobrý běžec, takže mi bylo jasné, že o pohodový trénink, to byl můj původní plán, nakonec moc nepůjde. Vůbec jsem nevěděl, jak mi to půjde, protože se mi v Polánce zase rozjela achilovka stejně jako v prosinci a moc jsem neběhal. Vlastně prakticky vůbec. Achilovka vrzala, bolela a byla nateklá… no nic pěkného. Ale i tak jsem prostě musel běžet.

Dělám prvně v životě vodiče!
Dělám prvně v životě vodiče!

Přijel jsem s předstihem, ale i tak už tam skoro všichni byli. Po odběhání dětských a kratších kategorií přišel náš čas. U 200 m holek jsem přišel jako slepý k houslím k roli vodiče. Všichni říkali, jak to bude pohodové, ale holky běžely fakt rychle!

Start
Start

Každopádně start byl v půl dvanácté. Na startu bylo i se mnou 15 závodníků. Měl jsem v plánu se na prvních pár kilometrech trhnout a pak zpomalit. Dá se říci, že se mi to jakž takž podařilo. První asi tři kilometry se mě držel Petr Kolací, nakonec třetí. Přiznám se, že mě překvapil, toho jsem za sebou nečekal. Ale bylo mi jasné, že zvolené počáteční tempo se mnou nevydrží. Asi po 4 kilometrech Petr odpadl a doběhl mě Jirka. Vypadal docela svěží a na mě zrovna přišla chvilková krize. On ale překvapil a zůstal u mě, já čekal, že se ode mě po pár minutách odtrhne a uteče mi. Nic takového se ale nestalo a zůstal se mnou až do cílové rovinky. Naštěstí jsme nešli úplně naplno a v druhé půlce se zvolnilo. Náskok byl veliký, za námi nikdo. I přes zvolněné tempo se nám podařilo u zříceniny hradu Borotín přehlédnout odbočku. Nevýhoda prvního… Naštěstí mi to po pár metrech došlo a my se okamžitě vrátili na trasu. Ale i tak nám tohle odbočení ubralo nějaký čas. Před zříceninou a za ní také bylo podle mě až moc asfaltu. Silničky a silničky. Po odbočení ze silnice mi začalo být jasné, že cíl musí být už jen kousek za lesem. A taky, že jo. Jirka opět překvapil, zase nezaútočil. Stále jsem čekal závěrečný sprint, ale pořád nic. Nakonec jsem za to vzal tak 200 metrů před cílem sám a vedení si nakonec udržel až do cíle. Druhý vyhraný závod v sedmi dnech. Oficiálně měla trať 10 km, ale podle Lindy (pořadatelka) a map 10,2 km, které jsem zvládl v čase 40:16.

Cílová rovinka
Cílová rovinka

I přes to, že se mi podařilo vyhrát, jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně radost z výhry, ale na straně druhé se mi moc nelíbil čas. Převýšení menší než v Polánce, i když trať byla víc zvlněná, a průměrné tempo o hodně pomalejší. Navíc mi připadalo, že mě Jirka mohl na trati lehce porazit a jen nevyužil příležitost. Jako by mi to dal. Vím, je to závod, měl toho využít, ale i tak mi to pořád vrtá v hlavě. Každopádně až na pár kilometrů asfaltu trať nádherná, když zapomenu na odbočku pod hradem, tak i bezchybně značená, atmosféra opět na jedničku a nálada suprová. Ceny byly symbolické, ale o ty vůbec nešlo. Opět, pokud budu mít za rok čas, rád se vrátím vylepšit svůj čas.

Stupně vítězů
Stupně vítězů

Závod měl dohru. I když se achilovka celou dobu běhu ani jednou neozvala, odpoledne už tak milá nebyla. Totálně se mi rozjela, bolest se zvětšila a s ní i vrzání. O otoku radši nemluvit. V pátek jsem se ještě pokusil o mírný klus, ale nestál za nic. Bylo mi jasné, že víkend musí být bez běhu. Noha hezky v klidu, v teple, neustále namazaná domácí mastičkou z marihuany a překrytá igeliťákem. Na nic víkend bez běhu, ale léčení přineslo své ovoce, noha se dala do pořádku, já mohl celý týden bezbolestně klusat a každý den byla lepší a lepší. Jo, trávová mastička je opravdu zázračná…

Výsledky: 2. ročník Údolím vzdechů – výsledky