Adharanand Finn – Běhání s Keňany

knihaTo si takhle člověk jednou v sobotu zapomene doma mobilní telefon, čímž padá komunikace se světem a tedy nemá ve volných chvílích co dělat. A jak si volné chvíle ukrátit. Prostě si koupit knihu. Knihu Běhání s Keňany od Adharanand Finna jsem měl v hledáčku už dlouho, jen ne a ne se odhodlat jí koupit. Nebo možná spíš dojít do nějakého knihkupectví.

Hned od prvních stránek si mě Adharanand získal a já se od knihy nemohl odtrhnout. Aby mi čtení déle vydrželo, dal jsem si každý den časový limit, jak dlouho jí budu číst. I tak ale nevydržela déle než 5 dní… Příběh v knize mě totiž úplně pohltil a navíc se mi líbil styl, kterým je kniha napsaná.

„Cesta za tajemstvím nejrychlejších lidí planety“, tak zní podtitul knihy. Člověk by čekal pomalu vědeckou práci, proč jsou Keňani tak dobří a vyhrávají tolik závodů, ale ono ne. Jde o vlastní příběh Adharananda Finna (redaktora běžeckého časopisu Runner´s World v Anglii, kterému táhne na čtyřicítku), v mládí nadějného talentovaného běžce, po vysoké škole věčného běžeckého začátečníka, který se po jednom snově vyhraném závodě na 10 km spontánně rozhodl s rodinou přestěhovat a odjet trénovat do Keni s těmi nejlepšími.

Postupně se v Keni spřátelí s mnoha běžci, potká a pozná celé desítky běžeckých legend minulých let, účastní se ranních hromadných tréninků, které v Itenu (běžecká mekka v Keni) každé ráno probíhají, a hlavně se snaží zjistit hlavní důvod, proč jsou tamní běžci tak dobří. Nakonec seznam důvodů dohromady sestaví. Prozrazovat ho ale nebudu.

Co se mi na knize hodně líbilo bylo také, jako v Born to run (Zrozeni k běhu) od Christophera McDougalla, hledání nejideálnějšího běžeckého stylu. Sám Adharanand si prošel změnou stylu běhu od dopadu na paty po běhání přes špičky-přední část chodidla. Ještě obdivuhodnější je, že se o to pokusil jen několik týdnů před odletem do Keni, díky čemuž musel přerušit svůj tehdy těžký trénink (aby Keňanům stačil) a začít od nuly. Odvážný pokus, který se mu nakonec maximálně vyplatil. Tím si mě totálně získal. Nebál se totiž napsat na rovinu to, co je nejpřirozenější a tudíž nejsprávnější běžecký styl.

Někomu může připadat, že Iten v Keni je něco jako továrna na běžce, že se úplně vytrácí smysl běhu, tak jak ho chápeme my u nás. Vždyť tam prakticky všichni běhají jenom proto, aby si jich manažeři všimli a na závodech ve světě vydělali peníze. Ano, to je pravda, ale pravda taky je, že je běhání stejně jako nás baví a naplňuje. Jen k tomu přidali možnost vyběhat se z ničeho někam. Je to něco co obdivuji, oni prostě běháním žijí a pro něj dýchají.

Tuto knihu jednoznačně doporučuji každému k přečtení, nelituji ani jediné koruny, co stála. Své si v ní podle mě najde každý, nejenom běžci. Příběh má opravdu zajímavý. Na závěr si dovoluji citovat z knihy větu, kterou řekla jedna neznámá běžkyně na charitativním závodu v Devonu, a která má podle mě velkou hloubku: „Běhání je takové opíjení se pozpátku. Při pití se nejprve cítíte báječně, ale nakonec je vám špatně. Při běhání se nejprve cítíte špatně, ale pak, když doběhnete do cíle, je vám nádherně.“

 

6 komentářů u „Adharanand Finn – Běhání s Keňany

  1. Knihu jsem četl a líbila se. Malinko mi vadilo to hraní si na „věčného běžeckého začátečníka“, když v tom závodě co „nechtěne“ vyhrál zaběhl desítku za 38. To už prostě začátečník není.

    1. Jak se to vezme, on běhal v mládí, pak přestal a pak se tak nějak udržoval. Tělo si pamatovalo. Vlastně se moc nezhoršil, ale ani se nikam neposunul. Takže prakticky zůstal začátečníkem.

  2. Vidíš, tak toho Ultramartonce přeci jen zkus, protože tohle je podle mě druhá nejhorší kniha o běhu hned po Deanovi, kterou jsem zatím četla 😉 Máme nejspíš jiný vkus :-). Na podprůměrně přeloženým vyprávění maníka, který vláčí rodinu (s malými dětmi!!) přes půl světa, aby si mohl zaběhat, nevidím absolutně nic inspirujícího a jeho závěry? Nechci nám fandit, ale silně pochybuju, že bychom k nim nad jedním, max dvěma pivy nedospěli v místní knajpě i my… takže proč to vlastně sepisovat? Asi že to byl prima výlet placený zaměstnavatelem a nějaký výstup byl nutný.

    1. Chápu, že to vláčení rodiny se ti asi nejvíce nelíbilo, ale podle mě to zas pro ty děcka musela být dobrá zkušenost. Ale je pravda, že rodinu zatím nemám, takže těžko můžu soudit. Prostě se mi líbil styl vyprávění, s ničím si moc nebral servítky. A i děj pěkně ubíhal. Jsem za tu knihu rád, moc jiných z tohohle prostředí a o Keni není. Je pěkné si v ní přečíst o tom, jak přistupují k běhu oni a hlavně i to porovnání s námi, běžci z Evropy nebo Ameriky.

      Toho Ultramaratonce si maximálně půjčím v knihovně, bojím se toho nadčlověčenství v něm, jak jsi ho popisovala. Není prostě možné tak moc běhat a nemít žádná zranění… Ale přemýšlím nad knihou Hledání ultra.

  3. Hledání ultra jsem taky četl. Nebylo to špatné, ale nejvíc mě bavila první část knihy, kde popisoval, jak chlastal, bral drogy apod. To bylo záživnější něž to následné popisování sportování.

  4. Knihu jsem dočetl včera i jako motivaci, protože zítra poběžím SilvaRun v Novohradských horách ( doporučuji – krásná trasa, příjemní lidé ) – http://www.silvarun.eu.
    Poopravil bych, že potkává hvězdy minulých let – myslím, že aspoň jedno jméno jsem zaslechl na letošním Pražském maratónu. Je to čtivé, ale žádné veledílo – píše to stylem školní slohové práce – nebo je to překladem ? Samozřejmě se to nedá srovnávat se spisovatelem Murakami. Ale je to inspirativní a seznam tam nakonec je. To je zase na stylu dobré, protože ten seznam se tvoří od prvních kapitol, rozrůstá se, stále se opakuje a tím se i dobře pamatuje. Takže vlasně je to dobře napsané. Pro mě je z toho závěr, že se člověk nemá učit nějaký ideální styl, ale má běhat tak jak je zvyklý, dodržovat určitou životosprávu a hlavně běhat pro radost – aby si to užil. Doporučuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *