Mercury maraton, aneb jak jsem dostal za vyučenou

Už je to tak, mé velké plány na letošní maratonskou premiéru se nepovedly. Proč se tak stalo se dočtete dále. Na Mercury maraton jsem se přihlásil hlavně proto, že je v lednu a chtěl jsem na něm zaběhnout limit pro PIM, který je 3 hodiny. Celý můj trénink tři měsíce před maratonem jsem mu přizpůsobil. Běhal dlouhé běhy, intervaly od krátkých po dvou kilometrové, dopřával si regeneraci, zvykal tělo na dlouhotrvající zátěž (ne, že by to potřebovalo) a prostě se vše snažil podřídit tomuto jednomu závodu, abych na něm zaběhl co nejlepší výsledek. Vše mi vycházelo, nebyl nejmenší důvod pochybovat. Vážně jsem si věřil. I alkohol jsem na víc jak měsíc vysadil. Věděl jse totiž, že trénink byl opravdu kvalitní a alkohol by nebyl zrovna přínosem.

Večer před maratonem jsem byl sice s kamarády v hospodě, ale opět bez alkoholu a brzy domů. Vůbec to všechny neštvalo… Každopádně v maratonskou sobotu bylo vstávání naprosto skvělé, chvíli po něm následovala snídaně – banán s grahamovým chlebem a cesta do Budějovic. Na místě s hodinovým předstihem. Prostě vše skvělé. To ráno jsem radši už moc nepil, čas od času lok vody, ale žádná kvanta. Přeci jenom tohle nebyla má účast na závodě a dávno je mi jasné, že příliš tekutin těsně před závodem není to co tělo potřebuje. Registrace proběhla bezproblémově, pozdravení se známými tvářemi (i neznámými, to byli ti, kteří mě poznali) a po pár minutách postávání a návštěvě toalety hezky rozklusat. Moc jsem tomu nedal, necelé 3 km. Dvě a dvě kola, pokaždé jiným směrem. Původně jsem se chtěl rozklusat víc, ale pak mi to přišlo dostatečné.

Kolo před cílem
Kolo před cílem (foto: Daniel Orálek)

Konečně se přiblížila desátá hodina – čas startu. S plánem 2h50m byla první lajna jasná volba. Původně jsem chtěl jenom pod tři hodiny, ale den předem přišlo přehodnocení plánů a řekl jsem si, že když už, tak naplno na maximálku, kterou bych měl teoreticky dát. Start byl dost slušný maso, lokty zafungovaly a po první 180ce zatáčce se mi podařilo běžet mezi prvními. Ani mi to nepřišlo nějak rychlé. Bylo to v pohodě, prostoru dost. Odmáčkl jsem si průběh cílem a první kolo jsem měl za 2:30. Což bylo rychleji o 9 vteřin, než jsem původně plánoval. Věděl jsem, že mám zpomalit, ale to bych nebyl já, abych to nezkusil. Prostě jsem se na zpomalění vykašlal. Po druhém kole začalo předbíhání lidí a už nepřestalo. Vlastně jo, ke konci oni předbíhali mě. 😀 Každopádně obíhání lidí ubíralo šíleně moc sil a ty zatáčky také nic moc. Pak mě nějak zradil močový měchýř a ještě do mety půlmaratonu proběhla dvakrát návštěva záchodu. Nevím proč, ráno minimum pití a během závodu první voda až po deseti kolech. Chvíli po půlmaratonu (cca 1h24m) se začal ozývat žaludek a až tak, že jsem musel dvakrát na TouToiku. Nevím proč, před závodem návštěva toalety proběhla a ráno jenom minimální snídaně. Při druhé návštěvě, netrvala ani minutu a půl, mě předběhlo asi 10 lidí. Nějak mi to bylo jedno, chtěl jsem hlavně dokončit v alespoň trochu slušném čase. Pak mi přišel běh nic moc a dostavilo se výrazné zpomalení, i ostatní mě čas od času předbíhali. Nevím co se stalo, podle všeho jsem prostě přepálil začátek. A k tomu všemu byl vzduch už celkem dost vydýchaný. O brnící levé ruce z hodinek ani nemluvit, raději jsem je potom držel v ruce a po chvilce vždy  držící ruku vystřídal. Tak nějak jsem nakonec doploužil do cíle, posledních několik kol pokaždé se zastavením u občerstvovačky. Energie byla prostě někde jinde než v mém těle. Poslední tři kola křeče, v úplně posledním jsem kvůli nim musel dvakrát do dřepu. Proběhnutí cílem bylo naprosto vysvobozující. Žádná užívačka. Prostě radost, že je tomu nekonečnému šíleně monotonnímu kroužení konec! Čas 3 hodiny 9 minut 52 vteřin. Celkově 20. místo, 19. mezi muži a 9. v kategorii MA. Prostě o ničem…

Časy kol, jasně vyditelné zpomalení...
Časy kol, jasně vyditelné zpomalení…

Nějaká paní mi za cílem gratulovala a ptala se, jestli jsem ze Sezimova Ústí. Poděkoval jsem, řekl, že ano, a s křečí se sesul na zem, kde jsem si pár minutek blaženě pobyl. Plán na odpoledne původně byl, že půjdu ještě na masérský kurz (dělám si o víkendech rekvalifikaci na maséra), ale po rychlém přehodnocení a krátkém telefonátu raději směr vana se solí u babičky doma. Nakonec jsem o nic na kurzu nepřišel. Ani bych tam nebyl moc platný, nějak mě zbytek odpoledne do svalů brali křeče při i těch nejobyčejnějších polohách. Ohnutí prstu = křeč, noha pře nohu = křeč atd. 😀

Výsledky prvních tří - 1. Daniel Orálek, 2. Petr Vabroušek a 3. Michal Kovář
Výsledky prvních tří – 1. Daniel Orálek, 2. Petr Vabroušek a 3. Michal Kovář

Kde byla chyba? Důvodů mohlo být víc. Trať mi moc nesedla, přeci jenom cca 115 lidí na okruhu dlouhém 666 m a ještě ve tvaru písmene E není zrovna ideální. Pro mě určitě ne. Jsem si jistý, že znovu mě tam už nikdo neuvidí. Takový masochista fakt nejsem. To radši za rok na LH24. Možná byla i chyba v tréninku. Sice jsem naběhal spoustu kilometrů, ale je zase pravda, že minimum z tréninků bylo delších než 24 km. Čas od času 26 či 28 km, ale málokdy… Takhle zpětně bych řekl, že šlo spíš o trénink na půlmaratonskou vzdálenost. Taky čas na půlce byl 1h24m a úplně s přehledem, tam bylo ještě šíleně moc sil. Takže přišlo poučení, upravím trénink o dlouhé a pomalé běhy nad 30 km a taky nebudu večer před kravit s plánovaným výsledným časem.

Druhý letošní pokus o maraton pod 3 hodiny proběhne 6. dubna v Bratislavě. Bratislavo těš se!