Ultra Cavalls del Vent 2013

VýstřižekNejdříve odkážu na Samův článek: http://skyrunning.cz/2013/09/26/ultra-cavalls-del-vent-povest-skveleho-zavodu-nelhala/. Měl ho napsaný dřív a určitě nebude na škodu, když si ho přečtete před tím mým. Ten můj bude totiž víc o pocitech a hlavně popisu trati. Předchozí článek o dnech před závodem.

K mému překvapení jsem se vyspal na závod dobře. Vstávání v pět, rychlá hygiena, poslední zkontrolování věcí v batohu a vyjeli jsme – já, Xavi a jeho bratr. Po 45 minutách, kdy se mi i přes snahu nepodařilo zavřít oči, jsme vystoupili z auta, bylo 6:20, ještě celých 40 minut do startu. Při výstupu z auta mě překvapila dost vlezlá zima. Až taková, že jsem z batohu vyndal bundu. V batohu jsem ještě kromě bundy s kapucí měl termo-přikrývku (kdyby to někoho zajímalo, dá se za pár korun koupit v Hudy), mobilní telefon, rukavice, peníze, občanku, doklad o pojištění, energetické tyčinky, energetické gely, kelímek a 1.5 l vak na vodu. Dále v něm mělo být povinně od startu teplé triko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty a čelovka. Ty jsem si já poslal do Bellveru v drop-bagu, protože jsem si špatně přeložil jedno slovo a hned byl celý překlad špatně. Nic jsem s tím nemohl dělat a jen se modlil, že si mě prvních 40 km nikdo nevšimne a pak už budu v pohodě. Před vstupem do startovního koridoru jsem si ještě zašel na záchod, po něm mi už nepřišla taková zima, tak jsem bundu sundal a jen si navlékl rukavice. Xavi na mě ještě nandal GoPro kameru, ukázal jak se ovládá, nastavil jí a řekl mi, že ty videa budou skvělá. Po fotce už sám směr startovní koridor, kam se mi nakonec podařilo dostat, ale asi třikrát mě poslali na špatnou stranu. Čekalo v něm už hodně běžců, tak jsem se nějak zařadil, asi tak do 2/3 startovního pole, a čekal. Čekání naštěstí nebylo dlouhé, po chvíli začal moderátor připomínat jména favoritů a po nich začala konečně hrát písnička z Posledního mohykána. Lepší song si pro start UCV nedovedu představit. Kam se hrabe, podle mě, už zcela ohraná česká Vltava. Každý závod by měl mít svůj vlastní startovní song, má pak lepší atmosféru. A ta při startu UCV byla neuvěřitelná!

Profil trati
Profil trati
Před startem
Před startem
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
882 běžců, z toho 42 žen
882 běžců, z toho 42 žen

 

V úzké uličce se na prvních pár metrech vytvořil špunt a šlo se krokem, ale pak se to rozběhlo a bránou se dalo běžet v plné rychlosti. Xavi s bratrem na mě volali a přáli mi štěstí. Začalo předbíhání, bylo mi totiž jasné, že nechci být v prvním kopci někde vzadu. Za městem už jsem byl podle svého ohledu někde v první třetině a tak jsem zvolnil a běžel si své. Začalo totiž stoupání. I když jsem věděl, že se mám držet zpátky, tak jsem do těch kopců nad městem běžel. Šlo to samo, tak jsem to nehrotil. Na Krakonošovce jsem si celou dobu říkal ať se neženu a nakonec jsem skončil s hromadou energie, nechtěl jsem opakování. Jenže běh po chvíli skončil, nastaly krpály mezi stromy a jeden dlouhý štrůdl lidí, kde se dalo předbíhat jen s ostrými lokty. A že to bylo nějaké stoupání, vždyť na prvních 14 km bylo víc jak 1700m+. Přibližně v polovině kopce před první občerstvovací stanicí byl krátký seběh lesem. Maximálně jsem si ho vychutnal, letěli jsem kolem stromů v plné rychlosti a byla to prostě nádhera. První občerstvovačku jsem jenom proběhl, neměl jsem důvod se zdržovat. Ale gel hned za ní pro jistotu padl za vlast. A udělal jsem dobře, to co nás čekalo se nedá nazvat jinak než masakrem. Dalších 6 km do prudkého kopce se šlapalo a šlapalo. Na běh mi ani nepřišly myšlenky. Kor po tom, co jsme v jednom místě vyšli z lesa a já viděl o cca 500 metrů výše lajnu lidí a věděl jsem, že tam se budu muset také vyškrábat. Radši jsem stočil pohled doleva a užíval si panoramata. Ne na moc dlouho, přišly totiž kamenité pešinky, pod nohama vratké kameny a po levé ruce sráz s ostrými výstupky. Bez soustředění to nešlo. Levá, pravá, levá, pravá a pořád nahoru. A najednou byl vrchol, po pohledu na hodinky se mi protočily panenky, to najednou trvalo od startu přes 3 a půl hodiny! Mých nejpomalejších cca 13 km v životě! Za vrcholem běh sedlem, pak kousek nahoru a byl tu druhý check-point Niu de L´áliga.

Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Seběh do sedla
Seběh do sedla
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 3
Niu de L´áliga 3

Opět ne moc dlouhé zdržení. Jen vypití dvou deci vody, snědení jedné tyčinky, trochu pokochání krajinou a rychle dál. Pln optimismu rychle dolů z kopce, jsem si totiž ještě myslel, že nejhorší je za mnou. Dolů se běželo krásně. Sice jsem na pár místech bruslil po jemných kamínkách, s tím, že po mé pravé ruce byl zase hodně hluboký a nebezpečně vypadající sráz, ale užíval jsem si to. I horolezecká vložka se našla. Až na hodně prudké a těžké stoupání na 20. km (po něm jsem byl vyčerpán, nohy bolely, a spravila to vše až pár minutová přestávka s jedním gelem) byl běh k třetí občerstvovací stanici Serrat de les Esposes celý z kopce a celý hodně rychlý. Krátký několikaminutový výšlap před stanicí nepočítám. Takže celých těchto 14 km jsem si užíval, diváky, uchvacující panoramata a hlavně závodění = předbíhání. Protože terény v tomto úseku mi sedly jedna báseň.

Po stoupání na 20. km
Po stoupání na 20. km
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 2
Serrat de les Esposes 2

Po doběhu na Serrat de les Esposes jsem opět cítil, že jsem bez energie. Hrozně mě to udivilo, protože tyto problémy normálně nemívám a i maraton jsem schopný běžet nalačno. Bylo mi tak hrozně, že jsem do sebe musel nacpat asi pět celých energetických čokoládových tyčinek, které tam měli, k tomu melouny a hodně vody. Až potom mi přišlo, že můžu pokračovat dál. Před seběhem do Belleru na 39. km bylo ještě jedno stoupání, nebylo veliké, ale i tak mi na jeho vrcholu přišlo, že mi zase chybí energie a spravil to zase další gel. Pro mě opravdu nepochopitelné a nezvyklé, po necelé hodině od najedení byla energie pryč. Seběh do Bellveru se mi nelíbil. Nejdřív se běželo lesy po stezkách, které bych přirovnal k pěšinám v lesích před koncem Krakonošovy stovky, a dále se pokračoval po dá se říci rovině mezi poli, kde nefoukl větřík a na hlavu pražilo slunce. Takže pro všechny, kteří si na Krakonošově stovce stěžovali v posledních kilometrech mezi poli na horko, říkám, že na Krakonošce bylo velmi příjemné klima. Těsně před Bellverem opět pocity pod psa, energie pryč. Ale kousl jsem se a prostě ty poslední kilometry běžel. I přes zvětšující se tlak v břiše… V Bellveru (po 6 a půl hodinách) hned po příchodu do stanu nasměrování ke stolu, kde kontrolovali vybavení. Kluk na mě tvrdě katalánsky, já na něj koukám a jen vystřelím: „Do you speak english?“ To ho zaskočilo a těžce ze sebe vysoukal, jestli mám mobil, termo-přikrývku a bundu? V batohu byly a už se mnou nezabýval. Spadl mi kámen ze srdce. Sebral jsem drop-bag, vyndal z něj povinné věci, narovnal v batohu, najedl se, těstoviny radši rovnou ignoroval, došel na záchod, smyl z obličeje tak kilo soli, dal si ještě pár kousků melounu a pokračoval dál. Vše mi zabralo tipuji mezi 15 a 20 minutami. Také jsem poslal Xavimu sms s tím, že mě obtížnost trati hodně překvapila, a přečetl jeho odpověď: „Už jen 60 km! Čekám na tebe v Estasenu na 70. km.“ Prej jen 60 km…

Bellver
Bellver

Jídlo v Bellveru se mi podařilo přehnat, takže dalších 10 minut na běh nepřišlo pomyšlení a radost mi dělala i jen chůze. Do další občerstvovací stanice jen 8 km a profil nevypadal moc obtížně. Poučení pro příště zní: Když profil nevypadá obtížně, ještě to neznamená, že obtížný není! Po úvodních tipuji 5 pohodových kilometrech, které se daly převážně běžet, přišlo všemi oblíbené stoupání. A ne ledajaké, v obtížnosti si podle mě nezadalo s tím na začátku. Po 40 minutách toho stoupání mi došla energie = další gel. Pomohl hodně, překonal jsem už x-tou krizi a vylezl k občerstvovačce na 47. km Cortals de l´inga. Doslova vylezl, pěšiny v tom lese byly maximálně příkré. Tam opět hrozně moc jídla, energie z gelu byla ta tam. Chvilka slunění, doplnění vaku vodou zředěnou s kolou a hezky dál.

Zase pár minut přeplněné chůze a pak svižně nahoru. Běžet se nedalo, výšlap byl dost těžký. Asi po hodině a půl svižného stoupání mi připadalo, že by toho kopce mohlo už být dost ne? Najednou se prosvětlilo a vyšlo se z lesa na krátkou rovinku, ze které byly nádherné výhledy. Tam jsem sedl, vyndal tyčinku, ano opět bez energie, a kochal se. Čas od času se mě někdo zeptal, jestli jsem OK a po mém ujištění pospíchali dál. Dojedl jsem a zeptal se jednoho kolemjdoucího jak daleko je další point? Odpověď mi shodila psychiku na dno. Prý přibližně 5 km. Takže 6 km od posledního bodu se mi podařilo překonat za 1.5 hodiny! Šílenost! Okolo šla pěkná holka, tak jsem se k ní přidal a chvíli si s ní anglicky povídal. Italka, vzdálenost měla v malíčku, rozhovor pohodový a tempo také. Šel jsem s ní. Trochu odbočím – na trati běžci převážně anglicky uměli a na dost slušné úrovni. Po další hodině, kdy se různě po pěšinách běželo nahoru a dolů, víc směrem hore, a kdy jsme potkali i vojáky na výcviku v plné polní, se mi podařilo doškrábat na nejvyšší bot mezi těmito občerstvovačkami. Další gel a rychle dolů. Moc to nešlo, ale přemluvil jsem se a běžel. Pak byl chvilkový běh po vrstevnici a najednou 500 m vzdušnou čarou přede mnou Prat d´Aguiló, další stanice. Co ale ti zmr.. pořadatelský neudělali. Najednou 150 metrů klesání a na druhé straně to samé nahoru ke stanici. Bylo hodně prudké, klouzavé a nebezpečné. Vzalo mi dost sil. Až jsem si musel dát dole tyčinku. Nechtěl jsem, ale bez ní by mi to moc nešlo. Nějak jsem doklopýtal na ten 58. km do Prat d´Aguiló a byl rád, že se můžu zase najíst a trochu odpočinout.

Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 2
Prat d´Aguiló 2
Dlouho na trati...
Dlouho na trati…

Seděl jsem chvilku a najednou přišel nějaký běžec, totálně vytočený, švihl batohem o zem, začal do něj kopat, nadával a byl prostě naštvaný. Já vůbec netušil o co může jít. Kluk vedle mě se na mě podíval a jen něco řekl v katalánštině a ukázal za mě. Tam u brány byla totiž kontrola povinného vybavení a ten běžec jí neprošel. Drsné, skončit po 58. km kvůli takové blbosti. Po vydatném posilnění ke mě přišel pořadatel a zeptal se jestli vše mám a náhodou něco nepotřebuji. Jen mě zajímalo, jak dlouho to trvá k dalšímu bodu. Prý teď budeme cca hodinku stoupat a potom jen příjemný běh z kopce až do Estasenu. Při pohledu na ten kopec se mi udělalo špatně. Končil někde v mracích a lidi nahoře jsem sotva viděl. Nevěřil jsem, že to půjdu jen hodinu. Za stanicí se ke mě přidal jeden Katalánec a ten mi dokonce řekl, že to bude tak 45 minut nahoru. Nakonec bylo, ale fakt náročných 45 minut. V Prat d´Aguiló jsem se navíc oblékl do dlouhého a teď toho litoval. Celý výstup byl na západní straně a bez větříku. Peklo! Navíc podle profilu se má jednat o přibližně 375m+. To bylo víc! Jak jsem lezl po kopcích v Chorvatsku s GPS, tak jsem se naučil lehce odhadovat výšky a při pohledu zeshora na Prat d´Aguiló mi bylo jasné, že se jedná minimálně o 500 výškových metrů.

Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló
Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló

Nahoře už jen příjemný běh po vrcholku a na druhé straně slibovaný běh z kopce až do Estasenu. Technicky nejjednodušší ale nebyl, vyvrknout kotník se dal nesčetněkrát. Při něm se mi podařilo předběhnout asi 15 lidí. Ne, že by na tom záleželo. Jen mě lehce naštvalo, že se mi nepodařilo doběhnout do Estasenu za světla. Těsně před ním přišla na řadu čelovka. Tam mě čekal nadšený Xavi. Byl u vytržení z toho, že mě vidí. Omluvil jsem se mu za to zpoždění, ale on byl v pohodě, prý si to tam celý den užíval. Pomohl mi s doplněním vaku čistou vodou. Ten nápad s ředěnou colou byl dobrý asi jen prvních 5 minut, pak mě z ní bylo divně od žaludku. Nejhorší nápad, který jsem kdy měl. Ani jsem nic nejedl. Jen si od Xaviho vzal z jeho zásob 3 gely, došel na záchod, vypil lahev vody a pokračovalo se. Xavi prý: „Už jen 30 km. To je jak třešnička na dortu. Nejsou těžké.“ To možná ne, ale já věděl, že 30 km s čelovkou bude slušný očistec.

Estasen 1
Estasen 1
Estasen 2
Estasen 2

Krize odezněla, trvala jen 70 km, přišla apatie a jen cíl před očima. Pak už to bylo jen běžet, sledovat těch pár metrů před sebou a hlavně sebou někde nefláknout o zem. V této fázi by mě destruktivní blbá chyba mrzela hodně. Každou chvilku jsem se míjel s klukem, kterého jsem potkal za stanicí Prat d´Aguiló. Vždy pár vět anglicky a makat a makat. Za stanicí na 74. km (tam jsem snědl pár melounů a jednu tyčinku) následoval krátký výšlap, krátký, ale dost namáhavý. Po něm běh z kopce až do St. Martí na 83 km. Opravdu běh, i jsem jednou spadl a sedřel si kůži na malíčku (to jsem zjistil až potom v autě), naštěstí jsem měl ale zase rukavice, tak pohoda. I když stezka všude klouzala, tak jsme šli naplno. Kdyby to viděl někdo z mých blízkých, tak by o mě řekl, že jsem magor. Bylo to hodně nebezpečné. Běžel jsem se 4 běžci, ale pak nějak začali zaostávat a na 83. km doběhli až pár minut po mě. A to mi nejdřív jejich tempo přišlo hrozné. Tam jenom gel před posledním opravdu těžkým výstupem a hurá nahoru.

Vážně jsem začal pořadatele nenávidět. Značení měli výborné, o tom žádná. Každých pár metrů značka, která v noci odráží světlo z čelovky, no super. U nás by se mohli pořadatelé závodů na UCV hodně naučit. Ale ta trasa… Poslední těžké stoupání a přetínalo asi 7x horskou bystřinu. Ve dne bych neřekl ani B, ale v noci s čelovkou opravdu zážitek. Hlavně ta část, kdy se jednou šlo asi 100 m přímo korytem po kluzkých ostrých kamenech proti proudu, aby toho nebylo málo, tak se i lezlo pár metrů nahoru proti proudu. Luxus! Vždy jsem si něco takového přál. Každopádně se to přežilo, a nahoře jsme byli skupinka 4 a postupně jsme se střídali ve vedení. Tedy dva jsme se střídali, ti druzí dva parchanti se jen vezli. Vypozoroval jsem zajímavou věc. Vždy, když se dostanu do vedení, nasadím tempo, i když se sám sebe snažím brzdit. Prostě mi lidi za zády vadí. Když už jsem se chtěl po asi hodině stoupání zastavit a dát si gel (odpočívajících skupinek jsme pár minuli), tak se najednou objevila světla St. Jordi na 88. kilometru. Tam neměli ovoce, čímž mě zklamali. Jen pečivo. Dal jsem jeden croissant, oblékl bundu, bylo lezavo a pokračoval.

Čekal jsem jen krátký běh z kopce a pak stoupání. Když už jsme s kamarádem, opět ten samý, běželi asi 20 minut dolů a pořád nic, tak nás to pěkně naštvalo, protože jsme věděli, že musíme ještě nahoru a čím níž jdeme, tím víc toho bude opačným směrem. Nakonec směr nahoru byl a k mému překvapení trval asi jenom 20 minut ostré chůze. Nějak se nás tam sešla skupinka asi deseti. Najednou nahoře na posledním vrcholu celé trasy a před námi pouhých 8 km do cíle. Sedl jsem si, dal poslední gel a běžel. Zbytek už odběhl. Postupně jsem je stahoval. Jen dolů a dolů. I bundu jsem svlékl, bylo horko a já chtěl vypadat dobře v cíli. U silnice jsem doběhl dva běžce a dal se s nimi do řeči. Porovnávali jsme závody v ČR a u nich. Nemohli pochopit, jak Pražská stovka může mít 4 body na UTMB, když má o kilometr nižší kladné převýšení než UCV. Trochu je to naštvalo. Běželo se, pěkně se běželo. Běžel jsem i poslední trail těsně před Bagá, o kterém předtím nebyla ani zmínka. Přiznám se, že jsem to hnal, důvod byl čas pod 20h a 30m. Spoluběžci byli někde daleko za mnou. Dokonce jsem těsně před městem ještě pár lidí dal. Pak už jen běh po schodech, které jsem znal z videa s Kiliánem z minulého ročníku, cílová rovinka, kde čekal Xavi a nejlepší pocity za poslední rok po proběhnutí cílem! Nevzdal jsem to! Doběhl jsem! Jsem kůň! (cavalls = kůň) Nedokážu to popsat…556

YES!!!
YES!!!

Ono mít v létě před takovým závodem 5 týdenní tréninkový výpadek pro únavovou zlomeninu holenní kosti není zrovna dobré. Myslím si, že i kdybych měl kompletní trénink, tak lepší čas než 18 hodin bych nedal. Teď trochu čísel. Na startu bylo 882 běžců (z toho 42 žen), dokončilo 628 běžců (593 mužů a 35 žen). Můj reálný čas byl 20:18:47 a oficiální 20:19:39. Umístil jsem se 355. celkově a 218. v kategorii.

Moje časy na kontrolních stanovištích:

  • Time                    20:19:39
  • Rebost                01:23:22
  • Niu d’Àliga        02:41:18
  • Serrat                  04:46:22
  • Bellver               06:14:02
  • Prat d’Aguiló     11:09:16
  • Estasen               13:39:12
  • St. Martí             16:36:07
  • St. Jordi              18:13:11
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Můj kamarád z trati
Můj kamarád z trati
Poslední
Poslední v cíli – pro mě BOREC

Potom cesta domů a po důkladné sprše spánek. Ten první jen 4 hodiny. Což mě překvapilo. Co bolelo? Stehna, úplně šíleně svaly na břiše a pak hodně trapézy od hůlek. Lýtka vůbec, zafungovaly kompresní podkolenky (vždy jsem myslel, že je to placebo, až teď tomu věřím). Čekal jsem, že mě budou bolet chodidla, stejně jako na Krakonošově 100, ale nebolela vůbec. Ani nehty černé a puchýře také ne. Dost dobré, na to, že jsem měl Vivobarefoot Breatho II potřetí na noze.

Pak ještě v neděli a pondělí akce s Xavim a jeho rodinou, v tom bylo v pondělí večer pěkné opití do nálady – miluji katalánská piva, a v úterý ráno na letiště a domů. Málem jsem o 5 minut nestihl let, ale jinak pohoda. Jo a v pondělí byl i první běh, který dopadl skvěle, skoro nic nebolelo. Jsem spokojený. Moje nejlepší dovolená v životě!

Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Pro vegetariány :-D
Pro vegetariány 😀

 

8 komentářů: „Ultra Cavalls del Vent 2013

    1. Já je zval, ale na ně moc daleko. Mají mnoho krásnějších závodů za humny. Ale kamarád přijet chce, jen se ještě nerozhodl, na který závod. Nejvíc se mu chce na pim maraton v Praze…

  1. Masakr!! Nádherný zápisek, jsi další živoucí důkaz, že to Stínovo: „ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohrávám, ale o tom, že to nevzdáváme“, je naprosto pravdivý. Pro mě jsi stoprocentní vítěz!!

    1. Mockrát děkuji! Na Stína a jeho motto jsem myslel během závodu mockrát. Zatím se na větě „UCV nikdy víc“ nic nezměnilo. Ale jiné tam ano. 🙂

Napsat komentář

*