Krakonošova Stovka 2013 – poučná záležitost

logoK100Akce, na kterou jsem se přihlásil hned, co to bylo možné. Jedná se o dálkový pochod po nejkrásnějších místech Krkonoš. Hlavní důvody byly dna. První stovka, abych věděl jestli jí vůbec zvládnu a za druhé samotné Krkonoše. Nepamatuji si kdy jsem tam byl naposledy a chtěl jsem všechna ta místa vidět. A jaká může být lepší možnost, než to spojit se závodem? Popravdě, najde se jich určitě víc. 😀 Závod startoval v 9 hodin večer, což znamená velkou část přes noc s čelovkou, tedy hodně z Krkonoš vidět není. Co jsem měl vše s sebou jako vybavení najdete zde: http://kaen.cz/2013/06/14/vybaveni-na-krakonosovu-100-pripravene/.

IMG_2244-2Na startu 47. ročníku se sešlo na 400 bláznů. Oficiálně bylo přihlášeno 424 účastníků, 368 mužů a 56 žen. Ovšem, na náměstí ve Vrchlabí mi počet účastníků přišel o hodně nižší. Mohlo jít ale také jen o pocit, přeci jen tamní náměstí není úplně nejmenší a účastníci byli všude. I když se na startovní čáře sešla spousta běžců, je Krakonošova 100 stále a hlavně dálkový pochod. Což znamená, že na startu se daly najít účastníci s všelijakým vybavením, od těch co běželi prakticky jen v tom co měli na sobě a malým baťůžkem s vodou na zádech až po ty, kteří šli na těžko a měli v plánu si hospůdky po cestě náležitě užít.IMG_2243-2Já zvolil variantu co nejrychleji do cíle a běžet kde to půjde, bylo mi jasné, že například do prudších stoupání se bude muset jít chůzí a někde ani ta moc nepůjde. Odpočatý jsem byl naštěstí dost a ani achillovka nevypadala, že by mi chtěla nadcházející akci zkazit.IMG_2242-2Za hlasitého výkřiku START byl pochod (běh) přesně v devět hodin večer odstartován. Rychlost, se kterou se všichni vydali dopředu, mě až nemile překvapila. Pomalu mi startovní tempo přišlo jak na nějakém maratonu. Jako by před všemi nebylo ještě 100 km. Před startem jsem se potkal s Honzou (skončil 3. na Šutru54 a na letošním ročníku K100 nakonec 8. v neuvěřitelném čase 11:54) a rozhodl jsem se běžet ze začátku s ním. Tímto mu ještě jednou gratuluji k neuvěřitelnému výsledku.

Já a Honza (nakonec osmý) na startu
Já a Honza (nakonec osmý) na startu

Výstup k první kontrole na Žalý mi dal neuvěřitelně zabrat. Na začátek hodně slušný masakr. Nejvíc mě překvapilo, jak mě braly záda, konkrétně kříž. Mohla za to tíha batohu, přeci jen s ním nejsem zvyklý běhat. Nahoře na kopci se ale vše dalo do pořádku a po relativní rovince se nádherně běželo. I výhledy byly pěkné. Po chvíli ale cesta zahýbala do lesa a tam přišel čas na nasazení čelovky. V tom i jejím vyzkoušení. Přišla mi totiž den před akcí a já jí neměl ozkoušenou. Vybral jsem dobře, Silva L3 obstála na 1 mínus. V lese došlo i na kalhoty, nějak mi byla zima. Pak se hlavně běželo a běželo, dávalo se pozor na trasu, na jednom místě mezi Žalým a Rovinkou měli organizátoři trasu špatně značenou (tedy dobře, ale jiný závod) a málem jsme špatně odbočili. Jak vím, spousta lidí tam seběhla, ošklivě vypadající strmý seběh po moc neschůdné lesní pěšině. Po těžkém stoupání před orientačním bodem Dvoračky se mi podařil první pád dne. Zbývalo 10 km do Harrachova, já zakopl a lehce si narazil pravé koleno. Naštěstí nic vážného a ani dlaně nebyly odřené. Běžet jsem mohl dál celkem normálně. Honza se mi ovšem začal vzdalovat a já se rozhodl, že s ním nepoběžím. Jeho tempo mi přišlo moc rychlé. Ne, že bych se na něj necítil, ale šetřil jsem kotník, neustále jsem dával pozor na achillovku.

Kontroloval nás i Krakonoš
Kontroloval nás i Krakonoš

Do Harrachova, tedy na cca 30. km, jsem dorazil v čase 3:17 a na celkem 24. místě. Kontrola přišla vhod. Pár chlebů se sádlem a solí, čaj s cukrem a hlavně záchod. Chvíli po mě dorazil i Wagi, tak jsme prohodili pár slov a on odběhl od občerstvení chvíli přede mnou. Dojedl jsem a vyběhl za ním, s tím, že ho pomalu doženu. Jenže co se nestalo? Pád číslo dvě. A tentokrát dost tvrdý. Zakopl jsem o kámen a upadl, jenže byl tam ještě druhý kámen. Větší a o metr dál a do něj jsem přímo narazil kamenem ještě „za letu.“ No bolest neskutečná, chvíli jsem bolestí ani nevěděl kde jsem. Opět bez zakrvácených dlaní a dokonce ani kalhotám nic nebylo. Rozhodl jsem se to překousnout a za pár minut se mi Wagiho a jeho kamaráda Pavla podařilo doběhnout. Jenže pocitově nanic. Celých 10 km stoupání z Harrachova na Svinské kameny nehorázné utrpení. Noha bolela čím dál více a k ní se dostavila krize. Chvíli (asi 2 až 3 km) jsem dokonce uvažoval o návratu zpět do Harrachova a odstoupení ze závodu. Naštěstí (i když na to se také dá koukat z různých úhlů pohledu) jsem si vzpomněl na Stína a jeho popisy závodů. Také kolikrát někde spadl nebo se zranil, ale i přes to závod vždy dokončil. Tak proč bych měl končit já, že? Sám před sebou bych se styděl.

Výstup na Žalý
Výstup na Žalý

Za Svinskými kameny najednou krize zmizela a já měl spoustu chuti běžet. Koleno sice šíleně bolelo, ale najednou to přestalo vadit. Následujících cca 12 km na Lužickou boudu jsem si užíval. Výhledy na Polsko ve tmě jsou uchvacující. Navíc počasí přálo, bylo jasno a bezvětří. Až na pár úseků jsme vše běželi. Na Lužické v čase 6:28 a průběžném 44 místě. Bohužel nebyly k dispozici namazané chleby, jenom guláš a ten já nechtěl. Takže pár suchých chlebů, nová voda do rezervoáru a opět na cestu.IMG_2249-2

Polská část cesty před námi. Ještě před ní jsme sundali čelovky a užívali si východ slunce. Výhled na Polsko opět uchvacující. Přišlo nám ale, že těch jezer tam mají Poláci nějak moc… Abych se vrátil k trase. Polská část nestála za nic. Pořadatelé varovali před bahnem, ale to naštěstí moc nebylo. Zato byla spousta kamenů, kluzkých kořenů a čas od času i trocha toho bahna. Běžet se nedalo, bylo to minimálně o podvrtnutí nohy. A na tomto nekonečném úseku se mi podařilo potřetí spadnou. Na jednom kořenu mi podklouzla noha (a to jsem si zrovna říkal, jak mi to vybírání terénu jde, stále suchou nohou), zajela do vody a já se kácel na bok, ze kterého jsem se převalil na záda. Vůbec jsem to nevybral, alespoň jsem se snažil dopadnout tak, aby pravá noha byla v pohodě. Podařilo se a nakonec jsem měl lehce mokrou jen pravou botu a nohavici. Nic se mi naštěstí nestalo. Pak po chvíli následovala kontrola v Polsku v Domku Mysliwski. Moc dobré sušenky a koláčky tam měli, možná jsem jich snědl krapet víc, než bylo dobré. Pak už jenom nahoru a nahoru, hezky na Sněžku. Prý přes 700 výškových metrů na necelých 6 km. Wagi nám na jednom místě ukázal, jak funguje Národní park v Polsku. Nějakému milionářovi povolili stavbu chatky a on si postavil monstrózní hotel. Opravdu ošklivá věc. Stoupání bylo v pohodě, tedy až k Slaski dom, od něj jsme se vydali po strmější cestě až na vrchol. Oficiálně byla uzavřená (podle všeho kvůli opravě chodníku), ale my tam šli a v pohodě prošli. Krpál fascinující, ale dal se, čekal jsem ho horší. Ani jsem se nenadál a byli jsme nahoře. Účastníky, kteří šli pár minut po nás, už Poláci odkláněli po cestě, která Sněžku obíhala. Konečně jsem se dostal na Sněžku. Nepamatuji si totiž, jestli jsem na ní někdy byl. Hrozně jsem se tam těšil, jak si udělám fotky a rozhlédnu se po kraji… No, realita byla jiná, počasí na vrcholu pod psa, mlha, studený ne moc silný vítr a zima, bylo +6.6°C. Takže jen chvilkový odpočinek v bufetu, kde byla i první žena, která ovšem nevypadal, že bude v závodě pokračovat (nevím, možná dokončila), a hurá směr Malá Úpa.

U Horních Míseček
U Horních Míseček

Seběh ze Sněžky nic moc. Vlastně se ani o běhu mluvit nedá. Koleno o sobě začalo dávat pořádně vědět a já z kopce opravdu nemohl pomalu ani chůzí. Ani nevím jak, ale nějak se mi podařilo dostat na pěšinu vedoucí po hřebeni, kde bylo opět nádherně jasno. Tam se běželo krásně, ale následující kamenité schody mě málem dodělaly. Běžet nešlo vůbec a skoro ani jít. Postupoval jsem hezky pomaloučku, doběhli mě nějací běžci a já pak s nimi strávil dalších zbytek do Malé Úpy. Seběh ze Sněžky do Malé Úpy je úžasný, tedy byl by, protože se jedná o velmi pěkný terén, který mám jinak rád a nehorázně bych si ho užil. V Malé Úpě na hraničním přechodu opět kontrola s občerstvením. Takže jídlo, pití, informace, že do cíle je to cca 27 km a ďábelské lákání na cyklo-bus, který právě přijížděl. Prý by nás do Vrchlabí odvezl. Pokušení se odolalo.

Východ slunce nad Polskem
Východ slunce nad Polskem

Do cíle necelých 27 km a do vysněného limitu 14 hodin zbývalo okolo 3 hodin a 20 minut. Stále jsem doufal, že to dám. Co to taky je 27 km, že? Teď už vím, co to je 27 km v Krkonoších. Vyběhl jsem, se mnou i první žena závodu, kterou jsem míjel, když jsem vybíhal ze Sněžky. Ona šla ke kontrole, já od ní. Na dlouhý seběh kolem kostela v Malé Úpě jsem se jí trhl, ale dole na Spáleném mlýně mě doběhla a odtud jsem běžel s ní. A běželo se dobře, hovor moc nevázl, sranda byla a i cesta dobře ubíhala. Kopec mezi Malou a Velkou Úpou překvapil, ale dal se, i když klesání k Velké bylo opravdu příkré. Tou dobou mě začaly bolet obě dvě chodidla, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost, myslel jsem totiž, že jde jen o velké puchýře, stejné jako se mi udělaly na maratonu v Nantes. Úsek cesty po silnici mezi Velkou Úpou a Pecí pod Sněžkou, kde byla kontrola, byl přímo nekonečný. Nakonec jsme se ale dočkali a na kontrolu dorazili. V čase 12:26 a na průběžném 52. místě.

Po několikaminutovém občerstvení opět na cestu. Už mi bylo jasné, že hranice 14 hodin je utopie (18 km za hodinu a půl ve stavu jakém jsem byl bylo nemožných), ale 15 hodin, že je reálných. Výstup z Pece opět náramný, ale podle mě lepší než konečný seběh od Hrnčířských Boud do Vrchlabí. Nádherný trail lesem, řekl by běžec v dobrém stavu. Já říkám, jedno velké utrpení, hlavně šíleně dlouhé klesání v lese před Horním Lánovem. Mě vůbec nešlo běžet, za prvé koleno, za druhé achillovka, která o sobě čas od času dala vědět a za třetí bolest chodidel. U té jsem ale přišel o co jde, žádné puchýře, jen únava, takže jsem jí moc nevěnoval pozornost a prostě jsem jí vypnul. V tom klesání lesem mě opustila i má společnice, která se trhla, když nás doběhli její známí.

Konečný úsek mezi poli před Vrchlabím také úžasný, ale nepříjemně. Já myslel, že tam už se poběží převážně z kopce, a ono ne! Sice malé, ale pořád kopečky! A koruna na závěr, zabloudil jsem. Na trase modré mezi rozcestími Nad Dolním Dvorem a Pod Jankovským Kopcem bylo napojení z louky na asfaltku. A na ní bylo svítícím sprejem pořadatelů nakreslené velké X a šipka doleva. A já jakožto čestný člověk se dal po šipce a se mnou ještě jeden účastník, který také běžel poprvé a nevěděl také kudy. Ještě před touto odbočkou jsme se ptali tří slečen, jak daleko je do Vrchlabí a bylo nám sděleno, že necelé tři km. To bylo radosti, měli jsme na ně ještě skoro celých 40 minut do hranice 15 hodin. Jenže ne. Po špatném odbočení jsem doběhl oklikou skoro až do Horního Lánova, těsně před ním jsem to odbočil na polní cestu a po ní doběhl (byl jsem na sebe tak naštvaný, že jsem letěl jako vítr, bolest nebolest), skutečně doběhl do Vrchlabí, kde jsem se po třetím nasměřování dostal do cíle. Oficiální délka 99.1 km a převýšení 3900 m+, má délka díky bloudění cca 103 km, cílový čas 15:15:33, celé 4:46:33 za prvními dvěma v cíli, celkově 58. místo, 57. mezi muži. Celkové výsledky zde na sportchallenge.cz. Pocity v cíli úžasné smíšené s naštvaností nad vlastní blbostí. Nakonec ale vyhrály šťastné, protože když lidé viděli mé koleno, tak se divili, že jsem vůbec dokončil. Jsem rád, že jsem dokončil a nevzdal. V tom stavu, v jakém jsem byl se jedná podle mě o dobrý výsledek.

Tričko jsem si prostě koupit musel
Tričko jsem si prostě koupit musel

Letošní ročník vyšlo úžasně počasí a toho hned využil Roman Košťák a Michal Veselý, kteří doběhli do cíle shodně v traťovém rekordu, který vylepšili po 30 letech na 10:29:00. První žena Kristýna Jeřábková v čase 14:48:36. Všem upřímná gratulace a obdiv.

Jednalo se o mou první stovku. V průběhu jsem měl všelijaké myšlenky o masochistických bláznech a podobně, ale jedno vím jistě, věděl jsem to už i při závodě, příští rok poběžím znovu, tedy pokud mi to zdraví dovolí. Prakticky ani jednu věc jsem s sebou neměl zbytečně, jenom boty musím příště zvolit lépe prošlápnuté. Mé Minimusky byly už před K100 za zenitem a na ní se to jen potvrdilo. Opět na tento závod sedí prohlášení Vítka: „Někdy to musí stát zahovno, aby sis to mohl jindy pořádně užít ;-)

Pocity první den po závodě: Koleno nateklé a achillovka bolí a je nateklá. Během dne se vše srovnalo a ani nebolelo. Chození v pohodě, jen schody malý problém. Běh nebyl, zas takový šílenec nejsem. Druhý den po závodě: Koleno už skoro splasklé, ale hybnost stále není 100%, kotník lepší než včera, ale nic moc. Achillovka jen lehce nateklá, lehce bolí na zmáčknutí, ale jinak v pohodě. Běh opět odložen.

8 komentářů u „Krakonošova Stovka 2013 – poučná záležitost

  1. Neskutečný výkon, smekám ještě jednou a doufám, že ta vlastibořická půlka platí?! (…a není tvrdosti bez tvrdohlavosti ;-))

  2. Pěkný čtení. Na první 100 je výsledný čas úplně fantastický. Tipuju, že už příští rok to zvládneš pod 13 hodin.

  3. Upřímná gratulace! Moc pěkné čtení. Úplně si to dovedu představit. Nohy jako medúza, unavené, ale hlava je ten hlavní motor. Bylo něco, co sis říkal, že bylo zbytečné nebo naopak, co chybělo ve výbavě?

    1. Unavené byly asi jen chodidla, ale na tom se zapracuje. Výbavu jsem měl dobře zvolenou, nic zbytečného jsem s sebou neměl, vše se mohlo hodit. Sice jsem nepoužil vše, ale jistota je jistota. Možná jsem si měl vzít nějaké gely a možná trochu víc energetických tyčinek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *