Proč mé běhání v minulých týdnech pokulhávalo…

Od návratu z Austrálie běhání moc nebylo. Hlavní příčiny byly dvě. Za prvé neustávající problém s Plantar Fasciitis a za druhé akutní zánět průdušek. Tyto dva důvody mohly za to, že má březnová kilometráž je opravdu minimální a plánovaný maraton je v zemi snění…

Plantární fascitis došel dokonce tak daleko, že už se bolest při běhu opět nedala vůbec vydržet. Nedalo mi to a objednal jsem se k fyzioterapeutovi. Bohužel se jich v Táboře moc nevyskytuje, takže na výběr moc nebylo. Do ordinace jsem dorazil v osm ráno. Fyzioterapeut se mě zeptal na mé problémy, můj životní styl a jak se problém řešit speciální masáží, která trvala hodinu a půl. Mou domněnku o plantární fascitidě mi potvrdil. Podle něj se o ní prý jedná také. Masáž proběhla, já zaplatil (suma mě malinko překvapila) a šel celkem spokojený domů. Noha mě totiž nebolela, jak byla rozmasírovaná. V dalších dnes mi byl doporučen klid, alespoň tři dny a nohu masírovat a mazat. Tentokrát jsem se rozhodl, že doporučení poslechnu. Tři dny uběhly a co se nestalo? Noha stále bolela. Musím uznat, že ne tak intenzivně, jako před masáží. Každopádně bolest se stala snesitelnou a já opět mohl vyběhnout.

Zákon schválnosti ovšem stoprocentně funguje. Jakmile se dala noha jakž takž do pořádku a já dokonce odběhl celý jeden trénink bez bolesti, přišel další problém. Akutní zánět průdušek. Pravdou je, že jsem si za něj nemohl, já se oblékal více než dobře. Problém byl doma, přes tři týdny na mě chrchlali bacily a mé tělo již ten nápor nevydrželo. Druhý den po mém euforickém běhu se dostavil na návštěvu neuvěřitelný suchý kašel. Nemohl jsem se celý týden ani vyspat. Po týdnu kašel trochu polevil a já začal alespoň obden lehce vyklusávat okolo táborského Jordánu. Žádná rychlost ani námaha, jen udržování svalové paměti. Průdušky potrápily celkem přes dva týdny. Nic příjemného, ale to asi každý zná. Ona by nemoc možná měla rychlejší průběh, ale jsem zásadně proti lékům jako jsou paraleny a podobné, takže vše pouze přírodní cestou.

Zánětu průdušek určitě nepřidala ani má práce. Jelikož mi přišly dny trávené doma jako ztracený čas, kývl jsem na nabídku vypomoci na pár týdnů v Psím útulku Tábor. Psy mám rád, takže práce jak určená pro mě. Jenže zánět průdušek a několik hodin vždy strávených venku moc dobře s léčbou nejdou dohromady.

Každopádně mé tělo zabojovalo a už jsem ze všeho venku. Tento týden dokonce má kilometráž přelezla přes 70 km, takže jsem i trochu spokojený. V týdnu kratší běhy, v pátek delší běh (cca 24 km – mělo být jen 16) a v sobotu naplánovaný běh z Bechyně do Tábora (okolo 34 km). Jenže jak mé tělo bylo krátce po nemoci, tak dva takhle dlouhé běhy po sobě prostě nezvládlo. Páteční běh byl v pohodě, ale v sobotu jsem dostal za vyučenou. Do půlmaratonské vzdálenosti naprosto v pořádku, jenže pak mé tělo totálně přišlo o energii a začal ten správný očistec. V posledních 8 kilometrech bylo snad více chůze než běhu, každý krok neuvěřitelně bolel. V kombinaci s lehkým ledovým protivětrem a těžkým terénem přišlo to, čemu jsem se do té doby v tréninku smál. Vzdal jsem to. Na 28 km jsem si zavolal pro auto a museli pro mě z domova dojet. Já bych těch posledních několik kilometrů domů nedošel, natož doběhl. Tělo promrzlé, prsty na rukou trvalo rozmrazit několik minut a energie žádná. Ale což, vím, že se mi tento víkend vrátí pozitivně v budoucích trénincích.