Trip around Australia 1/3

Domlouvání dovolené začalo několik týdnů dopředu s jedním klukem, kterého jsem potkal v práci. Hlavní důvod proč s ním byl, že uměl řídit vlevo a sehnal ještě další lidi. Dohoda byla jasná, pokusit se celý trip směrovat do co nejmenších nákladů. Jenže kamarád začal pomalu ale jistě měnit a s dalším účastníkem zájezdu si stáli za svým. Jejich plánování se dostalo někam k částce 600 AUD na osobu jenom za pronájem auta a to se mi vůbec nelíbilo. Takže jsem jim dal vale a rychle sháněl někoho jiného. Naštěstí se mi podařilo chytit inzerát na facebooku, kde někdo sháněl někoho na cestování po Austrálii a tak jsme se dohodli. Trasu jsem měl v hlavě už dlouho: Sydney – Uluru – Adelaide – Great Ocean Road – 12 Apoštolů – Melbourne – Princess Highway – Sydney. Lehké úpravy cestou byly jasné předem. Oproti několikatýdennímu domlouvání s první partou mi těch celkově 30 minut, kolik trvalo naplánování a zabookování auta, přišlo úplně neuvěřitelných.

Den první – Pryč z města!

Pepa, můj spolucestující, přiletěl do Sydney večer před plánovaným odjezdem ze Zélandu. Rychle jsme se seznámili, pokecali a šli spát. A druhý den ráno vše začalo. Sbalení věcí, nějakého jídla a snesení všeho na hromadu, pak směr Kings Cross pro auto. V Hertzu, první zamluvené auto, neměli co jsme chtěli a byli moc drazí. Zato v Europcaru šlo vše jako po drátkách, auto připravené, zálohu nepotřebovali a vše krásně vysvětlili. Bohužel měli jenom VV Passat v benzínu a ještě k tomu dvoulitrový motor. Ale co se dalo dělat, podle vyjádření zaměstnanců auta v naftě nemají a prý je benzín všude levnější než nafta. To jsme jim ještě věřili… Každopádně Passat z roku 2012 a měl najeto jen 5000 km, takže úplně nové auto se zajetým motorem. Tak nějak jsem si před cestou doufal ve spotřebu okolo 5,5 l/100 km, přeci jen je Austrálie převážně rovina. Hned druhá naivita!

Ještě před úplným odjezdem jsme museli oběhnout nějaké obchody, Pepa musel vyřídit papírování, pak dojet pro kanystr s chladničkou, ještě dokoupit zásoby a až pak se mohlo vyrazit směr Uluru. Čas letěl jako splašený, při výjezdu z města bylo už půl třetí odpoledne. Což se mi moc nelíbilo, ale holt to rychleji nešlo. Ono projet přes celé Sydney v začínající páteční špičce a ještě před Australia Day byl slušný masakr. Jen cesta z centra k okraji města nám zabrala 2 hodiny času, ono to je taky nějakých 20 km ne-li víc. Prostě dálka, překvapilo mě to.

Pak už to šlo jako po drátkách. Aut začalo ubývat a na dálnici to jelo. Člověk si ovšem nesmí představit dálnice jako v Čechách, které jsou plné šílenců. V Austrálii je maximální rychlost na dálnicích 110 km/h a všichni jí hezky poctivě dodržují. Opravdu, až prvně v Austrálii jsem viděl naprosto zákonadbalé řidiče. Za celou dobu nikdo nejel nad povolenou rychlost. Cesta ubíhala a byla celkem i zajímavá. Pro mě prostě nový svět, takže se mi líbilo a nic mi nesmělo uniknout. Všude krajina v rozpuku, hezky zelená, hodně polí, pastvin a prostě jiná než by si člověk Austrálii představoval. Žádná sežehlá planina sluncem se nekonala. Jaké já to měl divné představy.

Každopádně se najednou začalo stmívat a i když chtěl Pepa jet i v noci, já byl rezolutně proti. Všichni mě varovali, že jet v noci je naprostá sebevražda. Množství zvířat putující přes silnici je neuvěřitelné. Zastavili jsme kdesi mezi farmami na odpočívadle pro kamiony a připravili se ke spánku. Plán byl jasný, spát na položených sedačkách v kufru. Hezky se to plánovalo, ale realita jinde. Tak tvrdý podklad jsem už dlouho nezažil a navíc šílené horko. Horko jen první polovinu noci, k ráno hezky do morku kostí lezoucí zima. No, moc jsme se nevyspali a plán na další dny byl změněn. Spaní na položených předních sedačkách.

První nocování
První nocování

Den druhý – Poušť a zase poušť

Ranní vstávání bylo krušné. Oba dva jsme byli poštípaní od komárů, no hrůza. Mrchy nám v noci lezly otevřenými okýnky do auta a měly žně. Užil jsem si východ slunce, po ranní hygieně se snažil trochu zahřát a po snídani jsme vyrazili. Žádné zdržování, cesta k Uluru je ze Sydney dlouhá 3000 km a my měli za sebou nějakých cca 500 nebo 600 km

Nějakých 5 minut po výjezdu Pepa prudce brzdil. Uprostřed silnice si trůnil klokan a nehodlal se hnout. Konečně jsem viděl klokana! Už jsem si splnil téměř vše! On koukal na nás, my koukali na něj a do toho ticho. Ale jakmile spatřil fotoaparát, rychle mizel. Stihl jsme ho vyfotit jen přes sklo a rozmazaně, ale mám ho. To jsme z něj byli ještě nadšení a plní lásky k jeho kamarádům.

Viděl jsem ho!
Viděl jsem ho!

Konečně došlo na mé první řízení v Austrálii. Někdy kolem jedenácté mi byl svěřen volant a Pepa začal odpočívat. První pocity po půl roce neřízení byly všelijaké, ale převažovalo nadšení. Řízení vlevo mi přišlo divné jen prvních několik minut, pak jsem si na to zvykl. Jo, kdybych musel řadit, byl by to masakr, ale my měli automat, takže jen točení volantem. Ani o udržování rychlosti jsem se nemusel starat, na to byl zapnutý tempomat. Na těch rovinách v Austrálii nepostradatelná věc.

Tahle se mi stejně líbila nejvíc
Tahle se mi stejně líbila nejvíc

Dál cesta ubývala dost monotónně. Krajina byla zajímavá, o tom žádná, ale silnice pouze roviny a vůbec to neubývalo. Někdy po poledni jsme se dostali na okraj pouště, tedy vnitrozemí. Poznalo se to lehce, GPS navigace zahlásila: „Dále se budete držet 1200 km na této silnici.“ Maximálně nás ta hláška dostala, o to víc, že jsme na ní celou dobu čekali. Přes tisíc kilometrů rovné silnice (s minimem zatáček) v nezajímavé krajině. Věřte mi, australské vnitrozemí se rychle okouká a navíc neproběhla moc velká změna oproti krajině mezi městy.

Jak vypadá vnitrozemí v Austrálii? Veliká nedozírná rovina, čas od času s nějakým kopečkem nebo nerovností, která je porostlá travou a křovisky, které čas od času vystřídají nízké lesy. Ovšem, nesmím zapomenout na nepřestávající vítr. Žádný písek a sucho, ale hodně živé místo plné zvířat. Nejčastěji jsou v poušti k vidění orli a havrani (nebo krkavci, vždy si je pletu a nikdy nevím), kteří se starají o likvidaci mršin vedle silnic. Mrtvých zvířat jsou k vidění desítky, protože v noci jezdí v poušti kamiony se speciálně upravenými nárazníky a hodně zvířat sráží. Viděli jsme i dvě sražené krávy, což musí být tedy něco, když takový kamion srazí krávu a v pohodě jede dál. Co to musí být za konstrukci, která se ve stokilometrové rychlosti nezdeformuje po nárazu do půltunového zvířete?! Kdybych neviděl, neuvěřím. Po ptactvu se dají v poušti zahlédnout všudypřítomné ovce, krávy, lišky, klokani a velbloudi. Je tam víc živo než jsem si kdy představoval. Místní farmáři totiž mají pastviny kolmo na silnici a tak jich tam je opravdu hojně. Je to i dost nebezpečné pro jízdu a také unavující, člověk musí pořád pozorovat blízké okolí silnice.

Australské vnitrozemí
Australské vnitrozemí

I přes pomalu ubývající kilometry na GPS se nám druhý den podařilo urazit přes 1000 km. Večer se snažil Pepa jet po tmě, ale po ani ne čtvrthodině uznal, že je to nemožné bez rozbití auta a tak jen vyhlížel nejbližší benzínku nebo alespoň odpočívadlo. První byla benzínka kombinovaná se zázemím pro cestovatele. Byl to až luxus. Dokonce za 2 dolary k dispozici teplá sprcha. Kteroužto jsem po ránu s radostí využil.

Zázemí pro cestovatele(takové jsme potkali jediné)
Zázemí pro cestovatele(takové jsme potkali jediné)

V dálce na fotce je benzínka, takže se krapet zmíním o spotřebě a cenách benzínu v Austrálii. Auto VV Passat 2012 v automatu a dvoulitrový motor, povoleno tankovat pouze Natural 95 a vyšší. Má vysněná spotřeba vzala rychle vale. Nejnižší číslo, ke kterému se podařilo během cesty přiblížit bylo 6,2 l/100 km (v poušti s větrem v zádech), za celou cestu byla ale průměrná spotřeba na 6,8 l/100 km. Což je o hodně více než jsem počítal při vypočítávání nákladů před cestou. Ale což, takové věci se dějí. Zaměstnanci Europcaru nám sdělili, že benzín je levnější. Což o to, jde jen o úhel pohledu. U australských benzínek jsou uváděny pouze dvě ceny za benzín a naftu. Ta cena u benzínu je vždy nižší než u nafty. Do tohoto bodu pěkné, benzín je levnější. Fígl je v tom, že uváděná cena je za Natural 91, cena 95 je všude vyšší než u nafty, někdy o přímo astronomické částky. K tomu se musí připočíst, že ceny benzínu v poušti jsou o 1/4 až 1/2 vyšší než ve městech. Třeba u Uluru stál litr benzínu 2,15 AUD. Takže náklady na palivo vzrůstaly přímo astronomicky.

Den třetí – Konečně Uluru (oficiálně Ayers Rock)

Rozhodnutí spát na položených předních sedačkách bylo správné. Daly se složit prakticky do roviny, což znamená spánek jedna báseň. Po ranní sprše a snídani opět na cestě. Vleklo se to a vleklo, nic si nebudu namlouvat. Krajina stále stejná a neměnná. Jen na jednom úseku oživení cesty. V blízkosti města Cooper Pedy se nachází kolem silnice k vidění spousta důkazů o těžbě opálů. Všelijaké jámy, stroje, kopečky vytahané hlíny vedle dalších kopečků a spousta cedulí oznamující, že pohyb v oblasti je nebezpečný, možnost pádu do některé z vykopaných jam. Přímo v městečku je možnost (té jsme pochopitelně nevyužili) ubytovat se v hotelu, který je umístěn přímo ve starých pozůstatcích v zemi po těžbě.

Vytěžená hlína z jam poprvé
Vytěžená hlína z jam poprvé
Vytěžená hlína z jam podruhé
Vytěžená hlína z jam podruhé
Hotel ve skále
Hotel ve skále

Někdy po šesté hodině odpolední se nám podařilo dosáhnout našeho cíle – Uluru aneb oficiálně Ayers Rock. Od odbočky z hlavní silnice je to ještě dobrých 200 km, což je v Austrálii kousek. Dobrou polovinu tohoto úseku cesty je v dálce vidět kopec velmi podobný Uluru, no kochali jsme se. Až večer nám bylo řečeno, že to Uluru není a my se kochali jen nějakým velkým kopcem. Ale co, stane se. V této oblasti jsem konečně viděl Austrálii ze svých představ – červená písečná páň s osamělými stromy a sem tam trsem trávy.

Jako z mých představ
Jako z mých představ

Těsně před Uluru překvapení, brána se závorou a budkou. V budce baba a prej cálovat poplatek za vstup do parku. Dost mě překvapil, protože se mi na nic podobného na internetu nepodařilo narazit a navíc nebyl nejlevnější – $25 AUD/osoba/3dny. Prostě cestovat po Austrálii není levné, všude nehorázně vysoké poplatky. Po této formalitě se nám před očima konečně zrodilo Uluru. A mé pocity z něho byly veskrze pozitivní, konečně jsem viděl to, co jsem chtěl vidět už před odletem do Austrálie. Bez vidění této velké rudé skály bych snad ani nemohl říkat, že jsem byl v Austrálii. Nato, že se jedná o jeden velký šutr, se na něj dá koukat dlouho a neomrzí. Postupující slunce totiž neustále mění stíny na jeho povrchu. Tož koukli jsme se na něj zdálky, dojeli k němu, pochodily u něj, někteří z nás se dotkli a jeli zase na původní stanoviště udělat si pár fotek se západem slunce a vyřešit kde se bude spát. To se naštěstí vyřešilo tak nějak samo. Pepa chtěl do kempu (drahota) a já byl pochopitelně proti. Naštěstí jsme potkali 4 Čechy a ti nám řekli, že klidně můžeme jet do toho kempu s nimi. Recepce totiž zavírá v osm a potom už nemá kdo vybírat poplatky. Počítají tam s tím, že návštěvníci, kteří přijeli později v noci, jim zaplatí pobyt ráno. A jelikož jsme typičtí Češi, tak jsme této šance na přespání zdarma využili. Ráno jsme totiž plánovali vstát po páté kvůli východu slunce, a tento čas se jaksi neschoduje s otevírací dobou kanceláře v kempu.

A zde je, jedna z mých prvních fotek velké rudé skály
A zde je, jedna z mých prvních fotek velké rudé skály

Pokud bude jakýkoliv dotaz, jen se ptejte v komentářích. Popsat naprosto vše by bylo moc zdlouhavé a délka článku by byla odrazující. Vyprávění pokračuje druhou částí: http://kaen.cz/2013/02/07/trip-around-australia-23/.

2 komentáře u „Trip around Australia 1/3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *